Ještě k tomu růstovému nastavení mysli…

Radim to zmínil tady, tak jsem si vzpomněla na obrázek, který má na svých FB stránkách Martin Jaroš – prý se o tom učí děti v Kataru na základní škole…

growth_mindset

Reklamy

Loučení se s rokem 2018 a vítání roku 2019

Rok 2018 pomalu končí. Byl úžasný a cítím potřebu se s ním rozloučit. Neoslavovat jen ten rok, který nově přichází, a který se ještě neukázal, ale ohlédnout se a poděkovat i roku, který končí. Stala se nám v něm spousta věcí. Jeli jsme na krásné výlety, začali jsme stavět, začala jsem zvedat činky a programovat. Některé třeba nebyly tak příjemné, jako když zemřela babička, zateklo nám do bytu nebo když skončila pracovní poměr moje skvělá kolegyně. I věci v našem okolí nabíraly spád – mnoho lidí prožívá mnoho změn. Někdo pořídil nemovitost, někdo se vdal. Paráda.

Našla jsem si svoje předsevzetí pro rok 2018. Všechna stále platí a na všech chci pracovat i dál. Některá z nich přestávají být tak akutní – stát si za svým se stává normou, přestat řešit jídlo se mi naopak vůbec nepodařilo. Zbytek jsou úkoly, které nemají datum skončení platnosti, ať už jde o spaní, bytí v nekomfortu, zpomalování, laskavost nebo pozornost. A pro rok 2019 přidávám dvě velká témata navíc.

Prvním je potěšení. Rozkoš. Slast. Blaho. Nemám na mysli sexuální význam těchto slov, byť je v nich zahrnut samozřejmě taktéž. Chci si více uvědomovat okamžiky, kdy prožívám čistou radost, kdy se těším (klidně z maličkostí), kdy si se slastí vychutnávám třeba nějaké jídlo nebo s rozkoší nějaký jiný prožitek. Okamžiky, kdy člověk ryčí blahem. Jako třeba letos, když jsem v Bosně skočila polonahá do vody z vodopádů. Celé moje tělo po tom prahlo a když to dostalo, mělo chuť výskat. I taková část ve mně je, v roce 2019 se s ní chci víc seznámit.

Druhým velkým tématem, o němž jsem tu již psala, je truchlení. Jakkoli je smutek vnímán jako negativní emoce, bez něj to nejde. Mám pocit, že všude kolem sebe vidím lidi, kteří si neuvědomují, že by prostě potřebovali být smutní. Místo toho to všelijak popírají, obcházejí, předstírají, že všechno je v pořádku. Ale to chladné, smutné, mrtvé místo v nich pořád je. Chci si v roce 2019 více uvědomovat svoje ztráty, a otruchlit je. A pak se zčista nadechnout, a vykročit za těmi krásnými horizonty! Vítej roku 2019, těším se na tebe! Zatím se zdá, že budeš velmi kreativní :-)

Přeji vám všem do nového roku hodně zdraví, štěstí a času na všechno, co máte rádi! Na viděnou!

S

 

Pořád čekám na nějaké „až“

Můj kamarád dal včera na FB toto video. Už jsem ho viděla dřív. Je podobné mnoha dalším videím, je sladkobolné, s hlubokomyslným poselstvím, plné působivých obrazů a jímavé hudby.

Je ale dobré si to občas připomenout. Tak, jak se říká ve videu – od malička nás k něčemu směřovali – začít chodit do školy, dokončit školu, dokončit další školu, najít si práci, najít si bydlení, najít si partnera… pak to možná na chvilku přestalo být takto institucionální, ale frčím v tom dál – otěhotnět, zaplatit dům… dál zatím nevidím, ale jsem si jistá, že přijde něco dalšího. Pořád čekám na nějaké „až“.

Jenže život není potom. Nikdy to nebude lepší až… Život je teď. Dnes. Se vší frustrací, kterou třeba právě cítím. Tohle je teď život. Ten jediný a pravý. Ta bolest hlavy nebo nepříjemný úkol přede mnou. Nepřijde žádné „až“, po kterém se to zlepší. Nakonec ani nevím, jestli bude nějaké zítra. Natož jestli bude nějaké „až“. Nechci tím říct, že život je frustrující. Dnes je to bolest hlavy, zítra to bude třeba radost.

Jediné, co máme a co je skutečné, je to, co se děje dnes. Potřebuju si to připomínat, abych se za pár desítek let neohlédla překvapená za sebe a nezjistila, že jsem nikam stejně nedošla, že stejně pořád čekám na to „až“ a život mi mezitím utekl…

s

 

Ježišmarja, neobětujme se!

V titulku spojuju dvě perličky z víkendu, který právě uplynul a dvě témata, které mi utkvěla.

První vyvstalo z církevní svatby, na kterou jsme měli tu čest být v sobotu s Radimem pozváni a která byla velice milá. Nejmilejší ze všech, na kterých jsem kdy byla. Mám vůči církvi nějaké své osobní výhrady a jedna z nich se týká právě toho obětování – toho tam bylo plno – obětujte se, obětujme se, Ježíš se obětoval… Ano, chápu to. Já ale nechci, aby se pro mě někdo obětoval. Nechci žít s břemenem, že někdo něco nemohl kvůli mně. Nechci za to nést odpovědnost. A ani nechci, aby takovou odpovědnost nesl někdo okolo mě z toho, že si myslí, že já se obětuju pro něj. A tak neplánuju obětovat se ani pro svoje děti, ani pro svoje rodiče, ani pro Radima. Pokud pro ně něco budu dělat (nebo dělám), bude to moje svobodné rozhodnutí, že to tak chci, nikoli oběť. A totéž chci od nich. Dělejte ve vztahu ke mně jen to, co chcete. Prosím neobětujte se!

A k tomu ježišmarjá se zase váže vtipná historka z jedné oslavy narozenin – upekla jsem oslavenkyni dort. Moc se tam na dorty netrpí, cílem oslavy bylo hlavně setkání s rodinou, žádné velké slavení. Když jsem dort vyndala s auta a ukázala ho oslavenkyni a její sestře, obě unisono synchronizovaně zalkaly „no jéžišmarja!“ S úsměvem jsem jim odpověděla, že tak hrozný, abychom nad ním lámaly ruce, snad nebude a přišlo mi to docela vtipné :-) Jak často takto vlastně reagujeme? Tos, děvenko, neměla! Ale já jsem chtěla :-) A nesouvisí to vlastně tak trochu s tím předchozím odstavcem? Myslely si snad, že to bylo moc náročné? Lomily ruce nad tím, co jsem obětovala? Možná, ale bylo to moje rozhodnutí ten dort upéct… A tak by mě spíš potěšilo „děkuji“ nebo „jé, to jsi mi udělala radost“, než „jéžišmarja!“ :-)

Soňa

Všecky drobné (i velké) ztráty…

Z Festivalu psychologie, který jsme o víkendu navštívili, jsem si odvezla jedno velké téma, které tam vlastně zaznělo jen tak mimochodem, jako součást přednášky, která byla o něčem jiném. To téma je „ztráty a truchlení“.

Uvědomila jsem si, že jsme už udělali velký krok tím, že se dokážeme nad úspěchy zastavit a ocenit je, že je dokážeme slavit. Ale neoplakáváme ztráty. A vidím to jako velkou chybu. Když se nám něco nepodaří, nebo něco není tak, jak si přejeme, většinou to jen rychle přejdeme a snažíme se na to nemyslet, protože je to nepříjemné nebo to dokonce bolí. A není divu. Učili nás to tak. Snažili se nás před tím ochránit, snažili se zabránit tomu, abychom byli smutní už od malička. Ale smutek není něco, čemu je potřeba se vyhnout. Smutek je nezbytná součást života. Je to přirozená reakce, kterou se vypořádáváme s tím, co jsme ztratili, s tím, co je potřeba nechat odejít. Smutek nám pomáhá jít dál a nezahořknout a neuvíznout v síti lítosti.

Můžeme se zastavit a uznat, že něco se nepodařilo a je nám to líto. Můžeme oplakat něco, co jsme si přáli a už nikdy nebudeme mít. Můžeme prožít smutek z něčeho, co jsme chtěli a nedostaneme to. Nebo z něčeho, co jsme ztratili. A nejde jen o věci. I ve vztahu můžeme přijít na to, že jsme nedostali něco, co jsme chtěli, a můžeme pro to truchlit. Někdy už nebudeme mít příležitost s někým promluvit. Někdy se prostě něco pokazí. Není to selhání. Není to neúspěch. Drobné (i větší) ztráty náš život provázejí každý den.

Kamarádka se příští víkend vdává, což ve mně vyvolává různé úvahy. Nemyslím si, že by manželství byla taková ztráta svobody, jak se vtipně říkává, ale i manželé vstupem do manželství něco (ať už je to cokoli) ztrácejí, přestože mnoho jiného zase získávají.  A může být přínosem to uznat a dovolit si smutnit. Možná že toto bylo původně podstatou rozlučky se svobodou…

Každý začátek něčeho nového znamená ztrátu něčeho starého. Někdy jsou ztráty žádoucí, a někdy pro ně potřebujeme být smutní. Zastavme se. Uvědomme si to. Truchleme. A pak, až se dostatečně vysmutníme, se nadechněme a jděme dál.

S láskou

s

Ve výcviku III.

Před dvěma týdny jsem absolvovala další intenzivní víkend psychoterapeutického výcviku. Po něm jsem neměla moc chuť sem hned psát. Delší přestávka bude možná znamenat, že si vzpomenu na méně věcí, ale zase popíšu ty nejpodstatnější, ty, co ulpěly. I tak jich bylo dost, jelikož téma bylo „Partnerské vztahy“.

Už si nevzpomínám, jak šla cvičení po sobě. Byla však zaměřena na to, jak sami sebe prožíváme jako muži nebo jako ženy, jak se vztahujeme, jak se rozcházíme, jak vnímáme nevěru, intimitu a sex.

Začalo se zlehka – ženstvím a mužstvím. Jedno z cvičení bylo v kruhu, kdy jsme měli vystoupit, vybrat si některého muže a nějakou z žen a říct jim, co od nich jako žena či muž potřebujeme. První, co mi vytanulo, bylo to, že od žen potřebuji potvrzení a přijetí a od mužů zájem. Vtipný moment nastal později při méně vtipné diskuzi – jeden z přítomných mužů to měl tak, že mezi ženami a muži nerozlišoval. Oboje pohlaví ho zajímalo stejně, měl vztahy se ženami i muži a připadali mu zaměnitelní. A v čem byl ten vtip? Že jsem o zájem vlastně požádala nevědomky někoho, koho moje ženská část vlastně nezajímala…

Nesmírně zajímavé bylo cvičení, kdy jsme si měli nakreslit osu svých vztahů, nějak ta období pojmenovat a podívat se na svoji vztahovou historii z nadhledu. Jako jediná jsem měla výkres s jediným vztahem, což poutalo pozornost. Ale v dobrém. Dva účastníci se rozhodli postavit si svoje minulé vztahy jako konstelaci, tj. použít ostatní účastníky, aby reprezentovali jejich bývalé partnery. A to se tedy začaly dít věci. Naše lektorka je vyzvala, aby svým bývalý partnerům něco řekli. Nevěřila bych, jak to bude silné. Když začal ten muž, který si konstelaci stavěl, představitelce své současné partnerky říkat, jak ho mrzí, že jí ubližuje, brečel nejen on, ale téměř i já. Fakt síla. Po něm se toho odvážila ještě jedna žena – u té se zase ukázalo, že si vzala svého muže po té, co se s ním před tím třikrát rozešla. Ustál to a dal se s ní dohromady počtvrté. Letos se vzali. V konstelaci mu děkovala, že nezahořkl, nepojal k ní zášť a zkusil to s ní ještě jednou. Bývalé partnery sice nemám, ale nevyřešené věci ano. Zkusila jsem si představit, jak si takovou konstelaci stavím, a už jen ta představa na mě nesmírně působila. Fascinující.

Jedno z dalších cvičení spočívalo v tom, že jsme se zamýšleli na mužskými a ženskými stereotypy a nad tím, jací máme pocit, že musíme být. Níže přikládám otázky i s mými odpovědmi:

Jako žena musím být: štíhlá, hezká, milá

Jako bych měla být: o všechno se postarat

Jako žena nesmím být: vzpurná

Jako žena bych neměla být: toto už si nepamatuji.

Nejvíc mě šokovalo, jak jsem nastavená, že se musím o všechno postarat a že se nesmím vzpouzet. Druhá polovina cvičení se sestávala z prohlášení: Nemusím se o všechno postarat. A chci být vzpurná.

Pak jsme si zkoušeli rozchody. Vzájemně jsme si říkali věci jako „neodcházej“, „já tě stále miluju“, nebo „chci odejít“, „už tě nemiluju“, včetně nesmírně silného „jdi do prdele“. Přestože jsme to říkali lidem, s nimiž to nebylo vážně, mělo to velkou sílu. Někteří i brečeli. I kluci. I se mnou to pracovalo.

Následovalo cvičení, kdy jsme se měli uspořádat do skupinek podle toho, jak jsme spokojení se svým vztahem. Ve skupince „ideální vztah“ jsme byli jen tři.

Večer jsme věnovali intimitě a cvičení, kdy jsme se ve dvojicích vzájemně dotýkali. Jakkoli jsme chtěli. Nikdo samozřejmě komfortní zóny nepřekračoval, žádné narušování intimity neprobíhalo. Přesto to bylo nesmírně zajímavé. Jednak ten ostych z toho, co si smíte nebo nesmíte dovolit, aniž byste se toho druhého ptali, jednak ten pocit, když se vás někdo druhý dotýká, když cítíte tu teplou kůži na své kůži.

A neděle byla na téma nevěra. Co je to nevěra? Byli jsme nevěrní? Říkat nebo neříkat? A lze být celý život věrní jednomu partnerovi? Zjednodušené odpovědi za mne byly: emocionální nevěra, nebyla, říkat, ano. K tomu je ale potřeba dodat, že každý, ale fakt každý to měl jinak. Někdo viděl nevěru v sexu, někdo v emocích, někdo byl nevěrný (hodně lidí), někdo nebyl, někdo chtěl říkat, druhý to chápal jako zatěžování a ulevování černému svědomí a vědět to nechtěl. Takže závěr? Mějte to jak chcete, a zařiďte se podle toho, řekla bych.

Celkově jsem měla trochu dojem, jakoby ty vztahy byly spíš trápení než radost, což mě mrzelo. A ještě jeden zajímavý moment nastal. Jeden z účastníků hovořil o tom, jak se bojí ve vztahu ztráty svobody a jak se bojí mít s přítelkyní dítě. Kdosi se zeptal, kolik je jí let. Prý 47.

Bylo to celé nesmírně inspirativní. A těžké. Takže se těšíme na příští úžasné téma, kterým bude pro odlehčení „Původní rodina“ :-))

Soňa