Pýthiino proroctví

Úžasný byl areál v Delfách s Appolonovým chrámem, kam si svého času chodili pro radu mnozí vládci i obyčejní smrtelníci…Jaké proroctví vyjevila Pýthie nám (přestože jsem si žádnou konkrétní otázku nepoložila!)? Naše proroctví znělo takto: Krásné věci jsou již za obzorem.* Díky, kněžko, za takovou nádhernou věštbu!

s

* Zajímá vás, jak nám ho vyjevila? Když jsme vešli do areálu, minuli jsme slečnu s nápisem na tričku Beatiful things are on the horizon ;-)

Reklamy

Filosofická otázka č. 1

Už než jsme vyrazili, bylo mi jasné, že tento měsíc bude vhodný na filosofické úvahy – jedeme koneckonců do Řecka, země, odkud samotný výraz „filosofie“ pochází (phileo sofia). Nečekal jsem ale, že první filosofická otázka mě dožene již necelý půlden po odjezdu, ještě hluboko v Srbsku, kdy nám chybí ještě aspoň sto kilometrů než se ocitneme na Balkáně…

První večer jsme strávili v Subotici, prakticky prvním městě v Srbsku po přejetí hranic EU. Pro představu – velikostí (cca 100 000 obyvatel) a významem srovnatelná s Olomoucem. Sedíme večer na hlavním náměstí a pozorujeme ruch kolem. A přestože je pátek večer (a tedy asi nejživější okamžik týdne), je to úplně jiná liga než u nás. Žije se tu prostě mnohem víc venku, pospolu. Hospody jsou taky plné – ale kromě toho po náměstí posedává a postává mnoho skupinek lidí, halasí tu mnoho hlasů a – co je asi nejvíc do očí bijící – řádí tu mnoho dětí. Chlapec s míčem, několik dětí na kolech, hromada dětí jen tak pobíhajících, pokřikujících a kdovíco dalšího provádějících kolem. Hned vedle hlavního náměstí je navíc dětské hřiště s prolézačkami…

Filosofická otázka č. 1 tedy zní: Je opravdu likvidace tohoto společenského života a obrat k brutálnímu individualismu nutnou cenou za ekonomickou prosperitu (pro představu: HDP Srbska a průměrný plat v Srbsku je cca poloviční než v ČR)? Nebo to má spíš co dělat s jakousi přirozenou náturou obyvatel, klimatickými podmínkami, apod.?

Tři roky se Soňou

Dnes máme třetí výročí – to to letí! Přemýšlel jsem, co k němu napsat, abych se neopakoval (protože všechno, co jsem psal minule a předminule, stále platí!), a nakonec mě napadlo, že tentokrát to pojmu trošku naopak a napíšu dva nové důvody, proč je Soňa skvělá, které spočívají v tom, co NEdělá.

Nebuzeruje mě. Všimli jste si, kolik žen své partnery prakticky neustále sekýruje? Každých pět minut jim říkají, co mají dělat a co dělat nemají, jak to mají dělat a jak to dělat nemají, když něco dělají, kritizují je, jak by to mohli dělat lépe, a když nic nedělají, kritizují je, že by mohli něco dělat. Mám kolem sebe několik takových případů – a stačí abych v jejich společnosti strávil půl dne, a jsem z toho unavený… i přes to, že samozřejmě v takovém případě nejsem ani adresátem této záplavy připomínek, jen je poslouchám jako nezúčastněný divák! Vyšší level je, když tyto ženy své partnery přímo shazují – vyjmenovávají jim důvody, proč jsou neschopní, připomínají jim, co všechno jim nejde, vysmívají se jim. Na to se pak už dá říct jediné: Tak proč s takovým nemehlem žiješ?

Neodmítá mě, ani to co dělám. Další častý případ fungování partnerů, kdy žena v lepším případě zcela ignoruje, v horším aktivně odmítá část toho, kým její partner je a co dělá. Muž je třeba vášnivý fotbalista, filatelista nebo milovník černobílých filmů – a jeho partnerka se tváří, že fotbal, známky nebo černobílý film na světě vůbec neexistují, absolutně nic o nich neví a vědět nechce. Neříkám, že má partnerka fotbalisty začít hrát fotbal nebo chodit každou sobotu na jeho vesnické derby nebo partnerka filatelisty sbírat známky nebo jezdit na burzy – to určitě ne. Ale když okázale ignoruje nebo odmítá něco, co je pro jejího partnera jednou z nejdůležitějších věcí v životě, znamená to, že ve skutečnosti ignoruje nebo odmítá (minimálně z části) i jeho samého. Vyšší level pak je, když tím, čemu se partner věnuje, vyloženě pohrdá: „Zase se hrabe v těch svých známkách…“ (s nevysloveným dovětkem: namísto aby dělal něco pořádného).

Takže – děkuji, Soni, za celé ty krásné tři roky! :-*

P.S. A toto výročí oslavíme tím, že dnes odjíždíme na měsíční výlet po Řecku a přilehlém Balkánu. Tak se tady mějte hezky – neboť my se stejně hodláme mít tam!;-)

Tip na článek: Proč holčičky kvůli pochvalám mohou trpět celý život a Vrcholový sport ženy ničí

Narazila jsem na zajímavý článek od psychologa Milana Studničky, který navazuje na kauzu Koukalová. A vzpomněla jsem si, že web dovychovat.cz, kde se svým kolegou pomáhají rodičům vychovávat děti, jsem už kdysi kdesi viděla (mám pocit, že sem dával nějaký odkaz Radim), a našla jsem tam text, který s tématem volně souvisí a taky právě velice trefně zasahuje do toho, co aktuálně řeším a co jsem psala i v tom textu o proběhlé první části výcviku – a sice do mého neustálého očekávání hodnocení mého výkonu či mé osoby od druhých. Článek najdete zde. Měla jsem v úmyslu sem nějaký podobný text napsat, ale myslím, že teď už nemusím. A řekla bych, že se to zdaleka netýká jen holčiček, přestože pan Studnička zřejmě vychází z toho, že klukům tolik tlak na výkon nevadí. No, možná jim opravdu vadí méně, ale myslím, že toho hodnocení by taky nepotřebovali tolik, kolik se jim ho celý život dostává…

s

Proti preventivní lékařské péči

Tento článek napsala paní, které je asi 65-70 let a rozhodla se, že nebude chodit na žádné preventivní prohlídky a vyšetření. Přečtěte si ho celý (já na něj odteď budu odkazovat každého, kdo bude mít připomínky k mému postoji k lékařům a medicíně obecně;-), vytáhl a přeložil jsem dva zásadní odstavce:

Jak má doktor – nebo nemocnice či farmaceutická firma – vydělat na v zásadě zdravých pacientech? Tím, že je pošle na testy a vyšetření, které – pokud jsou provedeny v dostatečném množství – určitě najdou něco špatného, a nebo aspoň něco co by se mělo sledovat. […] S technologiemi, které mají vysoké rozlišení (např. CT skenery) je detekce malých abnormalit téměř nevyhnutelná, což vede k dalším testům, předepisování dalších léků a návštěvám dalších doktorů.

[…] S příchodem lepších zobrazovacích technologií jsou doktoři schopni detekovat mnohem více maličkých bulek v krku a operativně je odstranit, ať už byla operace nutná, nebo ne. Odhaduje se, že 70-80 % operací rakoviny štítné žlázy provedených na ženách v USA, Francii a Itálii v letech 2000-2010 byla podle dnešních měřítek zbytečná. V Jižní Koreji, kde se lékaři rakovinou štítné žlázy zabývaly obzvláště důkladně, bylo toto číslo až 90 %.

Jak nastavení naší mysli ovlivňuje naše zdraví

Není načase začít to brát vážně, když už se o tom píše i na BBC? ;-)

(Offtopic poznámka: Otevřete si v libovolný okamžik internetové zpravodajství v ČR – třeba lidovky, idnes, novinky, nebo cokoliv dalšího, co považujete za relevantní zdroj informací. Podívejte se na hlavní témata – stačí si přečíst titulky. A pak si otevřete BBC. Podívejte se na hlavní témata – stačí si přečíst titulky. Srovnejte. Opakujte po dobu několika dnů či týdnů. Závěr si pak udělejte sami;-)

Co bych chtěla změnit, kdybych mohla?

Četla jsem teď velice zajímavou knihu od Mark Hermana o hledání vnitřního marťana. Je to osobně-rozvojová kniha, o níž sem snad někdy brzy napíšu i recenzi. A tedy se v ní klade také spousta otázek. Jedna z nich zní asi takto: Co byste chtěli změnit ve své minulosti, kdybyste mohli?

Občas nad tím přemýšlím. Většinou jsou to okamžiky, kdy mám pocit, že jsem někomu ublížila (je zajímavé, že tolik netoužím měnit okamžiky, kdy někdo ublížil mně…).

Třeba:

  • mrzí mě, že jsem spolužákovi ve školce, Radimovi, takovému neduživém outsiderovi, jehož velkou vášní bylo kreslení, zničila jeden obrázek náklaďáku tím, že jsem mu na něj omylem vylila lahvičku tuše, s kterou kreslil,
  • mrzí mě, že jsem se víc nemazlila s naším prvním psem, Arnoldem,
  • mrzí mě, že jsem babičce jednou odmítla jet pro léky, protože jsem se bála, že se kvůli tomu nestihnu naučit na zkoušku,
  • mrzí mě, že jsem si jednou od kamarádky koupila kosmetiku se slevou a mamce ji prodala za plnou cenu,
  • mrzí mě, že jsem jednou ve školní družině počůrala omylem podlahu na záchodě a nepřiznala se k tomu,
  • mrzí mě, že jsem jednou bráchovi dala k narozeninám velkou krabici, v níž byl v mnoha menších krabičkách nakonec úplně malinký a nepodstatný dárek a on byl zklamaný,
  • mrzí mě, že jsem bráchu spolu s našima přesvědčovala, aby nešel na sportovní fakultu a místo toho studoval něco jiného,
  • mrzí mě, že jsem na začátku vztahu s Radimem moc spěchala,
  • a poslední dobou mě nejvíc mrzí, když jsem občas na lidi, které mám ráda, naprosto bezdůvodně zlá.

Je to zvláštní, jak se člověk vrací i takové staré křivdy jako zničení obrázku ve školce. Můžu si to odpustit? Možná. Snad. Nevím. Tehdy jsem to prostě neuměla líp. Dnes bych to udělala jinak. Už to vím.

s

 

Neumím říkat NE

Soňa mi svým nedávným příspěvkem připomněla, že problém „neumím říkat ne“ je jednou z mých největších nevyřešených (a možná nikdy nevyřešitelných) věcí. Prohlídl jsem si ten článek – a dospěl jsem k závěru, že z těch „tajných programů“, o kterých se v něm píše, že nás naučili naši rodiče, se mě týká nejvíc ten druhý: že si musím zasloužit lásku a přijetí. „Vlastně jde o jakousi nedůvěru k tomu, že by nás druzí lidé mohli mít rádi prostě jen tak.“

Když mě někdo někam zve, nemůžu přece odmítnout – protože pak mě už nikdy nikam nepozve! Když mě někdo o něco požádá, nemůžu ho přece odmítnout – protože pak nebudu už nikdy moct požádat o něco já jeho! Když mi někdo nabízí třeba spolupráci, nemůžu ho odmítnout – protože pak už se mnou nikdy spolupracovat nebude! A nejen přímo on – ale už NIKDO mě pak nikdy nikam nepozve, NIKDO mi pak nikdy s ničím nepomůže a NIKDO se mnou pak nikdy nebude chtít spolupracovat.

To je ale kravina, co?

A přesto to můj život neustále tak ovlivňuje…

Tip na článek: Jak překonat strach

Po delší době je tu zajímavý kousek z Mindbodygreen o strachu. Ty hlavní kroky jsou tyto:

  1. přesně strach pojmenovat, v místě a čase, a říct si, jak moc je velký
  2. říct si, jaká je pravděpodobnost, že to, čeho se bojíme, se stane
  3. říct si, jak špatné to bude, když se to, čeho se bojíme, skutečně stane…

… a nechat to vstřebat…

s

Tip na článek: Nela Wurmová – Neumím říkat ne

Neznám asi nikoho, kdo by tím aspoň částečně netrpěl. Zde.

A krásně to shrnuje v článku uváděné desatero z knížky Asertivně do života od Tomáše Nováka a Věry Caponni, které si dovolím sem zkopírovat:

  1. Mám právo sám posuzovat svoje vlastní jednání, myšlenky a pocity a být si za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný.
  2. Mám právo neposkytovat žádné výmluvy, vysvětlení, ani ospravedlnění svého jednání.
  3. Mám právo posoudit, zda a nakolik jsem zodpovědný za řešení problémů jiných lidí.
  4. Mám právo změnit svůj názor.
  5. Mám právo dělat chyby a být za ně zodpovědný.
  6. Mám právo říct: „Já nevím.“
  7. Mám právo být nezávislý na dobré vůli jiných lidí.
  8. Mám právo činit nelogická rozhodnutí.
  9. Mám právo říct: „Já ti nerozumím“.
  10. Mám právo říct: „Je mi to jedno!“

s