Co mi pomáhá s běháním

Já a běhání máme takový složitý vztah. Jako dítě jsem neměla ke sportu vztah, běhat mě nikdo neučil, v tělocviku mi to s ohledem na moji kondičku a osobnost vůbec nešlo, neúspěchy mě deprimovaly. Pak nebylo dlouho nic. Až jsem se jednou k běhání vrátila, tehdy hnaná nějakou vnitřní potřebou prostě něco udělat. Něco změnit. A do cesty se mi připletlo běhání. Běhala jsem dva roky, až to najednou přestalo jít. Prostě mi ztěžkly nohy a ať jsem dělala, co jsem dělala, z běhání se stalo utrpení. Přestalo mě to bavit a nechala jsem toho.

Teď s sobě hledám novou motivaci. Začalo to závodem s Radimovým tatínkem v Blansku na 2,4 km (které jsem tehdy ani v kuse neuběhla ;-).  Nakopnul to Vltava Run. Pořád si nejsem jistá, jestli to byl dobrý nápad a jestli na to dokážu natrénovat. A i pokud zvládnu tu vzdálenost, rychlostí budu zaostávat a ostatní brzdit. Snažím se si to moc nepřipouštět a uklidňuju se tím, že to snad nebude ostatním vadit a když nebudu moct, můžu skončit a někdo to za mě doběhne.

Tréninky mi ale zatím nějak hvězdně nešly. Na druhou stranu, když se teď ohlédnu zpětně, není to tak tragické, jak to zní. Zpočátku mě při běhání trápila velká tíha v kříži. Celkem mi nic nebylo, ale měla jsem obrovskou potřebu přestat. Zastavit. Dál se netrápit. To už je naštěstí pryč. Do tréninků se ovšem pořád musím přemlouvat. A je to velký boj, najednou jsem si to nedávno uvědomila. Jsem schopná celý den strávit přemýšlením, jestli bych dnes měla, neměla, mohla nebo nemohla jít běhat. Nekonečný rozhovor dvou stran v mé hlavě. Zbytečné plýtvání silami, snad se mi podaří se toho zbavit.

A teď se snad už konečně dostanu k tomu, co mi pomohlo. To první byla přednáška Michala Mynáře na Festivalu Psycholgie, kde on prezentoval svůj postoj k životu, a sice, že je průzkumníkem a dělá věci proto, aby zjistil, jak se při nich člověk cítí. Je to fascinující pohled na věc, velmi mě to oslovilo a je mi to velice blízké. Zmínil snad dokonce, že trénuje na maraton, protože ho zajímá, jak se člověk cítí, když uběhne 30 kilometrů. Tak velké cíle nemám, ale když se na svoji situaci podívám tak, že může být zajímavé jít se proběhnout, a že můžu sledovat, jak se přitom budu cítit, je méně podstatné, jestli ty pocity budou příjemné nebo nepříjemné. A když si představím, jak se budu cítit, až doběhnu, tak je to dokonce i příjemná představa.

Druhý moment, který mi ten vnitřní boj s běháním usnadnil, byl nedávný článek ne zenhabits.net o zvyšování odolnosti. Když teď běžím a začne mě to štvát nebo to být nepříjemné, zkouším si připomenout, že právě teď tím buduju odolnost a hned mám lepší pocit, protože je prostě v pořádku, že to nejde snadno.

Tak uvidíme. Zatím se nevzdávám.

s

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s