Nemůžeš mít všechno (trochu jinak) aneb Jak se vzájemně podkopáváme

Strávili jsme s Radimem víkend v Jeseníkách. Byli jsme na Pradědu, v jesenických lázních, na Rejvíze a všude bylo krásně. Mně se tam moc líbilo a protože už se nějaký čas řídím heslem „Dream big!“, začala jsem se bavit představou, že bychom si tam někdy koupili letní chalupu – jeli tam třeba v létě na dva měsíce, chodili po horách a tak podobně, romantika, idylka. Současně si plně uvědomuju, že chalupa není na pořadu dne, ale proč ji nechtít? Rozmyslet se jinak se můžu kdykoli :-)

Jak jsem té představy teď plná, říkám to všem na potkání, takové to „bylo tam tak krásně, že bych si tam klidně někdy pořídila chalupu“. Napsala jsem to dnes i jedné kamarádce a za chvilku mi přišla tahle odpověď: „Koupíte si chatu, když  budete mít dům?? Myslím, že dům ti bude stačit :-)

No, možná bude, ale je to tak podstatné? Vždyť si nic nekupuju, jen o tom sním (a i kdybych si ji kupovala, tak no a co!). A budu si o tom snít dál. Myslím, že si takto shazujeme sny vzájemně často a úplně zbytečně. Na kamarádku se nezlobím, ona si tím řeší něco svého. Ale snažím se to nedělat. A tak když mi někdo říká o svém snu, nepřemýšlím nad tím, jestli je to úplně mimo, není to přece můj sen! Máte nějaký sen? Hezký! A já vám budu držet všechny palce, které mám, abyste ho dosáhli. Nebo vám rovnou i s něčím pomůžu, pokud je to v mých silách… A když ho nedosáhnete, popláču si s vámi.

Nedávno jsem taky v jedné knize četla úvahu o tom, jak je důležité podporovat sny svého partnera, a to někdy ještě víc, než je podporuje on sám. Naprosto se s tím ztotožňuji! My totiž sníme málo! A když už sníme, hned si to shodíme tím, že se to nikdy nepodaří… Víte co? Kdybych tu chalupu fakt chtěla, můžu si ji koupit už teď! A třeba to opravdu udělám. A nebo neudělám, ale to přece není důvod nesnít! Samozřejmě se může stát, že se nám některé sny nesplní, ale to je život a není to nic hrozného. Ale proč se vzdávat snů jen proto, že se bojíme toho, že se nesplní? Není to škoda? Neokrádáme se o sny, které by se třeba splnit mohly, kdybychom si je dovolili snít? Sněte naplno!

Dream big!

S láskou

s

Reklamy

Pár pouček

Když už jsem v těch Kristových letech, můžu si asi troufnout podělit se o zkušenosti, které jsem zatím od života vydoloval (nebojte, není jich mnoho;-).

Nikoliv multitasking, ale multipurposing. Všichni se všude neustále snažíme o multitasking, tj. dělání několika najednou. A tak zároveň pracujeme, zároveň čteme článek na internetu, zároveň posloucháme hudbu a zároveň telefonujeme. Mnohem lepší metoda je ale multipurposing – tedy dělání jedné věci, která mi přinese několik užitků. Např.: zaběhnu ke kamarádovi na návštěvu – zároveň se bavím, zároveň rozhýbávám tělo po celodenním sezení v práci, zároveň trénuju na maraton a zároveň se přesunuju tam, kam se chci dostat – ale to vše dosahuju tím, že dělám JEDNU věc. Samozřejmě ne vždy to tak vychází, ale vždycky stojí za to dávat přednost činnostem, které jsou multipurpose, před těmi, které nejsou.

Nikoliv aditivní, ale substraktivní řešení problémů. Jsme zvyklí problémy řešit, tím, že něco přidáme. Když mě ze sezení v práci budou bolet záda, začnu cvičit nebo chodit na masáže. Aditivním řešením problémů ale celou situaci zesložiťujeme a zpravidla jako vedlejší efekt vytváříme další problémy, které je nutno řešit… znovu přidáním něčeho dalšího. Mnohem lepší je tudíž řešit problémy tím, že něco ubereme; když mě ze sezení v práci budou bolet záda, omezím sezení v práci. Samozřejmě že ne vždy to dokážeme – ale vždycky stojí za to se nejdřív zamyslet nad tím, jestli daná věc nemá substraktivní řešení, než sáhneme k aditivnímu.

V jednoduchosti je krása. To je asi vůbec nejdůležitější zkušenost, kterou jsem na tomto světě zatím získal. Na světě je mnoho věcí, procesů a struktur, které jsou komplikované. Potkáváme se s nimi všude – v práci, u techniky, ve vztazích… Ale čím komplikovanější něco je, tím více energie si vyžaduje, abychom to udrželi v chodu. Proto stojí za to dávat přednost těm jednoduchým věcem. Aspoň to zkusit – protože když se ukáže, že až tak jednoduše to přece jenom nejde, vždycky to lze patřičně zkomplikovat (kdežto opačný proces je mnohem obtížnější).

A nakonec to nejzásadnější: Čím víc vím, tím míň vím. Poslechněte nebo přečtete si ten text celý – nebudu ho sem opisovat, ale podepsal bych ho kompletně ;-)

Kristova léta III: Až

Četl jsem článek o tom, jak fungovali vývojáři Facebooku v jeho začátcích. Velice stručná verze: v 11 hod přišli do „kanceláře“, do 16 hod programovali, pak šli na jídlo a na pivo. Do půlnoci v baru pili a debatovali nad svým projektem, o půlnoci se vrátili do „kanceláře“ a každý nahodil na ostrou verzi Facebooku svoje nové úpravy. Bez testování, bez zkoumání, co to udělá a zda to bude fungovat správně, bez řešení toho, co se stane, když budou navzájem nekompatibilní. Dělali to o půlnoci, aby v případě, že se to celé podělá, zasáhli co nejméně aktivních uživatelů – což se často stávalo. A pak to třeba do pěti do rána řešili. Nad ránem šli spát – a tak stále dokola.

Je to šílená metoda a dlouhodobě neudržitelná – ale Zuckerberg na margo toho měl prohlásit: „Proč jsou všichni šachoví velmistři mladší 30 let? Protože mladí lidé mají prostě jednodušší život a můžou se soustředit na to, na čem jim záleží“. Už několik dní nad tím přemýšlím…

Když jsem byl mladý – řekněme teenager – tak spoustu věcí jsem prostě nemohl; nemám na to peníze, možnosti, nic. Nemůžu si třeba sednout do auta a zajet k moři – protože nemám řidičák, například. Nemůžu si koupit krásnou velkou televizi – protože na to nemám peníze, a i když mám, tak třeba nemám kam ji dát. Ale pokud se pohybuju v rámci toho, co můžu, tak to mám naopak velmi jednoduché. Něco si usmyslím – a prostě jdu a udělám to. Bez velkého přemýšlení, bez velkého plánování, bez velkých odkladů, bez velkých cavyků. Prostě vezmu knížku a přečtu ji. Prostě vezmu míč a jdu si čutat. Prostě sednu k počítači a vyrobím si web.

Pak postupně padají ta omezení, na která jsme zvyklí – mnoho z toho, co jsme dříve nemohli, už jednoduše můžeme. Ale zároveň se vynořují nová, jiná omezení. Plním si život plány, závazky a povinnostmi – i když si je třeba všechny vymyslím sám. Takže když se objeví kniha, která mě láká k přečtení, najednou ji prostě nevezmu a nepřečtu – zařadím ji do seznamu knih k přečtení, s tím, že se k ní dostanu, až… Když mám chuť zahrát si fotbal, tak prostě nevezmu míč a nejdu čutat – ale volám kamarádům, kteří chodí jednou za týden na fotbal, jestli bych se k nim nemohl někdy přidat, s tím, že tedy přijdu, až… Když mám nápad na web, nesednu k počítači a nevyrobím ho, ale napíšu si to do poznámek, s tím, že na tom začnu dělat, až…

Taky vás napadá stovka důvodů, proč to jinak nejde?

Home alone

Radim odjel na čtyři dny na expedici a já jsem sama doma. Jsem sama. Jsem doma. Docela jsem se na to těšila. Ne na to, že Radim odjede, ale potřebovala jsem se po trochu hektické první polovině letošního roku na chvilku zastavit. Někde, kde nebudou žádné jiné podněty než ty, které si do svého světa sama vpustím.

A tak jsem doma. Nic nedělám. Jen si čtu a přemýšlím. Dnes jsem byla navíc s bratrem cvičit. To byla jediná výjimka. Odchylka z běžné rutiny mých poustevnických dnů. Aniž by to plánoval, zlikvidoval mě tak, že jsem měla problém udržet pak meloun, který jsem si chtěla ukrojit. Mám lehkou svalovou horečku a piju na ni horký čaj s medem a s citronem. Ten u mě zabírá na cokoli.

Nic nedělám. Za ty dva dny jsem už dočetla čtyři knihy, byť dvě z nich už byly před tím rozečtené. Zítra plánuju, že už se do něčeho pustím. Trochu pouklízím. Zajdu na nákup. Možná přečtu další knihu. Nejdřív musím pečlivě zvážit, kterou. Knih je mnoho a času málo. Do myšlenek se nenápadně vkrádá vzpomínka na moře a Kefalonii. Možná je zase čas sáhnout po mandolíně a zaposlouchat se v noci do šumění vln.

Jsem sama. Je to úplně jiná samota, než když jsem ještě Radima neznala. Příjemně se mi po něm stýská. Necítím potřebu psát mu každou hodinu zprávu jako v rozechvělých začátcích našeho vztahu. Vím, že je plně ponořený do něčeho, co miluje a co ho baví. Nesmírně mě potěší, když mi pak z hotelu dá aspoň krátce vědět, jak se mají, protože jsem tam napůl s nimi. Chtěla jsem s nimi jet. Ale zůstat doma jsem potřebovala víc. Tak se mi teď příjemně stýská. Radim je sice daleko, ale zase vrátí.

Do té doby můžu ještě trochu pouklízet… v bytě i v hlavě. Zase se tam toho nakupilo. Samé bláto. Často tu mám silácké řeči, a pak, když do toho sama spadnu, jen horko těžko na ně vzpomínám. Nezbývá než důvěřovat, že to dobře dopadne a že všechno je právě tak, jak to má být. Venku se odehrává svět, uvnitř se toho odehrává snad ještě víc. Radim odjel na čtyři dny na expedici a já jsem sama doma.

Motivace v práci

Při přemýšlení, proč mě to v práci občas tak zoufale nebaví, jsem se dostal k pojmu motivace. Občas prostě absolutně nemůžu najít motivaci k té práci, kterou mám v práci na práci ;-) Tak přemýšlím, kde bych ji vlastně mohl vzít, resp. kde jsem ji bral dřív. A docházím k závěru, že to, co mě motivovalo k pracovnímu výkonu dřív, už je z dnešního pohledu přežité:

  • Jako první to byla potřeba dokázat (hlavně sobě), že k něčemu su, že něco umím, že něco dokážu. Nevadilo tolik, že projekt byl nesmyslný, nebo že nakonec k ničemu nevedl, protože pro mě bylo důležité, že jsem (si) dokázal, že ho su schopen vyřešit, bez ohledu na to, k čemu to pak bylo nebo nebylo. Tuhle potřebu mám ovšem dneska již mnohem menší – to, co jsem si chtěl dokázat, jsem si asi už dokázal.
  • Jako druhá to byla představa o důležitosti těch projektů. Vždy jsem si naivně představoval, že člověk, pro kterého pracuji, má ty projekty promyšlené, záleží mu na nich a k něčemu jsou – a to mě motivovalo je pak co nejlépe ze své strany realizovat. Tuto iluzi jsem ale postupem času zcela ztratil. Už jsme pracovali na mnoha projektech, které byly ve skutečnosti od počátku nesmyslné, protože jejich zadavatel buď vůbec netušil, co vlastně chce, nebo si představoval úplně nereálné věci, a nebo (a to je vůbec nejhorší) mu na projektu ve skutečnosti vlastně vůbec nezáleželo.
  • Jako třetí to byl pocit, že do práce se přece prostě chodí, a v práci se přece prostě pracuje, bo tak je to správné, tak to má být. Sice jsou to možná zbytečnosti a nesmysly, co tam dělám, ale tak hlavně že výplata mi chodí, ono mi to nakonec může být jedno, že.

Jenže nemůže. Pozoruji zajímavou věc, že v období, kdy mám v práci dostatek motivace a celý den na něčem usilovně pracuju, můžu pak večer přijít domů a stejně intenzivně si pak ještě su schopen dělat na svých věcech. Ale když su v práci bez motivace, plácám se od jednoho ke druhému a pořádně nic neudělám, nebaví mě to a frustruje, tak mě to sebere tolik energie, že pak už nezbývá ani na nic mimo práci. A to mi za to už nestojí.


Existuje teorie, která říká, že muže k jakékoliv činnosti mohou pohánět tři motivace: peníze, moc nebo sláva (přitom všechny tři je třeba chápat pozitivně: peníze = zabezpečení materiálních potřeb svých a svých blízkých; moc = možnost prosadit to, v co věřím; sláva = uznání za to, že konám něco užitečného a dobrého). Přitom každého pohání primárně jedna z nich, zatímco jedna z nich ho nemotivuje prakticky vůbec (a ta třetí je pak „doplňkový motivátor“, který funguje částečně). Dává mi to smysl. Ptal jsem se i lidí kolem sebe, jak to mají oni, a opravdu jsem dostával velmi rozdílné odpovědi – někoho motivují peníze a nechápe, co by ho mohlo motivovat jiného, někdo zase za jedinou možnou motivaci považuje slávu… A když si člověk tohle o někom zjistí, dost mu to o něm napoví. Ono to má totiž zásadní vliv na to, jak se člověk chová.

Představuju si třeba majitele restaurace. Pokud mu jde o peníze, bude primárně optimalizovat provoz, bude řešit náklady na suroviny i na zaměstnance, bude vyhledávat sortiment, který přitáhne bohatší klientelu ochotnou zaplatit vyšší ceny, bude prostě provozovat restauraci co nejefektivněji z pohledu financí. Pokud mu jde o moc, bude se primárně starat o to, aby v restauraci vše běželo tak jak má, bude řešit koncepci restaurace, její styl a myšlenku, bude provozovat restauraci tak, aby co nejvíce naplnila jeho představu. A pokud mu jde o slávu, bude řešit primárně dojem, jakým restaurace působí na návštěvníky, její pověst, bude se snažit, aby byla něčím výjimečná a známá, aby se o ní mluvilo a aby s ní bylo spojeno jeho jméno.

Jinými slovy: majitel restaurace, kterému jde o peníze, bude největší uspokojení čerpat z toho, když si na konci měsíce spočítá zisk. Majitel, kterému jde o moc, když v poledne vpluje do svého lokálu a bude pozorovat, jak všechno šlape jako hodinky. A majitel, kterému jde o slávu, když mu budou hosté děkovat a gratulovat, jaký skvělý podnik provozuje.

Jak to mám já, to mi bylo jasné hned když jsem tu teorii slyšel poprvé – já su ten třetí. A tím faktorem, který mě nemotivuje vůbec, jsou pak peníze. Takže já bych potřeboval, aby se mi za mou práci dostalo uznání (sláva). Pomůže taky, když mám možnost dělat si věci po svém (moc). Výše výplaty mě nezajímá (peníze).

Kristova léta II

Když se zamýšlím, kam směřuju, napadl mě zatím první střípek:

Dřív mě hlavně bavilo si o historii číst, případně pak psát. Dneska mě to sice baví stále, ale ještě víc mě baví přednášet o ní lidem naživo.

Dřív mě bavilo programovat. To mě dneska baví méně, ale více mě baví s lidmi analyzovat jejich problémy a potřeby a navrhovat řešení.

Dřív jsem psychologii považoval za pavědu bez významu. Dneska si myslím, že porozumět lidské duši je to vůbec nejzajímavější, o co se člověk může snažit.

Všechno bychom to tedy mohli nazvat jakýmsi obratem od techniky k člověku.

Kristova léta I

Poslední dobou dost řeším otázku, jak dál s prací. Vlastně nejen s prací, ale tak nějak obecněji – co chci vlastně v životě dělat, čemu se věnovat a čemu ne. Proč trávím tolik času věcmi, které mi vlastně připadají zbytečné a nevidím v nich smysl. (Nebo naopak: proč mi věci, kterými trávím spoustu času, připadají zbytečné a nevidím v nich smysl). Proč mám neustále pocit, že nemám čas na to, na čem mi záleží. Proč se cítím neustále přetížen. Atd.

A včera mi Soňa napůl v žertu sdělila, že přišla na to, co se se mnou děje: Dospěl jsem totiž do Kristových let! Skutečně, letos mi bude třiatřicet. To je věk, o kterém se často hovoří v souvislosti s osobními krizemi, přehodnocováním priorit a podobně. Takže přátelé, zdá se, že je tomu skutečně tak ;-)

Začal jsem tedy tím, že jsem to napsal do googlu :-D Z toho, co na mě vyběhlo, jsem rozeznal dvě témata, která se v souvislosti s tímto věkem zmiňovala: Nedostatek času (na cokoliv) a první známky opotřebení těla. Tak nevím… Je sice pravda, že po delších bězích už nejsu nejvyřízenější následující den, ale až obden (a někdy to trvá ještě do třetího dne), takže je zjevné, že regenerace je asi pomalejší než bývala, ale to jednak trvá již delší dobu (a nepřišlo to tedy až s Kristovými roky) a jednak to nepovažuju zas za tak zásadní. (Nicméně k tomuto tématu se můžeme vrátit po Brněnském masakru:-D.) A nedostatkem času teda trpím, to rozhodně ano – ale i to je věc, která mě provází již dlouhé roky a nezdá se mi že by souvisela zrovna s Kristovými roky. (Ačkoliv u tohoto tématu se zase často zmiňují děti, takže možná mám teprve zjistit, co se tím vlastně myslí:-D.)

Já vidím jiné hlavní téma.

Dokud je člověk student, tak se mu ze všech stran připomíná, že se stále na něco teprve připravuje, učí, chystá; že toto ještě není ten jeho skutečný život, toto je příprava na něj. Když jsem tedy studentem být přestal, byl jsem zvědavý, jaký ten můj život teda bude. Zpočátku jsem se ale přirozeně pořád vnímal jako „kluk těsně po škole“, který se vlastně teprve rozkoukává. I když už jsem byl po škole rok…, dva………., tři……………, čtyři. Snadno to fungovalo, dokud mi bylo dvacet-něco – to jsem se furt díval na svět jako bych měl ke dvacítce než třicítce (i když to bylo 29;-).

Ve skutečnosti jsem ale někdy v této době nenápadně vplul do toho svého „opravdického života“, aniž bych si toho všiml. Zformoval jsem si ho zcela sám – jen svou vůlí a svými rozhodnutími (ačkoliv jsem si to možná někdy neuvědomoval). Každý den má 24 hodin – a je jen moje a moje rozhodnutí, jak, s kým, kde a čím každou z nich strávím. Jakékoliv výmluvy na to, že něco musím nebo že mě někdo k něčemu nutí, by byly trapné a hlavně nepodložené.

A tak teď, po těch několika letech – jaká náhoda, zrovna v těch třiatřiceti;-) – vtírá se neodbytně otázka: Jaký ten můj život tedy je a kam směřuje? Co bych chtěl jinak, proč to tak není a co dělám pro to aby bylo? Co chci – a proč to nedělám? A co nechci – a proč to dělám?

A jelikož odpovědět tyto otázky není tak snadné jak to na první pohled vypadá, vznikne o tom, vážení čtenáři, asi celý seriál textů – proto jsem do názvu tohoto příspěvku připsal tu římskou číslici;-)

Tajemství

O psychologii, lidskou psychiku a duši, osobní rozvoj a podobné věci se zajímám už několik let. Zajímají mě všechny ty vzorce chování, emoční schémata, souvislosti, odbloky, práce s energií, vírou a různé jiné věci. Až jsem začala propadat jednomu nebezpečnému přesvědčení, a sice že všechno má nějaké logické příčiny a následky a že všechno lze nějak relativně jednoduše vysvětlit. Něco jako „on je takový a takový? No jo, to je nejspíš proto, že ….“

Na dovolené jsem přečetla knihu O lásce a přátelství od Thomase Moora, který mě naštěstí vrátil na zem. Čím? Tím, že mi připomenul, že lidská duše a lidské vztahy, jsou jedno velké krásné tajemství a nelze je redukovat na sled příčin a následků. Samozřejmě, někdy nějaké příčiny najít lze, spousta věcí může dávat a dává smysl a dá se s nimi pracovat, ale nikdy je nelze rozložit na prvočinitele a předvídat. Každý má jinou zkušenost a na stejné věci reaguje jinak. Lidská duše není rovnice, kterou lze vyřešit. Ani stroj, který se bude chovat, jak chceme. Není to exaktní věda.

A tak spousta věcí nedává smysl, a přitom nás posouvá. Spoustě věcí se bráníme a přitom nám prospějí. O spoustu věcí usilujeme a k ničemu nakonec nejsou. Někdy se něco daří, a jindy ne. Jak nudné by to bylo, kdyby všechno fungovalo podle jednoduchých a předvídatelných schémat… Buďme vděční za svá tajemství, i když jim nerozumíme.

Pan Moore také v knize přináší zajímavé otázky. Prožíváme-li nějaké problematické období v životě, navrhuje, abychom se zkusili zeptat, zda to, v čem vidíme problém, není naopak něco, co po nás naše duše žádá prožít si. Můžeme se také ptát, co po nás naše duše žádá. A nebo se ptát, jak se ten zapeklitý problém vlastně v našem životě projevuje.

Chápu, že otázka pro duši může znít podivně. I mně tak zní. Ale neřešme to. Nejde zde o to, dozvědět se nějakou esoterickou odpověď shůry. Jde o to položit otázku z jiného úhlu pohledu a nechat ji doznít uvnitř nás bez nějakého nutkání hledat odpověď. Co kdyby zkrátka to, co teď řešíme, bylo něco, co po nás naše duše žádá, abychom prožili? Mělo by smysl přestat se tomu bránit? A tedy to jakýmsi neuchopitelným způsobem, aspoň na vteřinu, přijmout? Přestat s tím bojovat? Uznat to jako potřebné, byť nesmírně obtížné? Jaké by to žití pak bylo?

S láskou

s