Všichni vědí, jak je to správně

Doputoval ke mě tento obrázek… a přišel mi nesmírně výstižný. Prohlédněte si ho – první dvě scénky jsou o tom, že každý vždycky ví, co a jak mají druzí správně udělat, je to přece úplně jasné – až na to tedy, že každý to ví JINAK. Ale každý je přesvědčen o tom, že právě on to ví správně. Když se na to podíváme z nadhledu, jako na tomto obrázku, hezky vynikne, jak je to absurdní.

Nicméně nejzajímavější pro mě je pole číslo tři. To totiž ukazuje, že ačkoliv jsme každý jinak chytrý a každý víme jinak, co by měla paní s dítětem dělat, na jedné věci se shodneme. A to na tom, že by sakra měla přece něco udělat! Je zajímavé se nad tím zamyslet – proč? Proč jsme přesvědčeni, že kdykoliv se děje něco, co se nám z jakéhokoliv důvodu nelíbí, musíme s tím NĚCO udělat?

Nicméně ten obrázek má ještě několik dalších zajímavých aspektů v detailech – nevím zda tam jsou umístěny vědomě, či nevědomě, ale:

  • Mladší paní ví, že dítě se nesmí za žádných okolností uhodit, aby se neublížilo chudinkovi malému; starší paní ví, že zlobící dítě se má prostě seřezat a hotov (když to trochu přeženu na obě strany) – tedy generační rozdíl, kdy současný společenský úzus je úplně jiný než úzus o pár desítek let zpátky (a skutečně jde jen o společenský úzus, ani jedno ani druhé není nijak objektivně správně nebo špatně).
  • Obě paní jsou paní (nikoliv pánové) – ženy většinou vědí nejlépe, jak mají ostatní co dělat ;-)
  • Všimli jste si, že na obrázcích je ještě jedna postava?;-) Kdyby neměl sluchátka, byl by to pro mě hrdina dne… (díky těm sluchátkům ale nevím, zda je skutečně tak nad věcí, že se do toho prostě nijak neplete a neangažuje, a nebo zda je jen prostě mimo a nic kolem sebe nevnímá :-D)
Reklamy

Přijmi, co máš

Potkala jsem se nedávno s jedním kamarádem. Nevídáme se moc často, tak 4x za rok, ale když už se potkáme, otevřeně si povídáme o tom, jak se máme. Nejinak tomu bylo včera. Mluvili jsme o jeho krizích a o mých trápeních.

„Hele, tak můžeš zajít ještě na astropsychologii,“ navrhoval mi. Byl tam naposledy na konci prosince, na dně své krize. Astropsycholožka mu předpověděla, že od půlky dubna se to zlepší. A skutečně, od 15.4. má aspoň novou práci. Když se ptal na vztahy, řekla mu, že tam nic moc nevidí a že až tak koncem letošního roku. V té době byl zklamaný. V době naší schůzky se mu už zdálo, že to uteklo hodně rychle a že konec roku tady brzo bude.

Není to fanatický fanda astrologie. Je to normální chlapík, s normálním problémy, toužící po vztahu.

Pak mi říkal, že se s paní astropsycholožkou bavil i o tom, jak moc můžeme to, co nám hvězdy připravily, ovlivnit. Podle astropsycholožky prý moc ne. Podle její zkušenosti to prý většinou nakonec dopadne, jak hvězdy předpověděly, bez ohledu na to, jak se člověk snaží.

„A pak mi řekla,“ uzavřel kamarád, „že člověk musí přijmout, co má.“

Říkám si, že nejspíš na žádnou astropsychologii jít nepotřebuju :-) Radu jsem už dostala.

s

Turismus

Slyšel jsem v šalině dvě slečny – připadlo mi že jim sotva bylo 18, ale možná už to špatně poznám – jak rozebírají cestování letadlem; jaká společnost je jaká, kvalita, ceny… Zaznamenal jsem, že letecky už byly v Barceloně, v Londýně, v Itálii… a to jistě nebylo vše.

Turismus nám bují. Do Adršpachu se lidi už nevejdou, podobné problémy hlásí Šumava, o Českém Krumlově nebo Praze nemluvě. To ale není nic proti Amsterodamu (18 milionu turistu ročně a očekává se dvojnásobný nárůst!) nebo Benátkám… V Barceloně už se místní bouří. A fronty už se stojí i na Mt. Everestu!

A trend bude zcela jistě pokračovat – před pár lety začaly po Evropě cestovat Poláci, a od té doby je člověk potkává (zpravidla v organizovaných skupinkách) všude. Čtyřicetimilionové Polsko ale není nic proti tomu, až začnou ve velkém cestovat Číňani…

Co s tím? Někteří nadšenci věří, že by mohla pomoct virtuální realita – když si Barcelonu pustím do brýlí, nebudu cítit potřebu tam jet. To je ale podle mě zásadní nepochopení turismu. Turismus je hlavně a především statusový symbol. Také výborný zdroj fotek na Instagram. Cestovat je prostě in. Navíc je to společensky dobře akceptovaný (možná až preferovaný) způsob, jak utrácet peníze, trávit čas a dočasně utéct ze svého neuspokojivého běžného života. Jsem hluboce přesvědčen, že minimálně 90 % turistů (někdy říkám až 99 %, ale budu se držet při zemi) nikam nejezdí pro to samotné místo, v zásadě o něm nic moc nevědí a ani se dozvědět nechtějí; cestují proto, že je to in, cool a super, a místa, která navštíví, si vybírají podle toho, kam je někdo nalákal, nikoliv na základě nějakých svých vnitřních důvodů. Cestování je prostě cílem samo o sobě – a jako takové ho žádná virtuální realita ani nic podobného nemůže nahradit. (Dokonce si naopak myslím, že ta může být užitečná jedině pro to malé procento lidí, kteří na místo cestují proto, aby ho skutečně viděli – ti si v určitých případech mohou vystačit s virtuální prohlídkou.)

Já žádné řešení na celospolečenské úrovni nevidím. Respektive je jediné – cestování musí ztratit svůj význam statusového symbolu. Co by k tomu ale mohlo vést, to netuším… Možná enviromentální uvědomělost (omezení létání), možná odpor místních (kteří se k turistům postupně začnou chovat nepřátelsky), možná nějaká regulace (poplatky, povolenky, zákazy…) – to vše by mohlo tu cool aktivitu, jakou cestování je, turistům postupně znechutit a změnit její status v očích společnosti.

Ze zkušenosti ale vidím řešení na úrovni osobní: jezdit na místa, která vyhlášenou turistickou destinací nejsou. Takových míst, která jsou zároveň tím či oním způsobem krásná a/nebo zajímavá, je nekonečně mnoho – a z výše uvedeného principu toho, jak si turisté své cíle vybírají, vyplývá, že jen velmi malá část z nich se snad někdy v budoucnu turistickou destinací stane. Takže netřeba zoufat – jen je třeba se smířit s tím, že nebudeme stanovat zrovna pod Pravčickou branou nebo večeřet zrovna na Champs-Élysées ;-)

Uvolnit tělo

Jsem sama doma, peču chleba a tvarohovou bábovku. Ideální příležitost něco si k tomu pustit a poslouchat, například podcasty Psychologie.cz, pro které jinak nenacházím čas. Ty, co mě nejvíc zaujaly, jsem už naposlouchala, a ze setrvačnosti jsem si pustila i podcast s Pavlem Špatenkou na téma „duchovní materialismus“ (jiný podcast s ním byl na téma „naslouchat tísni“, a když slyším, jak je přirozené, že tíseň zažíváme, je to naprosto osvobozující).

Téma duchovního materialismu je celkem zajímavé a určitě ho ještě někdy prozkoumám. Ale na konci podcastu přišla zásadní zpráva. Jan Majer se Pavla Špatenky zeptal, jak se „od duchovního hromadění dostat na cestu, která opravdu někam vede“ – Pavel Špatenka se pousmál a řekl: „Uvolnit se. Uvolnit tělo.“ Procvičovat, že si jen tak lehneme na záda, dýcháme, obrátíme se do těla a pozorujeme všechno to napětí, které v těle máme… A dělat to pravidelně.

Taková prostá rada, že? :-)

Mám v těle spoustu napětí. Posledních pár let systematicky pracuju na jeho uvolňování, a jde to, ale pomalu. Napětí pořád zůstává. A systematické uvolňování už taky nějaký čas procvičuju. Většinou večer, když ležím před usnutím v posteli, nebo ráno, když jsem brzy vzhůru a Radim ještě spí. Poslední dobou jsem v tom trochu polevila, ale zase se k tomu vrátím.

s

Virtuální realita

Chtěl bych se stručně podělit a nejsilnější zážitek z poslední doby: navštívil jsem muzeum, kde hlavní část expozice spočívá v tom, že si nasadíte brýle pro virtuální realitu, sluchátka – a zhlédnete deset asi minutových scén z doby první světové války. No zhlédnete – sedíte prostě ve scéně a ona se kolem vás odehrává. Jsou to normálně hrané scény (natočené 360stupňovou kamerou) s minimem dodatečných digitálních efektů – a řeknu vám, ten zážitek je famozní. Opravdu jsem měl po sundání brýlí pocit, jako bych „tam“ byl. Odjel jsem přesvědčen, že tohle je jednoznačně budoucnost. Za pár let budeme takové brýle mít všichni běžně doma (ony už dnes ve skutečnosti nestojí víc než mobil) – a věřte mi, s koukáním na televizi nebo monitor se to nedá srovnat! Vlastně teď moc nechápu, jak to, že už je dávno všichni nemáme…

Kdo má přednost?

Pozoruji jeden jev, který bych nazval převrácená hierarchie důležitosti blízkých osob. Mám na mysli to, jak se rozhodujeme komu/čemu dáváme přednost, když nemůžeme zvládnout všechno (což je vlastně téměř neustále). Když na člověka tlačí šéf, aby přes víkend řešil nějaký průser v práci, zároveň na něj tlačí tchýně, aby jí pomohl s malováním, zároveň manželka objednala ubytování na víkend v horách – a to se jedná o víkend, který se člověk původně plánoval věnovat něčemu svému. Jak se v takové situaci rozhodneme?

Vypozoroval jsem že existuje jedna mimořádně zrádná metoda, podle které se rozhodnutí dá u části lidí předvídat: seřaďte ty osoby podle blízkosti a důležitosti vůči danému člověku – a pak začnete odzadu. Takže nejvíc vyhoví tomu nejméně blízkému, tomu, komu na něm samém záleží nejméně (tedy šéfovi). Pak vyhoví tomu druhému v pořadí (to bude tchýně) a teprve nakonec tomu nejdůležitějšímu (to bude manželka) – přičemž o tom, že by vyhověl tomu opravdu nejdůležitějšímu a nejbližšímu (čili sobě) nebude ani uvažovat.

Důsledkem je, že jakýkoliv problém nebo nedostatek času necháme nejvíce „odskákat“ lidi, kterým na nás nejvíc záleží, kteří nás mají nejvíc rádi a kteří jsou pro nás důležití – a my pro ně. Protože ti jsou k nám nejvíc tolerantní, nejvíc chápaví, nejméně nás budou uhánět a nejspíš nám vyhoví, když je o to poprosíme.

Něco vám ale řeknu: NENÍ TO FÉR! A ti tolerantní a chápaví blízcí to cítí a když to takhle budeme dělat dlouhodobě, nakonec jejich pohár trpělivosti přeteče. A nám namísto milujících blízkých zůstanou šéfové a klienti, kterým jsme vždy dali přednost – kterým na nás ale ani zbla nezáleží a kteří nám nijak nepomohou, když my to budeme potřebovat. A to – ač je to kruté – fér bude.

Konečně se za sebe stavím

Po mnoha letech osobního rozvoje, a asi i po nedávném odbloku na téma „sama sebe zrazuju“, to konečně můžu vyslovit a vědět, že je to pravda. Konečně se za sebe stavím. Konečně se cítím, že jsem rovna a že můj postoj je relevantní. Že na tom, co chci já, záleží. Je to ještě takové křehké, neohrabané a někdy na hranici společenského faux-pas, ale je to tam.

Už dokážu kolegovi, který mi v pátek odpoledne, v době, kdy se mi to nehodí, telefonuje a chce si povídat, že některé věci nechci rozebírat a že potřebuju skončit hovor, místo nekonečných debat o ničem. Už dokážu jít uprostřed porady na záchod, když potřebuju, aniž bych řešila, jestli je to vhodné nebo není. Už dokážu Radimovi, když mě štípne do obličeje, říct, že to bolí. Už dokážu říkat, že mě něco štve nebo že se mi něco nelíbí. Už to dokážu.

Uff… To to trvalo teda. Bude to ještě chtít trochu procvičování, ale myslím, že už to bude dobré :-)

s

Jsem tady správně

Minulý týden jsem byla na dalším odblokovávacím semináři a po něm jsem absolvovala ještě jeden odblok na téma „za všechno můžu“. Byl tak výjimečný, že jsem se rozhodla o něj podělit a předem varuju, že byl takový trochu až ezoterický. Ale jsem po něm citelně jiná… Odblok se odehrával pár minut před mým početím. Netuším, kde jsem vzala pocity z té doby, ani jak to s tím počínáním je, to ale v odblocích není důležité. V té chvíli jsou ty pocity skutečné, a to je všechno, co je podstatné.

Takže pár minut před mým početím mám pocit, že stojím u jakéhosi tunelu, do kterého mě něco vtahuje. Nechám se vtáhnout, ale zmítám se ve zmatku, obavách a nejistotách… nevím, kam mě to nese a co tam budu dělat. Stop. Vracím se zpět na začátek tunelu. Co bych potřebovala? Nevím jistě… Uvědomuju si najednou všeprostupující klid a pocit, že jsem tady správně. Že jsem tady dobrovolně, protože chci. A že jsem tady i proto, že mě rodiče volají. Představuju si, že jsme na to uzavřeli smlouvu a beru si ji do podpaží. Jsem tady správně. Co ještě bych potřebovala? Vzít si s sebou lehkost. Beru si ji v podobě malého nafukovacího balónku. A co dál? Napadá mě, že bych chtěla poslat pusu Radimovi a udělám to. Najednou si uvědomuju, že tu Radim je… už teď… ještě před mým početím, jsme domluvení a já mu posílám pusu. Je to nesmírná úleva, kterou skutečně fyzicky cítím spolu s horkým, příjemným pocitem v zádech… Další energetický balvan ze zad padá a už se nevrátí.

Tak, je čas skočit do toho tunelu. Teď, když jsem vybavená smlouvou, lehkostí a Radimovou podporou, jsem připravená tam prakticky skočit, jak jsem natěšená, a tak to udělám. Na konci tunelu se ocitnu v takové jakoby ponorce nebo bublině. Mám tam postel a stůl, je to tam fajn. Ale takové izolované, nudné, a to se mi nelíbí. Nechci být izolovaná. Představím si tam telefon, který mě spojuje s celým světem. Je to mnohem lepší, ale pořád to není ono. Bublina mě chrání před prožíváním, a to je nuda. Zkouším si tedy představit, že bublinu opouštím, a místo toho se ocitám v maminčině bříšku. Nemám žádný tvar, ale pocit je zřetelně jiný. Najednou něco cítím! Cítím, jak mi tělo pracuje… vnímám a prožívám. Jaký rozdíl, proti bublině!

Je to skvělé. Mám zase pocit, že chci poslat pusu Radimovi, aby viděl, že jsem to zvládla… že na mě může být pyšný! Přichází další nádherný horký pocit a úleva. Uvědomuju si, že mě má rád a jak je to skvělé. A že mě má rádo ještě spousta dalších lidí. Úplně se v té lásce koupu. Umocňuje se pocit, že jsem tady správně a že všechno je, jak má být… Tím odblok končí.

A od té doby jsem zase trochu jiná. Cítím se klidnější, některé věci mě už neštvou, a moc ráda se do toho pocitu, že jsem tady správně, vracím, dokud si na něj dokážu vzpomenout. I k tomu, že mezi sebou možná máme dohody a že mě nikdo neštve jen tak :-) Uf. Díky.

S.

Pesimista?!

Součástí knihy Martina Seligmana, o které tu teď v poslední době opakovaně píšu, jsou i odkazy na různé psychologické a osobnostní testy, které se knihou prolínají. Jde je udělat buď písemně z knihy, nebo (v rozsáhlejší podobě) na webu. Všechny jsem si zatím udělala, a zatímco některé vycházejí k mé spokojenosti, některé tak nevycházejí.

Například mi v jednom z testů vyšlo, že jsem pesimista a na škále mezi beznadějí a nadějí se nacházím na pozici mírné beznaděje. Přiznám se, že mě to dost zaskočilo. Měla jsem za to, že jsem se za poslední roky už dost posunula, život mě už tolik neděsí a dokážu vzhlížet vstříc zářným zítřkům. A ejhle, zůstávám přitom v mírné beznaději a jsem pesimista.

Jak k tomu došlo? Seligman a jeho kolegové popisují pesimistu jako někoho, kdo se domnívá, že stane-li se něco dobrého, je to štěstí, náhoda, případně to má nějakou jinou příčinu, která nezávisí na tom, komu se to stane, a je to přechodné. Naproti tomu stane-li se pesimistovi něco špatného, přičítá to sám sobě, jako svoji nezměnitelnou vlastnost, či jako něco, co je trvalé. Optimisté to pak mají naopak – dobré věci jsou podle nich trvalé a mají původ v nich (například nejde o štěstí, ale o nadání nebo vlastní zásluhu) a negativní věci jsou krátkodobé vychýlení z tohoto pozitivního stavu, nezávislé na tom, komu se dějí.

Tak z tohoto úhlu pohledu občas asi opravdu pesimista jsem. Udělala jsem minulý týden chybu v práci, a to velkou. Máme vracet velkou částku peněz, a já jsem měla za úkol napsat podání, které proti tomu bojuje. Je to sice boj nejspíše marný, ale přesto je to stále boj. A já jsem tam napsala jeden odstavec totálně špatně. Něco jsem ve smlouvě přehlédla a argumentovala úplně blbě. Dokonce mě na to jeden kolega upozornil, já jsem to opravila, ale špatně jsem si to uložila a v podání, které odešlo, to zůstalo špatně. A moje závěry? Jsem špatný právník, a je to jen důsledek toho, jak jsem nepozorná. Všechno je marné.

Kdybych byla optimista, moje úvahy by patrně byly spíš tyto – měla jsem toho moc, tak jsem byla pod tlakem a udělala jsem chybu. To se stává a není to žádná hrůza, navíc to jde napravit.

Od malička jsem typ člověka, který hledá chyby vždy nejdříve sám u sebe, přestože je na druhou stranu tak nesmírně pečlivý, že chyby téměř nedělá (o to hůř snáším, když je dělám – a to se poslední dobou stává stále častěji). Svým chybám pak často přikládám katastrofální následky – bude to průšvih, bude na mě naštvaný, nebude mě mít rád, jsem vadná, jsem marná, nestojím za nic.

No, tolik krásných zjištění z takového jednoduchého testu na optimismus :-) Teď už jen přijít na to, jak z toho ven. Asi začnu tím, že si uvědomím, že toto dělám, až udělám příště další chybu a připomenu si, že to neznamená, že jsem marná. Znamená to jen to, že jsem udělala chybu…

s

Naučená bezmoc

Paul Seligman píše ve své knize Opravdové štěstí, že se v průběhu své dlouhé psychologické praxe roky zabýval něčím, co označuje za naučenou bezmoc. Přibližuje to na příkladu smečky psů, kteří byli vystaveni bolestivým elektrickým šokům za takových okolností, že ať udělali cokoli, šokům se nešlo vyhnout. Seligman píše o tom, že část z nich to vzdala. A to natolik, že když došlo ke změně situace a šokům se šlo snadno vyhnout, tito naučeně bezmocní psi se o to již ani nepokusili, a útrpně šoky snášeli dál.

Taky se tak někdy chovám.

Pozoruju to asi nejčastěji v práci. U nás ve velkém korporátu nejsou výjimkou situace, s nimiž se neztotožňuji, trpím, ale nemůžu s tím nic udělat (tím naprosto nechci srovnávat práci v korporátu s elektrickými šoky, ale princip je podle mě stejný). Když se pak po takové zkušenosti setkám s úkolem, který už bych ale ovlivnit mohla, nezřídka reaguju rezignací i tam, kde už ve skutečnosti bezmocná nejsem.

Seligman se zabýval zkoumáním toho, co determinuje jednotlivé psy k tomu, jestli to vzdají nebo ne. Popisuje, že závěry učiněné se psy, jsou přenositelné na lidi a zabývá se otázkou, co vede k tomu, že někteří to vzdají málem ještě před tím, než se s nějakým příkořím setkají a jiní to zkrátka nevzdají nikdy. Pokud k nějaké odpovědi došel, ještě jsem se k ní nedočetla a dám kdyžtak vědět.

Když se zamyslím nad tím, jak to mám v životě já, řekla bych, že jsem dřív v takovém stavu naučené bezmoci žila hodně a často. O hodně věcí (dle mého tehdejšího přesvědčení) nemělo smysl se snažit, a tak jsem se o to ani nepokoušela. Z toho pramenilo mnoho různých frustrací, které dnes ještě někdy zazlívám lidem, jež mi (dle mého soudu) nedali to, co jsem potřebovala. Přitom je ale jasné, že část viny leží na mně, na té, která se v důsledku rezignace ani o nic nehlásila a o nic nežádala. A pak se divila, že nedostává.

Teprve poslední dobou si začínám silně uvědomovat, jak moc mohu různé věci ovlivnit a  zkouším tak činit. Je to zkušenost, která je empowering (dávající sílu).