Sedm věcí XXXI.

Dneska to nebude moc veselé, ale to nevadí.  Není nutno, aby bylo přímo veselo. I když možná bude i trochu smutno, ale to je nakonec taky v pořádku.

  1. V neděli zemřel manžel od sestřenice mojí maminky. V rodokmenu byl daleko, ale v srdci blízko. Nedávno mi mamka říkala, že se mu moc dobře nedaří, že pořád jen spí a nemá už chuť do života. Před třemi týdny měl plicní embolii a našli mu prý „rakovinu všude“, v neděli zemřel, bylo mu 70 let. Sice zemřel v nemocnici, ale nebyl sám, stihla to tam s ní jeho žena a jeden ze synů. Za to jsem vděčná. I za to, že neumíral dlouho. A pak jsem taky vděčná za všechna milá slova, pozornost a lásku, kterou mi jako malé holce věnoval, když jsme tam občas s babičkou o prázdninách jezdili. Odešel další hodný člověk a já truchlím. Mír Tvojí duši, Vojto, nezapomenu na Tebe a děkuju za všechno.
  2. Pohřeb je v pátek. Chvilku jsem váhala, jestli mám jet, ale nebylo to dlouhé rozhodování. Měla jsem ho ráda a jeden den mého času si zaslouží. Uvidím se tam taky se zbytkem rodiny. Mrzí mě, že se nakonec vídáme jen při takovýchto příležitostech, že nám běžný život zabírá tolik kapacity, že si neřekneme „fajn, teď pojedu na návštěvu k té vzdálené rodině“, čímž se ta vzdálená rodina stává ještě vzdálenější. Možná to tak má být. Ale mě to teda někdy mrzí. A jsem vděčná, že se vídáme aspoň na těch pohřbech.
  3. Takovéto události mě vždycky přimějí rozjímat o tom, jak nesmírně důležité jsou vztahy – s rodiči, partnerem, přáteli… Mám o tom zcela zkreslené a naivní představy, někdy si představuju, že bychom s některými klidně mohli prostě jen tak být ve své přítomnosti, svěřit si svoje trápení, a pak se prostě jen obejmout a jen spolu být. V porozumění, v soucitu, v lásce… ach jo, zas to začíná být sladkobolné, omlouvám se, jsem na měkko.
  4. Tak změníme téma – dneska jsem byla v práci na školení na téma psychologie komunikace a bylo to výborné. Je fascinující ale sledovat, kolik lidí si myslí, že jim to nemůže nic přinést. Někteří byli příjemně překvapeni, někteří se vydrželi otravovat celou dobu. Mně to bavilo. Vždycky mě to inspiruje nejen do pracovního života, ale i do osobního. Díky za to.
  5. V sobotu Radim absolvoval závod vokolo Príglu a v tombole nic nevyhrál :-) Pak jsme si dali večeři a vyrazili na oslavu narozenin s kulečníkem. Vzpomínám, jestli jsem to někdy hrála, asi možná tak dvakrát kdysi na gymplu, takže tak před dvaceti lety. Hráli jsme pár her s Radimem – ne, že by mi to nějak šlo, ale nebyla to taková katastrofa, jak jsem čekala. Když jsem pak viděla, jak to tam sází jednu za druhou jeden náš společný kamarád, tak si říkám, že bude potřeba začít kromě běhání trénovat i kulečník :-) Byl to fajn večer, i když teda byl na pokraji sil.
  6. V úterý jsem se vydala po dvou týdnech na další výběh a poprvé jsem uběhla pět kilometrů v kuse. A ještě to šlo docela dobře. Pořád s tím ale bojuju a nechce se mi do toho. S jógou jsme se naopak už docela zkamarádily. Ono to nějak snad půjde.
  7. Někdy mám pocit, že bych potřebovala, aby mi někdo (kdo jako?) potvrdil, že věci jsou v pořádku, jak jsou, nebo aby mi přímo slíbil, že budou, jak si představuju. Blbé, já vím. To první můžu udělat jen já, to druhé nedokáže ani Bůh. Ale tak jo, já to zvládnu i bez těch příslibů, slibuju. Ale sem tam si vezmu time-out.

S láskou

s

Reklamy

O knize Elišky Haškové Coolidge a hodnotách, v které věřím

Úvodem skládám paní Elišce velkou omluvu. Než jsem začala číst knihu Pět amerických prezidentů, česká babička a já, znala jsem ji podle jména, ale moc jsem o ní nevěděla, kromě toho, že byla podporovatelkou Donalda Trumpa. To ve mně vyvolalo jisté pochybnosti, nicméně když jsem dostala její knihu, neodradilo mě to od jejího přečtení a dobře jsem udělala.

Je to fascinující čtení. V mnoha věcech pohled paní Elišky tak zcela nesdílím, ale v mnoha naopak ano. A například tento odstavec je něco, co cítím naprosto stejně (jen ta odvaha mi zatím chybí):

Jen je třeba, aby každý v sobě našel odvahu přihlásit se hlasitěji a vášnivěji k hodnotám, v které věří, a přispěl tak k tomu, aby stejným směrem šel celý národ. Vše leží v našem přístupu ke každé nové výzvě, kterou život přinese. Nic se nevybuduje tím, že se každý uzavřeme do svého kouta a tam budeme žít poctivěji. Je třeba znovu a znovu se ozvat a nebýt zklamaný, že to nejde tak rychle, nebo přesně tak, jak bychom rádi viděli. Je to proces. Někdo si možná řekne: „Co já, švec, můžu,,,?“ Jenže ono je to v tisíci maličkostech, kterými denně můžeme dávat příklad. Pozdravit, poděkovat, potěšit… Už jen to společnost posiluje. Ale nesmíme čekat, až začne ten druhý, musíme začít sami.“

Takových pasáží je v knize víc. Eliška věří v odpovědnost za vlastní život a v osobní příklad. Souhlasím. A děkuji velice za inspirativní čtení!

Současně se přitom zamýšlím, jaké jsou ty hodnoty, které by mi stály za to, abych se za ně otevřeně postavila – laskavost, solidarita, rodina, svoboda, respekt, rovnoprávnost, zodpovědnost, Evropské unie, demokracie…

s

 

Tip na článek: Šťastný život zaručí spíše dobrý spánek a sex než peníze

Článek tentokrát vyšel na Xman.cz (moc nechápu proč :-)) a podepisuju se pod něj. Spokojenost a štěstí prý ovlivňuje nejvíce kvalitní spánek, dobrý sex, materiální jistota, zdraví a vztahy. Jen mám pocit, že pořád musíme objevovat něco, co by mohlo už být jasné :-)

Ten spánek na prvním místě možná působí divně, ale chápu to. Nejvíc v životě jsem byla na dně tehdy, když jsem nemohla spát. A i dnes, kdy už je to výrazně lepší, mi to, že se budím unavená, ztěžuje rána…

s

Jsme tým

Kniha o principech spokojeného manželství, kterou tu poslední dobou zmiňuju, mě inspiruje, a to většinou mnohem víc takovými drobnými myšlenkami pronášenými mimochodem, než velkými nosnými tématy.

Další zajímavá úvaha se tam totiž točí kolem toho, jak je důležité tvořit s partnerem tým.

Co to znamená? Třeba to, že se na sebe můžete spolehnout, že víte, že vás ten druhý podrží, že jste pro něj na prvním místě (a tedy že jste například důležitější než maminka :-)), že se vzájemně podpoříte a stojíte při sobě, že víte, že v tom jedete spolu (v dobrém i ve zlém), že táhnete za jeden provaz, že nejdete každý někam úplně jinam, že se v tom nevezete každý sám, že máte něco společného, čím se lišíte od okolí. Pro mě osobně to pak ještě znamená taky to, že neexistuje nic jako „můj problém“ nebo „tvůj problém“, všechno je „náš problém“ a spolu ho taky musíme řešit.

Mám k tomu ještě jednu úvahu, která souvisí i trochu s tím tématem o vzájemné podpoře snů – chci být Radimův nejvěrnější fanoušek. Neříkám to teď tady, abych se poplácávala po ramenou, taky jsem se k tomu dopracovávala dlouho… ale přijde mi zkrátka fajn moci ho podpořit, ať už jde o běhání, přednášky nebo expedice… Pokud o to on sám stojí, a mně v tom nebrání nic jiného, moc ráda s ním kamkoliv jedu a snažím se pomoct mu, jak je v mých silách. Moc ráda ho pozoruju, jak běhá, přednáší, komentuje vojenské ukázky, nebo prostě jen mluví s lidmi o vojácích a jejich osudech, nebo o čemkoli jiném :-) A přijde mi, že když jsem tam s ním, tak že je to tak správně. Možná stárnu, nebo co :-)

S láskou

s

 

Sedm věcí XXX.

Dnes do toho rovnou po hlavě:

  1. Včera se mi ozval jeden kamarád – občas tu o něm píšu, jak řeší rodinnou krizi – no, tak krize se vyvíjí – už bydlí jinde, s někým randí (a už se s ní i rozchází), v práci očekává vyhazov, jeho vlastními slovy „je ve sračkách“. Jsem ráda, že se mi ozval a snad se brzy potkáme a poslechnu si to osobně. Když se podívám k němu na facebook, tak ten září barvami a pozitivními zprávami. Je to paradox. Málo si to uvědomujeme, že je to jen pozlátko, že nadšení sršící z fb postů nemusí a často nemá nic společného s tím, jak se ten člověk cítí a má doopravdy.  Pozor na to.
  2. Jsem vděčná za to, jak to s Radimem ve vztahu máme – že spolu můžeme mluvit o všem. Že si nemusíme tajit nic z toho, co prožíváme, i když to není zrovna nablýskané a voňavé. Někdy je to těžko sdělitelné, někdy to není sdělitelné vůbec, ale vždycky je důležité se o to sdílení pokusit. Už bych to jinak mít nechtěla.
  3. Je krásný podzim. Díky za to.
  4. Naše expedice na východní Slovensko dopadla výborně! Je tam moc krásně. Takové baculaté kopečky, porostlé huňatými lesy, které už pomalu začínaly chytat barvu, k tomu nám svítilo slunko, zpívali ptáci… Bylo tam zkrátka dobře. Ráda se tam zase vrátím. A možná, možná… vezmu ty kopce už konečně na milost! :-)
  5. I společnost během celé expedice byla výborná – setkali jsme se s mnoha zajímavými lidmi. Občas, když mám chvilku na zamyšlení, si uvědomím, jak jsem to měla dřív a jak velký kus cesty jsem ušla… Zvládám to zkrátka už dobře. Neotravuje mě to. Většinou jsou to samozřejmě všechno muži, se zájmem o vojenství, historii, politiku nebo archeologii, ale přesto nějaká společná témata nacházíme. A když ne, to taky nevadí. Jsem prostě s nimi, pozornost nevyžaduju a užívám si jen tu přítomnost mezi nimi. Jsou moc fajn. Od těch, co tak fajn nejsou, se držím dál :-)
  6. Řídila jsem terénního Nissana :-) Sice jsem ho řídila jako holka, takže si moc nezařádil, ale zkamarádili jsme :-)
  7. Ve středu jsem byla zase cvičit – začínáme nový kurz a bylo to moc příjemné. Vítej, jógo, opět v mém životě a děkuji. Po cvičení jsme s Radimem zahájili poznávací akci po brněnských hospodách. Chtěli jsme do čínské restaurace na Pekařské, ale byla zavřená pro soukromou akci, tak jsme skončili v pivovarské restauraci na Mendláku, a tam to taky bylo dobré :-)

S láskou

s

Havlová nebo Bartošová?

Divná otázka… Uvedu do kontextu :-) Poslední dobou s různými lidmi často debatuju o partnerských vztazích, o věrnosti, upřímnosti, monogamii, otevřených vztazích a podobně. Pomáhá mi to ujasnit si, jak to mám já, a co je pro mě důležité, a současně překonávat různé předsudky a omezení, která na sebe my sami či jako společnost klademe.

Narazila jsem na psychologii.cz na tento text Hierarchická polygamie vs. sériová monogamie, který mi do tohoto tématu zajímavě zapadá. Článek není nějaké mistrovské psychologické dílo (část o střídavé péči pak zde míním zcela nepokrytě ignorovat, ale o tom jindy) a zdaleka nepodchycuje všechno, ale vypichuje zajímavý úhel pohledu na věrnost.

Takže, opakuji otázku: měli byste to raději jako Havlová nebo Bartošová?

Za mne… spíš Havlová. Ale ne ve smyslu, že bych chtěla s partnerem žít jako sestra. Spíš mi přijde sympatická představa, že spolu pár prožívá něco hlubšího, než jsou krátkodobá rozptýlení, a že s někým, s kým srostete, se prostě rozhodnete zůstat v dobrém i ve zlém, nejen po dobu, než zase hormony vyprchají. Tak uvidíme :-)

s

P.S.: Jo a ještě hezký citát, který autor dopsal až v diskuzi: „Šťastná jsou ta manželství, kde si vezmeme toho, kterého milujeme, a potom milujeme toho, kterého jsme si vzali.“ (Tom Mullen). Tak, utřít slzu, a hezky hupky dupky do praxe! ;-)

Podporujme vzájemně svoje sny

V přestávkách čtu dál knihu Johna Gottmana o sedmi principech spokojeného manželství. Je v ní mnoho zajímavých myšlenek. Teď ze včerejška nejnovější o tom, jak za nepřekonatelnými konflikty (které zkrátka existují v každém vztahu a není nutné vždy usilovat o jejich vyřešení), často v zásadě stojí střet odlišných snů. A jak je důležité svým partnerům v realizaci snů nebránit, a pokud možno je naopak podporovat, nebo aspoň respektovat, pokud podpora není možná.

Přijde mi to nesmírně důležité. Jak může člověk být v partnerství, které ničí jeho sny? Podle mě to snad ani dlouhodobě nelze. Souhlasím s tím, že není nutné, aby podpora snů byla vždy plně aktivní, důležité podle mě, abychom sny těch druhých neshazovali, ale respektovali je. A pokud můžeme a chceme, tak je podporovali. Stejně tak bychom neměli připustit, aby nám vztahy dusily sny naše.

Proč nepodporovat plnění snů našeho partnera? Jasně, může se stát, že jsou třeba moc finančně, či jinak náročné, ale vždycky se dá hledat nějaký kompromis tak, aby se sny mohly pomalu a postupně plnit. Naše, i těch druhých.

Totéž platí o snech lidí kolem nás. Může se stát, že se nám třeba nelíbí, ale nejsou to naše sny. Nekecejme ostatním do toho, co si mají přát. Místo toho jim toho pomáhejme dosáhnout. A hledejme kolem sebe lidi, kteří nám pomohou dosáhnout našich snů. Ne v zištném slova smyslu, ale zkrátka lidi, kteří nás v tom budou podporovat a kteří nám budou fandit.

s

Sedm věcí XXIX.

Čas zase utíká rychleji, než stíhám psát a tentokrát jsem se rozhodla, že nebudu vzpomínat, co konkrétně minulý týden zavdávalo důvody k vděčnosti. Místo toho se rozhlédnu kolem sebe a najdu nějaké, které platí pořád.

  1. Díky za krásná rána s Radimem. Často vstáváme pomalu a dlouho a je to během dne nejklidnější čas, který pro sebe máme. Někdy dospáváme, někdy se tulíme, někdy si povídáme, co se nám zdálo a někdy se milujeme. Můžou být snad krásnější začátky dne?
  2. Díky za to, že Radim existuje a že je v mém životě. Můj život je s ním mnohem pestřejší a naplněnější než dřív. Nedávno jsem četla nějaký rozhovor nebo možná příspěvek do diskuze pod nějakou úvahou o vztazích, kde pisatelka psala, že vztahy nechápe jako omezení svobody, ale jako její zvětšení, protože ve dvou se toho dá dělat víc než v jednom a obzory se rozšiřují snáze. Tak nějak to taky vidím a díky za to.
  3. Možná žiju tak trochu v bublině, ale je krásná. Mám kolem sebe moc fajn a inspirující lidi, těch toxických je stále méně a nebo je už umím rozpoznat a nepouštět je příliš blízko. Poslední dobou mi přijde, že jedna z nejdůležitějších věcí, kterým mohu věnovat svůj čas, je být s lidmi, které mám ráda. Díky za to.
  4. Včera jsem dočetla knihu od Mary Pattersonové nazvanou Mniši a já. Je o jejím pobytu v buddhistickém klášteře a je taková normální a příjemná. Nemusím se k ní sice asi už vracet, ale některé myšlenky mě oslovily. Například ta, abychom se nevyhýbali setkáním s utrpením. Já to totiž dělám. Mám pocit, že když se ke mně informace o utrpení ve světe nedostanou, že je ho snad méně a ani já tím tolik netrpím. O to bolestnější je to tehdy, když něco proteče. Jako například článek o tom, v jaké stavu byl mladý americký student, kterého před časem rodině vrátili ze Severní Koreje, a který týden po tom zemřel. Hluboce mě to zasáhlo a už týden s tím bojuju. Zcela nesmyslně. Vytěsnit to nejde. Můžu tomu jen čelit. A přijmout, že žiju ve světe, kde existuje tak temné zlo. Buddhisté by se nejspíš snažili s jeho trýzniteli soucítit. Zdá se to být nepředstavitelné… Já spíš začnu tím, že si dovolím soucítit s tím mladíkem, cítit jeho bolest, která musela být strašlivá. A přijmout fakt, že utrpení existuje. Možná tím pro jeho zánik udělám víc, než když se mu budu vyhýbat…
  5. Vyšetření na ultrazvuku ukázalo, že můj uzlík ve štítné žláze se zdvojnásobil. Copak moji štítnou žlázu asi trápí? Hmm… Zas další námět k přemýšlení. Někdy by jich teda mohlo být i méně :-)
  6. Radim s přáteli krásně uběhli ostravský maraton. Moc ráda jim dělám doprovodné vozidlo. A taky je obdivuju, jak úžasně běhají. Kromě toho jsme si v Ostravě i zavýletovali. Pro mě to bylo první větší seznámení s Ostravou a bylo to fajn. I ten maraton.
  7. Do posledního bodu už mě nic nenapadá, tak to shrnu jen pod slogan „díky za každé nové ráno“, a nejen z důvodů uvedených v bodě 1 :-)

S láskou

s

Blízká setkání třetího druhu – 23.9.2017 – Ostrava

Tuto rubriku jsem zavedla proto, abych měla prostor, kde bych poděkovala různým známým i neznámým lidem, kteří mi určitým, pro mě významným, způsobem vstoupili do života, a nějak ho ovlivnili nebo změnili. Teď pozoruju, že jsem do ní už dlouho nic nenapsala a vlastně ani nevím, jestli je to proto, že taková setkání nebyla, nebo jsem je prostě jen pominula bez zápisku. Další takové setkání už ale nepominu – odehrálo se v sobotu na prohlídce ostravského dolu Michal.

Prohlídku s námi procházel jeden úžasný pan průvodce, Jiří Januszek, který připomínal svým projevem nějakého univerzitního profesora, až na to, že to je bývalý havíř. Nejen že celá prohlídka byla naprosto profesionální, navíc plná milých vtípků nebo postřehů z hornického života, ale co bylo pro mě nejvíc, byla taky velice lidská.

Na závěr prohlídky nám milý pan průvodce dal ještě jednu krásnou radu do života asi v tom smyslu, že o vlastní štěstí se můžeme postarat jen my sami. A nebyla to fráze. Věřím, že pan Januszek tuto svoji radu žije. Kdyby chtěl, jistě by našel mnoho důvodů proč být zahořklý starý pán. Místo toho ve svém důchodovém čase vyráží průvodcovat do dolu, a velice si toho užívá. I já jsem si to užila. A odnesla si domů kromě mnoha zajímavých poznatků taky trochu „slunce v duši“.

Děkuji!

s