Několik povolebních glos

I já musím zúročit těch pět hodin sledování televize (pustili jsme ji letos poprvé, a doufám, že taky naposledy;-) a pět panáků, které mi umožnily to zvládnout… Povolební vysílání pro mě bylo dosti poučné, a to v mnoha ohledech. Poprvé jsem například slyšel mluvit Okamuru z SPD, poprvé jsem slyšel mluvit Bartoše z Pirátů, poprvé jsem slyšel nějaké souvislejší vyjádření Babiše z ANO, poprvé jsem slyšel mluvit Fialu z ODS, poprvé jsem slyšel mluvit Farského ze STAN; z těch starých známých matadorů mě překvapilo, jak Zaorálek zestárl, i jak je Kalousek furt stejný…

Nebudu se vyhýbat tomu Okamurovi – děsí mě totiž ze všech nejvíc. Jak je možné, že s dvěma frázemi (o imigrantech a referendu o EU), které opakuje bez ohledu na to, při jaké příležitosti, ke komu a o čem mluví, získá takový projekt (protože strana to není) skoro 11 % hlasů? To je v absolutních číslech přes 500 000 voličů! A vystoupení se sborovým zpěvem české hymny v přímém přenosu mi dlouho zůstane v paměti. Není smutné, že si takový symbol státnosti, jakým je česká hymna, uzurpovali extremisté Okamurova typu? I českou vlajku jsem v posledních týdnech viděl pomalu výhradně na jeho billboardech. Budeme se za chvíli stydět někde ji použít, protože se stane symbolem tvrdých nacionalistů?

Mimochodem, když jsme u těch stran – kolik z nich vlastně nejsou strany, ale „hnutí“? ANO, SPD, STAN, … To je ten odpor ke standardní politice tak velký, že už si nový subjekt ani netroufne nazvat se politickou stranou?

Piráti – mně osobně nejsou ideově sympatičtí, či spíše přijdou mi ideově neuchopitelní a mám k nim jakýsi instinktivní odpor. Nicméně musím přiznat že působili sympaticky. Jejich zisk mi přijde neuvěřitelně vysoký (taky jsem na něm v sázce prohrál litr slivovice…), ale nevěřím, že si své voliče udrží. Podle mě budou mít příští volby velmi co dělat, aby ve Sněmovně zůstali. Myslím, že si do nich letos spousta voličů promítla své touhy a naděje, které jsou ale ve skutečnosti dost rozdílné, a v praktickém politickém provozu bude spousta z nich zklamána…

Nejvíc mě ale zarazila všechna ta prohlášení o Babišovi jako o největším nebezpečí pro demokracii a západní orientaci země, která pronášeli přizvaní komentátoři. Chvílemi jsem si nebyl jist, zda je zrovna řeč o Babišovi, nebo o Okamurovi… Kde jste na to přišli? Vždyť jsme tady ANO – včetně Babiše osobně – měli již 4 roky ve vládě, a v jistém smyslu bylo tou nejsilnější vládní stranou. Rozmontoval demokracii, vede nás na Východ? Možná jsem něco přehlédl, ale já o tom nevím. Proč by se teď měl chovat zásadně jinak?

Vlastně jeden důvod mě napadá. Pokud všichni politici, kteří svatosvatě prohlašují, že s Babišem do vlády nikdy, splní své slovo. Nenaženou ho tím do náruče těch nejhorších a nejnebezpečnějších možných koaličních partnerů? Až do vystoupení Fialy z ODS jsem si například myslel, že nejpravděpodobnější bude nějaká forma vlády ANO plus ODS. Pak jsem s překvapením sledoval, jak pan Fiala rázně deklamuje, že s ANO (dokonce ne jen s Babišem osobně, ale s ANO vůbec!) do vlády nikdy. Co je smyslem takového postoje? Strana, která se podle svých slov stejně jako všichni ostatní strašně bojí o naše prozápadní směřování a o demokracii u nás, má možnost s vítězem voleb sestavit koalici a v jejím rámci zajistit, aby k tomu ohrožení našeho směřování nedošlo. A ona se o tom ani nepokusí vyjednávat a pět minut po volbách prohlásí zcela nezvratně, že NIKDY? V čím zájmu to je?

A totéž v podstatě platí o všech ostatních stranách, které dělají totéž. Verbálně straší, co všechno nám pod Babišovou vládou hrozí, ale fakticky nikdo z nich neudělá nic pro to, aby tomu zabránil. Babiš je všechno možné, ale určitě ne ideologický fundamentalista. Je to pragmatik a praktik moci. Bude se chovat podle toho, s kým bude vládnout. Proč se všichni tak brání tomu, aby se ho pokusili ovlivnit zrovna oni? Chápu to snad u Kalouskovy TOPky, která má na odporu k Babišovi vystavenu celou svou politickou ideologii (bohužel mám dojem že poslední dobou JEN na něm), tam je to prostě součástí programu. Možná pak ještě Piráti – ti se zase do sněmovny dostali pod heslem „Všichni jsou zlí, jen my dobří“, které prakticky vylučuje jakoukoliv koalici s kýmkoliv. Ale proč by ODS, ČSSD, KDU nebo STAN nemohli jít do koalice s nepříliš vyhraněnou středovou stranou, která vyhrála volby? Protože si z ní udělaly předvolební téma číslo 1 a z jejího předsedy Nejvyššího Strašáka?

No, uvidíme. Nakonec v sobě nejspíš někdo tu ochotu obětovat se najde. Smutné ovšem je, že zatímco v Evropě teď probíhají důležité procesy, které dost možná rozhodují o jejím směřování na další dlouhá léta či desetiletí, Česká republika – věrna svým nejlepším tradicím zahleděnosti do sebe sama – bude čtyři roky řešit… sama sebe. Tak abychom se, až po té velké rvačce posbíráme ze země, nezjistili, že jsme zůstali na prázdném nástupišti.

Reklamy

Roky

Když jsem byl malé dítko, rok pro mě byl nepředstavitelně dlouhá doba. Když mi na základní škole začaly letní prázdniny, nedohlédnul jsem ve svých myšlenkách ani na jejich konec – i ty dva měsíce pro mě byly prostě za horizontem toho, jak daleko jsem byl schopen uvažovat.

Střih – vysoká. Tam už to bylo jinak. „Letní“ prázdniny trvaly fakticky měsíce tři, ale nemám teda dojem, že by mi přišly nekonečně dlouhé… Teprve ale když jsem školu skončil, řekl bych, že se to vnímání délky roku definitivně proměnilo. Najednou člověk začal přemýšlet ve větších měřítkách. Ucházíte se o práci, a všude se píše „požadujeme dva roky praxe…“, „požadujeme tři roky praxe…“, a vám už to vůbec nepřijde jako z jiného vesmíru. A nestačíte se ani rozhlédnout, a ty dva nebo tři roky praxe už máte.

Nebo vydáváme knihu o historii. Prndáme se s ní už čtyři roky, než vyjde, bude to roků pět. A člověk si najedou uvědomí, že pokud chce psát knihy a bude to dělat tímto tempem, stihne jich za život kolik? Osm, když to půjde dobře? To sice není úplně málo, ale má to sakra daleko k „nepočítaně“. Když začneme uvažovat o věcech, projektech nebo svých plánech v horizontu let, nedejbože (když přijde třena děti) desítek let, rychle si uvědomíme, že tady na zemi prostě nemáme těch roků k dispozici neomezeně.

Nicméně rok je pořád rok, a tento je stejně dlouhý jako kterýkoliv z těch z mého dětství. Je to ve skutečnosti strašně dlouhá doba, za kterou se toho dá spousta zažít, zvládnout, pokazit, zjistit, naučit se nebo změnit. Ale dá se také promarnit. A tak mě napadlo zrekapitulovat si, co jednotlivé roky v mém životě (od toho, kdy jsem skončil školu, dál) přinesly.

2010: Dostudoval jsem. (Hurá!) Nastoupil jsem do práce, a ještě před koncem roku jsem z ní stihl po pár týdnech odejít do jiné, vhodnější. Ten rok určitě své ovoce přinesl.

2011: Založili jsme občanské sdružení, které od té doby intenzivně provozujeme, a (dost velkolepě, když se tak zpětně dívám na seznam našich aktivit) rozjeli jeho činnost. I tento rok byl rozhodně využitý.

2012: ??? Mnoho se v mém životě ustálilo, mnoho se rozvíjelo, ale nějaký zásadnější okamžik hledám marně. Byl to promarněný rok, nebo se v něm děly důležité věci, ale spíš pod povrchem?

2013: Změnil jsem práci – sice jsem formálně nastoupil až po Novém roce, ale to hlavní, tedy rozhodnutí i praktické zařízení jeho realizace, proběhlo v roce 2013. Bylo to výsledkem delšího procesu (zpětně viděno až zbytečně dlouhého), ale nakonec se to povedlo. Zároveň s tím jsem (formálně rovněž až po Novém roce) opustil bydlení, které jsem celé ty tři roky považoval spíše za provizorní, a přestěhoval se do něčeho, co jsem byl ochoten považovat za opravdový domov. Rozhodně důležitý rok.

2014: Změnil jsem všechno – tedy sebe. Vůbec nejdůležitější rok mého života.

2015: Poznal jsem Soňu a navázali jsme úžasný vztah. Spolu jsme toho pak za těch pár měsíců dokázali strašně moc, to ani nejde vypsat. A už před koncem roku jsme spolu i bydleli. O významu tohoto roku není pochyb.

2016: ??? Tento rok mi připomíná rok 2012. Mnoho se v mém životě ustálilo, mnoho se rozvíjelo, ale nějaký zásadnější okamžik hledám marně. Byl to promarněný rok, nebo se v něm děly důležité věci, ale spíš pod povrchem?

No a nyní máme rok 2017 – neměl by se podobat roku 2013? Už od léta cítím, že něco potřebuje zásadně změnit, a tuším, že by se to opět mělo týkat práce. Řekl jsem si, že tomu dám pár měsíců s otevřenou hlavou a budu pozorovat, jestli se něco nevynoří, ale pak přišly týdny nabité pracovními povinnostmi i mimopracovními radostmi a já v jejich vleku nemám čas a prostor si to pořádně ujasnit. A tak zatím pluju, a nevím kam…

Problémy

Moudro: Život přináší nepřetržitou řadu problémů, jeden na druhý volně navazujících.

Důsledek: Stav, kdy nebudeš mít žádné problémy, v životě neexistuje.

Poučení: Nepodmiňuj spokojenost se svým životem tím, že nemáš žádné problémy.

Krátká předvolební

Již několikrát jsem zde psal, že se snažím nesledovat zpravodajství. To ale neznamená, že se nezajímám, co se děje – zajímám, ale zpravodajství mi k tomu nepřipadne být vhodným nástrojem. Takže například i já vím, že budou volby ;-)

Žádné předvolební pořady, debaty ani kampaně jsem neviděl a hodlám v tom hrdě setrvat až do soboty. Ale nezávisle na sobě z různých stran se ke mě donesla jedna informace, nebo spíš metainformace: Předvolebních debat a rozhovorů je na všech televizích (včetně internetových) tolik, že kdyby je člověk chtěl zhlédnout všechny, nebylo by to ani fyzicky možné, neboť za den jich je odvysíláno snad víc než 24 hodin.

„Duel onoho s tamtím!“

„Ostrý střet předsedy tamtěch s předsedou těchto!“

„Jak se tadyten vyrovnal s ostrými útoky tamtoho?“

„Jak reagoval tento na otázku o něčem?“

Tyto a podobné poutače na předvolební pořady na mě taky vyskakují na kdekterém webu. A já se nemůžu zbavit dojmu, že tady je něco špatně. A důkazem toho pro mě je, že ve výše uvedených reklamních frázích (a pořadech) se na můj vkus nepatřičně často objevuje jedno japonské jméno. Pokud se totiž z předvolebních debat a kampaní stal lov na co nejostřejší prohlášení a honba za co nejtvrdší konfrontací, má to zcela zásadní vliv na to, jakým způsobem jsou pořady koncipovány. Na formát, ve kterém se bude vysílat, na výběr témat, o kterých se bude hovořit, na výběr hostů, kteří budou přizváni… prostě na všechno.

A nakonec zprostředkovaně i na to, kdo vyhraje volby. Schválně se podívejte na křiklavě modrou křivku na grafu vývoje preferencí, která je společně s tou černou jediná, která od poloviny září roste. Copak se stalo v polovině září? Nezačala náhodou „ostrá fáze“ kampaně, se všemi těmi předvolebními debatami, duely a konfrontacemi? Takže se ptám s klasikem: A komu tím prospějete, co?!

Jak jsem se seznámil na Tinderu

Je to pár měsíců, co jsem získal z několika případů kolem sebe dojem, že dneska už se všichni seznamují zásadně přes aplikaci – Tinder. A jelikož už nějaký ten pátek také vlastním chytrý telefon a su chlapec zvídavý, který se o fenomény moderní doby zajímá, rozhodl jsem se, že si musím ten legendární proces šoupání obrázků potenciálních protějšků doprava (= líbí) a doleva (= nelíbí) vyzkoušet na vlastní prsty. Takže ano, zřídil jsem si profil na Tinderu.

No, zřídil – on se v podstatě zřídil sám. Stáhli jsem aplikaci, zvolil že se chci přihlásit přes Facebookový účet – a voilà, bylo to hotové. Profil se vytvořil, z Facebooku si vycucl všechny informace o mě, které chtěl, nasázel tam několik z profilových fotografií, a už jsem se ocitl na trhu seznámeníchtivých. Musím dodat, že fotografie jsem mohl následně ručně upravit (vybrat, které zahodit, případně nahrát jiné), na pohlaví moje ani objektů zájmu, natožpak na něco jako preferovaný věk, se mě ale nikdo neptal. A rovnou se mi začaly ukazovat snímky žen, ze kterých si můžu vybírat (možná to přenastavit nějak jde, ale necítil jsem tu potřebu, takže jsem se s tím spokojil;-)

Brzy jsem tedy zjistil, že profily na Tinderu mají ženy zhruba od 21 do 36 let (s tím, že ty hraniční jsou spíše výjimečné, většina je kolem 30). Profily s fotografiemi, na kterých by se dotyčná chlubila postavou ve spodním prádle nebo se prsila s velkým výstřihem (a doplnila to třeba i legendárním duck face:-), jsou tam jen výjimečně (ale pár jsem jich objevil), naprostá většina žen tam má zcela normální, civilní fotografie.

Jelikož jsem to celé prováděl z experimentálních důvodů, nic jsem nevybíral a po chvíli už moc ani neprohlížel, a jen jsem šoupal doprava, abych otestoval, zda přijde nějaká shoda. Po asi dvou měsících velmi nahodilého používání (vzpomněl jsem si na to tak jednou za týden a otevřel to tak na dvě minuty – za kteroužto dobu se ale dají snadno „pošoupat“ desítky kandidátek) jsem takto dosáhl zhruba 10 vzájemných shod. (Vzájemná shoda znamená, že si můžeme s dotyčnou začít psát.) Mohu konstatovat, že o můj profil měly zájem ženy zhruba ve stejném věku jako já plus minus pár let, a nezatrhla mě žádná z těch ve spodním prádle ;-)

Zkusil jsem napsat třem prvním „shodám“, žádná se nenamáhala s odpovědí. Pak jsem několik dalších nechal bez povšimnutí a čekal, zda se třeba neozvou ony – rovněž bez reakce. Nakonec jsem posledním dvěma zkusil opět napsat já, a jedna z nich se tentokrát ozvala zpátky – takže jsem konečně dostal příležitost vyzkoušet si i vrcholnou fázi procesu.

Zde ovšem experiment nabral nečekaných rozměrů – ukázalo se totiž, že dotyčná je slečna s velkým rozhledem, vyměnili jsme si pár zpráv a už jsme se dostali do zajímavých debat na nejrůznější témata. Začalo mi být jasné, že kdybych se chtěl skutečně seznámit, s touto slečnou bych se rozhodně chtěl vidět. Raději jsem to tedy na chvíli zastavil a vysvětlil jí, jaký že experiment to provádím, protože jsem začal mít pocit, že to vůči ní není fér. Pochopila to nicméně, a kromě toho, že na tom „rande“ jsme se nakonec i tak dohodli, podělila se ochotně o své zkušenosti z Tinderu. Díky tomu mohu nabídnout i pohled z druhé, ženské strany:

Ona sama si Tinder založila také spíše z hecu po nějakém posezení nad vínem s kamarádkami, nicméně zadaná není a kdyby narazila na někoho zajímavého, tak by se kontaktu s ním prý nebránila (když jsem vyzvídal, co je pravdy na tom že Tinder slouží hlavně k nalézání partnerů na sex, ujistila mě, že tím kontaktem myslela spíše kino než sex:-). Zaujalo mě, že můj profil jejím velmi jemným sítem prošel prý také díky tomu, že jako jeden z mála mužů na něm nemám žádnou fotku, na které bych byl do půl těla svlečený někde v posilovně, což je jinak u mužských profilů na Tinderu prý poměrně častý jev. („Je to tu samý SpartanRacer, crossfiťák a posilovač.“)

Kromě mě si v té době psala s asi třemi dalšími. Jeden prý byl od počátku nějaký divný, a tak se s ním přestala bavit, ačkoliv on „pořád otravuje“. Druhý usoudil, že bydlí příliš daleko, a přestal mít zájem. Třetí, nějaký fyzik, rozvinul konverzaci na originální témata, jako například zda by chtěla být pandou nebo čím by přispěla společnosti v postapokalyptickém světě…

Později jsem se informoval ještě jednou a zjistil, že prý sice nakonec přešli k obyčejnějším tématům konverzace, jako třeba zda by chtěla letět do vesmíru, ale jinak to nikam nevedlo. Její celkové hodnocení pak vyznělo asi tak, že už pochopila, že Tinder nejspíš nebude to pravé seznamovací ořechové, že žádný z ostatních kluků, se kterými navázala kontakt, nevypadá, že by s nimi „byla nějaká sranda“, a že její „největší výhrou“ zůstávám já. Což mě sice může polechtat ego, ale ve své podstatě je to (hlavně pro ni) výsledek spíše smutný.

Jaký tedy závěr z tohoto výzkumu vyvodit? Zdá se, že Tinder funguje principiálně stejně jako jakákoliv internetová seznamka; akorát je modernější (běží jen na mobilu) a první kontakt na něm ještě povrchnější. Ale jinak zřejmě i na něm platí stejná pravidla jako na seznamce, o kterých jsme zde už dávno psali jak , tak Soňa.

Zničit svou reputaci?

Cítím potřebu vyjádřit se k tomu, jak na mě zapůsobil tento Sonin příspěvek o myšlenkách Elizabeth Gilbert. Respektive posledních pár bodů – neboť body 1-9 mi přijdou fajn, ale nic zásadního ve mně nevyvolaly. Ale ty další ano.

Bod 10) Uf. Když se to jen tak řekne: „Jakékoliv emoce, které cítíme, jsou v pořádku“, na první pohled to zní tak jako hezky. Ale když se nad tím trochu zamyslím, uvědomuju si, jak radikální to je. Kolik lidí by vám asi odsouhlasilo, že je v pořádku cítit třeba nenávist ke svému partnerovi nebo ke svým dětem nebo onu zmíněnou radost z úmrtí rodiče? Asi málokdo, že? Přitom ale chtít po někom aby necítil to co cítí je jako chtít po někom, aby neměl zelené oči, ale modré. Může 24 hodin denně nosit kontaktní čočky s touto barvou, nikdo o tom pak sice nebude vědět, ale on je bude stále mít zelené. A stejně tak s „nevhodnými“ emocemi – můžeme je neustále skrývat a pro okolí se tvářit, že je nemáme, ale přitom tu stále budou.

Přitom emoce je zpráva, která nám něco říká o nás. Tvrdit, že některé jsou špatné, znamená tvrdit, že některé naše části jsou špatné. Tedy: že my jsme špatní. Má tohle tvrzení nějaký význam, dá se z něho něco konstruktivního odvodit? Nebo je to jen snaha člověka donutit svět kolem sebe, aby byl takový, jaký si on přeje, aby skákal, jak on píská, a aby mohl každého, kdo se vymyká, označit za „špatného“ a tím si ho vměstnal do toho svého vidění světa (neboť to má vždy také škatulku na „špatné“ lidi, kam se zařadí ti co neodpovídají mým představám)?

Bod 13) K tomu moje myšlenka: proč někdo snáší kritiku dobře, a někdo ji nemůže vystát, rozčiluje se a vzteká, když mu kdokoliv cokoliv vytkne? Resp. – kdy já snáším kritiku dobře, a kdy mě dráždí? A napadlo mě, jestli to nemůže být tak, že když dělám něco svého a po svém, něco co dělat chci, a někdo mi to kritizuje, buď nad tím mávnu rukou (usoudím-li že je úplně mimo), zamyslím se nad tím a poděkuju (usoudím-li že by na tom mohlo něco být) a nebo s ním začnu rozebírat, co s tím (usoudím-li, že má naprostou pravdu) – vztek žádný. Když ale dělám něco co „musím“ nebo „bych měl“, chybí mi tam ta vnitřní motivace a očekávám, že to bude oceněno okolím (proto to přece dělám, že „se“ to po něm chce!). Když pak přijde kritika, může mě snadno vytočit: „Tak já se vám tady s tím drbu, i když bych nejradši dělal něco úplně jiného, a vám se to ještě nelíbí?! Tak běžte někam!“ Proto je opravdu výrazně lepší dělat to, co chci, a být kritizován, než dělat to co nechci a být kritizován.

Bod 11) Jak je vidět už z nadpisu, ten mě oslovil nejvíc. Zničit svoji reputaci? Ve světě, kde se na reputaci tolik zakládá? A co ze mě zbude, když zahodím svou reputaci?! Tuším, že autorka myšlenky by odpověděla, že když zahodím svou reputaci, zbudu… přece já.

Kdysi jsem četl o nějakém japonském suši mistrovi, který už asi sto let každé ráno otevře někde v Tokiu svůj krámek a poskytuje stále stejně kvalitní pokrm (přeháním, ale ne moc – je mu snad devadesát a dělá to od mládí). A to hlavní, co si tímto přístupem vybudoval, je právě obrovská reputace – všichni vědí, že je na něj spoleh, že tam každé ráno ve stanovenou hodinu bude, i kdyby padaly trakače -, díky které si ho každý nesmírně váží.

Je to ale opravdu příklad hodný následování? Co když se jeho vnučka zrovna vdává na opačné straně Japonska? A co když se tomu starému pánovi prostě občas už ráno do krámku nechce? Stojí ta reputace za to? Nebylo by mu nakonec opravdu lépe, kdyby se jednoho dne rozhodl na tu svou reputaci se vykašlat?

Reputace vzniká jako výsledek našeho jednání – a dokud jednáme tak jak jednáme proto, že chceme, je to v pořádku (a právě ZA TOHLE je dobrá reputace nejlepší odměnou). Ale v momentě, kdy se motivací našeho jednání stává právě udržení (nebo vytvoření) určité reputace, je možná na čase opravdu zničit raději svou reputaci, než pomalu ničit sebe…

Proč nemám rád létání letadlem

Narazil jsem na zajímavý článek, který mi připomenul, proč já sám nemám rád cestování letadlem. Pravda, letěl jsem zatím jen jednou (do/z Londýna), ale jak by řekl klasik, mám někdy dojem, že mi to stačilo na celý život… Mám k tomu tři důvody:

První je, že se v tom autobuse s křídly ve vzduchu nějak extra dobře necítím. Nicméně bych to ale určitě překonal, kdyby mi to za to stálo.

Druhý je, že se mi vůbec nelíbí ta představa nasednout do letadla a za dvě hodiny vystoupit na druhé straně Evropy. Chybí mi možnost vnímat tu vzdálenost, kterou urazím, tu postupnou proměnu okolí. Už když člověk jede autem po dálnici, není to nic moc – ale pořád aspoň základní věci, hory, řeky, lesy, krajinu vidím. Letadlo je z tohoto pohledu jako teleport a tento způsob cestování mi nevyhovuje. Nicméně kdybych měl třeba cestovat na druhý konec Evropy opakovaně, tak bych to určitě považoval za nejlepší způsob i já.

Třetí – a asi nejhlubší – jsou pak letiště. Respektive celý ten systém kolem letišť, začínající už tím, že tam člověk musí být dvě hodiny dopředu, aby pak hodinu a půl ubíjel čas čekáním v hale a posledních 10 minut sprintoval na správný terminál. Su extrémně háklivý na to, když mám pocit, že mnou někdo manipuluje. A na letišti si připadám manipulovaný od okamžiku kdy na něj vkročím… vlastně ne, už mnohem dřív! Už když si balím tašku a musím kontrolovat, co do ní smím dát a co ne, protože by to neprošlo kontrolou…

Nařízení jako zouvání bot u kontroly a další jsou protivná; zákaz pronést byť jen trochu čisté vody na pití mě ale přivádí k nepříčetnosti. Krásně se tu spojuje absurdní přehánění důrazu na bezpečnost a komerční zájem letiště, které vás donutí před vstupem vyhodit všechny tekutiny, abyste si hned za branou mohli koupit od nich jiné. Jak je možné, že žádní ochránci lidských práv neprotestují, nesepisují petice a neobracejí se na ombudsmany? Podařilo se leteckému průmyslu tak dokonale zmanipulovat celé lidstvo? Zřejmě ano…

Principiálně chápu ohledy na bezpečnost (v rozumné míře – například ve shora odkazovaném článku se cituje výsledek testu, kdy ze 70 pokusů najatý agent pronesl přes bezpečnostní prohlídku zbraň 67x …) – ale upřímně řečeno se cítím omezen i tím snadno obhajitelným faktem, že si nesmím s sebou vzít nůž. Dobře, beru, nesmím ho mít u sebe a být schopen ho použít; ale nabízí mi dopravní společnost nějakou možnost uložit ho na let někam, kam k němu nemám přístup, a po přistání si ho zase vyzvednout? Nevím o tom… Nemluvě o tom, že před kontrolou není žádná úschovna; když přijdu na letiště a zjistím, že jsem si v tašce omylem nechal něco nepovoleného (třeba ten nůž) – můžu to maximálně vyhodit. Proč si to nemůžu uschovat na letišti a vyzvednout si to po návratu?

Když jsme před těmi pěti lety letěli se sestrou z Londýna, odnesl jsem si z toho nehynoucí zážitky (z Brna nikoliv, protože kontroly na brněnském letišti jsou hodně laxní; takhle kdyby to vypadalo všude…). Sestra byla nucena vyhodit zbytek roztoku na kontaktní čočky (asi 20 ml tekutiny v malé tubě). Moje taška začala u kontroly pípat, neboť jsem v ní nechal zubní pastu; dodnes si pamatuju výraz toho pracovníka letiště, který pak tašku otevřel a ručně prohraboval, aby našel příčinu, když narazil na okoralý zbytek plátkového sýra, který se mi v tašce válel už několikátý den, a se zdviženým obočím pravil typicky britským sarkastickým stylem: „A cheese?“. (Pamatuju si přesně i ten tón, jakým to pravil; ten se bohužel písemně nedá reprodukovat:-)

Cítím se prostě na letišti jako diskriminovaná menšina; ona nediskriminovaná většina, které je provoz přizpůsoben, jsou na jedné straně byznysmeni v oblecích, kteří vodu z kohoutku nikdy nepili a kteří v letištní hale nad flaškou Evianu telefonicky vyřizují své záležitosti a pak ještě stihnou na poslední chvíli ve všudypřítomných obchodech s cetkami koupit milence něco na přivítanou (opravdu takoví existují?), a na druhé straně baťůžkáři cestující nalehko využívající ty nejlepší cenové nabídky letů do různých koutů Evropy, pro které je taková cesta jedno velké dobrodružství (ti určitě existují; těm ale ve skutečnosti systém nakloněn není, oni si jen nic nedělají z toho, co vadí mně).

No a komu připadá moje kritizování letišť přehnané, nechť si opravdu přečte ten článek. Tam se dozvíte, že se lidem na letištích dějí i mnohem horší věci, než mě ;-)

Ideologie formující náš svět

Sice je to dlouhé a místy složitější čtení, ale stojí za to se jím prokousat a hlavně se nad tím zamyslet – pro mě velmi dobré vystižení toho, na jakém hlavním principu náš dnešní (západní) svět stojí, co to znamená a k čemu to vede…

Hlavní idea (s překladem z angličtiny trochu zápasím, ale pokusil jsem se o něj):

Společnost je nahlížena jako univerzální trh (a nikoliv, například, jako obec [ve smyslu antické polis], občanský prostor nebo rodina) a člověk jako kalkulátor zisků a ztrát (a nikoliv, například, jako nositel [Boží] milosti nebo nezcizitelných práv a povinností).

[V originále: … the ideal of society as a kind of universal market (and not, for example, a polis, a civil sphere or a kind of family) and of human beings as profit-and-loss calculators (and not bearers of grace, or of inalienable rights and duties]


A můj komentář: Podle mě každá Velká Idea má jednu základní vlastnost – přináší prospěch, pokud je používána v omezené míře, ale zkázu, pokud je aplikována absolutně. Náš svět zatím funguje, protože i přes „oficiální“ rétoriku a postupy se jeho velká část (řekl bych že většina) touto ideou ve skutečnosti neřídí. Většina lidí se ve skutečnosti opravdu nechová jako kalkulátor zisků a ztrát a většina lidí a dokonce i institucí nepovažuje společnost jen za velký trh. Ale čím víc se ta Velká Idea prosazuje a bude prosazovat, tím víc jich bude ubývat, až se nakonec nefunkčnost Velké Ideje vyjeví a ona se zhroutí v prach.