Otázka

Ze Soňou odkazovaného článku mě nejvíc zaujala jedna myšlenka, týkající se toho, jak pracujeme s otázkou. Otázka, to má být nástroj komunikace, porozumění a hlubšího propojení mezi lidmi. Otázku máme klást pro to, abychom dostali odpověď – abychom se něco dozvěděli (ať už něco „objektivního“, nebo něco o druhém člověku), zpravidla něco, co zatím nevíme. Abychom něčemu nebo někomu porozuměli.

My ale otázku používáme především jinak – jako nástroj manipulace. Otázku klademe pro to, abychom druhého přiměli říct, co chceme, aby řekl. Co jsme už předem určili – tedy vlastně abychom si potvrdili to, co (si myslíme že) víme. A co hůř, dost často je naší skutečnou motivací dotazovaného „nachytat“ – ponížit ho, ukázat jeho slabost, omyl nebo nekonzistentnost. Vrcholovým číslem je pak pro nás schopnost položit takovou otázku, na kterou ať dotazovaný odpoví tak, či onak, v každém případě se mu jedno z toho přihodí. A pak se s potutelným úsměvem dívat, jak se trápí, abychom nakonec mohli spokojeně vykřiknout: „Ha, mám tě!“

To není správné. A děláme to my. Nikoliv oni. My. Dělají to média – a teď nemluvím o nějaké TV Barrandov nebo podobné žumpě, ale například o naší skvělé DVTV (čest výjimkám – především ČT, která to podle mého dělá nejméně). Děláme to v internetových diskuzích, děláme to i v diskuzích osobních. Dokonce to asi opravdu považujeme za obsah pojmu „umění diskuze“ nebo „umění argumentace“ a jako takové to oceňujeme.

A pak se divíme, že prezidentské volby u nás vyhraje člověk, který právě v této disciplině exceluje?

Reklamy

Člověk dobrodružný

Minulý týden jsem v hodině angličtiny zažila zajímavou příhodu. Paní učitelka s námi vedla konverzaci na téma dobrodružství – zda se považujeme za milovníky dobrodružství, co bylo naše největší dobrodružství, jak si dobrodružství představujeme, jestli k němu potřebujeme i trochu nebezpečí a po jaké dobrodružném zážitku toužíme.

A můj kolega, sedmadvacetiletý mladík, odpověděl, že po žádném dobrodružství netouží – nejlepší je být doma a spát. Beru to s rezervou, jelikož byl loni na Kubě, kde si kupoval na černém trhu doutníky a dokonce se kvůli nim chvilku honil s policisty, a jako další aspekt beru, že angličtinou nevládne zcela plynně a někdy je lepší říct hloupost slovy, které znám, než se marně snažit přemýšlet, jak vyjádřit, co si skutečně myslím. Ale věřím tomu, že ten základ odporu k dobrodružství v něm je. A přijde mi to hrozně líto. Chápu ho až moc dobře, taky jsem to tak měla…

… taky jsem byla člověk antidobrodružný, ale poslední dobou se to značně změnilo. Různé cesty autem na všechny kraje Evropy, noc pod širákem, let balónem, skok z 12 metrů, a letos takový malý svatý grál – tři týdny autem po Řecku a Itálii, jen s orientačním plánem a několika předem domluvenými noclehy. Pro mnohé zdolavače Mount Everestu či poutníky po Kazachstánu je to možná slabý odvar, ale pro mne jsou to velká dobrodružství. A krásná. Moc se těším a jsem ráda, že jsem se změnila a že jsem měla a mám možnost to všechno zažít. Nevím proč, ale pořád se mi vrací ta představa, jak ležím na smrtelné posteli a ptám se sama sebe, zda jsem milovala a žila naplno. A vím, že bych strašně nerada zpětně viděla, že ne…

s

Existuje pravda? III

Naposledy se vrátím k tomuto tématu, kterému jsem se věnoval už tady a tady, protože mám potřebu ještě jednu věc upřesnit. V obou předchozích textech jsem velmi usilovně upozorňoval na oblasti, kde pojem absolutní pravdy není možné aplikovat. Možná mi v tom ale trochu zaniklo to sdělení, které jsem v prvním textu vlastně shrnul do jediné věty, totiž že výrok „voda taje při nula stupních Celsia“ je nepochybně i podle mě absolutní pravda.

Podíval jsem se výjimečně na televizi – konkrétně na film Marie Terezie – a po jeho zhlédnutí jsem si uvědomil, jak moc mi vadí, když se nerespektuje (v tomto případě historická) pravda. Ten film je dle mého názoru dobrý, a není ani nějak zásadně mimo co se týče faktografické stránky příběhu; ale přesto je tam několik menších i větších… čeho vlastně? Můžeme říct „historických nepřesností“? A nebylo by přesnější nazvat to prostě: „lží“?

Ty osoby skutečně žily a události v jejich životě i ve světě kolem nich se skutečně staly. A staly se konkrétně nějak, a ne jinak. Marie Terezie prostě ve skutečnosti nežádala o zvolení uherskou královnou s několikaměsíčním Josefem v náručí (ačkoliv před uherský sněm se synkem v náručí předstoupila, stalo se tak o něco později a v době, kdy už uherskou královnou byla). To například JE objektivní pravda.

Stejně jako existuje objektivní pravda o tom, kdo a jak přesně sestřelil malajské letadlo nad Ukrajinou nebo zda byly 11.9.2001 ve budovách WTC odpáleny nálože a není možné všechny příběhy o tom, jak to bylo, považovat za rovnocenné nebo prohlásit, že mezi nimi nelze nijak rozlišovat. Lze. Jen jeden z nich je pravdivý.

Jsem přesvědčen, že pravda existuje; a to i tehdy, pokud ji konkrétní člověk – a v extrémním případě vlastně třeba i žádný člověk na světě – nedokáže zjistit nebo ověřit. V minulých příspěvcích jsem se jen snažil upozornit, že tento koncept nelze vztahovat na všechny druhy tvrzení a operovat jím tam, kam nepatří. Právě to, že se to často děje, podle mě přispělo k diskreditaci konceptu objektivní pravdy obecně; a neskutečný tlak, pod kterým se koncept pravdy v současné době v naší (a tím myslím celý vyspělý svět) nachází, je podle mého názoru dost podstatnou složkou toho marastu, do kterého naše společnost zabředává.

Nikam se nehnat

Četla jsem v časopise Meduňka jeden zajímavý rozhovor, v němž padla myšlenka, která se mě velice dotkla – že je v životě důležité nikam se nehnat, ani za penězi, ani za zážitky, prostě nechávat věci přicházet jejich vlastním tempem. S tím souvisí myšlenka, která mi v hlavě zní už delší dobu – že všechno má svůj čas. Zahradník může zahradu zalévat jak chce, zahrada bude plodit teprve tehdy, až přijde její čas. A ještě jedna myšlenka – jabloň se nijak nesnaží stvořit jablka, a přesto uzrají…

Nikam se nehnat… Já se totiž pořád někam ženu. Z práce do obchodu, z obchodu domů, rychle k jídlu, rychle do čtení, rychle do postele, rychle do dalšího dne, a tak pořád dokola. A k čemu je to všechno? Kam si myslím, že se dostanu? Kam uteču? Až všechno zvládnu, tak budu mít konečně klid? Končím s tím. Nebudu se už nikam hnát. Co je na tom, že se někam dostanu možná o něco později? Nebo se tam třeba nedostanu vůbec. Není to většinou vůbec podstatné. Raději si zkusím víc užít to, kde právě jsem, namísto abych se soustředila na to, jak se co nejrychleji dostat někam, kde nejsem.

Všechno má svůj čas… Často něco chceme, po něčem toužíme, vyslovujeme přání. Pokud to však není něco, co si můžeme sami lehce zařídit, je možné, že se nám to hned splnit nepodaří. Protože všechno má svůj čas. Všechno musí dozrát. Než to dozraje, může se taky nejspíš stát, že už to třeba nebudeme chtít, a to je v pořádku. A nebo to budeme chtít a bude krásné to získat, protože k tomu v tu chvíli budou všechny okolnosti a všichni elementálové připraveni, namísto abychom to tlačili tak trochu proti všem.

Jabloň se nesnaží mít jablka, a přesto uzrají. My se pořád o něco snažíme. Pořád máme pocit, že tak, jak to je, je to málo. Proč přitom? Kde jsme přišli na to, že se musíme pořád o něco usilovně snažit? Nechci tím říct, že se z nás mají stát pasivní bloby, které prožijí celý život na gauči, aniž by okusili žití… ale možná se někdy snažíme až moc – být hodná holka, dobrá matka, řádná manželka, kvalitní zaměstnanec. Nebyli bychom vším tím i tehdy, kdybychom se o to přestali tolik snažit?

s

Existuje pravda? II

Vrátím se ještě jednou k tématu, které jsem tady už jednou nakousl. V minulém textu jsem se totiž úmyslně vyhnul ještě jednomu aspektu, který jsem do té úvahy nechtěl na první pokus tahat, ale který nelze pominout. A to je ten, že kromě popisných výroků (typu „voda taje při 0 stupních Celsia“) existují i výroky hodnotící (typu „Maruška je skvělá máma“). A u těch už určitě nelze hovořit o objektivní pravdě, protože pro některý z použitých pojmů prostě není možné dobrat se „objektivní“ definice (v mém příkladu by to byl pojem „skvělá máma“). Tyto výroky totiž ve skutečnosti nehovoří o vnější realitě (ačkoliv se tak tváří), ale o našem vnímání této reality (uvedený příklad ve skutečnosti znamená „já považuji Marušku za skvělou mámu“). A proti tomu nelze protiargumentovat – protože protitvrzení „já ji považuju naopak za úplně otřesnou“ není protiargumentem; jedná se prostě o vyjádření dvou postojů dvou různých osob.

Výroky tohoto typu, abychom se vrátili do té domény, o kterou nám šlo, jsou například: „Václav Havel byl lepší prezident než Miloš Zeman.“; „Je lepší, když svět ovládají USA, než když ho ovládá Čína.“ a taky ten, který jsem zmínil už minule: „Svoboda je důležitější než bezpečnost.“ Minule jsem na něm demonstroval, že je velmi těžké dojít k nějaké specifické definici takových pojmů jako „svoboda“ a nebo „bezpečnost“, tentokrát bych důraz posunul na to, co znamená „důležitější“. To je totiž právě to slovo, které už z principu žádnou objektivní definici nemá. Tak jako někomu se líbí víc modrá barva než červená a někomu naopak, a někdo má raději rajčata než jablka a někdo naopak, tak pro někoho může být důležitější to než ono a pro druhého to může být naopak. Jinými slovy, ani když si dva diskutující naprosto přesně definují, co budou rozumět pod pojmem „svoboda“ a co pod pojmeme „bezpečnost“ a stoprocentně se na tom shodnou, můžou stále zůstat v neshodě ohledně výroku „svoboda je důležitější než bezpečnost“ – jeden s ním souhlasit bude, druhý ne; pravdu nemá ani jeden (nebo ji mají oba, což je z jiného úhlu nahlíženo totéž).

Pan Klapetek, moudrý to muž, jednou vyprávěl, jak mnohokrát se za svůj život už setkal s prohlášeními typu „za komunistů bylo nejlíp“, a nebo jejich opakem. Ale prý jen jednou za život se setkal s tím, že někdo výrok tohoto typu pronesl korektně, když mu řekl: „MNĚ OSOBNĚ bylo nejlépe za druhé světové války.“

Celá ta debata, která mé úvahy o objektivní pravdě vyvolala, se točila kolem politiky. Uvědomte si ale, že právě v politické debatě je naprostá většina výroků hodnotících. Někdy přímo („Sobotkova vláda málo hájí české národní zájmy“), častěji však nepřímo („Zrušení Senátu by bylo ohrožením demokracie v České republice.“). Jako dobré cvičení poslouží tento projev Václava Havla, paradoxně vlastně do značné míry na téma „Pravda“. Schválně, kolik z výroků obsažených v tomto projevu lze označit za „objektivní pravdu“ nebo za „objektivní lež“?

Nedostatek z přebytku

V jednom vánočním přání, které jsem dostal, se kromě těch obvyklých položek (zdraví, štěstí, lásky…) vyskytla i položka méně standardní, totiž „času“. Uvědomil jsem si na základě toho, že ve svém životě už nějaký čas pociťuji vlastně jeden jediný výraznější nedostatek – a to je právě nedostatek času. Všechno ostatní důležité zaplaťpánbůh mám.

Jediné, co mi dlouhodobě chybí, je čas na všechny své aktivity. Na všechny své projekty. Na všechny své přátele. Na všechny knihy, které chci přečíst…

Uvědomil jsem si ale, že se na to nemusím dívat jako na nedostatek – ale právě naopak, jako na přebytek: Mám tolik zajímavých aktivit, kterým bych se rád věnoval, tolik užitečných projektů, které bych rád rozjel nebo realizoval, tolik skvělých přátel, se kterými bych se rád potkával, tolik zajímavých knih, které bych chtěl přečíst, že mi na to všechno ani nestačí čas. Není to nedostatek, je to přebytek. Nedostatek by byl, kdybych měl málo či žádné zájmy a přátele – ne to, že jich mám tolik!

A tak přeju nám všem, abychom v roce 2018 měli nedostatek právě a jenom času ;-)

Existuje pravda?

Už před Vánoci jsme měli na jedné sešlosti s kamarády debatu, která byla mimořádně zajímavá tím, jak zásadní rozdíly v našem pohledu na svět v ní vyplynuly na povrch. Snažím se od té doby přijít na to, jak ji zde reflektovat, ale zatím se mi to nepodařilo. Čím dál víc mám nicméně pocit, že to nejzajímavější téma bylo to, které se tam vynořilo vlastně jen na chvíli, ale které nás někde pod povrchem provázelo celou dobu – a to je otázka, zda existuje absolutní pravda.

Dva účastníci debaty vycházeli celou dobu z přesvědčení, že ano – což mě, přiznám se, natolik zaskočilo, že jsem si to uvědomil až někdy v polovině té debaty. Pak jsme se o tom krátce přeli, nicméně to téma jsme rychle opustili a vrátili se k hádkám o jiných věcech… Což byla škoda, protože jsme přišli o příležitost si své postoje – které nám navzájem přišly nepochopitelné – vysvětlit. Já ovšem na rozdíl od ostatních účastníků mám tu výhodu, že tak můžu učinit aspoň zde ;-)

V naší debatě padl argument ve smyslu: „Jak jako neexistuje pravda? Třeba to, že voda taje při nula stupních Celsia není podle tebe pravda?“ To je dobrý výchozí bod. Ano, výrok „voda taje při nula stupních Celsia“ je nepochybně i podle mě absolutní pravda.

Ehm, tedy za několika předpokladů… Totiž za předpokladu, že se shodujeme v definici co je to „voda“, co je to „taje“, co je to „stupeň Celsia“ a kolik je to „nula“. A právě toto uvědomění nám zároveň ukazuje, jaké jsou limity konceptu absolutní pravdy. Něco takového totiž může existovat pouze tam, kde pracujeme s přesně definovanými pojmy (resp. takovými, na jejichž přesné definici se shodujeme). Tam, kde taková situace není, však nelze hovořit ani o absolutní pravdě.

Příklad takového výroku, kde o absolutní pravdě můžeme hovořit jen těžko, pak bude třeba: „Svoboda je důležitější než bezpečnost“; „Islámský terorismus je ohrožením západní civilizace“; „Komunismus je spravedlivé uspořádání lidské společnosti“. Jednoduše proto, že tyto výroky jsou seskládány z pojmů, které nemají všeobecně přijímanou exaktní definici (co přesně je „svoboda“ a co „bezpečnost“? co je to „západní civilizace“ a co vlastně znamená „ohrožení civilizace“? co je „spravedlivé“?). Na jejich definici jsme se – na rozdíl od stupně Celsiova nebo chemického složení vody – prostě neshodli.

Vrátím se tedy k úvodní otázce (existuje pravda?). Pokud na ni chceme pravdivě odpovědět, musíme se shodnout na přesné definici toho, co to je pravda. Zkusil jsem to ověřit na wikipedii a … no, už samotná délka toho článku je vlastně odpovědí. Definice, na které bychom se jako lidstvo shodli, zjevně neexistuje – takže nemůžeme ani zodpovědně pro lidstvo rozhodnout, zda výrok „existuje pravda“ je pravdivý ;-)

P.S. Při příští debatě nad pivem ale můžeme zkusit, jestli se shodneme na nějaké definici pravdy aspoň my jako skupinka diskutujících – pokud ano, pak na základě takovéto definice můžeme najít odpověď, která by platila aspoň v rámci té naší skupinky.