Tip na článek: Pavel Špatenka – Branou přijetí

Na Psychologii.cz vyšel včera další díl skvělého seriálu pana Špatenky o cestě k sobě. Rozhodně stojí za přečtení a je volně zde. I pokud byste jej nečetli, tak přikládám pro mě  nejsilnější myšlenky:

Tím, že prozkoumáte to, co skutečně cítíte, místo toho, co byste měli cítit, uděláte první krok k vašemu vědomému smíření se se stínem. Tím, že to poznáte a pojmenujete, uděláte pro sebe hrozně moc. Ale uzdravení pouhým poznáním cele zatím nepřichází. To, co je pro rozum poznání, to je pro srdce láska. Láska nese v sobě dar přijetí.

Přijetí má i druhou stranu – odmítnutí. To je tu stálým hostem. Na prožitkové úrovni má mnoho podob. Odmítnutí prožíváme jako averzní stavy. Zášť, odpor, lhostejnost, nechuť, štítivost atd. Ve skutečnosti jsou jen prožitkovou obranou. Obranou před tím, s čím se nechceme potkat.

Nejpodstatnějším krokem … vaší vnitřní proměny je ochota porozumět své vnitřní bolesti, přijmout ji, pochopit, z čeho vychází, a dovolit jí existovat tak, jak je. Praxe přijetí je opravdu a skutečně zásadním osobním převratem pro vaše další vnímání a posuzování sebe sama. Dokud soudíte chování založené na ponížení jako špatné, hodnotíte sebe sama prizmatem soudce…, který může někdy mít i podobu inkvizitora. Avšak hodnocení samo o sobě je činnost založená na strachu. Vědomý přestup z hodnotící nesnášenlivosti směrem k přijetí je velmi naléhavým úkolem, a to hlavně z toho důvodu, že ve hře je další faktor. Faktor strachu.

Nikdy bych to nedokázala takto popsat, ale když se ohlížím za sebe, jak to bylo u mě, tak mi přijde, že to asi docela sedí… Jak často se nějak cítíme a máme pocit, že je to špatně? Že takto bychom se cítit neměli a že když se tak cítíme, tak jsme úplně nemožní? A dokážeme s takovým odmítaným pocitem prostě být? Prostě jen nehybně sledovat tu bolest uvnitř, a soucítit s ní? Nebo se jí spíš snažíme vyhnout, ať už tím, že dáme průchod vzteku nebo se rozptýlíme nějakou vnější aktivitou, abychom na to nemuseli myslet?

Jak často cítíme k něčemu averzi? A jak často věnujeme této averzi pozornost? Jak často se snažíme dopátrat, co v nás tu averzi vyvolává? A jak často jí zkrátka podlehneme a jejímu objektu se snažíme jednoduše vyhnout?

Jak častou soudíme druhé? A jak často soudíme sebe? Jak často se povyšujeme nebo druhé (nebo sebe) ponižujeme? A proč to děláme? Jak často si místo soudu dokážeme uvědomit, že za tím soudem je ve skutečnosti náš strach z něčeho, něco, co jsme si zakázali?

Mnoho otázek… Odpovědi všichni máme. Jen se ztišit a poslouchat.

A ještě variace na podobné téma zde:  zen habits – How to Be Happy When You’re in an Unhappy Situation.

S láskou

s

Mám tě ráda i když mám vztek

Události minulého týdne mě přivedly k jedné myšlence – a sice jak často se stává, že máme strach, že když na nás někdo má vztek nebo na nás zvedá hlas, tak že to znamená, že nás nemá rád. A často se asi taky stává, že se za sebe ani nepostavíme (tam, kde by to mělo význam), protože se obáváme, že pak už by nás ten člověk neměl rád vůbec.

Zkuste si vzpomenout, kdy naposledy jste měli na někoho blízkého a milovaného vztek, zlost nebo jste měli chuť na něj zkrátka něco zařvat nebo třísknout dveřmi – měli jste přitom pocit, že je už nemáte rádi?

Myslím, že je to v nás hluboce zakořeněno z dětství, kdy takové zlostné nebo vzteklé projevy nebyly tolerovány a bylo běžné vyhrožování, že když „nebudu hodná holčička, tak mě nebudou mít rádi“ a že „vztekat se nemá“. Přitom je to blbost. To vlastní strach z cizího vzteku nám velí, abychom se ho snažili minimalizovat. Ale to přece není jediná cesta – ještě můžeme toho druhého plně přijmout i s celým jeho vztekem, plně respektovat jeho potřebu se tak teď projevit, a přitom být plně u sebe a při sobě, uvědomovat si, že vztek, který se na nás (nebo někoho jiného) snáší nevypovídá o nás, jako spíše o tom, kdo se vzteká. Můžeme ho prostě nechat vztek projevit, a pak následně zvolit reakci, jakou považujeme za adekvátní, aniž by se při tom kterákoli strana musela obávat, že tím ztratí lásku.

Jaká je to láska, když ji může ohrozit vztek? Vztek je přirozená lidská emoce. Proč bychom měli být špatní za to, že ji máme a projevujeme?

s

Takové to malé domácí ponižování

Včera jsme byli na obědě u mých rodičů a byl to velice zajímavý den. Poučný. Bolestivý. Očistný. A vlastně jinak docela normální, jen já jsem už jiná a vidím, co jsem dřív neviděla. Obešlo se to tentokrát dokonce i bez zánětu močových cest na mé straně, což jsem ráda.

Oběd spočíval v grilování a odpoledne jsme strávili venku pod pergolou, zahlceni pamlsky servírovanými mojí mamkou. Povídali jsme si o různých věcech. Například jsme jim vyprávěli o Radimově pochodu nebo vyprávěl bratr o své crossfitové výzvě spočívající ve splnění cviků sestavy The Murph (ať už je to cokoli :-). Reakce mého otce na to byla: „Kdybyste raději místo toho nasměrovali svoji fyzickou aktivitu a pokáceli mi tady pařez.“

Co tím vlastně říká? Že naše aktivity ho nezajímají a že nejsou dost dobré. Správná aktivita by totiž byla pokácet pařez. O kterém nikdo nevíme. Ani o tom, že by potřeboval pokácet. Ale jsme špatní, že jsme ho ještě nepokáceli.

Následně jsme (a k tomu se přiznávám hlavně já), stočili debatu k politice. Zajímalo mě, jak se na současný stav věcí jednotliví členové rodiny dívají, a bylo to docela výbušné. Zaznělo (na Radimovu stranu) prohlášení typu „Ty tomu vůbec nerozumíš“ a mně zase bylo řečeno, ať nepindám. A to už jsem toho měl vážně dost, a řekla jsem poprvé v životě svému otci, aby mi laskavě neříkal, ať nepindám. Byla jsem hustá, ale byla to správná věc. Dělá a dělal mi to celý život. A nejen mě. Prostě ponižuje. Možná si to sám ani neuvědomuje, a možná je sám tak dole, že potřebuje lidi okolo stahovat k sobě, ale nic z toho ho neomlouvá. Já ho mám pořád ráda, ale tohle už si prostě nenechám líbit. Už toho, tati, bylo dost.

Maminka upekla dvě buchty a bezlepkovou roládu (jediný v rodině, kdo nejí lepek, jsem já). Roláda byla moc dobrá a já jsem se zeptala, jestli si její zbytek můžu vzít. Mamka mi odpověděla, že se musí nejdřív zeptat bráchy, jestli ji nechce on. Ok, rozdýchávala jsem to. Nic jsem jí neřekla, ale můj zájem o roládu byl ten tam. Je zajímavé, že bratr si odveze kabelu jídla, jako vždy, ale já nemůžu dostat ani kousek bezlepkové rolády, aniž by se k tomu musel bratr vyjadřovat. A on by mi ji bezpochyby klidně dal. Problém je v tom, že já už jsem o ni neměla zájem. Kašlu na roládu. I tohoto už bylo, mami, dost.

Takže, milí rodičové, není to snadná úloha mít mě za dceru, ale já už si to prostě dál líbit nenechám. Je sakra na čase to změnit.

S láskou

s

 

Noví spolubydlící

Máme doma dva nové členy domácnosti :-) Boxovacího panáka Bohouška, kterého jsem dostala na semináři o projevování vzteku (a včera ho málem poprvé použila), a Gremlina, kterého jsem zakoupila, s tím, že když bude na poličce, tak třeba nebude tolik dělat nesmysly v hlavě a vykládat nám věci, které prostě nejsou pravda :-)

s

bohoušek.jpg

gremlin.png

s

Why your life is not a journey

Nevím, jestli se přímo dá říct, že život není cesta… Ale chápu, kam tím směřují. Taky se mě to týká. Zvlášť po škole jsem si to začala až bytostně uvědomovat, když přede mnou najednou nebyl žádný cíl… všechny třídy jsme prošla, mám diplom, mám práci… a vlastně vůbec nevím, co se životem. Ve škole mě to nenaučili, doma mě to nenaučili, tam se těší na důchod a roky chodí do práce, kterou nemají rádi. Sama jsem se to musela doučit a dodnes mi občas vyvstane, že mě ještě nějaké cíle čekají. Třeba mít děti. Ale je to nakonec stejný cíl jako ty předchozí. Není životně důležitý. Neexistuje špatný život před tím a skvělý život po dosažení takového cíle. Je jen život. A je jen na mě, jestli ho dokážu prožít naplno. Mám teď poprvé v životě konečně pocit, že ano. Takový, jaký je.

S láskou

s

Tip na články o vědomých ženách a opravdových mužích ;-)

Přidávám dva tipy na čtivo pro volné chvíle:

Vendula Kociánová – Proč jsou vědomé holky singl? Zajímavé úvahy, akorát ty charakteristiky samy o sobě nejsou tím důvodem. Podle mě tím podprahově Vendula říká, že tím důvodem je nedostatek vědomých mužů… A to je úplně jiné téma…

Jan Bílý – Takový jeden mužský večer. Nejsem muž, ale je to inspirativní čtivo, i pro potenciální (či skutečné) matky.

S láskou

s

RECENZE: Brené Brown – Co tě nezabije, to tě posílí

Ach, další úžasná kniha… Jen s tím českým překladem názvu si nejsem jistá… Já jsem četla anglickou verzi, která se jmenuje Daring Greatly: How the Courage to Be Vulnerable Transforms the Way We Live, Love, Parent, and Lead. Těžko se to překládá, ale je to spíš něco v duchu „Žít naplno aneb Jak nám odvaha být zranitelní mění způsob, kterým žijeme, milujeme, vychováváme děti a jdeme příkladem„. Což teda podle mě zní úplně jinak, než že co mě nezabije, to mě posílí :-)

Autorka pracuje v originále s pojmy SHAME a GUILT.

SHAME se překládá jako ostuda a je to používáno ve smysl = já jsem špatný, stydím se.

GUILT se překládá jako vina a je to používáno ve smyslu = udělal jsem něco špatného (ale nejsem špatný já celý, pouze toto jednání).

Autorka na mnoha případech uvádí, jak jsme drceni různými společenskými očekáváními, která na nás kladou požadavky, které nemůžeme splnit. Na základě toho dojdeme k přesvědčení, že jsme špatní, uzavíráme se do sebe a bojíme se žít, abychom neudělali zase něco špatně. Ach. Povinná četba by to měla být!

Autorka například uvádí, jaké jsou běžné znaky spojované v průzkumech s ženstvím – že ženy mají být milé, moc se neprojevovat, být hezké, štíhlé, tiché, pečující, obětavé mámy atp. Že takové nejste? Pak je s vámi možná něco v nepořádku! (říkají ta společenská očekávání!). Na muže se taky klade spousta požadavků – že mají neprojevovat emoce, hodně vydělávat, být silní, dominantní a tak podobně.

Ve skutečnosti takoví nejsme. Toto nám neprospívá. Vytváří to v nás pocit, že nezapadáme, že jsme špatní, a mnoha věcí se v životě neodvážíme, protože máme pocit, že v nich nemůžeme uspět a jen tím všem ukážeme, jací jsme looseři.

Skutečný život ale spočívá v něčem jiném. Vlastně v onom profláknutém „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“. Jakmile si uvědomíme, že nejsme špatní my celí, ale pouze občas učiníme třeba chybnou volbu, je to osvobozující. Pokud dokážeme za tato nesmyslná omezení nahlédnout a být zranitelní, pokud dokážeme být odvážní a pustit se do věcí prostě proto, že nám přinášejí třeba radost, a ne proto, že v nich potřebujeme být nejlepší, a nebojíme se, co tomu řeknou lidi. Pak neexistují žádná měřítka úspěchu, pouze náš vnitřní dobrý pocit – a to je přece to hlavní! Až budu jednou ležet na smrtelné posteli, budou mi fuk všechna cizí očekávání – budu jen s potěchou hledět zpět na všechno, čeho jsem se odvážila, a hořce litovat příležitostí, které jsem promarnila…

Všichni jsme dobří. Není třeba se stydět za to, že nemáme dost štíhlá stehna, že neumíme vařit, nebo že dost nevyděláváme. V tom naše hodnota nespočívá! Důležitá je bezpodmínečná láska, laskavost, sounáležitost, a odvaha žít!

Známe to asi všichni z domu taky. Věty typu „Zbláznila ses?“ nebo „Jsi normální?“ mi dodnes ještě někdy zní v uších… Ano, jsem normální a nezbláznila jsem se. Jen se naše hodnoty neshodují…

Tolik jen velice ve zkratce na téma, které považuju za vysoce důležité a knihu všem doporučuji. V jistém smyslu mě zastihla na cestě, kterou už nějakou chvíli kráčím, a to je právě cesta odvahy. Podnikám poslední dobou věci, na které bych se nikdy dřív neodvážila. A není důležité, jestli podle nějakým měřítek uspěju. Důležité je to, že jsem se do toho dala! Ať už se jedná o výlety na Ukrajinu, roadtripy do Rumunska, nebo třeba sdílení toho, že se zajímám o kineziologii, reiki a jiné podobné věci :-)

S láskou

s

Víme starou belu

Zaujala mě na facebooku Jana Bílého jedna výměna názorů. Jan Bílý tam sdílel video nového francouzského prezidenta s tím, že je silné a že se možná odstěhuje do Francie…

Jan Bily: Silné. Asi se stěhuju do Francie. Ale především se stěhuju z Česka, kde se president snaží rozvrátit nejen společnost, ale nyní už i demokracii. A polovina lidí mu k tomu pořád tleská. A Babišovi těch jeho 30%.

 

Na to se mu dostalo této odpovědi od jedné dámy:

Jitka: Jane, tak Vy to přeci obvykle děláte, že z téhle země odcházíte, když se to tu trochu přiostřuje. A pak se jako hrdina vracíte. Tak třeba jeďte a nechte tuhle zemi těm průměrným, kteří neodešli ani za bolševika a neodejdou ani teď, protože jim bude vždycky chybět ta vlídná krajina bez velkých klimatických propadů, hrabalovská povaha národa a švejkovina za každým rohem. Jako mému otci, co nesměl dostudovat. Není tady ideálně a mnoho vzdělaných odešlo nedoceněno, ale ta sousedovic tráva je úplně stejně zelená a má dost podobné parazity v půdě jako naše. Tahle země bude jednou nejstabilnější místo v Evropě, dost možná právě proto, že není tolik významná. Zeman nám ostudu dělat ani nemůže, protože Česká kotlina nikoho nezajímá a to ani migranty. Zatím.Mně osobně postačí vědět, že tahle země kojí svými prameny půlku Evropy, abych jí byla vděčná. Proč tedy do naší země proudí velké množství mladých lidí ze západu (Portugalsko), vím, že bývalé kolonizační země si vybírají svou daň za poničení kultury národů tří kontinentů. Jeďte a glosujte mě svým „ale, ale“ nadhledem.

A Janova reakce s nadhledem:

Jan Bily: Jitko, nevím, co vás vedlo k tomu napsat to, co jste napsala v prvních dvou větách. Ale chtěl bych poznamenat, že o mých „odchodech a návratech jako hrdina“, potažmo o tom, proč co dělám a jakou cenu za to platím víte opravdu starou belu. Výběr slov jako „obvykle“ „když se přiostřuje“ nebo „hrdina“ dle mého soudu svědčí o něčem, co Vám leží v žaludku, ale co se mnou opravdu nemá nic společného. Tak možná příště napíšete, co vás skutečně bolí, a přestanete popisovat můj život, který opravdu neznáte. Byl bych za to moc vděčný.

Nejde mi teď ani tak o to, co Jan a Jitka píší věcně (byť souhlasím s Janem). Spíš tím chci upozornit na to, jak opravdu většinou všichni víme starou belu o tom, co uvnitř řeší druzí, jaké jsou jejich motivace a jakou za to platí cenu. Věci často nejsou takové, jaké se nám zdají být – většinou si do nich promítáme své obsahy, máme pocit, že tak, jak to vidíme my, to vidí i všichni ostatní. Jenže nevidí.

s

TIP na článek: Živí mrtví

To jsou zase synchronicity – před dvěma týdny jsem četla knihu o somatickém prožívání a dneska je o tom článek na psychologii.cz – a zapadá i do tématu mého předchozího příspěvku… Zatím v tom mám příliš chaos na to, tak nevím, jestli k tomu dokážu napsat něco smysluplného, ale rozhodně doporučuju tento článek – zde.

Já si začínám uvědomovat, že zamrzám docela často. Ono i takové náhlé prázdno v hlavě je podle mě ono zamrznutí – kdy například ze strachu, že nebudu umět odpovědět na zadání, prostě zamrznu a nic mě nenapadne… Nebo často i v běžném životě, když je toho na mě najednou moc, najednou mám chuť prostě jen odejít, neposlouchat, nedotýkat se, jen si tak chvilku být v tichu a o samotě, nic neřešit, nemít žádné podněty… Většinou to za chvilku přejde.

Metoda somatického prožívání k tomu přidává užitečná cvičení, jak z toho ven – některá jsou na konci toho článku. Používám některá z nich a fungují. Hlavně cvičení na uzemňování a prociťování dlaní a chodidel… Funguje to i na různé strachy, úzkosti, obavy a podobně. To cvičení, které používám já, je přitom strašně jednoduché. Prostě jediné, na co se soustředím, je to, jak se cítí moje chodidla na zemi. Plně je prociťuju. Veškerou svoji pozornost soustředím do nich, případně třeba ještě do dlaní, nebo do jiných částí těla. A nemám pak už kapacitu na ty strachy a tělo se zklidní… Pomáhá mi to zatím i na nespavost, na hlad, na únavu… Jen pozoruju ty vjemy, a nepřisuzuju jim pořád ty svoje negativní obsahy.

s