Návod na nespokojený život

Už poněkud bulvární titulek naznačuje, že se s vámi dnes chci podělit o postup, jak spolehlivě dosáhnout ve svém životě permanentní nespokojenosti. Samozřejmě nejsem žádný guru a netvrdím, že se jedná o jedinou správnou metodu – návodů na nespokojený život existuje celá řada a jistě k němu lze dospět různými cestami. Já bych vám ale rád předložil metodu, která je podle mého názoru spolehlivá a zároveň poměrně jednoduchá. Skládá se vlastně jen ze dvou kroků:

  1. Důsledně se řiďte známým a moudrým pravidlem „Nejdřív povinnosti, potom zábava!“ Neboli dělejte vždy nejdřív to, co „musíte“ a to co „byste měli“, případně to, co po vás chtějí ostatní; a až ve zbylém čase to, co chcete a co vás baví. Ideální samozřejmě je, když vám tento přístup rodiče vštípí už v dětství, ale pokud to zanedbali, nezoufejte, dá se to dohnat i v pozdějším věku!
  2. Zaplňte svůj život větším množstvím aktivit, než na které máte čas. To možná zní na první pohled trošku zvláštně, ale je to ve skutečnosti velmi jednoduché – většina lidí, kteří si nelibují v nudě, k tomu má přirozenou tendenci. Dost také pomáhá neodmítat nejrůznější požadavky lidí kolem sebe (ideální je, když prostě „ne“ říkat neumíte).

A to je vše – nespokojenost se pak už dostaví sama! Logickým důsledkem tohoto přístupu je totiž to, že vám permanentně nebude zbývat čas právě na vaše nejoblíbenější činnosti, na ty, které byste dělali nejraději a které vás nejvíce baví. Zato ty, které máte nejméně rádi, budete dělat v co největší míře, neboť jimi vždycky začnete – na ty vám tedy vyjde čas pokaždé. Pocit nespokojenosti se svým životem je pak tím nejpravděpodobnějším důsledkem.

Tak mnoho štěstí při vaší cestě za nespokojeností!

Užívat si bez výčitek

Taky vás naučili, že když je něco příjemné, když se vám něco daří, když vás něco baví, když vám něco jde, když se zkrátka máte dobře, máte myslet na to, jak se to zhorší, a nebo si to vyčítat?

  • Když po vás v práci zrovna nikdo nic moc nechce, trápit se tím, že „měl bych něco dělat“ a nebo „příští týden to bude určitě mazec“, namísto toho abyste si užili, že teď je to v pohodě?
  • Když děláte něco, co vás baví, myslet na to, že „byste měli“ dělat něco jiného, užitečnějšího a důležitějšího, do čeho se vám nechce?
  • Když je na výletě hezky, myslet na to, že na zítra předpovídají déšť, a přemýšlet jak to bude nepříjemné, místo toho abyste si užili, jak je dnes krásně?
  • Když se vám něco daří, myslet na to jak se to v příští fázi určitě podělá, namísto toho abyste si gratulovali, jak vám to jde?
  • Když se máte dobře, myslet na to, jaké to bude, až se to pokazí?

Tak pozor, abychom neskončili jako pán na tomto obrázku…

Vývoj zaměstnance

Fáze 0: Student

Pomineme období základní školy, kdy o věcech jako je obživa nepřemýšlíme, a střední školy, kdy o nich přemýšlíme, ale absolutně jim nerozumíme, a přejdeme rovnou ke škole vysoké. Zde nás 5 či více let učí hromadu odborných dovedností, díky kterým se prý v životě uplatníme. My sice máme dojem, že polovina z nich je nesrozumitelná a druhá polovina zbytečná, ale když to všichni tak vehementně tvrdí… Soustředíme se na zvládnutí odborných požadavků, a při tom jaksi mimochodem dostáváme ty důležitější lekce – o schopnosti se učit, organizaci času, kooperaci v rámci týmu, schopnosti najít pomoc a radu na správném místě, hledání nejefektivnějších cest k cíli, pochopení vnitřních principů instituce a jejich využití, odhalení důležitosti jiných než odborných kritérií pro úspěch a mnoho dalších.

Fáze 1: absolvent

Zvládli jsme vysokou školu, napsali diplomku, udělali státnice, jsme titulovaný odborník! Mnoho lidí nás sice varuje, že praxe je dost o něčem jiném než tato teorie, ale my – z rozumných důvodů, protože jinak bychom se z toho museli zbláznit – odmítáme prohlásit svých 5 let intenzivního studia za zbytečné a ucházíme se o místo odpovídající naší odbornosti. Pouštíme se do sofistikovaného procesu, jehož cílem je najít si zaměstnání, ve kterém tuto odbornost pokud možno co nejvíce uplatníme. Zpočátku nechápeme, že párování zaměstnavatel-zaměstnanec je jaksi oboustranné, že stejně jako my hledáme pozici, kde bychom se uplatnili, hledá i zaměstnavatel člověka, který mu bude co k čemu, a podléháme klamu vyjádřenému i standardními obraty českého jazyka, že „člověk hledá místo“ (ignorujíce že místo taky hledá člověka) nebo že „zaměstnavatel dává práci“ (ignorujíce že ve skutečnosti spíše člověk prodává svou práci svému zaměstnavateli). Výsledkem série stresujících pohovorů, z poloviny z nichž odcházíme z pocitem že jsme úplně k ničemu (nechápajíce, proč nás na té škole učili úplně něco jiného než co je v praxi potřeba!), je nakonec slavně získané první zaměstnání.

V lepším případě (fáze 1A) se jedná o pozici, na které uplatníme nějakým způsobem svou odbornost získanou na škole, resp. své jiné schopnosti získané kdekoliv jinde (přičemž fůru dalších věcí se musíme doučit za pochodu – ale ono to nějak jde). Najednou vidíme, že ono to naše studium k něčemu opravdu bylo, a všechno do sebe začíná zapadat. Jsme ten důležitý odborník, po kterém zaměstnavatelé touží, základ firemního úspěchu a pilíř kapitalismu.

V horším případě (fáze 1B) se dostaneme na pozici, kde se po nás chce úplně něco jiného než co umíme (ať už ze školy, nebo odjinud), a my se musíme všechny potřebné věci klopotně učit, a nebo restartovat fázi 1 (i několikrát), než se konečně najde pozice, která se bude více blížit variantě 1A. Ačkoliv v tomto cyklu jistě lze uváznout na neomezenou dobu, budeme se dále zabývat situací, kdy se dříve či později do fáze 1A přesuneme – ať už vlastním úsilím, nebo nalezením odpovídající pozice se tedy nakonec stáváme tím důležitým odborníkem, po kterém zaměstnavatelé touží, základem firemního úspěchu a pilířem kapitalismu.

Fáze 2: Zaměstnanec s otevřenýma očima

Pokud nejsme dostatečný narcis, abychom setrvali ve fázi 1, a nejsme úplně prostý, otevíráme postupně oči. Čím dál více vidíme, že jakožto odborník nejsme důležitý, nejsme ani základ úspěchu a výraz pilíř kapitalismu dostává ironický nádech. Jsme ten nejnižší článek potravního řetězce, ve své podstatě prostý dělník moře, ten, ke kterému podle známého zákona padajícího hovna neomylně míří každý exkrement firemní hierarchií vyprodukovaný, a kdo už nemá kam dále posunout a musí se jím ušpinit od hlavy až k patě. Navíc jsme už trochu nahlédli do ekonomiky našeho zaměstnavatele a uvědomili si, jak směšně malá část zisku vyprodukovaného firmou končí na naší výplatní pásce. Chvíli koketujeme s myšlenkou, že ten Marx měl vlastně nakonec asi pravdu, chvíli si myslíme že úlevu lze najít v alkoholu, chvíli se opájíme iluzí, že když změníme zaměstnavatele, bude to lepší. V hloubi duše ale dobře víme, že nic z toho není pravda.

Fáze 3: Zaměstnanec se zkušenostmi

Pokud neskončíme jako alkoholik nebo nevstoupíme do KSČ, díváme se kolem sebe dál a objevujeme další roviny reality. Od té doby, co se naše zraky pozvedly z naší každodenní odborné rutiny, kterou už zvládáme aniž bychom na ni spotřebovávali 120 % své mozkové kapacity, čím dál více sledujeme činnost článků firemního řetězu, které jsou kolem nás a nad námi. Vidíme, jak nekvalitní práci odvádějí naši kolegové. Vidíme, jak nepromyšleně nám náš vedoucí zadává práci, a jakých obrovských chyb se při tom dopouští. Vidíme, jak podivně naše obchodní oddělení shání zakázky, a jak stupidně se při tom chová. Vidíme, jak nekoordinovaně je celá firma řízená, a jak je to neefektivní. Přicházíme o všechny iluze a naše pracovní morálka strmě klesá. Sami před sebou si to obhajujeme známým heslem: „Budu se nad tím rozčilovat jen do výše svého platu“ a nezadržitelně míříme tam, kde jsou oni naši kolegové odvádějící tu nekvalitní práci, která nás tak šokovala na vstupu do této fáze.

Fáze 4: Povýšení

Pokud se nenecháme stáhnout – nebo dobrovolně sami nezaplujeme – do pohodlí kolektivu stagnujících a časem doslova zahnívajících zaměstnanců starajících se jen o své pohodlí a proplouvajících realitou kolem sebe bez zájmu a iniciativy, nevyhneme se tomu, že si toho dříve či později někdo všimne a povýší nás. Jinými slovy – dostaneme část toho bordelu na kolečkách na povel a k tomu několik zaměstnanců ve fázi číslo 3 za své podřízené. Aby nedošlo k nedorozumění – na tomto stupni se od nás vyžaduje, abychom stále dělali svou práci, tak jako před tím (zpravidla za prakticky stejnou mzdu); pouze jsme k ní dostali navíc zodpovědnost a právo úkolovat pár dalších lidí. Do této role vstupujeme s nadšením, jak konečně napravíme všechny zlořády, které jsme v předchozí fázi vypozorovali, a dlouhým seznamem toho, co v žádném případě nebudeme dělat tak špatně jako náš bývalý vedoucí. Rychle zjišťujeme, že náš bývalý vedoucí byl ve skutečnosti organizační genius, protože o stupeň nad ním panoval ještě mnohem větší chaos, než jaký jsme si jako prostý zaměstnanec vůbec dokázali představit. Všechno to, co nás na něm tak iritovalo, během pár týdnů děláme svým novým podřízeným taky, protože máme plnou hlavu důležitějších starostí a řešit takové prkotiny už nemáme sílu.

Fáze 5: Vedoucí

Pokud z toho příliš rychle nezblázníme nebo to nevzdáme, postupem času se v nové pozici zorientujeme natolik, že se přestaneme zabývat výhradně těmi blbostmi, které nás odváděly od našich předsevzetí, a podaří se nám aspoň část z nich uvést do praxe. Máme dobrý pocit, že to aspoň trochu k něčemu bylo – čím dál víc nás ale přepadá trudomyslnost a přání být zase prostým zaměstnancem (kterýžto stav si dokonale idealizujeme, zapomínajíce na všechna v něm prožitá negativa), nemuset nic řešit a moct si veškeré frustrace vybíjet nadáváním na nemožného vedoucího či neschopné kolegy. V hloubi duše ale dobře víme, že jsme v jednosměrce a návrat není možný.


Jste zvědaví na další body? Já taky!;-) Ale dál než do této jednosměrky jsem zatím nedošel…

Dvě židovské…

Existují dva židovské příběhy, které mi včera náhodou někdo připomněl, a které mě v současné situaci oslovily:

  1. Po světě prý chodí 36 spravedlivých. Je jich JENOM 36. A na těchto spravedlivých závisí fungování celého světa. A nejzajímavější na tom je, že nikdo neví, kdo to jsou. Ani oni to neví –  o těch ostatních, ani o sobě. Prostě to „jenom“ dělají.
  2. Na obloze je velký vůz a malý vůz. Tyto vozy celý den jezdí po světě a sbírají skutky lidí – velký sbírá ty zlé, malý ty dobré. A večer přijedou k dalšímu souhvězdí – vahám -, na kterých jsou tyto skutky proti sobě zváženy. Ty musí ukázat, že náklady jsou v rovnováze – jinak by svět zanikl. A večer co večer se opakuje stejná scéna: velký vůz přijede obsypán a přetékající nákladem, malý vůz má sotva něco na dně. Přesto svět ještě nezanikl – protože ty dobré skutky vždy vyváží ty zlé, i když je jich o tolik méně.

Co z toho plyne? Židé už před dávnými věky viděli svět takový, jak se jeví i nám; není tedy pravda, že ten dnešní svět je strašný a řítí se do katastrofy. Svět je pořád stejným světem… a Židé jsou tu už tisíce let.

P.S. Ten někdo, kdo mi je připomněl, byl Michal Horáček, kandidát na prezidenta ČR. Nebylo by skvělé mít pro změnu prezidenta, který lidem vypráví takováto sdělení – ať už by jím měl být Horáček, nebo někdo jiný? ;-)

Co s námi dělá pokrok

Narazil jsem na rozhovor s Dr. Honzákem – bohužel je na internetu k dispozici jen jeho menší část, je to úryvek z tištěného časopisu… Nicméně i ta je inspirativní. Dnes se mi to téma spojilo se dvěma dalšími věcmi.

Zhlédl jsem náhodou video o hráčích stolního tenisu, kteří předvádí nad stolem neuvěřitelné finty (trefují míčkem jiný míček, atd.). Většina, když se jim to povede (předpokládám že to nebyl první pokus:-) předvede nějaké radostné gesto – zatnutá pěst, výkřik, někteří začnou kolem stolu dokonce poskakovat… Působí to v tom usedlém prostředí haly na stolní tenis bez diváků trochu zvláštně, ale v zásadě nikoliv nepatřičně.

Můj kolega v práci – programátor – čas od času nad klávesnicí předvede něco podobného; ne že by tedy začal skákat kolem PC (to jsem tu ještě nezažil:-), ale vítězným gestem, někdy i s výkřikem, mě občas vyleká. Slaví tím to, že se mu po delším boji podařilo „porazit“ nějaký zapeklitý problém, resp. přijít na to, jak něco udělat tak, aby to konečně fungovalo. Nad tou klávesnicí to na mě už poněkud nepatřičně působí…

Jak se náš život čím dál víc vzdaluje od bezprostředního, fyzického světa jasné a většinou okamžité akce a reakce, máme čím dál méně příležitostí k volnému projevení bezprostřední radosti i bezprostředního zklamání/naštvání. Nevím, kam se podělo to první; to druhé se ale, zdá se mi, mění v jakousi permanentní nespokojenost a nasranost, případně až depresi (o jejímž neustále se zvyšujícím výskytu je v rozhovoru koneckonců také řeč).

Možná by při honbě za pokrokem nebylo marné mít na paměti i tyto neočekávané a nežádané, ale přece se dostavivší důsledky…