O krájení melounu a síle očekávání

Stala se nám na našich cestách takováto příhoda – požádala jsem Radima, aby ukrojil meloun (jediný nůž, který byl v tu chvíli k dispozici byl jeho rakouský armádní nůž), jelikož jsem se o to před tím pokusila a moc mi to nešlo. Radim se toho ujal a meloun uchopil tak, že to hned ve mně vyvolalo myšlenky na to, jak je takový úchop nebezpečný. Pronesla jsem něco jako že se na to nemůžu dívat a odešla jsem něco vybalovat za roh. Za pár okamžiků se Radim pořezal. Ne nějak vážně, ale ani ne nějak málo.

A já od té doby přemýšlím nad tím, jak i takovéto příběhy mají zajímavé rozměry. Jak moc ho ovlivnilo, že jsem mu dalo najevo, že mi jeho úchop melounu přijde nebezpečný? Radim není zvyklý krájet meloun každý den, a už vůbec ne tímto nožem. Sám si hledal, jak nejlépe meloun držet a vybral si takto. Měla jsem mu říct, aby melou chytil jinak? Pořezal by se, i kdybych nic neřekla?

s

Reklamy

Tip na článek: Proč holčičky kvůli pochvalám mohou trpět celý život a Vrcholový sport ženy ničí

Narazila jsem na zajímavý článek od psychologa Milana Studničky, který navazuje na kauzu Koukalová. A vzpomněla jsem si, že web dovychovat.cz, kde se svým kolegou pomáhají rodičům vychovávat děti, jsem už kdysi kdesi viděla (mám pocit, že sem dával nějaký odkaz Radim), a našla jsem tam text, který s tématem volně souvisí a taky právě velice trefně zasahuje do toho, co aktuálně řeším a co jsem psala i v tom textu o proběhlé první části výcviku – a sice do mého neustálého očekávání hodnocení mého výkonu či mé osoby od druhých. Článek najdete zde. Měla jsem v úmyslu sem nějaký podobný text napsat, ale myslím, že teď už nemusím. A řekla bych, že se to zdaleka netýká jen holčiček, přestože pan Studnička zřejmě vychází z toho, že klukům tolik tlak na výkon nevadí. No, možná jim opravdu vadí méně, ale myslím, že toho hodnocení by taky nepotřebovali tolik, kolik se jim ho celý život dostává…

s

Proč být monogamní?

Přišel mi do schránky tento mail od Kim Anami. Je na tom něco nebo je to blbost?


Are you monogamous? If so, why? What even is monogamy? How do you define it?

Does monogamy mean that you don’t fuck other people, once you are in a committed relationship? That seems to be what it means for most couples. I have a different definition of it, or what I call “conscious monogamy”. Conscious monogamy is committing your emotional and sexual resources to your partner.

You go deep, you are vulnerable, you reveal the wildest and softest parts of your heart. You give your partner everything you’ve got.
You show up in bed. You allow yourself to be naked and raw and surrendered.
You open up.

By that definition, 99.9% of people are NOT monogamous. Most relationships are superficial. Safe. They are tacit agreements not to disrupt the status quo. They consist of clitoral orgasms and five-minute fucks and furtive porn habits. Oh, no, my loves. That’s not monogamy. That’s hiding.

Most people do not have their deep heart or hard and wet genitals on the table.
Or in bed. Or on the kitchen counter. They lock those parts away. They protect them.

It’s very trendy nowadays to eschew (vyhýbat se) monogamy. And the version of what I see most of the time, I would eschew too. But that’s not real monogamy.
That’s a bunch of bullshit and denial.

A couple came to my retreat some years ago. They were in a decent place, but there were issues. They would say they had a pretty good sex life, but she had never had a vaginal orgasm. In fact, that was their big goal of the retreat: to have a G-Spot orgasm and to squirt. And if you follow my work, you know that the main component for vaginal orgasms is being able to open up and surrender. If you don’t have that, all the technique in the world will get you nowhere. They also confided in me that they occasionally invited other people into their bed.
On the second night of the retreat, they stayed up very late, talking, sharing and clearing years of blocks. They decided to rest that night and do their physical “homeplay” in the morning.

Come dawn, she had her first ever G-Spot orgasm and squirting ejaculation.
She cried tears of release and euphoria. Wetting the sheets even more.

They later shared with me that their desire for other people had faded. They didn’t know about forever, but they had reached a level of closeness with each other that they hadn’t known was possible. They no longer craved “the shock of the new”. In this new-found depth with each other, they felt utterly fulfilled.

I’m not saying there is a blanket right and wrong when it comes to monogamy.
What I am saying, is most of the time when I hear the “We’re so evolved, we’re polyamorous” talk coming out, when I scratch under the surface, the couple isn’t as close as they could be. The reaching for other people had become a diversion for their own crevasses they could not cross.

What my work is all about, is pulling down the barriers that we all put up, that prevent real connection and real “monogamy” from happening. The sweet spot is the place where heart, vaginas, cocks are open, wet, hard and throbbing with life. When you reach that place with each other, you tap into the true capacity of your intimate connection. Most couples are operating at a deficiency.
They are content to skim by, not really knowing or touching each other deeply.
And yet, this is the only game in town: to know and touch each other deeply.

Ve výcviku I.

Minulý týden v pátek začal můj psychoterapeutický výcvik – prvním tématem bylo „Vztah k sobě“. Čekají mě dva roky, osm prodloužených víkendů a spousta zážitků se sebou. První dva roky jsou totiž převážně sebezkušenostní, jsou pro všechny, kdo se o sobě chtějí něco dozvědět a „nejpozději do tří let mít život, jaký chtějí“, jak říká lektor Lukáš.

A bylo to moc zajímavé. Sešlo se nás tam zatím třináct, ale zřejmě to není finální číslo. Jeden mladík už možná i skočí a možná další lidé přibudou. Zpočátku jsme pochybovala, jestli jsem tam správně, ale čím více času jsem tam strávila, tím méně jsem pochybovala. Přestože už se nějakou dobu o svůj rozvoj snažím, má mi to co dát, nehledě k tomu, že bych možná někdy v budoucnu opravdu ráda terapeutkou byla.

Víkend byl nabitý různými zajímavými, byť různě příjemnými, cvičeními. Sobotní odpoledne jsem musela z rodinných důvodů vynechat, ale i tak to bylo intenzivní.

Pátek večer byl seznamovací – představovali jsme se, říkali svoje motivy a svoje cíle, setkávali se očima, podáním ruky, gestem nebo objetím. Ve skupině zcela cizích lidí to byl zajímavý zážitek. Utvrdila jsem se ale v tom, že už jsem ušla kus cesty, protože mi to bylo veskrze příjemné a neměla jsem potíže dívat se těmto zpočátku cizím lidem do očí nebo se s nimi obejmout.

Další cvičení nás mělo naučit zůstat stále u sebe, i když se u toho pohybujeme nebo plníme různé pokyny. Takže jsme se různě procházeli a plnili zadání jako „choďte, jako kdyby vás vedl váš nos“. Pak jsme sdíleli dojmy.

Pak jsme dostali dvě otázky, na které jsme se měli odpovědět, a sice kam chceme v průběhu výcviku dojít a co jsme ochotni investovat a co naopak ochotni investovat nejsme. Odpovědi jsme sdíleli. Uvědomila jsem si, že můj problém jsou pořád ty peníze – jako by peníze samy byly pro mě důležitější než to, co chci. Nakonec je vynaložím, ale velice dlouho vždy zvažuji, jestli to za to stojí… a omezuje mě to.

Večer jsme zakončili meditací a imaginací. Navzdory náročnému programu jsme se pak ani necítila moc unavená.

Sobotní ráno jsme zahájili trochou psychologické teorie a pak následovalo moc zajímavé cvičení, které jsem si překřtila jako „staring contest“. Cílem nebylo hledět na druhého a stopovat, kdo vydrží déle, ale měli jsme se rozdělit do dvojic a pět minut se na sebe vzájemně jen beze slov dívat a sledovat, jak se při tom cítíme a jaké při tom máme myšlenky. Měli jsme se snažit myšlenky zapsat a pak je opustit a prostě jen sledovat člověka naproti nám. Po prvních pár vteřinách, kdy mi to připadalo dost divné, to divné být přestalo a vlastně to bylo velice příjemné. Pak mělo totéž následovat, akorát v chůzi a při setkávání s celou skupinou. Na závěr jsme opět sdíleli své dojmy. Moje dojmy byly takové, že při tom setkávání se se skupinou jsme měla pocit, že mě málokdo byl schopen vnímat, že mě jen okoukli, něco si o mě zapsali a šli dál, že jsem odpojená. Ve sdílení jsme měli hledat, jestli to má nějaké souvislosti s naším běžným životem. Haha. Pocit odpojení, že někam nepatřím, že mě každý posuzuje a málokdo se zajímá skutečně o mě. Jaké by tohle mělo mít souvislosti s mým životem? :-)

Pak jsme musela odjet a připojit se ke skupině až v neděli. Jestli jsem to dobře pochopila, dělali toho v sobotu spoustu, mimo jiné si vysvětlovali rozdíl mezi myšlenkou a pocitem, emocí a vjemem. Není to tak triviální, jak se to zdá. Často říkáme věci jako „člověk má pocit…“ a přitom nejde o člověka, ale o nás, a nejde o pocit, ale o domněnku. A tak podobně. Při tom nás lektoři nabádali, ať o sobě mluvíme v první osobě, ať ze svého slovníku odstraníme slova jako „dobře“ a „špatně“, protože vůbec nic nevypovídají o tom, jaké věci skutečně jsou, ať neříkáme, jak se necítíme (necítím se dobře), ale místo toho říkáme, jak se cítíme. A ať ze svého slovníku vymažeme ještě další dvě slova – musím a měla bych, a nahradíme je „chci“ a „nechci“, neboť o nic jiného nejde. Zajímavé. Člověk  (pardon, nikoli člověk, ale já) si ani neuvědomuje, jak moc to všechno automaticky dělá a jak se v tom ztrácí autenticita.

Nedělní dopoledne začalo přituhovat. Po úvodní imaginaci na téma setkání se sebou samým (tady se objevily od jedné z účastnic první slzy, určitě nebudou poslední) přišlo na otázky ohledně věcí, za které se stydíme, na naše životní prohry, na okamžiky, kdy jsme nejednali v souladu se svými zásadami, na to, zda jsme někdy něco ukradli a na naše sexuální fantazie. Velký krok mimo komfortní zónu pro všechny. Byla jsem lehce nervózní, ale současně bylo vzrušující moci si vyzkoušet, jaké to je sdílet svoje bahno v tak bezpečném prostředí a pustila jsem se do toho, vedena i snahou to ostatním ulehčit, když někdo před nimi se do toho pořádně ponoří. Asi to zabralo, a nebo by to zvládli i beze mě. A bylo to moc zajímavé poslouchat – většina lidí litovala toho, jak nakládají se svými vztahy. A u sexuálních fantazií, věřte tomu nebo ne, skoro všichni toužili po hlubokém spojení s partnerem, po uvolnění, odevzdání, orgasmu. Jeden muž dokonce prohlásil, že všechny mechanické věci už si vyzkoušel a teď touží poznávat energetické spojení. Úžasné.

Na závěr jsme si měli odpovědět ještě na otázku, co jsme si během tohoto setkání uvědomili, co s tím chceme dělat a co s tím do příště stihneme udělat. Moje uvědomění spočívalo hlavně v tom, že jsem si poprvé hluboce uvědomila, jak moc mi záleží na hodnocení od druhých. Celou dobu jsem toužila po tom, aby mi lektoři řekli, že to dělám správně a že jsem dobrá, což se samozřejmě nedělo. Jako cíl jsem si tedy dala, že do příštího setkání se chci podívat na svůj život a zmapovat si, kde a jak moc mě to ovlivňuje – ve vztahu, v práci, při běhání, všude.

Uf. Víkend byl za námi. Navzdory náročnosti jsem se necítila příliš vyčerpaná a měla jsem dobrý pocit. Příští setkání na téma „Partnerské vztahy“ proběhne v srpnu. Mám pocit, že to uteče jako voda. Tak nesmím zahálet, pardon, nechci zahálet, a začnu hledat ty dopady toho, jak pořád očekávám hodnocení hned zítra.

s

Prosím tě, nevolej

Z neděle na pondělí mi zemřela babička, na rakovinu plic. Před třemi týdny mi ještě přála k narozeninám a „jen“ ji bolela záda. Pak to vzalo rychlý spád, ale tak to v životě chodí.

Jenže se při této krizové situaci opět projevily nezdravé komunikační vzorce, které v rodině máme. Nejde jen o to, že babička byla v Děčíně a starala se o ni tátova sestra, s kterou je v kontaktu tak dvakrát za rok… Jde o to, že i když to už s babičkou bylo špatné, nic jsme se nedozvěděli. Mému otci bylo opakováno, ať nevolá, aby nerušil, a ať nejezdí, že babička nechce nikoho vidět.

Já jsem se o zdravotním stavu babičky dozvěděla především tehdy, když jsem se výslovně ptala, že by mi někdo něco zavolal nebo sdělil bez zeptání, nehrozilo. Bráchovi jsem to oznamovala já, protože v té době on sám ještě domů nevolal a nikdo mu to sám od sebe neřekl.

O tom, že babička zemřela, jsem se dozvěděla tak, že mi otec přeposlal smsku, která mu z Děčína přišla. I jejím obsahem bylo také to, aby tam zatím nevolal. Následně mi od otce přišel ještě jeden mail, kde psal, ať ani já s bráchou nevoláme jemu.

Tak nevím… Já bych ráda měla ve své rodině jinou komunikační strategii. Takovou, kde si můžeme a budeme volat těžké věci, kdy nebude problém, že spolu do telefonu pláčeme nebo těžce mlčíme, kdy se nebudeme stydět za to, že si říkáme něco, s čím si neumíme poradit a co nás bolí… Respektuju, že někdo nechce s nikým mluvit, ale mrzí mě to a připadám si odpojená. Mnohem raději bych s nimi byla v jejich bolesti, než takto stála daleko v bezpečí…

s

 

Co bych chtěla změnit, kdybych mohla?

Četla jsem teď velice zajímavou knihu od Mark Hermana o hledání vnitřního marťana. Je to osobně-rozvojová kniha, o níž sem snad někdy brzy napíšu i recenzi. A tedy se v ní klade také spousta otázek. Jedna z nich zní asi takto: Co byste chtěli změnit ve své minulosti, kdybyste mohli?

Občas nad tím přemýšlím. Většinou jsou to okamžiky, kdy mám pocit, že jsem někomu ublížila (je zajímavé, že tolik netoužím měnit okamžiky, kdy někdo ublížil mně…).

Třeba:

  • mrzí mě, že jsem spolužákovi ve školce, Radimovi, takovému neduživém outsiderovi, jehož velkou vášní bylo kreslení, zničila jeden obrázek náklaďáku tím, že jsem mu na něj omylem vylila lahvičku tuše, s kterou kreslil,
  • mrzí mě, že jsem se víc nemazlila s naším prvním psem, Arnoldem,
  • mrzí mě, že jsem babičce jednou odmítla jet pro léky, protože jsem se bála, že se kvůli tomu nestihnu naučit na zkoušku,
  • mrzí mě, že jsem si jednou od kamarádky koupila kosmetiku se slevou a mamce ji prodala za plnou cenu,
  • mrzí mě, že jsem jednou ve školní družině počůrala omylem podlahu na záchodě a nepřiznala se k tomu,
  • mrzí mě, že jsem jednou bráchovi dala k narozeninám velkou krabici, v níž byl v mnoha menších krabičkách nakonec úplně malinký a nepodstatný dárek a on byl zklamaný,
  • mrzí mě, že jsem bráchu spolu s našima přesvědčovala, aby nešel na sportovní fakultu a místo toho studoval něco jiného,
  • mrzí mě, že jsem na začátku vztahu s Radimem moc spěchala,
  • a poslední dobou mě nejvíc mrzí, když jsem občas na lidi, které mám ráda, naprosto bezdůvodně zlá.

Je to zvláštní, jak se člověk vrací i takové staré křivdy jako zničení obrázku ve školce. Můžu si to odpustit? Možná. Snad. Nevím. Tehdy jsem to prostě neuměla líp. Dnes bych to udělala jinak. Už to vím.

s

 

Neumím říkat NE

Soňa mi svým nedávným příspěvkem připomněla, že problém „neumím říkat ne“ je jednou z mých největších nevyřešených (a možná nikdy nevyřešitelných) věcí. Prohlídl jsem si ten článek – a dospěl jsem k závěru, že z těch „tajných programů“, o kterých se v něm píše, že nás naučili naši rodiče, se mě týká nejvíc ten druhý: že si musím zasloužit lásku a přijetí. „Vlastně jde o jakousi nedůvěru k tomu, že by nás druzí lidé mohli mít rádi prostě jen tak.“

Když mě někdo někam zve, nemůžu přece odmítnout – protože pak mě už nikdy nikam nepozve! Když mě někdo o něco požádá, nemůžu ho přece odmítnout – protože pak nebudu už nikdy moct požádat o něco já jeho! Když mi někdo nabízí třeba spolupráci, nemůžu ho odmítnout – protože pak už se mnou nikdy spolupracovat nebude! A nejen přímo on – ale už NIKDO mě pak nikdy nikam nepozve, NIKDO mi pak nikdy s ničím nepomůže a NIKDO se mnou pak nikdy nebude chtít spolupracovat.

To je ale kravina, co?

A přesto to můj život neustále tak ovlivňuje…

Tip na článek: Jak překonat strach

Po delší době je tu zajímavý kousek z Mindbodygreen o strachu. Ty hlavní kroky jsou tyto:

  1. přesně strach pojmenovat, v místě a čase, a říct si, jak moc je velký
  2. říct si, jaká je pravděpodobnost, že to, čeho se bojíme, se stane
  3. říct si, jak špatné to bude, když se to, čeho se bojíme, skutečně stane…

… a nechat to vstřebat…

s

Tip na článek: Nela Wurmová – Neumím říkat ne

Neznám asi nikoho, kdo by tím aspoň částečně netrpěl. Zde.

A krásně to shrnuje v článku uváděné desatero z knížky Asertivně do života od Tomáše Nováka a Věry Caponni, které si dovolím sem zkopírovat:

  1. Mám právo sám posuzovat svoje vlastní jednání, myšlenky a pocity a být si za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný.
  2. Mám právo neposkytovat žádné výmluvy, vysvětlení, ani ospravedlnění svého jednání.
  3. Mám právo posoudit, zda a nakolik jsem zodpovědný za řešení problémů jiných lidí.
  4. Mám právo změnit svůj názor.
  5. Mám právo dělat chyby a být za ně zodpovědný.
  6. Mám právo říct: „Já nevím.“
  7. Mám právo být nezávislý na dobré vůli jiných lidí.
  8. Mám právo činit nelogická rozhodnutí.
  9. Mám právo říct: „Já ti nerozumím“.
  10. Mám právo říct: „Je mi to jedno!“

s