Blízká setkání třetího druhu – 23.9.2017 – Ostrava

Tuto rubriku jsem zavedla proto, abych měla prostor, kde bych poděkovala různým známým i neznámým lidem, kteří mi určitým, pro mě významným, způsobem vstoupili do života, a nějak ho ovlivnili nebo změnili. Teď pozoruju, že jsem do ní už dlouho nic nenapsala a vlastně ani nevím, jestli je to proto, že taková setkání nebyla, nebo jsem je prostě jen pominula bez zápisku. Další takové setkání už ale nepominu – odehrálo se v sobotu na prohlídce ostravského dolu Michal.

Prohlídku s námi procházel jeden úžasný pan průvodce, Jiří Januszek, který připomínal svým projevem nějakého univerzitního profesora, až na to, že to je bývalý havíř. Nejen že celá prohlídka byla naprosto profesionální, navíc plná milých vtípků nebo postřehů z hornického života, ale co bylo pro mě nejvíc, byla taky velice lidská.

Na závěr prohlídky nám milý pan průvodce dal ještě jednu krásnou radu do života asi v tom smyslu, že o vlastní štěstí se můžeme postarat jen my sami. A nebyla to fráze. Věřím, že pan Januszek tuto svoji radu žije. Kdyby chtěl, jistě by našel mnoho důvodů proč být zahořklý starý pán. Místo toho ve svém důchodovém čase vyráží průvodcovat do dolu, a velice si toho užívá. I já jsem si to užila. A odnesla si domů kromě mnoha zajímavých poznatků taky trochu „slunce v duši“.

Děkuji!

s

Reklamy

Jak jsme letěli balónem

Po náročných běžeckých výkonech ze soboty jsme se rozhodli okořenit si nedělní ráno namísto odpočinku vstáváním v 5:10 a následným letem balónem. Tedy, výmysl to byl můj, ale Radim se bez váhání přidal.

Let začal srazem v 6:15 s pilotem, což byl padesátník v umolousaném tričku, který nás mezi kuřáckým chrchláním a popotahování z další cigarety hned na začátek stihl informovat, že už je teda dost unavený, protože letí už dvanáctý let po sobě, je do večera v balónu a ráno brzo vstává. Následně zkontroloval na letišti počasí a oznámil nám, že přešla jakási oblačnost, která hrozila, že nepoletíme.

Po srazu všech účastníků (letělo nás asi osm) jsme se teprve přesunuli na místo skutečného odletu na louku o půl kilometru dál. Nejprve došlo ke zkušebnímu vypuštění balónku, abychom zjistili, jestli nahoře fouká. Foukalo. Foukalo ovšem i dole, což je ukázalo jako mírná komplikace, protože to znamenalo dramatičtější koordinaci při nafukování balónu a nastupování. Nám amatérům vážnost situace došla, až když na nás pilot ze všech sil začal řvát „Nastupovat! Rychle! Zatížit koš! Letíme!“ Všichni jsme nahopsali do koše, což není tak úplně snadné, když máte koš po prsa, ale podařilo se to. Následně jsme s Radimem došli k závěru, že problém nebyl v tom, že by balón odletěl, jelikož byl přivázán ještě k autu, ale vznesl by se do výšky, ve které by se už špatně nastupovalo :-)

A tak jsme odstartovali. Navzdory mým předpokladům jsem se vůbec nebála a po počátečním rozechvění a rozkoukání, kde kdo stojí, kolik máme kolem sebe místa a jak daleko pod námi je země, jsme se ocitli asi 500 metrů nad zemí, v mírném oparu a nádherném tichu, které narušoval jen občasný hovor účastníků, hučení hořáků, případně pilotovo sdělení, že si v tom zmatku při odlétání zapomněl dole mobil a výškoměr. Naštěstí jednoho z účastníků doprovázela na zemi manželka, která nám pomohla zprostředkovat kontakt se zemí a navigovat pilotovu přítelkyni (resp. jednu z matek jeho dětí, jak se později vyjádřil), aby nás při přistání snadněji našla. Ještě následoval nácvik přistání pro případ, že by bylo i dole větrno, který si nezadal s nácvikem nouzového přistání v letadle, až na kyslíkovou masku, samozřejmě.

Následně už let probíhal bez komplikací. To, jestli stoupáme nebo klesáme si pilot ověřoval drobením tabáku z cigaret do vzduchu, a tak jsme se mohli bez obav nechat unášet větrem. Nakonec se ukázalo, že nás vítr unáší směrem k Lednici, takže jsme kromě Pálavy nakonec měli možnost pozorovat z výšky i Lednicko-valtický areál, což, podle pilota, je událost, která se i jemu stane maximálně jednou za deset let.

Po té, co jsme přeletěli Lednici, pilot konstatoval, že tady nefouká a tudíž nácvik nouzového přistání můžeme zapomenout, jelikož přistaneme v pohodě. A jak slíbil, tak udělal. Elegantně nás snesl k zemi, kde to jen mírně drclo, a byli jsme dole. Několik z nás vystoupilo, balón se vznesl do výšky asi 1,5 metru nad zemí a podobně jako se vznášela auta třeba v Arabele zůstal viset ve vzduchu, abychom ho mohli dotlačit na vozík. Až byl koš balónu na vozíku, položil se teprve balón na zem a nám začalo čekání na to, až se balón trochu vypustí, aby se mohl smotat. Tento čas jsme využili ke křtu prvoletců, což spočívalo v tom, že jsme dostali tituly jako Kněžna Soňa z Lednice a Kníže Radim z Lednice (podle místa přistání) a byli jsme pokřtěni všemi čtyřmi živly – vduchem (pilot nám foukl do vlasů), ohněm (škrtl nám u hlavy zapalovačem), vodou (polil nám trochu vlasy šampaňským) a zemí (hodili nám do vlasů trochu hlíny). Mě to moc bavilo, nicméně jedna z účastnic na to měla dost odlišný názor a snažila se vyjednat, aby jí na vlasy nic nelili. Jelikož ale byla na konci řady, tak nejen, že jí to nalili na vlasy, ale jako poslednímu jí nalili trochu šampaňského i za krk, což pak do konce akce obtížně rozdýchávala.

Následně nám pilot sdělil, že byl před letem tak nervózní, že se nemohl ani nasnídat, načež si dvakrát loknul šampaňského a začal se balit balón. To připomínalo balení velkého spacáku a šlo nám to docela dobře. Pak už nás jen pilot převezl na místo, kde jsme ráno nechali auta, a náš mimořádný zážitek skončil a my jsme jeli domů. Cestou jsme ještě zakoupili dvě lahve prvního burčáku a zbytek dne jsme si užívali příjemnou pohodu v burčákovém opojení, kterou jsme posílili dvouhodinovým odpoledním spánkem, na který navázal vydatný spánek noční.

Děkujeme! Bylo to krásné!

s

Ohlédnutí za blanenským půlmaratonem

Radim v sobotu běžel Půlmaraton Moravským krasem. Já ještě před ní, spolu s Radimovým tatínkem, jsem běžela závod na 2,4 kilometry, jelikož jsem v tom Radimova tatínka nechtěla nechat samotného :-) Umístila jsem se nakonec 3. od konce s časem 17:44 a ztrátou na vítěze 10:46, což je můj konzistentní výsledek, dalo by se říci.

Celá akce byl ovšem opět fascinující zážitek a chtěla bych tu vyjádřit obdiv mnoha lidem:

  1. Obdivuju všechny, kdo běhají. Pro mě je to dost náročné, a není to jen o tom, že nemám natrénováno. Nemám na to hlavou, a ta se bohužel dost blbě trénuje.
  2. Obzvláště obdivuju všechny, kdo běhají ve vedru. Já jsem měla pocit, že na těch našich 2,4 kilometrech klidně mohla být občerstvovačka :-) Slunko peklo, vzduch se ani nehnul a v hrdle bylo vyprahlo, ale nakonec jsem to taky nějak zvládla…
  3. Obdivuju všechny fanoušky závodníků! Bylo jich tam hodně a fandili usilovně, a nešlo vždy o rodinné příslušníky, prostě fandili jen tak, pro radost.
  4. Obdivuju sílu lidského těla a lidské mysli. Na trati byl jeden klučina, co běžel nad své možnosti a v cíli se nehezky zhroutil. Je fascinující sledovat, jak dokázal hlavou udržet tělo tak, aby do cíle doběhlo (byť si myslím, že to dělat neměl a že měl běžet víc na pohodu!), a je fascinující sledovat, že to to tělo dokázalo. Vůbec bylo zvláštní běžce před cílem pozorovat – někteří měli dost sil či odhodlání na fantastické finiše sprintem, někteří už před cílem zvolňovali, protože už viděli, že tam jsou a že už to můžou pustit..
  5. Obdivuju všechny dítka, co natěšeně postávala podél koridoru a čekala na svoje rodiče, aby se k nim mohla na posledních 200 metrů připojit.
  6. A obdivuju všechny rodiče (viděla jsem hlavně tatínky), kteří těch 200 metrů před cílem prdí na čas, a radši čapnou ta dítka za ruku a běží s nimi. A že ta dítka někdy valila skoro rychleji než ti tátové :-))
  7. Obdivuju všechno, co do toho dávají maximum. Myslím, že jich tam byla většina. To já neumím a klaním se vám všem.

s

Co je v životě nejdůležitější

Jak už Soňa zmínila v jednom minulém příspěvku, nedávno jsme navštívili jejího spolužáka ze školy a strávili u něj příjemný večer se slivovicí, vínem a pivem. Během něho jsme vyslechli spoustu zábavných historek z jeho života „hospodáře“, kterým se stal poté, co se pustil do stavby rodinného statku (a úspěšně ho dokončil) – nejen o stavbě, ale i o pěstitelských a dalších úspěších. A nakonec došlo i na moudré rady o tom, co je v životě podle něj nejdůležitější, které by se daly shrnout do dvou bodů: vybudovat něco trvalého (statek na vesnici) a děti.

Taková moudra pronášená před půlnocí po vypití notné dávky alkoholu mají v sobě cosi čarovného. Ale už na místě mi na jeho projevu něco nesedělo, a postupně jsem si uvědomil, co to bylo. Během večera totiž od něj padlo několik poznámek, které vrhají na jeho situaci trochu jiné světlo.

  1. Oba jsou s manželkou vystudovaní antropologové, takže mají vztah k takovým hodnotám jako lidové stavitelství, hospodaření na vlastním atd. Jednou z něj ale vypadlo, že se bojí, jaký špatný příklad budou dávat svým dětem tím, jak vlastně doma nic nedělají (to prosím poté, co jsme hodinu a půl poslouchali o tom, jak stavěl svépomocí tento dům, pec, bránu… nad slivovicí, kterou vlastnoručně vypálil, nad vínem z jeho vinic a dokonce nad pivem, které sám uvařil!). Takže se na to můžeme dívat taky tak, že náš antropolog trpí pocitem méněcennosti vůči našim předkům, jejichž dny byly naplněny neustálou manuální prací na svém statku, a tento komplex si léčí stavbou a prací na svém vlastním statku.
  2. Přestože mě viděl poprvé v životě a Soňu poprvé od gymplu, takže nás fakticky nezná, začal nás přemlouvat, ať se taky usadíme v Lužicích, aby tam žil kromě něho někdo další rozumný. Na to se můžeme dívat taky tak, že náš statkář vlastně na vesnici moc spokojený není, neboť spoluobčané nesplňují jeho (nerealistické?) nároky na „rozumné“ lidi.
  3. Při hře s jejich malým několikaměsíčním dítětem utrousil něco jako „Zvykej si, život se s tebou mazlit nebude.“ Na což se můžeme dívat taky tak, že jeho pohled do budoucnosti není nikterak optimistický a že si tím, že je on a jeho děti na správné cestě, není zase tak jistý, jak to z proslovu o tom, co je v životě nejdůležitější, mělo znít.

Takže za sebe bych to uzavřel tak, že ani tato návštěva statkáře Mirka a vypití nemalého množství jeho vlastních chutných alkoholických výrobků zásadní odpověď na otázku „Co je v životě nejdůležitější?“ nepřinesla ;-)

Ze zápisků greenhorna I.

O uplynulém víkendu jsme s Radimem strávili dva dny v chřibských lesích. Chtěla jsem si vyzkoušet, jaké to je a chtěla jsem do lesa. A někam, kde nebude nějaké dramatické stoupání, jelikož já a kopce spolu pořád ještě nemáme vyrovnané účty (já dlužím). Chřiby všechno splňovaly, a kromě toho jsou zkrátka magické. Moc jsem se těšila a bylo to celé moc fajn.

Pár poznámek k tomu:

  1. Ušli jsme první den 23 km a druhý asi 17 km – asi bych ušla i tak třeba 25 km, ale i tak už z těch 23 km byly poslední dva utrpením. Hlavní, co mě při tom limitovalo, byla bolavá chodidla.
  2. Připadalo by mi možná o něco lepší mít první den kratší (když se vyráží později než v pět ráno :-)) – na dlouhou trasu je první den méně času a člověk se při tom více odrovná. Druhý den jsme těch 17 km i s dlouhým obědem měli ve dvě odpoledne za sebou, první den jsme zodpovědně ťapali asi do osmi do večera. Zkrátka bych to jako greenhorn otočila :-)
  3. Nerada spěchám. Mám potřebu se během cesty stále zastavovat a dívat se skrze kmeny, poslouchat šumění listoví nebo pozorovat ptáky – což je ne vždy pro ostatní příjemné (Radim měl těžký batoh a postávání pro něj nebylo to pravé) a komplikuje to situaci, když se spěchá do cíle a je málo času.
  4. Nezmokli jsme, což mě zklamalo! Miluju déšť a těšila jsem se, že snad ve Chřibech by se to mohlo podařit, a ono ne :-)
  5. Noc plynula překvapivě dobře. Možná měl Radim pravdu a přece jen jsem trochu spala, přestože já si toho vědoma nejsem, ale zkrátka i při tom bdění mi čas utíkal příjemně, nad námi na nebi se vznášel velký vůz, a shora nás opatrovala matka Lípa.
  6. Na karimatce se mi leželo celkem dobře, ale nezvládla jsem si poradit s tím, jak si mám schovat hlavu, aby mi na ni netáhlo a s tím, že se mi při ležení na boku bolestivě otláčela kolena. Zima mi taky nebyla a na záchod jsem se nad ránem vypravila bosky, nohy jsem si smáčela rosou… Rosa nakonec padla i na nás. Tady člověk ocení ty funkční materiály – těm to totiž nevadilo, zatímco můj polštářek s bavlněným potahem byl celý vlhký…
  7. Jako greenhorn jsem si pod karimatku koupila ještě velikou alumatku a řekla bych, že se osvědčila.
  8. Člověk skutečně mnoho věcí nepotřebuje. Moc jsme toho neměli a mohli jsme toho mít ještě méně, kdybychom chtěli. Minimalismus mě láká. Sice jsem si vzápětí koupila nový větší batoh :-), ale to hlavně s motivací, že příště si dám spacák dovnitř batohu, a ne zvenku.
  9. Celou trasu jsem ušla v bosých sandálech. Šlo to. Terén nebyl nějak skalnatý, nemuseli jsme přelézat balvany, akorát se občas šlo po malých kamenech nasypaných na cesty kvůli zpevnění. Nejnepříjemnější terén pro moje obutí se nakonec ukázal byl promáčený svah, kde mi to na plochých podrážkách zkrátka občas ujíždělo. Jinak to bylo super.
  10. Klimentek je naprosto magické a fascinující místo. Kdybych bydlela poblíž, chodím tam pořád.
  11. I Bunč je okouzlující.
  12. Pořád mi přijde legrační, když člověk takhle jede vlakem někam, kam by za normálních okolností nikdy nejel, a po dvou dnech šlapání dojde někam, kudy jezdí každý druhý týden :-))
  13. Cestování vlakem je boží a chybí mi.
  14. Radim je taky boží :-) Byl na mě moc hodný a snažil se mi to (i na úkor svého pohodlí) maximálně usnadnit. Díky moc, lásko, bylo to super!

s

Komparativní studie piv

Byv k tomu nepřímo vyzván, podávám stručnou zprávu o stavu pivní kultury v Maďarsku, Srbsku a Rumunsku:

  1. Maďarsko. Maďarské pivo nezklamalo – bylo špatné, jako vždy. Maďarská piva piju při svých návštěvách země vlastně jen proto, že je na nich téměř vždy napsáno „világosi“, což v maďarštině znamená světlé; Világos je ale zároveň jméno obce (nyní v Rumunsku), u které bylo v roce 1849 poraženo maďarské povstání, a já si tak vždy se škodolibou radostí tento nápis na plechovce přečtu. Mimochodem, na paměť této události se dodnes v Maďarsku v hospodě nebo na oslavě sklenicemi s pivem neťuká – legenda totiž praví, že když popravovali vůdce tohoto maďarského povstání, vítězové si po oběšení každého z nich přiťukli sklenicí piva, a Maďaři od té doby tento zvyk odmítají.
  2. Srbsko. Srbské pivo nezklamalo – bylo dobré (Jelen v Bělehradě). Ještě lepší ale bylo speciální nefiltrované pivo Karađorđe, které pro srbskou restauraci stejného jména v Temešváru (Rumunsko) vyrábí malý místní pivovar v rumunské obci, jejíž jméno jsem si bohužel nezapamatoval.
  3. Rumunsko. Rumunská otázka je složitější. Nejdřív jsem ochutnal v české vesničce v Banátu v hospůdce U Medvěda rumunský Ursus. Toto první rumunské pivo bylo dobré. I druhé. I další… Ale rumunská piva, která jsem v následujících dnech okusil v různých jiných koutech země, už tak dobrá nebyla. Některá byla lepší, některá byla horší… Podle etiket jsem ale nakonec vyrozuměl, že v Rumunsku se dost prodává německé pivo, resp. německá značka vyráběná v rumunské licenci. Mám takové podezření, že ta lepší byla právě ta německá, a ta horší ta rumunská. Záhadou pro mě ovšem zůstává, jak Češi v Banátu dokázali chutné pivo udělat i z onoho rumunského Ursusa… (EDIT: Záhada vyřešena – dodatečně jsem si uvědomil, že asi žádné z těch dalších rumunských piv, co jsem měl, nebyl Ursus;-))

Děti a já

Ta témata, která tu poslední dobou vyvstala, na téma bezdětných třicítek a podobně, mě inspirovala k úvaze, jak jsem to vlastně měla a mám já. Je mi 34 let, děti nemám. Od malinka jsem nebyla mateřský typ – nikdy jsem netoužila vozit cizí děti v kočárcích po ulici, ani nic podobného. Když se narodil můj bratr, bylo mi už šest let, ale nemám dodnes nějaké vzpomínky na to, že bych se nějak podílela nebo chtěla podílet na péči o něj. A tak to pak trvalo dlouho. Jelikož mi vztahy moc nešly a s nikým jsem před Radimem nechodila, téma dětí samo o sobě moc často nevyvstávalo. Vzpomínám si jen snad ještě na jednu epizodu buď z konce gymplu nebo začátku vysoké školy, kdy jsem potkala jednu spolužačku ze základní školy, která už si v kočárku vezla mimčo. A tenkrát mě poprvé asi pořádně napadlo, že bych ráda měla jednou taky. Když jsem se o tento dojem podělila doma, s přijetím se to nesetkalo, právě naopak, a tak toto téma na dlouho zase zapadlo.

Vlastně se vracelo až v souvislosti s úvahami, jestli zůstanu už navždy sama, jestli vůbec děti chci a jak. Dlouho jsem žila s přesvědčením, že děti určitě nejsou špatné, ale že nejsou k životu nutně potřeba a že vlastně nemusím mít žádné, případně jedno a hotovo. Hlavně, aby mě moc neomezovalo v práci. Děti v mém okolí mě příliš neinteresovaly. Žádné biologické hodiny mi netikaly.

Čas plynul, léta přibývala, článků na téma stárnutí matek taky. A s tím i můj strach. V teoretické rovině jsem přemýšlela nad tím, že pokud žádný vztah mít vážně nebudu, ani do takových pětatřiceti, budu o umělém oplodnění vážně uvažovat, protože bych aspoň to jedno dítě asi měla mít a asi chtěla mít (tím jsem si úplně jistá nebyla).

No a pak přišla ta změna, o které jsem tu už párkrát psala. Nemyslím tím jen vztah s Radimem, který byl samozřejmě její součástí – ta změna přišla už před tím. Najednou jsem ze studeného čumáku začala být plná emocí. Kromě rozumu jsem se na svět začala mnohem víc dívat srdcem. A změnil se i můj postoj k dětem. Vztah s Radimem to pak dál umocnil a katalyzoval, minimálně už jen tím, že mám s Radimem na spoustu věcí ohledně dětí a jejich výchovy stejný názor (kromě toho, že je to milovaný a milující muž, s nímž bych děti chtěla mít :-)).

Takže já a děti dnes? Když jdeme někam do společnosti, například minule na běžeckých závodech ;-), během pár minut mám přehled o všech dětech a těhotných ženách v okolí :-) Sleduju, v jaké fázi těhotenství ty těhulky jsou, co čtou, jak jsou ty děti velké, co povídají, jak se chovají, co na to ty jejich mámy říkají, kdo nosí v šátku, jaké jsou dneska vlastně kočárky a tak podobně :-) Knihy na téma rodičovství, těhotenství a výchovy jsou běžnou součástí mé knihovničky. Na rozdíl od článků o starších matkách ;-)

Myslím si, že rodičovství je elementární životní zkušenost, kterou bych moc ráda v životě zažila, ale nezhroutím se z toho, když mi to nebude dopřáno. Cítím se připravená. Myslím, že mít děti je super, i když je to samozřejmě i velký závazek. Nebojím se, že mě budou omezovat a počítám s tím, že život s nimi bude zkrátka jiný, a to způsobem, na který se nelze připravit. Těším se, až s nimi zpomalím a taky na to, že s nimi budu dlouho doma (i když z práce úplně vypadnout taky nechci). Těším se, až jim budu ukazovat svět a učit se dívat se na něj jejich očima. Jestli mě někdo označí za starší matku už tolik neřeším. Nějak to prostě buď půjde nebo nepůjde. A já prostě věřím, že to půjde :-)

A nechci mít dítě bez otce. Podle mě totiž není cílem „pořídit si dítě“, ale nechat přirozeně vyústit naplňující vztah dvou lidí tak, že jej společně zplodí, protože chtějí.

S láskou

s

Zase jeden smutný(?) příběh

Další můj kamarád má za sebou složitý vztah. Byli spolu asi 4-5 let, nemýlím-li se, a na počátku hrál velkou roli jeho spasitelský komplex – jeho sebeobraz rytíře na statném hnědákovi, který se vrhá do líté řeže aby vysvobodil svou vyvolenou princeznu, je totiž hodně silný;-)

A tak vysvobodil svou princeznu nejdříve ze zakletí v práci, kde měla nějaké problémy s nadřízeným, a postupně ji přesvědčil, aby práci změnila. Nato ji její despotický otec (z naprosto debilních důvodů) vyhodil z domu, takže ji vysvobodil podruhé, pronajali si byt a začali spolu bydlet (ačkoliv to pro něj znamenalo časté dojíždění na poměrně velkou vzdálenost kvůli práci). Ale nedosti na tom, vysvobodil ji ještě potřetí, když s velkými obtížemi vyjednal nakonec i mír v rodině a dosáhl toho, že se se svým despotickým otcem udobřila. Což se mu nakonec vymstilo, protože s jejím otcem se lze buď vůbec nebavit, a nebo s ním absolutně souhlasit. Převedl ji tedy z prvního stavu do druhého a najednou zjistil, že se proti němu se svým otcem „spolčuje“ ve všech otázkách, kde se jejich názory lišily.

Kamarád má jeden velký sen – ranč, hospodářství, koně, statek… na vesnici. Po babičce zdědil polorozpadlý dům, kde se ho pomalu, ale usilovně, snaží realizovat. Teď už to má relativně zrekonstruované, ale zpočátku to byly podmínky vskutku bojové. A sem si ji „přivedl“. Neuvážil ovšem, řečeno slovy klasika, jestli ona Helga bude do zemědělství… A ona moc nebyla. Obhospodařovat stavení ji nijak nelákalo, byt ve městě by jí byl býval plně vyhovoval… tím se dost vymkla jeho představě. Navíc měla nějaké psychické problémy, které odmítala řešit tak, jak on navrhoval, a tím pádem se znovu vymkla jeho představě…

Kamarád se s ní nakonec po dlouhém boji (jednu dobu snad už naopak uvažoval, že se vezmou) rozešel. Trpí ale pocitem viny, vyčítá si to, doslova prohlásil něco ve smyslu, že „vztah je přece oběť“, on se měl obětovat atd… Toto uvažování mi přijde ujeté. A nejen ujeté, ale hlavně je to strašná škoda! Pro toho, kdo se na vztah dívá jako na oběť, to totiž nutně oběť vždycky bude – jiný vztah ani navázat nemůže, neboť by nesplňoval jeho představu o vztahu! Ale vysvětlujte mu to…

Na závěr aspoň vtipná historka z natáčení: Kamarád se mi chystal popsat, proč se tedy rozešli (tedy jaké jeho představy nesplňovala), a aby si připravil půdu, začal tím, že mě vyzval ať nejdřív vyjmenuju představy/požadavky na partnerku, které mám JÁ. Zarazil jsem se – vždyť já žádné nemám! Jsem se Soňou, protože Soňa. Ne proto, že splňuje nějaké moje představy… A tak mě nakonec napadla jediná, taková základní, řekněme až biologická:-) Tu jsem tedy vyslovil, načež jsem v očích blanického rytíře klesl někam do druhého podzemního podlaží – a bylo po debatě :-)

Smí se nosit do školy hračky?

Dneska jsem na ulici míjel paní – babičku, která vedla vnoučka ze školy (tak první, druhá třída) a během té chvíle, co jsem šel kolem nich, mě stihla inspirovat k tomuto článku. Odehrál se mezi nimi totiž následující rozhovor:

„Proč to nosíš? Proč to s sebou nosíš?“

(klouček vzdorně mlčí)

„Copak ostatní děti si nosí do školy hračky? No?“

Klouček nepřesvědčivě: „Jo…“ (očividná lež)

„No to mi neříkej! To není pravda!“ (babička vztekle)

Schválně si to rozeberme – a nejde jen o kloučka, občas se takto k sobě chováme navzájem všichni (i když rodiče k dětem asi nejčastěji):

„Proč to s sebou nosíš?“ – Opravdu musíme před někým obhajovat, proč si chceme vzít s sebou svou oblíbenou hračku? Proč děláme to, co děláme?

„Copak ostatní děti nosí do školy hračky?“ – Opravdu je kritérium „co ne/dělají ostatní“ měřítkem správnosti našeho konání?

„Jo“ (lež) – Opravdu je lepší obhajovat se lží, než si svůj postoj prostě ustát? (To samozřejmě neočekávám od sedmiletého dítěte… ale kolik dospělých to dělá taky tak?)

„No to mi neříkej“ (naštvaně) – Toto považuji za zlatý hřeb večera. Nejdřív chlapce zahnat do kouta, odkud nevidí jiného úniku než zalhat (protože kdyby v dané situaci připustil, že jiné děti si hračky do školy nenosí, bylo by to okamžitě použito jako zásadní argument proti němu, to pochopí i sedmileté dítě), a potom mu za tu lež vynadat. Jak vychytralé! (Paní by byla jistě i zdatná účastnice internetových diskuzí…)

Obdivuju, s jakou lehkostí a na jak malém prostoru dokáže taková babička svého vnoučka učit zároveň konformitě a lži – schopnostem, které se mu budou v životě jistě hodit! ;-)

Jak se rodí láska?

Kamarád, o jehož životním příběhu jsem se tu už minimálně jednou zmiňoval, se téměř přesně před dvěma roky rozešel s přítelkyní, se kterou byl delší dobu (snad 2-3 roky, nevím to přesně). Včera jsem se s ním zase viděl a u té příležitosti jsem si uvědomil, jak hodně se jeho vztahová historie za ty dva roky „obohatila“! Stihl totiž během těch 24 měsíců začít a ukončit tři další vztahy plus jeden „vztah“ jen na sex.

První slečna byla asexuálka a ani po několika měsících nejevila známky, že by si to hodlala rozmyslet; nakonec se s ní rozešel. Druhá se s ním sice vyspala hned, ale zase vlastně vůbec neměla zájem o vztah a řekla mu, že „nepřeskočila jiskra“ a ukončila to snad po měsíci. Třetí sice byla v této oblasti konečně „normální“, ale zase s ní musel absolvovat třeba dlouhé rozpravy na téma „je skutečně nutné, abychom se na veřejnosti drželi za ruce?“.

Když se s tou poslední rozcházel, tak se mu svěřila, že s ním začala chodit protože věřila, že mezi nimi „vznikne láska“. („Sama?“ ptá se on.) A v podstatě tentýž problém se dá vidět u všech těch třech jeho nevydařených vztahů. On je přesvědčen, že chyba je vždy na jejich straně – nemají zájem na vztahu pracovat, nejsou „zralé“. Trochu objektivněji vzato: jejich představa vztahu nevyhovuje představě vážného (až životního) vztahu, se kterou do toho jde vždy on.

Otázka ale je, proč si stále vybírá takové, které nejsou „zralé“ a pak doufá, že se změní? A nebo proč tedy nevytrvá déle v tom čekání, až „uzrají“? A odpověď je, že proto, že má pocit, že mu utíká čas… Je mu prosím necelých 28! Mládě! A je v tom tak zaseknutý, že mu vůbec nebylo blbé říkat to mě, který su o víc jak 3 roky starší (a to dobře ví, jakou „vztahovou historii“ jsem měl za sebou v jeho letech já – nulovou:-)).

Dlouho jsem přemýšlel, co by se mu dalo poradit (byť je mi jasné, že žádná rada nic nezmůže). Nakonec jsem dospěl k tomuto: nenakládat na ten vztah vždycky hned na začátku tu tíhu očekávání, že to musí být ta pravá a na celý život, a brát to víc s lehkostí. Nehnat se tolik – ani do dalšího vztahu, a když už nějaký začne, tak ani potom v něm. Nechat pracovat čas pro sebe – nikoliv bojovat proti němu.