O důvodech proč mít/nemít děti

Ještě jednou mé pomatené úvahy na toto téma…

Jak mám teď pocit, že bych děti chtěla, začala jsem se zamýšlet nad tím, proč bych je vlastně chtěla… Pominu teď větší rozvíjení úvahy, že je vlastně docela zvláštní už jen to, že člověk o něčem takovém přemýšlí a že nějaké důvody mít/nemít má – zvířata asi neuvažují, jestli budou mláďata mít. Prostě přijde čas, kdy to jde, tak je mají. Od toho jsme se jako lidé značně posunuli, což je super. Antikoncepce k tomu taky určitě dost přispěla… a taky jsme se z nějakého důvodu začali rodičovství bát. Nevím, s čím to souvisí. Jestli s příchodem více možností pro osobní realizaci, nebo s pocitem, že mít děti je více náročné a méně vzrušující a méně cool než třeba výlet na Bali?

Začali jsme děti vnímat jako omezení svých možností, jako něco, co nám bude bránit ve svobodě a v žití tak, jak chceme dnes. Přespříliš jsme se začali soustředit na to negativní, co na tom vidíme – a je to asi logické, protože to si představit dovedeme. Milujeme třeba cestování a dovedeme si živě představit, že ho nebudeme moci provozovat, když budeme mít malé děti. Mám rádi své koníčky, a živě vidíme, jak o ně přijdeme. Negativa jsou realistická. Co už si představit nedovedeme, je třeba pocit, jaký budeme mít, když se našemu dítku poprvé podíváme do očí, když mu budeme číst před spaním, když ho povedeme do školy nebo k oltáři…

Já myslím, že děti nás omezují jen do té míry, do které se omezit necháme. Je to otázka přístupu. Haha, představuji si reakce zasloužilých rodičů :-) Jak bláhový pohled naivního idealisty…

Ale zpět k mým důvodům – zjistila jsem, že většina těch důvodů je vlastně docela sobeckých (a naivně idealistických ;-):

  1. Rodičovství vnímám jako elementární lidskou zkušenost, o které si myslím, že mě obohatí. (Ano, jistě. Ale i život bez dětí je elementární lidská zkušenost, která mě obohatí, a proč bych měla mít děti k tomu, aby mě obohacovaly? Budu se bez nich cítit ochuzená? A pokud ano, v čích rukou to celou dobu bylo?)
  2. Mám skvělého muže a mít s ním dítě mi přijde jako dobrý nápad, plus se tím náš vztah někam posune dál a bude se pak dál posouvat ještě zřejmě docela dlouho :-) (Jenže to taky musí jako dobrý nápad připadat oběma vztahujícím se a posouvání vztahu lze jistě zajistit i jinak, než plozením dětí. Proč by se vztahy měly posouvat, to je samostatná úvaha na dlouhé zimní večery…).
  3. Závidím lidem okolo sebe, kteří už děti mají. Závidím jim to rodinné štěstí, které je vidět na facebookových fotografiích. Mám pocit, že bez dětí moje rodinné štěstí není dokonalé. (Závist je moc zajímavá emoce a bude za ní ve skutečnosti něco jiného. Rodinné štěstí mi nemůže přinést nic zvenčí, jen můj vnitřní pocit).
  4. Mám strach, že se na mě nedostane, že jsem už moc stará a že až ten čas přijde, už to nepůjde. A že mě to bude na smrtelné posteli mrzet, pokud je nebudu mít. (Strach je asi vůbec nejhorší motivace pro cokoli. Samozřejmě, že se může stát, že už to nepůjde. Jen já a já sama jsem svými životními rozhodnutími tvořila svůj život a pokud to nepůjde nebo to nepřijde, so be it. No hard feelings.)
  5. Chtěla bych jim dávat lásku. (Ano, jistě. Tuto potřebu ovšem můžu realizovat i na jiných lidských bytostech, než jsou moje děti.)

No jo, jenže přesto pořád ty děti chci :-) Jaký je teda ten správný důvod? Existuje vůbec? Dá se vůbec na sociální úrovni popsat? Nejsou to prostě „jen“ ty biologické hodiny? Takový ten zprofanovaný termín popisující až trochu výsměšně zoufalou snahu starších žen domoci se dítěte… ale ono v té biologie asi bude docela hodně… Když zvážíme racionální argumenty, můžeme snadno dojít k tomu, že mít děti je vlastně docela nerozum. Pudí nás k tomu tedy naše biologická podstata? Náš mozek, který se chce replikovat? Nebo co je za tím?

s

Děti jako požehnání

Dneska jsem byla na jedné úžasné církevní svatbě. Oddával evangelický kněz, nevěsta byla nepokřtěná a svatba se konala ve vinném sklepě. Kněz byl velice sympatický, uvolněný, veselý člověk, schopný v jedné větě vtipů i hlubokých vhledů. Svatebčané se několikrát od srdce smáli tomu, co povídal. Včetně mě. Některé vtipy možná byly nechtěné, jako když třeba rozvíjel myšlenku o tom, že když se novomanželé budou mít rádi, možná bude manžel manželku na rukou nosit i v osmdesáti, protože když má člověk sílu, i ten kámen přenese, a tak podobně. Ale bylo to milé, uvolněné, lidské.

I zde na závěr zaznělo to, co vždycky zaznívá, že mají manželé přijmout děti, které jim bůh dá, jako požehnání. Po následném rozbíjení talířů a zametání střepů pak ještě zaznělo přání, aby čáp nebo vrána přiletěli do roka a do dne.

Až dneska, když jsem to znovu slyšela, jsem konečně pochopila, že je to pravda. Že děti skutečně jsou požehnání.

Myslím, že jsme žijeme ve věku, kdy jsme na to zapomněli. Máme pocit, že my jsme ti, kdo o tom rozhoduje – že se můžeme rozhodnout je nemít vůbec, a nebo, že se můžeme rozhodnout, kdy je teda budeme mít. Používáme antikoncepci. Prý nás to sexuálně osvobodilo, hlavně ženy. Ano, to jistě ano. Ale někde jinde nás to ochudilo (upřímně řečeno, jakkoli je ta antikoncepce většinou skvělý vynález, někdy ji nenávidím). Na jednu stranu děti dlouhodobě složitě plánujeme (a máme pocit, že to máme pod kontrolou), na druhou stranu si je pak pořizujeme skoro jako domácí zvířata, až my se rozhodneme, že je ten správný čas. Na tom jistě není nic špatného, že člověk přistupuje k této životní otázce zodpovědně, problém je v tom přesvědčení, že o tom, jestli k nám na svět přijde dítě, rozhodujeme my a že na to máme nárok. Nemáme.

Bolestně mi to připomněla minulý týden i jedna kamarádka, která otěhotněla s prvním dítkem po hormonální léčbě, a teď, přestože už několik let nepoužívá antikoncepci, se jim počít další dítko zatím nepodařilo. Nevím, jak moc ji to tíží nebo netíží, ale na žádné lékařské terapie už jít nechce. Přijala, že bude mít kdyžtak dítě jen jedno.

V takových případech je teprve možné si uvědomit, jak pravdivá slova o dětech jako o požehnání jsou. Přitom to oddávající kněz snoubencům nijak narůžovo nemaloval, a rovnou je upozorňoval, že budou v manželství řešit mnohé těžkosti, zvláště po té, co budou mít děti.

Cítím, že mě tady čeká úkol v přijímání – jsem na to pořád moc upnutá. Mám pořád pocit, že by to mělo být podle mé představy. Ale takto to nefunguje, že? Ovšem přijmout, že děti budu mít, dá-li bůh, a nikoli tehdy, kdy já se rozhodnu, není úkol na jedno odpoledne. Znamená to vzdát se nad tím kontroly a brát život takový jaký je – někdy dává, někdy ne. A je to nesmírně obtížný úkol.

s

Sedm věcí XXIII.

Uplynul další fascinující týden.

  1. Díky za milé setkání se spolužačkou z gymplu, s kterou jsme dlouhá léta seděly spolu v lavici. Teď se vídáme jednou ročně, a probíráme život. Je fajn, že se má dobře. Jen to druhé dítko, kdyby se jim podařilo!
  2. Díky za milé setkání minulý týden v pátek s kamarádem z gymplu, kterého jsem asi tak patnáct let neviděla. S manželkou nás s Radimem okamžitě přijali za vlastní a pohostili vínem, kořalkou a pivem, všechno z toho domácí. Odcházeli jsme pěšky po půlnoci a museli jsme auto vyzvednout až druhý den. A před odchodem jsme ještě dostali příjemné kázání o tom, co je v životě nejdůležitější. Díky, Mirku!
  3. V sobotu jsme byli obohaceni o kanystřík čerstvě vypálené meruňkovice. Docela bychom řekli, že se povedla. Mirek nám k tomu vnuknul ideu založit archiv, takže kromě roku 2015, kdy bylo meruněk i pálenky málo a už nezbyla, můžeme archiv vesele zakládat z ročníků 2014 (před Radimem), a 2016 a 2017 (již s Radimem).
  4. Vůbec nám bylo těch ideí o uplynulém víkendu vnuknuto více, tak uvidíme, co se z toho časem vyvrbí.
  5. Neděle pokračovala dalšími příjemnými setkáními. Na jedno z nich jsme vyjížděli již značně hladoví s nejistými vyhlídkami, a byli jsme úžasně nakrmeni :-) I mezilidské zážitky byli příjemné. A zase bylo mnoho možností pozorovat, kolika různými strachy lidé kolem nás (a některými i my sami) trpíme. Holt, každý máme něco…
  6. V tomto pracovním týdnu se nám dokonce i jednou podařilo, že Radim přišel za světla domů, kde již byl mnou očekáván. Jak člověk najednou ocení i tu obyčejnou krásu toho, když jste doma a muž přijde domů :-) Oba jsme s překvapením konstatovali, že si nepamatujeme, kdy naposledy se to stalo :-) Ne snad, že by Radim nechodil domů, ale v tomto hektickém tempu chodíval často buď večer, nebo jsem ho vezla, nebo jsme byli spolu někde jinde než doma…
  7. A vůbec jsme si konečně užili trochu klidu. Jak o víkendu, tak během týdne. Díky za to všechno…

s

Tip na článek: Jan Bílý – Jak se správně rozejít

Článek najdete zde. Je moc zajímavý. Soustředí se na rozchod partnerů, případně rodičů, ale myslím, že ho lze aplikovat na jakékoli rozchody, i přátelské či pracovní, a možná třeba i na odchody od koníčků nebo projektů, přestože ty s námi samozřejmě o tom nemohou komunikovat.

Kolik rozchodů z těch, co jsme už zažili, probíhalo poklidně, s respektem, a nezůstala v nás po nich žádná pachuť? A proč to tak je? Je to utopie, že by se dalo rozcházet podle tohoto (či jiného podobného) schématu? Autor netvrdí, že rozchod pak nebolí, ale že lze zůstat otevřený, nebojovat, nezazlívat, nemstít se… ale místo toho ctít tu zkušenost i člověka, poučit se, a jít dál.

s

Tip na článek: Pomsta nebo odpuštění

Leo Babauta má na svém webu zenhabits.com další moc zajímavý článek, kde se věnuje tématu pomsty nebo odpuštění v případech, kdy nás někdy naštve nebo zraní. Článek stojí za přečtení, asi nikoho nepřekvapí, že Leo je zastáncem odpuštění, v jehož prospěch v celém textu argumentuje.

Chci tu vypíchnout jednu, podle mě důležitou myšlenku – když nám někdo způsobí bolest, nebo nás naštve, je většinou „otevření se“ to poslední, co bychom chtěli udělat. Většinou máme spíš tendence se stáhnout, uzavřít, opevnit ještě víc ve svém hradě, případně spřádat plány, jak to oplatit, jak taky ublížit. Jenže k čemu to vede? Skutečně k něčemu dobrému?

A tak na mě silně působí, když Leo píše, že můžeme taky udělat něco jiného. V okamžiku, kdy nám někdo ublížil, se můžeme snažit uvědomit si tu bolest, a přes to zůstat otevření, popřípadě se (jak Leo navrhuje) ptát, co je ta nejlaskavější či nejsoucitnější věc, co pro toho druhého (a i pro sebe) můžeme udělat? Pokud se dokážeme vymanit z klasického schématu ublíženosti, a tyto otázky si skutečně upřímně zodpovědět, odpovědi nás překvapí…

s

Sedm věcí XXII.

Ještě jsem stále nevyrovnala skluz a dlužím poděkování za předchozí týden, tak vzhůru do toho!

  1. Díky za další dávku upřímnosti. Bylo to tentokrát hodně poučné, hlavně pro mě, když jsem vypozorovala, jaké některé nepřiměřené reakce na některá sdělení mám… Můžu se pokusit to teď aspoň změnit.
  2. Díky za moc příjemnou hodinu jógy. Zítra jdu na další.
  3. Díky všem kamarádům, s nimiž jsme něco domlouvali, že nám vyšli vstříc a my jsme byli schopni náš náročný program plně zrealizovat…
  4. Díky za milá setkání minulý čtvrtek v Praze. Akorát jsem zjistila, že mě občas vlastně trochu zneklidňují, že se některými dobře míněnými poznámkami nechávám příliš vykolejit, přestože vnitřně vím, že nejsou trefné. Nebudu to už dělat.
  5. Díky za to, že vidím, že dokážu chvilku fungovat i v hektickém tempu. Člověk oseká všechno, co není esenciálně důležité, jako například úklid, čtení, odpočinek… a chvilku to jde. Což je super. Dřív by mě to stresovalo víc. Tím nechci říct, že to tak jde dlouhodobě, alespoň u mě ne… Volno mi pak chybí, stýskalo se mi už i po vaření :-)
  6. Díky za to, že jsme všechno zvládli.
  7. Poslední dobou nebyl vůbec čas na čtení. Spolu s tím cítím, že poklesla i moje potřeba číst. Je to po tolika letech intenzivního hltání knih zvláštní pocit. Díky za něj.

s

Diktát efektivity

Tento text nebude efektivitě v práci, ale v mém celém životě. Poslední dobou si stále více uvědomuju, jak podléhám potřebě, aby všechno, co dělám a co se mi v životě děje, bylo co nejvíc efektivní. Mám to tak už léta – pamatuju si, jak jsem kdysi na gymplu na brigádě s úsměvem vyprávěla, že někdy tak dlouho přemýšlím, jak věci udělat efektivně, že to nakonec trvá déle, než kdybych to udělala rovnou. A trpím tím dodnes.

Například vyvstala potřeba jet do mé staré kanceláře na jiné středisko, než kde mám kancelář dnes, abych z ní odstěhovala nějaké věci. A mě to už od začátku deptalo hlavně proto, že to nemám s čím spojit, a že takový výlet na stěhování kanceláře jen tak, je strašně neefektivní… A tak to mám pořád.

Přitom o kolik jednodušší by bylo neřešit efektivnost svého konání, a zkrátka ty věci dělat, tak jak přicházejí? Možná by mě to stálo o něco více času, ale rozhodně by mě to stálo méně nervů. Otázka ušetřeného času je přitom velice relativní – nikdy jsem se moc nezamýšlela nad tím, kolik ho ušetřím a jak ho vlastně strávím – nevyužívám ho náhodou pak hlavně ke špekulování o tom, jak efektivně vyřešit nějaký jiný problém?

Je na čase začít se smiřovat s tím, že život není efektivní… Je zkrátka takový, jaký je. Občas se něco nestihne, občas se na něco zapomene, občas je něco ztráta času… a když tohle jednou pochopím, možná přijdu na to, že většinou je všechno v klidu…

S láskou

s

 

Nevyřešené věci

Čtu teď knihu od amerického vztahového psychologa Johna Gottmana, která v češtině vyšla pod názvem Sedm principů spokojeného manželství: Praktický průvodce fungováním dlouhodobých vztahů. Johm Gottman je znám například svým tvrzením, že dokáže asi na 94% z prvních tří minut hovoru páru odhadnout, jestli spolu pár zůstane nebo se rozejde. Působivé. Místy je to možná až trošku nabubřelé, ale holt nejsme ještě zvyklí na ten americký styl…

Nicméně v knize je toho mnoho zajímavého a k něčemu se možná ještě vrátím, jedna z věcí, která mě ale velice zaujala, jsou jeho poznatky o něčem, co si pro sebe nazývám „nevyřešené věci“ – Gottman uvádí, že všechny páry mají témata, které nejsou dlohodobě schopny vyřešit. Na mnoha příkladech uvádí, že páry, které v určitém čase zkoumal, řešily stejné „nevyřešené věci“ i za několik let poté, a stále bez úspěchu. Je to tudíž normální. A není to překážkou šťastného vztahu.

Gottmanův návod jak na to (on totiž tvrdí, že i nevyřešené věci lze vyřešit), je pokusit se nahlédnout na jejich podstatu – uvedu jeho příklad – jeden manželský pár stále dokola řeší problém, kdy manželka se bojí toho, jak její manžel řídí rychle a neustále mu to vytýká. On to odmítá akceptovat a obviňuje ji, že mu dost nevěří. Podle Gottmana je potřeba na dívat se na takový konflikt ne jako na problém s rychlým řízením, ale jako na její hlubokou touhu po tom, aby on o ni lépe pečoval a strach manžela z toho, že mu žena nedůvěřuje.

Rychlé řízení je jen povrchní problém. Skutečné jádro je jinde – ve straších partnerů… Toto si myslím, že je naprostá pravda. Ale pokud budeme o problémech s partnery mluvit jen na úrovni té rychlosti při řízení, a nebudeme naslouchat těm strachům, nejspíš se nikam neposuneme a nevyřešené věci zůstanou nevyřešenými…

s

Ze zápisků greenhorna III.

Dneska nás Radim přihlásil na Brněnský masakr –  natu lehčí variantu 30 km. Radim si to střihne o víkendu mezi pětadvacítkou a maratonem, a ví, do čeho jde – už několikrát běžel tu delší variantu. Letos půjde tu kratší se mnou. Pohoda :-)

Pohoda pro něj :-) Mě čeká životní výkon :-) Jestli jsem někdy v životě ušla 30 km, tak možná někdy před 20 lety někde na výletě s gymplem, jinak si toho vědoma nejsem. Letos mám za sebou maximálně nějakých 23 km, a to s utrpením a za dlouhou dobu. Masakr je ale o něčem jiném. Většina závodníků to běží!

Tak nevím, nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí… GREMLIN!!!… Ano, bude to výzva. A, ano, je pravděpodobné, že budeme poslední, pokud to vůbec dojdeme. Nic z toho není důvod to nezkusit. V půlce září dám vědět, jak mi to jako greenhornovi šlo.

s

Ze zápisků greenhorna II.

Na cestách jsme byli celkem 11 dnů, ujeli jsme 3.840 km, vzdušnou čarou to bylo do nejvzdálenějšího místa na západ něco přes 1.500 km. Bylo to velmi poučné a velmi inspirativní. A klidně to mohlo trvat i několikanásobně déle :-) Pár poznámek k tomu… a několik bolestně získaných zkušeností.

  1. To, že jste na západě, poznáte například podle toho, že je všude dostatek příčetných záchodků, a pak taky podle toho, že na většině z nich se už bez přečtení návodu nevyčůráte… a místo spláchnutí občas třeba umyjete sedátko nebo tak něco :-)
  2. A hned přidám jednu z těch bolestně získaných zkušeností – veze-li člověk s sebou jídlo v konzervě, která nemá očko na otevření, je dobré ujistit se, že má s sebou i otvírák. Ta slepice na paprice byla teda dost zasloužená ;-)
  3. Ztratit se dá kdykoli a kdekoli – i v přístavu od moře :-)
  4. Nejvíce doma jsem se cítila v Německu a v Belgii (ovšem v menších městech, okraj centra Lutychu připomínal spíše Bělehrad, než západní metropoli) – ve Francii i v Anglii jsem postrádala život na ulicích měst – žádné obchůdky, hospody, vitríny nebo lidé – bylo tam více prázdno. V Belgii už to vypadalo naopak skoro jako u nás, až na ty cihlové domečky.
  5. Lidé byli všude většinou moc milí (kromě prodavačky na trajektu, která se ale aspoň pokusila o úsměv, když zjistila, že ti patlalové, co jí špatně zaplatili, nejsou Angličani :-)). A často se snažili s námi navazovat kontakt, ať už jen úsměvem, nebo pokusem o konverzaci v různých jazycích – od němčiny, přes francouzštinu, až po polštinu :-) Největší šok jsme asi utrpěli v kanadském muzeu, kde byly jako průvodkyně skutečné Kanaďanky – byli jsme tam hned ráno jako první, jen my a kanadská průvodkyně, která nás odrovnala začátkem „Hello, how are you?“ Pak už jsme si na to, že se nás někdo ptá dokonce na to, jak se máme, trochu zvykli a v Andoveru jsem už konverzovala i s prodavačkami v obchodě :-)
  6. Anglicky umějí kromě Francie všude – i v Belgii paní na záchodkách nebo v Lutychu prodavač vstupenek do fortu. V Německu jsem to vlastně asi nezkoušela, jelikož tam jsem se hrdě pokoušela uplatnit svoji němčinu, ja, bitte, natürlich :-)
  7. Jsem mizerný navigátor. A snáším to lépe než Radim :-))
  8. Stonehenge je staré asi 5 tis. let. U návštěvnického centra jsou postaveny napodobeniny obydlí, které si lidé z té doby stavěli – to obydlí je řádově několikanásobně propracovanější než příbytky našich předchůdců například na Pohansku z 9. století. My nedoháníme Západ o 20 let, ale o 2.000 let…
  9. Dobře, možná ten předchozí bod zní ujetě, ale oni jsou tam opravdu někde jinde – úroveň veřejného prostoru a toho, jak se k němu i k sobě navzájem lidé chovají, je zkrátka jiná. Pro sebe jsem si to popsala tak, že mají v historii mnohem delší období, kdy prostě ctili a respektovali sebe navzájem a brali v potaz jednotlivce, zatímco my zde na východě jsme uctívali socialistickou společnost a na jednotlivce jsme kašlali. Není divu, že nám lidská práva znění pořád trochu jako blbost. No, není to blbost.
  10. Když jsme na východě parkovali tak porůznu a vachrlatě, moc jsme se nebáli, protože to tam nikoho nezajímalo. Na západě jsme to taky neřešili, protože nebyl důvod parkovat vachrlatě. Všude to šlo normálně.
  11. Dálnice už jsou u nás srovnatelné – nikde nebyly výrazně lepší, jen občas měli víc pruhů a víc aut, případně se za ně brutálně platilo (ve Francii zhruba 1 euro za 10 km).
  12. Závěr? Patříme prostě tam, ano, tam na západ. Se všemi minusy, které to možná podle někoho přináší, je to pořád jedno velké plus. Na východě je ta polarita opačná – všechna ta drobná plus prostě nemohou a nesmějí převážit to velké minus. Važme si toho, že jsme součástí společenství, které si váží jednotlivců a svobody.

s