Nemůžeš mít všechno (trochu jinak) aneb Jak se vzájemně podkopáváme

Strávili jsme s Radimem víkend v Jeseníkách. Byli jsme na Pradědu, v jesenických lázních, na Rejvíze a všude bylo krásně. Mně se tam moc líbilo a protože už se nějaký čas řídím heslem „Dream big!“, začala jsem se bavit představou, že bychom si tam někdy koupili letní chalupu – jeli tam třeba v létě na dva měsíce, chodili po horách a tak podobně, romantika, idylka. Současně si plně uvědomuju, že chalupa není na pořadu dne, ale proč ji nechtít? Rozmyslet se jinak se můžu kdykoli :-)

Jak jsem té představy teď plná, říkám to všem na potkání, takové to „bylo tam tak krásně, že bych si tam klidně někdy pořídila chalupu“. Napsala jsem to dnes i jedné kamarádce a za chvilku mi přišla tahle odpověď: „Koupíte si chatu, když  budete mít dům?? Myslím, že dům ti bude stačit :-)

No, možná bude, ale je to tak podstatné? Vždyť si nic nekupuju, jen o tom sním (a i kdybych si ji kupovala, tak no a co!). A budu si o tom snít dál. Myslím, že si takto shazujeme sny vzájemně často a úplně zbytečně. Na kamarádku se nezlobím, ona si tím řeší něco svého. Ale snažím se to nedělat. A tak když mi někdo říká o svém snu, nepřemýšlím nad tím, jestli je to úplně mimo, není to přece můj sen! Máte nějaký sen? Hezký! A já vám budu držet všechny palce, které mám, abyste ho dosáhli. Nebo vám rovnou i s něčím pomůžu, pokud je to v mých silách… A když ho nedosáhnete, popláču si s vámi.

Nedávno jsem taky v jedné knize četla úvahu o tom, jak je důležité podporovat sny svého partnera, a to někdy ještě víc, než je podporuje on sám. Naprosto se s tím ztotožňuji! My totiž sníme málo! A když už sníme, hned si to shodíme tím, že se to nikdy nepodaří… Víte co? Kdybych tu chalupu fakt chtěla, můžu si ji koupit už teď! A třeba to opravdu udělám. A nebo neudělám, ale to přece není důvod nesnít! Samozřejmě se může stát, že se nám některé sny nesplní, ale to je život a není to nic hrozného. Ale proč se vzdávat snů jen proto, že se bojíme toho, že se nesplní? Není to škoda? Neokrádáme se o sny, které by se třeba splnit mohly, kdybychom si je dovolili snít? Sněte naplno!

Dream big!

S láskou

s

Reklamy

Chodíme častěji do hospody, nebo k volbám?

K předchozím moudrům bych rád dodal ještě jedno, které se mi těžko formuluje a které ve mě teprve zraje, takže to asi nebude tak vyprecizované… ale uvidíme, co z toho vzejde ;-)

Jde o to, že čím dál víc cítím, že zabývat se má smysl vždycky jednotlivými, konkrétními případy – ne obecninami a abstrakcemi. Je to asi dost obecné a abstraktní prohlášení :-D, takže se pokusím vysvětlit.

V našem komplexním světě funguje obrovské množství zobecňujících a abstraktních pojmů. Např. pojem občan – každý z desíti milionů obyvatel ČR je pro některé případy nahlížen jako občan, což je abstraktní pojem, dá se říct model člověka, do kterého je zahrnuto jen velmi málo z jeho atributů a vlastností, zatímco naprostá většina je vynechaná. A v některých případech je s ním nakládáno jako s touto abstrakcí – tzn. nikdo se mě neptá na můj životní příběh, když jdu k volbám, protože právo volit je navázáno na to, že jsem občan, takže prostě přijmou můj hlas a hotovo. Do určité míry právě na tomto principu je založeno celé uspořádání společnosti a její funkčnost. A samozřejmě je to velmi, velmi užitečný koncept.

Jenomže asi i díky tomu, jak užitečný je, prorůstá nám tento koncept takřka všude. A tak namísto abychom uvažovali o konkrétních lidech s unikátním životním příběhem a unikátním souborem vlastností, uvažujeme téměř neustále o těchto obecninách: o politicích, o imigrantech, o Rusech, o levičácích, o fotbalistech, o vodácích… Což samo o sobě by asi bylo v pořádku, pokud bychom skutečně prováděli abstraktní dedukce nad těmito abstraktními pojmy. Problém ovšem nastává v případě, že pak začneme výsledky tohoto abstraktního operování nad abstraktními pojmy aplikovat na konkrétní věci, lidi a situace. K čemuž máme, řekněme si to upřímně, obzvláště my muži, velké sklony.

Abych tedy opustil rovinu abstraktní a začal mluvit konkrétně – zabrousím do mé oblíbené problematiky medicinské. Zde například se můžete dočíst, že statistika hovoří jasně. A právě takovéto uvažování je naprosto typickým příkladem toho, o čem hovořím výše. Údaj, že třetina obyvatel ČR onemocní rakovinou, je při tom zcela jistě fakticky správný a hlavně je NESMÍRNĚ UŽITEČNÝ. Pro lékaře zabývající se tímto odvětvím, pro celý zdravotnický systém a potažmo i pro stát jako instituci je to velmi důležitá informace, protože na jejím základě je určitě nastaven celý systém zdravotnictví, jeho kapacita, platby do pojišťoven… to všechno musí z takového údaje vycházet. To je přesně ta doména, kam to abstraktum patří.

Nicméně pro mě (stejně jako pro kohokoliv jiného z obyvatel ČR, o kterých ten údaj hovoří) je to údaj naopak ÚPLNĚ K NIČEMU. Neříká mi vůbec nic. Není pravda dokonce ani to, že já (nebo kdokoliv z vás) mám pravděpodobnost 25 %, že zemřu na rakovinu. To, na co zemřu, záleží na mém konkrétním životním příběhu a na mnoha a mnoha atributech a vlastnostech, které v tom abstraktu, nad kterým byla úvaha provedena, nejsou zachyceny. Toto uvažování je úplně v pořádku z pohledu mediciny – té je totiž nakonec jedno, proč do léčby přijde konkrétní člověk a ne jeho soused, pro ně je důležité, kolik jich přijde – ale tak, jak je použito v tom odkazovaném článku, nemá žádnou relevanci.

Podobně to ale funguje v mnoha dalších případech – v medicině bych řekl, že prakticky ve všech (zkuste někdy přijít k doktorovi a sdělit mu nějakou potíž – a rozjede se kolotoč abstraktních úvah a procedur nad abstraktním pacientem). Ale i všude jinde. Například jednu politickou stranu nemám rád, nesouhlasím s ní, neztotožňuji se s jejími vizemi – správná aplikace této úvahy proběhne u voleb, kde ji tedy rozhodně nebudu volit; chybná pak proběhne, když se v hospodě odmítnu bavit s člověkem, který je členem té strany. Atd. A všimněte si, že když vedle sebe postavíme ty případy správné a chybné aplikace, tak zjistíme, že v běžném životě se mnohem, mnohem častěji dostáváme do situace, kde ty naše abstraktní úvahy k ničemu nejsou, než do situací, kde je můžeme smysluplně použít.

Pokud bych to chtěl vyjádřit bonmotem (což můžu, protože nepoužít v tomto textu bonmot proto, že jedna známá osoba, kterou opravdu hodně nemám rád, je slavná jejich častým užíváním, by byla chybná aplikace abstraktní úvahy na konkrétní případ;-), řekl bych: Do hospody chodíme mnohem častěji než k volbám.

Pár pouček

Když už jsem v těch Kristových letech, můžu si asi troufnout podělit se o zkušenosti, které jsem zatím od života vydoloval (nebojte, není jich mnoho;-).

Nikoliv multitasking, ale multipurposing. Všichni se všude neustále snažíme o multitasking, tj. dělání několika najednou. A tak zároveň pracujeme, zároveň čteme článek na internetu, zároveň posloucháme hudbu a zároveň telefonujeme. Mnohem lepší metoda je ale multipurposing – tedy dělání jedné věci, která mi přinese několik užitků. Např.: zaběhnu ke kamarádovi na návštěvu – zároveň se bavím, zároveň rozhýbávám tělo po celodenním sezení v práci, zároveň trénuju na maraton a zároveň se přesunuju tam, kam se chci dostat – ale to vše dosahuju tím, že dělám JEDNU věc. Samozřejmě ne vždy to tak vychází, ale vždycky stojí za to dávat přednost činnostem, které jsou multipurpose, před těmi, které nejsou.

Nikoliv aditivní, ale substraktivní řešení problémů. Jsme zvyklí problémy řešit, tím, že něco přidáme. Když mě ze sezení v práci budou bolet záda, začnu cvičit nebo chodit na masáže. Aditivním řešením problémů ale celou situaci zesložiťujeme a zpravidla jako vedlejší efekt vytváříme další problémy, které je nutno řešit… znovu přidáním něčeho dalšího. Mnohem lepší je tudíž řešit problémy tím, že něco ubereme; když mě ze sezení v práci budou bolet záda, omezím sezení v práci. Samozřejmě že ne vždy to dokážeme – ale vždycky stojí za to se nejdřív zamyslet nad tím, jestli daná věc nemá substraktivní řešení, než sáhneme k aditivnímu.

V jednoduchosti je krása. To je asi vůbec nejdůležitější zkušenost, kterou jsem na tomto světě zatím získal. Na světě je mnoho věcí, procesů a struktur, které jsou komplikované. Potkáváme se s nimi všude – v práci, u techniky, ve vztazích… Ale čím komplikovanější něco je, tím více energie si vyžaduje, abychom to udrželi v chodu. Proto stojí za to dávat přednost těm jednoduchým věcem. Aspoň to zkusit – protože když se ukáže, že až tak jednoduše to přece jenom nejde, vždycky to lze patřičně zkomplikovat (kdežto opačný proces je mnohem obtížnější).

A nakonec to nejzásadnější: Čím víc vím, tím míň vím. Poslechněte nebo přečtete si ten text celý – nebudu ho sem opisovat, ale podepsal bych ho kompletně ;-)

Kristova léta III: Až

Četl jsem článek o tom, jak fungovali vývojáři Facebooku v jeho začátcích. Velice stručná verze: v 11 hod přišli do „kanceláře“, do 16 hod programovali, pak šli na jídlo a na pivo. Do půlnoci v baru pili a debatovali nad svým projektem, o půlnoci se vrátili do „kanceláře“ a každý nahodil na ostrou verzi Facebooku svoje nové úpravy. Bez testování, bez zkoumání, co to udělá a zda to bude fungovat správně, bez řešení toho, co se stane, když budou navzájem nekompatibilní. Dělali to o půlnoci, aby v případě, že se to celé podělá, zasáhli co nejméně aktivních uživatelů – což se často stávalo. A pak to třeba do pěti do rána řešili. Nad ránem šli spát – a tak stále dokola.

Je to šílená metoda a dlouhodobě neudržitelná – ale Zuckerberg na margo toho měl prohlásit: „Proč jsou všichni šachoví velmistři mladší 30 let? Protože mladí lidé mají prostě jednodušší život a můžou se soustředit na to, na čem jim záleží“. Už několik dní nad tím přemýšlím…

Když jsem byl mladý – řekněme teenager – tak spoustu věcí jsem prostě nemohl; nemám na to peníze, možnosti, nic. Nemůžu si třeba sednout do auta a zajet k moři – protože nemám řidičák, například. Nemůžu si koupit krásnou velkou televizi – protože na to nemám peníze, a i když mám, tak třeba nemám kam ji dát. Ale pokud se pohybuju v rámci toho, co můžu, tak to mám naopak velmi jednoduché. Něco si usmyslím – a prostě jdu a udělám to. Bez velkého přemýšlení, bez velkého plánování, bez velkých odkladů, bez velkých cavyků. Prostě vezmu knížku a přečtu ji. Prostě vezmu míč a jdu si čutat. Prostě sednu k počítači a vyrobím si web.

Pak postupně padají ta omezení, na která jsme zvyklí – mnoho z toho, co jsme dříve nemohli, už jednoduše můžeme. Ale zároveň se vynořují nová, jiná omezení. Plním si život plány, závazky a povinnostmi – i když si je třeba všechny vymyslím sám. Takže když se objeví kniha, která mě láká k přečtení, najednou ji prostě nevezmu a nepřečtu – zařadím ji do seznamu knih k přečtení, s tím, že se k ní dostanu, až… Když mám chuť zahrát si fotbal, tak prostě nevezmu míč a nejdu čutat – ale volám kamarádům, kteří chodí jednou za týden na fotbal, jestli bych se k nim nemohl někdy přidat, s tím, že tedy přijdu, až… Když mám nápad na web, nesednu k počítači a nevyrobím ho, ale napíšu si to do poznámek, s tím, že na tom začnu dělat, až…

Taky vás napadá stovka důvodů, proč to jinak nejde?

Tajemství

O psychologii, lidskou psychiku a duši, osobní rozvoj a podobné věci se zajímám už několik let. Zajímají mě všechny ty vzorce chování, emoční schémata, souvislosti, odbloky, práce s energií, vírou a různé jiné věci. Až jsem začala propadat jednomu nebezpečnému přesvědčení, a sice že všechno má nějaké logické příčiny a následky a že všechno lze nějak relativně jednoduše vysvětlit. Něco jako „on je takový a takový? No jo, to je nejspíš proto, že ….“

Na dovolené jsem přečetla knihu O lásce a přátelství od Thomase Moora, který mě naštěstí vrátil na zem. Čím? Tím, že mi připomenul, že lidská duše a lidské vztahy, jsou jedno velké krásné tajemství a nelze je redukovat na sled příčin a následků. Samozřejmě, někdy nějaké příčiny najít lze, spousta věcí může dávat a dává smysl a dá se s nimi pracovat, ale nikdy je nelze rozložit na prvočinitele a předvídat. Každý má jinou zkušenost a na stejné věci reaguje jinak. Lidská duše není rovnice, kterou lze vyřešit. Ani stroj, který se bude chovat, jak chceme. Není to exaktní věda.

A tak spousta věcí nedává smysl, a přitom nás posouvá. Spoustě věcí se bráníme a přitom nám prospějí. O spoustu věcí usilujeme a k ničemu nakonec nejsou. Někdy se něco daří, a jindy ne. Jak nudné by to bylo, kdyby všechno fungovalo podle jednoduchých a předvídatelných schémat… Buďme vděční za svá tajemství, i když jim nerozumíme.

Pan Moore také v knize přináší zajímavé otázky. Prožíváme-li nějaké problematické období v životě, navrhuje, abychom se zkusili zeptat, zda to, v čem vidíme problém, není naopak něco, co po nás naše duše žádá prožít si. Můžeme se také ptát, co po nás naše duše žádá. A nebo se ptát, jak se ten zapeklitý problém vlastně v našem životě projevuje.

Chápu, že otázka pro duši může znít podivně. I mně tak zní. Ale neřešme to. Nejde zde o to, dozvědět se nějakou esoterickou odpověď shůry. Jde o to položit otázku z jiného úhlu pohledu a nechat ji doznít uvnitř nás bez nějakého nutkání hledat odpověď. Co kdyby zkrátka to, co teď řešíme, bylo něco, co po nás naše duše žádá, abychom prožili? Mělo by smysl přestat se tomu bránit? A tedy to jakýmsi neuchopitelným způsobem, aspoň na vteřinu, přijmout? Přestat s tím bojovat? Uznat to jako potřebné, byť nesmírně obtížné? Jaké by to žití pak bylo?

S láskou

s

Dobrý den, strachy ven

Před časem jsem si povídala s jednou kamarádkou, která obtížně řeší vztahy s muži a marně hledá vhodného partnera, takový ten známý případ – úspěšná mladá žena, ale nedobrovolně single (čímž v žádném případě nechci říct, že jsou všechny stejné!). Když jsem s ní mluvila o tom, jaký tlak asi na muže vytváří, když tolik touží, aby to už konečně vyšlo, chytala se a chápala, co se snažím říct. Když jsem jí navrhla, ať si zkusí představit, jaké by to bylo, kdyby byla až do smrti sama, reagovala tak, že ona v žádném případě ale sama být nechce a přitom se rozplakala s tím, že něco takového si neumí představit.

O dva měsíce později mi už vesele vyprávěla, že vlastně taková představa, že by byla sama i dál, není vlastně zas tak hrozná a že už ji to tolik netrápí. A pak že nedělá pokroky!

Máme každý mnoho svých podobných strachů, které nás drží v koutě. Mnohdy si je ani neuvědomíme, dokud nám je něco nebo někdo nepřinese pod nos a i pak máme pocit, že ne ně nemůžeme ani pohlédnout, jak jsou děsivé. Jenže když je vyneseme z toho sklepa na světlo a pohlédneme na ně, procítíme jejich hrůzu a tíhu v bezpečí, prolijeme potřebné slzy, možná se stane taková zvláštní věc – a ty strachy se rozpustí. Ani pak nevíme jak.

S láskou

s

Chyba je vždycky na mé straně

Kdykoli se přihodí nějaká patálie, jako první mi naskočí, že chyba je na mé straně. Když máme s někým odlišný názor, jsem to nejspíš já, kdo ho má chybný. Když se při otevřeném hovoru s kamarádkou tato kamarádka rozpláče, je to má vina. Když projevím obavy, které druhý nemá, jsem pako a stydím se za to.

Dnes typická situace – složitý právní problém, na který potřebuji upozornit vedení a různé další specialisty. Jiný kolega právník má na dílčí část problému odlišný názor od mého, což všem sdělí. A co já na to? Okamžitě se začnu stydět, že jsem to zblbla a že to mám špatně. A to i přesto, že s tímto kolegou nesouhlasím a mohla bych si místo toho říkat, co je to za vola, že může takovou blbost napsat (neříkám, že bych si ale přála to takto mít :-)). Místo toho přemýšlím, zda je způsob, jak ostatním bez nějakého dramatu napsat, že jsem to nenapsala blbě, ale že mám jen jiný názor. A nakonec to neudělám, jelikož je to jen drobná část problému a je to vlastně všem jedno.

Proč nevěřím, že to, jaká jsem a co si myslím, je v pořádku? Proč si myslím, že ostatní to vědí lépe? Proč mi někdy stále tolik vadí, když se ukáže, že něco nevím, nebo že se mýlím? A proč mám vždycky pocit, že všechno (včetně pocitů druhých lidí) je zkrátka moje vina?

S láskou

s