Ne tvůj, ale náš problém

Gay Hendricks se v knize Big Leap dotknul jednoho moc zajímavého problému – a sice toho, že ve vztahu dvou lidí neexistuje, že by problém měl jen jeden z nich. Hendricks tomu říká 100% odpovědnost za vztah. Podle něj mají budoucnost zejména ty vztahy, v nichž oba partneři přebírají 100% odpovědnost za vztah. Takto napsáno to dává smysl. Co to ale ve skutečnosti znamená? A jak to převádět do praxe?

Já to chápu tak, že nikdy neexistuje problém, který by náležel do sféry jen jednoho partnera. Všechno je společný problém. Každý z partnerů je 100% odpovědný za jeho vyřešení. Štve tě něco, co dělám nebo nedělám? Je to náš problém. Nelíbí se ti v práci? Je to náš problém. Moc piješ? Je to náš problém. Udělala jsi chybu. Je to náš problém.

Na jednu stranu tím člověk zdánlivě přebírá odpovědnost za problémy, které by neměl, kdyby nežil ve vztahu. Ale lze žít ve vztahu a nic neřešit? Je to pak vůbec ještě vztah? Partnerství přece není o tom, že si z toho bereme jen to růžové. Naopak. Až teprve při procházce bahnem se často ukáže, jak moc nám na sobě záleží a co jsme pro sebe ochotni udělat. Nehledě k tomu, že všechny problémy, které vztah nějak ovlivňují (a nenapadá mě příklad nějakého problému, který by vztah vůbec neovlivnil), jsou do jisté míry důsledkem jednání obou partnerů.

Na druhou stranu v párech, kde to tak funguje, se mohou oba spolehnout na to, že ať se stane cokoli, nikdy na to není jeden z nich sám. Není to úleva?

S láskou

s

Reklamy

ŘíZen: Jste taky bojovníci?

Bojovník je navždy smířený s tím, že si nikdy nemůže být jist, co se stane v příštím okamžiku.

Pema Chodrön

(Jako například já, která jsem při sahání po knize, z níž pochází výše uvedený citát, svrhla ruličku papíru, která se při tom z poloviny rozmotala :-) Všem bojovníkům zdar!)

s

Tip na článek: Komu všemu zbytečně předáváme svou sílu?

Dnes je na zenhabits.net zase super článek s názvem A Hidden Source of Power. Je skvělý. Popisuje mechanismy, jak necháváme druhé lidi rozhodovat o našem životě – ať už tím, že se někým necháme naštvat a necháme si jím zkazit den, ačkoli jsme to jen my, kdo rozhoduje o tom, jaký den budeme mít. Nebo tím, že se cítíme málo ocenění nebo málo milovaní od druhých, ačkoli jsme to my, kdo by nás měl jako první ocenit a milovat, a nikoli ti druzí, kteří možná o takovém úkolu, který na ně klademe, navíc ani nevědí…

Taky to dělám. Asi už méně než dřív, ale pořád. Velkou spoustu energie věnuju těm, kteří se nezachovali tak, jak bych si představovala. Vím, že je to nesmysl a že se nikdo nebude (a ani nemá!) chovat, tak jak bych si představovala. Energie tímto způsobem ovšem zatím ztrácím stále hodně. Neustále přehrávám, co se stalo, plácám se v tom, a tím jen přicházím o další energii. Uf. Je těžké s tím přestat. Někdy mi pomůže uvědomit si, kolik zbytečných sil mě to všechno fakt stálo. Naštvat se na sebe, jak jsem mohla dopustit, že jsem tomu věnovala tolik energie! A rozhodnout se s tím prostě už přestat!

s

Tip na článek: Čím víc se odsuzujeme, tím hůř se cítíme

Narazila jsem na zajímavý článek na mingbodygreen.com s názvem The Biggest Mistake We Make When Trying To Practice Mindfulness – tedy Největší chyba, kterou děláme při procvičování všímavosti.

Článek je o jedné italské studii, při níž měli účastníci odpovídat na různé dotazy ohledně toho, jak praktikují všímavost – otázky byly rozděleny do různých okruhů, mířily i na to, jak se účastníci cítí. Všímavost byla zkoumána z několika pohledů:

  • jako schopnost pozorovat – tj. všímat si toho, co se děje uvnitř nás a okolo nás
  • jako schopnost popsat svoji právě probíhající zkušenost
  • jako schopnost jednat s plnou přítomností spíše než na autopilota
  • jako schopnost nereagovat – tj. nenechat se ovládat svými emocemi a jen je nechat odplynout
  • a nakonec jako schopnost nesoudit se za své myšlenky a pocity

Studie přitom zjistila, že čím více se soudíme za to, jaké máme myšlenky a pocity, tím více máme sklony cítit se špatně až depresivně.

Jedna věc je pozorovat svoje myšlenky a pocity, i ty které se nám nelíbí. Druhá věc je, když se pak za ně sami kritizujeme. Jen přisypáváme sůl do rány. Podle studie pak lidé, kteří mají sklony k takovému jednání a souzení se, vykazují vyšší míru utrpení. Studie dokonce říká, že taková sebekritika je na hony vzdálená od toho, aby nám pomohla ve skutečnosti se svých nepříjemných pocitů zbavit, a naopak je ještě posiluje. Nejen, že trpíme tím nepříjemným pocitem a myšlenkou, ale ještě se za to trestáme sebekritikou.

Jako způsob, jak s tím pracovat, nabízí článek myšlenku toho, abychom se sebou hovořili spíš jako se svým nejlepším přítelem, a nikoli jako s někým, kdo si zaslouží tvrdé odsouzení… abychom byli schopni si naše nedostatky odpustit. Případně máme zkoušet praktikovat tzv. meditaci metta – meditace laskavé vřelosti, spočívající v tom, že si každý den pár minut budeme sami sobě přát bezpečí, zdraví, osvobození z utrpení a lásku.

Jak je to s našimi projekcemi na druhé?

Čtu teď další zajímavou knihu od Gaye Hendrickse nazvanou The Big Leap, která se zabývá hlavně tím, jak překonat svůj vnitřní limit ohledně toho, kolik štěstí a prosperity si podle sebe samých zasloužíme, a narazila jsem v ní na zajímavé vysvětlení toho, jak fungují projekce. Budu ho teď hrubě amatérsky překládat:

Projekce se objevují, když přičítáme jiným lidem vlastnosti, které máme sami uvnitř. Například, muž si může stěžovat, že jeho manželka je příliš pasivní. Kdyby věděl o projekcích a jak fungují, byl by vlastně schopen říct „Dosud jsem se nenaučil, jak zvládnout vztah, v němž je žena silným a rovným partnerem, a tak vytvářím vztahy s pasivními ženami.“ Nebo si třeba žena stěžuje, že její partner je dominantní, a přitom by mohla říkat „Přitahuji muže, kteří nade mnou mají kontrolu. Ještě jsem se nenaučila, jak být vlastním pánem.“

Moc zajímavé.

s

MANA – jídlo pro lepší život?

Narazila jsem už několikrát na tyto stránky a na jídlo MANA, které začali vyrábět nějací Češi, jako ekologickou, výživnou, rychlou a udržitelnou náhražku za jídlo. No, nevím, pro mě je to absolutní opak toho, kam teď jdu – tj. za něčím, co vyrostlo v přírodě, nikdo to neprohnal žádným výrobním procesem, kromě nakrájení a uvaření, a taky za něčím, na čem je radost si pochutnat.

Takže dokud se nestanu kosmonautem, asi mě na to nikdo nenaláká…

s

O posledním šípu

Včera večer jsem začala poslouchat audionahrávku knihy The Last Arrow: Save Nothing for the Next Life od Erwina Raphaela McManuse. Jsem teprve na začátku první kapitoly, ale už jsem z toho textu paf.

Erwin je šedesátník, kterému našli v roce 2016 rakovinu. Knihu ale napsal prakticky celou ještě před tím, než k tomu došlo. Ještě samozřejmě nemůžu říct, o čem bude zbytek knihy, ale už teď je jasné, že je to kniha o tom, jak a proč žít naplno.

V kapitole, kterou poslouchám, zazněl  tento biblický příběh (tentokrát se omlouvám, ale nedovolím si ho přeložit):

When Elisha was in his last illness, King Jehoash of Israel visited him and wept over him. “My father! My father! I see the chariots and charioteers of Israel!” he cried.

 Elisha told him, “Get a bow and some arrows.” And the king did as he was told. Elisha told him, “Put your hand on the bow,” and Elisha laid his own hands on the king’s hands.

 Then he commanded, “Open that eastern window,” and he opened it. Then he said, “Shoot!” So he shot an arrow. Elisha proclaimed, “This is the Lord’s arrow, an arrow of victory over Aram, for you will completely conquer the Arameans at Aphek.”

Then he said, “Now pick up the other arrows and strike them against the ground.” So the king picked them up and struck the ground three times. But the man of God was angry with him. “You should have struck the ground five or six times!” he exclaimed. “Then you would have beaten Aram until it was entirely destroyed. Now you will be victorious only three times.”

Then Elisha died and was buried.
2 Kings 13:14-20 

V příběhu jde o to, že král dopředu nevěděl, kolikrát po něm Bůh chce, aby vystřelil. Nestřílel ale tak dlouho, dokud ho Bůh nezastavil. Sám toho nechal při třetím šípu, ačkoli mohl vystřelit ještě dvakrát nebo třikrát.

A o něco podobného jde i Erwinovi – ptá se: Nekončíme se střílením šípů příliš brzy? Nepřestáváme zbytečně příliš brzy, protože to vzdáme, místo toho abychom stříleli ze všech sil, dokud to lze? Nevzdáváme se příliš snadno? Nespokojujeme se s příliš málem? Proč nám stačí být průměrní? A nebylo by lepší umírat s prázdným toulcem, než s poloplným?

Uff… Zásah přímo do černého.

s

Tip na článek: Co je mateřství nejtěžší?

Web proženy.cz přišel s článkem o tom, co je na mateřství nejtěžší. Tak nevím – když pominu, že spoustu těch výchovných bodů míním vyřešit tím, že prostě budu s dětmi žít tak, jak žiju, a budu předpokládat, že to okoukají, tak je tam na můj vkus až příliš mnoho bodů začínajících slovy „donutit dítě…“, „zabránit mu v něčem…“. Ach jo.

s