O knize Elišky Haškové Coolidge a hodnotách, v které věřím

Úvodem skládám paní Elišce velkou omluvu. Než jsem začala číst knihu Pět amerických prezidentů, česká babička a já, znala jsem ji podle jména, ale moc jsem o ní nevěděla, kromě toho, že byla podporovatelkou Donalda Trumpa. To ve mně vyvolalo jisté pochybnosti, nicméně když jsem dostala její knihu, neodradilo mě to od jejího přečtení a dobře jsem udělala.

Je to fascinující čtení. V mnoha věcech pohled paní Elišky tak zcela nesdílím, ale v mnoha naopak ano. A například tento odstavec je něco, co cítím naprosto stejně (jen ta odvaha mi zatím chybí):

Jen je třeba, aby každý v sobě našel odvahu přihlásit se hlasitěji a vášnivěji k hodnotám, v které věří, a přispěl tak k tomu, aby stejným směrem šel celý národ. Vše leží v našem přístupu ke každé nové výzvě, kterou život přinese. Nic se nevybuduje tím, že se každý uzavřeme do svého kouta a tam budeme žít poctivěji. Je třeba znovu a znovu se ozvat a nebýt zklamaný, že to nejde tak rychle, nebo přesně tak, jak bychom rádi viděli. Je to proces. Někdo si možná řekne: „Co já, švec, můžu,,,?“ Jenže ono je to v tisíci maličkostech, kterými denně můžeme dávat příklad. Pozdravit, poděkovat, potěšit… Už jen to společnost posiluje. Ale nesmíme čekat, až začne ten druhý, musíme začít sami.“

Takových pasáží je v knize víc. Eliška věří v odpovědnost za vlastní život a v osobní příklad. Souhlasím. A děkuji velice za inspirativní čtení!

Současně se přitom zamýšlím, jaké jsou ty hodnoty, které by mi stály za to, abych se za ně otevřeně postavila – laskavost, solidarita, rodina, svoboda, respekt, rovnoprávnost, zodpovědnost, Evropské unie, demokracie…

s

 

Reklamy

Jsme tým

Kniha o principech spokojeného manželství, kterou tu poslední dobou zmiňuju, mě inspiruje, a to většinou mnohem víc takovými drobnými myšlenkami pronášenými mimochodem, než velkými nosnými tématy.

Další zajímavá úvaha se tam totiž točí kolem toho, jak je důležité tvořit s partnerem tým.

Co to znamená? Třeba to, že se na sebe můžete spolehnout, že víte, že vás ten druhý podrží, že jste pro něj na prvním místě (a tedy že jste například důležitější než maminka :-)), že se vzájemně podpoříte a stojíte při sobě, že víte, že v tom jedete spolu (v dobrém i ve zlém), že táhnete za jeden provaz, že nejdete každý někam úplně jinam, že se v tom nevezete každý sám, že máte něco společného, čím se lišíte od okolí. Pro mě osobně to pak ještě znamená taky to, že neexistuje nic jako „můj problém“ nebo „tvůj problém“, všechno je „náš problém“ a spolu ho taky musíme řešit.

Mám k tomu ještě jednu úvahu, která souvisí i trochu s tím tématem o vzájemné podpoře snů – chci být Radimův nejvěrnější fanoušek. Neříkám to teď tady, abych se poplácávala po ramenou, taky jsem se k tomu dopracovávala dlouho… ale přijde mi zkrátka fajn moci ho podpořit, ať už jde o běhání, přednášky nebo expedice… Pokud o to on sám stojí, a mně v tom nebrání nic jiného, moc ráda s ním kamkoliv jedu a snažím se pomoct mu, jak je v mých silách. Moc ráda ho pozoruju, jak běhá, přednáší, komentuje vojenské ukázky, nebo prostě jen mluví s lidmi o vojácích a jejich osudech, nebo o čemkoli jiném :-) A přijde mi, že když jsem tam s ním, tak že je to tak správně. Možná stárnu, nebo co :-)

S láskou

s

 

Havlová nebo Bartošová?

Divná otázka… Uvedu do kontextu :-) Poslední dobou s různými lidmi často debatuju o partnerských vztazích, o věrnosti, upřímnosti, monogamii, otevřených vztazích a podobně. Pomáhá mi to ujasnit si, jak to mám já, a co je pro mě důležité, a současně překonávat různé předsudky a omezení, která na sebe my sami či jako společnost klademe.

Narazila jsem na psychologii.cz na tento text Hierarchická polygamie vs. sériová monogamie, který mi do tohoto tématu zajímavě zapadá. Článek není nějaké mistrovské psychologické dílo (část o střídavé péči pak zde míním zcela nepokrytě ignorovat, ale o tom jindy) a zdaleka nepodchycuje všechno, ale vypichuje zajímavý úhel pohledu na věrnost.

Takže, opakuji otázku: měli byste to raději jako Havlová nebo Bartošová?

Za mne… spíš Havlová. Ale ne ve smyslu, že bych chtěla s partnerem žít jako sestra. Spíš mi přijde sympatická představa, že spolu pár prožívá něco hlubšího, než jsou krátkodobá rozptýlení, a že s někým, s kým srostete, se prostě rozhodnete zůstat v dobrém i ve zlém, nejen po dobu, než zase hormony vyprchají. Tak uvidíme :-)

s

P.S.: Jo a ještě hezký citát, který autor dopsal až v diskuzi: „Šťastná jsou ta manželství, kde si vezmeme toho, kterého milujeme, a potom milujeme toho, kterého jsme si vzali.“ (Tom Mullen). Tak, utřít slzu, a hezky hupky dupky do praxe! ;-)

Podporujme vzájemně svoje sny

V přestávkách čtu dál knihu Johna Gottmana o sedmi principech spokojeného manželství. Je v ní mnoho zajímavých myšlenek. Teď ze včerejška nejnovější o tom, jak za nepřekonatelnými konflikty (které zkrátka existují v každém vztahu a není nutné vždy usilovat o jejich vyřešení), často v zásadě stojí střet odlišných snů. A jak je důležité svým partnerům v realizaci snů nebránit, a pokud možno je naopak podporovat, nebo aspoň respektovat, pokud podpora není možná.

Přijde mi to nesmírně důležité. Jak může člověk být v partnerství, které ničí jeho sny? Podle mě to snad ani dlouhodobě nelze. Souhlasím s tím, že není nutné, aby podpora snů byla vždy plně aktivní, důležité podle mě, abychom sny těch druhých neshazovali, ale respektovali je. A pokud můžeme a chceme, tak je podporovali. Stejně tak bychom neměli připustit, aby nám vztahy dusily sny naše.

Proč nepodporovat plnění snů našeho partnera? Jasně, může se stát, že jsou třeba moc finančně, či jinak náročné, ale vždycky se dá hledat nějaký kompromis tak, aby se sny mohly pomalu a postupně plnit. Naše, i těch druhých.

Totéž platí o snech lidí kolem nás. Může se stát, že se nám třeba nelíbí, ale nejsou to naše sny. Nekecejme ostatním do toho, co si mají přát. Místo toho jim toho pomáhejme dosáhnout. A hledejme kolem sebe lidi, kteří nám pomohou dosáhnout našich snů. Ne v zištném slova smyslu, ale zkrátka lidi, kteří nás v tom budou podporovat a kteří nám budou fandit.

s

Neuspořádaná úvaha o jednom nekulatém výročí a indukovaném přizpůsobování

Dnes je to 2 a 1/3 roku, co znám Radima. Je to krátká doba, a zároveň dlouhá. Když se ohlédnu zpět, nestačím zírat. Přijde mi, že jsme se za tu dobu hodně změnili a ledasčím jsme prošli. Já jsem hodně jiná. Jeden můj kontakt ze seznamky kdysi označil vztah za indukované přizpůsobování. Už jsem tu o tom, tuším, i někde psala. Je to pravda. Radim a jeho životní styl mě v mnohém inspiruje a nutí mě neustále vyhodnocovat, co z toho, jak žiju, se mi líbí a co ne. Jeden příklad za všechny. Před dvěma lety jsem nebyla schopná absolvovat nic víc než krátkou vycházku, a připadalo mi to normální. Před dvěma dny se ty vycházky prodloužili na 30 kilometrů, protože jsem to chtěla zkusit, jestli to dokážu. Takových příkladů bych tu mohla napsat desítky. Není to vždy snadné, často u toho prožívám své soukromé „pot a slzy“, ale nikdy nakonec nelituju. A někdy přemýšlím, jestli právě taky ta konstantní indukovaná vzájemná změna není částečně příčinou toho, že se ten vztah neomrzí. Ne snad, že bychom neměli i trochu té rutiny, ale i ta rutina je možná jaksi pořád trochu jiná…

Nedávno jsem v knize Johna Gottmana Sedm principů spokojeného manželství četla jednu z jeho rad, která byla asi v tomto duchu „dovolte, aby vás váš partner ovlivnil, připusťte si jeho vliv“. Přijde mi, že je to nesmírně cenná a důležitá rada. Pro mě rozhodně. Není tím myšleno, že by se měl člověk ve všem přizpůsobovat, ale spíš aby se nebránil novým pohledům a zkušenostem. Uvedu příklad – mohla bych zůstat ve svém pohodlí a k mnoha akcím se stavět tak, že na ně nepojedu, jelikož se mi nechce vynakládat fyzické úsilí, na které nemám. A nebo se můžu inspirovat a postupně se propracovávat k tomu, že se přidám. Ani jedno není správně nebo špatně, oboje má své pro a proti. Ale je to právě ten krok za komfortní zónu, co mě nakonec tak obohacuje (i když to někdy chvilku bolí). Ušla jsem 30 kilometrů! Wow. To se mi naposled podařilo před dvaceti lety. A nejlepší na tom bylo, že bych jich ještě pár ušla. Mám takové tušení, že ještě pořád netuším, co všechno dokážu… A Radim mi to pomáhá zjistit. Díky, lásko. Za všechnu tu nekonečnou inspiraci, tělesnou i duševní, za všechnu tu podporu, pozornost a lásku. Miluju tě.

S láskou

s

JP Sears – Fierce Autheticity

JP Sears byl první muž, a k tomu pořádný komik! Přijímáte ho? Protože on vás přijímá. A přijímá, že ho přijímáte. A taky přijímá, že přijímáte, že ho přijímáte :-) Rozhodně ale věděl, o čem mluví, a taky ťal párkrát do živého. Hlavně těmi otázkami na konci…

  1. Není obtížné přijímat ty naše stránky, které jsou příjemné a dobré. Obtížné je akceptovat naše divnosti (freaky parts).
  2. I ty naše části, které se cítí nepřijímané, chtějí být součástí celku.
  3. Zkusme se podívat a procítit, co nám na nás připadá nepřijatelné.
  4. Sebepřijetí je něco, co nám umožňuje vstoupit do účelu našeho života, kterým je žít náš život se všemi našimi divnostmi (freaking life).
  5. Sebepřijetí je cesta, nikoli cíl.
  6. Nemusíme si přijetí zasloužit, pokud ho sami žijeme.
  7. Jsou lidé, kteří cítí ostudní (shame) a pak jsou ti, kteří to popírají. Ostuda je jako prokletí, je to jedna z našich nejhlubších ran, ale pomůže nám stát se silnými – jen se z ní musíme uzdravit.
  8. Příčina ostudy leží většinou v dětství, kde se s ní nejčastěji setkáváme. Co na nás nebylo přijímáno? Ať už rodiči, učiteli, přáteli… Ostuda je odmítnutí sebe sama. JP Sears zve lidi, aby nahlédli do svého dětství a podívali se znovu na zkušenosti, kdy se necítili dost dobří. A nejde o to, že by nám to takto někdo řekl, že nejsme dost dobří. Je to význam, který jsme přisuzovali různým událostem (např. nejsem dost dobrá, abych mámu udělala šťastnou, nejsem dost dobrý, aby s námi táta zůstal…).
  9. Necítíme-li se dost dobře, kompenzujeme to například přehaným plněním očekávání, studiem, workoholismem apod.
  10. Řešením je zkusit se s tou ostudou spojit – a procítit dnes znovu ty pocity, které jsme tehdy neuměli zpracovat.
  11. Sebepřijetí zní vznešeně, ale zahrnuje v sobě i laskavost k vlastnímu kýblu hnoje, který všichni máme.
  12. Nemůžeme uzdravit to, co si nedovolíme cítit. (Pod to se rozhodně podepisuju taky!)
  13. Odmítáme sami sebe často například tím, že se odpojíme od vlastních pocitů a uzavřeme svoje srdce, abychom ty nepříjemné pocity necítili. Prakticky to děláme taky třeba tím, že trivializujeme věci, na kterých nám záleží. Často ani nevíme, že se tím odmítáme. Jak to poznáme? Jak poznáme, že jsme odpojení? Je potřeba sledovat, zda cítíme svoje tělo. Pokud si po dvou hodinách třeba uvědomíme, že jsme nic necítili (ani třeba brnění v rukách nebo něco podobného), je to příznak to, že jsme ve své hlavě, nikoli s pocity v těle.
  14. Když si uvědomíme, že jsme odpojení, můžeme to přijmout. Můžeme přijmout ten fakt, že se tím takto odmítáme a začít pracovat na sebepřijetí.
  15. Zaplavme si v tom kyblíku hnoje.
  16. Všechny emoce jsou posvátné.
  17. Emoce, které neprožijeme, se zaseknou v našem těle a stanou se toxickými.
  18. Kvalita našeho života je přímo úměrná tomu, jak autentický život žijeme.
  19. Když nejsme zranitelní, nejsme autentičtí, a okrádáme lidi okolo nás o naše pravé já. Být zranitelný je vlastně takový dárek pro ostatní, přestože se může samozřejmě stát, že někteří za něj vděční nebudou, což je OK.
  20. Tím, že budeme přijímat ostatní takové, jací jsou, vytvoříme hojivý prostor.
  21. A teď těch 5 otázek k prohloubení kontemplace o sebe přijetí:
  • Kým nejste? Kolik let života jste investovali do toho, abyste byli tím, kým nejste? Pomůže vám to nasměrovat se k tomu, čím jste…
  • Čí očekávání vás nenechávají klidnými? Ať už se jim snažíte vyhovět nebo jim vzdorujete… Matčina? Otcova? Někoho jiného? Ať už se jim podřizujete, nebo je odmítáte, vždy ztrácíte část sebe sama. Jako děti jsme často nebyli odměněni za to, čím jsme byli. Co potřebuje udělat pro pochvalu? Chovat se jako ti, co to vyžadují, a tedy nebýt sami sebou. Když jsme se chovali autenticky, byli jsme buď odmítnuti nebo to ani nebylo nijak zaznamenáno a přijímáni jsme byli, když jsme se chovali, jak chtěli druzí.
  • Jak uspokojujete svoje emocionální potřeby? Přeháníte to v práci? Manipulujete? Sabotujete?
  • Jaká je zpětná vazba vašeho těla, která vám ukazuje, že nejste v souladu se sebou samými? Je to úzkost? Deprese? Bolesti zad? Těžko se vám dýchá? Dovolíte nepříjemným zprávám, aby se přihlásily o vaši pozornost? Věnujete se jim?
  • Co chce žít skrze vás? Jsme tu za nějakým účelem…

Ach. Díky.

s

Zničit svou reputaci?

Cítím potřebu vyjádřit se k tomu, jak na mě zapůsobil tento Sonin příspěvek o myšlenkách Elizabeth Gilbert. Respektive posledních pár bodů – neboť body 1-9 mi přijdou fajn, ale nic zásadního ve mně nevyvolaly. Ale ty další ano.

Bod 10) Uf. Když se to jen tak řekne: „Jakékoliv emoce, které cítíme, jsou v pořádku“, na první pohled to zní tak jako hezky. Ale když se nad tím trochu zamyslím, uvědomuju si, jak radikální to je. Kolik lidí by vám asi odsouhlasilo, že je v pořádku cítit třeba nenávist ke svému partnerovi nebo ke svým dětem nebo onu zmíněnou radost z úmrtí rodiče? Asi málokdo, že? Přitom ale chtít po někom aby necítil to co cítí je jako chtít po někom, aby neměl zelené oči, ale modré. Může 24 hodin denně nosit kontaktní čočky s touto barvou, nikdo o tom pak sice nebude vědět, ale on je bude stále mít zelené. A stejně tak s „nevhodnými“ emocemi – můžeme je neustále skrývat a pro okolí se tvářit, že je nemáme, ale přitom tu stále budou.

Přitom emoce je zpráva, která nám něco říká o nás. Tvrdit, že některé jsou špatné, znamená tvrdit, že některé naše části jsou špatné. Tedy: že my jsme špatní. Má tohle tvrzení nějaký význam, dá se z něho něco konstruktivního odvodit? Nebo je to jen snaha člověka donutit svět kolem sebe, aby byl takový, jaký si on přeje, aby skákal, jak on píská, a aby mohl každého, kdo se vymyká, označit za „špatného“ a tím si ho vměstnal do toho svého vidění světa (neboť to má vždy také škatulku na „špatné“ lidi, kam se zařadí ti co neodpovídají mým představám)?

Bod 13) K tomu moje myšlenka: proč někdo snáší kritiku dobře, a někdo ji nemůže vystát, rozčiluje se a vzteká, když mu kdokoliv cokoliv vytkne? Resp. – kdy já snáším kritiku dobře, a kdy mě dráždí? A napadlo mě, jestli to nemůže být tak, že když dělám něco svého a po svém, něco co dělat chci, a někdo mi to kritizuje, buď nad tím mávnu rukou (usoudím-li že je úplně mimo), zamyslím se nad tím a poděkuju (usoudím-li že by na tom mohlo něco být) a nebo s ním začnu rozebírat, co s tím (usoudím-li, že má naprostou pravdu) – vztek žádný. Když ale dělám něco co „musím“ nebo „bych měl“, chybí mi tam ta vnitřní motivace a očekávám, že to bude oceněno okolím (proto to přece dělám, že „se“ to po něm chce!). Když pak přijde kritika, může mě snadno vytočit: „Tak já se vám tady s tím drbu, i když bych nejradši dělal něco úplně jiného, a vám se to ještě nelíbí?! Tak běžte někam!“ Proto je opravdu výrazně lepší dělat to, co chci, a být kritizován, než dělat to co nechci a být kritizován.

Bod 11) Jak je vidět už z nadpisu, ten mě oslovil nejvíc. Zničit svoji reputaci? Ve světě, kde se na reputaci tolik zakládá? A co ze mě zbude, když zahodím svou reputaci?! Tuším, že autorka myšlenky by odpověděla, že když zahodím svou reputaci, zbudu… přece já.

Kdysi jsem četl o nějakém japonském suši mistrovi, který už asi sto let každé ráno otevře někde v Tokiu svůj krámek a poskytuje stále stejně kvalitní pokrm (přeháním, ale ne moc – je mu snad devadesát a dělá to od mládí). A to hlavní, co si tímto přístupem vybudoval, je právě obrovská reputace – všichni vědí, že je na něj spoleh, že tam každé ráno ve stanovenou hodinu bude, i kdyby padaly trakače -, díky které si ho každý nesmírně váží.

Je to ale opravdu příklad hodný následování? Co když se jeho vnučka zrovna vdává na opačné straně Japonska? A co když se tomu starému pánovi prostě občas už ráno do krámku nechce? Stojí ta reputace za to? Nebylo by mu nakonec opravdu lépe, kdyby se jednoho dne rozhodl na tu svou reputaci se vykašlat?

Reputace vzniká jako výsledek našeho jednání – a dokud jednáme tak jak jednáme proto, že chceme, je to v pořádku (a právě ZA TOHLE je dobrá reputace nejlepší odměnou). Ale v momentě, kdy se motivací našeho jednání stává právě udržení (nebo vytvoření) určité reputace, je možná na čase opravdu zničit raději svou reputaci, než pomalu ničit sebe…

Martha Beck, PhD: Meat Self, Meta Self — Reclaiming Your True Nature

Self-acceptance summit pokračuje, už jsem viděla čtyři přednášky, všechny od autorek, od nichž jsem i něco četla, s výjimkou Marthy Beck. O té jsem zatím jen slyšela, mj. napsala knihu o tom, jaké to je mít dítě s Downovým syndromem. To by mě zajímalo, ale nemám na to zatím odvahu.

Nicméně tato přednáška byla zatím naprosto výjimečná a zcela mě pohltila. Už jsem ji od té doby slyšela čtyřikrát a je velká škoda, že už není dostupná a nelze ji sdílet. Pokusím se zde popsat nejdůležitější momenty, ale půjde to dost těžko, protože i po čtyřech posleších tam stále nacházím nová a nová témata s dalekosáhlým dopadem. Dělala jsem si poznámky, tak se jimi nechám vést, a uvidíme, co z toho vzejde.

  1. Naše tělo je „jen“ shluk atomů, které se ještě navíc každých 7 let kompletně obmění. To, co zapříčiňuje, že je naše tělo takové jaké je, že si pamatuje, co se mu dělo, a jak vypadá, jak cítí, leží ve vědomí (consciousness). My jsme tím vědomím (a tedy nejsme „jen“ tělem…). Naše fyzické tělo se (v) bez vědomí nemůže ani pohybovat, je to právě naše vědomí, které „vede“ naše tělo jako loutkoherec loutku.
  2. Problém je, že stále naše prožívání a zkušenost zužujeme na tělo, v duchu newtonských fyziků, zatímco naše zkušenost je ve skutečnosti metafyzická.
  3. Pokud budeme schopni nahlédnout na to, že jsme duše ve hmotném těle, sebepřijetí se stane absolutním a uvidíme, že nelze nic udělat špatně. Účelem toho, proč tu jsme, je zkrátka prožívání jednotlivých zkušeností, nejde o to dělat něco správně, a tedy nelze udělat nic špatně.
  4. Citát z jedné básně v mém neumělém překladu: „A když jsem pak v noci usnul/ zdálo se mi/ že mi na srdci bzučí roj včel/ které vyrábějí přesladký med/ z mých starých selhání.“ (Což chápu v podobném duchu jako buddhistické „Pávi pojídají jed, a když ho spolknou, promění se v jejich nádherné peří,“ tj. ve významu, že i z chyb může vyrůst něco úžasného a nejedná se tudíž o chyby…).
  5. Mysl člověka není schopna pojmout absolutní pravdu (přestože existuje), jediným řešením, jak se orientovat ve světě je zvolit si paradigma, kterému budeme věřit. Zvolíme-li paradigma založené na materiálnu a pouze fyzickém těle, utrpení je nevyhnutelné. Budeme-li věřit v naši meta-existenci ducha v hmotném těle, utrpení zmizí (moje poznámka: utrpení není totéž, co bolest. Bolest je nevyhnutelná, utrpení nikoli).
  6. Když si uvědomíme, že jsme součást univerzálního vědomí v hmotném těle, pochopíme, že tělu se zkrátka během života stanou dobré věci, taky se mu stanou špatné věci, a to všechno je OK.
  7. Utrpení je naším největším motivátorem k jakékoli změně. Tak se mu snažíme vyhnout, že vyzkoušíme cokoli, abychom se ho zbavili a to nás může přivést na cestu změny… Tou cestou je ovšem odevzdání se plně tomu, co se nám děje, aniž bychom tomu vzdorovali, doslova řečeno slovy Echarta Tolleho „Nevzdoruj ničemu“. Pokud se takovému procesu plně odevzdáme, přestaneme s tím bojovat, ale budeme plynout s tím, otevřeme dveře ke změně…
  8. Utrpení je náš nejvěrnější spojenec. Nedává nám jinou možnost než se obracet k naší spirituální existenci, vede nás k bodu, kde zaniká naše ego a přestáváme o sobě přemýšlet jen jako o materiálním těle. Narušuje náš koncept toho, že jsme tím, kým si myslíme, že jsme.
  9. Za každým utrpením se skrývá nějaká hluboká tužba. Můžeme se ptát, co chceme. A můžeme se ptát, po čem toužíme. Odpovědi budou většinou dost odlišné.
  10. Ta naše část, která nejvíc trpí, je naší duší nejvíce milovaná, podobně jako když matka pěti dětí na dotaz, které je její neoblíbenější, odpověděla, že to, které ji právě teď potřebuje nejvíce. Uvnitř utrpení se na sebe nedívejme jako že trpíme my, ale přistupujme k sobě tak, jako by trpěl někdo, koho milujeme, a my mu nabízeli naše objetí.
  11. Hemingway řekl, že život nás láme všechny, ale jen ti nejlepší zůstanou ve zlomených místech silní.
  12. Kdo nebo co cítí bolest? Je to naše tělo? A co když nejsme při vědomí? Pak tělo bolest necítí, tudíž bolest není cítěna naším tělem, ale je v našem vědomí.
  13. Kdo trpí, nechť najde tu část, která bolí nejvíc a dovolí bolesti aby narostla, jak nejvíce může, ať se do té bolesti rozpustí a nechá přijít všechny emoce, které to přinese, ať křičí, kope, smutní, pláče, ať se nechá zahltit tou agonií, protože to všechno je v pořádku, je potřeba to cítit a najít tu tužbu, která je za tím skrytá.
  14. Všechno, čemu věříme, je volitelné. Je jen na nás, kterou verzi příběhu si zvolíme – zda budeme věřit té kruté, kterou nám někdo nakukal, nebo si pro sebe zvolíme laskavější příběh. A pokaždé, když svůj příběh maličko pozměníme na takový, který nám přináší méně bolesti a více lásky, se přibližujeme místu bez utrpení, a děláme místo zázrakům…

Těchto pár mnou uchopených bodů ani zdaleka nevystihuje hloubku poselství, které přednáška obsahovala, ale lépe to bohužel neumím. Děkuji, Martho, jsem po Vaší přednášce změněná.

s

Elizabeth Gilbert: Test Everything Against Love

Dneska začal Self-acceptance summit. Narazila jsem na něj náhodou, i když se vlastně zase asi o takovou náhodu nejedná… A téma? Pro koho by nebylo sebepřijetí aktuální?

Několik z přednášejících znám jako autory, jednou z nich je právě Liz Gilbert, ta je ze všech autorů snad nejznámější, a to jako autorka knihy Jíst, meditovat, milovat (mimochodem, měla jsem to taky v tomto pořadí :-)).

Asi hodinový rozhovor s ní právě skončil, a tak mě napadlo zkusit zde shrnout některé zásadní myšlenky. Budu se snažit je moc nekomentovat a moc je neinterpretovat, byť i tak se asi stane, že možná něco ztratím v překladu nebo ve svém vlastním souřadném systému, ale to nevadí. Něco snad zůstane.

Takže tady jsou:

  1. Sebepřijetí není něco, co jednou zvládneme a navždy to umíme, je to něco, čemu se i lidé, kteří se věnují osobnímu rozvoji dlouhý čas, každý den neustále s pokorou učí.
  2. Secrets make you sick.
  3. Pokud se nemůžeme v určité chvíli rozhodnout, jestli máme zůstat v nějaké situaci nebo ji změnit, znamená to zkrátka, že ještě nevíme…
  4. Odpusťme si své dávné chyby, nevyčítejme si minulost a špatná rozhodnutí – v té době jsme nevěděli to, co víme dnes a rozhodovali jsme se, jak nejlépe jsme uměli. Koneckonců děláme to tak i dnes. Nemohli jsme to udělat tehdy jinak a nemá smysl si to tudíž stále vyčítat, maximálně se z toho můžeme poučit.
  5. Your best is good enough.
  6. Když přesto nějaké výčitky přijdou (a zde bych dodala – ať už vůči sobě či druhým), Elizabeth doslova říká „otestuje je na lásku“, což bych přeložila asi jako „podívejte se na ně optikou laskavosti/lásky“. Je vůči sobě laskavé vyčítat si například tlustý zadek? Je laskavé nadávat si, že jsme něco zapomněli? Není. A tím, že na sebe budeme hnusní a budeme si to vyčítat se to do příště nezlepší. Častá reakce lidí na podobné úvahy je v duchu „ale když na sebe nebudu přísný, tak už nezvládnu dělat vůbec nic“ – jenže to jsou argumenty těch, kteří si nikdy žádné pochybení nedovolí. A tak není třeba se bát, že když na sebe budeme laskaví, tak že přibereme ještě víc nebo budeme dál zapomínat… znamená to, že budeme mít stejný zadek jako před tím a stejný problém s pamětí, akorát se za to nebudeme bičovat a budeme mít lepší základnu pro to, abychom to mohli zkusit změnit…
  7. Představte si, že si opět něco vyčítáte. A teď si představte tu nejvíc milující, nejlaskavější, nejvelkorysejší osobou, jakou znáte, ať už Marii, Matku Terezu, Dalajlámu nebo vaši babičku a svěřte se jí se svým trápením – co by vám odpověděla?
  8. Toto není přímo myšlenka nebo citát, ale na těchto hovorech s podobně směřujícími lidmi je fascinující, jak sami se světem sdílejí naprosto zahanbující příběhy, často velice dojemné, kdy jsou zranitelní a vystaveni názorům okolí – a jak to zvládají. A jak tím ukazují, že jsme všichni na jedné lodi. Všichni se občas chováme hloupě, ať už jsme Soňa nebo Elizabeth. A víte co? Je to oukej.
  9. Elizabeth dále sdílela definice ostudy (anglicky „shame“) podle jedné její přítelkyně – je to prý pocit, který nás odděluje od ostatních, pocit, že v jehož důsledku nám připadá, že nemůžeme s ostatními sedět u stejného stolu, protože jsme vadní, jsme loseři, nejsme toho hodni… A přitom neexistuje jediný pocit, který by neznali i všichni ostatní. Všechno, co někdy cítíme, všichni ostatní někdy cítí taky. A u toho stolu jsme všichni společně. A všichni tam neustále patříme, i když máme pocit, že jsme oddělení.
  10. Jakékoli emoce, které cítíme, jsou v pořádku. I hrůza z rodičovství nebo radost z úmrtí rodiče. Ať už si společenské mínění myslí cokoli, to, co cítíme, je vždy v pořádku.
  11. Zničme svoji reputaci! Nezakládejme si na tom, že věci děláme vždy tak, jak se má a jak se od nás očekává. Projevme se naplno, i když to bude znamenat odklon o toho, co od nás naše okolí očekává! Je to náš život!
  12. Vážně nás baví plnit to, co se od nás očekává? Čeho se bojíme?
  13. Ať uděláme cokoli, budeme se snažit jakkoli, stejně nás vždycky někdo zkritizuje. Je tudíž lepší dělat to, co chceme, a být kritizován, než dělat co nechceme, a stejně být kritizován.
  14. Lidé, kteří jsou svobodní, pomáhají ostatním lidem, aby se stali svobodnými.

S láskou

s

A čo ak ani vedĺa mňa nikto nieje?

Poslední dobou je to zase síla. Články o tom, jak nejsme schopni se mít rádi a ještě spolu mít i děti nebo o tom, že vizionáři předpovídají, že v budoucnu bude sex s člověkem jen taková roztomilá úchylka. Doufám, že se vizionáři mýlí. Upřímně řečeno, vůbec nerozumím těm, kdo si to skutečně myslí.

Nebo jsem jen naivní. Ale jak by mohl nějaký stroj nahradit blízkého člověka? Budou tak dokonalí, že budou mít úžasné chloupky v podbřišku? Bude jim škrundat po sexu v břiše? Budou mě taky hladit na hlavě? Budou slastně přivírat oči a zrychleně dýchat? Budou se při tom potit? Budou se mi dívat hluboko do očí? Budou po tom krásně usínat? Budou tak krásně vonět? Budou mě mít rádi? A já budu mít ráda je?

s