Z čeho mám strach?

Kamarád mi nedávno do hlavy vložil zajímavou úvahu: „Já vlastně vůbec nevím, v jakém světě by všichni ti naši spoluobčané, kteří podporují Zemany, Trumpy, LePenové, Putiny, rozpad EU, střílení na hranicích, pochody nácků atd., chtěli žít.“

Od té doby nad tím přemýšlím – a ani já to nevím. Před pár dny kolega v práci pronesl něco ve smyslu, jak je ten Putin vlastně frajer – nebyl jsem si jist, zda si ze mě neutahuje, tak jsem se ho zeptal, jestli tomu mám rozumět tak že to balí a stěhuje se do Ruska. A on mi odpověděl, že on se nikam stěhovat nechce, ani do Ruska, ani do USA, že on chce žít tady – ale že by chtěl, aby takový Putin vládl i tady.

Dostal jsem tedy unikátní příležitost zjistit, co by si od toho sliboval. A víte co? Naprosto jsem ji propásl. V momentě, kdy to totiž vyslovil, mi stoupl tlak, ruce se mi sevřely v pěst a já musel vynaložit veškerou svou energii na to, abych ho sprostě neposlal někam hodně daleko a nebo dokonce fyzicky neinzultoval. Na to, abych s ním na toto téma zapředl debatu, jsem pak už neměl, a byl jsem rád když se pak téma debaty přesunulo k otázce, zda je lepší zmrzlina čokoládová, nebo citronová.

Přemýšlím nad tím, proč to ve mě vyvolalo tak silnou reakci. A napadlo mě, že on tím asi nevědomky vyslovil to, z čeho mám na světě v současnosti největší strach. Vždycky jsem věděl, že se můžou „dějiny zvrtnout“ a přijít nějaká doba temna, nebo jak to nazvat, jako jsou různé fašistické, komunistické či okupační režimy. Ale dlouho jsem si představoval, že když se to stane, je to jasný akt zvůle a násilí, které přichází jaksi zvenčí, něco, proti čemu se my „normální“ postavíme jako jeden muž, protože budeme všichni vědět, že to je zlo, a jen někteří „přisluhovači ďábla“, zpravidla dávno před tím známé svině, se k němu přidají a budou mu napomáhat.

Ale v poslední době mi dochází, a asi už došlo, že tomu tak není. Pokud nějaká doba temna přijde, budeme to my a jen my, kdo si ji tady zavedeme a budeme provozovat. A těmi „přisluhovači ďábla“ budou naši kolegové, spolužáci, kamarádi, dokonce možná někteří přátelé. Nebude žádné jednoznačné „my“ a „oni“. „Oni“ nebudou mluvit německy, nebudou nosit plnovous, nebudou mít asijské rysy ve tváři. „Oni“ budou jedni z nás.

A to je asi to, z čeho mám strach.

Komparativní studie piv

Byv k tomu nepřímo vyzván, podávám stručnou zprávu o stavu pivní kultury v Maďarsku, Srbsku a Rumunsku:

  1. Maďarsko. Maďarské pivo nezklamalo – bylo špatné, jako vždy. Maďarská piva piju při svých návštěvách země vlastně jen proto, že je na nich téměř vždy napsáno „világosi“, což v maďarštině znamená světlé; Világos je ale zároveň jméno obce (nyní v Rumunsku), u které bylo v roce 1849 poraženo maďarské povstání, a já si tak vždy se škodolibou radostí tento nápis na plechovce přečtu. Mimochodem, na paměť této události se dodnes v Maďarsku v hospodě nebo na oslavě sklenicemi s pivem neťuká – legenda totiž praví, že když popravovali vůdce tohoto maďarského povstání, vítězové si po oběšení každého z nich přiťukli sklenicí piva, a Maďaři od té doby tento zvyk odmítají.
  2. Srbsko. Srbské pivo nezklamalo – bylo dobré (Jelen v Bělehradě). Ještě lepší ale bylo speciální nefiltrované pivo Karađorđe, které pro srbskou restauraci stejného jména v Temešváru (Rumunsko) vyrábí malý místní pivovar v rumunské obci, jejíž jméno jsem si bohužel nezapamatoval.
  3. Rumunsko. Rumunská otázka je složitější. Nejdřív jsem ochutnal v české vesničce v Banátu v hospůdce U Medvěda rumunský Ursus. Toto první rumunské pivo bylo dobré. I druhé. I další… Ale rumunská piva, která jsem v následujících dnech okusil v různých jiných koutech země, už tak dobrá nebyla. Některá byla lepší, některá byla horší… Podle etiket jsem ale nakonec vyrozuměl, že v Rumunsku se dost prodává německé pivo, resp. německá značka vyráběná v rumunské licenci. Mám takové podezření, že ta lepší byla právě ta německá, a ta horší ta rumunská. Záhadou pro mě ovšem zůstává, jak Češi v Banátu dokázali chutné pivo udělat i z onoho rumunského Ursusa… (EDIT: Záhada vyřešena – dodatečně jsem si uvědomil, že asi žádné z těch dalších rumunských piv, co jsem měl, nebyl Ursus;-))

Sedm věcí – bonus

Jsme na roadtripu po Rumunsku, a já bych se rád inspiroval Soninými tradičními Sedmi věcmi a sepsal svých netradičních Sedm věcí, za které jsem během teto cesty vděčný. Vezmu to od těch nejméně důležitých směrem k nejdůležitějším:

1. Za internet a možnosti mobilních komunikací vůbec. Díky nim se můžeme domlouvat průběžně se svými hostiteli kdy přesně dorazíme, hledat na mapách varianty přesunů a časy potřebné na jejich zdolání, a nakonec i zveřejnit tento příspěvek z wifi v Bukurešti :-)

2. Za airbnb. Díky němu můžeme spát v centrech Bělehradu nebo Bukurešti za rozumný peníz, a navíc poznat normální byty,  v jakých zde bydlí spousta místních.

3. Za dálnice.  Díky nim jsou přesuny na stovky kilometrů výrazně rychlejší a v důsledku je díky nim takovýto výlet vubec možné realizovat.

4. Za znalost cizích jazyků. Já sám jsem sice zastáncem toho, že se všude má snazit mluvit s místními jejich řečí,  ale uznávám ze v Maďarsku nemám šanci a v Rumunsku to je taky velmi těžké. Ale zatím všude s námi byli schopni komunikovat anglicky, kromě naší maďarské hostitelky, která mluvila plynně německy.

5. Za otevřené hranice. Srbsko sice není v EU, Rumunsko zase není v Schengenu, takže nas náš program vede přes 3 hraniční kontroly – ale oproti obstrukcím, kterých se člověk mohl na takových přechodech dočkat ještě nedávno, jsou to spíš turistické atrakce než komplikace. Maďarský(!) celník nám za pas poděkoval česky, srbský se ptal na cíl naší cesty čiště ze zvědavosti, a ne aby nás griloval a obtěžoval, rumunský působil dojmem že je mu trapné, že nám musí nahlížet do auta…

6. Za prosperitu. Díky té si takovou cestu můžeme dovolit.

7. Za svobodu. Díky té nám takovou cestu nikdo nemůže zakázat.

8. Za mír v Evropě.

Kecání do života

Moudro: Lidi kecají druhým do života tím ochotněji, čím méně toho o jejich životě vědí.

Důsledek: Naprostá většina rad cizích lidí je k ničemu, neboť nevychází z dostatečné znalosti situace.

Poučení: Prostě je ignoruj.

Co se to děje?

Pustím se teď na tenký led – vždycky jsem byl přesvědčen, že člověk by měl sledovat aspoň v základních rysech dění kolem sebe a ve světě, měl by se orientovat v aktuálních událostech a problémech a mít přehled, co a jak hýbe společností a světem. V poslední době jsem ale nabyl přesvědčení, že nejen pro zachování duševního zdraví jedince, ale i pro vývoj společnosti jako celku už by asi opravdu bylo lepší, aby lidé dění ve společnosti spíše nesledovali.

Ačkoliv se snažím číst jen pár kvalitních zdrojů zpráv, přesto ke mě neustále informace o aktuálním dění doléhají ze všech stran. Z Facebooku, z poznámek lidí okolo a nebo přímo z debat třeba u oběda se – víceméně proti své vůli – dozvídám, co momentálně společností hýbe. A byl bych radši, kdybych se před tím dokázal schovat. Opravdu musím sledovat, jak až hluboko bude nastaveno nové dno? Opravdu se mám nechat denně bombardovat fotkami vrahů, ze kterých se staly celebrity, nebo sprškami nenávistných komentářů k čemukoliv a komukoliv, co se ve veřejném prostoru šustne? Opravdu mi to nějak pomůže v tom, abych se orientoval v současném světě?

Já, dezorientovaný, vidím toto: společnost (myslím západní, protože o jiných prakticky nic nevím) se propadá do jakéhosi regresu, lidé poměrně překotně ztrácejí rozum. Principy, zásady, instituce a pravidla, která jsme si za poslední desítky, možná stovky let těžce a pracně nalezli, vybudovali a osvojili, aby se nám jakožto společnosti žilo co nejpříjemněji a co nejméně jsme si navzájem ubližovali, překotně zahazujeme, zapomínáme či diskreditujeme. Nevím, do jaké míry jsou v tom „namočeny“ sociální sítě, internet, technologický pokrok obecně, prosperita, klid a mír ve kterém žijeme, případně další faktory, ale společnost ztrácí respekt k silám nenávisti, které v ní dřímou a které, jednou probuzeny k životu, nebude možno uložit zpět k spánku bez velkých obětí. Možná jsme už příliš odtrženi od reálného světa a ve svých silně zjednodušených světech virtuálních žijeme v iluzích a představách, které nás vedou na scestí a při střetu s reálným světem se ukážou jako katastrofálně pomýlené. Možná specializace lidského vědění dosáhla takového stupně, že máme miliony odborníků na jednotlivé úzké otázky, ale nikdo už nerozumí světu v jeho komplexitě. Zahráváme si s ohněm, protože jsme buď zapomněli, a nebo odmítáme věřit, co dokáže.

Všechny otázky se nebezpečně zužují do jednoduchého, schematického konfliktu dvou stran, pro něž těžko hledat výstižné názvy, takže použiju ty, kterými je častují jejich odpůrci: sluníčkáři a fašouni. Kdo patří do jednoho z těchto dvou táborů, automaticky je zesměšňován, napadán a dehonestován těmi, kdo patří do druhého; kdo nepatří ani do jednoho, na toho se vrhají obě strany na střídačku, ba někdy i současně.

Základní linie konfliktu jsou tyto (vždy v pořadí sluníčkář/fašoun):

pokrok/tradice

svoboda/bezpečí

liberalismus/konzervatismus

globalizace/nacionalismus

multikulturalismus/rasismus

demokracie/autoritářství

Západ/Východ

volný obchod/merkantilismus

levice/pravice

Havel/Zeman

Všechno jsou to nálepky. Když se zeptáte dvou účastníků sporu, co si pod některým z těch pojmů představují, dostanete minimálně tři různé odpovědi. Přesto jsme už na jejich základě rozdělili společnost na MY a ONI. A v jednom se obě strany konfliktu shodují: kdo nejde s námi, jde proti nám. A kdo jde proti nám, nemá právo tady s námi být…

Nemyslíte, že tady máme sakra vážnější problémy, než křiklavě zelený nátělník?

Typy vazby

Zajímavý článek: https://psychologie.cz/teorie-citove-vazby/. Stojí za přečtení celý, docela to dává smysl a odpovídá tomu co kolem sebe můžu pozorovat; zde krátká rekapitulace obsahu:

Bezpečná vazba – vzniká u dětí, které pociťují dostatek lásky a náklonnosti a jejichž potřeby jsou pravidelně naplňovány. Má ji přes 50 % lidí. Vnímají pozitivně sebe sama i ostatní.

Úzkostná vazba – vzniká u dětí, jejichž potřeby jsou naplňovány jen do určité míry a nepředvídatelně (více u žen než u mužů). Vnímají negativně sebe, pozitivně ostatní.

Vyhýbavá vazba – vzniká u dětí, jimž plněny jen některé z potřeb, zatímco zbytek je zanedbáván (více u mužů než u žen). Vnímají pozitivně sebe, negativně ostatní.

Úzkostně-vyhýbavá vazba – vzniká u zneužívaných nebo hrubě zanedbávaných dětí. Vnímají negativně sebe i ostatní. (To už je na psychiatra.)

Vztahy mezi jednotlivými typy partnerů (a už tradičně – nemusí jít jen o vztahy partnerské, ale klidně i přátelské a dost možná třeba i pracovní…):

Lidé s bezpečnou vazbou nejčastěji navazují vztahy s dalšími lidmi s bezpečnou vazbou. Jsou však schopni zvládat i vztahy s ostatními typy. V takovém případě může docházet k ovlivnění, a to na obě strany („bezpečný“ partner vytáhne toho druhého k bezpečné vazbě, a nebo ten druhý stáhne „bezpečného“ k sobě…).

Lidé s úzkostnou a vyhýbavou vazbou často navazují vztahy mezi sebou, a to ve všech kombinacích; nejčastěji vyhýbavý/úzkostná, kteří si navzájem krásně potvrzují své představy a obavy, ale i úzkostný/úzkostná nebo vyhýbavý/vyhýbavá, kteří si „to svoje“ prostě dělají navzájem…

A na závěr to hlavní: online dotazník na zjištění vlastní pozice v rámci těchto typů vazby, který po vás nebude chtít za výsledky zaplatit (českou variantu jsem nenašel): http://www.web-research-design.net/cgi-bin/crq/crq.pl (stačí varianta B). Doporučuju tedy vyzkoušet… ;-)

Festival promarněného času

Ještě jednou se vrátím ke svému hlubokému, trvalému a velmi poučnému zážitku z týdne stráveného na zkušební „stáži“ u firmy, kam bychom mohli být potenciálně „pronajatí“ jako programátoři. Tentokrát na trochu mikroskopičtější úrovni – rád bych totiž popsal jeden den zaměstnance předmětné firmy na služební cestě. A protože jsem ten první den začal pozdním příjezdem, začnu od poloviny dne.

Na místě se pracuje ve spojené kanceláři, kde sedí asi 18 lidí ze dvou různých firem (smyslem služební cesty je právě koordinace jejich práce). Většinu času si každý dělal to svoje, stejně jako kdyby seděl ve svém vlastním kanclu v sídle firmy, hlavní rozdíl je, že je to takový pseudo-openspace, tedy neustále tam někdo chodí, něco s někým řeší nebo si povídá a ruší tím všechny ostatní. (Nevím jak jiní programátoři, ale já se při programování potřebuju občas soustředit.)

Konec pracovní doby nebyl dopředu určený (a nikdo se po něm dopředu neptal). Pětičlenný tým kancelář opouští najednou, a to v okamžik, kdy vedoucí zavelí, že je čas jít. Bylo to krátce po 19. hodině. Protože v celém velkém krajském městě, kde se tato atrakce odehrávala, údajně nebylo k dispozici ubytování pro 6 lidí, následoval půlhodinový přesun do jiného města poblíž, kde bylo zajištěno ubytování, každý v samostatném pokoji útulného penzionu. Okamžitě po příjezdu se šlo na společnou večeři, neboť všichni už byli řádně hladoví.

Po večeři se zůstalo sedět nad pivem, nicméně 5 nemluvných ajťáků žádnou velkou zábavu teda nerozjelo. Víceméně celou show obstarával vedoucí, který se rád poslouchá (ostatní členové týmu vypadali, že jsou na to zvyklí), a skupinka strýců, kteří se vedle nás rozbalili s hudebními nástroji a začaly vyhrávat country hity. (Zvolil jsem country.)

Kolem 23. hodiny jsme to rozpustili a šli spát. Pokyn od koordinátora na druhý den zněl, že se začíná v 9 hodin; vedoucí však rozhodl, že taková nekřesťanská hodina nepřichází do úvahy, a že v 9 hodin budeme vyjíždět. V 8.30 sraz na společné snídani. Ta se ukázala jako časově náročnější, takže jsme nakonec vyráželi až v 9.20; s použitím navigace Waze jsme byli schopni objet místo s kolonou a díky tomu jsme poté, co jsme takto prošustrovali celé ráno, ušetřili možná až 5 minut cesty! Na místo jsme dorazili před 10. hodinou.

A tím se nám kruh pomalu uzavírá: Na místě se pracuje ve společné kanceláři … (A tak stále dokola, podle toho, kolikadenní služební cesta to je.)

Moje maminka pro tyto případy razí termín „festival promarněného času“. Den má, jak známo, 24 hodin. U příležitosti takové služební cesty stráví člověk 9-10 hodin práce, zhruba 8 hodin spánku a (zbylých) 6-7 hodin ho tento systém nechá velice efektivně zabít, neboli prosrat (napsal bych i projebat – ale vlastně ani k tomu není příležitost…;-).

V jednu chvíli mi velice vrtalo hlavou, jak je možné, že někdo s sebou takto nechá vláčet – ba co víc, že někdo takto funguje a je při tom víceméně spokojen. Až posléze jsem byl naveden na správnou odpověď: Takto můžou v klidu vegetovat ti, kterým při tom nic neutíká. Na které nikde nikdo a nic nečeká, jimž nikdo a nic nechybí a kdo sami nikde nikomu nechybí. Ti se pak můžou spokojeně procházet večer lobby luxusního hotelu, vybírat nejexotičtější drink v hotelovém baru a hodnotit ryzost zlatých klik na záchodcích.

Jsem rád, že jsem měl příležitost si uvědomit, že já bych něco takového nevydržel více než pár dní – protože mám nemálo lidí, vztahů a aktivit, které by mi utíkaly. A které jsou pro mě mnohem důležitější a smysluplnější než… co vlastně?

Jak je důležité vědět, co NE

Před nějakou dobou chodila v televizi reklama s – na poměry reklamy opravdu mimořádně, a to bez ironie! – duchaplným sloganem: „NE z nás dělá to, kým jsme.“

Vzpomínám si na něj čím dál častěji. Dokonce bych řekl, že v dnešní době prakticky neomezených možností je právě schopnost definovat, co NEchci, jedním z nejdůležitějších znaků jakési osobní vyzrálosti.

Stručně vysvětlím situaci – naše firma se rozhodla navázat spolupráci s jinou firmou, která shání programátory; původní představa byla taková, že bychom jim „pronajímali“ část naší programátorské kapacity s tím, že by se jednalo o spolupráci primárně na dálku (s občasnou návštěvou jejich sídla pro osobní domluvu). Pak přišel požadavek pro začátek strávit týden u nich, abychom se mohli zaškolit a zorientovat; což nám znělo rozumně a tudíž jsme ho akceptovali. Pak, tři dny před odjezdem, došlo k upřesnění, že z onoho týdne se stráví dva dny přímo u nich, a tři dny u zákazníka v úplně jiném městě; což nás sice zaskočilo, ale budiž… Pak jsme se ovšem dozvěděli, že se takto k zákazníkům jezdí běžně a že je potřeba, abychom se v případě naší spolupráce těchto cest účastnili rovněž. Poté se mezi řečí zmínili, že tito zákazníci jsou například v Polsku, v Maďarsku, ve Finsku… A nakonec jejich majitel prohlásil, že podle jeho názoru jakákoliv spolupráce vyžaduje, abychom byli fyzicky přítomni u nich na firmě (plus jezdili s nimi na štace po zákaznících), neboť spolupráce na dálku nemá prý smysl… Jinými slovy klasickou salámovou metodou se původní dohoda převrátila v něco úplně jiného.

S tím souvisí osobnost jejich majitele, která podle mého pozorování vykazuje jisté prvky autismu. Toho pána prostě upřímně nenapadlo, že by takový údaj, jako KDE budeme ten týden trávit, pro nás mohl být podstatný. Nebo že by nás mohlo zajímat, že běžná pracovní doba je – jak mi bylo s klidem mimochodem sděleno nad pivem – od 9 do 19 hodin. Nebo že by pro nás mohlo být podstatné, zda budeme každých 14 dní trávit 3 dny v nejmenovaném městě v ČR a každý měsíc až dva týden v Polsku/Maďarsku/Finsku. Co nám naopak sdělit neopomenul, to byly informace o tom, jak si jich klienti váží, jak se o ně starají a především na těch zahraničních cestách jim zajišťují nadstandardní ubytování, stravování atd…

On to nedělá schválně, a už vůbec ne promyšleně – ho to opravdu nenapadlo. On sám to dělá proto, že se v tom realizuje a že je to jeho životní poslání; a jeho současní zaměstnanci – mimochodem a zcela logicky všechno mladí muži bez závazků – jsou ochotni nechat sebou šibovat po mapě republiky a Evropy podle jeho přání a nekladou odpor. Proto mu to přijde přirozené.

Díky tomu, že jsme do toho teď na týden spadli a můžeme to zblízka pozorovat, měl jsem možnost si uvědomit několik zásadních věcí.

Na rozdíl od něj a jeho zaměstnanců mám v životě i jiné věci než práci. Ba dokonce mám spoustu jiných věcí – a hlavně jsou pro mě většinou důležitější než práce. Proto mi není jedno, KDE mám strávit týden (když to bude v Olomouci, naplánuju si to jinak, než když to bude v Hradci Králové, protože, světě div se, tam i tam mám možnosti, jaký program si vymyslet na večer). Proto mi není jedno, že se za běžný čas odchodu z práce považuje 19. hodina (protože, světe div se, mám zajímavější nápady, jak trávit odpoledne/večer, než sedět v práci). Proto mi není jedno, zda bych měl polovinu času cestovat do kdejakých koutů ČR a Evropy (protože, světe div se, mám spoustu aktivit a kontaktů vázaných na místo kde žiju a dlouhodobě tam nebýt je pro mě značně omezující). A k čemu mi je nadstandardní ubytování kdesi v Maďarsku, když tam budu do večera sedět v práci, nebudu mít ani čas porozhlédnout se po okolí (nemluvě o tom, že tam nejspíš nic zajímavého není) a v tom nadstandardním ubytování akorát tak přespím – sám? Fungovat tak, jak funguje jeho firma, bych prostě nebyl ochoten; abych byl explicitní, přesná formulace by zněla spíš tak, že na něco takového bych se mu zvysoka vysral.

Ačkoliv jeho firma zřejmě dosti prosperuje, jsem si jist, že nemá tolik peněz, kolik by mě přesvědčilo, abych něco takového akceptoval… Vím prostě, že toto nechci. Hnát se za nějakým pracovním úspěchem (který, a to si řekněme upřímně, nakonec vždycky vypadá přesně stejně jako ten marast, který každý známe ze své vlastní práce -akorát za něj člověk bere velké peníze). Hnát se za kariérou, tedy pocitem nadřazenosti nad jinými (který, a to si řekněme upřímně, nikdy nikoho beztak ještě neuspokojil). Hnát se za prestiží, tedy uznáním od lidí, na jejichž soudu mi vůbec nezáleží. Hnát se za penězi, tedy vyjádřením toho všeho ve formě bezcenných papírků, které můžu směnit za libovolný bezcenný materiální statek. Nic z toho by mi nestálo za jediný promarněný týden života. A za promarněný bych považoval každý týden, kdy bych měl strávit celý den v práci (případně půl dne na cestě a půl dne v práci), večer v hospodě nad kvalitní večeří a pivem a noc sám na hotelu někde, kde nikoho a nic neznám a nemám a nic mě tam netáhne. K čemu, prosím vás? K čemu, prosím vás?

Jak krásně nedávno prohlásila Soňa – budeme si raději žít ten svůj úplně obyčejný život.

Dva roky se Soňou

Zítra to budou přesně dva roky, co se se Soňou známe. Poslední dobou mě několik věcí připomenulo především to, jak moc se můj život díky tomuto vztahu změnil.

Například teď, když mě pracovní povinnosti zavály na pár dní někam do pryč. Nemáme se Soňou děti, nemáme nic, co by si vyžadovalo každodenní péči, nemáme zkrátka „závazky“… – přesto bych se večer nejradši vrátil k ní a představa večera stráveného na hotelu, s kamarádem, nad pivem atd. mě láká o poznání méně. A mám to tak každý den – každý den se k ní rád vracím. Kvůli ní, ne kvůli nějakým závazkům. A pociťuju nespokojenost, když (jako dnes) nemůžu.

Trávíme spolu spoustu času, mnohdy bez jakékoliv objektivní „náplně“ – oproti době, kdy jsme se neznali, mi díky tomu ubylo času stráveného v práci, ubylo času stráveného nad pivem, ubylo času stráveného běháním, ubylo i času stráveného nad knihami… ubylo vlastně času stráveného jakýmikoliv aktivitami, kterými byl můj život dříve zcela vyplněn. Od jisté doby je všechno, co tvořilo můj život před tím, stále jeho důležitou součástí – ale tvoří to už jen jeho polovinu; druhou polovinou mého života je Soňa. Přesto si nepamatuju jediný den za ty dva roky, kdy bych jí měl takříkajíc plné zuby a měl pocit, že jsme spolu už příliš dlouho, příliš často, příliš intenzivně… Jsem s ní rád každou minutu, kterou spolu trávíme.

Přinesla do mého života spoustu nových témat, zajímavých, inspirativních, ale i těžkých a náročných. Přesto jsem si ještě ani jednou za ty dva roky neřekl, že by mi bylo lépe, kdybych „tohle“ nemusel řešit. Tak to už bylo v mém životě dost dlouho, a já jsem vděčný, že „tohle“ nyní řešit musím.

Výsledkem je úplně jiný, nesrovnatelný (a mnohem hezčí!) životní pocit. Nic, co se v mém životě děje, už není jen moje, ale vždycky u toho tak trochu je i Soňa – spousta se jí toho nějakým způsobem týká, ale i pokud ne, vím, že jí to budu vyprávět, říkám si, co na to asi řekne, někdy se snažím na situaci nahlížet jejíma očima, protože vím, že její pohled by třeba byl smysluplnější než můj… A naopak. Vím, co se děje v jejím životě, přemýšlím o tom, snažím se to pochopit, někdy jí pomoct nebo podpořit, sdílet s ní její radosti i starosti…

Těžko se to popisuje, ale napadá mě, že jsme prostě už skoro dva roky spojeni jakýmsi neviditelným poutem, které nás však nespoutalo, nýbrž naopak osvobodilo.

Co vlastně má být partnerský vztah?

Máme tady další článek na oblíbené téma vhodný partner, aneb jak se rodí láska, který říká: Romantická láska zničila vztahy, lidé se neumí seznamovat ani spolu žít. Zčásti s ním souhlasím, a zčásti nikoliv.

S čím rozhodně souhlasím, a co bych vyzdvihl jako zásadní větu z tohoto článku, je, že „základem dlouhodobého vztahu musí být přátelství […] a laskavost.“.

Nerozumím tomu, jak to někteří lidé mohou brát tak (a znám takové muže), že „na přátelství mám přece svoje kamarády (a moje žena své kamarádky), ženu mám na něco jiného“. Na co? Nejspíš na sex (ten s kamarády jistě nemají) a na společný provoz domácnosti, případně péči o děti. Tím neříkám, že takový vztah nemůže být funkční (ve smyslu že plní bez problémů ty výše určené funkce) – to naopak většinou skutečně je. Ale jak je asi takový „provozní vztah“ naplňující a co jeho účastníkům přináší, kromě starostí a povinností?

Stejně tak z druhé strany nerozumím tomu, proč některým lidem (a znám takové ženy) přátelství a laskavost jako základ vztahu naopak nestačí, a potřebují aby tam bylo „něco víc“. Co jako víc by tam mělo být? Může tam být něco dalšího, to jistě (atraktivita fyzická, atraktivita osobnosti, atraktivita aktivit, které partner provozuje, atraktivita finanční… a mnohé další) – ale nic z toho podle mě není „víc“ než opravdové přátelství. A když to pak stojí v rozporu a člověk si vybírá mezi potenciálním vztahem, kde je přátelství (a není tam třeba moc toho „víc“), a vztahem, kde je nějaké skvělé „víc“, ale není tam to přátelství a laskavost – který mu přinese větší štěstí?

Vtipné je konstatování, že před navázáním partnerského vztahu bychom měli 8 let chodit na terapii a zajímavá poznámka, že na volbu povolání se v naší společnosti připravujeme mnohem systematičtěji než na volbu partnera. Ale není nakonec přece jen lepší, když se toto řeší v rodinách, resp. si to řeší každý sám, než aby se toho opět ujala nějaká autorita (škola)? Mně například pokud vím škola s výběrem povolání nijak nepomohla (ani si moc nevybavuji, zda se o to vůbec snažila), a nemám pocit, že bych tím trpěl. Spíš bych si asi dovedl představit různé negativní efekty, které to má – a tím spíše pak u výběru partnera.

A tím se dostáváme k tomu, co mi na článku nesedí. Celým textem prostupuje myšlenka, že vztahy řešíme dnes hrozně naivně a intuitivně. Článek se nám asi snaží sdělit, že bychom k tomu měli přistupovat vědečtěji. Ale já si tedy zdaleka nejsem jist, jestli to je ta správná cesta. Žijeme v době soustavného a velkého přeceňování možností a schopností vědy. Někdy mi připadne, že věříme, že věda vyřeší každý problém (ačkoliv se stačí rozhlédnout kolem sebe nezaslepenýma očima a vidíme spoustu problémů, které věda zjevně nevyřešila). Ale co když život jako celek a třeba ani partnerské vztahy vůbec nejsou „problém k řešení“, ale něco úplně jiného? Něco, na co věda vlastně ani nemá kategorii a neumí to pojmenovat…