Podzimní báseň

Podzimní depka

 

Deprese, deprese,

tebe podzim přinese.

 

Dlouhé noci, krátké dny,

nátlak je to pořádný,

listopade proradný.

 

Venku všechno chřadne,

i myšlenky jsou vadné,

nebude to snadné,

deprese však – snad ne!

Reklamy

Sedm věcí – bonus

Jsme na roadtripu po Rumunsku, a já bych se rád inspiroval Soninými tradičními Sedmi věcmi a sepsal svých netradičních Sedm věcí, za které jsem během teto cesty vděčný. Vezmu to od těch nejméně důležitých směrem k nejdůležitějším:

1. Za internet a možnosti mobilních komunikací vůbec. Díky nim se můžeme domlouvat průběžně se svými hostiteli kdy přesně dorazíme, hledat na mapách varianty přesunů a časy potřebné na jejich zdolání, a nakonec i zveřejnit tento příspěvek z wifi v Bukurešti :-)

2. Za airbnb. Díky němu můžeme spát v centrech Bělehradu nebo Bukurešti za rozumný peníz, a navíc poznat normální byty,  v jakých zde bydlí spousta místních.

3. Za dálnice.  Díky nim jsou přesuny na stovky kilometrů výrazně rychlejší a v důsledku je díky nim takovýto výlet vubec možné realizovat.

4. Za znalost cizích jazyků. Já sám jsem sice zastáncem toho, že se všude má snazit mluvit s místními jejich řečí,  ale uznávám ze v Maďarsku nemám šanci a v Rumunsku to je taky velmi těžké. Ale zatím všude s námi byli schopni komunikovat anglicky, kromě naší maďarské hostitelky, která mluvila plynně německy.

5. Za otevřené hranice. Srbsko sice není v EU, Rumunsko zase není v Schengenu, takže nas náš program vede přes 3 hraniční kontroly – ale oproti obstrukcím, kterých se člověk mohl na takových přechodech dočkat ještě nedávno, jsou to spíš turistické atrakce než komplikace. Maďarský(!) celník nám za pas poděkoval česky, srbský se ptal na cíl naší cesty čiště ze zvědavosti, a ne aby nás griloval a obtěžoval, rumunský působil dojmem že je mu trapné, že nám musí nahlížet do auta…

6. Za prosperitu. Díky té si takovou cestu můžeme dovolit.

7. Za svobodu. Díky té nám takovou cestu nikdo nemůže zakázat.

8. Za mír v Evropě.

Co zase vědci zjistili…

Nemám nic proti vědcům, určitě jsou super :-) Proti popularizačním článkům o tom, co všechno vědci vyzkoumali, už by se nějaká proti našla… Je toho hodně, co vědci vyzkoumali, a za deset let se ukázalo jako zcela zcestné… A dneska taky jedna perla v článku na Novinkách nazvaném Sexuální abstinence posiluje imunitu. Pozorováním brouka potemníka a jeptišek došli totiž vědci k závěru, že lidé, kteří sexuálně abstinují, žijí déle. A může za to jakýsi hormon nebo něco…

Mno… Selským rozumem můžu říct, že stejně dlouho jako jeptišky a kněží ale žijí i lidé, kteří sexuálně neabstinují, takže pokud vůbec nějaký faktor sexu v tomto hraje roli, nebude patrně jediný. Taky v té dlouhověkosti může například hrát roli silná komunita, střídmost ve stravě, víra ve vyšší smysl i v tu abstinenci jako takovou, a tak podobně. Což u sexuálně abstinujících lidí většinou není – pokud to nejsou jeptišky či kněží, většinou neabstinují úplně dobrovolně, patrně také budou žít osaměle, možná dokonce v toxickém vztahu, bez lásky, bez víry… Já si každopádně míním život prodlužovat jinak než sexuální abstinencí :-)

s

 

Novoroční „předsevzetí“

Novoroční předsevzetí si nedávám. Ani toto vlastně klasické předsevzetí není – proto jsem ho nechtěl psát hned po Novém roce vedle Sonina vážně míněného textu. (Kecám – ve skutečnosti ho píšu zbaběle až teď proto, že už vím, že minimálně dva týdny jsem to vydržel:-)

NEBUDU SI ČÍST ČLÁNKY  NA ČESKÝCH „ZPRAVODAJSKÝCH“ WEBECH

Už jsem tu o tom psal několikrát a opakovaně. Ale přesto jsem to skutečně nedodržoval. Uvědomil jsem si, že „zpravodajské“ weby jsem používal jako rozptýlení, jako druh zábavy (především v práci), jako zvědavost typu „copak se tam asi zase objeví?“ přesně ve shodě s trendem moderních závislostí. Při tom jsem si byl už dlouho všdom, že tyto povrchní a nekvalitní texty mi nic nepřinášejí.

Takže od Nového roku jsem s tím opravdu přestal (a žádný „zpravodajský“ server skutečně neotevřel, a to ani když mě to nebaví v práci:-). To, že čtu každý týden Respekt, mi pro přehled o dění ve světě bohatě stačí (a o dění u nás se z něj dozvídám až zbytečně moc). A když mám potřebu otevřít si nějaké zprávy na webu, zabrousím na BBC, která ještě stále provozuje kvalitní žurnalistiku.

A nejen to – nebudu už ani na Facebooku vstupovat do zbytečných diskuzí na politická témata, často s mě neznámými lidmi. Protože jak říká drsné sice, ale výstižné moudro: „Diskuze na Facebooku jsou jako paralympiáda – i když vyhraješ, pořád jsi postižený.“

A mám chuť přestat se o politice hádat i s lidmi nad pivem (akorát že to asi nevydržím:-). Nikdy v životě jsem neslyšel tolik lidí s takovým klidem (ba někdy dokonce vášní) vyslovovat myšlenky jako: „Měli bychom je všechny postřílet!“. Nikdy bych nevěřil, že tolika lidem může být sympatické takové hovado jako Zeman nebo imponovat státník jako Putin. Nikdy jsem si nedovedl představit, co všechno zmůže strach. Strach, který se dávno odpoutal od svého objektivního základu, strach, který je vědomě i podvědomě rozdmýcháván, aby sloužil různým cílům, strach, který lidem zatemňuje mozek i srdce. Ale téměř každý, s kým o tom mluvím, se mě snaží přesvědčit, že to beru všechno příliš vážně – takže zkusím teď pro změnu chvíli doufat, že mají pravdu. Snad je to skutečně neškodné, nebo dokonce užitečné kvašení idejí, ze kterého něco konstruktivního vzejde. Se zvědavostí si tedy počkám, co to bude…

Krásné Vánoce

Přejeme všem přátelům, kamarádům, čtenářkám i čtenářům klidné a spokojené vánoční svátky, užijte si je!

My si je užít hodláme! Stromek máme nazdobený už týden (přišlo nám, že letos jsou ty Vánoce nějaké krátké:-), po absolvování rodinných a přátelských návštěv na svátky hodláme mezi svátky aspoň několik dní v kuse nedělat nic, zejména nikam nejezdit:-) Přejeme tedy také vám všem, abyste vánoční období prožili tak, jak vám vyhovuje, a abyste se měli tak dobře, jak se plánujeme mít my ;-)

Nesnáším zubaře

Můj vztah k lékařům obecně a ke zdravotnímu systému je … řekněme odtažitý. Můj vztah k zubařům konkrétně je ale přímo absurdní. Zubaře nesnáším, ačkoliv mi nikdy nic neudělali! Nemám totiž, a nikdy jsem neměl, jediný zubní kaz…

Jako dítko školou povinné navštěvoval jsem povinně i zubaře, většině spolužáků občas něco vrtali, mně nikdy. Když povinné návštěvy u zubaře skončily, neviděl jsem důvod tuto instituci dále vyhledávat.

Po několika letech mě však rodiče přesvědčili, že aspoň jednou za čas bych tam zajít měl, a tak jsem se vydal k jakési zubařce poblíž našeho bydliště. Bylo to v době, kdy se zaváděly regulační poplatky u lékařů, ty slavné třicetikoruny, všude se to řešilo a proto jsem věděl, že preventivních prohlídek se poplatky netýkají. Paní zubařka mě prohlédla, konstatovala opět 0 kazů, a požadovala třicet korun. Namítal jsem, že za preventivní prohlídku je vybírat nesmí, ale ona mě uzemnila oznámení, že PREVENTIVNÍ je až druhá návštěva zubaře v daném roce, kdežto první je ZÁKLADNÍ a za tu se vybírá. Chvíli jsem na ni nevěřícně zíral, pak jsem jí věnoval třicet korun a odkráčel, vědom si, že už tam nikdy více nezavítám. Můj vztah k zubařům klesl z bodu mrazu do záporných hodnot a dodnes považuju toto účelové překrucování zákona ze strany stomatologů (které tuším stále platí) za prasárnu nehodnou slušné společnosti.

Když jsem se seznámil se Soňou, chodila zrovna dost intenzivně k nové zubařce, která jí na rozdíl od té původní spravovala spoustu drobnějších kazů,  jež ta předchozí prostě neviděla nebo neřešila. Chodila tam k té době snad každý týden, což byl zajímavý kontrast se mnou, který u zubaře nebyl už zase snad pět let. Nakonec s ní ale byla spokojená a protože věděla, že nabírá i nové pacienty, přesvědčila mě, abych se k ní taky zaregistroval a na prohlídku přišel.

To bylo na jaře. Paní zubařka je velice sympatická, milá, mladá a šikovná, udělala mi rentgen, ukázala zubní hygienu (do té doby jsem netušil, že něco takového existuje, a bylo to velmi poučné:-) a po prohlídce konstatovala, že žádné kazy nemám. Když jsem s ní na toto téma zapředl hovor (je skutečně velice milá), vysvětlila mi, že někdo má štěstí, že má v puse takové prostředí, ve kterém se bakteriím způsobujícím kazy příliš nedaří, a pak třeba žádné kazy nemá. Ale že o to více budu mít problémů s dásněmi… Chuť ke konverzaci mě přešla. Že bych mohl třeba prostě jen mít zdravé zuby, to jí zřejmě vůbec nepřipadalo jako varianta z tohoto světa. Chápu, že je to profesionální deformace, ale pak ať se nikdo nediví, že se těmto deformovaným profesionálům jsem ochoten vydat do rukou jen v případě krajní nouze.

Pak mě paní doktorka oznámila, že mi chce vytrhnout osmičky, protože je mám v hrozném stavu. To mě zaskočilo, o ničem takovém nevím, a nakonec jsem se s ní domluvil, že se domluvíme při příští návštěvě na podzim. A ta přišla dnes.

Na tomto blogu by se hodilo napsat sem něco v tom smyslu, že jsem to vzal jako zenové cvičení, šel tam s otevřenou myslí a v klidu to racionálně vyřešil… Ale nebyla by to pravda:-) Můj odpor k této návštěvě byl takový, že ač mi to Soňa třikrát připomínala, třikrát jsem na ni zapomněl (naposledy dnes ráno, kdy jsem si nevzal ani kartáček a pastu, abych si po obědě a před návštěvou zubařky aspoň mohl vyčistit zuby). Nasraný a znechucený jsem byl už od okamžiku, kdy jsem vyrazil z práce, nevzal jsem si ani nic na čtení, abych si celou cestu mohl barvitě představovat, jak mě paní zubařka opět nutí do trhání osmiček, a jak se jí bráním.

Paní zubařka zřejmě mé rozpoložení vycítila, byla totiž o poznání méně milá než minule. Konstatovala opět „žádný kaz“, pak mi vnutila zrcátko, abych se sám podíval, jak děsné ty osmičky mám, a když jsem jí řekl, že ani tak se na žádném trhání domlouvat nechci, vypoklonkovala mě bez rozloučení. Tak nevím, jestli to taky nebylo navždy…

Sedm věcí XVIII.

V pátek minulý týden odjel Radim na týden na expedici, vrátí se nejdříve v sobotu v noci. Já jsem měla (a ještě mám) celý týden volno. A byl to vskutku výjimečný týden, vlastně jsem Radimovi za to, že je pryč, vděčná. Zkusím popsat, proč.

  1. Nemyslím to tak, že bych byla vděčná za to „že konečně vodjel, vždyť už se s ním nedá žít“ :-) Naopak. Mám nyní nádhernou příležitost se na něj těšit. Je to jiné než když se nevidíme jeden dva dny během roku. Od té doby, co jsme spolu, jsme od sebe vlastně ještě nikdy takto dlouho nebyli. A mě se po něm tak krásně stýská… jako třeba v této písničce :-) A mně se po Tvé vůni stýská…
  2. Během té doby, co je Radim pryč, jsem měla prostor na spoustu věcí, které se lépe dělají o samotě. Například jsem lenošila. Neměla jsem na dobu dovolené žádný plán. Není to tak, že bych nic nedělala, ale nic jsem neplánovala. A toho „nic“ jsem taky dělala hodně – většinou to má podobu čtení si v posteli – ale trvalo mi skoro celý týden, než jsem si to dokázala užít bez pocitu viny, že bych měla dělat něco… užitečného? Víc vzrušujícího? Prostě něco…
  3. Pustila jsem se do úklidu. Skutečného i emočního. A to čištění starých ran není nic moc společenský zážitek…
  4. I do skutečného úklidu jsem se dala – vytřídila jsem tři tašky knih, které jsem darovala do knihovny, taky nějaké oblečení pro charitu, spoustu nepotřebných věcí jsem vyhodila… spoustu věcí jsem utřídila. V bytě i v hlavě. A bude to pokračovat. Na začátku mi dělalo velké potíže cokoli vytřídit, i když jsem věděla, že to ještě užije někdo další… všechny ty věci bylo náročné pořídit, stály spoustu peněz a zjistila jsem, že mám problém je vyhodit, i když mi neslouží, protože mám pocit, že bych je měla přece jen nějak využít, když jsem je tak draze zaplatila. Ale pokud mi nesloužily doteď, nebudou mi sloužit ani později. Zbavit se jich je ve skutečnosti úleva, protože už se na ně nebudu muset dívat a říkat si, že „bych je měla užívat“. Čím více jsem toho vytřídila, tím líp mi to šlo. A budu v tom určitě dál pokračovat. Bylo to povznášející.
  5. Jsem vděčná Radimovi, že si pořídil nový mobil (tentokrát už chytrý!) a nainstaloval si tam komunikátor. Překvapivě zatím všechny rumunské penziony, kde spal, měly wifi, takže jsme každý den v kontaktu a všechny výhody moderních technologií přimeřeně využíváme :-)
  6. Měla jsem prostor pustit se do spacího experimentu – já mám trochu potíže se spaním a při běžném provozu nemám dost mentálních sil s tím zkoušet něco dělat. Týden doma, když na mě nejsou kladeny žádné nároky, byl dobrá příležitost – moc se to neposunulo, ale uvědomila jsem si současně, že ve své snaze a touze to spaní zlepšit dělám jednu zásadní chybu – snažím se to změnit z pozice, kdy mě současný stav štve. A to nejde. Protože změna nepřichází a já jsem pořád nespokojená… Zkusím to teď jinak. Zkusím ten dosavadní stav přijmout, přijmout to, že mám potíže se spaním, a odpustit si je, přestat si to vyčítat a trápit se tím, a přijmout to jako fakt, být vděčná za to, že spím aspoň nějak, a být spokojená s tím, jak to je. Teprve pak může totiž přijít změna. Nebude mě každé ráno budit zklamání z toho, že to zase nevyšlo, ale naopak vděčnost za to, že jsem spala aspoň přiměřeně. A za každou změnu k lepšímu pak můžu být vděčná, protože bude navíc… a jednou, jednou se vzbudím vyspaná do růžova :-)
  7. Jsem vděčná bratrovi, že se mnou podělil o službu v domě rodičů, kteří jsou také na dovolené. Umožnil mi tím mít více času na svoje „nevyřešené věci“.

S láskou

s