Co mi pomáhá s běháním

Já a běhání máme takový složitý vztah. Jako dítě jsem neměla ke sportu vztah, běhat mě nikdo neučil, v tělocviku mi to s ohledem na moji kondičku a osobnost vůbec nešlo, neúspěchy mě deprimovaly. Pak nebylo dlouho nic. Až jsem se jednou k běhání vrátila, tehdy hnaná nějakou vnitřní potřebou prostě něco udělat. Něco změnit. A do cesty se mi připletlo běhání. Běhala jsem dva roky, až to najednou přestalo jít. Prostě mi ztěžkly nohy a ať jsem dělala, co jsem dělala, z běhání se stalo utrpení. Přestalo mě to bavit a nechala jsem toho.

Teď s sobě hledám novou motivaci. Začalo to závodem s Radimovým tatínkem v Blansku na 2,4 km (které jsem tehdy ani v kuse neuběhla ;-).  Nakopnul to Vltava Run. Pořád si nejsem jistá, jestli to byl dobrý nápad a jestli na to dokážu natrénovat. A i pokud zvládnu tu vzdálenost, rychlostí budu zaostávat a ostatní brzdit. Snažím se si to moc nepřipouštět a uklidňuju se tím, že to snad nebude ostatním vadit a když nebudu moct, můžu skončit a někdo to za mě doběhne.

Tréninky mi ale zatím nějak hvězdně nešly. Na druhou stranu, když se teď ohlédnu zpětně, není to tak tragické, jak to zní. Zpočátku mě při běhání trápila velká tíha v kříži. Celkem mi nic nebylo, ale měla jsem obrovskou potřebu přestat. Zastavit. Dál se netrápit. To už je naštěstí pryč. Do tréninků se ovšem pořád musím přemlouvat. A je to velký boj, najednou jsem si to nedávno uvědomila. Jsem schopná celý den strávit přemýšlením, jestli bych dnes měla, neměla, mohla nebo nemohla jít běhat. Nekonečný rozhovor dvou stran v mé hlavě. Zbytečné plýtvání silami, snad se mi podaří se toho zbavit.

A teď se snad už konečně dostanu k tomu, co mi pomohlo. To první byla přednáška Michala Mynáře na Festivalu Psycholgie, kde on prezentoval svůj postoj k životu, a sice, že je průzkumníkem a dělá věci proto, aby zjistil, jak se při nich člověk cítí. Je to fascinující pohled na věc, velmi mě to oslovilo a je mi to velice blízké. Zmínil snad dokonce, že trénuje na maraton, protože ho zajímá, jak se člověk cítí, když uběhne 30 kilometrů. Tak velké cíle nemám, ale když se na svoji situaci podívám tak, že může být zajímavé jít se proběhnout, a že můžu sledovat, jak se přitom budu cítit, je méně podstatné, jestli ty pocity budou příjemné nebo nepříjemné. A když si představím, jak se budu cítit, až doběhnu, tak je to dokonce i příjemná představa.

Druhý moment, který mi ten vnitřní boj s běháním usnadnil, byl nedávný článek ne zenhabits.net o zvyšování odolnosti. Když teď běžím a začne mě to štvát nebo to být nepříjemné, zkouším si připomenout, že právě teď tím buduju odolnost a hned mám lepší pocit, protože je prostě v pořádku, že to nejde snadno.

Tak uvidíme. Zatím se nevzdávám.

s

Reklamy

Sedm věcí XXXIX.

S příchodem prosince jsem se nějak přepnula do odpočinkového režimu. Ačkoli se nedá říct, že by byl prosinec nějak náročnější než předchozí měsíce, jsem víc unavená, a tak nic moc nedělám a hodně odpočívám. Ono se to nezblázní.

  1. Díky za to, že Radim nevyžaduje žádné extra vánoční přípravy. Nevyžaduje žádné uklízení, pečení, dekorování nebo něco podobného. Dává mi to svobodu všechny tyhle věci dělat jen proto a tehdy, až já chci.
  2. O víkendu u nás byl na návštěvě jeden Radimův kamarád. Jeho životní nastavení je naprosto jiné než naše a já jsem se s ním neshodla snad v ničem. Ale byl to nesmírně zajímavý zážitek. Mě tohle prostě vážně baví. Poslouchat lidi, poznávat je, zjišťovat, jak vidí svět. Je to pro mě obrovský zdroj inspirace a motivace k tomu, abych neustále přehodnocovala, co je pro mě to správné.
  3. A ještě jsme byli na obědě u mých rodičů a bylo to moc fajn.
  4. Pořídila jsem si běžeckou sukni. Nejdřív mi to přišlo jako blbost, ale pak jsem si uvědomila, že je mi při běhání fakt na zadek zima a stehna mám úplně rudá od chladu, a sukni jsem si pořídila. Jsem v ní sice trochu neohrabaná, ale funguje. Super.
  5. V úterý přišel navíc v mé běžecké kariéře zajímavý zvrat. Poprvé od léta, kdy jsem se do toho běhání zase pustila, jsem měla chuť jít se proběhnout. Nakonec jsem jí nedala volný průběh :-D, protože nebyla vhodná příležitost, ale užívala jsem si to maximálně. Tak snad to tak teď bude častěji…
  6. S bratrem jsme se domluvili, že k němu od března budu chodit cvičit. Udělal si trenérský kurz a já jsem zase nějak pojala chuť pustit se i do trochu jiného cvičení. Tak uvidíme, jestli mě to bude bavit. Možná jsem namotivovala i jednu kamarádku, aby chodila se mnou. Těším se taky na čas, který budu moc s bráchou strávit. Moc se nevídáme, a mně to přijde škoda.
  7. Včera jsem zahájila sezónu vánočních večírků a hned jsem dostala i úžasný potravinový vánoční balíček. Díky moc za to. Třeba vaječný koňak, který byl jeho součástí, jsme hned vzápětí s Radimem okoštovali :-) Mňam. Nepila jsem ho ani nepamatuju.

s

 

Tip na článek: Spermie a vajíčko spolu komunikují

Dnes je na Technetu na IDNES.cz moc zajímavý článek s názvem „Být první nestačí. Spermie musí projít záhadným pracovním pohovorem„. Rozhodně doporučuji k přečtení. Mám-li ho shrnout, tak říká, že se ukazuje, že oplodnění vajíčka se složitější proces, než se myslelo, a že se nedá říct, že by vajíčko oplodnila první spermie, která se k němu dostane. Dokonce se v článku objevují tvrzení v duchu, že vajíčko si vybírá, kterou spermii přijme a že spolu komunikují, i když vědci zatím moc nevědí jak a proč. Přijde mi to fascinující.

s

Tip na rozhovor o domácích porodech

Včera vyšel na onadnes.cz rozhovor s Lejlou Abbasovou o domácích porodech, najdete ho zde. Je moc pěkný. Lejla hovoří ze své zkušenosti, svoji druhorozenou dceru rodila doma.

Rozhovor je, podle mě naprosto zbytečně, doplněn ještě dalším textem v šedém okénku, kde nějaký (jistě renomovaný lékař) doplňuje informace o tom, jak jsou domácí porody rizikové. A diskuze pod článkem je plná komentářů v duchu, jak je Lejla hloupá, jak měla jet rodit do Afriky a jak je prostě holé šílenství chtít nerodit v nemocnici.

Já s rozhovorem souzním. Není to téma, které bych aktuálně řešila, ale nejraději bych taky někdy rodila doma. Akorát vím, že se na to moc bojím. Ale zase ne tolik, jako lidé z diskuzí. Myslím, že se velice podceňuje přirozená schopnost ženského těla porodit a přirozená touha miminka být porozeno. Samozřejmě, že se komplikace mohou přihodit. Málo už se ale věnujeme tomu, že v nemocnicích lékaři možná zachraňují komplikace, které sami vyvolali umělými zásahy, jelikož se například málo ví to, že porod se zkrátka zastaví či zpomalí, když je žena ve stresu. A já tedy nevím, jak to mají ostatní ženy, ale dovedu si představit, že když třeba taková prvorodička jde rodit do nemocnice, kde je všechno neznámé, studené a omyvatelné, lidé jsou tam cizí a ne moc příjemní, a pořád se někdo ochomýtá kolem, že zrovna v klidu teda nebude.

Takže za mne by byl ideál buď porodní dům nebo nějaká skutečně přátelská nemocnice, kde to  spíš vypadá jak u někoho doma, můžete si tam být v přítmí, pustit si třeba i nějakou hudbu, mít s sebou porodní asistentku, a dělat si, co vám dělá dobře, a kde někdo přijde až když to fakt bude potřeba.

s

Sedm věcí XXXVIII.

Tento týden měl a má dvě motta, a to „zrušování“ a „neefektivita“. Původně jsem měla jet v úterý do Prahy a tam jít na školení a k tomu absolvovat ještě dvě další setkání. Jedna kamarádka se mě ještě den dopředu ptala, jestli přijedu. Téměř jsem jí odpověděla, že přijedu. A pak jsem si nějak uvědomila, že už toho mám dost. A že se absolutně nic nestane, když tentokrát nepojedu do Prahy, nepůjdu na školení a ta dvě setkání zruším. Tak jsem to zrušila. A pak jsem zrušila všechno ostatní. Z práce chodím brzo a rovnou domů. Kromě středy jsem každý den odpoledne doma a vím, že přesně tohle jsem teď potřebovala.

  1. Díky za Festival psychologie. Bylo to super. Tentokrát asi nebyla žádná z přednášek pro mě vyloženě pecka, ale zato hodnotím všechny dost vyváženě a dost vysoko. Přednáška o umění, jak být šťastný, přinesla několik moc zajímavých podnětů (štěstí je svoboda a svoboda je odvaha…), stejně jako třeba ta o zranitelnosti. A ta o polyamorii nám vydržela na celou cestu domů :-)
  2. Díky za příjemné mezilidské zážitky. Před přednáškou o zranitelnosti jsem paní, která přednášku vedla, řekla, že se moc těším, jelikož jsem od autorky myšlenek, které měly být prezentovány (Brené Brown) četla knihu a moc se mi líbila. Přednášející se ke mně naklonila, dala mi ruku na rameno a řekla, že je ráda, že bude mít v publiku spojence. Před pár lety by pro mě něco podobného bylo sci-fi. Díky za to.
  3. Díky taky za moc fajn setkání s bratrancem a jeho ženou. Žijou celkem dost jinak než my, a přestože jsem se s nimi dost dlouho vůbec nestýkala a Radim je neviděl nikdy, tak byl celý pobyt u nich příjemný a krásně jsme si popovídali a snad i obnovili spojení. Díky moc.
  4. Díky za volnější týden. Pozdě vstáváme, brzo chodím z práce, práce je tak akorát.
  5. Díky taky za velkou ochotu centra tance, kterou projevili, když jsem je (po řádném termínu) žádala o zrušení mé účasti na jedné akci. Velice si toho vážím. A jóga je pořád super.
  6. A díky taky za velikou inspiraci ohledně zimních sukní – jak teď chodím do toho šití, tak už vidím, že je to začátek něčeho velikého :-))
  7. A díky za dnešní krásný sníh! Paráda :-) Jen škoda, že hned roztál.

s

O sexistickém prasátečku

Opět proběhlo vyhlášení „nejpokleslejší sexistické reklamy“ označované jako Sexistické prasátečko. Kampaň sleduji a připadá mi, že má rozhodně smysl. Letošní „vítězka“ je ale vskutku ohavná. Na nahá těla jako reklamu na cokoli, od tmelů až po bazény, už jsem zvyklá, ale tahle reklama je jiný level, a navíc je ještě na nějaké rádio, čemuž už vůbec nerozumím. Reklama zobrazující souložící pár, s nápisem „Cesta k úspěchu nemusí být složitá, když jí rozumíte„, neuráží ale podle mě jen ženy. Uráží i muže. Dělá z nich jednorozměrné bytosti, kterým nejde o nic jiného než o to jedno. I to je sexistické. A je to škoda, protože v mužích je to sto tisíckrát více.

s

Sedm věcí XXXVII.

Přehoupla jsem se do závěrečné fáze posledního náročného týdne letošního roku. Ještě zítra budu do večera na šití a o víkendu v Praze, dál už žádné „tvrdé“ plány na prosinec nemáme. Jen nějaké večírky a setkání s přáteli. Dárky mám už nakoupené, jen je zabalím a je to. Letos mám velké předsevzetí být v prosinci už co nejvíce v klidu. Loni jsem v první den volna onemocněla – je to takový náš rodinný způsob, jak si snadno zajistit odpočinek. Tak letos si ho zajistím radši vědomě a Štědrý den raději strávím bez angíny :-)

  1. Děkuji za krásný sníh, který napadl před naším odjezdem ze Šumavy. Bylo ho jen tolik, aby potěšil a nekomplikoval nám dopravu.
  2. V pondělí jsme byli v divadle na představení Shylock. Nějak moc mě neoslovilo, jelikož přinášelo témata, která mi nejsou neznámá, ale asi je fajn, že takové hry jsou. Věřím, že pro spoustu lidí to mohou být nové podněty k zamyšlení.
  3. Před divadlem jsme byli na příjemné večeři. Měla jsem před tím zase pořádný splín, menstruace dělá svoje. A díky Radimovy, jak mě podržel.
  4. Už potřetí jsem byla na dvou hodinách jógy po sobě. Začíná se mi to moc zamlouvat. Nehledě k tomu, že to začíná být i poměrně zajímavé – například taková pozice „vrány“ – doma se mi asi na vteřinu povedla, byť to rozhodně a zdaleka nevypadalo jako na obrázku, a to z mnoha důvodů. Ale nejde o frajeření. Je to prostě moc příjemný zážitek. Chodím k Alici Mičunek do Centra tance a je to prostě skvělé. Alice má podobný náhled na život jako já, takže kromě cvičení si odnáším často i inspiraci do života. A je to famózní relax.
  5. Mírnou komplikaci přináší fakt, že zase nespím. Vzpomínala jsem na to, jak je dávno ta předchozí epizoda a je to prakticky přesně rok, což je moc zajímavá souvislost. Jsem z toho dost vyčerpaná, ovšem sebekriticky musím uznat, že je to trochu smrt z vyděšení. Realita je pak o dost lepší, než jak se obávám. Zatěžuje mě to ale velmi. A Radim mi obrovsky pomáhá. Například dlouhým objímáním dnes v pět hodin ráno. Díky, lásko, ještě jednou nastokrát díky.
  6. Zmínila jsem se o své nespavosti řediteli a dozvěděla se spoustu o tom, jak to má on. Moc příjemný zážitek, povídat si s ředitelem o tom, jak nám v noci buší srdce…
  7. Jo a díky Radimovi za úžasnou scenérii, která se mi otevřela, když jsem v úterý večer přišla domů! ;-*

s

Sedm věcí XXXVI.

Dnešní příspěvek je ze Šumavy. Jsme po dobré večeři, za chvilku se odeberme na pokoj strávit poslední noc v této příjemné chatě, a budeme doufat, že těch 40 centimetrů sněhu napadne někde jinde, nebo že nám někdo aspoň prohrne cestu. Ale stálo to za to.

  1. Děkuju Radimovi, že se mnou tento bláznivý nápad realizoval. Na Šumavě jsme totiž proto, že jsem zatoužila podívat se na start Vltava Runu dřív, než odtud budeme v květnu startovat. Současně je to moje první návštěva Šumavy, a i pokud ten sníh zítra napadne, tak jsem si jistá, že to není návštěva poslední.
  2. Bydlíme tu v Horské chatě U Lanovky a jsou tu na nás moc milí. Je to moc fajn bydlet v takovém rodinném prostředí – včera na nás počkali až do deseti hodin do večera, kdy jsme přijeli, dnes jsme měli domácí rohlíky k snídani a domácí knedlíky k večeři.
  3. Je tu moc krásně. Asi jsme toho ani moc neušli, ale v tom chladu nám to stačilo a jsme i tak dost unavení. A byla zase taková příjemná příležitost probrat různé věci. Toho si vážím a mám to moc ráda.
  4. Včerejší den jsme strávili u Radimovy rodiny. Bylo to docela příjemné. Ve spoustě věcí vidím, že to mám jinak a ve spoustě mám věcí mám pocit, že už jsme s Radimem jinde. Je ale potřeba vidět ten kontrast, aby si to člověk mohl snáze uvědomit. Díky za tu možnost i za to, že některé ty věci máme jinak.
  5. Děkuju tomu neznámému člověku, který nainstaloval do křižovatky na Hrušovany nové světlo. Úžasné.
  6. Minulý víkend jsme byli v sobotu na pietní akci na vojenském hřbitově Černovír v Olomouci – tentokrát se zúčastnilo mnohem víc lidí než obvykle, včetně několika uniformovaných a jeptišek. Zajímavý pro mě byl hovor s vojenským kaplanem – musím konstatovat, že řeší úplně stejné problémy jako ostatní lidé :-)
  7. A na závěr zvážníme. Dočetla jsem knihu od Pemy Chödrön When Things Fall Apart. Celá kniha byla nesmírně zajímavá a už jsem tu o ní psala (o té beznaději). V jejím závěru bylo dalších několik myšlenek, které dlouho ulpí, ale jedna mi opět doslova přetočila svět vzhůru nohama. Autorka tam zmínila citát, který přičetla J.P. Sarterovi (nepodařilo se mi ho dohledat, takže to nemohu potvrdit, ale na tom nakonec nezáleží, hlavní je ta myšlenka). Ten citát zněl zhruba takto: „I do plynové komory se dá jít dvěma způsoby. Buď jako nesvobodný nebo jako svobodný.“ Od té doby na to dost myslím. Je to fascinující myšlenka. A tak nějak vnitřně cítím, že je pro mě pravdivá. Ale co to vlastně všechno znamená?

s

Život je úžasný

Dnes na zenhabits.net je článek nazvaný (v mém překladu) „Jak si málo uvědomujeme, jak nesmírně úžasný život je„. Nebudu teď psát o tom článku, ale připomenul mi něco, nad čím se teď poslední dobou taky zamýšlím.

V práci je to často nuda. V obchodech jsou fronty. Pořád po nás někdo něco chce. Nádobí se taky samo neumyje. Lidi nás štvou. Život nás nenaplňuje.

Vesmír je nekonečný. Je to nepředstavitelný prostor plný hmoty a energie. Rozpíná se odevšad všude. Plný a prázdný. Nadaný vědomím. Z prachu a ohně tu nejméně na jednom místě vznikly bytosti, které milují a skládají symfonie. Spojením spermie a vajíčka se rozběhne proces, na jehož konci je tvor nadaný vědomím a schopností milovat. Nic nemáme pod kontrolou. Vše je řízeno přírodními zákony vesmíru. Jestli jsme dnes naštvaní nebo veselí jejich chod neovlivní. Byly tu dávno před námi, budou tu dávno po nás. Vesmír si tu bude plout nekonečně dál. Dnes jsme tady, zítra tady nejsme. Tak jako mraky na obloze připlouvají a odplouvají.

Zastavme se občas nad mystériem života. Není to jen o složenkách a povinnostech. Každý z nás je zázrak. Naše životy jsou zázračné. Buďme vděční za to, že je žijeme. Hrouda prachu nic necítí, ani bolest, ale ani lásku…

s