Proti preventivní lékařské péči

Tento článek napsala paní, které je asi 65-70 let a rozhodla se, že nebude chodit na žádné preventivní prohlídky a vyšetření. Přečtěte si ho celý (já na něj odteď budu odkazovat každého, kdo bude mít připomínky k mému postoji k lékařům a medicíně obecně;-), vytáhl a přeložil jsem dva zásadní odstavce:

Jak má doktor – nebo nemocnice či farmaceutická firma – vydělat na v zásadě zdravých pacientech? Tím, že je pošle na testy a vyšetření, které – pokud jsou provedeny v dostatečném množství – určitě najdou něco špatného, a nebo aspoň něco co by se mělo sledovat. […] S technologiemi, které mají vysoké rozlišení (např. CT skenery) je detekce malých abnormalit téměř nevyhnutelná, což vede k dalším testům, předepisování dalších léků a návštěvám dalších doktorů.

[…] S příchodem lepších zobrazovacích technologií jsou doktoři schopni detekovat mnohem více maličkých bulek v krku a operativně je odstranit, ať už byla operace nutná, nebo ne. Odhaduje se, že 70-80 % operací rakoviny štítné žlázy provedených na ženách v USA, Francii a Itálii v letech 2000-2010 byla podle dnešních měřítek zbytečná. V Jižní Koreji, kde se lékaři rakovinou štítné žlázy zabývaly obzvláště důkladně, bylo toto číslo až 90 %.

Reklamy

Pravda neleží někde uprostřed

Vracím se k jednomu ze svých oblíbených témat, totiž k otázce po pravdě. Čeština má mnoho krásných rčení (některá jsou dokonce nehořlavá;-), a všechna lze snadno použít v neadekvátním kontextu. Jedním z nich je známé: „Ona ta pravda bude někde uprostřed.“

To podle mě platí v případech, kdy obě strany, které se nemohou shodnout, předloží upřímně svou verzi toho, jak to bylo, tak jak ji samy vnímají – a přesto z toho vyjdou dva různé příběhy. Pak je – z pohledu nezaujatého pozorovatele – pravda velmi často „někde uprostřed“. Jedná se totiž zpravidla o jejich intepretaci a hodnocení situace. Pak jsou ale situace, na které toto rčení prostě nepatří. A jedné z nich jsou zrovna nyní plné noviny (ty české možná teda ne): Bombardování Sýrie.

Pomiňme všechny další okolnosti, a vytáhněme jen jeden základní údaj: Podle USA, Velké Británie a Francie bylo vypáleno 105 raket na tři cíle a žádná nebyla syrskou protivzdušnou obranou sestřelena. Podle Ruska bylo vypáleno 103 raket a z nich 71 sestřeleno. Rozpor je zjevný – zatímco 103 vs. 105 je úplně pochopitelné (2 z odpálených raket mohly spadnout někam mimo), mezi 71 sestřelenými raketami (což je více než 2/3!) a 0 sestřelenými raketami (což je… ehm, žádná) je značný rozdíl. A nejen že je značný, on je i důležitý – protože právě na tomto podkladě staví obě strany své hodnocení (vidíte, už jsme zase u toho hodnocení) akce: jedna tvrdí, že byl útok úspěšný; druhá tvrdí, že se útoku úspěšně ubránila.

Aplikujeme-li na tuto situaci v úvodu zmíněné pořekadlo, můžeme celou věc v klidu uzavřít s tím, že bylo sestřeleno zhruba 35 raket, a spokojeni, jak všemu rozumíme, přejít k dalšímu příspěvku na Twitteru. Ale to je téměř jistě omyl. Jsem přesvědčen, že pravdivý údaj je v tomto případě buď velmi blízký číslu 71, a nebo velmi blízký číslu 0. Pravda není někde uprostřed; jedna strana lže.

A proč je to důležité? Protože když vím, že na mé tvrzení a tvrzení protistrany bude aplikováno moudro „pravda je někde uprostřed“, můžu s tím už předem kalkulovat. Svou lež pak vystavím tak, aby „uprostřed“ mezi ní a tvrzením protistrany bylo právě to, co chci ve skutečnosti světu vnutit jako „pravdu“.

 

P.S. Čtenářům blogu slibujeme, že se budu snažit najít důvěryhodný zdroj, který na otázku „0, nebo 71?“ pravdivě odpoví; zatím se mi to ale nedaří. Snad časem.

Sportovní trenéři a jejich metody

V reakci na případ Koukalová se i ve mě vyrojily různé vzpomínky a myšlenky na téma sportovních trenérů, o které se pokusím neuspořádaně podělit.

Předně je nutno říct, že podle zkušeností několika lidí z mého okolí (od kamarádů co dlouhodobě hráli fotbal nebo hokej až po sestru, která dlouhá léta hrála vrcholově volejbal) je nadávání, posměch a ponižování vůči svým svěřencům u trenérů zcela běžný jev. Nedělají to asi všichni, ale troufnu si říct, že jich je většina. A podle mnohých (asi též většiny, jinak by to nemohlo být takto „normální“) to k tomu prostě patří.

Je jasné, že tlak na výkon je u trenéra normální a přirozený – trenér není sportovcův kamarád, rodič nebo partner, ale v podstatě specialista najatý za účelem zlepšení sportovcova výkonu (jiná věc je, že se stejně chovají i trenéři u začátečníků nebo malých dětí, kde by výkon neměl být zdaleka tím hlavním faktorem). Ale je toto nutná součást toho tlaku na výkon? Opravdu k tomu, že někoho motivuju nebo tlačím do výkonu, „prostě patří“, že mu při tom nadávám, posmívám se mu a ponižuju ho? A pomáhá to tomu výkonu?

Většina má zjevně pocit, že ano, já mám ale jiný názor: Ani náhodou! Ti trenéři to nedělají proto, že to prospívá výkonu jejich svěřenců, ale proto, že se v tom vyžívají; že si tím léčí své vlastní frustrace; že je to prostě baví; v nejlepším případě proto, že si se svou pozicí jinak nevědí rady. Sportovní trenérství je jedna z mála oblastí, kde se to toleruje, někdy dokonce vyloženě podporuje. Ten, kdo se takto chová v kanceláři, je dávno bez práce. Ten, kdo se takto chová v hospodě, dostal už dávno po držce. Ten, kdo se takto chová ke svým blízkým, je dávno všemi opuštěný bezdomovec. Ten, kdo se takto chová ke svým svěřencům, je uznávaný trenér.

Společnost si totiž z nějakého důvodu myslí, že to k tomu prostě patří – a proto jim to toleruje. A tak rodiče takovým trenérům bez problémů svěřují své milované děti, které jinak úzkostlivě chrání před každým smítkem, a nakonec i samotní sportovci, kteří si tím prošli, věří, že jinak to nejde.

Já si ale myslím, že pokud někteří lidé potřebují k ventilaci svých potíží řvát na druhé, posmívat se jim a ponižovat je, tak by se před nimi děti měly spíše chránit, než být systematicky vydávány do jejich moci.

Jak nastavení naší mysli ovlivňuje naše zdraví

Není načase začít to brát vážně, když už se o tom píše i na BBC? ;-)

(Offtopic poznámka: Otevřete si v libovolný okamžik internetové zpravodajství v ČR – třeba lidovky, idnes, novinky, nebo cokoliv dalšího, co považujete za relevantní zdroj informací. Podívejte se na hlavní témata – stačí si přečíst titulky. A pak si otevřete BBC. Podívejte se na hlavní témata – stačí si přečíst titulky. Srovnejte. Opakujte po dobu několika dnů či týdnů. Závěr si pak udělejte sami;-)

Střípky z Ukrajiny

Minulý víkend jsme strávili tři dny na Ukrajině. Ačkoliv to zdaleka nebylo poprvé (v pasu jsem napočítal už sedm párů ukrajinských razítek!), pokaždé je to poučné. Pokaždé si člověk uvědomí, jak rozmanitý je svět, lidé a život. Co mě utkvělo tentokrát?

  • Silnice. Téma, které nelze po výletu na Ukrajinu nezmínit. Kvalita místních silnic je pro nás prostě nepochopitelná. Několik čísel: 80km přesun nám trval přes dvě hodiny – a to jen díky tomu, že jsme asi polovinu jeli po kvalitnější silnici první třídy; na místních komunikacích je problém udržet průměrnou rychlost 30 km/hod. Spotřeba auta při ježdění na Ukrajině oproti Polsku stoupla o 2 litry. Otázka, která má smysl, není „kolik děr je na jednom metru silnice“, ale „kolik asfaltu mezi dírami je na jednom metru silnice“. Neříkám, že se máme srovnávat zrovna s Ukrajinou – ale až budeme nadávat na české silnice a dálnice (což je třeba na Ukrajině vůbec neexistující fenomén!) neškodilo by občas pohlédnout i na druhou stranu než je Německo.
  • Naše zmatené představy o životě v jiných podmínkách. Napadlo by vás třeba, že kolem vás na cestě vedoucí do lesa projedou dva puberťáci na vozu taženém koníkem a budou si při tom pouštět hudbu na nejnovějším iPhonu? To, že je ta země o 30 let pozadu, neznamená, že se tam žije jako u nás před 30 lety.
  • Šedivé ulice a šediví lidé. Člověk přece jen už odvykl nerudně se tvářící obsluze v restauraci nebo na recepci, která na vás ani nepohlédne, když se s vámi loučí, nebo která vám dává okatě najevo, jak ji svou přítomností obtěžujete. Chlápek, který se k vám na cestě z hotelu přitočí a je strašně milý a pomůže vám s taškou tak ochotně, že to ani nelze odmítnout, je pak okamžitě podezřelý. No a samozřejmě že si po složení tašky dost důrazně řekne o bakšiš. Na druhou stranu, když nám v malé vesničce kus před hranicí do EU přestalo startovat auto, během pár minut místní zorganizovali „výjezd“ kamaráda z druhé strany vsi, který nás přijel zachránit. Je to vlastně logické: turistovi v hotelu v centru Lvova je potřeba odlehčit od zbytečné hřivny; turistovi v nesnázích v zapadlé vísce je naopak potřeba pomoct.
  • Střet světů. U nás se hovoří o automatizaci, která nahradí lidi v práci; na Ukrajině je cena práce tak nízká, že není problém v zapadlém penzionu bez hostů udržovat tříčlenný personál. U nás se mluví o autech, která budou jezdit sama; na Ukrajině na to prostě nejsou cesty (pokud vím, samořiditelná auta nemají kličkování mezi dírami ve svých algoritmech zavedeno a nejspíš nikdy mít nebudou). Vznikne tak mezi námi brzy další bariéra? Budou se na ukrajinské hranici budovat obrovská záchytná parkoviště, na kterých budeme nechávat své samořiditelná auta, a budeme si pronajímat ukrajinská auta klasická? A protože už nebudeme zvyklí řídit, budeme si muset najmout i místního šoféra?

A to je jen Ukrajina! Tady za rohem, co by kamenem dohodil (když v Brně najedete na správnou dálnici, nemusíte s ní sjet, než po pěti a půl hodinách na celnici). Co všechny ty skutečně vzdálené kraje, všechny ty -stány, Asie, Afriky, opačné polokoule…? Kolik tváří má svět?

Umělá inteligence a člověk

Po delší době jsem narazil na text, který musím doporučit k přečtení: We are here to create. Autor je zároveň výzkumník umělé inteligence, a zároveň člověk s rozhledem. Obávám se, že se v této kombinaci jedná o velmi vzácný živočišný druh; jeho pohled tedy opravdu stojí za to.

P.S. Ano, je to v angličtině. A ano, je to dlouhé (a druhá půlka je zajímavější než první – kdyby náhodou chtěl někdo přeskočit, tak „druhá půlka“ začíná od věty „AI is taking off everywhere.“) Ale pokud se chceme něco dozvědět anebo dokonce něčemu porozumět, musíme číst dlouhé texty, které jdou do hloubky. Statusy na twitteru, posty na facebooku nebo fotky na instagramu jsou k ničemu.

Neumím říkat NE

Soňa mi svým nedávným příspěvkem připomněla, že problém „neumím říkat ne“ je jednou z mých největších nevyřešených (a možná nikdy nevyřešitelných) věcí. Prohlídl jsem si ten článek – a dospěl jsem k závěru, že z těch „tajných programů“, o kterých se v něm píše, že nás naučili naši rodiče, se mě týká nejvíc ten druhý: že si musím zasloužit lásku a přijetí. „Vlastně jde o jakousi nedůvěru k tomu, že by nás druzí lidé mohli mít rádi prostě jen tak.“

Když mě někdo někam zve, nemůžu přece odmítnout – protože pak mě už nikdy nikam nepozve! Když mě někdo o něco požádá, nemůžu ho přece odmítnout – protože pak nebudu už nikdy moct požádat o něco já jeho! Když mi někdo nabízí třeba spolupráci, nemůžu ho odmítnout – protože pak už se mnou nikdy spolupracovat nebude! A nejen přímo on – ale už NIKDO mě pak nikdy nikam nepozve, NIKDO mi pak nikdy s ničím nepomůže a NIKDO se mnou pak nikdy nebude chtít spolupracovat.

To je ale kravina, co?

A přesto to můj život neustále tak ovlivňuje…

Co jíme?

Náhodou jsem narazil na tento poněkud radikálně laděný článek s trapně bulvárním nadpisem: 12 (utajovaných) faktů o supermarketech, které by mělo znát každé dítě. A ačkoliv mi přijde autorův pohled opravdu zbytečně radikální, inspiroval mě, abych se podělil o jednu vlastní zkušenost.

Jak asi každý ví:-), Soňa téměř nejí lepek – a já od té doby, co bydlím s ní, tím pádem výrazně snížil jeho konzumaci též. Nedá se říct, že bych se mu úmyslně vyhýbal – ale prostě ho jím výrazně méně než před tím. A jedna věc, kterou jsem dříve jedl prakticky pořád, z mého jídelníčku naopak vypadla téměř úplně: rohlík. Obyčejný rohlík. Se Soňou pečivo obecně téměř nejíme, a když už si ho dám sám (třeba na expedici, nebo jako svačinu do práce), tak je to buď nějaký koláč či buchta, a nebo chleba.

A tak si rohlík v supermarketu koupím tak čtyřikrát do roka. A – pokaždé hořce lituju! Ať vyberu jakýkoliv rohlíkoid nebo houskoid, který je ve výběru, je mi po jeho snězení zvláštně těžko. Mám ve vnitřnostech pocit, který popisuju tak, že mi připadá, jako kdybych snědl umělou hmotu. Nevím, jestli je to lepek, nebo něco jiného, ale NĚCO tam je – a to něco mi nedělá dobře. Ovšem zjistil jsem, že pokud si koupím rohlík z pekárny, nic takového se nedostaví. Takže můj osobní experiment vede k jednoznačnému závěru, že 1) tam rozdíl opravdu je, a 2) že rohlíky ze supermarketu mají v sobě něco, co se mému tělu jednoznačně nelíbí.

Dokud jsem na to ale byl zvyklý, nikdy by mě to nenapadlo. Mohl bych sice tvrdit, že už ani ty rohlíky nejsou, co bývaly – ale myslím, že spíš je to opravdu tím zvykem. A teď zajímavá otázka: je lepší se na to vykašlat, kupovat rohlíky v supermarketu a bez potíží je celý život jíst (i když asi obsahují něco nehezkého), a nebo se tomu nehezkému vyhnout, a pak zjistit, že je už člověk prakticky není schopen pozřít, i kdyby se k nim chtěl vrátit?

A o čem všem dalším, kromě rohlíků, by se dal napsat stejný text?

Sebejistota a jistota

A zrovna po dopsání minulého textu narazím náhodou na tento citát Eleanor Rooseveltové…

Lámu si hlavu s tím, jak ho přeložit, ale žádná česká varianta nezní tak dobře jako anglický originál. A při tom bychom ho právě v češtině tak potřebovali být schopní uplatnit! Nejlepší, na co jsem přišel, je:

Buďme (si) sebejistí, nikoliv jistí.

Alternativně:

Mějme sebedůvěru, nikoliv jistotu.

 

Největší problém současnosti

Ano, přátelé, rozhodl jsem se vám odhalit, co je zásadním a největším problémem současné doby;-) Všude se píše o krizi autorit, sociálních bublinách, rozdělení společnosti, dopadech globalizace, fake news atd. Ve mě ale už delší dobu klíčí podezření, že existuje jeden jev, který zčásti souvisí se všemi předchozími a zčásti má asi ještě i svou vlastní dynamiku, a ten je jakýmsi společným jmenovatelem mnoha potíží, se kterými se naše společnost potýká. A to je fakt, že jsme přesvědčeni, že – s prominutím – každý, kdo má do prdele díru, všemu rozumí.

Maximálně jsme schopni připustit, že něco neumíme (jako například že neumíme vyrobit auto nebo vytrhnout zub), ale nikdy ne, že něčemu nerozumíme. Obzvláště ne my Češi – pokud bych měl vybrat jeden národní stereotyp, o kterém jsem hluboce přesvědčen, že sedí, tak je to ono klasicky čecháčkovské do sebe zahleděné „Já tomu rozumím nejlíp“. Krásně ho pro mě před pár lety vyjádřil jeden účastník organizované akce na východním Slovensku, který na zjištění, že něco není řešeno tak jak je zvyklý z domova, prohlásil nezaměnitelným pražským zpěvným přízvukem: „Hele… u nás v Praze… to děláme tak a tak.“ A pokud to kdokoliv dělá jinak, dělá to blbě. Protože my v Praze to děláme jedině správně, to dá přece rozum.

Neumíme se sice ani postavit na brusle – ale víme přesně, jak má naše reprezentace hrát svůj zápas proti Kanadě na olympiádě. Neumíme sice napsat jednu větu bez pravopisných chyb – ale víme přesně, jak mají novináři psát své články. Neumíme sice ani slovo německy – ale víme přesně, jaké je to v Německu a jak mají Němci řešit své problémy. Mám-li být trochu kousavý, tak čím méně zvládáme vlastní život, tím lépe víme, jak mají žít všichni ostatní.

Kdy naposledy jste slyšeli někoho říct: „Já tomu nerozumím“ nebo „O tomhle já nic nevím“ (nebo snad nedejbože „Na toto já nemám názor“?) Jiný můj kamarád říká, že rozum je jediný statek, který Bůh nadělil lidem zcela podle jejich představ – žádný člověk si totiž ještě nikdy nepostěžoval, že by ho měl málo…

A tak je jen logické, že v zemi, kde každý všemu rozumí nejlépe, nemáme žádné autority (na co, když všemu rozumíme sami nejlépe?), masivně šíříme fake news (protože jedině my, kteří všemu rozumíme sami nejlépe, dovedeme odhalit pravdu) a že zde nabývá na popularitě myšlenka přímé demokracie (země, kde každý všemu rozumí, je pro tuto formu správy věcí veřejných přece zemí zaslíbenou!).


Ale taky že máme rozdělenou společnost. Protože – kupodivu! – každý z nás, který všemu rozumí nejlépe, tomu rozumí jinak a dochází k jiným závěrům. Ale protože je nad slunce jasné, že jsem to vždycky já, kdo tomu rozumí nejlépe, je také nad slunce jasné, že ti, kdo mají jiný pohled, tomu nerozumí.

A zde nám do toho vstupuje druhá vlastnost, která posouvá celý problém o level výš – totiž to, že paradoxně ačkoliv jsme nejchytřejší a všemu rozumíme nejlépe, zároveň jsme strašně nejistí a vůbec si nevěříme. Kdybych si totiž byl jist sám sebou, tak bych se nad tím, kdo věci vidí jinak než já – a tedy úplně špatně -, mohl jen blahosklonně usmívat. Ale já sobě a svému postoji ve skutečnosti nevěřím. Můj postoj – jakkoliv halasně ho zastávám – je tak ve skutečnosti velmi křehký a vratký a každý, kdo ho nesdílí, je pro mě pak vážná hrozba, která ho může nabourat.

A tak jsme na jednu stranu hluboce přesvědčeni o podřadnosti a primitivnosti islámu – a na druhou stranu se bojíme, že tato podřadná a primitivní kultura brzy zcela převálcuje naši rozvinutou a skvělou civilizaci. Na jednu stranu pohrdáme prohnilými vzdělanci a elitami, které nic neumí a bez prostého lidu by zemřeli hladem, protože nejsou schopni ani základních úkonů – a na druhou věříme, že tytéž elity a vzdělanci nás, zdravý a silný prostý lid, ovládají a bojíme se že nás ničí. Na jednu stranu pohrdáme hloupými burany z venkova, kteří ničemu nerozumí a o nic se nestarají – a na druhou se bojíme, že nám, osvíceným mudrcům, tito burani vnutí svůj styl života a ovládnou nás…