Sedm věcí XXXI.

Dneska to nebude moc veselé, ale to nevadí.  Není nutno, aby bylo přímo veselo. I když možná bude i trochu smutno, ale to je nakonec taky v pořádku.

  1. V neděli zemřel manžel od sestřenice mojí maminky. V rodokmenu byl daleko, ale v srdci blízko. Nedávno mi mamka říkala, že se mu moc dobře nedaří, že pořád jen spí a nemá už chuť do života. Před třemi týdny měl plicní embolii a našli mu prý „rakovinu všude“, v neděli zemřel, bylo mu 70 let. Sice zemřel v nemocnici, ale nebyl sám, stihla to tam s ní jeho žena a jeden ze synů. Za to jsem vděčná. I za to, že neumíral dlouho. A pak jsem taky vděčná za všechna milá slova, pozornost a lásku, kterou mi jako malé holce věnoval, když jsme tam občas s babičkou o prázdninách jezdili. Odešel další hodný člověk a já truchlím. Mír Tvojí duši, Vojto, nezapomenu na Tebe a děkuju za všechno.
  2. Pohřeb je v pátek. Chvilku jsem váhala, jestli mám jet, ale nebylo to dlouhé rozhodování. Měla jsem ho ráda a jeden den mého času si zaslouží. Uvidím se tam taky se zbytkem rodiny. Mrzí mě, že se nakonec vídáme jen při takovýchto příležitostech, že nám běžný život zabírá tolik kapacity, že si neřekneme „fajn, teď pojedu na návštěvu k té vzdálené rodině“, čímž se ta vzdálená rodina stává ještě vzdálenější. Možná to tak má být. Ale mě to teda někdy mrzí. A jsem vděčná, že se vídáme aspoň na těch pohřbech.
  3. Takovéto události mě vždycky přimějí rozjímat o tom, jak nesmírně důležité jsou vztahy – s rodiči, partnerem, přáteli… Mám o tom zcela zkreslené a naivní představy, někdy si představuju, že bychom s některými klidně mohli prostě jen tak být ve své přítomnosti, svěřit si svoje trápení, a pak se prostě jen obejmout a jen spolu být. V porozumění, v soucitu, v lásce… ach jo, zas to začíná být sladkobolné, omlouvám se, jsem na měkko.
  4. Tak změníme téma – dneska jsem byla v práci na školení na téma psychologie komunikace a bylo to výborné. Je fascinující ale sledovat, kolik lidí si myslí, že jim to nemůže nic přinést. Někteří byli příjemně překvapeni, někteří se vydrželi otravovat celou dobu. Mně to bavilo. Vždycky mě to inspiruje nejen do pracovního života, ale i do osobního. Díky za to.
  5. V sobotu Radim absolvoval závod vokolo Príglu a v tombole nic nevyhrál :-) Pak jsme si dali večeři a vyrazili na oslavu narozenin s kulečníkem. Vzpomínám, jestli jsem to někdy hrála, asi možná tak dvakrát kdysi na gymplu, takže tak před dvaceti lety. Hráli jsme pár her s Radimem – ne, že by mi to nějak šlo, ale nebyla to taková katastrofa, jak jsem čekala. Když jsem pak viděla, jak to tam sází jednu za druhou jeden náš společný kamarád, tak si říkám, že bude potřeba začít kromě běhání trénovat i kulečník :-) Byl to fajn večer, i když teda byl na pokraji sil.
  6. V úterý jsem se vydala po dvou týdnech na další výběh a poprvé jsem uběhla pět kilometrů v kuse. A ještě to šlo docela dobře. Pořád s tím ale bojuju a nechce se mi do toho. S jógou jsme se naopak už docela zkamarádily. Ono to nějak snad půjde.
  7. Někdy mám pocit, že bych potřebovala, aby mi někdo (kdo jako?) potvrdil, že věci jsou v pořádku, jak jsou, nebo aby mi přímo slíbil, že budou, jak si představuju. Blbé, já vím. To první můžu udělat jen já, to druhé nedokáže ani Bůh. Ale tak jo, já to zvládnu i bez těch příslibů, slibuju. Ale sem tam si vezmu time-out.

S láskou

s

Reklamy

Sedm věcí XXX.

Dnes do toho rovnou po hlavě:

  1. Včera se mi ozval jeden kamarád – občas tu o něm píšu, jak řeší rodinnou krizi – no, tak krize se vyvíjí – už bydlí jinde, s někým randí (a už se s ní i rozchází), v práci očekává vyhazov, jeho vlastními slovy „je ve sračkách“. Jsem ráda, že se mi ozval a snad se brzy potkáme a poslechnu si to osobně. Když se podívám k němu na facebook, tak ten září barvami a pozitivními zprávami. Je to paradox. Málo si to uvědomujeme, že je to jen pozlátko, že nadšení sršící z fb postů nemusí a často nemá nic společného s tím, jak se ten člověk cítí a má doopravdy.  Pozor na to.
  2. Jsem vděčná za to, jak to s Radimem ve vztahu máme – že spolu můžeme mluvit o všem. Že si nemusíme tajit nic z toho, co prožíváme, i když to není zrovna nablýskané a voňavé. Někdy je to těžko sdělitelné, někdy to není sdělitelné vůbec, ale vždycky je důležité se o to sdílení pokusit. Už bych to jinak mít nechtěla.
  3. Je krásný podzim. Díky za to.
  4. Naše expedice na východní Slovensko dopadla výborně! Je tam moc krásně. Takové baculaté kopečky, porostlé huňatými lesy, které už pomalu začínaly chytat barvu, k tomu nám svítilo slunko, zpívali ptáci… Bylo tam zkrátka dobře. Ráda se tam zase vrátím. A možná, možná… vezmu ty kopce už konečně na milost! :-)
  5. I společnost během celé expedice byla výborná – setkali jsme se s mnoha zajímavými lidmi. Občas, když mám chvilku na zamyšlení, si uvědomím, jak jsem to měla dřív a jak velký kus cesty jsem ušla… Zvládám to zkrátka už dobře. Neotravuje mě to. Většinou jsou to samozřejmě všechno muži, se zájmem o vojenství, historii, politiku nebo archeologii, ale přesto nějaká společná témata nacházíme. A když ne, to taky nevadí. Jsem prostě s nimi, pozornost nevyžaduju a užívám si jen tu přítomnost mezi nimi. Jsou moc fajn. Od těch, co tak fajn nejsou, se držím dál :-)
  6. Řídila jsem terénního Nissana :-) Sice jsem ho řídila jako holka, takže si moc nezařádil, ale zkamarádili jsme :-)
  7. Ve středu jsem byla zase cvičit – začínáme nový kurz a bylo to moc příjemné. Vítej, jógo, opět v mém životě a děkuji. Po cvičení jsme s Radimem zahájili poznávací akci po brněnských hospodách. Chtěli jsme do čínské restaurace na Pekařské, ale byla zavřená pro soukromou akci, tak jsme skončili v pivovarské restauraci na Mendláku, a tam to taky bylo dobré :-)

S láskou

s

Sedm věcí XXIX.

Čas zase utíká rychleji, než stíhám psát a tentokrát jsem se rozhodla, že nebudu vzpomínat, co konkrétně minulý týden zavdávalo důvody k vděčnosti. Místo toho se rozhlédnu kolem sebe a najdu nějaké, které platí pořád.

  1. Díky za krásná rána s Radimem. Často vstáváme pomalu a dlouho a je to během dne nejklidnější čas, který pro sebe máme. Někdy dospáváme, někdy se tulíme, někdy si povídáme, co se nám zdálo a někdy se milujeme. Můžou být snad krásnější začátky dne?
  2. Díky za to, že Radim existuje a že je v mém životě. Můj život je s ním mnohem pestřejší a naplněnější než dřív. Nedávno jsem četla nějaký rozhovor nebo možná příspěvek do diskuze pod nějakou úvahou o vztazích, kde pisatelka psala, že vztahy nechápe jako omezení svobody, ale jako její zvětšení, protože ve dvou se toho dá dělat víc než v jednom a obzory se rozšiřují snáze. Tak nějak to taky vidím a díky za to.
  3. Možná žiju tak trochu v bublině, ale je krásná. Mám kolem sebe moc fajn a inspirující lidi, těch toxických je stále méně a nebo je už umím rozpoznat a nepouštět je příliš blízko. Poslední dobou mi přijde, že jedna z nejdůležitějších věcí, kterým mohu věnovat svůj čas, je být s lidmi, které mám ráda. Díky za to.
  4. Včera jsem dočetla knihu od Mary Pattersonové nazvanou Mniši a já. Je o jejím pobytu v buddhistickém klášteře a je taková normální a příjemná. Nemusím se k ní sice asi už vracet, ale některé myšlenky mě oslovily. Například ta, abychom se nevyhýbali setkáním s utrpením. Já to totiž dělám. Mám pocit, že když se ke mně informace o utrpení ve světe nedostanou, že je ho snad méně a ani já tím tolik netrpím. O to bolestnější je to tehdy, když něco proteče. Jako například článek o tom, v jaké stavu byl mladý americký student, kterého před časem rodině vrátili ze Severní Koreje, a který týden po tom zemřel. Hluboce mě to zasáhlo a už týden s tím bojuju. Zcela nesmyslně. Vytěsnit to nejde. Můžu tomu jen čelit. A přijmout, že žiju ve světe, kde existuje tak temné zlo. Buddhisté by se nejspíš snažili s jeho trýzniteli soucítit. Zdá se to být nepředstavitelné… Já spíš začnu tím, že si dovolím soucítit s tím mladíkem, cítit jeho bolest, která musela být strašlivá. A přijmout fakt, že utrpení existuje. Možná tím pro jeho zánik udělám víc, než když se mu budu vyhýbat…
  5. Vyšetření na ultrazvuku ukázalo, že můj uzlík ve štítné žláze se zdvojnásobil. Copak moji štítnou žlázu asi trápí? Hmm… Zas další námět k přemýšlení. Někdy by jich teda mohlo být i méně :-)
  6. Radim s přáteli krásně uběhli ostravský maraton. Moc ráda jim dělám doprovodné vozidlo. A taky je obdivuju, jak úžasně běhají. Kromě toho jsme si v Ostravě i zavýletovali. Pro mě to bylo první větší seznámení s Ostravou a bylo to fajn. I ten maraton.
  7. Do posledního bodu už mě nic nenapadá, tak to shrnu jen pod slogan „díky za každé nové ráno“, a nejen z důvodů uvedených v bodě 1 :-)

S láskou

s

Sedm věcí XXVII. a XXVIII.

Tak koukám, že jsem minulý týden úplně zapomněla na další pokračování. Kde jsem byla? Co jsem dělala? No, to je fuk. Je to teď takové poněkud hektické, ale dějou se krásné věci. I méně krásné, samozřejmě.

  1. O jedné divočejší noci jsem si mnoho věcí uvědomila. Že „sovy nejsou, čím se zdají být“ a stejně tak lidé a různé situace. Že si všichni zasloužíme lásku a přijetí. Že nikdo nám nic nedělá schválně. Že se dynamika různých vztahů může změnit ze vteřiny na vteřinu jen tím, že se na ně podíváme jinak. Že každý z nás je jedinečná samostatná bytost nadaná svou vůlí a zaslouží si respekt. Že jsme si všichni tak strašně moc podobní, až to jednoho zaskočí. Že všechno má svůj vývoj a čas.
  2. Poslední dobou si mi život míhá za okny, asi jako když člověk sedí v rychlíku. Zastávky na jednotlivých nádražích náruživě využívám k nalokání se klidu a vůně párků. Najíst, napít, spát a jedeme dál. Konečná je už na dohled. Teda, ona to vlastně není konečná, spíš jen taková Přestávková. Kdyby to byla konečná, to by byla děsná škoda, protože těch kolejí před námi je ještě strašně moc! O kolik je snazší nechat se unášet tím „tu-dum, tu-dum“ a nic neřešit, než pořád vyhlížet z okna, jestli je všechno, jak má? Ale je to fuška, teda.
  3. Self-acceptance summit byl úžasná věc. Slyšela jsem zatím jen pár přednášek, ale i tak mě už nesmírně inspirovaly. Představte si navíc, že dva týdny každý den hodinu posloucháte, jak jste v pořádku, všechny vaše pocity jsou přirozené, a jak je krásné přijmout se i se svými stinnými stránkami, místo toho, abychom se pořád bičovali za to, že nejsme dokonalí. Nebyla by to úleva, vědět na začátku každé akce, že když se to nepodaří, tak to neznamená, že jsme totální looseři? Že všechno je k něčemu dobré? Že jsme dost dobří, i když nám to někdy okolí právě nezrcadlí? Že když budeme shovívaví sami k sobě, budeme takoví i k ostatním? Je zvláštní, že většinu lidí nejdříve napadne úvaha, že když k sobě nebudou přísní, tak se nebudou o nic pokoušet už vůbec. Ale nevím. Já třeba chci pár kilo zhubnout. Vážně je pro mě lepší, když mám pocit viny z dobrého jídla a do sportu se nutím? Nebylo by lepší říct, holka, prostě nemůžeš zvládat všechno, tohle je tvoje celoživotní téma, tak prostě uděláš, co budeš moct, pochval se každý koláček, který si nedáš, místo aby ses bičovala za každý, který si dáš… Jasně, výsledek nebude vidět za dva týdny. Ale možná pak třeba vydrží na zbytek života…
  4. V sobotu jsem absolvovala texaský masakr motorovou pilou neboli malou brněnskou promenádu. Pro ty, kdo nezvládají moje vnitřní asociace, se jedná o brněnský masakr :-) A byl to masakr vskutku masakrální, bylo jedenáct stupňů a celou cestu pršelo. Jsem ráda, že jsem nestrávila příliš času úvahami o tom, jaké boty si vzít, abych je neměla moc mokré, protože iluze o suchých nohách vzala za své asi tak po kilometru. A pak bylo super mít promokavé boty, protože se člověk mohl bez obav procourat těmi bahnitými potůčku, kterých bylo po cestě spousta. Dokonce jsem i jednou na tom blátě upadla, a to byl jediný okamžik, kdy mě to štvalo. Jinak vítězila euforie nad tím, že jsem to docela slušně ušla a dokonce i kousek běžela. A velký dík Radimovi, že to se mnou podstoupil a nedopadli jsme jako jeden pár tuším na vyškovské padesátce, který regulérně vypadal, že tím spolu skončili…
  5.  Uprostřed týdne se nám podařilo strávit několik dní v Praze. Náhodně jsem tam potkala jednu spolužačku ze střední školy a moc příjemně jsme si ve volné chvilce popovídaly. Celkově to bylo moc fajn. A na závěr pobytu jsem si koupila úžasný hrnek s Obelixem, na jehož straně byl nápis „I′m not fat“ :-) Me neither!
  6. Včera na mě padla velká únava. Taková, že představa jakékoli aktivity mě naprosto deptá. Po konzultaci s Radimem jsem si uvědomila, že se mi to periodicky vrací, a že to souvisí s menstruací. Pořád mě nepřestává fascinovat, jak moje tělo funguje, a jak si říká, co potřebuje. Až teprve poslední dobou si těch zpráv začínám vážit a taky se jimi řídit. Únava? Tak budeme odpočívat. Pokud možno teď. Než baterky dojdou.
  7. Nemám teď skoro na nic čas. Na nic z mých pasivit. Když se nějaké volno objeví, jsem tak vyřízená, že jen sebezáchovně odpočívám. Do jisté míry jsem taky fascinovaná tím, co všechno zvládám. Pořád ještě jedu často na dluh, ale i to se snad srovná. Radim říká, že sezóna už brzo skončí. Mrzí mě to, a zároveň se na to těším. Omlouvám se tímto svým přátelům a pasivitám, na které jsem neměla čas nebo chuť a děkuju jim za pochopení. Už brzy se to změní. Slibuju!

s

Sedm věcí XXVI.

Zvykla jsem si poslední dobou, že děkuju hlavně za věci, které jsou příjemné a na první pohled dobré. Jako by nebylo možné být vděčný i za věci, které jsou těžké, smutné nebo nepříjemné. Jako by takové věci v životě být neměly a nepatřily tam, jako by je bylo potřeba vytěsnit. Ale tak to není. Všechno nám něco přináší. I nepříjemné věci nebo vztek. Říkají nám, co je pro nás důležité nebo kde jsou naše hranice. Nikdy nebudeme žít beze smutku nebo bez vzteku, a ani to není cílem. Byla by škody ochudit se o informace, které nám přinášejí…

  1. Jeden můj kolega, kterého znám už 8 let, mám ho ráda a vždycky jsem ho hájila před ostatními, se tento týden projevil jako těžký xenofob a ještě se do mě začal navážet, když jsem mu napsala, že já nejsem. Zasáhlo mě to. Zklamal mě? Spíš jsem zjistila, že se ho trochu bojím a že musím přehodnotit svůj postoj k němu. Nebudu ho už hájit. Ale ani zatracovat. Nemám v tom ještě úplně jasno, ale je to teda sakra lekce…
  2. Projekční kancelář mého otce nám připravila projekt na dům. Po celou dobu příprav s nimi byla složitá komunikace a i teď na konci jsem zjistila, že vlastně vůbec nechápu, jak uvažují. Když jsem chtěla vědět, kolik co bude stát, nebyli mi schopni nic říct, padaly různé zmatené cifry, na jejichž základě jsme se rozhodovali o tom, co a jak uděláme… a teď na konci se ukázalo, že bychom si výraznou část trápení mohli ušetřit, kdybychom vynaložili asi o tři tisíce korun navíc. Což nám ale nikdo před tím neřekl. Co teď s tím? Má smysl se na ně zlobit? Něco říkat? Nemá. Ale člověk teda občas nechápe.
  3. Ať to není jen negativní – zkouším zase začít běhat. A překvapivě to jde. Sice na to bylo potřeba několik odbloků, ale rozdíl je znát. Včera jsem dokonce svým hlemýždím tempem vyběhla i kopec, který by mi dřív dělal problémy. Postupně se propracovávám k tomu, že se zbavuju té tíhy, která mě při běhání táhla dolů a nutila zastavovat. Když pominu různé fáze, kdy mě včera při proběhnutí ledasco táhlo a píchalo, tak celkový dojem byl dobrý a běželo se mi docela lehce. To je ten pocit, ke kterému se chci vracet. Snad to půjde. Ale nějaké dluhy ještě pořád mám… Uvidíme. No pressure.
  4. Sobotu jsme strávili na vojenském dnu ve Strážnici – byli tam chvíli moji rodiče i Radimovi rodiče (i když se potkali jen na chvilku a letmo), a přestože si převážnou většinu času na něco stěžovali, myslím, že si to užili. Stejně jako my. Byli jsme tam od osm do pěti, dokonce jsme mohli jet autem do areálu a okupovali jsme jeden z cihlových domečků. Zažili jsme různá milá čekaná i nečekaná setkání – já například s profesorkou z gymnázia, Radim třeba s podobně nadšenými badateli ať už z jižních Čech nebo dokonce z Anglie. Těšila jsem se, ale až tak inspirativní a nabité jsem si to nepředstavovala! Fakt super :-)
  5. Neděle nám uplynula převážně v Lužicích. Maminka slavila narozeniny, a byli jsme tam skoro celý den, takže byla příležitost pozorovat chod rodiny v akci. Rodičové pro nás asi budou ještě dlouho zdroj témat k zamyšlení. A není to vždy jednoduché. Vlastně to není jednoduché nikdy. Někdy to hodně brnká… Ale to nevadí. Je to každopádně poučné.
  6. Kolegyňka v práci má nějaké zdravotní potíže, ale snad to bude v pořádku. Inspirovalo mě to k objednání na pravidelnou prohlídku. Vždycky váhám, jestli má smysl na ně chodit, když mi nic není, a tak to odkládám a většinou se objednám až když se objeví nějaká takováto připomínka…
  7. Ameriku devastuje Irma. Přeju jim, ať to ustojí!

S láskou

s

Sedm věcí XXV.

Prázdniny končí! Je poslední srpnový den, poslední opravdu teplý den, symbolicky by se dalo říct, že léto končí a přichází podzim, což připomínají i ranní či večerní dramatické horizonty s červánky nebo to, že se dříve stmívá. Přestože už nejsme školou povinní, konec prázdnin pro nás pořád význam má. Končí doba malin nezralých a vracejí se povinnosti. Končí doba dovolených a hurá do práce :-)

Uplynulý týden přinesl mnoho důvodů k vděčnosti:

  1. Když se tak kolem sebe dívám, mám pocit, že to teď nějak funguje – mám teď na mysli vztahy – že jsou tak nějak všichni v pohodě. Nemyslím tím, že jsou dokonale šťastní, ale prostě tak nějak všichni plynou a je klid. Asi je jen zdánlivý, a možná je to jen tím, že zarputile odmítám brát na vědomí zprávy o přelétajících raketách, trestních oznámeních nebo vtipných bonmotech… Možná je to špatně. Na druhou stranu, i kdybych se tím vším trápila, ve svém mikrosvětě budu žít stejně, budu se chovat stejně, budu milovat stejně. Nebo by mě to možná inspirovalo milovat víc. Protože právě ve světle těchto všech špatných zpráv si o to bolestněji uvědomuju, jak důležité jsou dobré vztahy, láska, integrita…
  2. V sobotu jsme strávili příjemný den ve společnosti Radimových rodičů a jejich přátel, případně ve společnosti našich přátel. Všechno se to tak příjemně točilo okolo běhání, a bylo to prokládáno pivem, dobrým jídlem, medailemi, jakož i intimními rozhovory či pohodou z toho, že prostě jsme spolu. Díky za to a díky i za to, že už si to umím v klidu vychutnat.
  3. O neděli jsme se chvilku nechali unášet větrem v oblacích, byli jsme pokřtěni všemi živly, a pak jsme se nechali unášet volným časem, sněním, dobrým jídlem a pitím, doháněním všeho možného… prostě volnem. Díky za to.
  4. Zatím to možná zní docela poeticky, ale bojujeme i s různými trápením, hledáme, pátráme, plácáme se v tom a nevíme… Jako by mít jasno bylo něco, bez čeho nelze žít. Jako by nespokojenost do života nepatřila a všechno se mělo vznášet na růžovém obláčku. Jako by vždycky měla panovat idyla. Není to tak. Každý den je jedinečný, každý den je zvláštní, každý den je cenný. Každý den je posvátný. I ten, který prosedíme v práci, k níž máme odpor. I ten, kdy se vrátíme domů, a nevíme, co máme dělat. Díky za ně.
  5. Zatím máme pořád budoucnost. Ráda o ní sním. Jaká bude a jaká budu já. Zatím pořád ji máme.
  6. Nejsme na to sami. Někdy to tak vypadá, někdy máme takový pocit, a možná je to v jistém smyslu tak, že sami jsme – že nám nikdo nemůže nikdy dokonale porozumět, nikdo nemůže dokonale proniknout do našeho světa. To ale možná není ani pravda a ani to nemusí být to nejpodstatnější. Nejsme v tom sami. Když se nad tím zamyslíme, věřím, že každý z nás najde ve svém okolí lidi, u nichž najde porozumění a podporu, kteří ho podrží a pomůžou. Díky za to.
  7. Máme mnoho lásky. Nejen té partnerské. Je jí kolem všude hodně. Všímejme si jí, přijímejme ji a dávejme ji dál. Nikdy se totiž nevyčerpá.

s

Sedm věcí XXIV.

Uplynul další krásný týden plný mnoha zážitků a dojmů. S překvapením jsem zjistila, že už je konec srpna a prázdniny se chýlí ke konci. I když nejsem dítko školou povinné (což je taky důvod k vděčnosti), pořád to vnímám jako milník – možná proto, že máma je učitelka a prázdniny u nás prostě měly jiný režim. Teď už žádné prázdniny nemám, ale možná jsem během nich zažila víc, než když jsem je měla.

  1. V minulém děkování jsem zapomněla poděkovat za bedýnku krásných růžovoučkých a slaďoučkých broskví, kterou jsem dostala, takže to teď napravuji!
  2. Moc fajn byla sobotní svatba – byla jsem jen na obřadu, ale bylo mi ctí jít se podívat, jak se žení kolega a po všech stránkách to byl moc milý a inspirativní zážitek.
  3. Neděli jsem strávila na ženském kurzu o pánevním dnu – netušila jsem, kolik je v něm svalů :-) A ve středu mi zase moc prospěla hodina jógy. Je to fakt boží.
  4. Díky za to, jak Radim a jeho tým krásně a bez nějakých výraznějších potíží zvládli svůj štafetový závod od Tatier k Dunaju. Přijeli doslova nabití dojmy, a to je moc krásné.
  5. Pondělní odpoledne se neslo ve znamení domácí pohody. Prostě jsme nic nedělali. Taky dobrý :-)
  6. Když jsme byli týden na západě a byla ta velká vedra, uschly mi skoro všechny rostliny na balkóně, dokonce i jeden tymián. Pohled na ten mrtvý balkón jsem moc dlouho nevydržela a rozhodla se ho znovu osázet. Je to taková metoda pokus-omyl aneb kdo přežije. Z každého turnusu zůstane pár statečných, co přežijí ostré slunce, nepravidelnou zálivku, neustálý vítr… Kloubou dolů. Další pionýři tentokrát jsou zimolez kamčatský, tavolník, tamaryšek, fikovník, tymián a libeček. Tak uvidíme, kdo z nich bude na svém místě za rok touto dobou… každopádně ten pohled na balkón je teď mnohem veselejší a mně to zahradničení čas od času prostě děsně baví.
  7. A díky v neposlední řadě za včerejší moc příjemné posezení s přáteli. Jen houšť.

s

Sedm věcí XXIII.

Uplynul další fascinující týden.

  1. Díky za milé setkání se spolužačkou z gymplu, s kterou jsme dlouhá léta seděly spolu v lavici. Teď se vídáme jednou ročně, a probíráme život. Je fajn, že se má dobře. Jen to druhé dítko, kdyby se jim podařilo!
  2. Díky za milé setkání minulý týden v pátek s kamarádem z gymplu, kterého jsem asi tak patnáct let neviděla. S manželkou nás s Radimem okamžitě přijali za vlastní a pohostili vínem, kořalkou a pivem, všechno z toho domácí. Odcházeli jsme pěšky po půlnoci a museli jsme auto vyzvednout až druhý den. A před odchodem jsme ještě dostali příjemné kázání o tom, co je v životě nejdůležitější. Díky, Mirku!
  3. V sobotu jsme byli obohaceni o kanystřík čerstvě vypálené meruňkovice. Docela bychom řekli, že se povedla. Mirek nám k tomu vnuknul ideu založit archiv, takže kromě roku 2015, kdy bylo meruněk i pálenky málo a už nezbyla, můžeme archiv vesele zakládat z ročníků 2014 (před Radimem), a 2016 a 2017 (již s Radimem).
  4. Vůbec nám bylo těch ideí o uplynulém víkendu vnuknuto více, tak uvidíme, co se z toho časem vyvrbí.
  5. Neděle pokračovala dalšími příjemnými setkáními. Na jedno z nich jsme vyjížděli již značně hladoví s nejistými vyhlídkami, a byli jsme úžasně nakrmeni :-) I mezilidské zážitky byli příjemné. A zase bylo mnoho možností pozorovat, kolika různými strachy lidé kolem nás (a některými i my sami) trpíme. Holt, každý máme něco…
  6. V tomto pracovním týdnu se nám dokonce i jednou podařilo, že Radim přišel za světla domů, kde již byl mnou očekáván. Jak člověk najednou ocení i tu obyčejnou krásu toho, když jste doma a muž přijde domů :-) Oba jsme s překvapením konstatovali, že si nepamatujeme, kdy naposledy se to stalo :-) Ne snad, že by Radim nechodil domů, ale v tomto hektickém tempu chodíval často buď večer, nebo jsem ho vezla, nebo jsme byli spolu někde jinde než doma…
  7. A vůbec jsme si konečně užili trochu klidu. Jak o víkendu, tak během týdne. Díky za to všechno…

s

Sedm věcí XXII.

Ještě jsem stále nevyrovnala skluz a dlužím poděkování za předchozí týden, tak vzhůru do toho!

  1. Díky za další dávku upřímnosti. Bylo to tentokrát hodně poučné, hlavně pro mě, když jsem vypozorovala, jaké některé nepřiměřené reakce na některá sdělení mám… Můžu se pokusit to teď aspoň změnit.
  2. Díky za moc příjemnou hodinu jógy. Zítra jdu na další.
  3. Díky všem kamarádům, s nimiž jsme něco domlouvali, že nám vyšli vstříc a my jsme byli schopni náš náročný program plně zrealizovat…
  4. Díky za milá setkání minulý čtvrtek v Praze. Akorát jsem zjistila, že mě občas vlastně trochu zneklidňují, že se některými dobře míněnými poznámkami nechávám příliš vykolejit, přestože vnitřně vím, že nejsou trefné. Nebudu to už dělat.
  5. Díky za to, že vidím, že dokážu chvilku fungovat i v hektickém tempu. Člověk oseká všechno, co není esenciálně důležité, jako například úklid, čtení, odpočinek… a chvilku to jde. Což je super. Dřív by mě to stresovalo víc. Tím nechci říct, že to tak jde dlouhodobě, alespoň u mě ne… Volno mi pak chybí, stýskalo se mi už i po vaření :-)
  6. Díky za to, že jsme všechno zvládli.
  7. Poslední dobou nebyl vůbec čas na čtení. Spolu s tím cítím, že poklesla i moje potřeba číst. Je to po tolika letech intenzivního hltání knih zvláštní pocit. Díky za něj.

s

Sedm věcí XX. a XXI.

Mám dva týdny výpadek, takže to bude tentokrát za dvonásobnou dávku dní a dvojnásobná vděčnost. Předminulý čtvrtek jsme vyrazili s Radimem na západ, minulý čtvrtek jsme byli… kde jsme to byli?… jo, aha, v Anglii… takže sem budu směřovat svoje postřehy a díky.

  1. Díky Lucince za to, že nás do Anglie pozvala.
  2. Díky Radimovi za to, že nápad jet autem do Anglie šmahem nezavrhl a místo toho naplánovat úžasný roadtrip nejen do Anglie, ale i do historie, sociologie, politiky, gastronomie, atp.
  3. Díky mému zaměstnavateli za možnost vyrazit takto do daleka služebním autem.
  4. Díky Evropské unii za možnost vyrazit takto do daleka (v podstatě jen s dvěma pasy a platebními kartami) a hlavně za možnost vidět, jak to na tom západě skutečně vypadá. Máme co dohánět.
  5. Díky za mobilní telefony a levnější roaming – občas se to hodilo.
  6. Díky všem ubytovatelům z AirBNB – některé jsme viděli osobně a byli všichni moc příjemní, stejně jako jejich volné příbytky.
  7. Lucince s Jakubem děkuji za moc příjemný pobyt a za to, jak o nás úžasně pečovali! Měli jsme se tam jako v bavlnce :-)
  8. Díky za super počasí. Neměli jsme vedro, a přestože trochu pršelo, tak to bylo na správných místech (Anglie), případně někde, kde už to moc nevadilo.
  9. Díky za dálnice. S nimi byl ten přesun doslova pohodový, přestože se na desítkách úseků opravovaly.
  10. Díky za možnost strávit s Radimem tolik času. Řekla bych, že s tím nemáme problém. Občas se samozřejmě nějaké nervózní chvilky našly, ale jestli byly za celou dobu tak tři, tak to bylo moc, a většinou byly vyvolány okolnostmi typu „nevím, kam mám jet“, a tak podobně.
  11. Díky za možnost ochutnávat místní speciality – ať už jde o pivo, chleba, hranolky, čokoládu, čaj nebo podobné věci. Tím je pro mě to poznávání cizích krajů jaksi plnější – nejen, že obdivuju, jak tam mají krásně, ale k tomu ještě můžu ochutnat, co tam jedí – a nemyslím tím žádné laskominy nebo extrabuřty, prostě jen takovou tu klasiku jako bageta, vafle, fries… super zážitek :-)
  12. Díky za možnost vidět všechna ta zajímavá místa – a nejen ta turisticky profláknutá, ale i ta smutná, těžká – válečná pole a jejich připomínky, zákopy a muzea. Těžko to nesu, ale cítím, že je to potřeba – člověk si aspoň víc (i když bolestně) uvědomuje, co je skutečně důležité…
  13. Díky za to, že mám domov, kam se můžu vrátit.
  14. Díky za to, že jsme na to dva.

S láskou

s

2017-08-01 10.39.40 (1).jpg
Památník padlým Kanaďanům kousek od Arrasu.