Modrá turistická značka

devadesátá léta

Šli jsme jednou s taťkou (jen s ním – mamka se ségrou asi zůstaly někde na ubytování) na jedné dovolené na túru. Vůbec nevím odkud a kam, ale šli jsme po modré turistické značce. Skrz les, na kraj louky… a tady jsme váhali. Cesta pokračovala po rozhraní lesa a louky kolem louky, ale značku jsme neviděli.

Taťka vytahuje mapu a hledá na ní, kudy dál, a nakonec konstatuje, že máme pokračovat na protilehlý roh louky, a že ta cesta po rozhraní lesa a louky tam vede, takže po ní půjdeme. Přišlo mi to nějaké divné – proč na ní tedy není značka? – a nakoukl jsem do mapy též. Vidím, že má sice pravdu, ale zároveň taky vidím, že značka vede napříč přes louku, a nikoliv po cestě na okraji lesa. Tak ho na to upozorňuju a říkám, že když je tam značka, tak se tam přece určitě dá pohodlně projít, a chci jít po louce.

Následuje však překvapivý sled argumentů, proč po louce ne-e: Pěšinka není skoro znatelná, bude tam mokrá tráva, kdo ví jestli trefíme na správný bod na konci louky, cesta po kraji lesa je pohodlnější… atd. Dobrá, navrhuji tedy, tak ty jdi po okraji lesa a já půjdu přes louku a potkáme se na druhé straně (to zní malému Radimovi jako dobrodružný manévr!) – a vyrážím. To on však odmítá a neochotně se pouští za mnou. Dává ale všemi možnými neverbálními způsoby najevo, že on tudy jít nechce.

Celý zmaten z něj celou cestu usilovně páčím, co mu na téhle milé pěšině připadne tak strašného, že tak zásadně odmítá ji použít, a proč zároveň odmítl jít okolo sám a jde proti své vůli se mnou. A až na konci, na okraji lesa, mi oznamuje, že se někde dozvěděl, že v této lokalitě se vyskytují zmije a turisté si na ně mají dávat pozor. A zmije se, jak známo, rády vyhřívají právě na lukách zalitých sluncem – takže by bylo rozhodně rozumnější jít po okraji lesa.

Což – kdyby to býval řekl hned – bych jako malé dítko určitě nerozporoval a šel bych s ním poslušně po lesní cestě…

Poučení: Tím, že před ostatními budete tajit skutečné důvody pro své jednání a vymýšlet si zástupné, ničemu nepomůžete. A není to k nim fér.

Reklamy

Lego

devadesátá léta

Když jsem byl ještě malý, ale už ne tak malý, abych věřil na Ježíška, měl jsem období, kdy jsem si hodně hrál s legem a na několikery Vánoce po sobě jsem si přál (a taky dostával) krásné sady lega – ne takové ty krabičky s jedním autíčkem a panáčkem, ale ty velké krabice obsahující celé „téma“ – nemocnice, zoologická zahrada, ostrov s vilou, atd.

Už dlouho před Vánoci jsem si prohlížel katalogy lega a pak našim dával tipy na to, které by se mi nejvíce líbily. Toho roku jsem si vybral tři sady – hasičskou stanici, policejní stanici a benzinovou pumpu – s tím, že bych si přál některou z nich. Našim jsem to dostatečně zdůraznil, a nějaký ten týden před Vánoci, když jsem byl chvíli sám doma, jsem udělal to co prý dělá každé dítě – zkusil jsem, jestli nenajdu skrýš, kde rodiče mají schovány nachystané dárky. A samozřejmě jsem ji našel – a v ní krabici lega na téma benzinová pumpa. Měl jsem radost a těšil se na „překvapení“ pod stromečkem;-)

Pár dní před Štědrým dnem mi najednou taťka donesl katalog lega znovu, a znovu se mě ptal, které se mi líbí a které bych chtěl. Ocenil jsem jeho vychytralost, s jakou maskuje to, že již má dávno pořízeno;-), a znovu mu ukázal ty tři „vyvolené“ sady. A pak se mě zeptal, kterou z nich bych chtěl úplně nejvíc.

Eh… Ještě než jsem zjistil, kterou sadu skutečně dostanu, preferoval bych asi hasiče. Věděl jsem ale už díky svému čmuchání ve skříních rodičů, že dostanu benzinku, což taky nebylo špatné (byla to koneckonců jedna z mých vybraných sad). A bylo mi jasné, že svou odpovědí na tuto otázku na tom už nic nezměním. Napadlo mě ale, že svou odpovědí můžu tátovi udělat radost (když mu potvrdím, že ta, co vybral, je právě ta, kterou bych dostal nejraději), a nebo ho možná zklamat (když řeknu jinou). A tak jsem řekl, že benzinku – a v duchu se usmíval nad jeho spokojeným výrazem, který to vyvolalo.

Poučení: Nepokládejte otázky, na něž ve skutečnosti nechcete slyšet odpověď. 

Vygumováno

Mám občas takové dny – a píšu o tom proto, že dneska je jeden z nich – kdy cítím že mám prostě v hlavě vygumováno. Nemyslí mi to, nejde mi soustředění, cítím se unaveně a celkově je to, jako kdyby se mé IQ znatelně snížilo. Nebo ne jako – já su přesvědčen, že tomu tak skutečně je. Někdy to je v důsledku únavy, někdy v důsledku pár piv z předchozího večera, někdy nevím proč a někdy kvůli kombinaci všeho toho. Ale to je celkem jedno, proč to nastává.

Horší je, jaké to má důsledky. Ono se totiž pak vždycky ukáže, že programování prostě vyžaduje určitou úroveň pozornosti a IQ, a pokud jsem pod ní, prostě to nejde. Je to strašně nepříjemné. Je to frustrující, jsem z toho znechucen, mám pocit viny. Vnímám to tak, že „bych se měl“ snažit to překonat, nějak se s tím poprat, zvládnout to i přes ty „ztížené podmínky“, prostě to nějak zlomit. Jenomže, přátelé – ono to opravdu nejde. Je to jako skákat po jedné noze; můžu se opravdu snažit, můžu do toho dát všechno, můžu napínat síly (té jedné nohy) až k prasknutí, úplně se vyčerpat – ale ani zdaleka se nepřiblížím k tomu, co bych normálně ušel po obou nohách, aniž bych to pociťoval jako jakkoliv náročné.

Celý den se pak můžu v práci trápit s něčím, co bych normálně udělal za hodinu. Má to smysl? Kdybych mohl dnes prostě odejít a v pondělí zůstal v práci o hodinu déle, výsledek mého snažení bude naprosto stejný.

Tak proč tu dneska sedím?

 

Kristova léta III: Až

Četl jsem článek o tom, jak fungovali vývojáři Facebooku v jeho začátcích. Velice stručná verze: v 11 hod přišli do „kanceláře“, do 16 hod programovali, pak šli na jídlo a na pivo. Do půlnoci v baru pili a debatovali nad svým projektem, o půlnoci se vrátili do „kanceláře“ a každý nahodil na ostrou verzi Facebooku svoje nové úpravy. Bez testování, bez zkoumání, co to udělá a zda to bude fungovat správně, bez řešení toho, co se stane, když budou navzájem nekompatibilní. Dělali to o půlnoci, aby v případě, že se to celé podělá, zasáhli co nejméně aktivních uživatelů – což se často stávalo. A pak to třeba do pěti do rána řešili. Nad ránem šli spát – a tak stále dokola.

Je to šílená metoda a dlouhodobě neudržitelná – ale Zuckerberg na margo toho měl prohlásit: „Proč jsou všichni šachoví velmistři mladší 30 let? Protože mladí lidé mají prostě jednodušší život a můžou se soustředit na to, na čem jim záleží“. Už několik dní nad tím přemýšlím…

Když jsem byl mladý – řekněme teenager – tak spoustu věcí jsem prostě nemohl; nemám na to peníze, možnosti, nic. Nemůžu si třeba sednout do auta a zajet k moři – protože nemám řidičák, například. Nemůžu si koupit krásnou velkou televizi – protože na to nemám peníze, a i když mám, tak třeba nemám kam ji dát. Ale pokud se pohybuju v rámci toho, co můžu, tak to mám naopak velmi jednoduché. Něco si usmyslím – a prostě jdu a udělám to. Bez velkého přemýšlení, bez velkého plánování, bez velkých odkladů, bez velkých cavyků. Prostě vezmu knížku a přečtu ji. Prostě vezmu míč a jdu si čutat. Prostě sednu k počítači a vyrobím si web.

Pak postupně padají ta omezení, na která jsme zvyklí – mnoho z toho, co jsme dříve nemohli, už jednoduše můžeme. Ale zároveň se vynořují nová, jiná omezení. Plním si život plány, závazky a povinnostmi – i když si je třeba všechny vymyslím sám. Takže když se objeví kniha, která mě láká k přečtení, najednou ji prostě nevezmu a nepřečtu – zařadím ji do seznamu knih k přečtení, s tím, že se k ní dostanu, až… Když mám chuť zahrát si fotbal, tak prostě nevezmu míč a nejdu čutat – ale volám kamarádům, kteří chodí jednou za týden na fotbal, jestli bych se k nim nemohl někdy přidat, s tím, že tedy přijdu, až… Když mám nápad na web, nesednu k počítači a nevyrobím ho, ale napíšu si to do poznámek, s tím, že na tom začnu dělat, až…

Taky vás napadá stovka důvodů, proč to jinak nejde?

Komplikace s dítětem

Byli jsme na krátkém dvoudenním výletu po Chřibech s přespáním v přírodě, a k naší osmičlenné skupince potulkářů se na večer, noc a druhý den překvapivě přidal ještě jeden pár s malým dítětem – holčičkou zhruba 1,5roční. Někteří členové výpravy od okamžiku, kdy to zjistili, zdůrazňovali, jaké komplikace s dítětem na potulce budou. Rád bych se proto podělil o pozorování, jak to dopadlo.

Ve zkratce řečeno se potvrdilo pravidlo, kterého si všímáme již delší dobu: kdykoliv se někde začne hovořit o komplikacích s dítětem, vyklubou se z toho tak z 90 % komplikace s jeho rodiči, resp. dalšími dospělými, kteří se kolem daného dítěte motají. Malá zvládla úplně v pohodě prakticky celý program (včetně spaní venku), a jedinou komplikací s ní spojenou (to je těch 10 %) zůstalo to, že se nerada nechává nosit v nosítku na zádech své maminky. (Což jsme nakonec v naší skupince renegátů vyhodnotili, že se jí ani nedivíme, protože nosítko vypadá poněkud nepohodlně, nohy jí z něho plandají, a je jasné, že sedět hodinu nehybně v nosítku, které se s ním houpe do kroku jeho nositelky a nemoct nic dělat, dítě prostě štve.)

Jinak bylo ovšem fascinující sledovat, kolik komplikací si vytvořili kolem dítěte dospělí. To bylo furt něco. Chceš tohle? Nechceš tohle? Dělej toto, dělej to takto, ne takto, nedělej toto. Pojď sem, běž tam, nechoď tam. Pojď za tetou, běž za strejdou, kde je maminka, taťka ti dá sýr, neber si jen od něj, ale vem si taky od tety. Přátelé, poslouchali jste to někdy? Kdyby toto někdo dělal mě, do deseti minut bych začal na všechny kolem sebe hystericky ječet, aby mi proboha už dali pokoj! Chudák nevinné dítě, které ještě moc nemluví a nedokáže všechny poslat do patřičných míst ;-)

Druhá rovina je, že dost často to „něco“ bylo jídlo. Chceš sýr? Chceš oříšek? Chceš pribináček? Děcko těžko tuší, co se mu vlastně nabízí a jestli to chce… ale to je vlastně jedno, protože ať reaguje jakkoliv, kousek dostane. Ale ne moc velký, a pěkně to spapej, a neber to strejdovi, a ukaž pusu žes to spolkla! Akorát pribináček – u kterého předpokládám, že dítě jako u jediného ví, co se mu nabízí – nedostane, i když chce, protože bys ho určitě nesnědla a co já pak s ním budu dělat… Fixace všech na téma jídla je pro mě zarážející – není divu, že s ním v naší společnosti pořád všichni máme nějaký problém (jeden jí moc, druhý málo, jeden nezdravě, druhý přehnaně zdravě…).

Vrchol pak přišel, když se ukázalo, že se před dítětem tají existence čokolády. Protože by ji určitě chtělo jíst – a rodiče si nepřejí, aby ji jedlo. Takže žádnou před ní nikdy nevytahují, a „když večer malá usne, já někdy sním celou tabulku“, svěřuje se nám matka. To je pokrytectví, co!

A nejsměšnější je, že nám to klidně vykládá před tím dítětem! Ta holčička sice ještě příliš nemluví, ale všemu, co se jí řekne, rozumí. Všechny ty pokyny, co má a co nemá dělat, jak to má dělat a jak to nemá dělat, kam má jít a kam nemá chodit, bravurně zvládá. Proč si myslíte, že nerozumí řeči o čokoládě?

Nebo, když jsme u toho, větám jako: „Nejhorší není to odnosit – ale to, že když se ti to jednou narodí, už se toho nikdy nezbavíš?“ Co si z toho asi vezme? Vždyť rodiče jsou pro tak malé dítě bozi – všechno, co řeknou, je pravda, všechno, co dělají, je správné. Proč jim říkáme takové věci, notabene když je většinou ani skutečně vážně nemyslíme?

Přitom by stačilo respektovat to, jak říká jeden můj kamarád, že děti jsou taky lidi, akorát malí.

Motivace v práci

Při přemýšlení, proč mě to v práci občas tak zoufale nebaví, jsem se dostal k pojmu motivace. Občas prostě absolutně nemůžu najít motivaci k té práci, kterou mám v práci na práci ;-) Tak přemýšlím, kde bych ji vlastně mohl vzít, resp. kde jsem ji bral dřív. A docházím k závěru, že to, co mě motivovalo k pracovnímu výkonu dřív, už je z dnešního pohledu přežité:

  • Jako první to byla potřeba dokázat (hlavně sobě), že k něčemu su, že něco umím, že něco dokážu. Nevadilo tolik, že projekt byl nesmyslný, nebo že nakonec k ničemu nevedl, protože pro mě bylo důležité, že jsem (si) dokázal, že ho su schopen vyřešit, bez ohledu na to, k čemu to pak bylo nebo nebylo. Tuhle potřebu mám ovšem dneska již mnohem menší – to, co jsem si chtěl dokázat, jsem si asi už dokázal.
  • Jako druhá to byla představa o důležitosti těch projektů. Vždy jsem si naivně představoval, že člověk, pro kterého pracuji, má ty projekty promyšlené, záleží mu na nich a k něčemu jsou – a to mě motivovalo je pak co nejlépe ze své strany realizovat. Tuto iluzi jsem ale postupem času zcela ztratil. Už jsme pracovali na mnoha projektech, které byly ve skutečnosti od počátku nesmyslné, protože jejich zadavatel buď vůbec netušil, co vlastně chce, nebo si představoval úplně nereálné věci, a nebo (a to je vůbec nejhorší) mu na projektu ve skutečnosti vlastně vůbec nezáleželo.
  • Jako třetí to byl pocit, že do práce se přece prostě chodí, a v práci se přece prostě pracuje, bo tak je to správné, tak to má být. Sice jsou to možná zbytečnosti a nesmysly, co tam dělám, ale tak hlavně že výplata mi chodí, ono mi to nakonec může být jedno, že.

Jenže nemůže. Pozoruji zajímavou věc, že v období, kdy mám v práci dostatek motivace a celý den na něčem usilovně pracuju, můžu pak večer přijít domů a stejně intenzivně si pak ještě su schopen dělat na svých věcech. Ale když su v práci bez motivace, plácám se od jednoho ke druhému a pořádně nic neudělám, nebaví mě to a frustruje, tak mě to sebere tolik energie, že pak už nezbývá ani na nic mimo práci. A to mi za to už nestojí.


Existuje teorie, která říká, že muže k jakékoliv činnosti mohou pohánět tři motivace: peníze, moc nebo sláva (přitom všechny tři je třeba chápat pozitivně: peníze = zabezpečení materiálních potřeb svých a svých blízkých; moc = možnost prosadit to, v co věřím; sláva = uznání za to, že konám něco užitečného a dobrého). Přitom každého pohání primárně jedna z nich, zatímco jedna z nich ho nemotivuje prakticky vůbec (a ta třetí je pak „doplňkový motivátor“, který funguje částečně). Dává mi to smysl. Ptal jsem se i lidí kolem sebe, jak to mají oni, a opravdu jsem dostával velmi rozdílné odpovědi – někoho motivují peníze a nechápe, co by ho mohlo motivovat jiného, někdo zase za jedinou možnou motivaci považuje slávu… A když si člověk tohle o někom zjistí, dost mu to o něm napoví. Ono to má totiž zásadní vliv na to, jak se člověk chová.

Představuju si třeba majitele restaurace. Pokud mu jde o peníze, bude primárně optimalizovat provoz, bude řešit náklady na suroviny i na zaměstnance, bude vyhledávat sortiment, který přitáhne bohatší klientelu ochotnou zaplatit vyšší ceny, bude prostě provozovat restauraci co nejefektivněji z pohledu financí. Pokud mu jde o moc, bude se primárně starat o to, aby v restauraci vše běželo tak jak má, bude řešit koncepci restaurace, její styl a myšlenku, bude provozovat restauraci tak, aby co nejvíce naplnila jeho představu. A pokud mu jde o slávu, bude řešit primárně dojem, jakým restaurace působí na návštěvníky, její pověst, bude se snažit, aby byla něčím výjimečná a známá, aby se o ní mluvilo a aby s ní bylo spojeno jeho jméno.

Jinými slovy: majitel restaurace, kterému jde o peníze, bude největší uspokojení čerpat z toho, když si na konci měsíce spočítá zisk. Majitel, kterému jde o moc, když v poledne vpluje do svého lokálu a bude pozorovat, jak všechno šlape jako hodinky. A majitel, kterému jde o slávu, když mu budou hosté děkovat a gratulovat, jaký skvělý podnik provozuje.

Jak to mám já, to mi bylo jasné hned když jsem tu teorii slyšel poprvé – já su ten třetí. A tím faktorem, který mě nemotivuje vůbec, jsou pak peníze. Takže já bych potřeboval, aby se mi za mou práci dostalo uznání (sláva). Pomůže taky, když mám možnost dělat si věci po svém (moc). Výše výplaty mě nezajímá (peníze).

Kristova léta II

Když se zamýšlím, kam směřuju, napadl mě zatím první střípek:

Dřív mě hlavně bavilo si o historii číst, případně pak psát. Dneska mě to sice baví stále, ale ještě víc mě baví přednášet o ní lidem naživo.

Dřív mě bavilo programovat. To mě dneska baví méně, ale více mě baví s lidmi analyzovat jejich problémy a potřeby a navrhovat řešení.

Dřív jsem psychologii považoval za pavědu bez významu. Dneska si myslím, že porozumět lidské duši je to vůbec nejzajímavější, o co se člověk může snažit.

Všechno bychom to tedy mohli nazvat jakýmsi obratem od techniky k člověku.

Reklama na svobodu

Zahlédl jsem kus televizního vysílání, a zrovna tam běžela reklama. Na chvíli jsem ji začal vnímat. Podkreslen příjemnou hudbou, hlas pravil: „Představte si, že byste skutečně mohli dělat jen to, co opravdu chcete…. Ať už by to bylo cokoliv. Seznamte se s novým modelem X.“ Model X je auto (které taky celou dobu na obrazovce vypulírované jezdilo).

COŽE??? Jak souvisí model X s mou svobodou? NAPROSTO nijak!

Existují různá sexistická prasátečka, která identifikují reklamy, kde je samoúčelně použit (většinou ženský) sex-appeal a spojen s nesouvisející věcí jako snaha využít přirozené lidské tužby k prodeji čehokoliv (nesouvisejícího). Toto ale není vůbec nic jiného – jen tato reklama apeluje na jinou lidskou tužbu (touhu po volnosti), která je troufnu si říct téměř stejně tak univerzální, a snaží se ji jaksi spojit s prodejem auta (zcela nesouvisejícího).

Je to směšné. Ještě směšnější by předpokládám bylo, kdybychom se dozvěděli, kolik marketingových expertů bylo na vytvoření konceptu této reklamy potřeba a kolik za to automobilka zaplatila. Je to ale i smutné. Kolik lidské kreativity a energie se neustále v tomto tržním systému věnuje snaze oblbnout druhé a zmanipulovat je ke svému zisku? Nebylo by lepší zaměřit tu energii na užitečnější věci? Nemohli by třeba pánové marketéři místo toho lovit z moře ten bordel, který se tam hromadí? Tím by prospěli všem… A nebo by mohli ležet doma na kanapi, popíjet víno a relaxovat – tím by prospěli sobě.

Protože takto tu spokojenou společnost teda nevybudujeme.