Moudřím s věkem?

Tento text s titulkem „Nese s sebou věk moudrost?“ se mi trefil do noty – do Kristových let mi sice ještě rok chybí, ale i já mám dnes narozeniny a je zajímavé srovnat svoje postřehy s těmi jeho. Autor uvádí 9 bodů, ve kterých cítí, že se jeho pohled na svět za posledních deset let změnil. Zkusím je přeložit a zároveň se zamyslet, jak to mám já:

  1. „Jsem méně nadšený z radikálních utopických vizí jak ve společnosti opravit všechno jedním zásahem.“ Nebyl jsem nikdy takový radikál jako autor, ale pocit, že vím, co by se mělo změnit, aby se situace ve společnosti zlepšila mám dneska rozhodně menší než 10 let zpátky.
  2. „Méně věřím, že jsem výjimečný a mohu změnit svět.“ Tak tady to mám přesně naopak – oproti stavu před deseti lety si mnohem víc uvědomuju, že JSEM výjimečný (stejně jako každý člověk) a že skutečně mám moc změnit svět – pod čímž si ovšem nepředstavuju nějakou celospolečenskou spasitelskou ideu (viz vod 1), ale to, že můžu ovlivnit své okolí, pomoct a přinést radost (třeba i jen několika málo) konkrétním lidem. To je podle mě změna světa více než dostatečná.
  3. „Méně věřím v jakýkoliv konkrétní systém, více jsem smířen s myšlenkou, že realizovat cokoliv užitečného vyžaduje mít […] prakticky nenaučitelné schopnosti.“ Nevím přesně, co tím autor myslí, ale menší víra v jakýkoliv jednotný systém vysvětlující svět je rozhodně to, čím se liší moje dnešní já od mého tehdejšího já. Čím víc toho znám a čím víc mám zkušeností, tím víc uvědomuju, jak je svět komplikovaný a těžko uchopitelný jakoukoliv jasnou a jednoznačnou teorií.
  4. „Více uznávám, že ostatní lidé jsou v nějakém směru kompetentní a že vědecké obory se nedopouštějí stupidních chyb, které mohu snadno odhalit.“ Tak tady se s autorovým pohledem neztotožňuju. Myslím, že moje důvěra v inteligenci lidí a vědecké poznání se za těch 10 let příliš nezměnila.
  5. „Více věřím, že moc je důležitá a ovlivňuje všechno.“ Tady bych to mírně upravil, a namísto slova „moc“ tam dal něco jako „diskurz“, „paradigma“ nebo „způsob myšlení/vnímání“. Možná tím autor myslí něco podobného (viz bod 7), ale pro mě asi největší změnou oproti tomu, jak jsem se na svět díval před deseti lety, je to, že si mnohem víc uvědomuju, jak moc z věcí, které jsem tehdy vnímal jako „objektivní“ nebo „dané“ je ve skutečnosti výsledkem něčího (často kolektivního) rozhodnutí nebo vůle.
  6. „Více věřím v Chesterstenovu závoru.“ Musel jsem si sice vygooglovat, co to je, ale když jsem to zjistil, troufnu si tvrdit, že TOHLE jsem si uvědomoval už před deseti lety. Ale možná že i moje uvažování jde tímto směrem víc a víc – někdy přemýšlím, jestli ne až moc…
  7. „Více se obávám, že se mýlím ve všem, dokonce i v tom, v čem mám pravdu, protože neznám nějaká důležitá další paradigmata, která se na věc dívají zcela jinak.“ Nikdy jsem asi úplně netrpěl přehnanou důvěrou ve své soudy; ale dnešní postfaktická doba, kdy se na každou věc dá podívat tisícem různých způsobů a vždycky to zdánlivě dává smysl, na mě klade v tomto směru tak velké nároky, že už jsem v mnoha ohledech na snahu dojít do stavu, kdy bych věřil že se ve svém pohledu nemýlím, úplně rezignoval.
  8. „Méně věřím v to, že všichni by spolu vycházeli lépe, jen kdyby si o trochu víc navzájem rozuměli.“ Pokud je toto naivní iluze, tak v ní nadále hrdě setrvávám… Spíš bych řekl, že před 10 lety jsem tomu věřil méně.
  9. „Méně věřím, že kohokoliv vůbec zajímá pravda.“ Tak s tím se bohužel ztotožňuju. „Pravda totiž nikoho nezajímá!“ je v poslední době můj častý zoufalý výkřik…

Teď ale přichází ta těžší část, a to zamyslet se nad tím, jak jsem se za posledních deset let změnil, vlastními slovy. Čím bych asi moje o deset let mladší já nejvíc překvapil, kdyby se se mnou mohlo dnes potkat?

Přemýšlel jsem nad tím docela dlouho a nechci to odbýt nějakou povrchností. Jako například, že by mě určitě překvapilo, že si dodnes píšu ten deník, se kterým jsem někdy v té době začínal. Nebo že by mě určitě dost zaskočilo, že jednou z nejoblíbenějších činností pro mě dneska je přednášet o historii – protože před deseti lety pro mě představa veřejného vystupování byla noční můrou. Stejně tak by moje tehdejší já, které s myšlenkou běhu maximálně tak párkrát koketovalo na pár několikasetmetrových úsecích s kamarádem, asi jen těžko chápalo, že jsem uběhl několikrát maraton, ba absolvoval i delší tratě. To všechno jsou docela zásadní věci, ale je přirozené, že se člověk v tom, čemu se věnuje, posouvá a získává zkušenosti.

V čem by ale byl ten největší rozdíl v mém myšlení a vnímání světa? Nakonec jsem dospěl k tomu, že jsou dva.

Za prvé: tehdy jsem se na svět díval mnohem více racionálně, mnohem více jsem racionálnost od světa očekával a mnohem více jsem věřil ve schopnost racionálního uvažování vyřešit všechny problémy světa. Dnes už vím, že rozum je nástroj – nástroj, který nám ukáže nebo vymyslí cestu, jak dojít tam, kam chceme či potřebujeme. Ale ten cíl, ba ani ten směr, kam chceme či potřebujeme, rozumem nevymyslíme. Rozum je prostě sluha – nikoliv pán. A nebo by se to dalo shrnout do onoho pěkného moudra: „Život není problém, který je třeba [rozumem] vyřešit, ale zkušenost, kterou je třeba zažít.“

Za druhé: tehdy jsem mnohem víc věřil, že věci jsou jednoznačné. Že něco je buď tak, a nebo onak; dnes už vím, že mnohdy je to tak i onak zároveň. Že je objektivně a natrvalo dáno, co je dobré, a co špatné; dnes už vím, že pro každého může být dobrého něco jiného, a že se to dokonce může měnit s časem. Tehdy jsem viděl svět více černo-bíle; dnes už… sem by patřilo klišé o mnoha odstínech šedé, ale já bych to formuloval pozitivněji a napsal, že dnes už vidím svět barevněji.

P.S. Když jsem se snažil vžít se do sebe před deseti lety, vzpomínal jsem na studentský byt, který jsem sdílel s několika mimořádně inspirativními osobnostmi, a mimo jiné se mi vybavil obrázek, který jsem měl tehdy jako pozadí na svém PC. Pamatuju si ho přesně, protože jsem ho tam měl poměrně dlouho, a záměna je vyloučena, protože nikdy před tím ani nikdy po tom jsem si už na plochu nahou holku nedal;-) Není to úplně on, ale je to stejná modelka v téměř stejné pozici, takže pro představu úplně vyhovuje tento. A napadlo mě při té příležitosti, že už se mi dneska zdaleka tak nelíbí, jako tehdy. Přitom vidím ale i dnes, že ta slečna – nebo spíš ta fotografie – je … prostě dokonalá.

Takže rozdíl bude v tom, že dnes už krásu nehledám a nevidím v (umělé) dokonalosti.

Reklamy

Život je úžasný

Dnes na zenhabits.net je článek nazvaný (v mém překladu) „Jak si málo uvědomujeme, jak nesmírně úžasný život je„. Nebudu teď psát o tom článku, ale připomenul mi něco, nad čím se teď poslední dobou taky zamýšlím.

V práci je to často nuda. V obchodech jsou fronty. Pořád po nás někdo něco chce. Nádobí se taky samo neumyje. Lidi nás štvou. Život nás nenaplňuje.

Vesmír je nekonečný. Je to nepředstavitelný prostor plný hmoty a energie. Rozpíná se odevšad všude. Plný a prázdný. Nadaný vědomím. Z prachu a ohně tu nejméně na jednom místě vznikly bytosti, které milují a skládají symfonie. Spojením spermie a vajíčka se rozběhne proces, na jehož konci je tvor nadaný vědomím a schopností milovat. Nic nemáme pod kontrolou. Vše je řízeno přírodními zákony vesmíru. Jestli jsme dnes naštvaní nebo veselí jejich chod neovlivní. Byly tu dávno před námi, budou tu dávno po nás. Vesmír si tu bude plout nekonečně dál. Dnes jsme tady, zítra tady nejsme. Tak jako mraky na obloze připlouvají a odplouvají.

Zastavme se občas nad mystériem života. Není to jen o složenkách a povinnostech. Každý z nás je zázrak. Naše životy jsou zázračné. Buďme vděční za to, že je žijeme. Hrouda prachu nic necítí, ani bolest, ale ani lásku…

s

Tužby a radosti

Pamatuju si ten povznášející pocit, když jsem se poprvé zúčastnil velkého běžeckého závodu; když jsem poprvé naprogramoval něco, co fungovalo; když jsem poprvé napsal článek, který měl hlavu a patu a úspěch u čtenářů; když jsem poprvé uběhl půlmaraton; když jsem v práci poprvé dokončil projekt, který se odevzdal spokojenému klientovi; když jsme poprvé při terénním výzkumu našli přesně to, co jsme hledali, přesně na místě, kde jsme to hledali; když jsem poprvé absolvoval ultramaraton; když jsem poprvé dojednal větší pracovní projekt ad začátku až do realizace; když jsme poprvé při terénním výzkumu našli úplně něco jiného než jsme čekali; když jsem poprvé uběhl maraton; když jsem poprvé zorganizoval a realizoval přednášku, na kterou přišli lidi a byli spokojení. (A zde by se dala přidat ještě spousta dalších příkladů, i osobnějších a intimnějších, ale zůstaňme pro tentokrát ve veřejné rovině.)

Všechno z toho jsem od té doby zažil už mnohokrát, dá se říct že mnohé z toho se stalo běžnou situací. A ne že by to bylo špatné, to vůbec ne – ale už to nikdy není takové… Člověk chce pořád víc, na to dobré si rychle zvykne a v okamžiku, kdy se mu dostane toho, po čem touží, už upírá zrak na tužbu další.

A víte co? Je to asi přirozené a má to tak být – člověk nemá nikdy setrvat tam, kam došel, ale pořád usilovat o to dojít ještě dál. Jen je při tom dobré vědět, že když se mu jeho tužba splní, zeměkoule se nepřestane točit, jeho radost nebude trvat věčně a nezavládne všeobecná nirvána; není tedy potřeba do svých tužeb vkládat přehnaná očekávání. Stejně tak je dobré mít na paměti, že když se člověku něco nesplní a nepodaří nebo ho potká něco špatného, zeměkoule se taky nepřestane točit a ani jeho smutek nebude trvat věčně; není tedy potřeba se neúspěchu přehnaně obávat a přehnaně se na splnění svých tužeb upínat. (A o tom je asi ten buddhismus, ne?:-)

Čímž se ale nechce říct, že člověk nemá toužit a nemá dělat všechno proto, aby si své tužby splnil. Jen tužme a usilujme! Ten povznášející pocit, i když netrvá věčně, za to přece stojí;-)

Čemu učíme lidi kolem sebe?

Mám kamaráda. Dělá jednu zvláštní věc – když se s ním o něčem bavím, neustále se chytá jednotlivých slovíček nebo myšlenek a navazuje na ně vtipnými volnými asociacemi, které jsou většinou dost nesouvisející s původním tématem a často úplně nesmyslné. Což je fajn, když člověk jen tak plácá nad pivem – protože některé ty jeho asociace jsou fakt vtipné;-) Míň fajn to ale je, když s ním člověk něco opravdu probírá.

Aby bylo jasno, o čem hovořím, musím uvést nějaký příklad. Takže dva banální:

  1. Vymýšlím, jak by mohl vypadat letáček. Su uprostřed věty a říkám něco jako: „… a pak bych tam určitě někam dal logo, adresu, …“  Skočí mi ale do věty a předstírá zděšení: „Ty tam chceš dát moji adresu?“ Zarazím se, přemýšlím proč by mu mělo vadit, že tam bude e-mail… A on pokračuje: „Jako [ulice, číslo… přeříkává svou poštovní adresu]?“ Přitom z kontextu je zcela zřejmé, že myslím adresu e-mailovou, a on to dobře ví.
  2. Prohlížím si sto let staré fotky, a najednou z popisku jedné vidím, že to je vesnička na Ukrajině, kde jsme shodou okolností před dvěma roky spolu byli. Jelikož zrovna sedí vedle mě, nadšeně mu ukazuju fotku a říkám: „Hele, hele, tady je fotka Horní Dolní – tam jsme předloni byli!“ On se na ni podívá a okamžitě odpoví: „To nemůže být Horní Dolní!“ Zarazím se a ještě jednou čtu popisek, že je tam skutečně uvedena Horní Dolní. Uvažuju, že na Ukrajině ale vlastně může být víc vesnic tohoto názvu, to je pravda… A on pokračuje: „Tam nebyl takový dřevěný mlýn na obilí!“. Samozřejmě není blbej a ví stejně dobře jako já, že ten mlýn na fotce za těch sto let jistě zanikl.

Docela mi to leze na nervy – a poslední dobou čím dál tím víc. Až tolik, že mě to přimělo se nad tím zamyslet a pokusit se definovat, PROČ mi to tak vadí. A dospěl jsem k celkem jednoduchému závěru: On tím v tom, kdo s ním mluví, neskutečně zvyšuje nároky na soustředění a pozornost, kterou mu musí věnovat. A na to já mnohdy prostě už nemám sílu.

V tom prvním případě – su uprostřed věty, ba dokonce uprostřed kreativního procesu vymýšlení něčeho, a on do toho skočí s připomínkou, která mě nejen přeruší, ale navíc odvede od původní úvahy někam jinam, jen aby se v následujícím okamžiku ukázalo, že to je zase jen jedna z jeho „vtipných“ vsuvek, na kterou mě nicméně nutí zareagovat (a nebo ji ignorovat) a následně se musím klopotně snažit vrátit k původní myšlence (což někdy, když ta vsuvka není takhle stručná, ale rozvitá, není tak snadné jak to vypadá). V tom druhém případě mi sice nepřeruší myšlenku, ke které bych se musel vracet, ale zcela zbytečně hned v zárodku zchladí mé nadšení a namísto aby se k němu připojil, předstírá, že mu říkám nějakou blbost, čímž mě opět nutí buď se s tím nějak stejně vtipně vypořádat, a nebo ho ignorovat.

V předchozím odstavci jsem schválně dvakrát zmínil, že jedno logické řešení z mé strany spočívá v tom, že ho budu nějakým způsobem ignorovat. To není náhoda. Skutečně jsem si uvědomil, že právě z tohoto důvodu mu už mnohé věci ani neříkám – proč, abych se dozvěděl další „vtipnou“ repliku ve smyslu „Co je to za blbost?“. A mnohé z toho co říká on už prostě ignoruju – protože proč to poslouchat, když vím, že s největší pravděpodobností je to nesouvisející nesmyslná úvaha?

A tak mě úspěšně naučil ignorovat ho. To samo o sobě je smutný výsledek – ale ta zajímavá část úvahy přichází teprve teď: Když jsem se zamyslel, co mu samotnému na druhých nejčastěji vadí, dospěl jsem k závěru, že na druhých asi nejvíc nemá rád přezíravost. Tedy, jinými slovy, když ho někdo ignoruje.

A podobných příkladů, kdy vidím, jak člověk takhle nevědomky učí okolí chovat se k němu právě tím způsobem, který nejvíc nemá rád, kolem sebe vidím víc. A nejspíš to dělám taky. Proč samo sobě tohle proboha děláme?

ŘíZen: Bez naděje?

Včerejší příspěvek o tom, že naděje a strach jsou dvě strany téhož a příčinou bolestí, se ukázal být teprve začátkem. Pema Chödrön ve své knize When Things Fall Apart jde dál a říká, že se máme naděje zbavit.

Moje první reakce byla COŽE? Zbavit se naděje? Zbavit se naděje, že jednou konečně zhubnu těch pět kil? Zbavit se naděje, že jednou budu rychle běhat? Zbavit se naděje, že jednou budu mít děti? Zbavit se naděje, že v příští práci to bude lepší?

Co zbude, když se zbavím naděje? Bude to beznaděj? Beznaděj je pro mě místo, kde není útěcha, kde vládne zmar, takové malé peklo, možná… Jenže toto tím autorka na mysli nemá. Nejde tedy o beznaděj, ale o jiné místo, kde se nechlácholíme nadějí, ale bereme věci takové, jaké jsou. Nechce tím ale ani říct, že máme zkysnout a zahořknout, rezignovat ve stavu, který nám nevyhovuje… Zdaleka jsem se s touto, pro mě drastickou, myšlenkou o vzdávání se naděje ještě nesrovnala ani jí pořádně neporozuměla.

Jaké by to bylo nemít naději, že se věci zlepší, a ani se současně nebát, co bude, když se nezlepší? Dokázali bychom plně přijímat to, co je, takové, jaké to je? S plnou silou prožitku vnímat negativní i pozitivní pocity prostě tak, jak jsou? Nevyhýbat se jim (hlavně těm negativním, samozřejmě)? Neznamenalo by to ztrátu motivace? Ztrátu snů? Znamená tedy například to, že se zbavím naděje, že jednou budu mít děti, důsledek, že je mít nebudu? Patrně ne, takový závěr mi nepřijde správný. Budu běhat hůře, když se zbavím naděje na zrychlení? Nikdy nezrychlím? To patrně taky ne. Možná dokonce naopak, když zrychlení od sebe přestanu očekávat a budu běhat jen tak…

Nevím.

Tak tímto rozháraným příspěvkem zakončuji říjnovo-zenové rozjímání. Mě to včera úplně vykolejilo. A nemám naději, že se to nějak vytříbí :-)

s

Alkoholici všedního dne a mužská svoboda

Nějaký čas po pohřbu strýce mi máma vyprávěla, že se ambulantně léčil z alkoholismu. Takže to máme jednoho. Další strýc je vyléčený alkoholik po pobytu na psychiatrii, a ještě jeden strýc je taky abstinující alkoholik. A pak ještě partner mojí tety – ten prý taky nesmí pít, jinak by to toho spadnul. Bratranec byl naopak zase závislý na drogách. Zkrátka když to spočtu, mám ve svém širším rodinnému kruhu asi tak šest mužů, jejichž vztahy k těmto substancím nejsou zdravé, a o kterých vím.

Zarazilo mě to. Přijde mi to strašně moc.

Nemyslím si, že příčina závislosti je v té substanci, ale v tom, co závislému přináší. To asi není žádné objevné zjištění. Ale kladu si otázku, proč se to týká tolika mužů? Proč je pro ně život tak obtížný, že se obracejí k alkoholu? Je to taky důsledek společenských očekávání, tlaku okolí, vnitřních vzorců, nebo… a to mě tíží nejvíc… ztráty jejich svobody? Myslím, že svoboda je pro muže obecně mnohem cennější než pro ženy, resp. muži možná mají více pocit, že ji ztrácejí. A nepřispíváme k tomu i my, ženy? Nesvazujeme je? Nebereme jim tu svobodu? Nebylo by lepší, nechat je svobodné, aby se z nich nestali alkoholici?

Má to samozřejmě i další aspekt – já tím totiž nechci říct, že je například svatba či děti omezováním svobody (jak běžná společenská klišé naznačují!). Nic takového. Významné samozřejmě je hlavně to, v čem ti muži samotní ztrátu svobody spatřují. Málo se o tom mluví, málo se to vnímá. Svoboda ani neznamená život bez závazků a bez ohledů. To by byl velice osamělý život, takový vlčí, a nevěřím, že toto je něco, po čem muži touží. Definovat svobodu si ale netroufám…

Chci jen, abychom se nad tím třeba někdy více zamysleli. Co je pro nás svoboda a co je její ztrátou? A kde je nějaký průsečík, abychom spolu mohli žít a vzájemně se nedusili? Aby muži neměli pocit, že jsou spoutáváni a ženy přitom neztrácely svůj pocit jistoty a bezpečí? Věřím, že to jde. Ale musíme o tom vědět a mluvit.

s

Roky

Když jsem byl malé dítko, rok pro mě byl nepředstavitelně dlouhá doba. Když mi na základní škole začaly letní prázdniny, nedohlédnul jsem ve svých myšlenkách ani na jejich konec – i ty dva měsíce pro mě byly prostě za horizontem toho, jak daleko jsem byl schopen uvažovat.

Střih – vysoká. Tam už to bylo jinak. „Letní“ prázdniny trvaly fakticky měsíce tři, ale nemám teda dojem, že by mi přišly nekonečně dlouhé… Teprve ale když jsem školu skončil, řekl bych, že se to vnímání délky roku definitivně proměnilo. Najednou člověk začal přemýšlet ve větších měřítkách. Ucházíte se o práci, a všude se píše „požadujeme dva roky praxe…“, „požadujeme tři roky praxe…“, a vám už to vůbec nepřijde jako z jiného vesmíru. A nestačíte se ani rozhlédnout, a ty dva nebo tři roky praxe už máte.

Nebo vydáváme knihu o historii. Prndáme se s ní už čtyři roky, než vyjde, bude to roků pět. A člověk si najedou uvědomí, že pokud chce psát knihy a bude to dělat tímto tempem, stihne jich za život kolik? Osm, když to půjde dobře? To sice není úplně málo, ale má to sakra daleko k „nepočítaně“. Když začneme uvažovat o věcech, projektech nebo svých plánech v horizontu let, nedejbože (když přijde třena děti) desítek let, rychle si uvědomíme, že tady na zemi prostě nemáme těch roků k dispozici neomezeně.

Nicméně rok je pořád rok, a tento je stejně dlouhý jako kterýkoliv z těch z mého dětství. Je to ve skutečnosti strašně dlouhá doba, za kterou se toho dá spousta zažít, zvládnout, pokazit, zjistit, naučit se nebo změnit. Ale dá se také promarnit. A tak mě napadlo zrekapitulovat si, co jednotlivé roky v mém životě (od toho, kdy jsem skončil školu, dál) přinesly.

2010: Dostudoval jsem. (Hurá!) Nastoupil jsem do práce, a ještě před koncem roku jsem z ní stihl po pár týdnech odejít do jiné, vhodnější. Ten rok určitě své ovoce přinesl.

2011: Založili jsme občanské sdružení, které od té doby intenzivně provozujeme, a (dost velkolepě, když se tak zpětně dívám na seznam našich aktivit) rozjeli jeho činnost. I tento rok byl rozhodně využitý.

2012: ??? Mnoho se v mém životě ustálilo, mnoho se rozvíjelo, ale nějaký zásadnější okamžik hledám marně. Byl to promarněný rok, nebo se v něm děly důležité věci, ale spíš pod povrchem?

2013: Změnil jsem práci – sice jsem formálně nastoupil až po Novém roce, ale to hlavní, tedy rozhodnutí i praktické zařízení jeho realizace, proběhlo v roce 2013. Bylo to výsledkem delšího procesu (zpětně viděno až zbytečně dlouhého), ale nakonec se to povedlo. Zároveň s tím jsem (formálně rovněž až po Novém roce) opustil bydlení, které jsem celé ty tři roky považoval spíše za provizorní, a přestěhoval se do něčeho, co jsem byl ochoten považovat za opravdový domov. Rozhodně důležitý rok.

2014: Změnil jsem všechno – tedy sebe. Vůbec nejdůležitější rok mého života.

2015: Poznal jsem Soňu a navázali jsme úžasný vztah. Spolu jsme toho pak za těch pár měsíců dokázali strašně moc, to ani nejde vypsat. A už před koncem roku jsme spolu i bydleli. O významu tohoto roku není pochyb.

2016: ??? Tento rok mi připomíná rok 2012. Mnoho se v mém životě ustálilo, mnoho se rozvíjelo, ale nějaký zásadnější okamžik hledám marně. Byl to promarněný rok, nebo se v něm děly důležité věci, ale spíš pod povrchem?

No a nyní máme rok 2017 – neměl by se podobat roku 2013? Už od léta cítím, že něco potřebuje zásadně změnit, a tuším, že by se to opět mělo týkat práce. Řekl jsem si, že tomu dám pár měsíců s otevřenou hlavou a budu pozorovat, jestli se něco nevynoří, ale pak přišly týdny nabité pracovními povinnostmi i mimopracovními radostmi a já v jejich vleku nemám čas a prostor si to pořádně ujasnit. A tak zatím pluju, a nevím kam…

O knize Elišky Haškové Coolidge a hodnotách, v které věřím

Úvodem skládám paní Elišce velkou omluvu. Než jsem začala číst knihu Pět amerických prezidentů, česká babička a já, znala jsem ji podle jména, ale moc jsem o ní nevěděla, kromě toho, že byla podporovatelkou Donalda Trumpa. To ve mně vyvolalo jisté pochybnosti, nicméně když jsem dostala její knihu, neodradilo mě to od jejího přečtení a dobře jsem udělala.

Je to fascinující čtení. V mnoha věcech pohled paní Elišky tak zcela nesdílím, ale v mnoha naopak ano. A například tento odstavec je něco, co cítím naprosto stejně (jen ta odvaha mi zatím chybí):

Jen je třeba, aby každý v sobě našel odvahu přihlásit se hlasitěji a vášnivěji k hodnotám, v které věří, a přispěl tak k tomu, aby stejným směrem šel celý národ. Vše leží v našem přístupu ke každé nové výzvě, kterou život přinese. Nic se nevybuduje tím, že se každý uzavřeme do svého kouta a tam budeme žít poctivěji. Je třeba znovu a znovu se ozvat a nebýt zklamaný, že to nejde tak rychle, nebo přesně tak, jak bychom rádi viděli. Je to proces. Někdo si možná řekne: „Co já, švec, můžu,,,?“ Jenže ono je to v tisíci maličkostech, kterými denně můžeme dávat příklad. Pozdravit, poděkovat, potěšit… Už jen to společnost posiluje. Ale nesmíme čekat, až začne ten druhý, musíme začít sami.“

Takových pasáží je v knize víc. Eliška věří v odpovědnost za vlastní život a v osobní příklad. Souhlasím. A děkuji velice za inspirativní čtení!

Současně se přitom zamýšlím, jaké jsou ty hodnoty, které by mi stály za to, abych se za ně otevřeně postavila – laskavost, solidarita, rodina, svoboda, respekt, rovnoprávnost, zodpovědnost, Evropské unie, demokracie…

s

 

Jsme tým

Kniha o principech spokojeného manželství, kterou tu poslední dobou zmiňuju, mě inspiruje, a to většinou mnohem víc takovými drobnými myšlenkami pronášenými mimochodem, než velkými nosnými tématy.

Další zajímavá úvaha se tam totiž točí kolem toho, jak je důležité tvořit s partnerem tým.

Co to znamená? Třeba to, že se na sebe můžete spolehnout, že víte, že vás ten druhý podrží, že jste pro něj na prvním místě (a tedy že jste například důležitější než maminka :-)), že se vzájemně podpoříte a stojíte při sobě, že víte, že v tom jedete spolu (v dobrém i ve zlém), že táhnete za jeden provaz, že nejdete každý někam úplně jinam, že se v tom nevezete každý sám, že máte něco společného, čím se lišíte od okolí. Pro mě osobně to pak ještě znamená taky to, že neexistuje nic jako „můj problém“ nebo „tvůj problém“, všechno je „náš problém“ a spolu ho taky musíme řešit.

Mám k tomu ještě jednu úvahu, která souvisí i trochu s tím tématem o vzájemné podpoře snů – chci být Radimův nejvěrnější fanoušek. Neříkám to teď tady, abych se poplácávala po ramenou, taky jsem se k tomu dopracovávala dlouho… ale přijde mi zkrátka fajn moci ho podpořit, ať už jde o běhání, přednášky nebo expedice… Pokud o to on sám stojí, a mně v tom nebrání nic jiného, moc ráda s ním kamkoliv jedu a snažím se pomoct mu, jak je v mých silách. Moc ráda ho pozoruju, jak běhá, přednáší, komentuje vojenské ukázky, nebo prostě jen mluví s lidmi o vojácích a jejich osudech, nebo o čemkoli jiném :-) A přijde mi, že když jsem tam s ním, tak že je to tak správně. Možná stárnu, nebo co :-)

S láskou

s

 

Havlová nebo Bartošová?

Divná otázka… Uvedu do kontextu :-) Poslední dobou s různými lidmi často debatuju o partnerských vztazích, o věrnosti, upřímnosti, monogamii, otevřených vztazích a podobně. Pomáhá mi to ujasnit si, jak to mám já, a co je pro mě důležité, a současně překonávat různé předsudky a omezení, která na sebe my sami či jako společnost klademe.

Narazila jsem na psychologii.cz na tento text Hierarchická polygamie vs. sériová monogamie, který mi do tohoto tématu zajímavě zapadá. Článek není nějaké mistrovské psychologické dílo (část o střídavé péči pak zde míním zcela nepokrytě ignorovat, ale o tom jindy) a zdaleka nepodchycuje všechno, ale vypichuje zajímavý úhel pohledu na věrnost.

Takže, opakuji otázku: měli byste to raději jako Havlová nebo Bartošová?

Za mne… spíš Havlová. Ale ne ve smyslu, že bych chtěla s partnerem žít jako sestra. Spíš mi přijde sympatická představa, že spolu pár prožívá něco hlubšího, než jsou krátkodobá rozptýlení, a že s někým, s kým srostete, se prostě rozhodnete zůstat v dobrém i ve zlém, nejen po dobu, než zase hormony vyprchají. Tak uvidíme :-)

s

P.S.: Jo a ještě hezký citát, který autor dopsal až v diskuzi: „Šťastná jsou ta manželství, kde si vezmeme toho, kterého milujeme, a potom milujeme toho, kterého jsme si vzali.“ (Tom Mullen). Tak, utřít slzu, a hezky hupky dupky do praxe! ;-)