Modrá turistická značka

devadesátá léta

Šli jsme jednou s taťkou (jen s ním – mamka se ségrou asi zůstaly někde na ubytování) na jedné dovolené na túru. Vůbec nevím odkud a kam, ale šli jsme po modré turistické značce. Skrz les, na kraj louky… a tady jsme váhali. Cesta pokračovala po rozhraní lesa a louky kolem louky, ale značku jsme neviděli.

Taťka vytahuje mapu a hledá na ní, kudy dál, a nakonec konstatuje, že máme pokračovat na protilehlý roh louky, a že ta cesta po rozhraní lesa a louky tam vede, takže po ní půjdeme. Přišlo mi to nějaké divné – proč na ní tedy není značka? – a nakoukl jsem do mapy též. Vidím, že má sice pravdu, ale zároveň taky vidím, že značka vede napříč přes louku, a nikoliv po cestě na okraji lesa. Tak ho na to upozorňuju a říkám, že když je tam značka, tak se tam přece určitě dá pohodlně projít, a chci jít po louce.

Následuje však překvapivý sled argumentů, proč po louce ne-e: Pěšinka není skoro znatelná, bude tam mokrá tráva, kdo ví jestli trefíme na správný bod na konci louky, cesta po kraji lesa je pohodlnější… atd. Dobrá, navrhuji tedy, tak ty jdi po okraji lesa a já půjdu přes louku a potkáme se na druhé straně (to zní malému Radimovi jako dobrodružný manévr!) – a vyrážím. To on však odmítá a neochotně se pouští za mnou. Dává ale všemi možnými neverbálními způsoby najevo, že on tudy jít nechce.

Celý zmaten z něj celou cestu usilovně páčím, co mu na téhle milé pěšině připadne tak strašného, že tak zásadně odmítá ji použít, a proč zároveň odmítl jít okolo sám a jde proti své vůli se mnou. A až na konci, na okraji lesa, mi oznamuje, že se někde dozvěděl, že v této lokalitě se vyskytují zmije a turisté si na ně mají dávat pozor. A zmije se, jak známo, rády vyhřívají právě na lukách zalitých sluncem – takže by bylo rozhodně rozumnější jít po okraji lesa.

Což – kdyby to býval řekl hned – bych jako malé dítko určitě nerozporoval a šel bych s ním poslušně po lesní cestě…

Poučení: Tím, že před ostatními budete tajit skutečné důvody pro své jednání a vymýšlet si zástupné, ničemu nepomůžete. A není to k nim fér.

Reklamy

Lego

devadesátá léta

Když jsem byl ještě malý, ale už ne tak malý, abych věřil na Ježíška, měl jsem období, kdy jsem si hodně hrál s legem a na několikery Vánoce po sobě jsem si přál (a taky dostával) krásné sady lega – ne takové ty krabičky s jedním autíčkem a panáčkem, ale ty velké krabice obsahující celé „téma“ – nemocnice, zoologická zahrada, ostrov s vilou, atd.

Už dlouho před Vánoci jsem si prohlížel katalogy lega a pak našim dával tipy na to, které by se mi nejvíce líbily. Toho roku jsem si vybral tři sady – hasičskou stanici, policejní stanici a benzinovou pumpu – s tím, že bych si přál některou z nich. Našim jsem to dostatečně zdůraznil, a nějaký ten týden před Vánoci, když jsem byl chvíli sám doma, jsem udělal to co prý dělá každé dítě – zkusil jsem, jestli nenajdu skrýš, kde rodiče mají schovány nachystané dárky. A samozřejmě jsem ji našel – a v ní krabici lega na téma benzinová pumpa. Měl jsem radost a těšil se na „překvapení“ pod stromečkem;-)

Pár dní před Štědrým dnem mi najednou taťka donesl katalog lega znovu, a znovu se mě ptal, které se mi líbí a které bych chtěl. Ocenil jsem jeho vychytralost, s jakou maskuje to, že již má dávno pořízeno;-), a znovu mu ukázal ty tři „vyvolené“ sady. A pak se mě zeptal, kterou z nich bych chtěl úplně nejvíc.

Eh… Ještě než jsem zjistil, kterou sadu skutečně dostanu, preferoval bych asi hasiče. Věděl jsem ale už díky svému čmuchání ve skříních rodičů, že dostanu benzinku, což taky nebylo špatné (byla to koneckonců jedna z mých vybraných sad). A bylo mi jasné, že svou odpovědí na tuto otázku na tom už nic nezměním. Napadlo mě ale, že svou odpovědí můžu tátovi udělat radost (když mu potvrdím, že ta, co vybral, je právě ta, kterou bych dostal nejraději), a nebo ho možná zklamat (když řeknu jinou). A tak jsem řekl, že benzinku – a v duchu se usmíval nad jeho spokojeným výrazem, který to vyvolalo.

Poučení: Nepokládejte otázky, na něž ve skutečnosti nechcete slyšet odpověď. 

O krájení melounu a síle očekávání

Stala se nám na našich cestách takováto příhoda – požádala jsem Radima, aby ukrojil meloun (jediný nůž, který byl v tu chvíli k dispozici byl jeho rakouský armádní nůž), jelikož jsem se o to před tím pokusila a moc mi to nešlo. Radim se toho ujal a meloun uchopil tak, že to hned ve mně vyvolalo myšlenky na to, jak je takový úchop nebezpečný. Pronesla jsem něco jako že se na to nemůžu dívat a odešla jsem něco vybalovat za roh. Za pár okamžiků se Radim pořezal. Ne nějak vážně, ale ani ne nějak málo.

A já od té doby přemýšlím nad tím, jak i takovéto příběhy mají zajímavé rozměry. Jak moc ho ovlivnilo, že jsem mu dalo najevo, že mi jeho úchop melounu přijde nebezpečný? Radim není zvyklý krájet meloun každý den, a už vůbec ne tímto nožem. Sám si hledal, jak nejlépe meloun držet a vybral si takto. Měla jsem mu říct, aby melou chytil jinak? Pořezal by se, i kdybych nic neřekla?

s

Pýthiino proroctví

Úžasný byl areál v Delfách s Appolonovým chrámem, kam si svého času chodili pro radu mnozí vládci i obyčejní smrtelníci…Jaké proroctví vyjevila Pýthie nám (přestože jsem si žádnou konkrétní otázku nepoložila!)? Naše proroctví znělo takto: Krásné věci jsou již za obzorem.* Díky, kněžko, za takovou nádhernou věštbu!

s

* Zajímá vás, jak nám ho vyjevila? Když jsme vešli do areálu, minuli jsme slečnu s nápisem na tričku Beatiful things are on the horizon ;-)

Střípky z Vltava runu 2018

Na Vltava Run jsme se registrovali v listopadu 2017. Pak jsem půl roku hypnotizovala kalendář (máme takový velký, nástěnný, kde je vidět celý rok a VR jsem tam velkým písmem i s logem vyznačila), kdy už to bude a trochu se bála, jak to zvládnu, když mi to běhání jde hůř a hůř. A pak to najednou bylo tady a během okamžiku to uteklo a bylo to pryč.

Pár střípků z mého pohledu:

  1. Měli jsme nejskvělejší tým, kterému nevadily dvě slabší běžkyně, přičemž moje tempo bylo skutečně kolem 8 minut na kilometr. I tak jsme doběhli v čase 32 hodin, což mi přijde skvělé a jsem vděčná všem těm našim báječným běžcům, že mi umožnili se takovéto akce zúčastnit. Naprosto jsem se jim nemohla rovnat, ale díky nim jsem se mohla zapojit i tak. Díky za to, jsem nesmírně vděčná. A velký dík Martinovi, který je naprosto famózní běžec (a překvapil mě, když přiznal, že ho taky někdy píchá v boku :-)), který si vzal můj poslední úsek. Asi bych ho zvládla, ale trápila bych se a trvalo by to dlouho.
  2. Snažila jsem se to týmu vrátit aspoň trochu v tom, že jsem polovinu času řídila a hodně fotila. I to byla obrovská zábava a doteď mě pohled na všechny ty krásné fotky hřeje u srdce.
  3. Byla to velmi zajímavá zkušenost – dvě noci skoro nespat, do toho velké fyzické výkony, neustále být ve střehu a hlídat, kdy kam jedeme, kde zaparkujeme, jak vyjedeme, kdy kdo doběhne a v kolik máme být na dalším místě. Cítila jsem se překvapivě dobře. A to, že jsem dokonce na dvě hodiny usnula i ve spacáku v trávě mě docela příjemně překvapilo.
  4. Vltava run je fascinující akce obrovského rozsahu – obdivuji velice všechny ty dobrovolníky, organizátory, fotografy, hasiče, kuchaře, zkrátka všechny, kdo ve svém volném čase stojí na předávkách a zapisuje časy, organizuje řidiče, případně ohřívá párky a rozlévá čaj. Úžasné a smekám.
  5. Je taky fascinující sledovat, jak ego některých lidí nezná mezí a jak jsou kvůli několika ušetřeným vteřinám ochotní zkomplikovat dopravní situaci – to byla asi jediná místa stresu – zvlášť když jsem měla řídit a viděla bezohlednost některých řidičů, kteří místo toho, aby chvilku postáli a situaci odlehčili, cpali se do mezer, které ještě nebyly dost velké a všechny ostatní tím stresovali. Zbytečně. Ale OK, i to k tomu zjevně patří a jsem vděčná za to, že naše auto nedošlo újmy, ani že jsme žádnou újmu nezpůsobili. U našeho druhého auta tomu tak bohužel nebylo, nabral je autobus, ale kdybyste viděli ten chaos na předávkách, divili byste se spíš tomu, že nehod nebylo víc.
  6. Zajímavá byla taky ta zkušenost, že z mé zkušenosti to byl vlastně jakýsi sólo závod – jste sice neustále ve velkém chumlu lidí, ale vlastně sami. My jsme žádný spřátelený tým neměli, nikoho jsme neznali a nepoznali, prakticky s nikým jsme nemluvili, s nikým jsme se neseznámili a nespřátelili. Každý se běží to svoje, v chumlu sám.
  7. Zjistila jsem, že je mi velice nepříjemné, když mne ostatní běžci při běhu zdraví nebo povzbuzují. Není to jejich chyba a vůbec jim to nezazlívám. Ani nevím, proč je mi to tak nepříjemné. Možná proto, že neběžím, protože to nejde. A když mi někdo řekne, že to rozběhám, tak si připadám jako simulant. No, ve srovnání s ním možná jsem, ale ve srovnání se sebou ne. Do příště to třeba natrénuju – jak běh, tak zvládání toho povzbuzování :-)
  8. Kolegyně v práci už začala plánovat, jak příští rok sestaví vlastní tým. Radim už ho i sestavil, byť tentokrát v trochu hardcore variantě – v týmu sníženém na 8 běžců ;-) Je to krásné a doufám, že se nám ho podaří zaregistrovat. Běžet s nimi nepoběžím, ale určitě udělám co bude v mých silách, aby mohli běžet. Bylo to moc fajn.
  9. Sice jsem si před Vltava runem říkala, že si ho musím užít, jelikož pak s běháním končím, teď už si nejsem tak jistá. Opadla všechna očekávání, už nemusím běhat určité kilometry v určitém tempu, ale můžu zase zkusit běhat jen tak, až se mi fakt bude chtít a klidně pomalu, tak třeba si spolu k sobě zase najdeme cestu. I kdyby tohle byl jediný důsledek, který pro mě Vltava run měl, asi by to stačilo.

Díky.

s

Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči

Jak už tady Soňa zmínila, byl u nás na návštěvě jeden z mých kamarádů, kterého jsem neviděl téměř rok. Rozhodl se prý, že s každým z těch svých pár kamarádů, co má, se chce aspoň jednou za rok potkat, a já jsem byl myslím poslední v řadě. Je to kamarád ještě z dob základní školy a už jsem tu o něm jednou psal pod názvem Potenciálně smutný příběh. Bylo to dost náročné setkání, od okamžiku kdy odjel mám svrbění napsat o tom něco na blog, ale popravdě řečeno celý týden bojuju s tím, jak to vlastně uchopit.

Každopádně by se asi hodilo nejdřív prozradit, jak ten minule nakousnutý příběh dopadl. Stručná odpověď ale je, že nijak. Dítě nemají ani nečekají, k armádě se nakonec nedal (své angažmá ukončil po necelém měsíci základního výcviku), většinu letošního roku strávil pracovně v Německu, odkud se vrátil před dvěma měsíci naprosto znechucený, a rozhodl se – vstoupit do armády. Ano, bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči… ale to už jsem psal minule.  Takže po tom roce, co jsme se neviděli, je přesně tam, kde byl před rokem.

A dál to pojmu asi jako takovou mozaiku věcí, co mi utkvěly v paměti. Jednoznačně nejvýraznější z nich je všeprostupující téma peněz, které za ten den u nás zmínil minimálně desetkrát (aniž bychom se o tom kdykoliv skutečně bavili či bavit chtěli). Nejlepší bylo, když jsme jeli kousek autem a on se mi omlouval, že pojede pomalu a opatrně (což mi teda vůbec nevadí), protože „bourat je drahé.“ Ano, jasně, to je ten hlavní důvod, proč člověk nechce bourat…

Když už jsme na té silnici, fascinovalo mě, jak všichni všechno dělají špatně. Ten jede příliš vlevo, ten jede příliš uprostřed, ten jede příliš pomalu, ten jede příliš rychle, ten vycouval z parkování do cesty v našem dohledu (sice jsme nakonec nemuseli ani přibrzdit, ale nadávek si vysloužil celou řadu),… A ti silničáři! Tady nechali hrbol, tady na té cestě nezpevnili krajnice – a tady něco opravují a my je musíme objíždět! Opět mě nenapadá nic výstižnějšího, než že by to bylo k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.

Byli jsme se podívat na ukázku bitvy u Slavkova – to znamená hodinu stát v té zimě u bojiště a pak projít přes rozblácené pole podupané stovkami návštěvníků před námi. A víte, co našemu budoucímu vojákovi nejvíc vadilo (kromě toho že mu mrzly nožičky)? Jak z toho má špinavé boty! Vůbec je na pořádek a čistotu až obsesivně vysazený, takže když se ráno vzbudil na matraci vedle sedačky u nás v pokoji, kam jsme ho uložili, dřív než jsme vstali, poskládal nám do komínků nejen matraci a peřiny, na nichž spal, ale pro jistotu i všecek bordel, který se nám na té sedačce válel;-) Do kasáren dobrý, ale jestli do života…?

Jeden můj kamarád říká moudrou větu: Perfekcionisti jsou v životě chudáci; oni by chtěli, aby všechno bylo [jako ve škole] za jedna, ale život sám je tak za tři – a oni tím hrozně trpí. Tak to na něj sedí přesně. Navenek je vidět, že má strašně vysoké nároky na všechny a na všechno okolo – například jeho hodnocení německé(!) firmy, ve které pracoval, znělo, že to je „neskutečný bordel“ -, čímž činí jakoukoliv formu soužití s ním velmi náročnou (tímto vyjadřují můj obdiv jeho přítelkyni – vlastně už manželce). Ve skutečnosti má ale stejně hrozivé nároky na dokonalost i směrem sám k sobě – a samozřejmě jim (stejně jako okolí) ani on není schopen vyhovět. A z toho pak plyne věčná nespokojenost se sebou i se vším okolo – a taky obrovský strach z budoucnosti – z toho, že přinese změnu a rozbije mu i těch pár pečlivě sestavených dokonalých kousíčků jeho života, které se mu daří s vypětím všech sil udržovat pohromadě.

Ačkoliv jsem přesvědčen, že životem ve strachu ve výsledku trpí především dotyčný sám, má to ale i druhou stránku. A tou je, že takový člověk má pak tendenci kolem sebe tu frustraci šířit a konat tak, že ve výsledku sobě nepomůže (protože to ani není možné), ale jiným ublíží. (Ani se neptejte, koho například takový člověk volí ve volbách.) Proto je v zájmu nás všech, aby takových nešťastných lidí chodilo po světě co nejméně.

Jak a zda vůbec jim ale lze pomoci, to nevím…

Kdo je důležitější?

Byl jsem vyzvedávat auto v servisu. Pán, který ho vydává, má klíčky od aut společně s papíry pověšené na hřebíčku, který je umístěn v takové kukani, kde běžně sedí paní která řeší účetnictví. Ta paní už tam ten den nebyla, odešla domů, a pán neměl od kukaně klíč. Kukaň má však okénko, kterým paní věci podává, a on tím okénkem na hřebíček dosáhne, takže se pro klíček mohl dostat.

Když pro něj sáhl do kukaně, nešikovně zavadil o jeden visící papír a shodil klíček na zem (kam v žádném případě nemohl dosáhnout). V první moment se lekl, že to je můj klíček – ale rychle zjistil, že to byl naštěstí nějaký jiný, který dneska nepotřebuje… a opatrně sundal ten můj. A nyní začíná ta zábavná část:

Pán odložil můj klíček na stolek a začal si prohlížet papír od toho spadlého. Pak s ním přešel k jinému stolu. V šuplíku poměrně dlouho něco hledal, až vytáhl takový ten lepící papírek. Pak na stole našel fix. V papíru nalistoval správnou stránku a na papírek opsal číslo auta. Pod něj dopsal: „Klíč na zemi“. Papírek vzal a nalepil na papír od auta. Papír od auta vzal a přešel zpátky k okénku. Opatrně ho pověsil zpět na hřebíček. Následně posbíral všechny ostatní papíry, které musel při sundávání klíčků odložit, a rovněž je opatrně pověsil zpět na hřebíček. Pak přešel zpátky ke svému stolu a začal mi vydávat moje papíry a klíček.

A já v ten moment pochopil čeho jsem byl svědkem. Pán si prostě nejdříve vyřešil svůj problém se shozeným klíčkem, a pak se jal věnovat nadále tomu, proč jsem tam čekal já. To všechno, co jsem tu tak podrobně popsal (a vyznačil kurzivou) při tom klidně mohl udělat o těch pár minut později, až by mě „vyřídil“ a já bych odešel. Já bych to tak rozhodně udělal. On však ne. Protože prioritizoval svůj klid, resp. vyřešení svého interního problému, před časem zákazníka, resp. vyřešením zákazníkova požadavku. Kdežto já bych považoval za důležitější vyřídit nejdříve klientův požadavek, a až potom bych řešil svůj problém, který s ním nemá nic společného.

Je to už pár týdnů, co se tato příhoda odehrála, ale stále si na ni občas vzpomenu. A stále marně přemýšlím, kdo z nás dvou to dělá „správně“. Jistě, klienti budou určitě spokojenější s tím mým postupem. Ale není to třeba podstatná část důvodu, proč mě moje práce poslední dobou tak sere?

Blízká setkání třetího druhu – 23.9.2017 – Ostrava

Tuto rubriku jsem zavedla proto, abych měla prostor, kde bych poděkovala různým známým i neznámým lidem, kteří mi určitým, pro mě významným, způsobem vstoupili do života, a nějak ho ovlivnili nebo změnili. Teď pozoruju, že jsem do ní už dlouho nic nenapsala a vlastně ani nevím, jestli je to proto, že taková setkání nebyla, nebo jsem je prostě jen pominula bez zápisku. Další takové setkání už ale nepominu – odehrálo se v sobotu na prohlídce ostravského dolu Michal.

Prohlídku s námi procházel jeden úžasný pan průvodce, Jiří Januszek, který připomínal svým projevem nějakého univerzitního profesora, až na to, že to je bývalý havíř. Nejen že celá prohlídka byla naprosto profesionální, navíc plná milých vtípků nebo postřehů z hornického života, ale co bylo pro mě nejvíc, byla taky velice lidská.

Na závěr prohlídky nám milý pan průvodce dal ještě jednu krásnou radu do života asi v tom smyslu, že o vlastní štěstí se můžeme postarat jen my sami. A nebyla to fráze. Věřím, že pan Januszek tuto svoji radu žije. Kdyby chtěl, jistě by našel mnoho důvodů proč být zahořklý starý pán. Místo toho ve svém důchodovém čase vyráží průvodcovat do dolu, a velice si toho užívá. I já jsem si to užila. A odnesla si domů kromě mnoha zajímavých poznatků taky trochu „slunce v duši“.

Děkuji!

s

Jak jsme letěli balónem

Po náročných běžeckých výkonech ze soboty jsme se rozhodli okořenit si nedělní ráno namísto odpočinku vstáváním v 5:10 a následným letem balónem. Tedy, výmysl to byl můj, ale Radim se bez váhání přidal.

Let začal srazem v 6:15 s pilotem, což byl padesátník v umolousaném tričku, který nás mezi kuřáckým chrchláním a popotahování z další cigarety hned na začátek stihl informovat, že už je teda dost unavený, protože letí už dvanáctý let po sobě, je do večera v balónu a ráno brzo vstává. Následně zkontroloval na letišti počasí a oznámil nám, že přešla jakási oblačnost, která hrozila, že nepoletíme.

Po srazu všech účastníků (letělo nás asi osm) jsme se teprve přesunuli na místo skutečného odletu na louku o půl kilometru dál. Nejprve došlo ke zkušebnímu vypuštění balónku, abychom zjistili, jestli nahoře fouká. Foukalo. Foukalo ovšem i dole, což je ukázalo jako mírná komplikace, protože to znamenalo dramatičtější koordinaci při nafukování balónu a nastupování. Nám amatérům vážnost situace došla, až když na nás pilot ze všech sil začal řvát „Nastupovat! Rychle! Zatížit koš! Letíme!“ Všichni jsme nahopsali do koše, což není tak úplně snadné, když máte koš po prsa, ale podařilo se to. Následně jsme s Radimem došli k závěru, že problém nebyl v tom, že by balón odletěl, jelikož byl přivázán ještě k autu, ale vznesl by se do výšky, ve které by se už špatně nastupovalo :-)

A tak jsme odstartovali. Navzdory mým předpokladům jsem se vůbec nebála a po počátečním rozechvění a rozkoukání, kde kdo stojí, kolik máme kolem sebe místa a jak daleko pod námi je země, jsme se ocitli asi 500 metrů nad zemí, v mírném oparu a nádherném tichu, které narušoval jen občasný hovor účastníků, hučení hořáků, případně pilotovo sdělení, že si v tom zmatku při odlétání zapomněl dole mobil a výškoměr. Naštěstí jednoho z účastníků doprovázela na zemi manželka, která nám pomohla zprostředkovat kontakt se zemí a navigovat pilotovu přítelkyni (resp. jednu z matek jeho dětí, jak se později vyjádřil), aby nás při přistání snadněji našla. Ještě následoval nácvik přistání pro případ, že by bylo i dole větrno, který si nezadal s nácvikem nouzového přistání v letadle, až na kyslíkovou masku, samozřejmě.

Následně už let probíhal bez komplikací. To, jestli stoupáme nebo klesáme si pilot ověřoval drobením tabáku z cigaret do vzduchu, a tak jsme se mohli bez obav nechat unášet větrem. Nakonec se ukázalo, že nás vítr unáší směrem k Lednici, takže jsme kromě Pálavy nakonec měli možnost pozorovat z výšky i Lednicko-valtický areál, což, podle pilota, je událost, která se i jemu stane maximálně jednou za deset let.

Po té, co jsme přeletěli Lednici, pilot konstatoval, že tady nefouká a tudíž nácvik nouzového přistání můžeme zapomenout, jelikož přistaneme v pohodě. A jak slíbil, tak udělal. Elegantně nás snesl k zemi, kde to jen mírně drclo, a byli jsme dole. Několik z nás vystoupilo, balón se vznesl do výšky asi 1,5 metru nad zemí a podobně jako se vznášela auta třeba v Arabele zůstal viset ve vzduchu, abychom ho mohli dotlačit na vozík. Až byl koš balónu na vozíku, položil se teprve balón na zem a nám začalo čekání na to, až se balón trochu vypustí, aby se mohl smotat. Tento čas jsme využili ke křtu prvoletců, což spočívalo v tom, že jsme dostali tituly jako Kněžna Soňa z Lednice a Kníže Radim z Lednice (podle místa přistání) a byli jsme pokřtěni všemi čtyřmi živly – vduchem (pilot nám foukl do vlasů), ohněm (škrtl nám u hlavy zapalovačem), vodou (polil nám trochu vlasy šampaňským) a zemí (hodili nám do vlasů trochu hlíny). Mě to moc bavilo, nicméně jedna z účastnic na to měla dost odlišný názor a snažila se vyjednat, aby jí na vlasy nic nelili. Jelikož ale byla na konci řady, tak nejen, že jí to nalili na vlasy, ale jako poslednímu jí nalili trochu šampaňského i za krk, což pak do konce akce obtížně rozdýchávala.

Následně nám pilot sdělil, že byl před letem tak nervózní, že se nemohl ani nasnídat, načež si dvakrát loknul šampaňského a začal se balit balón. To připomínalo balení velkého spacáku a šlo nám to docela dobře. Pak už nás jen pilot převezl na místo, kde jsme ráno nechali auta, a náš mimořádný zážitek skončil a my jsme jeli domů. Cestou jsme ještě zakoupili dvě lahve prvního burčáku a zbytek dne jsme si užívali příjemnou pohodu v burčákovém opojení, kterou jsme posílili dvouhodinovým odpoledním spánkem, na který navázal vydatný spánek noční.

Děkujeme! Bylo to krásné!

s

Ohlédnutí za blanenským půlmaratonem

Radim v sobotu běžel Půlmaraton Moravským krasem. Já ještě před ní, spolu s Radimovým tatínkem, jsem běžela závod na 2,4 kilometry, jelikož jsem v tom Radimova tatínka nechtěla nechat samotného :-) Umístila jsem se nakonec 3. od konce s časem 17:44 a ztrátou na vítěze 10:46, což je můj konzistentní výsledek, dalo by se říci.

Celá akce byl ovšem opět fascinující zážitek a chtěla bych tu vyjádřit obdiv mnoha lidem:

  1. Obdivuju všechny, kdo běhají. Pro mě je to dost náročné, a není to jen o tom, že nemám natrénováno. Nemám na to hlavou, a ta se bohužel dost blbě trénuje.
  2. Obzvláště obdivuju všechny, kdo běhají ve vedru. Já jsem měla pocit, že na těch našich 2,4 kilometrech klidně mohla být občerstvovačka :-) Slunko peklo, vzduch se ani nehnul a v hrdle bylo vyprahlo, ale nakonec jsem to taky nějak zvládla…
  3. Obdivuju všechny fanoušky závodníků! Bylo jich tam hodně a fandili usilovně, a nešlo vždy o rodinné příslušníky, prostě fandili jen tak, pro radost.
  4. Obdivuju sílu lidského těla a lidské mysli. Na trati byl jeden klučina, co běžel nad své možnosti a v cíli se nehezky zhroutil. Je fascinující sledovat, jak dokázal hlavou udržet tělo tak, aby do cíle doběhlo (byť si myslím, že to dělat neměl a že měl běžet víc na pohodu!), a je fascinující sledovat, že to to tělo dokázalo. Vůbec bylo zvláštní běžce před cílem pozorovat – někteří měli dost sil či odhodlání na fantastické finiše sprintem, někteří už před cílem zvolňovali, protože už viděli, že tam jsou a že už to můžou pustit..
  5. Obdivuju všechny dítka, co natěšeně postávala podél koridoru a čekala na svoje rodiče, aby se k nim mohla na posledních 200 metrů připojit.
  6. A obdivuju všechny rodiče (viděla jsem hlavně tatínky), kteří těch 200 metrů před cílem prdí na čas, a radši čapnou ta dítka za ruku a běží s nimi. A že ta dítka někdy valila skoro rychleji než ti tátové :-))
  7. Obdivuju všechno, co do toho dávají maximum. Myslím, že jich tam byla většina. To já neumím a klaním se vám všem.

s