Co je v životě nejdůležitější

Jak už Soňa zmínila v jednom minulém příspěvku, nedávno jsme navštívili jejího spolužáka ze školy a strávili u něj příjemný večer se slivovicí, vínem a pivem. Během něho jsme vyslechli spoustu zábavných historek z jeho života „hospodáře“, kterým se stal poté, co se pustil do stavby rodinného statku (a úspěšně ho dokončil) – nejen o stavbě, ale i o pěstitelských a dalších úspěších. A nakonec došlo i na moudré rady o tom, co je v životě podle něj nejdůležitější, které by se daly shrnout do dvou bodů: vybudovat něco trvalého (statek na vesnici) a děti.

Taková moudra pronášená před půlnocí po vypití notné dávky alkoholu mají v sobě cosi čarovného. Ale už na místě mi na jeho projevu něco nesedělo, a postupně jsem si uvědomil, co to bylo. Během večera totiž od něj padlo několik poznámek, které vrhají na jeho situaci trochu jiné světlo.

  1. Oba jsou s manželkou vystudovaní antropologové, takže mají vztah k takovým hodnotám jako lidové stavitelství, hospodaření na vlastním atd. Jednou z něj ale vypadlo, že se bojí, jaký špatný příklad budou dávat svým dětem tím, jak vlastně doma nic nedělají (to prosím poté, co jsme hodinu a půl poslouchali o tom, jak stavěl svépomocí tento dům, pec, bránu… nad slivovicí, kterou vlastnoručně vypálil, nad vínem z jeho vinic a dokonce nad pivem, které sám uvařil!). Takže se na to můžeme dívat taky tak, že náš antropolog trpí pocitem méněcennosti vůči našim předkům, jejichž dny byly naplněny neustálou manuální prací na svém statku, a tento komplex si léčí stavbou a prací na svém vlastním statku.
  2. Přestože mě viděl poprvé v životě a Soňu poprvé od gymplu, takže nás fakticky nezná, začal nás přemlouvat, ať se taky usadíme v Lužicích, aby tam žil kromě něho někdo další rozumný. Na to se můžeme dívat taky tak, že náš statkář vlastně na vesnici moc spokojený není, neboť spoluobčané nesplňují jeho (nerealistické?) nároky na „rozumné“ lidi.
  3. Při hře s jejich malým několikaměsíčním dítětem utrousil něco jako „Zvykej si, život se s tebou mazlit nebude.“ Na což se můžeme dívat taky tak, že jeho pohled do budoucnosti není nikterak optimistický a že si tím, že je on a jeho děti na správné cestě, není zase tak jistý, jak to z proslovu o tom, co je v životě nejdůležitější, mělo znít.

Takže za sebe bych to uzavřel tak, že ani tato návštěva statkáře Mirka a vypití nemalého množství jeho vlastních chutných alkoholických výrobků zásadní odpověď na otázku „Co je v životě nejdůležitější?“ nepřinesla ;-)

Advertisements

O moulech a rychlých soudech

Dnes v době oběda přinesl mojí kolegyni pošťák poštu. Byla právě někde v restauraci, tak jsem ji přebrala já. Když přišla, poštu jsem jí předala s komentářem, že ji přinesl takový ten mladý, stydlivý, milý pošťák. „No jo,“ glosovala to ostře, „ten moula.“ Chápu, na co tím narážela. Je to takový mladíček, nejistý, vypadá, že si moc neví rady, klopí oči, i když už k nám chodí možná i skoro rok, ale vždycky je velice slušný, milý a vyřídí, co je potřeba. Nazvání ho moulou mě vlastně zaskočilo.

A tak přemýšlím, kde se to v nás bere – ty rychlé soudy. Taky to totiž občas dělám, přestože se už dlouho snažím to změnit. Jde to pomalu. Uvědomila jsem si to teď v sobotu na té svatbě – matka ženicha měla černé pouzdrové šaty a červené lesklé pantoflíčky na podpatku, a celý obřad usilovně žvýkala – no, hned jsem na ni měla názor, ačkoli o ní nic nevím a vlastně na ničem z toho, co dělala, není nic špatného, kromě mého přesvědčení, že je to nevhodné.

Přitom sama jsem velkým zastáncem toho, že si má každý dělat, co je mu milé, byť jen potud, kde začíná prostor někoho jiného. Nic o druhých nevíme, nevíme nic o tom, co mají za sebou a co je přivedlo v životě tam, kde jsou, a kolik bolesti zažili. Jen vždycky jasně víme, že se chovají jinak, než by měli, než my si představujeme. Jsou málo asertivní, nemají vkus, chovají se nevhodně…

No, je to každopádně dost vyčerpávající, snažit se mít ten svět pořád pod kontrolou :-) A taky dost nelaskavé…

s

O důvodech proč mít/nemít děti

Ještě jednou mé pomatené úvahy na toto téma…

Jak mám teď pocit, že bych děti chtěla, začala jsem se zamýšlet nad tím, proč bych je vlastně chtěla… Pominu teď větší rozvíjení úvahy, že je vlastně docela zvláštní už jen to, že člověk o něčem takovém přemýšlí a že nějaké důvody mít/nemít má – zvířata asi neuvažují, jestli budou mláďata mít. Prostě přijde čas, kdy to jde, tak je mají. Od toho jsme se jako lidé značně posunuli, což je super. Antikoncepce k tomu taky určitě dost přispěla… a taky jsme se z nějakého důvodu začali rodičovství bát. Nevím, s čím to souvisí. Jestli s příchodem více možností pro osobní realizaci, nebo s pocitem, že mít děti je více náročné a méně vzrušující a méně cool než třeba výlet na Bali?

Začali jsme děti vnímat jako omezení svých možností, jako něco, co nám bude bránit ve svobodě a v žití tak, jak chceme dnes. Přespříliš jsme se začali soustředit na to negativní, co na tom vidíme – a je to asi logické, protože to si představit dovedeme. Milujeme třeba cestování a dovedeme si živě představit, že ho nebudeme moci provozovat, když budeme mít malé děti. Mám rádi své koníčky, a živě vidíme, jak o ně přijdeme. Negativa jsou realistická. Co už si představit nedovedeme, je třeba pocit, jaký budeme mít, když se našemu dítku poprvé podíváme do očí, když mu budeme číst před spaním, když ho povedeme do školy nebo k oltáři…

Já myslím, že děti nás omezují jen do té míry, do které se omezit necháme. Je to otázka přístupu. Haha, představuji si reakce zasloužilých rodičů :-) Jak bláhový pohled naivního idealisty…

Ale zpět k mým důvodům – zjistila jsem, že většina těch důvodů je vlastně docela sobeckých (a naivně idealistických ;-):

  1. Rodičovství vnímám jako elementární lidskou zkušenost, o které si myslím, že mě obohatí. (Ano, jistě. Ale i život bez dětí je elementární lidská zkušenost, která mě obohatí, a proč bych měla mít děti k tomu, aby mě obohacovaly? Budu se bez nich cítit ochuzená? A pokud ano, v čích rukou to celou dobu bylo?)
  2. Mám skvělého muže a mít s ním dítě mi přijde jako dobrý nápad, plus se tím náš vztah někam posune dál a bude se pak dál posouvat ještě zřejmě docela dlouho :-) (Jenže to taky musí jako dobrý nápad připadat oběma vztahujícím se a posouvání vztahu lze jistě zajistit i jinak, než plozením dětí. Proč by se vztahy měly posouvat, to je samostatná úvaha na dlouhé zimní večery…).
  3. Závidím lidem okolo sebe, kteří už děti mají. Závidím jim to rodinné štěstí, které je vidět na facebookových fotografiích. Mám pocit, že bez dětí moje rodinné štěstí není dokonalé. (Závist je moc zajímavá emoce a bude za ní ve skutečnosti něco jiného. Rodinné štěstí mi nemůže přinést nic zvenčí, jen můj vnitřní pocit).
  4. Mám strach, že se na mě nedostane, že jsem už moc stará a že až ten čas přijde, už to nepůjde. A že mě to bude na smrtelné posteli mrzet, pokud je nebudu mít. (Strach je asi vůbec nejhorší motivace pro cokoli. Samozřejmě, že se může stát, že už to nepůjde. Jen já a já sama jsem svými životními rozhodnutími tvořila svůj život a pokud to nepůjde nebo to nepřijde, so be it. No hard feelings.)
  5. Chtěla bych jim dávat lásku. (Ano, jistě. Tuto potřebu ovšem můžu realizovat i na jiných lidských bytostech, než jsou moje děti.)

No jo, jenže přesto pořád ty děti chci :-) Jaký je teda ten správný důvod? Existuje vůbec? Dá se vůbec na sociální úrovni popsat? Nejsou to prostě „jen“ ty biologické hodiny? Takový ten zprofanovaný termín popisující až trochu výsměšně zoufalou snahu starších žen domoci se dítěte… ale ono v té biologie asi bude docela hodně… Když zvážíme racionální argumenty, můžeme snadno dojít k tomu, že mít děti je vlastně docela nerozum. Pudí nás k tomu tedy naše biologická podstata? Náš mozek, který se chce replikovat? Nebo co je za tím?

s

Děti jako požehnání

Dneska jsem byla na jedné úžasné církevní svatbě. Oddával evangelický kněz, nevěsta byla nepokřtěná a svatba se konala ve vinném sklepě. Kněz byl velice sympatický, uvolněný, veselý člověk, schopný v jedné větě vtipů i hlubokých vhledů. Svatebčané se několikrát od srdce smáli tomu, co povídal. Včetně mě. Některé vtipy možná byly nechtěné, jako když třeba rozvíjel myšlenku o tom, že když se novomanželé budou mít rádi, možná bude manžel manželku na rukou nosit i v osmdesáti, protože když má člověk sílu, i ten kámen přenese, a tak podobně. Ale bylo to milé, uvolněné, lidské.

I zde na závěr zaznělo to, co vždycky zaznívá, že mají manželé přijmout děti, které jim bůh dá, jako požehnání. Po následném rozbíjení talířů a zametání střepů pak ještě zaznělo přání, aby čáp nebo vrána přiletěli do roka a do dne.

Až dneska, když jsem to znovu slyšela, jsem konečně pochopila, že je to pravda. Že děti skutečně jsou požehnání.

Myslím, že jsme žijeme ve věku, kdy jsme na to zapomněli. Máme pocit, že my jsme ti, kdo o tom rozhoduje – že se můžeme rozhodnout je nemít vůbec, a nebo, že se můžeme rozhodnout, kdy je teda budeme mít. Používáme antikoncepci. Prý nás to sexuálně osvobodilo, hlavně ženy. Ano, to jistě ano. Ale někde jinde nás to ochudilo (upřímně řečeno, jakkoli je ta antikoncepce většinou skvělý vynález, někdy ji nenávidím). Na jednu stranu děti dlouhodobě složitě plánujeme (a máme pocit, že to máme pod kontrolou), na druhou stranu si je pak pořizujeme skoro jako domácí zvířata, až my se rozhodneme, že je ten správný čas. Na tom jistě není nic špatného, že člověk přistupuje k této životní otázce zodpovědně, problém je v tom přesvědčení, že o tom, jestli k nám na svět přijde dítě, rozhodujeme my a že na to máme nárok. Nemáme.

Bolestně mi to připomněla minulý týden i jedna kamarádka, která otěhotněla s prvním dítkem po hormonální léčbě, a teď, přestože už několik let nepoužívá antikoncepci, se jim počít další dítko zatím nepodařilo. Nevím, jak moc ji to tíží nebo netíží, ale na žádné lékařské terapie už jít nechce. Přijala, že bude mít kdyžtak dítě jen jedno.

V takových případech je teprve možné si uvědomit, jak pravdivá slova o dětech jako o požehnání jsou. Přitom to oddávající kněz snoubencům nijak narůžovo nemaloval, a rovnou je upozorňoval, že budou v manželství řešit mnohé těžkosti, zvláště po té, co budou mít děti.

Cítím, že mě tady čeká úkol v přijímání – jsem na to pořád moc upnutá. Mám pořád pocit, že by to mělo být podle mé představy. Ale takto to nefunguje, že? Ovšem přijmout, že děti budu mít, dá-li bůh, a nikoli tehdy, kdy já se rozhodnu, není úkol na jedno odpoledne. Znamená to vzdát se nad tím kontroly a brát život takový jaký je – někdy dává, někdy ne. A je to nesmírně obtížný úkol.

s

Tip na článek: Jan Bílý – Jak se správně rozejít

Článek najdete zde. Je moc zajímavý. Soustředí se na rozchod partnerů, případně rodičů, ale myslím, že ho lze aplikovat na jakékoli rozchody, i přátelské či pracovní, a možná třeba i na odchody od koníčků nebo projektů, přestože ty s námi samozřejmě o tom nemohou komunikovat.

Kolik rozchodů z těch, co jsme už zažili, probíhalo poklidně, s respektem, a nezůstala v nás po nich žádná pachuť? A proč to tak je? Je to utopie, že by se dalo rozcházet podle tohoto (či jiného podobného) schématu? Autor netvrdí, že rozchod pak nebolí, ale že lze zůstat otevřený, nebojovat, nezazlívat, nemstít se… ale místo toho ctít tu zkušenost i člověka, poučit se, a jít dál.

s

Tip na článek: Pomsta nebo odpuštění

Leo Babauta má na svém webu zenhabits.com další moc zajímavý článek, kde se věnuje tématu pomsty nebo odpuštění v případech, kdy nás někdy naštve nebo zraní. Článek stojí za přečtení, asi nikoho nepřekvapí, že Leo je zastáncem odpuštění, v jehož prospěch v celém textu argumentuje.

Chci tu vypíchnout jednu, podle mě důležitou myšlenku – když nám někdo způsobí bolest, nebo nás naštve, je většinou „otevření se“ to poslední, co bychom chtěli udělat. Většinou máme spíš tendence se stáhnout, uzavřít, opevnit ještě víc ve svém hradě, případně spřádat plány, jak to oplatit, jak taky ublížit. Jenže k čemu to vede? Skutečně k něčemu dobrému?

A tak na mě silně působí, když Leo píše, že můžeme taky udělat něco jiného. V okamžiku, kdy nám někdo ublížil, se můžeme snažit uvědomit si tu bolest, a přes to zůstat otevření, popřípadě se (jak Leo navrhuje) ptát, co je ta nejlaskavější či nejsoucitnější věc, co pro toho druhého (a i pro sebe) můžeme udělat? Pokud se dokážeme vymanit z klasického schématu ublíženosti, a tyto otázky si skutečně upřímně zodpovědět, odpovědi nás překvapí…

s

Návod na nespokojený život

Už poněkud bulvární titulek naznačuje, že se s vámi dnes chci podělit o postup, jak spolehlivě dosáhnout ve svém životě permanentní nespokojenosti. Samozřejmě nejsem žádný guru a netvrdím, že se jedná o jedinou správnou metodu – návodů na nespokojený život existuje celá řada a jistě k němu lze dospět různými cestami. Já bych vám ale rád předložil metodu, která je podle mého názoru spolehlivá a zároveň poměrně jednoduchá. Skládá se vlastně jen ze dvou kroků:

  1. Důsledně se řiďte známým a moudrým pravidlem „Nejdřív povinnosti, potom zábava!“ Neboli dělejte vždy nejdřív to, co „musíte“ a to co „byste měli“, případně to, co po vás chtějí ostatní; a až ve zbylém čase to, co chcete a co vás baví. Ideální samozřejmě je, když vám tento přístup rodiče vštípí už v dětství, ale pokud to zanedbali, nezoufejte, dá se to dohnat i v pozdějším věku!
  2. Zaplňte svůj život větším množstvím aktivit, než na které máte čas. To možná zní na první pohled trošku zvláštně, ale je to ve skutečnosti velmi jednoduché – většina lidí, kteří si nelibují v nudě, k tomu má přirozenou tendenci. Dost také pomáhá neodmítat nejrůznější požadavky lidí kolem sebe (ideální je, když prostě „ne“ říkat neumíte).

A to je vše – nespokojenost se pak už dostaví sama! Logickým důsledkem tohoto přístupu je totiž to, že vám permanentně nebude zbývat čas právě na vaše nejoblíbenější činnosti, na ty, které byste dělali nejraději a které vás nejvíce baví. Zato ty, které máte nejméně rádi, budete dělat v co největší míře, neboť jimi vždycky začnete – na ty vám tedy vyjde čas pokaždé. Pocit nespokojenosti se svým životem je pak tím nejpravděpodobnějším důsledkem.

Tak mnoho štěstí při vaší cestě za nespokojeností!

Diktát efektivity

Tento text nebude efektivitě v práci, ale v mém celém životě. Poslední dobou si stále více uvědomuju, jak podléhám potřebě, aby všechno, co dělám a co se mi v životě děje, bylo co nejvíc efektivní. Mám to tak už léta – pamatuju si, jak jsem kdysi na gymplu na brigádě s úsměvem vyprávěla, že někdy tak dlouho přemýšlím, jak věci udělat efektivně, že to nakonec trvá déle, než kdybych to udělala rovnou. A trpím tím dodnes.

Například vyvstala potřeba jet do mé staré kanceláře na jiné středisko, než kde mám kancelář dnes, abych z ní odstěhovala nějaké věci. A mě to už od začátku deptalo hlavně proto, že to nemám s čím spojit, a že takový výlet na stěhování kanceláře jen tak, je strašně neefektivní… A tak to mám pořád.

Přitom o kolik jednodušší by bylo neřešit efektivnost svého konání, a zkrátka ty věci dělat, tak jak přicházejí? Možná by mě to stálo o něco více času, ale rozhodně by mě to stálo méně nervů. Otázka ušetřeného času je přitom velice relativní – nikdy jsem se moc nezamýšlela nad tím, kolik ho ušetřím a jak ho vlastně strávím – nevyužívám ho náhodou pak hlavně ke špekulování o tom, jak efektivně vyřešit nějaký jiný problém?

Je na čase začít se smiřovat s tím, že život není efektivní… Je zkrátka takový, jaký je. Občas se něco nestihne, občas se na něco zapomene, občas je něco ztráta času… a když tohle jednou pochopím, možná přijdu na to, že většinou je všechno v klidu…

S láskou

s

 

Tip na článek: ZenHabits – Secret to Interpersonal Happiness

Povinná četba! Je to sice delší, ale podle mě přesné… Mám-li to shrnout a zjednodušit, říká tím autor, že nemáme předpokládat, že ostatní dělají to, co dělají, s úmyslem nás dostat nebo nám páchat příkoří, ale dělají to prostě proto, že jim to připadá v tu chvíli jako správné a součást jejich cesty za štěstím… a že je proto lepší dívat se na to spíše laskavě a soucitně než dotčeně nebo naštvaně…

Jedna z nejdůležitějších pasáží je pro mě tato:

Well, this approach tries to use empathy, to see the good heart of the other person, to assume that they are good people with decent intentions who make mistakes and are having trouble of some kind.

For example, some reasons someone might act badly:

  • They genuinely didn’t realize how you would take their actions — from their perspective, there was nothing wrong with what they did. Your interpretation might be that they are wrong, but that’s only one way of seeing it.
  • They were caught up in their world, and weren’t thinking of how their words or actions might affect other people. This, of course, is self-centered, but we all do this, probably every day.
  • They are having a bad day, are in a bad mood, or are in the middle of a tough problem in their life. This causes them to react badly to you. This is not an excuse for bad behavior, but you can understand this, as we all go through it.
  • They have a bad habit of reacting to people in certain harmful ways. This doesn’t mean they have a bad heart, but instead, they developed bad patterns when they were young. At one point, these patterns were meant to protect them from harm, but now they just harm others.
  • They were abused by someone, or hurt in the past, and now they are worried that you are going to harm them. So they protect themselves. Not an excuse, but more of a way to understand people’s behavior.
  • You did something that they took offense to, and so they’re reacting badly to something you did. Maybe you didn’t realize you did this, but that’s the world they’re in.
  • They genuinely were trying to do something to help you, but you took it the wrong way.

We’re not looking for excuses, but instead to see the good heart in the other person. Yes, they acted badly, but it’s with a good heart. If we can see this, perhaps we can see the other person in a more kind light, and react to them in a more helpful way.

s