Voliči Zemana nejsou idioti

Jsme v poločase napínavého souboje o to, kdo bude naším dalším prezidentem. Můj osobní názor je, že Miloše Zeman tahá za citelně kratší konec a že jeho šance na to, aby vyhrál, jsou malé; a i on to ví a chová se podle toho. A já tomu jsem velice rád – považuju to, že máme takového prezidenta, za velký problém a představa, že bychom ho měli mít dalších pět let, mě opravdu odpuzuje. Jsem, jak říkám, optimista a myslím, že už to má téměř sečteno.

Zaznamenal jsem nicméně na Facebooku i naživo stále se opakující šablonu uvažování, která se dá jednoduše přetlumočit jako: „Voliči Zemana jsou idioti.“ Pokud někdo volí Zemana, pak k tomu nemůže mít jiný důvod, než že je ten člověk hloupý – nezajímají se o svět kolem sebe, nevědí, jaké pravomoci prezident má a jaké nemá, nebo nevědí co je Zeman zač, …

Ano – takoví lidé existují, a ani jich není asi úplně málo. Uvědomme si, že máme zhruba 60% účast u voleb – tedy 40 % voličů k volbám nepřišlo. Řekněme, že nějakou část z nich tvoří lidé, kteří k tomu mají objektivní důvody – jsou v zahraničí, zdravotní stav jim to neumožnil, nějaká technická překážka jim v tom zabránila. Buďme velkorysí a řekněme, že ti tvoří 10 % (což si myslím že opravdu přeháním). Takže máme 30 % voličů, kteří k volbám nepřišli, i když by mohli. A právě mezi nimi bych především tyto lidi hledal.

Ti, kteří ale aktivně přijdou a volí Zemana, k tomu musejí mít z velké části jinou motivaci, než že se nezajímají o svět kolem sebe, nevědí jaké má prezident pravomoci nebo nevědí, co je Zeman zač. Navíc mnozí jeho zastánci nejen že k volbám přijdou, ale aktivně „vedou kampaň“ (na Facebooku i v osobních rozhovorech) na jeho podporu. Co je k tomu pudí?

Přestaňme si prosím nalhávat, že všichni, kdo podporují v prezidentské volbě člověka, kterého my považujeme za naprosto nepřijatelného kandidáta, tak činí z hlouposti! Velká část jeho podporovatelů ho totiž chce za prezidenta, PŘESTO že se zajímá o svět kolem sebe, že ví, jaké má prezident pravomoci, a že ví moc dobře, co je Zeman zač. Což je svým způsobem ještě horší, než kdyby to dělali z oné hlouposti – raději to zopakuju: oni vědí, co je Zeman zač, a přesto – ve skutečnosti totiž PRÁVĚ PROTO – ho chtějí za prezidenta. Oni chtějí mít za prezidenta člověka, který si obrazně řečeno vytírá zadek ústavou – protože jim jeho schopnost „vyjebat s nimi“ imponuje! Oni chtějí mít za prezidenta člověka, který běžně uráží své oponenty – protože jim jeho schopnost „zadupat je“ a zesměšnit imponuje! Oni chtějí mít za prezidenta člověka, který lže – protože jim jeho drzost, s jakou tak činí, imponuje!

Protože toto – schopnost vyjebat s někým, schopnost zadupat někoho do země, drzost při prosazování své vůle bez ohledu na ostatní – jsou hodnoty, které oni vyznávají. Nedivme se tomu. Nejen že tyto hodnoty v naší společnosti jsou přítomny – tyto hodnoty jsou v naší společnosti stále do značné míry propagovány. Ony totiž vedou k úspěchu – možná krátkodobému, možná jen zdánlivému, ale vedou. A v mnoha oblastech lidi, kteří v nich vynikají nebo vynikali, doslova oslavujeme. Kolik našich nejbohatších (a tedy nejúspěšnějších) byznysmenů položilo základ svému bohatství tím, že „na počátku věků“ (tím myslím raná 90. léta) vyjebali s jinými lidmi? Ehm – všichni? A nevzýváme náhodou dodnes nějaké sportovce, kteří v 80. letech stanovili v některých disciplinách neuvěřitelné rekordy, přestože tušíme, že za tím byl státem krytý doping?

Představte si člověka, který se cítí být (ať už oprávněně, nebo ne) obětí právě těchto věcí – někdo s ním vyjebal a nebo denně vyjebává, někdo ho zadupal do země a nebo denně zadupává, někdo si na jeho úkor běžně prosazuje svou vůli. A on se tomu neumí bránit. Z mnoha možných důvodů – a nakonec možná i z toho důvodu, že je hloupý a někdo toho zneužívá. A tak tím trpí, užírá se – a nakonec to světu vrátí tím, že podpoří někoho, kdo totéž udělá „jim“. A nebo prostě někoho, kdo zajistí, aby se totéž dělo i jiným lidem – a dokonce v přímém přenosu! – což výrazně sníží jeho vlastní frustraci z toho, že se to děje jemu. Vidět totiž, že někdo je na tom stejně jako já (nebo nejlépe ještě hůř), můj úděl spolehlivě zlehčí.

Druhá skupina se stejným výsledkem ovšem jsou právě ti, kteří se takto sami chovají (protože se to kdysi pod vlivem svých zkušeností naučili jako vhodnou nebo nutnou cestu k úspěchu) – ti hledají v nejvyšším představiteli potvrzení toho, že je to v pořádku, že to, co oni běžně dělají, se smí, se dělá, je normální, je běžné, podívejte se, vždyť je toho plná televize, takhle svět prostě funguje, jinak to nejde, prosím vás, ta vaše slušnost, s tím by člověk daleko nedošel. Chrání sami sebe a svou integritu, aby nebyli vystaveni pohledu na skutečnost, že se lze chovat jinak.

Třetí skupina – a do té bych mimochodem zařadil i Zemana samotného – jsou věční opozičníci. Lidé, kteří z principu budou oponovat čemukoliv, co jim budete tvrdit, protože je to pro ně prostě intelektuální výzva. Když se podíváte a na bílý kvádr a konstatujete, že je to bílý kvádr, začnou vás přesvědčovat, že je to černá koule. Ovšem pozor – když se podíváte na bílý kvádr a prohlásíte, že je to černá koule, budou vás přesvědčovat, že je to bílý kvádr. Zdá se, že tito lidé by teoreticky mohli stejně tak podporovat Zemana jako Drahoše a rozdělit se zhruba půl na půl, ale není tomu tak. Jejich většina vždycky skončí u toho, že se postaví na tu stranu, která je vzdálenější čemukoliv, co zavání normálností. Prostě proto, že přesvědčovat lidi že bílý kvádr je černá koule je větší výzva než přesvědčovat je, že bílý kvádr je bílý kvádr.

Čtvrtá skupina jsou věční pesimisté. Lidé, kteří jsou tak přesvědčeni, že všechno jde od desíti k pěti a nemůže tomu být jinak, že nesnesou pohled na to, že by něco bylo v pořádku. Opět, brání si tak svou integritu před nutností být vystaveni pohledu na skutečnost, že věci mohou být v pořádku. Instinktivně tedy musí volit toho, kdo na scénu přinese větší problémy. Aby se náhodou nestalo, že nebude na co nadávat.

Pátou skupinou jsou ti, kteří volí toho, kdo je problematičtější, aby si něco dokázali – aby tím ukázali, že tady jsou, dali o sobě vědět, dokázali si, že mají nějakou moc. Zvolíme tam toho potížistu, který tam udělá pěkný průvan, aby bylo vidět, že my máme tu moc pěkně vám zavařit.

Šestá skupina jsou ti, kteří volí toho problematičtějšího kandidáta jaksi manifestačně – aby se tím přihlásili k nějakému názoru, který nedokážou jinak dát najevo; kandidát se pak stane jakýmsi jeho maskotem, a  – důležitá poznámka! – není při tom vůbec důležité, zda se ten názor týče něčeho, co kandidát bude nebo nebude jakkoliv ovlivňovat. Něco jako: „Kdo neskáče, není Čech!“. Tím, že skáču, dávám najevo, že se hlásím k určité skupině či ideji – byť skákání ve skutečnosti s tou skupinou nemá reálně nic společného. Je to prostě jen symbol, pomocí něhož se k něčemu hlásím. „Kdo nevolí Miloše, není vlastenec!“ (Je to celé o to účinnější, že těch skupin či idejí, ke kterým se pomocí manifestační volby téhož člověka voliči mohou hlásit, je prakticky nekonečně mnoho a mohou být naprosto nekompatibilní.) Opět, mohlo by se zdát že podobně manifestačně se lze hlásit k oběma kandidátům, ale není tomu tak: aby to fungovalo, je nutno se takto hlásit k tomu, kterého „normální“ lidé nevolí; jinak zapadnu mezi ty „normální“ voliče a manifestace se neprojeví.

A – obávám se – dalších takových skupin existuje ještě celá řada. Docela by mě zajímalo třeba to, do jaké patří tento pán? Nebo… je to idiot?

Reklamy

Koho volíme?

Ačkoliv už od pondělka se nesmí zveřejňovat výsledky předvolebních průzkumů, myslím, že tato čísla se nedají považovat za reprezentativní a tudíž jsou zveřejnitelná ;-) Udělal jsem ve svém okolí malý průzkum preferencí pro prezidentské volby, výsledky jsou tyto:

Mám 19 respondentů. Z nich 4 ještě nejsou stále rozhodnuti (u dvou víme aspoň tolik, že ve výběru není Zeman, u zbylých dvou netušíme, mezi kým se budou rozhodovat) a 2 k prvnímu kolu nepůjdou (ale půjdou pak ke druhému), takže zbývá 13 rozhodnutých voličů. Zde jsou tedy výsledky voleb této skupiny:

Jiří Drahoš: 7 hlasů

Pavel Fischer: 2 hlasy

Mirek Topolánek: 2 hlasy

Marek Hilšer: 2 hlasy

Nicméně nežijeme až v takové bublině – v našem širším okolí víme minimálně o 2 lidech, kteří budou volit Zemana, dále víme, že jeden z voličů Topolánka počítá s tím, že jeho kandidát se do druhého kola nedostane a v něm pak bude volit rovněž Zemana, a podezíráme jednoho z nerozhodnutých, že Zemana rovněž zvažuje.

Takže – zítra (maximálně pozítří) šup šup k volbám! ;-)

Existuje pravda? III

Naposledy se vrátím k tomuto tématu, kterému jsem se věnoval už tady a tady, protože mám potřebu ještě jednu věc upřesnit. V obou předchozích textech jsem velmi usilovně upozorňoval na oblasti, kde pojem absolutní pravdy není možné aplikovat. Možná mi v tom ale trochu zaniklo to sdělení, které jsem v prvním textu vlastně shrnul do jediné věty, totiž že výrok „voda taje při nula stupních Celsia“ je nepochybně i podle mě absolutní pravda.

Podíval jsem se výjimečně na televizi – konkrétně na film Marie Terezie – a po jeho zhlédnutí jsem si uvědomil, jak moc mi vadí, když se nerespektuje (v tomto případě historická) pravda. Ten film je dle mého názoru dobrý, a není ani nějak zásadně mimo co se týče faktografické stránky příběhu; ale přesto je tam několik menších i větších… čeho vlastně? Můžeme říct „historických nepřesností“? A nebylo by přesnější nazvat to prostě: „lží“?

Ty osoby skutečně žily a události v jejich životě i ve světě kolem nich se skutečně staly. A staly se konkrétně nějak, a ne jinak. Marie Terezie prostě ve skutečnosti nežádala o zvolení uherskou královnou s několikaměsíčním Josefem v náručí (ačkoliv před uherský sněm se synkem v náručí předstoupila, stalo se tak o něco později a v době, kdy už uherskou královnou byla). To například JE objektivní pravda.

Stejně jako existuje objektivní pravda o tom, kdo a jak přesně sestřelil malajské letadlo nad Ukrajinou nebo zda byly 11.9.2001 ve budovách WTC odpáleny nálože a není možné všechny příběhy o tom, jak to bylo, považovat za rovnocenné nebo prohlásit, že mezi nimi nelze nijak rozlišovat. Lze. Jen jeden z nich je pravdivý.

Jsem přesvědčen, že pravda existuje; a to i tehdy, pokud ji konkrétní člověk – a v extrémním případě vlastně třeba i žádný člověk na světě – nedokáže zjistit nebo ověřit. V minulých příspěvcích jsem se jen snažil upozornit, že tento koncept nelze vztahovat na všechny druhy tvrzení a operovat jím tam, kam nepatří. Právě to, že se to často děje, podle mě přispělo k diskreditaci konceptu objektivní pravdy obecně; a neskutečný tlak, pod kterým se koncept pravdy v současné době v naší (a tím myslím celý vyspělý svět) nachází, je podle mého názoru dost podstatnou složkou toho marastu, do kterého naše společnost zabředává.

Existuje pravda? II

Vrátím se ještě jednou k tématu, které jsem tady už jednou nakousl. V minulém textu jsem se totiž úmyslně vyhnul ještě jednomu aspektu, který jsem do té úvahy nechtěl na první pokus tahat, ale který nelze pominout. A to je ten, že kromě popisných výroků (typu „voda taje při 0 stupních Celsia“) existují i výroky hodnotící (typu „Maruška je skvělá máma“). A u těch už určitě nelze hovořit o objektivní pravdě, protože pro některý z použitých pojmů prostě není možné dobrat se „objektivní“ definice (v mém příkladu by to byl pojem „skvělá máma“). Tyto výroky totiž ve skutečnosti nehovoří o vnější realitě (ačkoliv se tak tváří), ale o našem vnímání této reality (uvedený příklad ve skutečnosti znamená „já považuji Marušku za skvělou mámu“). A proti tomu nelze protiargumentovat – protože protitvrzení „já ji považuju naopak za úplně otřesnou“ není protiargumentem; jedná se prostě o vyjádření dvou postojů dvou různých osob.

Výroky tohoto typu, abychom se vrátili do té domény, o kterou nám šlo, jsou například: „Václav Havel byl lepší prezident než Miloš Zeman.“; „Je lepší, když svět ovládají USA, než když ho ovládá Čína.“ a taky ten, který jsem zmínil už minule: „Svoboda je důležitější než bezpečnost.“ Minule jsem na něm demonstroval, že je velmi těžké dojít k nějaké specifické definici takových pojmů jako „svoboda“ a nebo „bezpečnost“, tentokrát bych důraz posunul na to, co znamená „důležitější“. To je totiž právě to slovo, které už z principu žádnou objektivní definici nemá. Tak jako někomu se líbí víc modrá barva než červená a někomu naopak, a někdo má raději rajčata než jablka a někdo naopak, tak pro někoho může být důležitější to než ono a pro druhého to může být naopak. Jinými slovy, ani když si dva diskutující naprosto přesně definují, co budou rozumět pod pojmem „svoboda“ a co pod pojmeme „bezpečnost“ a stoprocentně se na tom shodnou, můžou stále zůstat v neshodě ohledně výroku „svoboda je důležitější než bezpečnost“ – jeden s ním souhlasit bude, druhý ne; pravdu nemá ani jeden (nebo ji mají oba, což je z jiného úhlu nahlíženo totéž).

Pan Klapetek, moudrý to muž, jednou vyprávěl, jak mnohokrát se za svůj život už setkal s prohlášeními typu „za komunistů bylo nejlíp“, a nebo jejich opakem. Ale prý jen jednou za život se setkal s tím, že někdo výrok tohoto typu pronesl korektně, když mu řekl: „MNĚ OSOBNĚ bylo nejlépe za druhé světové války.“

Celá ta debata, která mé úvahy o objektivní pravdě vyvolala, se točila kolem politiky. Uvědomte si ale, že právě v politické debatě je naprostá většina výroků hodnotících. Někdy přímo („Sobotkova vláda málo hájí české národní zájmy“), častěji však nepřímo („Zrušení Senátu by bylo ohrožením demokracie v České republice.“). Jako dobré cvičení poslouží tento projev Václava Havla, paradoxně vlastně do značné míry na téma „Pravda“. Schválně, kolik z výroků obsažených v tomto projevu lze označit za „objektivní pravdu“ nebo za „objektivní lež“?

Nedostatek z přebytku

V jednom vánočním přání, které jsem dostal, se kromě těch obvyklých položek (zdraví, štěstí, lásky…) vyskytla i položka méně standardní, totiž „času“. Uvědomil jsem si na základě toho, že ve svém životě už nějaký čas pociťuji vlastně jeden jediný výraznější nedostatek – a to je právě nedostatek času. Všechno ostatní důležité zaplaťpánbůh mám.

Jediné, co mi dlouhodobě chybí, je čas na všechny své aktivity. Na všechny své projekty. Na všechny své přátele. Na všechny knihy, které chci přečíst…

Uvědomil jsem si ale, že se na to nemusím dívat jako na nedostatek – ale právě naopak, jako na přebytek: Mám tolik zajímavých aktivit, kterým bych se rád věnoval, tolik užitečných projektů, které bych rád rozjel nebo realizoval, tolik skvělých přátel, se kterými bych se rád potkával, tolik zajímavých knih, které bych chtěl přečíst, že mi na to všechno ani nestačí čas. Není to nedostatek, je to přebytek. Nedostatek by byl, kdybych měl málo či žádné zájmy a přátele – ne to, že jich mám tolik!

A tak přeju nám všem, abychom v roce 2018 měli nedostatek právě a jenom času ;-)

Existuje pravda?

Už před Vánoci jsme měli na jedné sešlosti s kamarády debatu, která byla mimořádně zajímavá tím, jak zásadní rozdíly v našem pohledu na svět v ní vyplynuly na povrch. Snažím se od té doby přijít na to, jak ji zde reflektovat, ale zatím se mi to nepodařilo. Čím dál víc mám nicméně pocit, že to nejzajímavější téma bylo to, které se tam vynořilo vlastně jen na chvíli, ale které nás někde pod povrchem provázelo celou dobu – a to je otázka, zda existuje absolutní pravda.

Dva účastníci debaty vycházeli celou dobu z přesvědčení, že ano – což mě, přiznám se, natolik zaskočilo, že jsem si to uvědomil až někdy v polovině té debaty. Pak jsme se o tom krátce přeli, nicméně to téma jsme rychle opustili a vrátili se k hádkám o jiných věcech… Což byla škoda, protože jsme přišli o příležitost si své postoje – které nám navzájem přišly nepochopitelné – vysvětlit. Já ovšem na rozdíl od ostatních účastníků mám tu výhodu, že tak můžu učinit aspoň zde ;-)

V naší debatě padl argument ve smyslu: „Jak jako neexistuje pravda? Třeba to, že voda taje při nula stupních Celsia není podle tebe pravda?“ To je dobrý výchozí bod. Ano, výrok „voda taje při nula stupních Celsia“ je nepochybně i podle mě absolutní pravda.

Ehm, tedy za několika předpokladů… Totiž za předpokladu, že se shodujeme v definici co je to „voda“, co je to „taje“, co je to „stupeň Celsia“ a kolik je to „nula“. A právě toto uvědomění nám zároveň ukazuje, jaké jsou limity konceptu absolutní pravdy. Něco takového totiž může existovat pouze tam, kde pracujeme s přesně definovanými pojmy (resp. takovými, na jejichž přesné definici se shodujeme). Tam, kde taková situace není, však nelze hovořit ani o absolutní pravdě.

Příklad takového výroku, kde o absolutní pravdě můžeme hovořit jen těžko, pak bude třeba: „Svoboda je důležitější než bezpečnost“; „Islámský terorismus je ohrožením západní civilizace“; „Komunismus je spravedlivé uspořádání lidské společnosti“. Jednoduše proto, že tyto výroky jsou seskládány z pojmů, které nemají všeobecně přijímanou exaktní definici (co přesně je „svoboda“ a co „bezpečnost“? co je to „západní civilizace“ a co vlastně znamená „ohrožení civilizace“? co je „spravedlivé“?). Na jejich definici jsme se – na rozdíl od stupně Celsiova nebo chemického složení vody – prostě neshodli.

Vrátím se tedy k úvodní otázce (existuje pravda?). Pokud na ni chceme pravdivě odpovědět, musíme se shodnout na přesné definici toho, co to je pravda. Zkusil jsem to ověřit na wikipedii a … no, už samotná délka toho článku je vlastně odpovědí. Definice, na které bychom se jako lidstvo shodli, zjevně neexistuje – takže nemůžeme ani zodpovědně pro lidstvo rozhodnout, zda výrok „existuje pravda“ je pravdivý ;-)

P.S. Při příští debatě nad pivem ale můžeme zkusit, jestli se shodneme na nějaké definici pravdy aspoň my jako skupinka diskutujících – pokud ano, pak na základě takovéto definice můžeme najít odpověď, která by platila aspoň v rámci té naší skupinky.

Bez jablka

Půjčil jsem si u kamarádky knihu o vztazích mezi muži a ženami, která se jmenuje Bez jablka. Je to knižní verze stejnojmenného blogu psaného jedním mužem a jednou ženou (kteří spolu – jak na obálce výrazně upozorňují – nespí) zhruba v mých letech, a tak jsem byl zvědavý, jaký pohled nabízí. Vím, že je troufalé hodnotit knihu, ze které jsem zatím přečetl tak necelou třetinu, ale přesto to udělám – především proto, že je dost pravděpodobné, že tu knihu dál číst už nebudu.

Skládá se z jednotlivých kapitol-témat, např: „Domácí práce“, „Alkohol“, „Komplimenty“, „Hádky“, atd. Ke každé z nich je pak jedna úvaha od NĚHO a jedna od NÍ (na sobě nezávislé). Některé ty úvahy žádnou myšlenku nemají, většina nějakou má. Některé ty myšlenky se dají s přivřením různého počtu očí považovat za zajímavé, jiné nelze označit než jako vyloženě blbé. Důvod, proč ale knihu nejspíše nedočtu, je v tom, že ve všech těch textech – v těch, které myšlenku nemají i v těch které ji mají (a zde speciálně upozorňuji na to, že to se týká i těch, které mají myšlenku relativně rozumnou) – se vyskytuje jedno až mnoho těch nejpřízemnějších klišé o mužích, ženách a jejich vztazích, podané více či méně vtipně.

Uvedu pár příkladů:

ONA:

Když žena řekne „nechme to být“, znamená to, že máte 5 minut na to, abyste to vyřešili, jinak si můžete jít koupit Playboy, protože to je to jediné místo, kde uvidíte nahou ženskou.

V životě jde v podstatě o dvě věci: mít víc peněz a mít míň kil.

Alkohol je metla lidstva. Ale ruku na srdce, ženy, nějak to tady s těmi muži musíme přežít.

ON:

Muž je v podstatě zvíře, které občas myslí, a žena je člověk, který občas nemyslí.

Ženské záchody se představuji jako konferenční místnost. Ženy […] tam rokují: „Co ten tvůj pitomec, už ti vyznal lásku?“ „Ten můj idiot so objednal česnečku.“ „Jestli si dá ještě jedno pivo, tak večer zas nic nebude.“

Muž, který dá do pračky prádlo a čirou náhodou zmáčkne ten správný knoflík, potřebuje pochvalu.

Kompliment je ve skutečnosti jenom někdy dobře a někdy špatně maskovaný chtíč.

————–

Každé to prohlášení samo o sobě by vtipem být mohlo – ale jako celek (už ve třetině knihy) působí naprosto destruktivním dojmem. Abych tedy jen nekritizoval, lze v knize najít i několik užitečných myšlenek. Například: „Dospělost je, když přestanete za svůj život obviňovat karmu, přátele, partnery, stát, DNA, Ježíška nebo internet.“ Záhadou mi všem zůstává, jak by je měl čtenář, kterému nejsou vlastní už před tím, než se do knihy začte, v té hromadě sraček identifikovat.