Přijmi, co máš

Potkala jsem se nedávno s jedním kamarádem. Nevídáme se moc často, tak 4x za rok, ale když už se potkáme, otevřeně si povídáme o tom, jak se máme. Nejinak tomu bylo včera. Mluvili jsme o jeho krizích a o mých trápeních.

„Hele, tak můžeš zajít ještě na astropsychologii,“ navrhoval mi. Byl tam naposledy na konci prosince, na dně své krize. Astropsycholožka mu předpověděla, že od půlky dubna se to zlepší. A skutečně, od 15.4. má aspoň novou práci. Když se ptal na vztahy, řekla mu, že tam nic moc nevidí a že až tak koncem letošního roku. V té době byl zklamaný. V době naší schůzky se mu už zdálo, že to uteklo hodně rychle a že konec roku tady brzo bude.

Není to fanatický fanda astrologie. Je to normální chlapík, s normálním problémy, toužící po vztahu.

Pak mi říkal, že se s paní astropsycholožkou bavil i o tom, jak moc můžeme to, co nám hvězdy připravily, ovlivnit. Podle astropsycholožky prý moc ne. Podle její zkušenosti to prý většinou nakonec dopadne, jak hvězdy předpověděly, bez ohledu na to, jak se člověk snaží.

„A pak mi řekla,“ uzavřel kamarád, „že člověk musí přijmout, co má.“

Říkám si, že nejspíš na žádnou astropsychologii jít nepotřebuju :-) Radu jsem už dostala.

s

Reklamy

Stavba jsou jen problémy… nebo ne?

Stavíme! To pro vás jistě není žádná novinka. Ale teď jsme to rozjeli naplno. Zítra se začne se střechou, pomalu objednáváme okna, v pátek jdu řešit návrh koupelny, většina řemeslníků je v pohotovosti a toky informací jsou nejintenzivnější.

I toky peněz jsou intenzivní. A my jsme zjistili, že to bude stát víc, než jsme plánovali. Zatím jsme v rámci rezervy. Kromě banky nám přislíbili půjčit i rodiče. Přesto jsme nervózní. A teď ta pointa :-) Já si to totiž užívám! Ne snad, že by mě bavilo bát se o peníze, ale prostě to tak máme, holt jsme se do toho pustili a teď se s tím nějak musíme vypořádat. Žádné nebezpečí hmotné nouze nám navíc nehrozí. Ale to hlavní, o co tady jde, je to, že stavíme jediný dům v životě! Už se to nejspíš nikdy nebude opakovat. A já si to chci užít se vším všudy!

Můžu se na to dívat jako na problém – nevyšlo tohle, tamto bylo blbě v projektu, tamto se zdražilo, cena pořád roste, to jsou teda starosti. A nebo můžu vidět, kolik skvělých kompetentních lidí se na tom podílí a jak nám se stavbou pomáhají. Naslouchají mým ujetým přáním a vysvětlují, co by doporučili. Třeba takový výběr kotle je oříšek – jeden říká, abychom si vzali tento. Druhý by do něj nešel a je přesvědčen o jiném. Nakonec to stejně bude na nás. A tak je to v pořádku. Je to náš život a bude to náš domov. Když vysvětluji topenářům náš životní styl, jejich reakce je „A jo! No tak pokud to máte takto, tak si samozřejmě vezměte tento!“ Uf. Konečně se chápeme.

Stavební schůzka pro mě končí pozitivním dojmem. Těší mě, když vidím, jak se naší stavbě věnují a mám stále pocit, že jsme se rozhodli správně a dům je v dobrých rukách. Problémy jsou pořád a ve všem. Možná by všemu pomohlo, kdybychom tomu prostě přestali říkat problémy. Život to přináší a my se s tím vypořádáváme. Přitom měníme svět a svět mění nás. A každá zkušenost, každá změna, každý nádech je tady jen jednou a nikdy se nevrátí a nikdy se nebude opakovat. Ani to nikdy neskončí a my se nedostaneme do nějaké blažené NeZemě, kde problémy nebudou. Problémy neexistují. Jediné, co existuje, je teď – teď a s tím spojené pocity – někdy strach, smutek, vztek nebo bezmoc. Když chvilku počkáme, přejdou, a my se můžeme nadechnout a jít to vyřešit!

s

Uvolnit tělo

Jsem sama doma, peču chleba a tvarohovou bábovku. Ideální příležitost něco si k tomu pustit a poslouchat, například podcasty Psychologie.cz, pro které jinak nenacházím čas. Ty, co mě nejvíc zaujaly, jsem už naposlouchala, a ze setrvačnosti jsem si pustila i podcast s Pavlem Špatenkou na téma „duchovní materialismus“ (jiný podcast s ním byl na téma „naslouchat tísni“, a když slyším, jak je přirozené, že tíseň zažíváme, je to naprosto osvobozující).

Téma duchovního materialismu je celkem zajímavé a určitě ho ještě někdy prozkoumám. Ale na konci podcastu přišla zásadní zpráva. Jan Majer se Pavla Špatenky zeptal, jak se „od duchovního hromadění dostat na cestu, která opravdu někam vede“ – Pavel Špatenka se pousmál a řekl: „Uvolnit se. Uvolnit tělo.“ Procvičovat, že si jen tak lehneme na záda, dýcháme, obrátíme se do těla a pozorujeme všechno to napětí, které v těle máme… A dělat to pravidelně.

Taková prostá rada, že? :-)

Mám v těle spoustu napětí. Posledních pár let systematicky pracuju na jeho uvolňování, a jde to, ale pomalu. Napětí pořád zůstává. A systematické uvolňování už taky nějaký čas procvičuju. Většinou večer, když ležím před usnutím v posteli, nebo ráno, když jsem brzy vzhůru a Radim ještě spí. Poslední dobou jsem v tom trochu polevila, ale zase se k tomu vrátím.

s

Konečně se za sebe stavím

Po mnoha letech osobního rozvoje, a asi i po nedávném odbloku na téma „sama sebe zrazuju“, to konečně můžu vyslovit a vědět, že je to pravda. Konečně se za sebe stavím. Konečně se cítím, že jsem rovna a že můj postoj je relevantní. Že na tom, co chci já, záleží. Je to ještě takové křehké, neohrabané a někdy na hranici společenského faux-pas, ale je to tam.

Už dokážu kolegovi, který mi v pátek odpoledne, v době, kdy se mi to nehodí, telefonuje a chce si povídat, že některé věci nechci rozebírat a že potřebuju skončit hovor, místo nekonečných debat o ničem. Už dokážu jít uprostřed porady na záchod, když potřebuju, aniž bych řešila, jestli je to vhodné nebo není. Už dokážu Radimovi, když mě štípne do obličeje, říct, že to bolí. Už dokážu říkat, že mě něco štve nebo že se mi něco nelíbí. Už to dokážu.

Uff… To to trvalo teda. Bude to ještě chtít trochu procvičování, ale myslím, že už to bude dobré :-)

s

Jsem tady správně

Minulý týden jsem byla na dalším odblokovávacím semináři a po něm jsem absolvovala ještě jeden odblok na téma „za všechno můžu“. Byl tak výjimečný, že jsem se rozhodla o něj podělit a předem varuju, že byl takový trochu až ezoterický. Ale jsem po něm citelně jiná… Odblok se odehrával pár minut před mým početím. Netuším, kde jsem vzala pocity z té doby, ani jak to s tím počínáním je, to ale v odblocích není důležité. V té chvíli jsou ty pocity skutečné, a to je všechno, co je podstatné.

Takže pár minut před mým početím mám pocit, že stojím u jakéhosi tunelu, do kterého mě něco vtahuje. Nechám se vtáhnout, ale zmítám se ve zmatku, obavách a nejistotách… nevím, kam mě to nese a co tam budu dělat. Stop. Vracím se zpět na začátek tunelu. Co bych potřebovala? Nevím jistě… Uvědomuju si najednou všeprostupující klid a pocit, že jsem tady správně. Že jsem tady dobrovolně, protože chci. A že jsem tady i proto, že mě rodiče volají. Představuju si, že jsme na to uzavřeli smlouvu a beru si ji do podpaží. Jsem tady správně. Co ještě bych potřebovala? Vzít si s sebou lehkost. Beru si ji v podobě malého nafukovacího balónku. A co dál? Napadá mě, že bych chtěla poslat pusu Radimovi a udělám to. Najednou si uvědomuju, že tu Radim je… už teď… ještě před mým početím, jsme domluvení a já mu posílám pusu. Je to nesmírná úleva, kterou skutečně fyzicky cítím spolu s horkým, příjemným pocitem v zádech… Další energetický balvan ze zad padá a už se nevrátí.

Tak, je čas skočit do toho tunelu. Teď, když jsem vybavená smlouvou, lehkostí a Radimovou podporou, jsem připravená tam prakticky skočit, jak jsem natěšená, a tak to udělám. Na konci tunelu se ocitnu v takové jakoby ponorce nebo bublině. Mám tam postel a stůl, je to tam fajn. Ale takové izolované, nudné, a to se mi nelíbí. Nechci být izolovaná. Představím si tam telefon, který mě spojuje s celým světem. Je to mnohem lepší, ale pořád to není ono. Bublina mě chrání před prožíváním, a to je nuda. Zkouším si tedy představit, že bublinu opouštím, a místo toho se ocitám v maminčině bříšku. Nemám žádný tvar, ale pocit je zřetelně jiný. Najednou něco cítím! Cítím, jak mi tělo pracuje… vnímám a prožívám. Jaký rozdíl, proti bublině!

Je to skvělé. Mám zase pocit, že chci poslat pusu Radimovi, aby viděl, že jsem to zvládla… že na mě může být pyšný! Přichází další nádherný horký pocit a úleva. Uvědomuju si, že mě má rád a jak je to skvělé. A že mě má rádo ještě spousta dalších lidí. Úplně se v té lásce koupu. Umocňuje se pocit, že jsem tady správně a že všechno je, jak má být… Tím odblok končí.

A od té doby jsem zase trochu jiná. Cítím se klidnější, některé věci mě už neštvou, a moc ráda se do toho pocitu, že jsem tady správně, vracím, dokud si na něj dokážu vzpomenout. I k tomu, že mezi sebou možná máme dohody a že mě nikdo neštve jen tak :-) Uf. Díky.

S.

Pesimista?!

Součástí knihy Martina Seligmana, o které tu teď v poslední době opakovaně píšu, jsou i odkazy na různé psychologické a osobnostní testy, které se knihou prolínají. Jde je udělat buď písemně z knihy, nebo (v rozsáhlejší podobě) na webu. Všechny jsem si zatím udělala, a zatímco některé vycházejí k mé spokojenosti, některé tak nevycházejí.

Například mi v jednom z testů vyšlo, že jsem pesimista a na škále mezi beznadějí a nadějí se nacházím na pozici mírné beznaděje. Přiznám se, že mě to dost zaskočilo. Měla jsem za to, že jsem se za poslední roky už dost posunula, život mě už tolik neděsí a dokážu vzhlížet vstříc zářným zítřkům. A ejhle, zůstávám přitom v mírné beznaději a jsem pesimista.

Jak k tomu došlo? Seligman a jeho kolegové popisují pesimistu jako někoho, kdo se domnívá, že stane-li se něco dobrého, je to štěstí, náhoda, případně to má nějakou jinou příčinu, která nezávisí na tom, komu se to stane, a je to přechodné. Naproti tomu stane-li se pesimistovi něco špatného, přičítá to sám sobě, jako svoji nezměnitelnou vlastnost, či jako něco, co je trvalé. Optimisté to pak mají naopak – dobré věci jsou podle nich trvalé a mají původ v nich (například nejde o štěstí, ale o nadání nebo vlastní zásluhu) a negativní věci jsou krátkodobé vychýlení z tohoto pozitivního stavu, nezávislé na tom, komu se dějí.

Tak z tohoto úhlu pohledu občas asi opravdu pesimista jsem. Udělala jsem minulý týden chybu v práci, a to velkou. Máme vracet velkou částku peněz, a já jsem měla za úkol napsat podání, které proti tomu bojuje. Je to sice boj nejspíše marný, ale přesto je to stále boj. A já jsem tam napsala jeden odstavec totálně špatně. Něco jsem ve smlouvě přehlédla a argumentovala úplně blbě. Dokonce mě na to jeden kolega upozornil, já jsem to opravila, ale špatně jsem si to uložila a v podání, které odešlo, to zůstalo špatně. A moje závěry? Jsem špatný právník, a je to jen důsledek toho, jak jsem nepozorná. Všechno je marné.

Kdybych byla optimista, moje úvahy by patrně byly spíš tyto – měla jsem toho moc, tak jsem byla pod tlakem a udělala jsem chybu. To se stává a není to žádná hrůza, navíc to jde napravit.

Od malička jsem typ člověka, který hledá chyby vždy nejdříve sám u sebe, přestože je na druhou stranu tak nesmírně pečlivý, že chyby téměř nedělá (o to hůř snáším, když je dělám – a to se poslední dobou stává stále častěji). Svým chybám pak často přikládám katastrofální následky – bude to průšvih, bude na mě naštvaný, nebude mě mít rád, jsem vadná, jsem marná, nestojím za nic.

No, tolik krásných zjištění z takového jednoduchého testu na optimismus :-) Teď už jen přijít na to, jak z toho ven. Asi začnu tím, že si uvědomím, že toto dělám, až udělám příště další chybu a připomenu si, že to neznamená, že jsem marná. Znamená to jen to, že jsem udělala chybu…

s

Naučená bezmoc

Paul Seligman píše ve své knize Opravdové štěstí, že se v průběhu své dlouhé psychologické praxe roky zabýval něčím, co označuje za naučenou bezmoc. Přibližuje to na příkladu smečky psů, kteří byli vystaveni bolestivým elektrickým šokům za takových okolností, že ať udělali cokoli, šokům se nešlo vyhnout. Seligman píše o tom, že část z nich to vzdala. A to natolik, že když došlo ke změně situace a šokům se šlo snadno vyhnout, tito naučeně bezmocní psi se o to již ani nepokusili, a útrpně šoky snášeli dál.

Taky se tak někdy chovám.

Pozoruju to asi nejčastěji v práci. U nás ve velkém korporátu nejsou výjimkou situace, s nimiž se neztotožňuji, trpím, ale nemůžu s tím nic udělat (tím naprosto nechci srovnávat práci v korporátu s elektrickými šoky, ale princip je podle mě stejný). Když se pak po takové zkušenosti setkám s úkolem, který už bych ale ovlivnit mohla, nezřídka reaguju rezignací i tam, kde už ve skutečnosti bezmocná nejsem.

Seligman se zabýval zkoumáním toho, co determinuje jednotlivé psy k tomu, jestli to vzdají nebo ne. Popisuje, že závěry učiněné se psy, jsou přenositelné na lidi a zabývá se otázkou, co vede k tomu, že někteří to vzdají málem ještě před tím, než se s nějakým příkořím setkají a jiní to zkrátka nevzdají nikdy. Pokud k nějaké odpovědi došel, ještě jsem se k ní nedočetla a dám kdyžtak vědět.

Když se zamyslím nad tím, jak to mám v životě já, řekla bych, že jsem dřív v takovém stavu naučené bezmoci žila hodně a často. O hodně věcí (dle mého tehdejšího přesvědčení) nemělo smysl se snažit, a tak jsem se o to ani nepokoušela. Z toho pramenilo mnoho různých frustrací, které dnes ještě někdy zazlívám lidem, jež mi (dle mého soudu) nedali to, co jsem potřebovala. Přitom je ale jasné, že část viny leží na mně, na té, která se v důsledku rezignace ani o nic nehlásila a o nic nežádala. A pak se divila, že nedostává.

Teprve poslední dobou si začínám silně uvědomovat, jak moc mohu různé věci ovlivnit a  zkouším tak činit. Je to zkušenost, která je empowering (dávající sílu).

Raději vinu nebo odpor?

Pokračuju na téma ze včerejška o vnitřních přesvědčeních a nemocech, neboť jsem při dalším čtení narazila na další myšlenku, která mi vyrazila dech. Cituji:

Jeden terapeut mi kdysi řekl: „Čelíte-li volbě mezi vinou a odporem, pokaždé zvolte vinu.“ Pokud to, že něco odmítnete, ve vás vyvolává pocit viny, zatímco pokud byste souhlasili to udělat, bude to provázeno odporem, vždy si vyberte vinu. Odpor je sebevražda duše.

A o kousek jinde (a o trochu parafrázovaně):

Lidé by mohli uvítat, že se cítí provinile. Mohli by si říct: Cítím vinu. Skvělé! Haleluja! To znamená, že jsem musel udělat něco dobrého pro sebe…“

Dilemata mezi vinou a odporem řeším často. Bohužel musím konstatovat, že většinou ve prospěch odporu, přičemž tuto volbu si ospravedlňuju tím, že přece není hezké/dobré/správné/zenové mít k něčemu odpor, a že to zvládnu překonat a můžu to přesto udělat, a pokud bych to neudělala, měla bych ještě pocit viny. Když překonám odpor, považuju to za něco siláckého. Co když to tak ale není? Nebo co když to tak není vždy? Co když mi to vlastně ubližuje? Co když potřebuju projít nejprve fází, kdy budu svůj odpor poslouchat, kdy upřednostním sebe (i když pak budu mít pocit viny) a až teprve se toto urovná a budu umět upřednostnit sebe, můžu se pomalu postit do prozkoumávání těch odporů?

Uvedu příklad ze včerejšího rána:

Radim mě požádal, jestli bych nezašla na poštu a neposlala nějaké jeho balíčky. Nevím proč, ale ve mě to vyvolalo vlnu odporu. A spolu s ní následující vnitřní dialog: Uf, nechce se mi na žádnou poštu, mám svých starostí dost. Ale zase když to nepošlu, nebude mě mít Radim rád a bude si myslet, že mě nemůže nikdy o nic požádat, a vůbec, je to přece jen blbá pošta a já navíc stejně jedu do Olympie, kde pošta je… Ani tyto racionalizace ale můj odpor nezměnily. Jen jsem ho potlačila, abych se vyhnula odmítnutí a svým vlastním pocitům viny. Nakonec jsem poslání zařídila, pomohla mi kolegyně v práci, která to vzala s pracovní poštou. Balíčky odešly, ale škoda byla napáchána. Nedokázala jsem čelit ani svým pocitům viny, ani tomu odporu. Podle citace výše jsem mohla zkusit zvolit odmítnutí úkolu a unést svůj pocit viny. Radim by s tím žádný problém neměl (jak se ukázalo, když jsem mu to večer vyprávěla). A co je horší, ani já bych neměla problém s tím, když se něco takového stane Radimovi (jako třeba když jsem ho teď o víkendu poprosila, jestli by mohl umýt umyvadlo a on na to zapomněl) – taky nemám pocit, že ho nemám ráda a že už ho o nic nemůžu požádat. Druhým měřím jiným metrem než sobě, což je také sebedestruktivní – myšleno tak, že bych potřebovala sobě měřit stejně laskavě jako druhým, nikoli být na druhé přísnější :-)

No, jak říkám, je to prostě všechno moc zajímavé. Asi teď zkusím nějaký čas experimentovat a místo překonávání odporu budu následovat svou vinu…

S

Když tělo říká „ne“

Čtu naprosto úžasnou knihu od Gabora Matého „When the body says no“, který fascinujícím způsobem dává dohromady různé chronické nemoci, kterými lidé trpí (od rakoviny, přes roztroušenou sklerózu, záněty střev až po revmatoidní artritidu) s různými vnitřními přesvědčeními a vnitřním nastavení těchto lidí. Dlouhodobě se věnuje takto chronicky nemocným či lidem s autoimunitními chorobami, a sleduje jejich rodinné zázemí, jejich vztahy, zkrátka celý jejich život.

Vysledoval, že lidé, kteří v dětství emočně strádali (přičemž si vytvořili různá destruktivní přesvědčení, při nichž potlačují své vlastní emoce a potřeby) trpí těmito chorobami řádově více než lidé vyrůstající v láskyplném prostředí. A nejde jen o lidi týrané či s „velkými“ traumaty, stačí k tomu emoční chlad v rodině. Zní vám to povědomě? No, není to moc milé čtení…

Četla jsem něco podobného již vícekrát a naprosto tomu věřím. O knize samotné možná napíšu ještě někdy zvlášť, pan Maté ale na konci knihy uvádí 8 nejčastějších přesvědčení, které se s chronickými či autoimunitními nemocemi v jeho praxi a zkušenostech spojují:

  1. musím být silný/silná
  2. není v pořádku mít vztek
  3. když se budu vztekat, ostatní mě nebudou mít rádi
  4. jsem zodpovědný/zodpovědná za celý svět (kdo to udělá, když ne já?)
  5. dokážu zvládnout cokoli
  6. jsem nechtěný/nechtěná – nehodný/nehodná lásky
  7. musím ospravedlnit svoji existenci (neexistuji, pokud něco nedělám)
  8. abych si zasloužil/zasloužila, že o mě někdo pečuje, musím být těžce nemocný/nemocná

Mně vychází, že mám 2 (ano, u nás se nevztekalo a nevzteká, místo výbuchu vzteku mě třeba bolí zuby nebo hlava), 7 (na tom pracuju už dlouho, ale očividně to pořád není hotové) a 8 (ten, kdo pečuje, jsem většinou spíš já, péče o mě mi přijde divná). No, dobré vědět… Snad ještě není pozdě to změnit. (Jen tak pro zajímavost, jak se tyto nemoci prolínají naším rodinným systémem, tak máme rakoviny prsou, tlustého střeva a plic, k tomu nějaké cukrovky, spousty kil nadváhy a nezapomínejme ani na několik alkoholiků a jednu anorektičku – přijde vám to jako náhoda?)

s