Sedm věcí XXXI.

Dneska to nebude moc veselé, ale to nevadí.  Není nutno, aby bylo přímo veselo. I když možná bude i trochu smutno, ale to je nakonec taky v pořádku.

  1. V neděli zemřel manžel od sestřenice mojí maminky. V rodokmenu byl daleko, ale v srdci blízko. Nedávno mi mamka říkala, že se mu moc dobře nedaří, že pořád jen spí a nemá už chuť do života. Před třemi týdny měl plicní embolii a našli mu prý „rakovinu všude“, v neděli zemřel, bylo mu 70 let. Sice zemřel v nemocnici, ale nebyl sám, stihla to tam s ní jeho žena a jeden ze synů. Za to jsem vděčná. I za to, že neumíral dlouho. A pak jsem taky vděčná za všechna milá slova, pozornost a lásku, kterou mi jako malé holce věnoval, když jsme tam občas s babičkou o prázdninách jezdili. Odešel další hodný člověk a já truchlím. Mír Tvojí duši, Vojto, nezapomenu na Tebe a děkuju za všechno.
  2. Pohřeb je v pátek. Chvilku jsem váhala, jestli mám jet, ale nebylo to dlouhé rozhodování. Měla jsem ho ráda a jeden den mého času si zaslouží. Uvidím se tam taky se zbytkem rodiny. Mrzí mě, že se nakonec vídáme jen při takovýchto příležitostech, že nám běžný život zabírá tolik kapacity, že si neřekneme „fajn, teď pojedu na návštěvu k té vzdálené rodině“, čímž se ta vzdálená rodina stává ještě vzdálenější. Možná to tak má být. Ale mě to teda někdy mrzí. A jsem vděčná, že se vídáme aspoň na těch pohřbech.
  3. Takovéto události mě vždycky přimějí rozjímat o tom, jak nesmírně důležité jsou vztahy – s rodiči, partnerem, přáteli… Mám o tom zcela zkreslené a naivní představy, někdy si představuju, že bychom s některými klidně mohli prostě jen tak být ve své přítomnosti, svěřit si svoje trápení, a pak se prostě jen obejmout a jen spolu být. V porozumění, v soucitu, v lásce… ach jo, zas to začíná být sladkobolné, omlouvám se, jsem na měkko.
  4. Tak změníme téma – dneska jsem byla v práci na školení na téma psychologie komunikace a bylo to výborné. Je fascinující ale sledovat, kolik lidí si myslí, že jim to nemůže nic přinést. Někteří byli příjemně překvapeni, někteří se vydrželi otravovat celou dobu. Mně to bavilo. Vždycky mě to inspiruje nejen do pracovního života, ale i do osobního. Díky za to.
  5. V sobotu Radim absolvoval závod vokolo Príglu a v tombole nic nevyhrál :-) Pak jsme si dali večeři a vyrazili na oslavu narozenin s kulečníkem. Vzpomínám, jestli jsem to někdy hrála, asi možná tak dvakrát kdysi na gymplu, takže tak před dvaceti lety. Hráli jsme pár her s Radimem – ne, že by mi to nějak šlo, ale nebyla to taková katastrofa, jak jsem čekala. Když jsem pak viděla, jak to tam sází jednu za druhou jeden náš společný kamarád, tak si říkám, že bude potřeba začít kromě běhání trénovat i kulečník :-) Byl to fajn večer, i když teda byl na pokraji sil.
  6. V úterý jsem se vydala po dvou týdnech na další výběh a poprvé jsem uběhla pět kilometrů v kuse. A ještě to šlo docela dobře. Pořád s tím ale bojuju a nechce se mi do toho. S jógou jsme se naopak už docela zkamarádily. Ono to nějak snad půjde.
  7. Někdy mám pocit, že bych potřebovala, aby mi někdo (kdo jako?) potvrdil, že věci jsou v pořádku, jak jsou, nebo aby mi přímo slíbil, že budou, jak si představuju. Blbé, já vím. To první můžu udělat jen já, to druhé nedokáže ani Bůh. Ale tak jo, já to zvládnu i bez těch příslibů, slibuju. Ale sem tam si vezmu time-out.

S láskou

s

Reklamy

Jsme tým

Kniha o principech spokojeného manželství, kterou tu poslední dobou zmiňuju, mě inspiruje, a to většinou mnohem víc takovými drobnými myšlenkami pronášenými mimochodem, než velkými nosnými tématy.

Další zajímavá úvaha se tam totiž točí kolem toho, jak je důležité tvořit s partnerem tým.

Co to znamená? Třeba to, že se na sebe můžete spolehnout, že víte, že vás ten druhý podrží, že jste pro něj na prvním místě (a tedy že jste například důležitější než maminka :-)), že se vzájemně podpoříte a stojíte při sobě, že víte, že v tom jedete spolu (v dobrém i ve zlém), že táhnete za jeden provaz, že nejdete každý někam úplně jinam, že se v tom nevezete každý sám, že máte něco společného, čím se lišíte od okolí. Pro mě osobně to pak ještě znamená taky to, že neexistuje nic jako „můj problém“ nebo „tvůj problém“, všechno je „náš problém“ a spolu ho taky musíme řešit.

Mám k tomu ještě jednu úvahu, která souvisí i trochu s tím tématem o vzájemné podpoře snů – chci být Radimův nejvěrnější fanoušek. Neříkám to teď tady, abych se poplácávala po ramenou, taky jsem se k tomu dopracovávala dlouho… ale přijde mi zkrátka fajn moci ho podpořit, ať už jde o běhání, přednášky nebo expedice… Pokud o to on sám stojí, a mně v tom nebrání nic jiného, moc ráda s ním kamkoliv jedu a snažím se pomoct mu, jak je v mých silách. Moc ráda ho pozoruju, jak běhá, přednáší, komentuje vojenské ukázky, nebo prostě jen mluví s lidmi o vojácích a jejich osudech, nebo o čemkoli jiném :-) A přijde mi, že když jsem tam s ním, tak že je to tak správně. Možná stárnu, nebo co :-)

S láskou

s

 

Sedm věcí XXX.

Dnes do toho rovnou po hlavě:

  1. Včera se mi ozval jeden kamarád – občas tu o něm píšu, jak řeší rodinnou krizi – no, tak krize se vyvíjí – už bydlí jinde, s někým randí (a už se s ní i rozchází), v práci očekává vyhazov, jeho vlastními slovy „je ve sračkách“. Jsem ráda, že se mi ozval a snad se brzy potkáme a poslechnu si to osobně. Když se podívám k němu na facebook, tak ten září barvami a pozitivními zprávami. Je to paradox. Málo si to uvědomujeme, že je to jen pozlátko, že nadšení sršící z fb postů nemusí a často nemá nic společného s tím, jak se ten člověk cítí a má doopravdy.  Pozor na to.
  2. Jsem vděčná za to, jak to s Radimem ve vztahu máme – že spolu můžeme mluvit o všem. Že si nemusíme tajit nic z toho, co prožíváme, i když to není zrovna nablýskané a voňavé. Někdy je to těžko sdělitelné, někdy to není sdělitelné vůbec, ale vždycky je důležité se o to sdílení pokusit. Už bych to jinak mít nechtěla.
  3. Je krásný podzim. Díky za to.
  4. Naše expedice na východní Slovensko dopadla výborně! Je tam moc krásně. Takové baculaté kopečky, porostlé huňatými lesy, které už pomalu začínaly chytat barvu, k tomu nám svítilo slunko, zpívali ptáci… Bylo tam zkrátka dobře. Ráda se tam zase vrátím. A možná, možná… vezmu ty kopce už konečně na milost! :-)
  5. I společnost během celé expedice byla výborná – setkali jsme se s mnoha zajímavými lidmi. Občas, když mám chvilku na zamyšlení, si uvědomím, jak jsem to měla dřív a jak velký kus cesty jsem ušla… Zvládám to zkrátka už dobře. Neotravuje mě to. Většinou jsou to samozřejmě všechno muži, se zájmem o vojenství, historii, politiku nebo archeologii, ale přesto nějaká společná témata nacházíme. A když ne, to taky nevadí. Jsem prostě s nimi, pozornost nevyžaduju a užívám si jen tu přítomnost mezi nimi. Jsou moc fajn. Od těch, co tak fajn nejsou, se držím dál :-)
  6. Řídila jsem terénního Nissana :-) Sice jsem ho řídila jako holka, takže si moc nezařádil, ale zkamarádili jsme :-)
  7. Ve středu jsem byla zase cvičit – začínáme nový kurz a bylo to moc příjemné. Vítej, jógo, opět v mém životě a děkuji. Po cvičení jsme s Radimem zahájili poznávací akci po brněnských hospodách. Chtěli jsme do čínské restaurace na Pekařské, ale byla zavřená pro soukromou akci, tak jsme skončili v pivovarské restauraci na Mendláku, a tam to taky bylo dobré :-)

S láskou

s

Havlová nebo Bartošová?

Divná otázka… Uvedu do kontextu :-) Poslední dobou s různými lidmi často debatuju o partnerských vztazích, o věrnosti, upřímnosti, monogamii, otevřených vztazích a podobně. Pomáhá mi to ujasnit si, jak to mám já, a co je pro mě důležité, a současně překonávat různé předsudky a omezení, která na sebe my sami či jako společnost klademe.

Narazila jsem na psychologii.cz na tento text Hierarchická polygamie vs. sériová monogamie, který mi do tohoto tématu zajímavě zapadá. Článek není nějaké mistrovské psychologické dílo (část o střídavé péči pak zde míním zcela nepokrytě ignorovat, ale o tom jindy) a zdaleka nepodchycuje všechno, ale vypichuje zajímavý úhel pohledu na věrnost.

Takže, opakuji otázku: měli byste to raději jako Havlová nebo Bartošová?

Za mne… spíš Havlová. Ale ne ve smyslu, že bych chtěla s partnerem žít jako sestra. Spíš mi přijde sympatická představa, že spolu pár prožívá něco hlubšího, než jsou krátkodobá rozptýlení, a že s někým, s kým srostete, se prostě rozhodnete zůstat v dobrém i ve zlém, nejen po dobu, než zase hormony vyprchají. Tak uvidíme :-)

s

P.S.: Jo a ještě hezký citát, který autor dopsal až v diskuzi: „Šťastná jsou ta manželství, kde si vezmeme toho, kterého milujeme, a potom milujeme toho, kterého jsme si vzali.“ (Tom Mullen). Tak, utřít slzu, a hezky hupky dupky do praxe! ;-)

Podporujme vzájemně svoje sny

V přestávkách čtu dál knihu Johna Gottmana o sedmi principech spokojeného manželství. Je v ní mnoho zajímavých myšlenek. Teď ze včerejška nejnovější o tom, jak za nepřekonatelnými konflikty (které zkrátka existují v každém vztahu a není nutné vždy usilovat o jejich vyřešení), často v zásadě stojí střet odlišných snů. A jak je důležité svým partnerům v realizaci snů nebránit, a pokud možno je naopak podporovat, nebo aspoň respektovat, pokud podpora není možná.

Přijde mi to nesmírně důležité. Jak může člověk být v partnerství, které ničí jeho sny? Podle mě to snad ani dlouhodobě nelze. Souhlasím s tím, že není nutné, aby podpora snů byla vždy plně aktivní, důležité podle mě, abychom sny těch druhých neshazovali, ale respektovali je. A pokud můžeme a chceme, tak je podporovali. Stejně tak bychom neměli připustit, aby nám vztahy dusily sny naše.

Proč nepodporovat plnění snů našeho partnera? Jasně, může se stát, že jsou třeba moc finančně, či jinak náročné, ale vždycky se dá hledat nějaký kompromis tak, aby se sny mohly pomalu a postupně plnit. Naše, i těch druhých.

Totéž platí o snech lidí kolem nás. Může se stát, že se nám třeba nelíbí, ale nejsou to naše sny. Nekecejme ostatním do toho, co si mají přát. Místo toho jim toho pomáhejme dosáhnout. A hledejme kolem sebe lidi, kteří nám pomohou dosáhnout našich snů. Ne v zištném slova smyslu, ale zkrátka lidi, kteří nás v tom budou podporovat a kteří nám budou fandit.

s

Sedm věcí XXIX.

Čas zase utíká rychleji, než stíhám psát a tentokrát jsem se rozhodla, že nebudu vzpomínat, co konkrétně minulý týden zavdávalo důvody k vděčnosti. Místo toho se rozhlédnu kolem sebe a najdu nějaké, které platí pořád.

  1. Díky za krásná rána s Radimem. Často vstáváme pomalu a dlouho a je to během dne nejklidnější čas, který pro sebe máme. Někdy dospáváme, někdy se tulíme, někdy si povídáme, co se nám zdálo a někdy se milujeme. Můžou být snad krásnější začátky dne?
  2. Díky za to, že Radim existuje a že je v mém životě. Můj život je s ním mnohem pestřejší a naplněnější než dřív. Nedávno jsem četla nějaký rozhovor nebo možná příspěvek do diskuze pod nějakou úvahou o vztazích, kde pisatelka psala, že vztahy nechápe jako omezení svobody, ale jako její zvětšení, protože ve dvou se toho dá dělat víc než v jednom a obzory se rozšiřují snáze. Tak nějak to taky vidím a díky za to.
  3. Možná žiju tak trochu v bublině, ale je krásná. Mám kolem sebe moc fajn a inspirující lidi, těch toxických je stále méně a nebo je už umím rozpoznat a nepouštět je příliš blízko. Poslední dobou mi přijde, že jedna z nejdůležitějších věcí, kterým mohu věnovat svůj čas, je být s lidmi, které mám ráda. Díky za to.
  4. Včera jsem dočetla knihu od Mary Pattersonové nazvanou Mniši a já. Je o jejím pobytu v buddhistickém klášteře a je taková normální a příjemná. Nemusím se k ní sice asi už vracet, ale některé myšlenky mě oslovily. Například ta, abychom se nevyhýbali setkáním s utrpením. Já to totiž dělám. Mám pocit, že když se ke mně informace o utrpení ve světe nedostanou, že je ho snad méně a ani já tím tolik netrpím. O to bolestnější je to tehdy, když něco proteče. Jako například článek o tom, v jaké stavu byl mladý americký student, kterého před časem rodině vrátili ze Severní Koreje, a který týden po tom zemřel. Hluboce mě to zasáhlo a už týden s tím bojuju. Zcela nesmyslně. Vytěsnit to nejde. Můžu tomu jen čelit. A přijmout, že žiju ve světe, kde existuje tak temné zlo. Buddhisté by se nejspíš snažili s jeho trýzniteli soucítit. Zdá se to být nepředstavitelné… Já spíš začnu tím, že si dovolím soucítit s tím mladíkem, cítit jeho bolest, která musela být strašlivá. A přijmout fakt, že utrpení existuje. Možná tím pro jeho zánik udělám víc, než když se mu budu vyhýbat…
  5. Vyšetření na ultrazvuku ukázalo, že můj uzlík ve štítné žláze se zdvojnásobil. Copak moji štítnou žlázu asi trápí? Hmm… Zas další námět k přemýšlení. Někdy by jich teda mohlo být i méně :-)
  6. Radim s přáteli krásně uběhli ostravský maraton. Moc ráda jim dělám doprovodné vozidlo. A taky je obdivuju, jak úžasně běhají. Kromě toho jsme si v Ostravě i zavýletovali. Pro mě to bylo první větší seznámení s Ostravou a bylo to fajn. I ten maraton.
  7. Do posledního bodu už mě nic nenapadá, tak to shrnu jen pod slogan „díky za každé nové ráno“, a nejen z důvodů uvedených v bodě 1 :-)

S láskou

s

Sedm věcí XXVII. a XXVIII.

Tak koukám, že jsem minulý týden úplně zapomněla na další pokračování. Kde jsem byla? Co jsem dělala? No, to je fuk. Je to teď takové poněkud hektické, ale dějou se krásné věci. I méně krásné, samozřejmě.

  1. O jedné divočejší noci jsem si mnoho věcí uvědomila. Že „sovy nejsou, čím se zdají být“ a stejně tak lidé a různé situace. Že si všichni zasloužíme lásku a přijetí. Že nikdo nám nic nedělá schválně. Že se dynamika různých vztahů může změnit ze vteřiny na vteřinu jen tím, že se na ně podíváme jinak. Že každý z nás je jedinečná samostatná bytost nadaná svou vůlí a zaslouží si respekt. Že jsme si všichni tak strašně moc podobní, až to jednoho zaskočí. Že všechno má svůj vývoj a čas.
  2. Poslední dobou si mi život míhá za okny, asi jako když člověk sedí v rychlíku. Zastávky na jednotlivých nádražích náruživě využívám k nalokání se klidu a vůně párků. Najíst, napít, spát a jedeme dál. Konečná je už na dohled. Teda, ona to vlastně není konečná, spíš jen taková Přestávková. Kdyby to byla konečná, to by byla děsná škoda, protože těch kolejí před námi je ještě strašně moc! O kolik je snazší nechat se unášet tím „tu-dum, tu-dum“ a nic neřešit, než pořád vyhlížet z okna, jestli je všechno, jak má? Ale je to fuška, teda.
  3. Self-acceptance summit byl úžasná věc. Slyšela jsem zatím jen pár přednášek, ale i tak mě už nesmírně inspirovaly. Představte si navíc, že dva týdny každý den hodinu posloucháte, jak jste v pořádku, všechny vaše pocity jsou přirozené, a jak je krásné přijmout se i se svými stinnými stránkami, místo toho, abychom se pořád bičovali za to, že nejsme dokonalí. Nebyla by to úleva, vědět na začátku každé akce, že když se to nepodaří, tak to neznamená, že jsme totální looseři? Že všechno je k něčemu dobré? Že jsme dost dobří, i když nám to někdy okolí právě nezrcadlí? Že když budeme shovívaví sami k sobě, budeme takoví i k ostatním? Je zvláštní, že většinu lidí nejdříve napadne úvaha, že když k sobě nebudou přísní, tak se nebudou o nic pokoušet už vůbec. Ale nevím. Já třeba chci pár kilo zhubnout. Vážně je pro mě lepší, když mám pocit viny z dobrého jídla a do sportu se nutím? Nebylo by lepší říct, holka, prostě nemůžeš zvládat všechno, tohle je tvoje celoživotní téma, tak prostě uděláš, co budeš moct, pochval se každý koláček, který si nedáš, místo aby ses bičovala za každý, který si dáš… Jasně, výsledek nebude vidět za dva týdny. Ale možná pak třeba vydrží na zbytek života…
  4. V sobotu jsem absolvovala texaský masakr motorovou pilou neboli malou brněnskou promenádu. Pro ty, kdo nezvládají moje vnitřní asociace, se jedná o brněnský masakr :-) A byl to masakr vskutku masakrální, bylo jedenáct stupňů a celou cestu pršelo. Jsem ráda, že jsem nestrávila příliš času úvahami o tom, jaké boty si vzít, abych je neměla moc mokré, protože iluze o suchých nohách vzala za své asi tak po kilometru. A pak bylo super mít promokavé boty, protože se člověk mohl bez obav procourat těmi bahnitými potůčku, kterých bylo po cestě spousta. Dokonce jsem i jednou na tom blátě upadla, a to byl jediný okamžik, kdy mě to štvalo. Jinak vítězila euforie nad tím, že jsem to docela slušně ušla a dokonce i kousek běžela. A velký dík Radimovi, že to se mnou podstoupil a nedopadli jsme jako jeden pár tuším na vyškovské padesátce, který regulérně vypadal, že tím spolu skončili…
  5.  Uprostřed týdne se nám podařilo strávit několik dní v Praze. Náhodně jsem tam potkala jednu spolužačku ze střední školy a moc příjemně jsme si ve volné chvilce popovídaly. Celkově to bylo moc fajn. A na závěr pobytu jsem si koupila úžasný hrnek s Obelixem, na jehož straně byl nápis „I′m not fat“ :-) Me neither!
  6. Včera na mě padla velká únava. Taková, že představa jakékoli aktivity mě naprosto deptá. Po konzultaci s Radimem jsem si uvědomila, že se mi to periodicky vrací, a že to souvisí s menstruací. Pořád mě nepřestává fascinovat, jak moje tělo funguje, a jak si říká, co potřebuje. Až teprve poslední dobou si těch zpráv začínám vážit a taky se jimi řídit. Únava? Tak budeme odpočívat. Pokud možno teď. Než baterky dojdou.
  7. Nemám teď skoro na nic čas. Na nic z mých pasivit. Když se nějaké volno objeví, jsem tak vyřízená, že jen sebezáchovně odpočívám. Do jisté míry jsem taky fascinovaná tím, co všechno zvládám. Pořád ještě jedu často na dluh, ale i to se snad srovná. Radim říká, že sezóna už brzo skončí. Mrzí mě to, a zároveň se na to těším. Omlouvám se tímto svým přátelům a pasivitám, na které jsem neměla čas nebo chuť a děkuju jim za pochopení. Už brzy se to změní. Slibuju!

s

Neuspořádaná úvaha o jednom nekulatém výročí a indukovaném přizpůsobování

Dnes je to 2 a 1/3 roku, co znám Radima. Je to krátká doba, a zároveň dlouhá. Když se ohlédnu zpět, nestačím zírat. Přijde mi, že jsme se za tu dobu hodně změnili a ledasčím jsme prošli. Já jsem hodně jiná. Jeden můj kontakt ze seznamky kdysi označil vztah za indukované přizpůsobování. Už jsem tu o tom, tuším, i někde psala. Je to pravda. Radim a jeho životní styl mě v mnohém inspiruje a nutí mě neustále vyhodnocovat, co z toho, jak žiju, se mi líbí a co ne. Jeden příklad za všechny. Před dvěma lety jsem nebyla schopná absolvovat nic víc než krátkou vycházku, a připadalo mi to normální. Před dvěma dny se ty vycházky prodloužili na 30 kilometrů, protože jsem to chtěla zkusit, jestli to dokážu. Takových příkladů bych tu mohla napsat desítky. Není to vždy snadné, často u toho prožívám své soukromé „pot a slzy“, ale nikdy nakonec nelituju. A někdy přemýšlím, jestli právě taky ta konstantní indukovaná vzájemná změna není částečně příčinou toho, že se ten vztah neomrzí. Ne snad, že bychom neměli i trochu té rutiny, ale i ta rutina je možná jaksi pořád trochu jiná…

Nedávno jsem v knize Johna Gottmana Sedm principů spokojeného manželství četla jednu z jeho rad, která byla asi v tomto duchu „dovolte, aby vás váš partner ovlivnil, připusťte si jeho vliv“. Přijde mi, že je to nesmírně cenná a důležitá rada. Pro mě rozhodně. Není tím myšleno, že by se měl člověk ve všem přizpůsobovat, ale spíš aby se nebránil novým pohledům a zkušenostem. Uvedu příklad – mohla bych zůstat ve svém pohodlí a k mnoha akcím se stavět tak, že na ně nepojedu, jelikož se mi nechce vynakládat fyzické úsilí, na které nemám. A nebo se můžu inspirovat a postupně se propracovávat k tomu, že se přidám. Ani jedno není správně nebo špatně, oboje má své pro a proti. Ale je to právě ten krok za komfortní zónu, co mě nakonec tak obohacuje (i když to někdy chvilku bolí). Ušla jsem 30 kilometrů! Wow. To se mi naposled podařilo před dvaceti lety. A nejlepší na tom bylo, že bych jich ještě pár ušla. Mám takové tušení, že ještě pořád netuším, co všechno dokážu… A Radim mi to pomáhá zjistit. Díky, lásko. Za všechnu tu nekonečnou inspiraci, tělesnou i duševní, za všechnu tu podporu, pozornost a lásku. Miluju tě.

S láskou

s

JP Sears – Fierce Autheticity

JP Sears byl první muž, a k tomu pořádný komik! Přijímáte ho? Protože on vás přijímá. A přijímá, že ho přijímáte. A taky přijímá, že přijímáte, že ho přijímáte :-) Rozhodně ale věděl, o čem mluví, a taky ťal párkrát do živého. Hlavně těmi otázkami na konci…

  1. Není obtížné přijímat ty naše stránky, které jsou příjemné a dobré. Obtížné je akceptovat naše divnosti (freaky parts).
  2. I ty naše části, které se cítí nepřijímané, chtějí být součástí celku.
  3. Zkusme se podívat a procítit, co nám na nás připadá nepřijatelné.
  4. Sebepřijetí je něco, co nám umožňuje vstoupit do účelu našeho života, kterým je žít náš život se všemi našimi divnostmi (freaking life).
  5. Sebepřijetí je cesta, nikoli cíl.
  6. Nemusíme si přijetí zasloužit, pokud ho sami žijeme.
  7. Jsou lidé, kteří cítí ostudní (shame) a pak jsou ti, kteří to popírají. Ostuda je jako prokletí, je to jedna z našich nejhlubších ran, ale pomůže nám stát se silnými – jen se z ní musíme uzdravit.
  8. Příčina ostudy leží většinou v dětství, kde se s ní nejčastěji setkáváme. Co na nás nebylo přijímáno? Ať už rodiči, učiteli, přáteli… Ostuda je odmítnutí sebe sama. JP Sears zve lidi, aby nahlédli do svého dětství a podívali se znovu na zkušenosti, kdy se necítili dost dobří. A nejde o to, že by nám to takto někdo řekl, že nejsme dost dobří. Je to význam, který jsme přisuzovali různým událostem (např. nejsem dost dobrá, abych mámu udělala šťastnou, nejsem dost dobrý, aby s námi táta zůstal…).
  9. Necítíme-li se dost dobře, kompenzujeme to například přehaným plněním očekávání, studiem, workoholismem apod.
  10. Řešením je zkusit se s tou ostudou spojit – a procítit dnes znovu ty pocity, které jsme tehdy neuměli zpracovat.
  11. Sebepřijetí zní vznešeně, ale zahrnuje v sobě i laskavost k vlastnímu kýblu hnoje, který všichni máme.
  12. Nemůžeme uzdravit to, co si nedovolíme cítit. (Pod to se rozhodně podepisuju taky!)
  13. Odmítáme sami sebe často například tím, že se odpojíme od vlastních pocitů a uzavřeme svoje srdce, abychom ty nepříjemné pocity necítili. Prakticky to děláme taky třeba tím, že trivializujeme věci, na kterých nám záleží. Často ani nevíme, že se tím odmítáme. Jak to poznáme? Jak poznáme, že jsme odpojení? Je potřeba sledovat, zda cítíme svoje tělo. Pokud si po dvou hodinách třeba uvědomíme, že jsme nic necítili (ani třeba brnění v rukách nebo něco podobného), je to příznak to, že jsme ve své hlavě, nikoli s pocity v těle.
  14. Když si uvědomíme, že jsme odpojení, můžeme to přijmout. Můžeme přijmout ten fakt, že se tím takto odmítáme a začít pracovat na sebepřijetí.
  15. Zaplavme si v tom kyblíku hnoje.
  16. Všechny emoce jsou posvátné.
  17. Emoce, které neprožijeme, se zaseknou v našem těle a stanou se toxickými.
  18. Kvalita našeho života je přímo úměrná tomu, jak autentický život žijeme.
  19. Když nejsme zranitelní, nejsme autentičtí, a okrádáme lidi okolo nás o naše pravé já. Být zranitelný je vlastně takový dárek pro ostatní, přestože se může samozřejmě stát, že někteří za něj vděční nebudou, což je OK.
  20. Tím, že budeme přijímat ostatní takové, jací jsou, vytvoříme hojivý prostor.
  21. A teď těch 5 otázek k prohloubení kontemplace o sebe přijetí:
  • Kým nejste? Kolik let života jste investovali do toho, abyste byli tím, kým nejste? Pomůže vám to nasměrovat se k tomu, čím jste…
  • Čí očekávání vás nenechávají klidnými? Ať už se jim snažíte vyhovět nebo jim vzdorujete… Matčina? Otcova? Někoho jiného? Ať už se jim podřizujete, nebo je odmítáte, vždy ztrácíte část sebe sama. Jako děti jsme často nebyli odměněni za to, čím jsme byli. Co potřebuje udělat pro pochvalu? Chovat se jako ti, co to vyžadují, a tedy nebýt sami sebou. Když jsme se chovali autenticky, byli jsme buď odmítnuti nebo to ani nebylo nijak zaznamenáno a přijímáni jsme byli, když jsme se chovali, jak chtěli druzí.
  • Jak uspokojujete svoje emocionální potřeby? Přeháníte to v práci? Manipulujete? Sabotujete?
  • Jaká je zpětná vazba vašeho těla, která vám ukazuje, že nejste v souladu se sebou samými? Je to úzkost? Deprese? Bolesti zad? Těžko se vám dýchá? Dovolíte nepříjemným zprávám, aby se přihlásily o vaši pozornost? Věnujete se jim?
  • Co chce žít skrze vás? Jsme tu za nějakým účelem…

Ach. Díky.

s

Zničit svou reputaci?

Cítím potřebu vyjádřit se k tomu, jak na mě zapůsobil tento Sonin příspěvek o myšlenkách Elizabeth Gilbert. Respektive posledních pár bodů – neboť body 1-9 mi přijdou fajn, ale nic zásadního ve mně nevyvolaly. Ale ty další ano.

Bod 10) Uf. Když se to jen tak řekne: „Jakékoliv emoce, které cítíme, jsou v pořádku“, na první pohled to zní tak jako hezky. Ale když se nad tím trochu zamyslím, uvědomuju si, jak radikální to je. Kolik lidí by vám asi odsouhlasilo, že je v pořádku cítit třeba nenávist ke svému partnerovi nebo ke svým dětem nebo onu zmíněnou radost z úmrtí rodiče? Asi málokdo, že? Přitom ale chtít po někom aby necítil to co cítí je jako chtít po někom, aby neměl zelené oči, ale modré. Může 24 hodin denně nosit kontaktní čočky s touto barvou, nikdo o tom pak sice nebude vědět, ale on je bude stále mít zelené. A stejně tak s „nevhodnými“ emocemi – můžeme je neustále skrývat a pro okolí se tvářit, že je nemáme, ale přitom tu stále budou.

Přitom emoce je zpráva, která nám něco říká o nás. Tvrdit, že některé jsou špatné, znamená tvrdit, že některé naše části jsou špatné. Tedy: že my jsme špatní. Má tohle tvrzení nějaký význam, dá se z něho něco konstruktivního odvodit? Nebo je to jen snaha člověka donutit svět kolem sebe, aby byl takový, jaký si on přeje, aby skákal, jak on píská, a aby mohl každého, kdo se vymyká, označit za „špatného“ a tím si ho vměstnal do toho svého vidění světa (neboť to má vždy také škatulku na „špatné“ lidi, kam se zařadí ti co neodpovídají mým představám)?

Bod 13) K tomu moje myšlenka: proč někdo snáší kritiku dobře, a někdo ji nemůže vystát, rozčiluje se a vzteká, když mu kdokoliv cokoliv vytkne? Resp. – kdy já snáším kritiku dobře, a kdy mě dráždí? A napadlo mě, jestli to nemůže být tak, že když dělám něco svého a po svém, něco co dělat chci, a někdo mi to kritizuje, buď nad tím mávnu rukou (usoudím-li že je úplně mimo), zamyslím se nad tím a poděkuju (usoudím-li že by na tom mohlo něco být) a nebo s ním začnu rozebírat, co s tím (usoudím-li, že má naprostou pravdu) – vztek žádný. Když ale dělám něco co „musím“ nebo „bych měl“, chybí mi tam ta vnitřní motivace a očekávám, že to bude oceněno okolím (proto to přece dělám, že „se“ to po něm chce!). Když pak přijde kritika, může mě snadno vytočit: „Tak já se vám tady s tím drbu, i když bych nejradši dělal něco úplně jiného, a vám se to ještě nelíbí?! Tak běžte někam!“ Proto je opravdu výrazně lepší dělat to, co chci, a být kritizován, než dělat to co nechci a být kritizován.

Bod 11) Jak je vidět už z nadpisu, ten mě oslovil nejvíc. Zničit svoji reputaci? Ve světě, kde se na reputaci tolik zakládá? A co ze mě zbude, když zahodím svou reputaci?! Tuším, že autorka myšlenky by odpověděla, že když zahodím svou reputaci, zbudu… přece já.

Kdysi jsem četl o nějakém japonském suši mistrovi, který už asi sto let každé ráno otevře někde v Tokiu svůj krámek a poskytuje stále stejně kvalitní pokrm (přeháním, ale ne moc – je mu snad devadesát a dělá to od mládí). A to hlavní, co si tímto přístupem vybudoval, je právě obrovská reputace – všichni vědí, že je na něj spoleh, že tam každé ráno ve stanovenou hodinu bude, i kdyby padaly trakače -, díky které si ho každý nesmírně váží.

Je to ale opravdu příklad hodný následování? Co když se jeho vnučka zrovna vdává na opačné straně Japonska? A co když se tomu starému pánovi prostě občas už ráno do krámku nechce? Stojí ta reputace za to? Nebylo by mu nakonec opravdu lépe, kdyby se jednoho dne rozhodl na tu svou reputaci se vykašlat?

Reputace vzniká jako výsledek našeho jednání – a dokud jednáme tak jak jednáme proto, že chceme, je to v pořádku (a právě ZA TOHLE je dobrá reputace nejlepší odměnou). Ale v momentě, kdy se motivací našeho jednání stává právě udržení (nebo vytvoření) určité reputace, je možná na čase opravdu zničit raději svou reputaci, než pomalu ničit sebe…