O krájení melounu a síle očekávání

Stala se nám na našich cestách takováto příhoda – požádala jsem Radima, aby ukrojil meloun (jediný nůž, který byl v tu chvíli k dispozici byl jeho rakouský armádní nůž), jelikož jsem se o to před tím pokusila a moc mi to nešlo. Radim se toho ujal a meloun uchopil tak, že to hned ve mně vyvolalo myšlenky na to, jak je takový úchop nebezpečný. Pronesla jsem něco jako že se na to nemůžu dívat a odešla jsem něco vybalovat za roh. Za pár okamžiků se Radim pořezal. Ne nějak vážně, ale ani ne nějak málo.

A já od té doby přemýšlím nad tím, jak i takovéto příběhy mají zajímavé rozměry. Jak moc ho ovlivnilo, že jsem mu dalo najevo, že mi jeho úchop melounu přijde nebezpečný? Radim není zvyklý krájet meloun každý den, a už vůbec ne tímto nožem. Sám si hledal, jak nejlépe meloun držet a vybral si takto. Měla jsem mu říct, aby melou chytil jinak? Pořezal by se, i kdybych nic neřekla?

s

Reklamy

Pýthiino proroctví

Úžasný byl areál v Delfách s Appolonovým chrámem, kam si svého času chodili pro radu mnozí vládci i obyčejní smrtelníci…Jaké proroctví vyjevila Pýthie nám (přestože jsem si žádnou konkrétní otázku nepoložila!)? Naše proroctví znělo takto: Krásné věci jsou již za obzorem.* Díky, kněžko, za takovou nádhernou věštbu!

s

* Zajímá vás, jak nám ho vyjevila? Když jsme vešli do areálu, minuli jsme slečnu s nápisem na tričku Beatiful things are on the horizon ;-)

Střípky z Vltava runu 2018

Na Vltava Run jsme se registrovali v listopadu 2017. Pak jsem půl roku hypnotizovala kalendář (máme takový velký, nástěnný, kde je vidět celý rok a VR jsem tam velkým písmem i s logem vyznačila), kdy už to bude a trochu se bála, jak to zvládnu, když mi to běhání jde hůř a hůř. A pak to najednou bylo tady a během okamžiku to uteklo a bylo to pryč.

Pár střípků z mého pohledu:

  1. Měli jsme nejskvělejší tým, kterému nevadily dvě slabší běžkyně, přičemž moje tempo bylo skutečně kolem 8 minut na kilometr. I tak jsme doběhli v čase 32 hodin, což mi přijde skvělé a jsem vděčná všem těm našim báječným běžcům, že mi umožnili se takovéto akce zúčastnit. Naprosto jsem se jim nemohla rovnat, ale díky nim jsem se mohla zapojit i tak. Díky za to, jsem nesmírně vděčná. A velký dík Martinovi, který je naprosto famózní běžec (a překvapil mě, když přiznal, že ho taky někdy píchá v boku :-)), který si vzal můj poslední úsek. Asi bych ho zvládla, ale trápila bych se a trvalo by to dlouho.
  2. Snažila jsem se to týmu vrátit aspoň trochu v tom, že jsem polovinu času řídila a hodně fotila. I to byla obrovská zábava a doteď mě pohled na všechny ty krásné fotky hřeje u srdce.
  3. Byla to velmi zajímavá zkušenost – dvě noci skoro nespat, do toho velké fyzické výkony, neustále být ve střehu a hlídat, kdy kam jedeme, kde zaparkujeme, jak vyjedeme, kdy kdo doběhne a v kolik máme být na dalším místě. Cítila jsem se překvapivě dobře. A to, že jsem dokonce na dvě hodiny usnula i ve spacáku v trávě mě docela příjemně překvapilo.
  4. Vltava run je fascinující akce obrovského rozsahu – obdivuji velice všechny ty dobrovolníky, organizátory, fotografy, hasiče, kuchaře, zkrátka všechny, kdo ve svém volném čase stojí na předávkách a zapisuje časy, organizuje řidiče, případně ohřívá párky a rozlévá čaj. Úžasné a smekám.
  5. Je taky fascinující sledovat, jak ego některých lidí nezná mezí a jak jsou kvůli několika ušetřeným vteřinám ochotní zkomplikovat dopravní situaci – to byla asi jediná místa stresu – zvlášť když jsem měla řídit a viděla bezohlednost některých řidičů, kteří místo toho, aby chvilku postáli a situaci odlehčili, cpali se do mezer, které ještě nebyly dost velké a všechny ostatní tím stresovali. Zbytečně. Ale OK, i to k tomu zjevně patří a jsem vděčná za to, že naše auto nedošlo újmy, ani že jsme žádnou újmu nezpůsobili. U našeho druhého auta tomu tak bohužel nebylo, nabral je autobus, ale kdybyste viděli ten chaos na předávkách, divili byste se spíš tomu, že nehod nebylo víc.
  6. Zajímavá byla taky ta zkušenost, že z mé zkušenosti to byl vlastně jakýsi sólo závod – jste sice neustále ve velkém chumlu lidí, ale vlastně sami. My jsme žádný spřátelený tým neměli, nikoho jsme neznali a nepoznali, prakticky s nikým jsme nemluvili, s nikým jsme se neseznámili a nespřátelili. Každý se běží to svoje, v chumlu sám.
  7. Zjistila jsem, že je mi velice nepříjemné, když mne ostatní běžci při běhu zdraví nebo povzbuzují. Není to jejich chyba a vůbec jim to nezazlívám. Ani nevím, proč je mi to tak nepříjemné. Možná proto, že neběžím, protože to nejde. A když mi někdo řekne, že to rozběhám, tak si připadám jako simulant. No, ve srovnání s ním možná jsem, ale ve srovnání se sebou ne. Do příště to třeba natrénuju – jak běh, tak zvládání toho povzbuzování :-)
  8. Kolegyně v práci už začala plánovat, jak příští rok sestaví vlastní tým. Radim už ho i sestavil, byť tentokrát v trochu hardcore variantě – v týmu sníženém na 8 běžců ;-) Je to krásné a doufám, že se nám ho podaří zaregistrovat. Běžet s nimi nepoběžím, ale určitě udělám co bude v mých silách, aby mohli běžet. Bylo to moc fajn.
  9. Sice jsem si před Vltava runem říkala, že si ho musím užít, jelikož pak s běháním končím, teď už si nejsem tak jistá. Opadla všechna očekávání, už nemusím běhat určité kilometry v určitém tempu, ale můžu zase zkusit běhat jen tak, až se mi fakt bude chtít a klidně pomalu, tak třeba si spolu k sobě zase najdeme cestu. I kdyby tohle byl jediný důsledek, který pro mě Vltava run měl, asi by to stačilo.

Díky.

s

Tip na článek: Proč holčičky kvůli pochvalám mohou trpět celý život a Vrcholový sport ženy ničí

Narazila jsem na zajímavý článek od psychologa Milana Studničky, který navazuje na kauzu Koukalová. A vzpomněla jsem si, že web dovychovat.cz, kde se svým kolegou pomáhají rodičům vychovávat děti, jsem už kdysi kdesi viděla (mám pocit, že sem dával nějaký odkaz Radim), a našla jsem tam text, který s tématem volně souvisí a taky právě velice trefně zasahuje do toho, co aktuálně řeším a co jsem psala i v tom textu o proběhlé první části výcviku – a sice do mého neustálého očekávání hodnocení mého výkonu či mé osoby od druhých. Článek najdete zde. Měla jsem v úmyslu sem nějaký podobný text napsat, ale myslím, že teď už nemusím. A řekla bych, že se to zdaleka netýká jen holčiček, přestože pan Studnička zřejmě vychází z toho, že klukům tolik tlak na výkon nevadí. No, možná jim opravdu vadí méně, ale myslím, že toho hodnocení by taky nepotřebovali tolik, kolik se jim ho celý život dostává…

s

Proč být monogamní?

Přišel mi do schránky tento mail od Kim Anami. Je na tom něco nebo je to blbost?


Are you monogamous? If so, why? What even is monogamy? How do you define it?

Does monogamy mean that you don’t fuck other people, once you are in a committed relationship? That seems to be what it means for most couples. I have a different definition of it, or what I call “conscious monogamy”. Conscious monogamy is committing your emotional and sexual resources to your partner.

You go deep, you are vulnerable, you reveal the wildest and softest parts of your heart. You give your partner everything you’ve got.
You show up in bed. You allow yourself to be naked and raw and surrendered.
You open up.

By that definition, 99.9% of people are NOT monogamous. Most relationships are superficial. Safe. They are tacit agreements not to disrupt the status quo. They consist of clitoral orgasms and five-minute fucks and furtive porn habits. Oh, no, my loves. That’s not monogamy. That’s hiding.

Most people do not have their deep heart or hard and wet genitals on the table.
Or in bed. Or on the kitchen counter. They lock those parts away. They protect them.

It’s very trendy nowadays to eschew (vyhýbat se) monogamy. And the version of what I see most of the time, I would eschew too. But that’s not real monogamy.
That’s a bunch of bullshit and denial.

A couple came to my retreat some years ago. They were in a decent place, but there were issues. They would say they had a pretty good sex life, but she had never had a vaginal orgasm. In fact, that was their big goal of the retreat: to have a G-Spot orgasm and to squirt. And if you follow my work, you know that the main component for vaginal orgasms is being able to open up and surrender. If you don’t have that, all the technique in the world will get you nowhere. They also confided in me that they occasionally invited other people into their bed.
On the second night of the retreat, they stayed up very late, talking, sharing and clearing years of blocks. They decided to rest that night and do their physical “homeplay” in the morning.

Come dawn, she had her first ever G-Spot orgasm and squirting ejaculation.
She cried tears of release and euphoria. Wetting the sheets even more.

They later shared with me that their desire for other people had faded. They didn’t know about forever, but they had reached a level of closeness with each other that they hadn’t known was possible. They no longer craved “the shock of the new”. In this new-found depth with each other, they felt utterly fulfilled.

I’m not saying there is a blanket right and wrong when it comes to monogamy.
What I am saying, is most of the time when I hear the “We’re so evolved, we’re polyamorous” talk coming out, when I scratch under the surface, the couple isn’t as close as they could be. The reaching for other people had become a diversion for their own crevasses they could not cross.

What my work is all about, is pulling down the barriers that we all put up, that prevent real connection and real “monogamy” from happening. The sweet spot is the place where heart, vaginas, cocks are open, wet, hard and throbbing with life. When you reach that place with each other, you tap into the true capacity of your intimate connection. Most couples are operating at a deficiency.
They are content to skim by, not really knowing or touching each other deeply.
And yet, this is the only game in town: to know and touch each other deeply.

Ve výcviku I.

Minulý týden v pátek začal můj psychoterapeutický výcvik – prvním tématem bylo „Vztah k sobě“. Čekají mě dva roky, osm prodloužených víkendů a spousta zážitků se sebou. První dva roky jsou totiž převážně sebezkušenostní, jsou pro všechny, kdo se o sobě chtějí něco dozvědět a „nejpozději do tří let mít život, jaký chtějí“, jak říká lektor Lukáš.

A bylo to moc zajímavé. Sešlo se nás tam zatím třináct, ale zřejmě to není finální číslo. Jeden mladík už možná i skočí a možná další lidé přibudou. Zpočátku jsme pochybovala, jestli jsem tam správně, ale čím více času jsem tam strávila, tím méně jsem pochybovala. Přestože už se nějakou dobu o svůj rozvoj snažím, má mi to co dát, nehledě k tomu, že bych možná někdy v budoucnu opravdu ráda terapeutkou byla.

Víkend byl nabitý různými zajímavými, byť různě příjemnými, cvičeními. Sobotní odpoledne jsem musela z rodinných důvodů vynechat, ale i tak to bylo intenzivní.

Pátek večer byl seznamovací – představovali jsme se, říkali svoje motivy a svoje cíle, setkávali se očima, podáním ruky, gestem nebo objetím. Ve skupině zcela cizích lidí to byl zajímavý zážitek. Utvrdila jsem se ale v tom, že už jsem ušla kus cesty, protože mi to bylo veskrze příjemné a neměla jsem potíže dívat se těmto zpočátku cizím lidem do očí nebo se s nimi obejmout.

Další cvičení nás mělo naučit zůstat stále u sebe, i když se u toho pohybujeme nebo plníme různé pokyny. Takže jsme se různě procházeli a plnili zadání jako „choďte, jako kdyby vás vedl váš nos“. Pak jsme sdíleli dojmy.

Pak jsme dostali dvě otázky, na které jsme se měli odpovědět, a sice kam chceme v průběhu výcviku dojít a co jsme ochotni investovat a co naopak ochotni investovat nejsme. Odpovědi jsme sdíleli. Uvědomila jsem si, že můj problém jsou pořád ty peníze – jako by peníze samy byly pro mě důležitější než to, co chci. Nakonec je vynaložím, ale velice dlouho vždy zvažuji, jestli to za to stojí… a omezuje mě to.

Večer jsme zakončili meditací a imaginací. Navzdory náročnému programu jsme se pak ani necítila moc unavená.

Sobotní ráno jsme zahájili trochou psychologické teorie a pak následovalo moc zajímavé cvičení, které jsem si překřtila jako „staring contest“. Cílem nebylo hledět na druhého a stopovat, kdo vydrží déle, ale měli jsme se rozdělit do dvojic a pět minut se na sebe vzájemně jen beze slov dívat a sledovat, jak se při tom cítíme a jaké při tom máme myšlenky. Měli jsme se snažit myšlenky zapsat a pak je opustit a prostě jen sledovat člověka naproti nám. Po prvních pár vteřinách, kdy mi to připadalo dost divné, to divné být přestalo a vlastně to bylo velice příjemné. Pak mělo totéž následovat, akorát v chůzi a při setkávání s celou skupinou. Na závěr jsme opět sdíleli své dojmy. Moje dojmy byly takové, že při tom setkávání se se skupinou jsme měla pocit, že mě málokdo byl schopen vnímat, že mě jen okoukli, něco si o mě zapsali a šli dál, že jsem odpojená. Ve sdílení jsme měli hledat, jestli to má nějaké souvislosti s naším běžným životem. Haha. Pocit odpojení, že někam nepatřím, že mě každý posuzuje a málokdo se zajímá skutečně o mě. Jaké by tohle mělo mít souvislosti s mým životem? :-)

Pak jsme musela odjet a připojit se ke skupině až v neděli. Jestli jsem to dobře pochopila, dělali toho v sobotu spoustu, mimo jiné si vysvětlovali rozdíl mezi myšlenkou a pocitem, emocí a vjemem. Není to tak triviální, jak se to zdá. Často říkáme věci jako „člověk má pocit…“ a přitom nejde o člověka, ale o nás, a nejde o pocit, ale o domněnku. A tak podobně. Při tom nás lektoři nabádali, ať o sobě mluvíme v první osobě, ať ze svého slovníku odstraníme slova jako „dobře“ a „špatně“, protože vůbec nic nevypovídají o tom, jaké věci skutečně jsou, ať neříkáme, jak se necítíme (necítím se dobře), ale místo toho říkáme, jak se cítíme. A ať ze svého slovníku vymažeme ještě další dvě slova – musím a měla bych, a nahradíme je „chci“ a „nechci“, neboť o nic jiného nejde. Zajímavé. Člověk  (pardon, nikoli člověk, ale já) si ani neuvědomuje, jak moc to všechno automaticky dělá a jak se v tom ztrácí autenticita.

Nedělní dopoledne začalo přituhovat. Po úvodní imaginaci na téma setkání se sebou samým (tady se objevily od jedné z účastnic první slzy, určitě nebudou poslední) přišlo na otázky ohledně věcí, za které se stydíme, na naše životní prohry, na okamžiky, kdy jsme nejednali v souladu se svými zásadami, na to, zda jsme někdy něco ukradli a na naše sexuální fantazie. Velký krok mimo komfortní zónu pro všechny. Byla jsem lehce nervózní, ale současně bylo vzrušující moci si vyzkoušet, jaké to je sdílet svoje bahno v tak bezpečném prostředí a pustila jsem se do toho, vedena i snahou to ostatním ulehčit, když někdo před nimi se do toho pořádně ponoří. Asi to zabralo, a nebo by to zvládli i beze mě. A bylo to moc zajímavé poslouchat – většina lidí litovala toho, jak nakládají se svými vztahy. A u sexuálních fantazií, věřte tomu nebo ne, skoro všichni toužili po hlubokém spojení s partnerem, po uvolnění, odevzdání, orgasmu. Jeden muž dokonce prohlásil, že všechny mechanické věci už si vyzkoušel a teď touží poznávat energetické spojení. Úžasné.

Na závěr jsme si měli odpovědět ještě na otázku, co jsme si během tohoto setkání uvědomili, co s tím chceme dělat a co s tím do příště stihneme udělat. Moje uvědomění spočívalo hlavně v tom, že jsem si poprvé hluboce uvědomila, jak moc mi záleží na hodnocení od druhých. Celou dobu jsem toužila po tom, aby mi lektoři řekli, že to dělám správně a že jsem dobrá, což se samozřejmě nedělo. Jako cíl jsem si tedy dala, že do příštího setkání se chci podívat na svůj život a zmapovat si, kde a jak moc mě to ovlivňuje – ve vztahu, v práci, při běhání, všude.

Uf. Víkend byl za námi. Navzdory náročnosti jsem se necítila příliš vyčerpaná a měla jsem dobrý pocit. Příští setkání na téma „Partnerské vztahy“ proběhne v srpnu. Mám pocit, že to uteče jako voda. Tak nesmím zahálet, pardon, nechci zahálet, a začnu hledat ty dopady toho, jak pořád očekávám hodnocení hned zítra.

s