Co mi pomáhá s běháním

Já a běhání máme takový složitý vztah. Jako dítě jsem neměla ke sportu vztah, běhat mě nikdo neučil, v tělocviku mi to s ohledem na moji kondičku a osobnost vůbec nešlo, neúspěchy mě deprimovaly. Pak nebylo dlouho nic. Až jsem se jednou k běhání vrátila, tehdy hnaná nějakou vnitřní potřebou prostě něco udělat. Něco změnit. A do cesty se mi připletlo běhání. Běhala jsem dva roky, až to najednou přestalo jít. Prostě mi ztěžkly nohy a ať jsem dělala, co jsem dělala, z běhání se stalo utrpení. Přestalo mě to bavit a nechala jsem toho.

Teď s sobě hledám novou motivaci. Začalo to závodem s Radimovým tatínkem v Blansku na 2,4 km (které jsem tehdy ani v kuse neuběhla ;-).  Nakopnul to Vltava Run. Pořád si nejsem jistá, jestli to byl dobrý nápad a jestli na to dokážu natrénovat. A i pokud zvládnu tu vzdálenost, rychlostí budu zaostávat a ostatní brzdit. Snažím se si to moc nepřipouštět a uklidňuju se tím, že to snad nebude ostatním vadit a když nebudu moct, můžu skončit a někdo to za mě doběhne.

Tréninky mi ale zatím nějak hvězdně nešly. Na druhou stranu, když se teď ohlédnu zpětně, není to tak tragické, jak to zní. Zpočátku mě při běhání trápila velká tíha v kříži. Celkem mi nic nebylo, ale měla jsem obrovskou potřebu přestat. Zastavit. Dál se netrápit. To už je naštěstí pryč. Do tréninků se ovšem pořád musím přemlouvat. A je to velký boj, najednou jsem si to nedávno uvědomila. Jsem schopná celý den strávit přemýšlením, jestli bych dnes měla, neměla, mohla nebo nemohla jít běhat. Nekonečný rozhovor dvou stran v mé hlavě. Zbytečné plýtvání silami, snad se mi podaří se toho zbavit.

A teď se snad už konečně dostanu k tomu, co mi pomohlo. To první byla přednáška Michala Mynáře na Festivalu Psycholgie, kde on prezentoval svůj postoj k životu, a sice, že je průzkumníkem a dělá věci proto, aby zjistil, jak se při nich člověk cítí. Je to fascinující pohled na věc, velmi mě to oslovilo a je mi to velice blízké. Zmínil snad dokonce, že trénuje na maraton, protože ho zajímá, jak se člověk cítí, když uběhne 30 kilometrů. Tak velké cíle nemám, ale když se na svoji situaci podívám tak, že může být zajímavé jít se proběhnout, a že můžu sledovat, jak se přitom budu cítit, je méně podstatné, jestli ty pocity budou příjemné nebo nepříjemné. A když si představím, jak se budu cítit, až doběhnu, tak je to dokonce i příjemná představa.

Druhý moment, který mi ten vnitřní boj s běháním usnadnil, byl nedávný článek ne zenhabits.net o zvyšování odolnosti. Když teď běžím a začne mě to štvát nebo to být nepříjemné, zkouším si připomenout, že právě teď tím buduju odolnost a hned mám lepší pocit, protože je prostě v pořádku, že to nejde snadno.

Tak uvidíme. Zatím se nevzdávám.

s

Reklamy

Sedm věcí XXXIX.

S příchodem prosince jsem se nějak přepnula do odpočinkového režimu. Ačkoli se nedá říct, že by byl prosinec nějak náročnější než předchozí měsíce, jsem víc unavená, a tak nic moc nedělám a hodně odpočívám. Ono se to nezblázní.

  1. Díky za to, že Radim nevyžaduje žádné extra vánoční přípravy. Nevyžaduje žádné uklízení, pečení, dekorování nebo něco podobného. Dává mi to svobodu všechny tyhle věci dělat jen proto a tehdy, až já chci.
  2. O víkendu u nás byl na návštěvě jeden Radimův kamarád. Jeho životní nastavení je naprosto jiné než naše a já jsem se s ním neshodla snad v ničem. Ale byl to nesmírně zajímavý zážitek. Mě tohle prostě vážně baví. Poslouchat lidi, poznávat je, zjišťovat, jak vidí svět. Je to pro mě obrovský zdroj inspirace a motivace k tomu, abych neustále přehodnocovala, co je pro mě to správné.
  3. A ještě jsme byli na obědě u mých rodičů a bylo to moc fajn.
  4. Pořídila jsem si běžeckou sukni. Nejdřív mi to přišlo jako blbost, ale pak jsem si uvědomila, že je mi při běhání fakt na zadek zima a stehna mám úplně rudá od chladu, a sukni jsem si pořídila. Jsem v ní sice trochu neohrabaná, ale funguje. Super.
  5. V úterý přišel navíc v mé běžecké kariéře zajímavý zvrat. Poprvé od léta, kdy jsem se do toho běhání zase pustila, jsem měla chuť jít se proběhnout. Nakonec jsem jí nedala volný průběh :-D, protože nebyla vhodná příležitost, ale užívala jsem si to maximálně. Tak snad to tak teď bude častěji…
  6. S bratrem jsme se domluvili, že k němu od března budu chodit cvičit. Udělal si trenérský kurz a já jsem zase nějak pojala chuť pustit se i do trochu jiného cvičení. Tak uvidíme, jestli mě to bude bavit. Možná jsem namotivovala i jednu kamarádku, aby chodila se mnou. Těším se taky na čas, který budu moc s bráchou strávit. Moc se nevídáme, a mně to přijde škoda.
  7. Včera jsem zahájila sezónu vánočních večírků a hned jsem dostala i úžasný potravinový vánoční balíček. Díky moc za to. Třeba vaječný koňak, který byl jeho součástí, jsme hned vzápětí s Radimem okoštovali :-) Mňam. Nepila jsem ho ani nepamatuju.

s

 

Sedm věcí XXXVIII.

Tento týden měl a má dvě motta, a to „zrušování“ a „neefektivita“. Původně jsem měla jet v úterý do Prahy a tam jít na školení a k tomu absolvovat ještě dvě další setkání. Jedna kamarádka se mě ještě den dopředu ptala, jestli přijedu. Téměř jsem jí odpověděla, že přijedu. A pak jsem si nějak uvědomila, že už toho mám dost. A že se absolutně nic nestane, když tentokrát nepojedu do Prahy, nepůjdu na školení a ta dvě setkání zruším. Tak jsem to zrušila. A pak jsem zrušila všechno ostatní. Z práce chodím brzo a rovnou domů. Kromě středy jsem každý den odpoledne doma a vím, že přesně tohle jsem teď potřebovala.

  1. Díky za Festival psychologie. Bylo to super. Tentokrát asi nebyla žádná z přednášek pro mě vyloženě pecka, ale zato hodnotím všechny dost vyváženě a dost vysoko. Přednáška o umění, jak být šťastný, přinesla několik moc zajímavých podnětů (štěstí je svoboda a svoboda je odvaha…), stejně jako třeba ta o zranitelnosti. A ta o polyamorii nám vydržela na celou cestu domů :-)
  2. Díky za příjemné mezilidské zážitky. Před přednáškou o zranitelnosti jsem paní, která přednášku vedla, řekla, že se moc těším, jelikož jsem od autorky myšlenek, které měly být prezentovány (Brené Brown) četla knihu a moc se mi líbila. Přednášející se ke mně naklonila, dala mi ruku na rameno a řekla, že je ráda, že bude mít v publiku spojence. Před pár lety by pro mě něco podobného bylo sci-fi. Díky za to.
  3. Díky taky za moc fajn setkání s bratrancem a jeho ženou. Žijou celkem dost jinak než my, a přestože jsem se s nimi dost dlouho vůbec nestýkala a Radim je neviděl nikdy, tak byl celý pobyt u nich příjemný a krásně jsme si popovídali a snad i obnovili spojení. Díky moc.
  4. Díky za volnější týden. Pozdě vstáváme, brzo chodím z práce, práce je tak akorát.
  5. Díky taky za velkou ochotu centra tance, kterou projevili, když jsem je (po řádném termínu) žádala o zrušení mé účasti na jedné akci. Velice si toho vážím. A jóga je pořád super.
  6. A díky taky za velikou inspiraci ohledně zimních sukní – jak teď chodím do toho šití, tak už vidím, že je to začátek něčeho velikého :-))
  7. A díky za dnešní krásný sníh! Paráda :-) Jen škoda, že hned roztál.

s

Sedm věcí XXXVII.

Přehoupla jsem se do závěrečné fáze posledního náročného týdne letošního roku. Ještě zítra budu do večera na šití a o víkendu v Praze, dál už žádné „tvrdé“ plány na prosinec nemáme. Jen nějaké večírky a setkání s přáteli. Dárky mám už nakoupené, jen je zabalím a je to. Letos mám velké předsevzetí být v prosinci už co nejvíce v klidu. Loni jsem v první den volna onemocněla – je to takový náš rodinný způsob, jak si snadno zajistit odpočinek. Tak letos si ho zajistím radši vědomě a Štědrý den raději strávím bez angíny :-)

  1. Děkuji za krásný sníh, který napadl před naším odjezdem ze Šumavy. Bylo ho jen tolik, aby potěšil a nekomplikoval nám dopravu.
  2. V pondělí jsme byli v divadle na představení Shylock. Nějak moc mě neoslovilo, jelikož přinášelo témata, která mi nejsou neznámá, ale asi je fajn, že takové hry jsou. Věřím, že pro spoustu lidí to mohou být nové podněty k zamyšlení.
  3. Před divadlem jsme byli na příjemné večeři. Měla jsem před tím zase pořádný splín, menstruace dělá svoje. A díky Radimovy, jak mě podržel.
  4. Už potřetí jsem byla na dvou hodinách jógy po sobě. Začíná se mi to moc zamlouvat. Nehledě k tomu, že to začíná být i poměrně zajímavé – například taková pozice „vrány“ – doma se mi asi na vteřinu povedla, byť to rozhodně a zdaleka nevypadalo jako na obrázku, a to z mnoha důvodů. Ale nejde o frajeření. Je to prostě moc příjemný zážitek. Chodím k Alici Mičunek do Centra tance a je to prostě skvělé. Alice má podobný náhled na život jako já, takže kromě cvičení si odnáším často i inspiraci do života. A je to famózní relax.
  5. Mírnou komplikaci přináší fakt, že zase nespím. Vzpomínala jsem na to, jak je dávno ta předchozí epizoda a je to prakticky přesně rok, což je moc zajímavá souvislost. Jsem z toho dost vyčerpaná, ovšem sebekriticky musím uznat, že je to trochu smrt z vyděšení. Realita je pak o dost lepší, než jak se obávám. Zatěžuje mě to ale velmi. A Radim mi obrovsky pomáhá. Například dlouhým objímáním dnes v pět hodin ráno. Díky, lásko, ještě jednou nastokrát díky.
  6. Zmínila jsem se o své nespavosti řediteli a dozvěděla se spoustu o tom, jak to má on. Moc příjemný zážitek, povídat si s ředitelem o tom, jak nám v noci buší srdce…
  7. Jo a díky Radimovi za úžasnou scenérii, která se mi otevřela, když jsem v úterý večer přišla domů! ;-*

s

Moudřím s věkem?

Tento text s titulkem „Nese s sebou věk moudrost?“ se mi trefil do noty – do Kristových let mi sice ještě rok chybí, ale i já mám dnes narozeniny a je zajímavé srovnat svoje postřehy s těmi jeho. Autor uvádí 9 bodů, ve kterých cítí, že se jeho pohled na svět za posledních deset let změnil. Zkusím je přeložit a zároveň se zamyslet, jak to mám já:

  1. „Jsem méně nadšený z radikálních utopických vizí jak ve společnosti opravit všechno jedním zásahem.“ Nebyl jsem nikdy takový radikál jako autor, ale pocit, že vím, co by se mělo změnit, aby se situace ve společnosti zlepšila mám dneska rozhodně menší než 10 let zpátky.
  2. „Méně věřím, že jsem výjimečný a mohu změnit svět.“ Tak tady to mám přesně naopak – oproti stavu před deseti lety si mnohem víc uvědomuju, že JSEM výjimečný (stejně jako každý člověk) a že skutečně mám moc změnit svět – pod čímž si ovšem nepředstavuju nějakou celospolečenskou spasitelskou ideu (viz vod 1), ale to, že můžu ovlivnit své okolí, pomoct a přinést radost (třeba i jen několika málo) konkrétním lidem. To je podle mě změna světa více než dostatečná.
  3. „Méně věřím v jakýkoliv konkrétní systém, více jsem smířen s myšlenkou, že realizovat cokoliv užitečného vyžaduje mít […] prakticky nenaučitelné schopnosti.“ Nevím přesně, co tím autor myslí, ale menší víra v jakýkoliv jednotný systém vysvětlující svět je rozhodně to, čím se liší moje dnešní já od mého tehdejšího já. Čím víc toho znám a čím víc mám zkušeností, tím víc uvědomuju, jak je svět komplikovaný a těžko uchopitelný jakoukoliv jasnou a jednoznačnou teorií.
  4. „Více uznávám, že ostatní lidé jsou v nějakém směru kompetentní a že vědecké obory se nedopouštějí stupidních chyb, které mohu snadno odhalit.“ Tak tady se s autorovým pohledem neztotožňuju. Myslím, že moje důvěra v inteligenci lidí a vědecké poznání se za těch 10 let příliš nezměnila.
  5. „Více věřím, že moc je důležitá a ovlivňuje všechno.“ Tady bych to mírně upravil, a namísto slova „moc“ tam dal něco jako „diskurz“, „paradigma“ nebo „způsob myšlení/vnímání“. Možná tím autor myslí něco podobného (viz bod 7), ale pro mě asi největší změnou oproti tomu, jak jsem se na svět díval před deseti lety, je to, že si mnohem víc uvědomuju, jak moc z věcí, které jsem tehdy vnímal jako „objektivní“ nebo „dané“ je ve skutečnosti výsledkem něčího (často kolektivního) rozhodnutí nebo vůle.
  6. „Více věřím v Chesterstenovu závoru.“ Musel jsem si sice vygooglovat, co to je, ale když jsem to zjistil, troufnu si tvrdit, že TOHLE jsem si uvědomoval už před deseti lety. Ale možná že i moje uvažování jde tímto směrem víc a víc – někdy přemýšlím, jestli ne až moc…
  7. „Více se obávám, že se mýlím ve všem, dokonce i v tom, v čem mám pravdu, protože neznám nějaká důležitá další paradigmata, která se na věc dívají zcela jinak.“ Nikdy jsem asi úplně netrpěl přehnanou důvěrou ve své soudy; ale dnešní postfaktická doba, kdy se na každou věc dá podívat tisícem různých způsobů a vždycky to zdánlivě dává smysl, na mě klade v tomto směru tak velké nároky, že už jsem v mnoha ohledech na snahu dojít do stavu, kdy bych věřil že se ve svém pohledu nemýlím, úplně rezignoval.
  8. „Méně věřím v to, že všichni by spolu vycházeli lépe, jen kdyby si o trochu víc navzájem rozuměli.“ Pokud je toto naivní iluze, tak v ní nadále hrdě setrvávám… Spíš bych řekl, že před 10 lety jsem tomu věřil méně.
  9. „Méně věřím, že kohokoliv vůbec zajímá pravda.“ Tak s tím se bohužel ztotožňuju. „Pravda totiž nikoho nezajímá!“ je v poslední době můj častý zoufalý výkřik…

Teď ale přichází ta těžší část, a to zamyslet se nad tím, jak jsem se za posledních deset let změnil, vlastními slovy. Čím bych asi moje o deset let mladší já nejvíc překvapil, kdyby se se mnou mohlo dnes potkat?

Přemýšlel jsem nad tím docela dlouho a nechci to odbýt nějakou povrchností. Jako například, že by mě určitě překvapilo, že si dodnes píšu ten deník, se kterým jsem někdy v té době začínal. Nebo že by mě určitě dost zaskočilo, že jednou z nejoblíbenějších činností pro mě dneska je přednášet o historii – protože před deseti lety pro mě představa veřejného vystupování byla noční můrou. Stejně tak by moje tehdejší já, které s myšlenkou běhu maximálně tak párkrát koketovalo na pár několikasetmetrových úsecích s kamarádem, asi jen těžko chápalo, že jsem uběhl několikrát maraton, ba absolvoval i delší tratě. To všechno jsou docela zásadní věci, ale je přirozené, že se člověk v tom, čemu se věnuje, posouvá a získává zkušenosti.

V čem by ale byl ten největší rozdíl v mém myšlení a vnímání světa? Nakonec jsem dospěl k tomu, že jsou dva.

Za prvé: tehdy jsem se na svět díval mnohem více racionálně, mnohem více jsem racionálnost od světa očekával a mnohem více jsem věřil ve schopnost racionálního uvažování vyřešit všechny problémy světa. Dnes už vím, že rozum je nástroj – nástroj, který nám ukáže nebo vymyslí cestu, jak dojít tam, kam chceme či potřebujeme. Ale ten cíl, ba ani ten směr, kam chceme či potřebujeme, rozumem nevymyslíme. Rozum je prostě sluha – nikoliv pán. A nebo by se to dalo shrnout do onoho pěkného moudra: „Život není problém, který je třeba [rozumem] vyřešit, ale zkušenost, kterou je třeba zažít.“

Za druhé: tehdy jsem mnohem víc věřil, že věci jsou jednoznačné. Že něco je buď tak, a nebo onak; dnes už vím, že mnohdy je to tak i onak zároveň. Že je objektivně a natrvalo dáno, co je dobré, a co špatné; dnes už vím, že pro každého může být dobrého něco jiného, a že se to dokonce může měnit s časem. Tehdy jsem viděl svět více černo-bíle; dnes už… sem by patřilo klišé o mnoha odstínech šedé, ale já bych to formuloval pozitivněji a napsal, že dnes už vidím svět barevněji.

P.S. Když jsem se snažil vžít se do sebe před deseti lety, vzpomínal jsem na studentský byt, který jsem sdílel s několika mimořádně inspirativními osobnostmi, a mimo jiné se mi vybavil obrázek, který jsem měl tehdy jako pozadí na svém PC. Pamatuju si ho přesně, protože jsem ho tam měl poměrně dlouho, a záměna je vyloučena, protože nikdy před tím ani nikdy po tom jsem si už na plochu nahou holku nedal;-) Není to úplně on, ale je to stejná modelka v téměř stejné pozici, takže pro představu úplně vyhovuje tento. A napadlo mě při té příležitosti, že už se mi dneska zdaleka tak nelíbí, jako tehdy. Přitom vidím ale i dnes, že ta slečna – nebo spíš ta fotografie – je … prostě dokonalá.

Takže rozdíl bude v tom, že dnes už krásu nehledám a nevidím v (umělé) dokonalosti.

Sedm věcí XXXVI.

Dnešní příspěvek je ze Šumavy. Jsme po dobré večeři, za chvilku se odeberme na pokoj strávit poslední noc v této příjemné chatě, a budeme doufat, že těch 40 centimetrů sněhu napadne někde jinde, nebo že nám někdo aspoň prohrne cestu. Ale stálo to za to.

  1. Děkuju Radimovi, že se mnou tento bláznivý nápad realizoval. Na Šumavě jsme totiž proto, že jsem zatoužila podívat se na start Vltava Runu dřív, než odtud budeme v květnu startovat. Současně je to moje první návštěva Šumavy, a i pokud ten sníh zítra napadne, tak jsem si jistá, že to není návštěva poslední.
  2. Bydlíme tu v Horské chatě U Lanovky a jsou tu na nás moc milí. Je to moc fajn bydlet v takovém rodinném prostředí – včera na nás počkali až do deseti hodin do večera, kdy jsme přijeli, dnes jsme měli domácí rohlíky k snídani a domácí knedlíky k večeři.
  3. Je tu moc krásně. Asi jsme toho ani moc neušli, ale v tom chladu nám to stačilo a jsme i tak dost unavení. A byla zase taková příjemná příležitost probrat různé věci. Toho si vážím a mám to moc ráda.
  4. Včerejší den jsme strávili u Radimovy rodiny. Bylo to docela příjemné. Ve spoustě věcí vidím, že to mám jinak a ve spoustě mám věcí mám pocit, že už jsme s Radimem jinde. Je ale potřeba vidět ten kontrast, aby si to člověk mohl snáze uvědomit. Díky za tu možnost i za to, že některé ty věci máme jinak.
  5. Děkuju tomu neznámému člověku, který nainstaloval do křižovatky na Hrušovany nové světlo. Úžasné.
  6. Minulý víkend jsme byli v sobotu na pietní akci na vojenském hřbitově Černovír v Olomouci – tentokrát se zúčastnilo mnohem víc lidí než obvykle, včetně několika uniformovaných a jeptišek. Zajímavý pro mě byl hovor s vojenským kaplanem – musím konstatovat, že řeší úplně stejné problémy jako ostatní lidé :-)
  7. A na závěr zvážníme. Dočetla jsem knihu od Pemy Chödrön When Things Fall Apart. Celá kniha byla nesmírně zajímavá a už jsem tu o ní psala (o té beznaději). V jejím závěru bylo dalších několik myšlenek, které dlouho ulpí, ale jedna mi opět doslova přetočila svět vzhůru nohama. Autorka tam zmínila citát, který přičetla J.P. Sarterovi (nepodařilo se mi ho dohledat, takže to nemohu potvrdit, ale na tom nakonec nezáleží, hlavní je ta myšlenka). Ten citát zněl zhruba takto: „I do plynové komory se dá jít dvěma způsoby. Buď jako nesvobodný nebo jako svobodný.“ Od té doby na to dost myslím. Je to fascinující myšlenka. A tak nějak vnitřně cítím, že je pro mě pravdivá. Ale co to vlastně všechno znamená?

s

Život je úžasný

Dnes na zenhabits.net je článek nazvaný (v mém překladu) „Jak si málo uvědomujeme, jak nesmírně úžasný život je„. Nebudu teď psát o tom článku, ale připomenul mi něco, nad čím se teď poslední dobou taky zamýšlím.

V práci je to často nuda. V obchodech jsou fronty. Pořád po nás někdo něco chce. Nádobí se taky samo neumyje. Lidi nás štvou. Život nás nenaplňuje.

Vesmír je nekonečný. Je to nepředstavitelný prostor plný hmoty a energie. Rozpíná se odevšad všude. Plný a prázdný. Nadaný vědomím. Z prachu a ohně tu nejméně na jednom místě vznikly bytosti, které milují a skládají symfonie. Spojením spermie a vajíčka se rozběhne proces, na jehož konci je tvor nadaný vědomím a schopností milovat. Nic nemáme pod kontrolou. Vše je řízeno přírodními zákony vesmíru. Jestli jsme dnes naštvaní nebo veselí jejich chod neovlivní. Byly tu dávno před námi, budou tu dávno po nás. Vesmír si tu bude plout nekonečně dál. Dnes jsme tady, zítra tady nejsme. Tak jako mraky na obloze připlouvají a odplouvají.

Zastavme se občas nad mystériem života. Není to jen o složenkách a povinnostech. Každý z nás je zázrak. Naše životy jsou zázračné. Buďme vděční za to, že je žijeme. Hrouda prachu nic necítí, ani bolest, ale ani lásku…

s

Sedm věcí XXXV.

Uplynulý týden kolem jen prosvištěl… jako když jsou takové ty noční záběry, kdy ze světel aut zůstanou jen červené šmouhy, a já stojím uprostřed nich. Je pátek odpoledne a já musím ještě den a půl vydržet, než přijde volno. Uvědomila jsem si zase, že mě velmi zatěžuje, když každý den něco musím – musím jet tam, musím udělat to, musím, musím, musím… Spoustu z těch věcí i ve skutečnosti chci, a přesto přijde čas, kdy mě zatěžují. Zdráhám se do toho položit. Snažím se tomu vyhnout a odpočívat, ale příležitostí je málo a přetížení se kumuluje. Současně cítím, že by možná pomohl opak, jet, dokud nepadnu, zkusit, co vydržím, a určitě bych zjistila, že je to mnohem víc, než předpokládám. Ale tento týden na to není vhodná konstelace, tento týden byl nesmírně těžký a já se cítím křehká. Je pátek odpoledne, a je to už lepší. Zítra máme v plánu ještě tři akce, a pak… Je chyba odkládat všechno na pak. Právě teď je nejvhodnější chvíle k odpočinku. Právě teď.

A jaké byly tento týden momenty k vděčnosti a k zamyšlení?

  1. Prošli jsme TMOU. Díky za super zážitek. Jsme luštitelé druhé kategorie (jako Rumburak ;-), takže nepomýšlíme na nějaká vysoká umístění, ale soupeříme sami se sebou. A letos jsme zase posunuli své hranice o kousek dál. Jednak jsme šli bez hlavní posily týmu (a ukázalo se, že to zvládneme i bez něj!), opět ve čtyřech, tj. o jednoho oslabení, a vydrželi jsme asi o dvě hodiny déle a došli jsme o dvě úlohy dále. Nápovědu jsme sice využili, ale byla to klasika – my to často v zásadě máme správně vyluštěno, ale špatně to interpretujeme :-) Mně na tom nejvíc baví ty debaty po té. Kdo co udělal, neudělal, měl udělat lépe, co nedávalo smysl, co naopak dávalo smysl hned… Vydrží nám to rozhodně na dlouho :-)
  2. Nicméně probdělá a promrzlá noc na mě působí ještě dnes. Jedu v nouzovém režimu. Teprve od středy se to trochu zlepšilo, řekla bych, že ve středu se vyměnila fyzická únava za psychickou a naopak :-) Je zajímavé pozorovat, co všechno se dá v nouzovém režimu zvládnout, a že i při tom všem se dá vrátit zpět do režimu normálního. Nic se mezitím nezbláznilo. Naštěstí ani já.
  3. Nedělní dopoledne jsem strávila rytím zahrady. Otec, jak je po operaci břicha, rýt nemůže a je nešťastný, že ho operace zastavila v zazimovávání zahrady. Takže mu potomstvo pomáhá, seč může. Ale jo, bylo to fajn. Rytí i související konverzace. Hustila jsem do rodičů, jak velký vliv má hlava na tělesné zdraví a ve vhodné chvilce jim strategicky oznámila, ať si zvykají, že lepší to nebude, jelikož od ledna budu ještě navíc chodit na psychoterapeutický výcvik. Maminka to (pro mě šokujícně!) okomentovala, že až budu potřebovat pokusného králíka, tak ona se hlásí. Wow.
  4. Viděla jsem se s kamarádkou z Rakovníka. Jela jsem za ní do toho Rakovníka :-) Nechala mě u nich přespat a měli jsme chvilku i na povídání. Nevidíme se vždycky půl roku, ale není to problém, prostě navážeme, kde jsme přestaly. Má tři malé syny, a to jsou taková tornáda, jako tazmánští čerti z animáku :-) Ale bylo to moc fajn. Dostala jsem napít dobrého rumu a k tomu podepsanou knihu Andreje Babiše, o tom, o čem sní. Ne, že bych po ní toužila, ale jestli to bude náš premiér, tak si ráda přečtu, kam chce směřovat. Ať vím, jestli se teda mám bát nebo ne :-)
  5. Středa byl rozporuplný den. Nejtěžší. Překvapivý. Trochu strašidelný, ale snad zbytečně. Ještě se pořád trochu vzpamatovávám a hledám smysl. Díky Radimovi za pevná objetí, jsou pro mě důležitější, než si možná uvědomuje.
  6. Dostala jsem sazenici ořešáku. Prý bude mít velké plody. Těším se na ně!
  7. Mnoho lidí na mě tento týden bylo hodných a pomohlo mi. Je to tak často, ale málokdy si to tak uvědomím a málokdy jim takto poděkuju. Tak teď je ta správná chvíle.

s

Tužby a radosti

Pamatuju si ten povznášející pocit, když jsem se poprvé zúčastnil velkého běžeckého závodu; když jsem poprvé naprogramoval něco, co fungovalo; když jsem poprvé napsal článek, který měl hlavu a patu a úspěch u čtenářů; když jsem poprvé uběhl půlmaraton; když jsem v práci poprvé dokončil projekt, který se odevzdal spokojenému klientovi; když jsme poprvé při terénním výzkumu našli přesně to, co jsme hledali, přesně na místě, kde jsme to hledali; když jsem poprvé absolvoval ultramaraton; když jsem poprvé dojednal větší pracovní projekt ad začátku až do realizace; když jsme poprvé při terénním výzkumu našli úplně něco jiného než jsme čekali; když jsem poprvé uběhl maraton; když jsem poprvé zorganizoval a realizoval přednášku, na kterou přišli lidi a byli spokojení. (A zde by se dala přidat ještě spousta dalších příkladů, i osobnějších a intimnějších, ale zůstaňme pro tentokrát ve veřejné rovině.)

Všechno z toho jsem od té doby zažil už mnohokrát, dá se říct že mnohé z toho se stalo běžnou situací. A ne že by to bylo špatné, to vůbec ne – ale už to nikdy není takové… Člověk chce pořád víc, na to dobré si rychle zvykne a v okamžiku, kdy se mu dostane toho, po čem touží, už upírá zrak na tužbu další.

A víte co? Je to asi přirozené a má to tak být – člověk nemá nikdy setrvat tam, kam došel, ale pořád usilovat o to dojít ještě dál. Jen je při tom dobré vědět, že když se mu jeho tužba splní, zeměkoule se nepřestane točit, jeho radost nebude trvat věčně a nezavládne všeobecná nirvána; není tedy potřeba do svých tužeb vkládat přehnaná očekávání. Stejně tak je dobré mít na paměti, že když se člověku něco nesplní a nepodaří nebo ho potká něco špatného, zeměkoule se taky nepřestane točit a ani jeho smutek nebude trvat věčně; není tedy potřeba se neúspěchu přehnaně obávat a přehnaně se na splnění svých tužeb upínat. (A o tom je asi ten buddhismus, ne?:-)

Čímž se ale nechce říct, že člověk nemá toužit a nemá dělat všechno proto, aby si své tužby splnil. Jen tužme a usilujme! Ten povznášející pocit, i když netrvá věčně, za to přece stojí;-)

Sedm věcí XXXIV.

Nejhorší je, když prošvihnu čtvrtek a pak po náročném víkendu mám vzpomínat na ten předchozí :-)

  1. Uplynulý týden byl náročný. Fyzicky i psychicky. Tečka. To se mi v životě stane ještě mockrát (min. 3:00).
  2. Mám poslední dobou pocit, že i to těžké k tomu životu zkrátka patří. Ne snad, že by toho mělo být moc nebo víc, ale kdyby to pořád všechno mělo jít skvěle, bylo by to divné. Radši ať je to těžké než falešné. Ale to tady asi píšu pořád, že? No, myslím si to furt :-)
  3. Přesadili jsme stromečky, které přežili léto. Snad přežijí ještě i to přesazení a zimu :-)
  4. Otec je zpět doma z nemocnice a cítí se dobře. To je super.
  5. Podařilo se mi zaregistrovat nás na VltavaRun :-) Bylo vyprodáno za 45 vteřin. K něčemu nakonec ty zkušenosti z přihlašování na semináře a zkoušky na právech přece jen byly :-) Teď už zbývá jen natrénovat :-)
  6. Nedělní vítr jsme přežili bez úhony.
  7. Žijeme. Držíme se. Díky za to.

s