Sedm věcí 6 a 7/2018

Zas mi došlo, jak se pořád zbytečně soustředím na prkotiny, které jsou podle mě špatně, a nedoceňuju to všechno ostatní, co je dobře…

  1. Děkuju svému tělu za všechny ty stovky tisíců procesů, které bez mého vlivu neustále provádí… sem tam nějaká bolest je na úrovni statistické chyby a nejde to jinak.
  2. Děkuju za to, že už spím relativně dobře. Sem tam nějaké bezesné noci jsou v normě.
  3. Děkuju za to, že se můžu hýbat a že můžu cvičit. To, že jsem nezhubla nebo nezrychlila je zcela irelevantní.
  4. Díky za to, že žiju a mám se dobře. Občasné komplikace jsou součástí balíčku – jak říká Radim, není to chyba, je to vlastnost.
  5. Díky za zubaře. Nechodím k nim ráda, ale bez nich by to bylo pro mě hodně zlé.
  6. Díky za sníh. Doprava se poddá.
  7. Díky za lásku. Občasná nedorozumění jí nevadí.

s

Reklamy

Otázka

Ze Soňou odkazovaného článku mě nejvíc zaujala jedna myšlenka, týkající se toho, jak pracujeme s otázkou. Otázka, to má být nástroj komunikace, porozumění a hlubšího propojení mezi lidmi. Otázku máme klást pro to, abychom dostali odpověď – abychom se něco dozvěděli (ať už něco „objektivního“, nebo něco o druhém člověku), zpravidla něco, co zatím nevíme. Abychom něčemu nebo někomu porozuměli.

My ale otázku používáme především jinak – jako nástroj manipulace. Otázku klademe pro to, abychom druhého přiměli říct, co chceme, aby řekl. Co jsme už předem určili – tedy vlastně abychom si potvrdili to, co (si myslíme že) víme. A co hůř, dost často je naší skutečnou motivací dotazovaného „nachytat“ – ponížit ho, ukázat jeho slabost, omyl nebo nekonzistentnost. Vrcholovým číslem je pak pro nás schopnost položit takovou otázku, na kterou ať dotazovaný odpoví tak, či onak, v každém případě se mu jedno z toho přihodí. A pak se s potutelným úsměvem dívat, jak se trápí, abychom nakonec mohli spokojeně vykřiknout: „Ha, mám tě!“

To není správné. A děláme to my. Nikoliv oni. My. Dělají to média – a teď nemluvím o nějaké TV Barrandov nebo podobné žumpě, ale například o naší skvělé DVTV (čest výjimkám – především ČT, která to podle mého dělá nejméně). Děláme to v internetových diskuzích, děláme to i v diskuzích osobních. Dokonce to asi opravdu považujeme za obsah pojmu „umění diskuze“ nebo „umění argumentace“ a jako takové to oceňujeme.

A pak se divíme, že prezidentské volby u nás vyhraje člověk, který právě v této disciplině exceluje?

Sedm věcí 5/2018

Tento týden byl skvělý. Utekl hrozně rychle a byl plný různých úkolů a cest, ale taky různých zajímavých mezilidských setkání.

  1. V pondělí jsem chvilku hovořila s neznámým mladíkem u pokladny v obchodě. Je zajímavé, jak někdy prostě jedno vstřícné gesto vede k zajímavým konverzacím. Říkal na příklad, že v Lidlu v Belgii se stojí dlouhatánské fronty u pokladen, a lidem to nevadí, a že u nás se to nezlepší, protože si lidi moc závidějí.
  2. V úterý jsme krásně podebatovali s našimi přáteli o povolební situaci. Bylo to moc fajn. Radim navíc přitom podle mě velice přesně trefil, proč lidé volí Zeman – mají pocit, že žijí v nebezpečném světě. A mají pocit, že jsou jeho obětmi.
  3. Ve středu jsem si uvědomila, že jsem byla v kontaktu téměř se všemi svými nejbližšími přáteli. Zajímavý úhel pohledu na běžný pracovní den :-)
  4. Ve čtvrtek mě čekala neplánovaná cesta do Prahy. Rozhodla jsem si využít to a udělat si výlet, opět jsem jela vlakem. Při cestě zpět mě překvapil jeden muž, nejméně sympaticky vyhlížející cestující mi krátce před vysednutím pomohl sám od sebe vyprostit láhev vody, kterou jsem si chtěla v RegioJetu vzít.
  5. I v pátek jsem vedla dva zajímavé rozhovory s kolegy. Oba jsou velmi vystrašení a od toho se odvíjely i rady, které jsem dostávala. Díky za ně, ale já se odmítám bát.
  6. Do toho se celý týden promítaly zajímavé hovory s jednou kolegyní o vztazích. Miluju takovéto debatění :-)
  7. Začala jsem číst knihu o Emilu Zátopkovi, kterou jsem dostala na Vánoce od Radima. Je naprosto úžasná – jednak Zátopek sám byl fascinující osobnost, jednak je kniha sondou do života u nás během 20. století. Rozhodně ji doporučuji všem, kteří mají pocit, že se máme špatně. Ten teror a nesvoboda, která se celým textem prolíná, je odstrašující. Aspoň pro mne.

s

Sedm věcí 4/2018

Musím se přiznat, že poslední dobou se mi nějak hůř hledá, za co jsem vděčná. Trochu je to asi tím, že jsou to stále většinou stejné věci, a nechci se tu zase nějak moc opakovat, trochu je to tím, že vděčnost trochu zastiňují jiná témata… například skepse z volby prezidenta. Zkusím to napravit.

  1. Díky za krásná rána. Je úžasné moci začít ráno tím, že se přitulím k Radimovi, a můžeme prostě ještě pár desítek minut jen tak v objetí ležet. A hrozně rychle se na to zvyká! Když pak najednou máme ráno, kdy musíme spěchat, tak mi to chybí.
  2. Celkově si stále více a bolestněji uvědomuju, jak cenné jsou vztahy, které mám s nejbližšími lidmi okolo sebe, s rodinou, přáteli, jak jsou mi oporou (hlavně Radim), a jak jsem ráda, že je všechny mám. Někteří jsou velmi daleko a vídám je málo, ale to nevadí. I když je mi to někdy trochu líto, nedá se s tím stejně nic dělat.
  3. Mám moc ráda výlety do reality, kdy vypadnu ze své bubliny „domov – práce“, a jdu třeba cvičit, nebo s kolegyní na oběd, a poslouchám různé lidi kolem sebe, jak a co si povídají. Moc mě to zajímá a moc mě to baví. Taky si na tom někdy uvědomím, že jsem se zasekla v nějakém svém zcela bezvýznamném tématu (např. jestli se mám snažit v běhání zrychlit nebo ne, Radim by mohl vyprávět :-) nebo si třeba někdy oddechnu, že jsem ráda, že takové problémy už mám vyřešené a netrápí mě.
  4. Málo si uvědomujeme, jak jsou všechny věci relativní, a jak skutečně často platí, že všechno zlé je pro něco dobré a naopak. Většinou vnímáme věci jako černé nebo bílé, ale to je proto, že to vidíme v kontextu našeho současného života. Možná že za padesát let to bude vypadat jinak.
  5. Díky za spoustu drobných provozních maličkostí, které vyšly. Některé zase nevyšly, ale třeba mě to nasměruje zase nějakým jiným užitečným směrem.
  6. Občas je potřeba si uvědomit, že vesmír je tu už pár miliard let a některé starosti ho skutečně netrápí. Třeba to, kolik vážím, nebo kdo bude nový český prezident. Když bude chtít, sfoukne nás jako svíčku. Díky za každý další den. Miluju to tady a nechci přijít o jediný okamžik, ani o ty negativní. Jednou budu s láskou vzpomínat i na ně. Všechno je cenné.
  7. Skutečně věřím, že změna už je v pohybu. Ještě to samozřejmě může dopadnout všelijak, ale vývoj jde ve spirálách a regres je možná někdy jen zdánlivý, ve skutečnosti jsme vždycky na té spirále o kus dál.

Držte se! A šťastnou ruku ve volbách!

s

Člověk dobrodružný

Minulý týden jsem v hodině angličtiny zažila zajímavou příhodu. Paní učitelka s námi vedla konverzaci na téma dobrodružství – zda se považujeme za milovníky dobrodružství, co bylo naše největší dobrodružství, jak si dobrodružství představujeme, jestli k němu potřebujeme i trochu nebezpečí a po jaké dobrodružném zážitku toužíme.

A můj kolega, sedmadvacetiletý mladík, odpověděl, že po žádném dobrodružství netouží – nejlepší je být doma a spát. Beru to s rezervou, jelikož byl loni na Kubě, kde si kupoval na černém trhu doutníky a dokonce se kvůli nim chvilku honil s policisty, a jako další aspekt beru, že angličtinou nevládne zcela plynně a někdy je lepší říct hloupost slovy, které znám, než se marně snažit přemýšlet, jak vyjádřit, co si skutečně myslím. Ale věřím tomu, že ten základ odporu k dobrodružství v něm je. A přijde mi to hrozně líto. Chápu ho až moc dobře, taky jsem to tak měla…

… taky jsem byla člověk antidobrodružný, ale poslední dobou se to značně změnilo. Různé cesty autem na všechny kraje Evropy, noc pod širákem, let balónem, skok z 12 metrů, a letos takový malý svatý grál – tři týdny autem po Řecku a Itálii, jen s orientačním plánem a několika předem domluvenými noclehy. Pro mnohé zdolavače Mount Everestu či poutníky po Kazachstánu je to možná slabý odvar, ale pro mne jsou to velká dobrodružství. A krásná. Moc se těším a jsem ráda, že jsem se změnila a že jsem měla a mám možnost to všechno zažít. Nevím proč, ale pořád se mi vrací ta představa, jak ležím na smrtelné posteli a ptám se sama sebe, zda jsem milovala a žila naplno. A vím, že bych strašně nerada zpětně viděla, že ne…

s

Sedm věcí 3/2018

Dneska to bude prosté.

  1. Děkuju, že mám všechny končetiny.
  2. Děkuju, že mám všechny smysly.
  3. Děkuju, že nemám žádnou chronickou nemoc.
  4. Děkuju, že mám jasnou mysl (snad).
  5. Děkuju, že mám kolem sebe okruh blízkých, o které se můžu opřít.
  6. Děkuju, že mám všeho hojnost.
  7. Děkuju za každé nové ráno.

s

Sedm věcí 2/2018

Rok 2018 začal poměrně poklidně. Nicméně věci se samozřejmě pořád dějí. Někdo se miluje, někdo rozchází, někdo píše knihu, někdo se hádá. Někdo je vděčný. Třeba já teď.

  1. Díky za práci, kterou můžu dělat. Někdy je příliš náročná (protože moje ochota dávat jí víc, než je nutné, se snížila :-)), někdy mě všichni štvou, ale většinou je to bezva.
  2. Díky za příjemné setkání s kamarádkami na semináři o uplynulé sobotě. Moc jsem si to užila a zase se něco nového dozvěděla. Tématem byla radost. Někdy si říkám, že jí máme v životě málo, ale že si za to celkem můžeme sami – že si ji často prostě jen nedovolíme. A to je velká škoda!
  3. A další díky za podobné setkání s kamarádkou v úterý. Poslední dobou mám strašnou chuť se družit a socializovat, vůbec netuším, kde se to ve mně bere, ale nechávám tomu volný průběh a když k tomu mám příležitost, moc si to užívám.
  4. Po dlouhé době čtu beletrii, moc zajímavou knihu Magic Hour od Kristin Hannah. Jakkoli jsme zvědavá, jak to dopadne, tak víc mě asi mrzí, že už to brzo skončí.
  5. Začínají se rýsovat další krásné plány na rok 2018. Sem s nimi!
  6. Život bez stresorů by byl hrozná nuda. To by vůbec nešlo. Občas je potřeba vychýlit se mimo komfortní zónu, jakkoli je to v tu chvíli většinou dost nepříjemné. Jen tak se můžeme někam posouvat. A nehnít. Je dobré to akceptovat. Všechno pomine. A jediná cesta vede skrz – ne zůstat před tím, ne obejít to, ne přeskočit.
  7. Mezilidské vztahy mě fascinují a jsou pro mě neustále zdrojem poznání. Nesmírně mě to baví všechno pozorovat, případně se toho účastnit.

S láskou

s