ŘíZen: Jste taky bojovníci?

Bojovník je navždy smířený s tím, že si nikdy nemůže být jist, co se stane v příštím okamžiku.

Pema Chodrön

(Jako například já, která jsem při sahání po knize, z níž pochází výše uvedený citát, svrhla ruličku papíru, která se při tom z poloviny rozmotala :-) Všem bojovníkům zdar!)

s

Reklamy

Tip na článek: Komu všemu zbytečně předáváme svou sílu?

Dnes je na zenhabits.net zase super článek s názvem A Hidden Source of Power. Je skvělý. Popisuje mechanismy, jak necháváme druhé lidi rozhodovat o našem životě – ať už tím, že se někým necháme naštvat a necháme si jím zkazit den, ačkoli jsme to jen my, kdo rozhoduje o tom, jaký den budeme mít. Nebo tím, že se cítíme málo ocenění nebo málo milovaní od druhých, ačkoli jsme to my, kdo by nás měl jako první ocenit a milovat, a nikoli ti druzí, kteří možná o takovém úkolu, který na ně klademe, navíc ani nevědí…

Taky to dělám. Asi už méně než dřív, ale pořád. Velkou spoustu energie věnuju těm, kteří se nezachovali tak, jak bych si představovala. Vím, že je to nesmysl a že se nikdo nebude (a ani nemá!) chovat, tak jak bych si představovala. Energie tímto způsobem ovšem zatím ztrácím stále hodně. Neustále přehrávám, co se stalo, plácám se v tom, a tím jen přicházím o další energii. Uf. Je těžké s tím přestat. Někdy mi pomůže uvědomit si, kolik zbytečných sil mě to všechno fakt stálo. Naštvat se na sebe, jak jsem mohla dopustit, že jsem tomu věnovala tolik energie! A rozhodnout se s tím prostě už přestat!

s

Tip na článek: Čím víc se odsuzujeme, tím hůř se cítíme

Narazila jsem na zajímavý článek na mingbodygreen.com s názvem The Biggest Mistake We Make When Trying To Practice Mindfulness – tedy Největší chyba, kterou děláme při procvičování všímavosti.

Článek je o jedné italské studii, při níž měli účastníci odpovídat na různé dotazy ohledně toho, jak praktikují všímavost – otázky byly rozděleny do různých okruhů, mířily i na to, jak se účastníci cítí. Všímavost byla zkoumána z několika pohledů:

  • jako schopnost pozorovat – tj. všímat si toho, co se děje uvnitř nás a okolo nás
  • jako schopnost popsat svoji právě probíhající zkušenost
  • jako schopnost jednat s plnou přítomností spíše než na autopilota
  • jako schopnost nereagovat – tj. nenechat se ovládat svými emocemi a jen je nechat odplynout
  • a nakonec jako schopnost nesoudit se za své myšlenky a pocity

Studie přitom zjistila, že čím více se soudíme za to, jaké máme myšlenky a pocity, tím více máme sklony cítit se špatně až depresivně.

Jedna věc je pozorovat svoje myšlenky a pocity, i ty které se nám nelíbí. Druhá věc je, když se pak za ně sami kritizujeme. Jen přisypáváme sůl do rány. Podle studie pak lidé, kteří mají sklony k takovému jednání a souzení se, vykazují vyšší míru utrpení. Studie dokonce říká, že taková sebekritika je na hony vzdálená od toho, aby nám pomohla ve skutečnosti se svých nepříjemných pocitů zbavit, a naopak je ještě posiluje. Nejen, že trpíme tím nepříjemným pocitem a myšlenkou, ale ještě se za to trestáme sebekritikou.

Jako způsob, jak s tím pracovat, nabízí článek myšlenku toho, abychom se sebou hovořili spíš jako se svým nejlepším přítelem, a nikoli jako s někým, kdo si zaslouží tvrdé odsouzení… abychom byli schopni si naše nedostatky odpustit. Případně máme zkoušet praktikovat tzv. meditaci metta – meditace laskavé vřelosti, spočívající v tom, že si každý den pár minut budeme sami sobě přát bezpečí, zdraví, osvobození z utrpení a lásku.

Jak je to s našimi projekcemi na druhé?

Čtu teď další zajímavou knihu od Gaye Hendrickse nazvanou The Big Leap, která se zabývá hlavně tím, jak překonat svůj vnitřní limit ohledně toho, kolik štěstí a prosperity si podle sebe samých zasloužíme, a narazila jsem v ní na zajímavé vysvětlení toho, jak fungují projekce. Budu ho teď hrubě amatérsky překládat:

Projekce se objevují, když přičítáme jiným lidem vlastnosti, které máme sami uvnitř. Například, muž si může stěžovat, že jeho manželka je příliš pasivní. Kdyby věděl o projekcích a jak fungují, byl by vlastně schopen říct „Dosud jsem se nenaučil, jak zvládnout vztah, v němž je žena silným a rovným partnerem, a tak vytvářím vztahy s pasivními ženami.“ Nebo si třeba žena stěžuje, že její partner je dominantní, a přitom by mohla říkat „Přitahuji muže, kteří nade mnou mají kontrolu. Ještě jsem se nenaučila, jak být vlastním pánem.“

Moc zajímavé.

s

O posledním šípu

Včera večer jsem začala poslouchat audionahrávku knihy The Last Arrow: Save Nothing for the Next Life od Erwina Raphaela McManuse. Jsem teprve na začátku první kapitoly, ale už jsem z toho textu paf.

Erwin je šedesátník, kterému našli v roce 2016 rakovinu. Knihu ale napsal prakticky celou ještě před tím, než k tomu došlo. Ještě samozřejmě nemůžu říct, o čem bude zbytek knihy, ale už teď je jasné, že je to kniha o tom, jak a proč žít naplno.

V kapitole, kterou poslouchám, zazněl  tento biblický příběh (tentokrát se omlouvám, ale nedovolím si ho přeložit):

When Elisha was in his last illness, King Jehoash of Israel visited him and wept over him. “My father! My father! I see the chariots and charioteers of Israel!” he cried.

 Elisha told him, “Get a bow and some arrows.” And the king did as he was told. Elisha told him, “Put your hand on the bow,” and Elisha laid his own hands on the king’s hands.

 Then he commanded, “Open that eastern window,” and he opened it. Then he said, “Shoot!” So he shot an arrow. Elisha proclaimed, “This is the Lord’s arrow, an arrow of victory over Aram, for you will completely conquer the Arameans at Aphek.”

Then he said, “Now pick up the other arrows and strike them against the ground.” So the king picked them up and struck the ground three times. But the man of God was angry with him. “You should have struck the ground five or six times!” he exclaimed. “Then you would have beaten Aram until it was entirely destroyed. Now you will be victorious only three times.”

Then Elisha died and was buried.
2 Kings 13:14-20 

V příběhu jde o to, že král dopředu nevěděl, kolikrát po něm Bůh chce, aby vystřelil. Nestřílel ale tak dlouho, dokud ho Bůh nezastavil. Sám toho nechal při třetím šípu, ačkoli mohl vystřelit ještě dvakrát nebo třikrát.

A o něco podobného jde i Erwinovi – ptá se: Nekončíme se střílením šípů příliš brzy? Nepřestáváme zbytečně příliš brzy, protože to vzdáme, místo toho abychom stříleli ze všech sil, dokud to lze? Nevzdáváme se příliš snadno? Nespokojujeme se s příliš málem? Proč nám stačí být průměrní? A nebylo by lepší umírat s prázdným toulcem, než s poloplným?

Uff… Zásah přímo do černého.

s

S jídlem v míru

Celý život bojuju s jídlem. A s váhou. A se sebou. Neustále o jídle přemýšlím, neustále řeším, kdy budu jíst, co budu jíst, jestli nejím něco, co bych neměla a jestli zase nepřiberu. Neustále mám pocit, že jsem tlustá a že jedině když zhubnu, tak budu správná. Máme v tom ostatně dlouhou rodinnou historii. A už toho bylo dost.

Jak jsem psala už v textu o výcviku, přestala jsem se vážit. Až teď, když se fakt nemůžu zvážit, teprve vidím, jak jsem na tom kompulzivně závislá. Už se to trochu zlepšuje, ale první týden po schování váhy mě napadalo tak desetkrát denně, že bych se chtěla zvážit – abych zjistila, jestli jsem dobrá, jestli jsem v pořádku – jako by se to snad odvíjelo od čísla na váze…

Rozhodla jsem se, že se do toho pustím víc. Svým osvědčeným způsobem :-) Začala jsem číst knihy o intuitivním jedení, a přihlásila jsem se na tento krátký seminář o jídle a emocích, dělám trochu pořádek v emocích. Co je tentokrát cílem? Cílem rozhodně není zhubnout, byť si musím (nerada) připustit, že po tom stále toužím. Cílem je něco jiného. Cílem je být se sebou a s jídlem v míru. Cílem je stav, kdy to, kolik vážím a to, co a kdy budu jíst, přestane být něco, čemu je potřeba věnovat extra pozornost.

Je to trochu kontraintuitivní – stejně jako klientky terapeutek, jejichž knihy čtu, mám strach, že když přestanu usilovat o to, abych měla své tělo a jídlo pod kontrolou, tak nekontrolovaně ztloustnu. Moje i jejich zkušenost ale říká něco jiného – že právě ta omezení a restrikce způsobují problém. Ve chvíli, kdy to uvolním, všechno se stabilizuje. Nebude co řešit. Nebude žádný problém. Moje tělo nebude toužit po sladkém, nebude se potřebovat přejídat, nebudu si nic vyčítat, protože tím nebude potřebovat nic kompenzovat. Všechno bude dovoleno, pořád budu dobrá. No, bude to dlouhá cesta… Dám pak vědět, jak to jde.

s

Soňa programuje!?

Někdy o víkendu, při brouzdání po internetových médiích, jsem někde narazila na zprávu o neziskovce Czechitas, která učí ženy programovat. Podívala jsem se k nim na stránky a byla jsem ztracená. Najednou, nevím proč, mi připadalo jako super nápad přihlásit se k nim na nějaký kurz. Nejvíc mě lákala grafika, ale tu v té době nenabízeli v Brně. Tak jsem si vybrala tvorbu webových stránek. Pak jsme o tom mluvili chvíli s Radimem, který mi doporučil ještě úvod do programování JAVY (a následně mi opatrně vysvětlil, že se to čte džava a že java je motorka :-)). No a během mojí přihlašovací korespondence se ukázalo, že snad i ta grafika bude. Webovky a grafika zatím nemají otevřeno přihlašování, ale snad se mi pak přihlásit podaří. Nějak mě to úplně nadchlo!

Pak jsem včera udělala sociální experiment a sdělila toto své rozhodnutí seznámit se s programováním svojí mamince. Její reakce by se dala shrnout sloganem „prosímtěnacotakovoublbostzasepotřebuješ“, nicméně s tím jsem počítala a nerozhodilo mě to. Radim mi už dřív několikrát říkal, že není špatné se o programování něco dozvědět, jelikož čím dál více věcí bude programovaných a programovatelných a aspoň budu více rozumět, jak to funguje. To jsem mamce taky říkala. Takže to nakonec shrnula slovy, že „pokud mě za 350 Kč vysvětlí, jak věci ve světe fungují, tak to není tak špatné“. Taky myslím :-)

A proč do toho vlastně jdu? Jednak se zamýšlím nad nějakými vlastními webovými projekty, a neznalost prostředí mě začíná limitovat. A člověk nikdy neví, kam ho takový nový obzor zavede. Navíc nám Pýthie v létě vyvěštila, že krásné věci jsou již za horizontem, to ale taky ode mě očekává, že ten horizont najdu a dojdu na něj. Když budu jen sedět v údolíčku a rozčilovat se, že nic pěkného nepřišlo, tak přijdu o všechnu tu krásu za horizontem.

Ano, samozřejmě se může stát, že to bude nuda, nebude mi to k ničemu a nebudu v tom pokračovat. To je v pořádku. Ale taky se může stát, že mi to jednou otevře nějaké nové krásné obzory. Možná se z toho stane můj nový potenciál. Tak vzhůru do nekonečna a ještě dál!

s

Tip na článek: O nesmyslnosti optimalizace života

Dneska je na zenhabits.net článek přesně pro mně. Je to argumentace proti snaze optimalizovat život. Nevím, jak vy, ale já to pořád dělám. Pořád tím trpím. Pořád mám pocit, že by věci měly jít hladce, nestát žádné peníze navíc, nepřinášet časové prostoje, zkrátka být efektivní. Je to samozřejmě naprostý nesmysl, a navíc je nesmírně vysilující pokoušet se neustále mít tolik věcí pod kotrolou. A o tom, proč to nefunguje a proč je takové uvažování vlastně past, je právě ten článek. Asi si ho budu číst každý večer před spaním, a pro jistotu ještě i ráno po probuzení

s

Ve výcviku II.

Mám za sebou druhé výcvikové setkání, tentokrát na téma „Vztah k sobě“ – ke svému tělu, svému vnitřnímu dítěti, ke všem mým aspektům. Zvláště téma vztahu k mému tělu mnou hluboce rezonuje, protože těžce nesu své stálé problémy s jídlem a s váhou. Ty jsem sice nevyřešila, ale uvědomila jsem si jiné věci – jak je skvělé, že se svým tělem aspoň nějaký vztah mám (dřív to bylo podstatně jiné), a že mu můžu důvěřovat (ale dělám to málo, spíš se ho snažím mít pod kontrolou).

Pátek začal příjemným setkáváním – jsou tu nové tváře a některé z minula naopak chybějí. Celkově mám pocit, že se setkávám se starými známými. Člověk (pardon, vlastně já) koukám, co takový intenzivní víkend plný sdílení udělá se skupinou neznámých lidí – strašně je sblíží. A to nejsme všichni naladění na stejnou vlnu. Přesto nás cosi pojí… Nadcházející víkend je tím již poznamenaný. Jde se hlouběji než posledně.

V pátek večer si klademe nějaké otázky a odpovídáme si na ně. Začínáme tím, co jsme si dali za úkol posledně a jak se to povedlo. Mně se to povedlo. Mým cílem bylo sledovat, jak moc se mi do života promítá, že pořád očekávám od druhých hodnocení. A víte co? Promítalo se mi tam hodně, ale když nad tím tak poslední dobou přemýšlím, řekla bych, že se to od minulého víkendu výrazně zlepšilo. Následuje cvičení, v němž si máme zvolit nějaký předmět a přemýšlet, co s ním máme společného – volím solnou lampu. Co s ní mám společného? Vyrobila ji příroda, není přetechnizovaná – vyrobila mě příroda, jsem oblá, mám mnoho odstínů…

Další sada otázek – jaký mám vztah k sobě (vyjádřeno metaforicky)? Co utváří moji podstatu (o čem mluvím, když říkám „já“)? A další podobné. Moc zajímavé odpovědi přicházejí. Mé i ostatních. Miluju to sdílení a poslouchání. Fascinuje mě, jak to každý máme úplně jinak, a přesto v zásadě dost stejně. Všichni jsme na jedné lodi. Eternálně sami, a přitom stále ve společenství. Zakončujeme večer meditací s vizualizací vlastního erbu a jeho nakreslením – můj má podobu lvice s růží – silná a něžná…

Sobota je nejintenzivnější. Moc mi neutíkala. Svěřila jsem se s tím v neděli jedné z účastnic a odpověď mě zasáhla „Neutíkalo ti to? Já nechci, aby mi život utíkal.“ Wow. Já taky ne. Takže zpět k sobotě – začali jsme s velkým papírem, pastelkami a křídami – nakreslete vlastní tělo, jak se vnímáte… Pak si procházíme galerii těl a sdílíme, jak nám při tom bylo. Je fascinující, jak skoro všichni na svých tělech zvýrazňují úsměvy a srdce. Ne, že by tam nebyla i zranění, ale srdce převažují. Ještě asi máme jako lidstvo naději… Pak následuje zase hromadná pohybová hra na téma „dotkni se toho, kdo…“.

Dopolední blok věnovaný fyzickému tělu tím končí a přesouváme se k vnitřnímu dítěti. Nejdřív si na děti opravdu hrajeme. Zadání zní „buďte spontánní, jako děti“ – uff. Nevím moc, co s tím, když to lektor upřesní – „spontánní může být i to, že si jen tak sníme“. Paráda. S tím už si vím rady, a zatímco ostatní hrají na schovku nebo si malují, jdu si pro Himalájské pohádky. Vrchol mé spontánnosti je číst si. Je mi v tom dobře. Pak následuje imaginace na téma setkání s vnitřním dítětem – ptáme se ho, co by potřebovalo a co bychom potřebovali my. Moje vnitřní holčička mi radí, jak mám znovu vidět ve světě jeho kouzlo. Jinak je celkem spokojená. Na příbězích od ostatních si uvědomuju další velkou věc – nepřítomní tatínci (ať už rozvedení, nebo zemřelí) strašně chybějí. A s tím souvisí další uvědomění – važme si těch, kteří jsou přítomní, byť jsou mnohdy značně nedokonalí. Pokud skutečně neubližují, jsou lepší než tatínci, kteří nejsou vůbec. Další věc, kterou jsem si uvědomila, je, jak mi ta spontaneita v životě chybí. Když jsme byli s Radimem v Bosně, skočila jsem tam do jezírka u vodopádů, přestože jsem neměla plavky a přestože tam bylo několik lidí. Prostě tomu nešlo odolat. Svlékla jsem si šaty a jen v prádle (a tělových kalhotkách) jsem skočila do vody. A byl to parádní pocit! Cestou zpět k autu jsem měla chuť výskat. Kde jsou tyhle okamžiky? Co je spouští? Musím to najít…

Pak si povídáme se svým vnitřním kritikem – píšeme si věty, které nám říká a čteme si je vzájemně. Nakonec se mu postavíme a roztrháme všechno, co nám řekl. Taky zajímavé cvičení. Sobotní večer pak zakončujeme úžasnou meditací o naplňování potenciálu, zdraví, spokojenosti – poprvé mi tečou slzy, jak je to krásné. Je tma a jdeme domů.

Nedělní blok pokračuje zhusta. Tématem jsou naše dosud neprobádané talenty a potenciály. Opět se do toho vrhám na plno a jdu první, s plnou tíhou toho, že si ostatní budou myslet, že se chvástám, nebo že na to nemám. I to s nimi sdílím. Je to bezpečné. Potenciálů nakonec vyjmenuju několik – od stavby domu a založení životodárné zahrady, přes terapii, psaní až po přivedení dítěte na svět. Ostatní jsou v pohodě a podporují mě, některým přijde zajímavé, že takové maličkosti vidím jako potenciály, a současně se trápí tím, že nic zvláštního nemají… Většina ostatních je dost skromná, své potenciály moc nevidí, což mi přijde jako strašná škoda. Podceňujeme se hrozně. Přitom jsme skvělí! Přicházejí další slzy od těch, kteří jsou smutní, že své potenciály nevidí a nedokážou nic říct. Skupinově s nimi truchlíme. Když cvičení skončí, čeká nás už jen závěrečné kolečko – co jsme si uvědomili a co chceme jinak do příště. Rozhodla jsem si, že se na potrénování důvěry svému tělu přestanu vážit a požádala jsem Radima, aby schoval váhu. Ale lehko mi teda není :-)

Příště zase v listopadu. Stejný víkend jako bude TMOU :-)

s