ŘíZen: Jste taky bojovníci?

Bojovník je navždy smířený s tím, že si nikdy nemůže být jist, co se stane v příštím okamžiku.

Pema Chodrön

(Jako například já, která jsem při sahání po knize, z níž pochází výše uvedený citát, svrhla ruličku papíru, která se při tom z poloviny rozmotala :-) Všem bojovníkům zdar!)

s

Reklamy

Slavíme!

Mám toho teď opravdu hodně. Kromě neutuchajících turbulencí v práci (které nejsou nyní předmětem tohoto textu, nebojte;-) mám spoustu dalších projektů mimo práci, kterým se věnuju. Všechno jsou to činnosti, které dělám rád, ale musím přiznat, že když se to občas nakupí (jako třeba teď), tak mě to taky vyčerpává a někdy až stresuje. Navíc mám tu nešťastnou vlastnost, že se soustředím mnohem víc na to, co mě čeká a co je potřeba udělat, než na to, co už jsem zvládl a čeho jsem dosáhl.

A aby se toto schéma trochu narušilo, přišla Soňa s myšlenkou, že málo slavíme a že je potřeba to napravit. Takže teď budeme každý úspěch poctivě slavit!;-) Nejde o to, že by to měla být párty s fanfárou a ohňostrojem, to vůbec ne; stačí si něčím připít nebo si třeba dát zákusek;-) Jde totiž to, abychom se v tom frmolu na chvíli zastavili a vychutnali si, že se něco podařilo – ať už to je hotová základová deska našeho budoucího domu (a tím uzavřený letošní stavební plán), zkušební výtisk pět let připravované knihy, který vyjel minulý týden z tiskárny, nebo třeba krásné panely na připravovanou výstavu do muzea, které mi přišly na e-mail dneska. A že takových příležitostí letos na podzim bude! Takže slavíme a slavit budeme!:-)

Tip na článek: Komu všemu zbytečně předáváme svou sílu?

Dnes je na zenhabits.net zase super článek s názvem A Hidden Source of Power. Je skvělý. Popisuje mechanismy, jak necháváme druhé lidi rozhodovat o našem životě – ať už tím, že se někým necháme naštvat a necháme si jím zkazit den, ačkoli jsme to jen my, kdo rozhoduje o tom, jaký den budeme mít. Nebo tím, že se cítíme málo ocenění nebo málo milovaní od druhých, ačkoli jsme to my, kdo by nás měl jako první ocenit a milovat, a nikoli ti druzí, kteří možná o takovém úkolu, který na ně klademe, navíc ani nevědí…

Taky to dělám. Asi už méně než dřív, ale pořád. Velkou spoustu energie věnuju těm, kteří se nezachovali tak, jak bych si představovala. Vím, že je to nesmysl a že se nikdo nebude (a ani nemá!) chovat, tak jak bych si představovala. Energie tímto způsobem ovšem zatím ztrácím stále hodně. Neustále přehrávám, co se stalo, plácám se v tom, a tím jen přicházím o další energii. Uf. Je těžké s tím přestat. Někdy mi pomůže uvědomit si, kolik zbytečných sil mě to všechno fakt stálo. Naštvat se na sebe, jak jsem mohla dopustit, že jsem tomu věnovala tolik energie! A rozhodnout se s tím prostě už přestat!

s

Tip na článek: Čím víc se odsuzujeme, tím hůř se cítíme

Narazila jsem na zajímavý článek na mingbodygreen.com s názvem The Biggest Mistake We Make When Trying To Practice Mindfulness – tedy Největší chyba, kterou děláme při procvičování všímavosti.

Článek je o jedné italské studii, při níž měli účastníci odpovídat na různé dotazy ohledně toho, jak praktikují všímavost – otázky byly rozděleny do různých okruhů, mířily i na to, jak se účastníci cítí. Všímavost byla zkoumána z několika pohledů:

  • jako schopnost pozorovat – tj. všímat si toho, co se děje uvnitř nás a okolo nás
  • jako schopnost popsat svoji právě probíhající zkušenost
  • jako schopnost jednat s plnou přítomností spíše než na autopilota
  • jako schopnost nereagovat – tj. nenechat se ovládat svými emocemi a jen je nechat odplynout
  • a nakonec jako schopnost nesoudit se za své myšlenky a pocity

Studie přitom zjistila, že čím více se soudíme za to, jaké máme myšlenky a pocity, tím více máme sklony cítit se špatně až depresivně.

Jedna věc je pozorovat svoje myšlenky a pocity, i ty které se nám nelíbí. Druhá věc je, když se pak za ně sami kritizujeme. Jen přisypáváme sůl do rány. Podle studie pak lidé, kteří mají sklony k takovému jednání a souzení se, vykazují vyšší míru utrpení. Studie dokonce říká, že taková sebekritika je na hony vzdálená od toho, aby nám pomohla ve skutečnosti se svých nepříjemných pocitů zbavit, a naopak je ještě posiluje. Nejen, že trpíme tím nepříjemným pocitem a myšlenkou, ale ještě se za to trestáme sebekritikou.

Jako způsob, jak s tím pracovat, nabízí článek myšlenku toho, abychom se sebou hovořili spíš jako se svým nejlepším přítelem, a nikoli jako s někým, kdo si zaslouží tvrdé odsouzení… abychom byli schopni si naše nedostatky odpustit. Případně máme zkoušet praktikovat tzv. meditaci metta – meditace laskavé vřelosti, spočívající v tom, že si každý den pár minut budeme sami sobě přát bezpečí, zdraví, osvobození z utrpení a lásku.

Jak je to s našimi projekcemi na druhé?

Čtu teď další zajímavou knihu od Gaye Hendrickse nazvanou The Big Leap, která se zabývá hlavně tím, jak překonat svůj vnitřní limit ohledně toho, kolik štěstí a prosperity si podle sebe samých zasloužíme, a narazila jsem v ní na zajímavé vysvětlení toho, jak fungují projekce. Budu ho teď hrubě amatérsky překládat:

Projekce se objevují, když přičítáme jiným lidem vlastnosti, které máme sami uvnitř. Například, muž si může stěžovat, že jeho manželka je příliš pasivní. Kdyby věděl o projekcích a jak fungují, byl by vlastně schopen říct „Dosud jsem se nenaučil, jak zvládnout vztah, v němž je žena silným a rovným partnerem, a tak vytvářím vztahy s pasivními ženami.“ Nebo si třeba žena stěžuje, že její partner je dominantní, a přitom by mohla říkat „Přitahuji muže, kteří nade mnou mají kontrolu. Ještě jsem se nenaučila, jak být vlastním pánem.“

Moc zajímavé.

s

O posledním šípu

Včera večer jsem začala poslouchat audionahrávku knihy The Last Arrow: Save Nothing for the Next Life od Erwina Raphaela McManuse. Jsem teprve na začátku první kapitoly, ale už jsem z toho textu paf.

Erwin je šedesátník, kterému našli v roce 2016 rakovinu. Knihu ale napsal prakticky celou ještě před tím, než k tomu došlo. Ještě samozřejmě nemůžu říct, o čem bude zbytek knihy, ale už teď je jasné, že je to kniha o tom, jak a proč žít naplno.

V kapitole, kterou poslouchám, zazněl  tento biblický příběh (tentokrát se omlouvám, ale nedovolím si ho přeložit):

When Elisha was in his last illness, King Jehoash of Israel visited him and wept over him. “My father! My father! I see the chariots and charioteers of Israel!” he cried.

 Elisha told him, “Get a bow and some arrows.” And the king did as he was told. Elisha told him, “Put your hand on the bow,” and Elisha laid his own hands on the king’s hands.

 Then he commanded, “Open that eastern window,” and he opened it. Then he said, “Shoot!” So he shot an arrow. Elisha proclaimed, “This is the Lord’s arrow, an arrow of victory over Aram, for you will completely conquer the Arameans at Aphek.”

Then he said, “Now pick up the other arrows and strike them against the ground.” So the king picked them up and struck the ground three times. But the man of God was angry with him. “You should have struck the ground five or six times!” he exclaimed. “Then you would have beaten Aram until it was entirely destroyed. Now you will be victorious only three times.”

Then Elisha died and was buried.
2 Kings 13:14-20 

V příběhu jde o to, že král dopředu nevěděl, kolikrát po něm Bůh chce, aby vystřelil. Nestřílel ale tak dlouho, dokud ho Bůh nezastavil. Sám toho nechal při třetím šípu, ačkoli mohl vystřelit ještě dvakrát nebo třikrát.

A o něco podobného jde i Erwinovi – ptá se: Nekončíme se střílením šípů příliš brzy? Nepřestáváme zbytečně příliš brzy, protože to vzdáme, místo toho abychom stříleli ze všech sil, dokud to lze? Nevzdáváme se příliš snadno? Nespokojujeme se s příliš málem? Proč nám stačí být průměrní? A nebylo by lepší umírat s prázdným toulcem, než s poloplným?

Uff… Zásah přímo do černého.

s

Pár poučení z extrémních výkonů

U příležitosti toho, že jsem včera opět absolvoval Brněnský masakr, mě napadlo sepsat pár poznatků z takových extrémních výkonů, jako je Masakr nebo třeba Stovka kolem Brna. O tom, jestli se dají aplikovat v životě i do jiných oblastí, nechť si čtenář popřemýšlí sám ;-)

Je to v hlavě

Když někomu říkám o stovce kolem Brna, vždycky zdůrazňuju: jde se to hlavou; nohama to totiž ujít nejde. Všichni se smějou, dokud to sami nevyzkouší. Ono je to přesně tak. Pokud totiž nejsme trénovaní ultravytrvalci, pro které nějakých 100 km je denní chleba, ale normální jedinci, tak ujít 100 km za 24 hodin sice vyžaduje nějakou základní fyzickou kondici, ale zdaleka to není o ní. Netvrdím, že dokážu už na startu poznat, kdo z účastníků do cíle dokáže dojít (na stovce je to cca čtvrtina až třetina z těch, co vyrazí) – ale dokážu poznat, kdo nedojde. Každý, kdo „to jde zkusit“, „uvidí, kam to půjde“ nebo „jeho cílem je dojít do půlky, a dál podle situace“, případně „když to nepůjde, tak to zabalí“.

Pokud se totiž po 40 km běhu po okolobrněnských kopcích nebo po 80 km chůze budete rozhodovat, zda chcete jít/běžet ještě dalších 20, rozhodování je to velice jednoduché a má jediný možný výsledek: NE. V daném okamžiku totiž stoprocentně existuje hromada důvodů, proč ne, a může existovat jen jediný, proč ano: protože jsem od začátku rozhodnutý, že jdu do cíle. Pokud tento důvod nemáte, nejdete.

Je třeba umět rozlišovat zastavující vs. překonávací potíže

Dojde jen ten, kdo je od začátku rozhodnut dojít – ale to neznamená, že dojdou všichni rozhodnutí. Některé zastaví různé potíže na trati. Během jakéhokoliv takového podniku vás potíže potkají téměř jistě – od počasí, problémů s výstrojí, až po zdravotní (ty jsou nejčastější). Je při tom potřeba umět poznat, které jsou signálem k tomu, že je potřeba toho nechat, a které je možno (a tedy nutno) překonat. U těch zdravotních je důležité rozumět svému tělu a vědět, co nám čím sděluje. Bolí to vždycky. Ale je potřeba rozlišit, kdy to „jenom“ bolí, a kdy ta bolest signalizuje, že se něco každým dalším krokem ničí – v takovém případě nemá smysl dokončovat, pokud cíl není už blízko.

Šedivá je teorie, zelený strom života

Člověk je tvor racionální a má tendenci všechno plánovat, vypočítat a pracovat s různými předpoklady. Což je fajn – ale i zde platí, že žádný plán nepřežije první střet s realitou. Jakékoliv výpočty temp, rychlostí a výsledných časů jsou zcela k ničemu u výkonu, který pro člověka není běžný. Nikdy nedokážete správně odhadnout, jak to půjde. Vždycky to bude jiné, než očekáváte. Vaše tělo se na trati v žádném případě nebude řídit vašimi výpočty.

Relativita času

Čas běží pokaždé jinak rychle. Mnohdy první hodina uteče, ani o tom nevíte – a o poslední hodině jste v cíli schopni vyprávět půlhodinovou reportáž, jak se vám vryje do paměti. Měření času na hodiny je objektivní – ale váš prožitek bude subjektivní a tuto objektivní metriku bude pravděpodobně zvysoka ignorovat.

Nejhorší je třetí čtvrtina

Na každé trati je pro mě nejhorší třetí čtvrtina. Začátek je zpravidla v pohodě. Ve druhé čtvrtině už to pak přijde – cítím, že je to namáhavé, že se dostavuje únava, že to nebude procházka růžovým sadem… ale je to přesně to, co od akce očekávám, a je to v pořádku. Ale jakmile se přehoupne polovina… Dostaví se různé potíže, čas se začíná vléct, a já vím, že mě čeká ještě jednou tolik co dosud – což je v daný okamžik zhola nepředstavitelné. Navíc na třetí čtvrtině trasy zásadně nebývá žádná atrakce – maximálně nějaký strašný kopec nebo hnusný úsek, kterému bych se nejraději úplně vyhnul. Mám toho v nohách už hodně, ale cíl je stále v nedohlednu. Právě na třetí čtvrtině se rozhoduje. (Ve čtvrté čtvrtině je to samozřejmě objektivně ještě mnohem horší – ale zde už začne působit vidina přibližujícího se cíle.)

S jídlem v míru

Celý život bojuju s jídlem. A s váhou. A se sebou. Neustále o jídle přemýšlím, neustále řeším, kdy budu jíst, co budu jíst, jestli nejím něco, co bych neměla a jestli zase nepřiberu. Neustále mám pocit, že jsem tlustá a že jedině když zhubnu, tak budu správná. Máme v tom ostatně dlouhou rodinnou historii. A už toho bylo dost.

Jak jsem psala už v textu o výcviku, přestala jsem se vážit. Až teď, když se fakt nemůžu zvážit, teprve vidím, jak jsem na tom kompulzivně závislá. Už se to trochu zlepšuje, ale první týden po schování váhy mě napadalo tak desetkrát denně, že bych se chtěla zvážit – abych zjistila, jestli jsem dobrá, jestli jsem v pořádku – jako by se to snad odvíjelo od čísla na váze…

Rozhodla jsem se, že se do toho pustím víc. Svým osvědčeným způsobem :-) Začala jsem číst knihy o intuitivním jedení, a přihlásila jsem se na tento krátký seminář o jídle a emocích, dělám trochu pořádek v emocích. Co je tentokrát cílem? Cílem rozhodně není zhubnout, byť si musím (nerada) připustit, že po tom stále toužím. Cílem je něco jiného. Cílem je být se sebou a s jídlem v míru. Cílem je stav, kdy to, kolik vážím a to, co a kdy budu jíst, přestane být něco, čemu je potřeba věnovat extra pozornost.

Je to trochu kontraintuitivní – stejně jako klientky terapeutek, jejichž knihy čtu, mám strach, že když přestanu usilovat o to, abych měla své tělo a jídlo pod kontrolou, tak nekontrolovaně ztloustnu. Moje i jejich zkušenost ale říká něco jiného – že právě ta omezení a restrikce způsobují problém. Ve chvíli, kdy to uvolním, všechno se stabilizuje. Nebude co řešit. Nebude žádný problém. Moje tělo nebude toužit po sladkém, nebude se potřebovat přejídat, nebudu si nic vyčítat, protože tím nebude potřebovat nic kompenzovat. Všechno bude dovoleno, pořád budu dobrá. No, bude to dlouhá cesta… Dám pak vědět, jak to jde.

s

Soňa programuje!?

Někdy o víkendu, při brouzdání po internetových médiích, jsem někde narazila na zprávu o neziskovce Czechitas, která učí ženy programovat. Podívala jsem se k nim na stránky a byla jsem ztracená. Najednou, nevím proč, mi připadalo jako super nápad přihlásit se k nim na nějaký kurz. Nejvíc mě lákala grafika, ale tu v té době nenabízeli v Brně. Tak jsem si vybrala tvorbu webových stránek. Pak jsme o tom mluvili chvíli s Radimem, který mi doporučil ještě úvod do programování JAVY (a následně mi opatrně vysvětlil, že se to čte džava a že java je motorka :-)). No a během mojí přihlašovací korespondence se ukázalo, že snad i ta grafika bude. Webovky a grafika zatím nemají otevřeno přihlašování, ale snad se mi pak přihlásit podaří. Nějak mě to úplně nadchlo!

Pak jsem včera udělala sociální experiment a sdělila toto své rozhodnutí seznámit se s programováním svojí mamince. Její reakce by se dala shrnout sloganem „prosímtěnacotakovoublbostzasepotřebuješ“, nicméně s tím jsem počítala a nerozhodilo mě to. Radim mi už dřív několikrát říkal, že není špatné se o programování něco dozvědět, jelikož čím dál více věcí bude programovaných a programovatelných a aspoň budu více rozumět, jak to funguje. To jsem mamce taky říkala. Takže to nakonec shrnula slovy, že „pokud mě za 350 Kč vysvětlí, jak věci ve světe fungují, tak to není tak špatné“. Taky myslím :-)

A proč do toho vlastně jdu? Jednak se zamýšlím nad nějakými vlastními webovými projekty, a neznalost prostředí mě začíná limitovat. A člověk nikdy neví, kam ho takový nový obzor zavede. Navíc nám Pýthie v létě vyvěštila, že krásné věci jsou již za horizontem, to ale taky ode mě očekává, že ten horizont najdu a dojdu na něj. Když budu jen sedět v údolíčku a rozčilovat se, že nic pěkného nepřišlo, tak přijdu o všechnu tu krásu za horizontem.

Ano, samozřejmě se může stát, že to bude nuda, nebude mi to k ničemu a nebudu v tom pokračovat. To je v pořádku. Ale taky se může stát, že mi to jednou otevře nějaké nové krásné obzory. Možná se z toho stane můj nový potenciál. Tak vzhůru do nekonečna a ještě dál!

s