BřeZen: Sklenice už je dávno rozbitá

Mark Epstein ve své knize Traumata každodenního života píše:

…Už si nevzpomenu na naši otázku, ale odpověď Adžána Čá mi stále zní v uších… Ještě než vůbec něco řekl, ukázal na sklenici, která stála vedle něho. „Vidíte tu sklenici?“ zeptal se nás. „Mám tu sklenici rád. Obdivuhodně v sobě drží vodu. Když na ni svítí slunce, odráží nádherné světlo. Když do ní ťuknu prstem, překrásně zazvoní. Přesto je pro mne tato sklenice již rozbitá. Až ji převrhne vítr nebo ji srazí můj loket ze stolu a ona se roztříští, řeknu „samozřejmě“. Když pochopím, že sklenice je již rozbitá, každá minuta s ní pro mne bude vzácná.“

Sklenice je už dávno rozbitá. Co všechno je ještě rozbité? Moji rodiče zemřou, moji přátelé odejdou. Můj vztah s Radimem taky jednou skončí, ať už rozchodem nebo smrtí jednoho z nás. Všechno pomine a přijde něco jiného. Všechno je už dávno rozbité…

s

Co jíme?

Náhodou jsem narazil na tento poněkud radikálně laděný článek s trapně bulvárním nadpisem: 12 (utajovaných) faktů o supermarketech, které by mělo znát každé dítě. A ačkoliv mi přijde autorův pohled opravdu zbytečně radikální, inspiroval mě, abych se podělil o jednu vlastní zkušenost.

Jak asi každý ví:-), Soňa téměř nejí lepek – a já od té doby, co bydlím s ní, tím pádem výrazně snížil jeho konzumaci též. Nedá se říct, že bych se mu úmyslně vyhýbal – ale prostě ho jím výrazně méně než před tím. A jedna věc, kterou jsem dříve jedl prakticky pořád, z mého jídelníčku naopak vypadla téměř úplně: rohlík. Obyčejný rohlík. Se Soňou pečivo obecně téměř nejíme, a když už si ho dám sám (třeba na expedici, nebo jako svačinu do práce), tak je to buď nějaký koláč či buchta, a nebo chleba.

A tak si rohlík v supermarketu koupím tak čtyřikrát do roka. A – pokaždé hořce lituju! Ať vyberu jakýkoliv rohlíkoid nebo houskoid, který je ve výběru, je mi po jeho snězení zvláštně těžko. Mám ve vnitřnostech pocit, který popisuju tak, že mi připadá, jako kdybych snědl umělou hmotu. Nevím, jestli je to lepek, nebo něco jiného, ale NĚCO tam je – a to něco mi nedělá dobře. Ovšem zjistil jsem, že pokud si koupím rohlík z pekárny, nic takového se nedostaví. Takže můj osobní experiment vede k jednoznačnému závěru, že 1) tam rozdíl opravdu je, a 2) že rohlíky ze supermarketu mají v sobě něco, co se mému tělu jednoznačně nelíbí.

Dokud jsem na to ale byl zvyklý, nikdy by mě to nenapadlo. Mohl bych sice tvrdit, že už ani ty rohlíky nejsou, co bývaly – ale myslím, že spíš je to opravdu tím zvykem. A teď zajímavá otázka: je lepší se na to vykašlat, kupovat rohlíky v supermarketu a bez potíží je celý život jíst (i když asi obsahují něco nehezkého), a nebo se tomu nehezkému vyhnout, a pak zjistit, že je už člověk prakticky není schopen pozřít, i kdyby se k nim chtěl vrátit?

A o čem všem dalším, kromě rohlíků, by se dal napsat stejný text?

BřeZen: Kamarádit s démony

Když jsem dneska otevřela zenhabits.net, byl tam moc zajímavý článek o tom, co můžeme dělat, když máme pocit, že toho máme moc a že nestíháme. Jeden z kroků, které Leo Babauta navrhuje, je zvládnout ten pocit, že máme málo času a že chceme stihnout víc a víc. Říká, že je potřeba stát se pánem tohoto démona, zvládnout ho… Možná to překlad zkresluje, ale on tím nemyslí, že máme toho démona ovládat. Máme s ním kamarádit.

Démon chce, abychom ho slyšeli. A je jedno, jestli je to démon „jím moc“, nebo démon „nic nestíhám“ nebo démon „jsem děsná“. Je to jenom démon, který chce naši pozornost. Nechce, abychom ho zahnali do kouta. Ale ani nechce být našim pánem. Chce, abychom si ho všimli. Abychom mu věnovali čas, abychom mu dali trochu lásky a chvilku s ním pobyli. Nevyháněli ho, ale objali a spolu s ním si poplakali.

Není to snadné a vede k tomu dlouhá cesta. Pokud se tou cestou ale vydáte, v určité její fázi zjistíte, že nemusíme před těmito pocity utíkat. Jsou to jen pocity a dají se vydržet, pokud s nimi dokážeme skutečně a otevřeně být. Klidně přitom můžeme být vyděšení k smrti. Jediná cesta vede skrz. A všechno jednou pomine. I démon, když uvidí, že pro něj místo opovržení a odmítání máme pochopení a přijetí, přestane možná tak dotírat a jednoho dne si uvědomíte, že zmizel. Nebo možná nezmizel, ale je spíš jako starý kamarád, než někdo, koho se musíme zbavit…

s

BřeZen: Proč tě mám ráda?

Loni jsem sledovala Self-acceptance summit, kde měl jednu přednášku lektor Mike Robbins. Přepis té přednášky jsem sem nedávala, protože to bylo už nad moje síly, ale utkvělo mi z ní mnoho věcí. Dnes chci ale psát jen o jedné z nich – o historce, kterou tam Mike zmínil a která se týkala toho, proč máme někoho rádi. Přednáška byla v angličtině, tak si dovolím zde jednu část v češtině parafrázovat tak, jak si ji pamatuji.

Mike hovořil o tom, že má dvě malé dcerky, asi 8 a 10 let a že s nimi hraje takovou hru… Když ji hráli poprvé, bylo to nějak takto:

Mike: Jak moc tě má táta rád?

Dcera: Tááák moc!

Mike: A proč tě má táta tak rád?

Dcera: …. (neví a váhá)

Mike: Protože ty jsi ty. (v originále Because you are you.)

Čtyři věty, v nichž je všechno. Je obrovská úleva, když zjistíte, že ten druhý vás nemá rád proto, že umíte vařit, nebo proto, že máte štíhlý pas, nebo proto, že pro něj něco děláte, nebo proto, že něco, co se mu hodí, máte. Má vás rád proto, že jste takoví, jací jste. Nemusíte nic dělat. Nemusíte se o nic snažit. Nemusíte se bát, že něco zkazíte. Stačí, když jste sami sebou.

s

 

Patří dvouleté děti do školky?

Tento článek od pana Haldy v Respektu č. 8 vyvolal v mých facebookových bublinách obrovské emoce. Většina lidí se závěry pana Haldy, který dlouhodobě bojuje proti tomu, aby měly dvouleté děti státem garantované místo ve školce, nesouhlasí. Je to fascinující čtení a každý ať si udělá názor sám. Můj názor následuje.

Myslím, že tam (většina) nepatří, ačkoli mohou být výjimky, a s panem Haldou ve většině věcí souhlasím. A to přesto, že děti nemám a přesto, že dost účastníků diskuzí má pocit, že lidi, kteří děti nemají, na to nemůžou mít relevantní názor. V názorech pana Haldy nevidím ani pokus o ponižování žen a touhu připoutat je k plotně. Vypozorovala jsem zhruba dvě skupiny odpůrců – první jsou ti, co sami dávají děti do školek v útlém věku, druhá skupina jsou ženy, kterým vadí, že jim pan Halda chce vzít svobodu rozhodování a svobodu vrátit se do práce. A vlastně ještě jedna skupina – která tvrdí, že to nemůže být špatně, když se to všude kolem tak dělá.

Rodiče prťousů většinou argumentují tím, že jen oni sami poznají, zda dítě je nebo není připravené a že přestože jejich děti od mala ve školce byly, deprivované nejsou. Na tom určitě něco je, ale přesto se mohou mýlit. Protože tohle je přesně ta past. Tohle je přesně případ, na který můžete vztáhnout slavný citát Alberta Einsteina o tom, že abyste vyřešili problém, nemůžete na něj vztáhnout stejné uvažování, které ho vytvořilo.

Možná, že ve světě, který znáte, se děti deprivované nejeví. To ale neznamená, že nejsou nebo že by to nemohlo být lepší. Možná, že ti, kteří si do těch raně dětských traumat skutečně hrábli, dokáží dětem porozumět lépe dětem než rodiče, kteří si žádné staré bolesti nepřipouštějí a (a teď se omlouvám, že generalizuji) většinou svoje děti moc vážně neberou a neřeknou si „tak jo, Maruško, ještě by tě to moc stresovala, tak já ještě nepůjdu práce“.

Jenže jak vysvětlit někomu, kdo si toto neuvědomuje, protože to nezažil, že to může být i jinak? Že dítě může být hluboce traumatizované pocitem nejistoty, ztrátou bezpečí, pocitem, že musí být hodné, protože jinak ho rodiče nemají rádi nebo pocitem, že už ho rodiče rádi nemají, a proto musí do školky? Mluví skutečně ti, co ty děti mají, s dětmi o tom, jak se cítí? Jestli je jim tam skutečně dobře? A pokud nejsou zvyklí se dětí ptát, jak mohou očekávat skutečně pravdivou odpověď? A zajímá je to vůbec? Jak říká jeden Radimův kamarád „děti jsou taky lidi, akorát malí“.

Nejsem psycholog a nemám děti, takže toto je naprosto nerelevantní názor. Sama, ač pracuju v korporátu na docela vysoké pozici, vnímám výchovu dětí jako něco, co je moje nejdůležitější úloha v životě a hodlám pro ně v tom neútlejším věku být maximálně k dispozici. Je pro mě důležitější práce nebo to, že svému dítěti ušetřím zbytečná trápení? To neznamená, že při tom nemůžu trochu pracovat nebo že je nemůžu někdy dát do školky, ale musím vědět, jak se cítí a musím to brát v potaz. Protože vím, jaké to je, podívat se na to trauma zpětně a vím jaká je to bolest. Která by přitom vůbec nemusela být. A čím víc si myslíte, že je to blbost a já jsem kráva, tím víc je pravděpodobné, že máte nějaké to pěkné trumátko také…

s

 

 

O rozumu a citu při rozhodování

Pod článkem Člověk a dav na Psychologii.cz probíhá velice zajímavá diskuze o rozhodování – autor článku, pan Pavel Špatenka, v diskuzi uvažuje nad tématem rozumu a emocí při rozhodování a dochází k myšlenkám, které tu chci sdílet – budu citovat bez ladu a skladu, pro kontext si tu diskuzi přečtěte sami:

…Rozum má své kompetence, ale srdce také. A tak spolu svádějí odvěký boj. Do toho ještě spousty sebestředného a ustrašeného ega, emocí a chtění a problém je na světě. Neumíme se rozhodnout. Morálka je daleko a strach tolik tíží…

…Odpověď na všechny volby je anebo není otázkou rozlišování. Pokud jde o rozlišování a nikoliv jen o slepou emoci, je volba tedy otázkou rozumu i citu – jejich vzájemné spolupráce. Vezměme to jednoduše: chtěla byste doma chlapa co je na vás hrubý, drbe se v rozkroku, krká a nadává na celý svět, ale je bohatý, sebestředný, má moc a umí tuze dobře mluvit? Měla byste s tím morální konflikt, nebo by to vašemu srdci nevadilo? Odpověď je ve vás…

…myšlení jako samovládce je jen prázdným intelektem, který když není napojen na citovou funkci, nemůže a ani neumí sám o sobě rozlišovat, může pojmenovávat, to ano, ale k rozlišování to nestačí, protože cit dává hodnotu… odlišuje dobré od zlého – to je určitá vyspělost, hodna osobnosti…

…informace ano, pro rozhodování určitě důležité, leč je to jen jedna polovina, tu druhou – hodnotovou se musí člověk naučit prostě VYCÍTIT….bez toho nerozlišíte pravdu od lži a dobré od zlého….operovat jenom s informacemi, bez toho aniž by člověk sáhl po cítění je běháním dokola…

s