Sedm věcí XXV.

Je skoro neuvěřitelné, že před týdnem touto dobou jsme byli ještě v Rumunsku. Kde přesně? Asi na Fagarasi, nebo jak se to píše. Tam bylo ovšem citelně chladněji, i bundy jsme měli :-)

Takže:

  1. Díky za to vedro! Ono bude tak jako tak, tak jsem došla k závěru, že je lepší si ho užívat a být za něj vděčná. Stěžovat si stejně nikam nepovede :-)
  2. Díky za dnešní vynikající meruňky, jahody a meloun (vidíte, že má to léto něco do sebe!) :-)
  3. Díky za různé lekce. U některých má člověk pocit, že by o ně snad ani nestál, ale většinou se nakonec ukáže, že to nějaký smysl mělo.
  4. Díky za dobrý týden v práci – po Rumunsku jsem neměla ani moc čas se rozkoukat a hup zpátky do toho. Všechno se zvládlo. Ani nevím, jak se to povedlo.
  5. Díky i za déšť. Mnoho stromků, které jsme zasadili, to sucho stejně asi nezvládne, ale déšť potřebují všechny (a všichni).
  6. Díky za upřímnost. Bez ní nejde žít.
  7. Díky za přátele. Bez nich taky nejde žít.

S láskou

s

Tip na článek: Pavel Špatenka – Branou přijetí

Na Psychologii.cz vyšel včera další díl skvělého seriálu pana Špatenky o cestě k sobě. Rozhodně stojí za přečtení a je volně zde. I pokud byste jej nečetli, tak přikládám pro mě  nejsilnější myšlenky:

Tím, že prozkoumáte to, co skutečně cítíte, místo toho, co byste měli cítit, uděláte první krok k vašemu vědomému smíření se se stínem. Tím, že to poznáte a pojmenujete, uděláte pro sebe hrozně moc. Ale uzdravení pouhým poznáním cele zatím nepřichází. To, co je pro rozum poznání, to je pro srdce láska. Láska nese v sobě dar přijetí.

Přijetí má i druhou stranu – odmítnutí. To je tu stálým hostem. Na prožitkové úrovni má mnoho podob. Odmítnutí prožíváme jako averzní stavy. Zášť, odpor, lhostejnost, nechuť, štítivost atd. Ve skutečnosti jsou jen prožitkovou obranou. Obranou před tím, s čím se nechceme potkat.

Nejpodstatnějším krokem … vaší vnitřní proměny je ochota porozumět své vnitřní bolesti, přijmout ji, pochopit, z čeho vychází, a dovolit jí existovat tak, jak je. Praxe přijetí je opravdu a skutečně zásadním osobním převratem pro vaše další vnímání a posuzování sebe sama. Dokud soudíte chování založené na ponížení jako špatné, hodnotíte sebe sama prizmatem soudce…, který může někdy mít i podobu inkvizitora. Avšak hodnocení samo o sobě je činnost založená na strachu. Vědomý přestup z hodnotící nesnášenlivosti směrem k přijetí je velmi naléhavým úkolem, a to hlavně z toho důvodu, že ve hře je další faktor. Faktor strachu.

Nikdy bych to nedokázala takto popsat, ale když se ohlížím za sebe, jak to bylo u mě, tak mi přijde, že to asi docela sedí… Jak často se nějak cítíme a máme pocit, že je to špatně? Že takto bychom se cítit neměli a že když se tak cítíme, tak jsme úplně nemožní? A dokážeme s takovým odmítaným pocitem prostě být? Prostě jen nehybně sledovat tu bolest uvnitř, a soucítit s ní? Nebo se jí spíš snažíme vyhnout, ať už tím, že dáme průchod vzteku nebo se rozptýlíme nějakou vnější aktivitou, abychom na to nemuseli myslet?

Jak často cítíme k něčemu averzi? A jak často věnujeme této averzi pozornost? Jak často se snažíme dopátrat, co v nás tu averzi vyvolává? A jak často jí zkrátka podlehneme a jejímu objektu se snažíme jednoduše vyhnout?

Jak častou soudíme druhé? A jak často soudíme sebe? Jak často se povyšujeme nebo druhé (nebo sebe) ponižujeme? A proč to děláme? Jak často si místo soudu dokážeme uvědomit, že za tím soudem je ve skutečnosti náš strach z něčeho, něco, co jsme si zakázali?

Mnoho otázek… Odpovědi všichni máme. Jen se ztišit a poslouchat.

A ještě variace na podobné téma zde:  zen habits – How to Be Happy When You’re in an Unhappy Situation.

S láskou

s

Sedm věcí XXIV. aneb vděčnost z cest

Uplynulý týden jsme s Radimem strávili výletováním po Srbsku a hlavně po Rumunsku. Zkusím tu taky zachytit pár střípků, za které jsem vděčná.

  1. Pánovi z Temešváru za to, že to nakonec ubrzdil a nevrazil do nás. I díky tomu lze naši automobilovou zkušenost z cest na východ označit za bezproblémovou, ačkoli některé dopravní situace zejména z Bukurešti byly přinejmenším veselé (ale nikdy ne nebezpečné!) :-) Holt, Balkán! A díky i Bertičce (to je moje Octavia), jak nás všude krásně zavezla! Doufám, že si ty dvě stoupačky nad 2.200 metrů nad mořem užila i ona :-)
  2. Pánovi z penzionu Pandora v podhůří Karpat děkuji za krásný kulinářský zážitek – osobně nám připravil úžasnou snídani, na krásný porcelán a s vynikajícími domácími povidly (penzion se nacházel uprostřed malého jablečného sadu) a tím významně přispěl do našeho poznávání východu žaludkem – stejně jako šašlik v restauraci Poslední šance v Bělehradě nebo čevapčiči v srbské restauraci v Temešváru. Radim při takových cestách experimentálně testuje piva, ale na závěry se musíte zeptat jeho. Mně snad jen přišlo, že to nebylo tak hrozné, jak předpovídal :-) Takže to lze shrnout, že silnice i pivo jsou na východě dobré :-)
  3. Děkuji také za příjemné přijetí v českém Banátu – je to velice specifický zážitek, slyšet tak daleko od domova češtinu a platit v Rumunsku za ubytování v českých korunách.
  4. Děkuji za to, že se nesplnilo nic z toho, před čím mě spousta lidí před odjezdem varovala – nikdo nás neokradl, nic se nám neporouchalo, žádní žebráci nás neohrožovali. Naopak, cítila jsem se tam celou dobu naprosto bezpečně. Nejlépe mi bylo v Bělehradu, kde nebyli skoro žádní turisti a město dýchalo autentickým srbským životem. Pokud můžete, jeďte tam (nebo do Bukurešti, kde to bylo podobné), než to skončí. Je to naprosto jiný zážitek než třeba v Praze.
  5. Děkuji Radimovi, mj. za to, jak zvládal moje pokusy měnit program – některým vyšel vstříc, některé rozumně korigoval :-) A taky díky za to, že odřídil ty transhorské cesty – připravil mi tím spektakulární vyhlídky srovnatelné například s trolí stezkou v Norsku!
  6. A musím přidat i díky mému telefonu, že ustál jednu takovou malou přílivovou mořskou vlnu! Jen na nás chvilku bručel při nabíjení, a pak už dobrý. Jinak bychom přišli o strašnou spoustu krásných fotek!
  7. Díky za tu možnost takový výlet podniknout! A sem zahrnuji díky za to, že na to máme podmínky, peníze, lidi kolem sebe… je toho tolik, co všechno se podílelo na tom, že jsme ve výsledku mohli takto s Radimem někam vyrazit! Díky, Vesmíre!

S láskou

s

Mám tě ráda i když mám vztek

Události minulého týdne mě přivedly k jedné myšlence – a sice jak často se stává, že máme strach, že když na nás někdo má vztek nebo na nás zvedá hlas, tak že to znamená, že nás nemá rád. A často se asi taky stává, že se za sebe ani nepostavíme (tam, kde by to mělo význam), protože se obáváme, že pak už by nás ten člověk neměl rád vůbec.

Zkuste si vzpomenout, kdy naposledy jste měli na někoho blízkého a milovaného vztek, zlost nebo jste měli chuť na něj zkrátka něco zařvat nebo třísknout dveřmi – měli jste přitom pocit, že je už nemáte rádi?

Myslím, že je to v nás hluboce zakořeněno z dětství, kdy takové zlostné nebo vzteklé projevy nebyly tolerovány a bylo běžné vyhrožování, že když „nebudu hodná holčička, tak mě nebudou mít rádi“ a že „vztekat se nemá“. Přitom je to blbost. To vlastní strach z cizího vzteku nám velí, abychom se ho snažili minimalizovat. Ale to přece není jediná cesta – ještě můžeme toho druhého plně přijmout i s celým jeho vztekem, plně respektovat jeho potřebu se tak teď projevit, a přitom být plně u sebe a při sobě, uvědomovat si, že vztek, který se na nás (nebo někoho jiného) snáší nevypovídá o nás, jako spíše o tom, kdo se vzteká. Můžeme ho prostě nechat vztek projevit, a pak následně zvolit reakci, jakou považujeme za adekvátní, aniž by se při tom kterákoli strana musela obávat, že tím ztratí lásku.

Jaká je to láska, když ji může ohrozit vztek? Vztek je přirozená lidská emoce. Proč bychom měli být špatní za to, že ji máme a projevujeme?

s

Sedm věcí XXIII.

Poslední dny ubíhají kolem strašně rychle, až mám skoro pocit, že nemám žádný čas se zastavit a zamyslet se nad tím… Trochu mi to chybí. Ale je zase zajímavé si to vyzkoušet z té druhé strany – prostě to nechávat plynout, však ono to podstatné ulpí i tak.

  1. Díky za to, že Radim ušel svůj pochod v pořádku. Obdivuju jeho obrovskou vůli, vytrvalost a odhodlání. Mně by to nepohodlí asi přestalo stát za ten výsledek už tak v půlce, nebo možná ještě dříve, a raději bych se někam natáhla na mez a četla si :-) Proto nejspíš nikdy ke hvězdám nedoletím :-)
  2. V době, kdy Radim pochodoval, jsem byla navštívit kamarádku a bylo to moc fajn. Mám teď poslední dobou úchylky na zahrady a každou zahradu, k níž se dostanu, poměřuju k potenciální naší – některé jsou menší, některé jsou větší, všechny jsou úžasné a inspirativní, stejně jako ta zahrada ze soboty.
  3. Díky za náročnou neděli u našich rodičů – vyhřezlo díky tomu mnoho ne úplně voňavých témat, s kterými se musíme vypořádat – mnoho strachů a nejistot. Někdy by to člověk nejraději zabalil, ale vždycky se mi zase v takových chvílích vrátí to vlezlé „jediná cesta vede skrz“, a skrz tedy taky půjdeme. Jak pravila kdysi už jedna moudrá reklama „svý rodiče si nevybereš“ a jak říká jedno vtipné zenové přísloví „jestli si myslíte, že jste mistr zenu, pobuďte tři dny se svou rodinou“ :-)
  4. Je fajn vyrazit občas jen tak do hospody na pivo a žebra. Nic neřešit. Jen posedět venku, uspokojovat základní pudy hladu a žízně, případně trochu plkat o životě a prostě být spolu.
  5. Objevila jsem v Brně moc krásný obchůdek s různýma esoterickýma blbůstkama, knihama o osobním rozvoji, a tak podobně :-) Mám takové krámky moc ráda, dýchají na mě takovou zvláštní pohodou. Zakoupila jsem i jednu knihu od Pemy Chödrön „Místa, která vás děsí“ – je o vypořádávání se s vlastními strachy. Pemu a její zenové metody znám, vím, co mě čeká, a mám teď nějak pocit, že to potřebuju. Mám pořád dost strachů, kterým je potřeba čelit, od těch bizarních (typu že mě v noci někdo zavraždí :-)) až po ty těžší (třeba jaký by byl život, kdybych neměla mít děti).
  6. V práci všechno poklidně plyne. Díky za to.
  7. Tak vůbec celkově je ten život strašně krásný.

S láskou

s

Takové to malé domácí ponižování

Včera jsme byli na obědě u mých rodičů a byl to velice zajímavý den. Poučný. Bolestivý. Očistný. A vlastně jinak docela normální, jen já jsem už jiná a vidím, co jsem dřív neviděla. Obešlo se to tentokrát dokonce i bez zánětu močových cest na mé straně, což jsem ráda.

Oběd spočíval v grilování a odpoledne jsme strávili venku pod pergolou, zahlceni pamlsky servírovanými mojí mamkou. Povídali jsme si o různých věcech. Například jsme jim vyprávěli o Radimově pochodu nebo vyprávěl bratr o své crossfitové výzvě spočívající ve splnění cviků sestavy The Murph (ať už je to cokoli :-). Reakce mého otce na to byla: „Kdybyste raději místo toho nasměrovali svoji fyzickou aktivitu a pokáceli mi tady pařez.“

Co tím vlastně říká? Že naše aktivity ho nezajímají a že nejsou dost dobré. Správná aktivita by totiž byla pokácet pařez. O kterém nikdo nevíme. Ani o tom, že by potřeboval pokácet. Ale jsme špatní, že jsme ho ještě nepokáceli.

Následně jsme (a k tomu se přiznávám hlavně já), stočili debatu k politice. Zajímalo mě, jak se na současný stav věcí jednotliví členové rodiny dívají, a bylo to docela výbušné. Zaznělo (na Radimovu stranu) prohlášení typu „Ty tomu vůbec nerozumíš“ a mně zase bylo řečeno, ať nepindám. A to už jsem toho měl vážně dost, a řekla jsem poprvé v životě svému otci, aby mi laskavě neříkal, ať nepindám. Byla jsem hustá, ale byla to správná věc. Dělá a dělal mi to celý život. A nejen mě. Prostě ponižuje. Možná si to sám ani neuvědomuje, a možná je sám tak dole, že potřebuje lidi okolo stahovat k sobě, ale nic z toho ho neomlouvá. Já ho mám pořád ráda, ale tohle už si prostě nenechám líbit. Už toho, tati, bylo dost.

Maminka upekla dvě buchty a bezlepkovou roládu (jediný v rodině, kdo nejí lepek, jsem já). Roláda byla moc dobrá a já jsem se zeptala, jestli si její zbytek můžu vzít. Mamka mi odpověděla, že se musí nejdřív zeptat bráchy, jestli ji nechce on. Ok, rozdýchávala jsem to. Nic jsem jí neřekla, ale můj zájem o roládu byl ten tam. Je zajímavé, že bratr si odveze kabelu jídla, jako vždy, ale já nemůžu dostat ani kousek bezlepkové rolády, aniž by se k tomu musel bratr vyjadřovat. A on by mi ji bezpochyby klidně dal. Problém je v tom, že já už jsem o ni neměla zájem. Kašlu na roládu. I tohoto už bylo, mami, dost.

Takže, milí rodičové, není to snadná úloha mít mě za dceru, ale já už si to prostě dál líbit nenechám. Je sakra na čase to změnit.

S láskou

s

 

Noví spolubydlící

Máme doma dva nové členy domácnosti :-) Boxovacího panáka Bohouška, kterého jsem dostala na semináři o projevování vzteku (a včera ho málem poprvé použila), a Gremlina, kterého jsem zakoupila, s tím, že když bude na poličce, tak třeba nebude tolik dělat nesmysly v hlavě a vykládat nám věci, které prostě nejsou pravda :-)

s

bohoušek.jpg

gremlin.png

s

Sedm věcí XXII.

Vždycky trochu váhám, jak začít. Když napíšu, že uběhl další krásný týden, mám pocit, že se opakuju, na druhou stranu to tak fakt je. Takže: uběhl další krásný týden! Byl plný zajímavých událostí, příjemných mezilidských setkání a hlubokých vhledů. Díky za to všechno, hlavně za:

  1. Díky kolegům za páteční svezení do Prahy a z Prahy, už mě to řízení po D1 někdy dost psychicky zmáhá… Takže jsem neřídila, a ještě jsme se s pány řediteli hezky socializovali :-) Náš říďa je taky zahradní typ, akorát má takovou trochu větší zahradu, jen asi 7.000 metrů čtverečních :-))
  2. V sobotu jsme byli na svatbě – velmi vydařené! Byla to určitě první a možná i poslední svatba, z níž jsem odcházela mezi posledními :-) A díky taky všem srnkám v lesích mezi Jedovnicemi a Brnem, že se rozhodly náš průjezd sledovat od krajnice a nepřecházet v tu chvíli přes vozovku! A těm pěti, které jsme viděli, děkuji za spektakulární noční cestu domů :-)
  3. V neděli jsme s Radimem pálili na zahradě trochu dřeva a opékali kuřecí stehna (zde patří i velký dík našemu panu řediteli, který mi dal tip na kuřecí kyblík BBQ od jedné nejmenované firmy Vodňanské kuře, která má podnikovou prodejnu kousek od místa, kde jsme před tím parkovali). Mňam! O grilování se toho máme ještě hodně co učit, ale člověk musí nějak začít…
  4. Začala jsem se mentálně balit a připravovat na výlet do Rumunska – jedeme už prakticky za týden, příští týden v pátek odpoledne – to zase uteče raz dva. Je to takové krásné těšení :-) Nikdy jsem nic podobného nezažila, takže to bude i velice dobrodružné! Dobře mi tak :-))
  5. V práci se na pár hodin denně objevila kolegyňka, která se před měsícem vysekala na kole – prý zajela do kolejí. Na to, že má zlomené rameno, zápěstí a patu, má jen jednu sádru a tváří se radostně i s modřinami :-) Veselá mysl půl zdraví! Jsem ráda, že je to tak dobré.
  6. Děkuju svým kamarádkám, s nimiž jsem se v úterý a ve středu viděla, za krásný společný čas a spoustu důležitých informací.
  7. A hlavně děkuju Radimovi za odvahu, otevřenost, upřímnost a lásku. A vesmíru děkuju, že Radim existuje a že jsme se s ním v té rozlehlé nepravděpodobnosti našli!

S láskou

s

 

Tip na články o vědomých ženách a opravdových mužích ;-)

Přidávám dva tipy na čtivo pro volné chvíle:

Vendula Kociánová – Proč jsou vědomé holky singl? Zajímavé úvahy, akorát ty charakteristiky samy o sobě nejsou tím důvodem. Podle mě tím podprahově Vendula říká, že tím důvodem je nedostatek vědomých mužů… A to je úplně jiné téma…

Jan Bílý – Takový jeden mužský večer. Nejsem muž, ale je to inspirativní čtivo, i pro potenciální (či skutečné) matky.

S láskou

s

Tip na článek: 7 znaků, že jste našli toho pravého

V angličtině zde. Zajímavé zamyšlení… ani to nezní tak nesplnitelně :-) Jsou to vlastně takové docela obyčejné a základní věci, i když asi nejsou zdaleka samozřejmé.

Tak jen ve zkratce v překladu:

  1. Nabízí vám partner dárky, lichotky a pomoc? (Pravda, zní to trochu povrchně, ale je tím myšleno, že projevuje zájem, chce vás potěšit a učí vás přijímat :-))
  2. Dělá vás nepředstavitelně šťastnými?
  3. Naslouchá vám?
  4. Respektujete ho?
  5. Má mnoho kvalit, které jsou pro vás důležité?
  6. Cítíte se s ním bezpečně?
  7. Jste připraveni také být tím pravým?

s