Je to holčička, smířila jsem se s tím

Můj dnešní rozhovor s jednou nastávající maminkou v šestém měsíci těhotenství:

(Tohle jsem slyšela já:)

Už mě to těhotenství ani moc nebaví. Zjistili jsme, že je to holka, což mě teda moc nenaplnilo radostí, ale už jsem se s tím smířila. Měl to být Honzík, chtěli jsme kluka. Víš, mně by stačilo jen jedno dítě, ale chtěli jsme, aby měl Kubík sourozence, takže máme to druhé dítě jen kvůli němu.

(A tohle slyšela ta malá uvnitř:)

Maminka chtěla, abych byla kluk. To nejsem. Je se mnou něco špatně. Už se s tím prý smířila. Maminka s tatínkem mě mají, abych byla sestřičkou pro Kubíka, nechtějí mě pro mě samotnou.“

Jaký je to asi pocit, když od nás rodiče od začátku očekávají něco, co nemůžeme splnit? Jaký je to asi pocit, když se s naší existencí „smíří“? A jaký je to asi pocit, když se netěší na nás, ale na to, že budeme někomu dělat sourozence? A co mají sakra lidi pořád za problém s těma holčičkama?

s

Reklamy

Nemůžeš mít všechno (trochu jinak) aneb Jak se vzájemně podkopáváme

Strávili jsme s Radimem víkend v Jeseníkách. Byli jsme na Pradědu, v jesenických lázních, na Rejvíze a všude bylo krásně. Mně se tam moc líbilo a protože už se nějaký čas řídím heslem „Dream big!“, začala jsem se bavit představou, že bychom si tam někdy koupili letní chalupu – jeli tam třeba v létě na dva měsíce, chodili po horách a tak podobně, romantika, idylka. Současně si plně uvědomuju, že chalupa není na pořadu dne, ale proč ji nechtít? Rozmyslet se jinak se můžu kdykoli :-)

Jak jsem té představy teď plná, říkám to všem na potkání, takové to „bylo tam tak krásně, že bych si tam klidně někdy pořídila chalupu“. Napsala jsem to dnes i jedné kamarádce a za chvilku mi přišla tahle odpověď: „Koupíte si chatu, když  budete mít dům?? Myslím, že dům ti bude stačit :-)

No, možná bude, ale je to tak podstatné? Vždyť si nic nekupuju, jen o tom sním (a i kdybych si ji kupovala, tak no a co!). A budu si o tom snít dál. Myslím, že si takto shazujeme sny vzájemně často a úplně zbytečně. Na kamarádku se nezlobím, ona si tím řeší něco svého. Ale snažím se to nedělat. A tak když mi někdo říká o svém snu, nepřemýšlím nad tím, jestli je to úplně mimo, není to přece můj sen! Máte nějaký sen? Hezký! A já vám budu držet všechny palce, které mám, abyste ho dosáhli. Nebo vám rovnou i s něčím pomůžu, pokud je to v mých silách… A když ho nedosáhnete, popláču si s vámi.

Nedávno jsem taky v jedné knize četla úvahu o tom, jak je důležité podporovat sny svého partnera, a to někdy ještě víc, než je podporuje on sám. Naprosto se s tím ztotožňuji! My totiž sníme málo! A když už sníme, hned si to shodíme tím, že se to nikdy nepodaří… Víte co? Kdybych tu chalupu fakt chtěla, můžu si ji koupit už teď! A třeba to opravdu udělám. A nebo neudělám, ale to přece není důvod nesnít! Samozřejmě se může stát, že se nám některé sny nesplní, ale to je život a není to nic hrozného. Ale proč se vzdávat snů jen proto, že se bojíme toho, že se nesplní? Není to škoda? Neokrádáme se o sny, které by se třeba splnit mohly, kdybychom si je dovolili snít? Sněte naplno!

Dream big!

S láskou

s

Stavíme dům III.

Je to tady! Během příštího týdne se poprvé kopne do země a přitečou první peníze z hypotéky. Stavba začíná. Letos sice jen na krátký čas, ale intenzivní je to dost už teď. Náš život teď dostal nový rozměr – rozměr dokumentace, rozvodů, ventilů, řídicích jednotek. Místo toho, abychom večer dělali to, co dřív, přemýšlím nad tím, jestli chceme nezámrzné ventily nebo jiné. A bojíme se, že uděláme něco špatně.

Pořád se něco mění. Pořád se objevují věci, které musejí být jinak než původně. A to jsme vlastně ještě nezačali kopat :-)

Před dvěma dny jsme měli všichni schůzku – já, Radim, stavební dozor, stavaři. Chvilku si užívám radost z toho, že jsme to dotáhli až sem. Že aniž bychom cokoli tušili o stavbě domu, jsme teď tady, s domem na papíře, s lidmi, co dům postaví. I když jsme teprve na začátku, máme toho za sebou už kus. Je příjemné si uvědomit, co všechno už jsme zvládli.

Ze setkání se stavaři jsem měla dobrý pocit. Zdálo se mi, že bychom mohli být dobrý tým a že to zvládneme. Ale už nějaký ten čas se smiřuju s poznáním, že je to proces, který nemá nikdo pod kontrolou. Nebo možná ho máme svým způsobem pod kontrolou my s Radimem, ale jen tak, že o všem rozhodujeme – to je výhoda i nevýhoda :-) Rozhodně o všem nevíme. Možná vlastně spíš nevíme o ničem. A neví to nikdo. A je otázka, jestli to někdo vůbec všechno vědět může :-)

No, zkrátka to bude velice dobrodružné :-) Ale určitě to dobře dopadne!

s

 

Stavíme dům II.

Dnes je středa, a to je jaký den? To je den cesty na vodárny za účelem dohodnutí osazení vodovodní přípojky vodoměrem. Akce se zdá býti jasná, v osm jsme na značkách, z minulého týdne máme přece všechno nachystané. Takže šup šup, můžete za panem vedoucím. Jistě.

A máte tam vodovodní šachtu? É, nevím.

Máte tam díru v zemi? Ne, aha, tak šachtu nemáte. A vykopete si ji sami? É, netuším. Asi ne.

Tak se s někým domluvte, my na to nemáme čas. A chcete vodovodní šachtu plastovou nebo betonovou? É, nevím, můžeme si rozmyslet? Jistě.

No, zkrátka, na ničem, kromě toho, že budeme potřebovat vodoměr, jsme se nedomluvili. A chaos pokračuje :-)

Minulý text byl bezvadně vypointovaný – sdělení, že v chaosu je třeba diverzifikovat, jistě všechny čtenáře tohoto blogu hluboce zasáhlo a od té doby nemohou pod jeho tíhou spát, bylo by tedy škoda ochudit je i další úžasnou pointu. Takže zde je! Zdá se, že stavět dům je mnohem efektivnější seberozvojová aktivita než jakékoli kurzy. A kam se hrabe psychoterapeutický výcvik! Pokud se o sobě skutečně chcete něco dozvědět, stavte dům.

A co že jsem se to dneska dozvěděla o sobě já?

  • že mi naprosto nečiní potíže čekat, až na mě přijde řada, i když při tom mám pozorovat pána, který si ze zoufalství téměř rve vlasy z toho, že se po něm chce několik věcí najednou
  • že dokážu bez skrupulí přiznat, že nevím, i když je to asi něco dost základního, co se očekává, že vědět budu
  • že se často vyděsím a vypnu logiku, takže se pak nechytám, ani když se mi někdo snaží vysvětlit něco tak jednoduchého, jako že je potřeba vykopat jámu o přesně známém průměru
  • že pořád přemýšlím v módu „no jo, takhle je to asi OK, ale pro jistotu to uděláme ještě lépe…“

A opět se potvrdilo, že pan provozní byl mou mimózností spíše pobaven než otráven, dal nám čas na rozmyšlenou a celkově nám prostě opět pomohl posunout se o kousek blíž cíli. Byť jsme se s Radimem nakonec shodli, že takto ten dům teda nikdy nepostavíme :-)

s

Stavíme dům I.

Tak to vypadá, že fakt budeme stavět :-) Dneska jsem dostala do rukou stavební povolení, čerstvé a navoněné, a k tomu hlavně takovou tu cedulku, že STAVBA POVOLENA. Co víc člověk potřebuje? :-)

Tak teď vážně. Napadlo mě, že sem zkusím zaznamenávat, jak nám ta stavba půjde. Sama jsem zvědavá a v horších dnech mě přepadají chmury a přesvědčení, že to přece nemůžeme nikdy postavit, když tomu vůbec nerozumíme. Občas se někdo přidá s nějakou dobou radou, občas s nějakým děsivým doporučením, jak se nikomu nedá věřit. A občas mám pocit, že zvládneme všechno na světě a že nic není nemožné :-) (Radim by zde nejspíš konstatoval, že to záleží na tom, kolik dnů zbývá do příští menstruace, a měl by asi pravdu :-))

Poprvé jsem vznesla dotaz, zda nepostavíme dům někdy odhadem v lednu 2017. Po roce a půl máme projektovou dokumentaci, hypotéku a (ode dneška) stavební povolení. A spoustu cenných zkušeností. Například tu, že to nikdy nejde přesně podle plánu. Není to tedy vlastně chyba, ale vlastnost. Stavět dům je zkrátka složitý, nepředvídatelný, chaotický, neustále se vyvíjející proces. Rozhodla jsem se ale, že mu budu důvěřovat.

Aby to dneska ale měla nějakou pointu, tak chci říct, že zatím se mi rozhodně nepotvrdilo, že by se nedalo nikomu věřit, nebo že by nám nikdo nepomohl. Vlastně nám už pomohlo hrozně moc lidí, tak to tady zkusím vyjmenovat:

  1. Můj tatínek, který (ač nerad) nám zajistil projektovou dokumentaci a chtěl zaplatit jen skutečné náklady, žádný zisk.
  2. Soused Ondra, který nám dává cenné rady a nejspíš nám půjčí i na čas i svoji vodovodní přípojku.
  3. Pán, který nám prodával pozemek, jelikož nám umožnil zdarma vzít si přebytečnou hlínu ze stavby silnice, a to dokonce na dvakrát. Poprvé to za nás dokonce celé zorganizoval.
  4. Pán z přepravy, který se ujal úkolu hlínu převézt, a navzdory svém vytíženosti to v sobotu v sedm ráno všechno dle dohody zařídil a zvládl. Na jedničku.
  5. Paní ze stavebního úřadu, která rozmluvila jedné naší sousedce, aby podávala námitky proti našemu stavebnímu záměru, mile se mnou komunikovala, všechno mi vysvětlila a ještě se při tom usmívala. A dokonce mi dala tip na stavebního dozora.
  6. Stejně milá paní z vodáren, která mi sice dnes, tj. ve čtvrtek řekla, že musím přijít podat žádost o vodovodní hodiny příští středu, ale jinak si ode mne vzala všechny podklady a všechno se mnou už připravila, ačkoli nemusela.
  7. Spousta mých kolegů a přátel, které pravidelně oblažuji dotazy typu, jestli je možné postavit základovou desku a pak pokračovat až za půl roku, nebo jestli je lepší podlahové topení nebo radiátory, a kteří nám dle svého nejlepšího vědomí a svědomí poskytují neocenitelné poradenství :-)
  8. A v neposlední řadě pan autorizovaný inženýr, který nám podle požadavku stavebního úřadu musí stavbu hlídat, a který mě sice nejdřív odmítl, že toho má už letos hodně, ale když zjistil, že se bude stavět kilometr od jeho domova a hlavně příští rok, tak do toho nakonec přece jen šel.

Díky, díky všem!

Včera jsme byli s Radimem na Colours of Ostrava na přednášce Bruna Mariona o chaosu, kde zazněla zajímavá myšlenka – a sice že abyste byli odolní vůči chaosu, nemůžete být na všechno sami, ale potřebujete kolem sebe spoustu lidí – diverzitu, něco v duchu „ten umí to a ten zas tohle“. A já si teď vlastně uvědomuju, že přesně o tom tento text i celá stavba je. Ačkoli o stavění domu nic nevíme, podařilo se nám za rok a půl dát dohromady všechno k tomu potřebujeme, od peněz až po veškerou dokumentaci a lidský faktor. Vždycky jsme našli někoho, kdo nám poradil nebo pomohl. A tak se v tom chaosu orientujeme zatím s poměrně dobrým skóre :-)

Pokračování příště.

s

 

 

Home alone

Radim odjel na čtyři dny na expedici a já jsem sama doma. Jsem sama. Jsem doma. Docela jsem se na to těšila. Ne na to, že Radim odjede, ale potřebovala jsem se po trochu hektické první polovině letošního roku na chvilku zastavit. Někde, kde nebudou žádné jiné podněty než ty, které si do svého světa sama vpustím.

A tak jsem doma. Nic nedělám. Jen si čtu a přemýšlím. Dnes jsem byla navíc s bratrem cvičit. To byla jediná výjimka. Odchylka z běžné rutiny mých poustevnických dnů. Aniž by to plánoval, zlikvidoval mě tak, že jsem měla problém udržet pak meloun, který jsem si chtěla ukrojit. Mám lehkou svalovou horečku a piju na ni horký čaj s medem a s citronem. Ten u mě zabírá na cokoli.

Nic nedělám. Za ty dva dny jsem už dočetla čtyři knihy, byť dvě z nich už byly před tím rozečtené. Zítra plánuju, že už se do něčeho pustím. Trochu pouklízím. Zajdu na nákup. Možná přečtu další knihu. Nejdřív musím pečlivě zvážit, kterou. Knih je mnoho a času málo. Do myšlenek se nenápadně vkrádá vzpomínka na moře a Kefalonii. Možná je zase čas sáhnout po mandolíně a zaposlouchat se v noci do šumění vln.

Jsem sama. Je to úplně jiná samota, než když jsem ještě Radima neznala. Příjemně se mi po něm stýská. Necítím potřebu psát mu každou hodinu zprávu jako v rozechvělých začátcích našeho vztahu. Vím, že je plně ponořený do něčeho, co miluje a co ho baví. Nesmírně mě potěší, když mi pak z hotelu dá aspoň krátce vědět, jak se mají, protože jsem tam napůl s nimi. Chtěla jsem s nimi jet. Ale zůstat doma jsem potřebovala víc. Tak se mi teď příjemně stýská. Radim je sice daleko, ale zase vrátí.

Do té doby můžu ještě trochu pouklízet… v bytě i v hlavě. Zase se tam toho nakupilo. Samé bláto. Často tu mám silácké řeči, a pak, když do toho sama spadnu, jen horko těžko na ně vzpomínám. Nezbývá než důvěřovat, že to dobře dopadne a že všechno je právě tak, jak to má být. Venku se odehrává svět, uvnitř se toho odehrává snad ještě víc. Radim odjel na čtyři dny na expedici a já jsem sama doma.

RECENZE: Iva Roze – Rande aneb měsíc lásky s nepřetržitou kocovinou v zádech

Tuhle knihu mi přinesla kolegyně z práce, která se již několik let marně snaží seznámit. Autorka v ní popisuje svůj experiment, kdy se po rozvodu s manželem rozhodla, že bude mít každý den v květnu jedno rande, a následně o tom vydala tuhle knihu. Myslím, že nic nepokazím, když řeknu, že se jedná o prima prázdninové čtení – knihu jsem přečetla doslova za odpoledne a moc mě bavila. Do jisté míry to bylo proto, jelikož jsem něco podobného sama zažila a mám pochopení pro různé eskapády, které autorku potkaly.

A částečně proto, že byť je psána odlehčenou formou, dotýká se přece jen něčeho vážnějšího a jsou v ní i různé věci k zamyšlení. Pár jich vyberu:

„Až teprve po jedenácti letech (manželství) jsem vyhodnotila, že ať je to co je to, asi to nebude instituce úplně pro mě… Nicméně po létech, kdy jsem si užívala všeho, co s sebou ženská sexuální revoluce přinesla… bylo na čase si přiznat, že po čase se i ty takzvaně nezávislé vztahy začnou komplikovat. Většinou tak, že začnou být svým způsobem stejně rutinní a předvídatelné jako manželství po deseti letech. Jen jiným směrem.

Plusové body Erika:…A hlavně chápe, že ženy mají radši návrhy než otázky.

Je to stejné, jako když si stěžujeme, že je těžké najít dobře padnoucí džíny. Není to proto, že by na trhu bylo málo takových kalhot. Naopak. Jak tvrdí Barry Schwartz v knize Paradox volby, na trhu je v dnešní době tolik druhů, že vám to skoro dává iluzi, že tam někde, v horním regálu, úplně vzadu, čekají ty jediné perfektní dříny právě jen na vás… Jenže jak tak pomalu začínám zjišťovat, trik nespočívá v tom, že musíte někoho takového najít. Stejně tak nespočívá v tom, že musíte najít ty nejlepší džíny. Trik je v tom, rozhodnout se pro nějaké džíny a umět s nimi být spokojený, přestože si uvědomujete, že jste možná nenašli ty úplně nejlépe padnoucí džíny na světě.

 

 

RECENZE: Gabriela Koukalová – JINÁ

Po sérii článků o anorexii a prožitých útrapách, které Gabrielu potkaly, jsem se rozhodla si její výpověď koupit. Už to byl, zdá se, rozporuplný krok, neboť například moje maminka to komentovala slovy, že se jí Gabriela úplně zhnusila a nikdy by si její knihu nekoupila. No, mně se Gabriela nijak nezhnusila. Naopak mi připadalo skvělé, jak dokázala vystoupit ven a začít vymetat všechno to bahno… a že ho tedy je. Až si říkám, jestli bychom ten vrcholový sport neměli vlastně radši úplně zrušit. Mně by tedy za to žádná medaile nestála.

Kniha se čte skvěle, téměř až jedním dechem, aspoň já jsem si přečetla za necelý den. Ale lehké čtení to tedy pro mě nebylo. Nečetla jsem to jako snůšku blábolů nějaké nány, ale jako bolestivou zpověď křehké bytosti. A tím pro mě taky kniha navždy zůstane. I nějakou slzu jsem uronila, když jsem četla, čím vším si Gabriela musela projít.

Někomu se toho nakupí fakt hodně – od rodičů, kteří jí říkali, že bez sportu nebude nic, postrkovali ze svahu, když nechtěla jet, nebo ji nutili závodit tak, že se před nimi schovávala do lesa, přes přísné trenéry, až po absurdní mašinerii sportu (věděli jste, že antidopingová kontrolu funguje tak, že sportovci musejí přesně hlásit, kde v kolik hodin každý den budou a že je komisař, který po nich bude chtít, aby se vyčůrali do kelímku, může překvapit kdekoli? Klidně po příjezdu k babičce na Vánoce nebo doma v sobotu v 5:40 ráno?).

Je to rozhodně zajímavé čtení. Pokud nad tím uvažujete, určitě vám knihu doporučuji – a poklona Gabriele za odvahu. Já si jí velice vážím – Gabriely, i té odvahy. A přeju jí, aby se ukázalo, že skoncovat s biatlonem bylo nejlepší rozhodnutí, jaké v životě udělala.

s