Ze zápisků greenhorna I.

O uplynulém víkendu jsme s Radimem strávili dva dny v chřibských lesích. Chtěla jsem si vyzkoušet, jaké to je a chtěla jsem do lesa. A někam, kde nebude nějaké dramatické stoupání, jelikož já a kopce spolu pořád ještě nemáme vyrovnané účty (já dlužím). Chřiby všechno splňovaly, a kromě toho jsou zkrátka magické. Moc jsem se těšila a bylo to celé moc fajn.

Pár poznámek k tomu:

  1. Ušli jsme první den 23 km a druhý asi 17 km – asi bych ušla i tak třeba 25 km, ale i tak už z těch 23 km byly poslední dva utrpením. Hlavní, co mě při tom limitovalo, byla bolavá chodidla.
  2. Připadalo by mi možná o něco lepší mít první den kratší (když se vyráží později než v pět ráno :-)) – na dlouhou trasu je první den méně času a člověk se při tom více odrovná. Druhý den jsme těch 17 km i s dlouhým obědem měli ve dvě odpoledne za sebou, první den jsme zodpovědně ťapali asi do osmi do večera. Zkrátka bych to jako greenhorn otočila :-)
  3. Nerada spěchám. Mám potřebu se během cesty stále zastavovat a dívat se skrze kmeny, poslouchat šumění listoví nebo pozorovat ptáky – což je ne vždy pro ostatní příjemné (Radim měl těžký batoh a postávání pro něj nebylo to pravé) a komplikuje to situaci, když se spěchá do cíle a je málo času.
  4. Nezmokli jsme, což mě zklamalo! Miluju déšť a těšila jsem se, že snad ve Chřibech by se to mohlo podařit, a ono ne :-)
  5. Noc plynula překvapivě dobře. Možná měl Radim pravdu a přece jen jsem trochu spala, přestože já si toho vědoma nejsem, ale zkrátka i při tom bdění mi čas utíkal příjemně, nad námi na nebi se vznášel velký vůz, a shora nás opatrovala matka Lípa.
  6. Na karimatce se mi leželo celkem dobře, ale nezvládla jsem si poradit s tím, jak si mám schovat hlavu, aby mi na ni netáhlo a s tím, že se mi při ležení na boku bolestivě otláčela kolena. Zima mi taky nebyla a na záchod jsem se nad ránem vypravila bosky, nohy jsem si smáčela rosou… Rosa nakonec padla i na nás. Tady člověk ocení ty funkční materiály – těm to totiž nevadilo, zatímco můj polštářek s bavlněným potahem byl celý vlhký…
  7. Jako greenhorn jsem si pod karimatku koupila ještě velikou alumatku a řekla bych, že se osvědčila.
  8. Člověk skutečně mnoho věcí nepotřebuje. Moc jsme toho neměli a mohli jsme toho mít ještě méně, kdybychom chtěli. Minimalismus mě láká. Sice jsem si vzápětí koupila nový větší batoh :-), ale to hlavně s motivací, že příště si dám spacák dovnitř batohu, a ne zvenku.
  9. Celou trasu jsem ušla v bosých sandálech. Šlo to. Terén nebyl nějak skalnatý, nemuseli jsme přelézat balvany, akorát se občas šlo po malých kamenech nasypaných na cesty kvůli zpevnění. Nejnepříjemnější terén pro moje obutí se nakonec ukázal byl promáčený svah, kde mi to na plochých podrážkách zkrátka občas ujíždělo. Jinak to bylo super.
  10. Klimentek je naprosto magické a fascinující místo. Kdybych bydlela poblíž, chodím tam pořád.
  11. I Bunč je okouzlující.
  12. Pořád mi přijde legrační, když člověk takhle jede vlakem někam, kam by za normálních okolností nikdy nejel, a po dvou dnech šlapání dojde někam, kudy jezdí každý druhý týden :-))
  13. Cestování vlakem je boží a chybí mi.
  14. Radim je taky boží :-) Byl na mě moc hodný a snažil se mi to (i na úkor svého pohodlí) maximálně usnadnit. Díky moc, lásko, bylo to super!

s

Komparativní studie piv

Byv k tomu nepřímo vyzván, podávám stručnou zprávu o stavu pivní kultury v Maďarsku, Srbsku a Rumunsku:

  1. Maďarsko. Maďarské pivo nezklamalo – bylo špatné, jako vždy. Maďarská piva piju při svých návštěvách země vlastně jen proto, že je na nich téměř vždy napsáno „világosi“, což v maďarštině znamená světlé; Világos je ale zároveň jméno obce (nyní v Rumunsku), u které bylo v roce 1849 poraženo maďarské povstání, a já si tak vždy se škodolibou radostí tento nápis na plechovce přečtu. Mimochodem, na paměť této události se dodnes v Maďarsku v hospodě nebo na oslavě sklenicemi s pivem neťuká – legenda totiž praví, že když popravovali vůdce tohoto maďarského povstání, vítězové si po oběšení každého z nich přiťukli sklenicí piva, a Maďaři od té doby tento zvyk odmítají.
  2. Srbsko. Srbské pivo nezklamalo – bylo dobré (Jelen v Bělehradě). Ještě lepší ale bylo speciální nefiltrované pivo Karađorđe, které pro srbskou restauraci stejného jména v Temešváru (Rumunsko) vyrábí malý místní pivovar v rumunské obci, jejíž jméno jsem si bohužel nezapamatoval.
  3. Rumunsko. Rumunská otázka je složitější. Nejdřív jsem ochutnal v české vesničce v Banátu v hospůdce U Medvěda rumunský Ursus. Toto první rumunské pivo bylo dobré. I druhé. I další… Ale rumunská piva, která jsem v následujících dnech okusil v různých jiných koutech země, už tak dobrá nebyla. Některá byla lepší, některá byla horší… Podle etiket jsem ale nakonec vyrozuměl, že v Rumunsku se dost prodává německé pivo, resp. německá značka vyráběná v rumunské licenci. Mám takové podezření, že ta lepší byla právě ta německá, a ta horší ta rumunská. Záhadou pro mě ovšem zůstává, jak Češi v Banátu dokázali chutné pivo udělat i z onoho rumunského Ursusa… (EDIT: Záhada vyřešena – dodatečně jsem si uvědomil, že asi žádné z těch dalších rumunských piv, co jsem měl, nebyl Ursus;-))

Takové to malé domácí ponižování

Včera jsme byli na obědě u mých rodičů a byl to velice zajímavý den. Poučný. Bolestivý. Očistný. A vlastně jinak docela normální, jen já jsem už jiná a vidím, co jsem dřív neviděla. Obešlo se to tentokrát dokonce i bez zánětu močových cest na mé straně, což jsem ráda.

Oběd spočíval v grilování a odpoledne jsme strávili venku pod pergolou, zahlceni pamlsky servírovanými mojí mamkou. Povídali jsme si o různých věcech. Například jsme jim vyprávěli o Radimově pochodu nebo vyprávěl bratr o své crossfitové výzvě spočívající ve splnění cviků sestavy The Murph (ať už je to cokoli :-). Reakce mého otce na to byla: „Kdybyste raději místo toho nasměrovali svoji fyzickou aktivitu a pokáceli mi tady pařez.“

Co tím vlastně říká? Že naše aktivity ho nezajímají a že nejsou dost dobré. Správná aktivita by totiž byla pokácet pařez. O kterém nikdo nevíme. Ani o tom, že by potřeboval pokácet. Ale jsme špatní, že jsme ho ještě nepokáceli.

Následně jsme (a k tomu se přiznávám hlavně já), stočili debatu k politice. Zajímalo mě, jak se na současný stav věcí jednotliví členové rodiny dívají, a bylo to docela výbušné. Zaznělo (na Radimovu stranu) prohlášení typu „Ty tomu vůbec nerozumíš“ a mně zase bylo řečeno, ať nepindám. A to už jsem toho měl vážně dost, a řekla jsem poprvé v životě svému otci, aby mi laskavě neříkal, ať nepindám. Byla jsem hustá, ale byla to správná věc. Dělá a dělal mi to celý život. A nejen mě. Prostě ponižuje. Možná si to sám ani neuvědomuje, a možná je sám tak dole, že potřebuje lidi okolo stahovat k sobě, ale nic z toho ho neomlouvá. Já ho mám pořád ráda, ale tohle už si prostě nenechám líbit. Už toho, tati, bylo dost.

Maminka upekla dvě buchty a bezlepkovou roládu (jediný v rodině, kdo nejí lepek, jsem já). Roláda byla moc dobrá a já jsem se zeptala, jestli si její zbytek můžu vzít. Mamka mi odpověděla, že se musí nejdřív zeptat bráchy, jestli ji nechce on. Ok, rozdýchávala jsem to. Nic jsem jí neřekla, ale můj zájem o roládu byl ten tam. Je zajímavé, že bratr si odveze kabelu jídla, jako vždy, ale já nemůžu dostat ani kousek bezlepkové rolády, aniž by se k tomu musel bratr vyjadřovat. A on by mi ji bezpochyby klidně dal. Problém je v tom, že já už jsem o ni neměla zájem. Kašlu na roládu. I tohoto už bylo, mami, dost.

Takže, milí rodičové, není to snadná úloha mít mě za dceru, ale já už si to prostě dál líbit nenechám. Je sakra na čase to změnit.

S láskou

s

 

Děti a já

Ta témata, která tu poslední dobou vyvstala, na téma bezdětných třicítek a podobně, mě inspirovala k úvaze, jak jsem to vlastně měla a mám já. Je mi 34 let, děti nemám. Od malinka jsem nebyla mateřský typ – nikdy jsem netoužila vozit cizí děti v kočárcích po ulici, ani nic podobného. Když se narodil můj bratr, bylo mi už šest let, ale nemám dodnes nějaké vzpomínky na to, že bych se nějak podílela nebo chtěla podílet na péči o něj. A tak to pak trvalo dlouho. Jelikož mi vztahy moc nešly a s nikým jsem před Radimem nechodila, téma dětí samo o sobě moc často nevyvstávalo. Vzpomínám si jen snad ještě na jednu epizodu buď z konce gymplu nebo začátku vysoké školy, kdy jsem potkala jednu spolužačku ze základní školy, která už si v kočárku vezla mimčo. A tenkrát mě poprvé asi pořádně napadlo, že bych ráda měla jednou taky. Když jsem se o tento dojem podělila doma, s přijetím se to nesetkalo, právě naopak, a tak toto téma na dlouho zase zapadlo.

Vlastně se vracelo až v souvislosti s úvahami, jestli zůstanu už navždy sama, jestli vůbec děti chci a jak. Dlouho jsem žila s přesvědčením, že děti určitě nejsou špatné, ale že nejsou k životu nutně potřeba a že vlastně nemusím mít žádné, případně jedno a hotovo. Hlavně, aby mě moc neomezovalo v práci. Děti v mém okolí mě příliš neinteresovaly. Žádné biologické hodiny mi netikaly.

Čas plynul, léta přibývala, článků na téma stárnutí matek taky. A s tím i můj strach. V teoretické rovině jsem přemýšlela nad tím, že pokud žádný vztah mít vážně nebudu, ani do takových pětatřiceti, budu o umělém oplodnění vážně uvažovat, protože bych aspoň to jedno dítě asi měla mít a asi chtěla mít (tím jsem si úplně jistá nebyla).

No a pak přišla ta změna, o které jsem tu už párkrát psala. Nemyslím tím jen vztah s Radimem, který byl samozřejmě její součástí – ta změna přišla už před tím. Najednou jsem ze studeného čumáku začala být plná emocí. Kromě rozumu jsem se na svět začala mnohem víc dívat srdcem. A změnil se i můj postoj k dětem. Vztah s Radimem to pak dál umocnil a katalyzoval, minimálně už jen tím, že mám s Radimem na spoustu věcí ohledně dětí a jejich výchovy stejný názor (kromě toho, že je to milovaný a milující muž, s nímž bych děti chtěla mít :-)).

Takže já a děti dnes? Když jdeme někam do společnosti, například minule na běžeckých závodech ;-), během pár minut mám přehled o všech dětech a těhotných ženách v okolí :-) Sleduju, v jaké fázi těhotenství ty těhulky jsou, co čtou, jak jsou ty děti velké, co povídají, jak se chovají, co na to ty jejich mámy říkají, kdo nosí v šátku, jaké jsou dneska vlastně kočárky a tak podobně :-) Knihy na téma rodičovství, těhotenství a výchovy jsou běžnou součástí mé knihovničky. Na rozdíl od článků o starších matkách ;-)

Myslím si, že rodičovství je elementární životní zkušenost, kterou bych moc ráda v životě zažila, ale nezhroutím se z toho, když mi to nebude dopřáno. Cítím se připravená. Myslím, že mít děti je super, i když je to samozřejmě i velký závazek. Nebojím se, že mě budou omezovat a počítám s tím, že život s nimi bude zkrátka jiný, a to způsobem, na který se nelze připravit. Těším se, až s nimi zpomalím a taky na to, že s nimi budu dlouho doma (i když z práce úplně vypadnout taky nechci). Těším se, až jim budu ukazovat svět a učit se dívat se na něj jejich očima. Jestli mě někdo označí za starší matku už tolik neřeším. Nějak to prostě buď půjde nebo nepůjde. A já prostě věřím, že to půjde :-)

A nechci mít dítě bez otce. Podle mě totiž není cílem „pořídit si dítě“, ale nechat přirozeně vyústit naplňující vztah dvou lidí tak, že jej společně zplodí, protože chtějí.

S láskou

s

Zase jeden smutný(?) příběh

Další můj kamarád má za sebou složitý vztah. Byli spolu asi 4-5 let, nemýlím-li se, a na počátku hrál velkou roli jeho spasitelský komplex – jeho sebeobraz rytíře na statném hnědákovi, který se vrhá do líté řeže aby vysvobodil svou vyvolenou princeznu, je totiž hodně silný;-)

A tak vysvobodil svou princeznu nejdříve ze zakletí v práci, kde měla nějaké problémy s nadřízeným, a postupně ji přesvědčil, aby práci změnila. Nato ji její despotický otec (z naprosto debilních důvodů) vyhodil z domu, takže ji vysvobodil podruhé, pronajali si byt a začali spolu bydlet (ačkoliv to pro něj znamenalo časté dojíždění na poměrně velkou vzdálenost kvůli práci). Ale nedosti na tom, vysvobodil ji ještě potřetí, když s velkými obtížemi vyjednal nakonec i mír v rodině a dosáhl toho, že se se svým despotickým otcem udobřila. Což se mu nakonec vymstilo, protože s jejím otcem se lze buď vůbec nebavit, a nebo s ním absolutně souhlasit. Převedl ji tedy z prvního stavu do druhého a najednou zjistil, že se proti němu se svým otcem „spolčuje“ ve všech otázkách, kde se jejich názory lišily.

Kamarád má jeden velký sen – ranč, hospodářství, koně, statek… na vesnici. Po babičce zdědil polorozpadlý dům, kde se ho pomalu, ale usilovně, snaží realizovat. Teď už to má relativně zrekonstruované, ale zpočátku to byly podmínky vskutku bojové. A sem si ji „přivedl“. Neuvážil ovšem, řečeno slovy klasika, jestli ona Helga bude do zemědělství… A ona moc nebyla. Obhospodařovat stavení ji nijak nelákalo, byt ve městě by jí byl býval plně vyhovoval… tím se dost vymkla jeho představě. Navíc měla nějaké psychické problémy, které odmítala řešit tak, jak on navrhoval, a tím pádem se znovu vymkla jeho představě…

Kamarád se s ní nakonec po dlouhém boji (jednu dobu snad už naopak uvažoval, že se vezmou) rozešel. Trpí ale pocitem viny, vyčítá si to, doslova prohlásil něco ve smyslu, že „vztah je přece oběť“, on se měl obětovat atd… Toto uvažování mi přijde ujeté. A nejen ujeté, ale hlavně je to strašná škoda! Pro toho, kdo se na vztah dívá jako na oběť, to totiž nutně oběť vždycky bude – jiný vztah ani navázat nemůže, neboť by nesplňoval jeho představu o vztahu! Ale vysvětlujte mu to…

Na závěr aspoň vtipná historka z natáčení: Kamarád se mi chystal popsat, proč se tedy rozešli (tedy jaké jeho představy nesplňovala), a aby si připravil půdu, začal tím, že mě vyzval ať nejdřív vyjmenuju představy/požadavky na partnerku, které mám JÁ. Zarazil jsem se – vždyť já žádné nemám! Jsem se Soňou, protože Soňa. Ne proto, že splňuje nějaké moje představy… A tak mě nakonec napadla jediná, taková základní, řekněme až biologická:-) Tu jsem tedy vyslovil, načež jsem v očích blanického rytíře klesl někam do druhého podzemního podlaží – a bylo po debatě :-)

Smí se nosit do školy hračky?

Dneska jsem na ulici míjel paní – babičku, která vedla vnoučka ze školy (tak první, druhá třída) a během té chvíle, co jsem šel kolem nich, mě stihla inspirovat k tomuto článku. Odehrál se mezi nimi totiž následující rozhovor:

„Proč to nosíš? Proč to s sebou nosíš?“

(klouček vzdorně mlčí)

„Copak ostatní děti si nosí do školy hračky? No?“

Klouček nepřesvědčivě: „Jo…“ (očividná lež)

„No to mi neříkej! To není pravda!“ (babička vztekle)

Schválně si to rozeberme – a nejde jen o kloučka, občas se takto k sobě chováme navzájem všichni (i když rodiče k dětem asi nejčastěji):

„Proč to s sebou nosíš?“ – Opravdu musíme před někým obhajovat, proč si chceme vzít s sebou svou oblíbenou hračku? Proč děláme to, co děláme?

„Copak ostatní děti nosí do školy hračky?“ – Opravdu je kritérium „co ne/dělají ostatní“ měřítkem správnosti našeho konání?

„Jo“ (lež) – Opravdu je lepší obhajovat se lží, než si svůj postoj prostě ustát? (To samozřejmě neočekávám od sedmiletého dítěte… ale kolik dospělých to dělá taky tak?)

„No to mi neříkej“ (naštvaně) – Toto považuji za zlatý hřeb večera. Nejdřív chlapce zahnat do kouta, odkud nevidí jiného úniku než zalhat (protože kdyby v dané situaci připustil, že jiné děti si hračky do školy nenosí, bylo by to okamžitě použito jako zásadní argument proti němu, to pochopí i sedmileté dítě), a potom mu za tu lež vynadat. Jak vychytralé! (Paní by byla jistě i zdatná účastnice internetových diskuzí…)

Obdivuju, s jakou lehkostí a na jak malém prostoru dokáže taková babička svého vnoučka učit zároveň konformitě a lži – schopnostem, které se mu budou v životě jistě hodit! ;-)

Jak se rodí láska?

Kamarád, o jehož životním příběhu jsem se tu už minimálně jednou zmiňoval, se téměř přesně před dvěma roky rozešel s přítelkyní, se kterou byl delší dobu (snad 2-3 roky, nevím to přesně). Včera jsem se s ním zase viděl a u té příležitosti jsem si uvědomil, jak hodně se jeho vztahová historie za ty dva roky „obohatila“! Stihl totiž během těch 24 měsíců začít a ukončit tři další vztahy plus jeden „vztah“ jen na sex.

První slečna byla asexuálka a ani po několika měsících nejevila známky, že by si to hodlala rozmyslet; nakonec se s ní rozešel. Druhá se s ním sice vyspala hned, ale zase vlastně vůbec neměla zájem o vztah a řekla mu, že „nepřeskočila jiskra“ a ukončila to snad po měsíci. Třetí sice byla v této oblasti konečně „normální“, ale zase s ní musel absolvovat třeba dlouhé rozpravy na téma „je skutečně nutné, abychom se na veřejnosti drželi za ruce?“.

Když se s tou poslední rozcházel, tak se mu svěřila, že s ním začala chodit protože věřila, že mezi nimi „vznikne láska“. („Sama?“ ptá se on.) A v podstatě tentýž problém se dá vidět u všech těch třech jeho nevydařených vztahů. On je přesvědčen, že chyba je vždy na jejich straně – nemají zájem na vztahu pracovat, nejsou „zralé“. Trochu objektivněji vzato: jejich představa vztahu nevyhovuje představě vážného (až životního) vztahu, se kterou do toho jde vždy on.

Otázka ale je, proč si stále vybírá takové, které nejsou „zralé“ a pak doufá, že se změní? A nebo proč tedy nevytrvá déle v tom čekání, až „uzrají“? A odpověď je, že proto, že má pocit, že mu utíká čas… Je mu prosím necelých 28! Mládě! A je v tom tak zaseknutý, že mu vůbec nebylo blbé říkat to mě, který su o víc jak 3 roky starší (a to dobře ví, jakou „vztahovou historii“ jsem měl za sebou v jeho letech já – nulovou:-)).

Dlouho jsem přemýšlel, co by se mu dalo poradit (byť je mi jasné, že žádná rada nic nezmůže). Nakonec jsem dospěl k tomuto: nenakládat na ten vztah vždycky hned na začátku tu tíhu očekávání, že to musí být ta pravá a na celý život, a brát to víc s lehkostí. Nehnat se tolik – ani do dalšího vztahu, a když už nějaký začne, tak ani potom v něm. Nechat pracovat čas pro sebe – nikoliv bojovat proti němu.

Vykládání karet

Soňa se poslední dobou trochu nudí :-) a tak si začala hrát s vykládáním tarotových karet (má teda takovou speciální sadu, která podle mě nemá s klasickými tarotovými kartami nic společného, ale princip je stejný). Vykládání tarotových karet je jednou z těch praktik, které jsou různými okultisty a esoteriky natolik zprofanované a pokroucené, že v normálním člověku vyvolává okamžitou reakci ve stylu: „Ses už úplně zbláznila, ne?“ Takže abychom to uvedli na pravou míru, přinášíme vám dnes náš vlastní zážitek s tarotovými kartami :-)

Ano, před nějakým časem jsem si i já jednou nechal tarotové karty vyložit. U jednoho kamaráda jsme zapíjeli s menší skupinkou (jeho) žal z rozchodu. Vlastně jsme ho zapíjeli jen já s ním, protože ostatní smysl akce nepochopili a považovali ji za kolaudaci jeho nového bytu, kam se po rozchodu přestěhoval (nějak jim nedošlo, že se tam přestěhoval jen PROTOŽE se rozešel a že z toho vůbec nemá radost…). V pozdnějších hodinách, a po vypití adekvátního množství kvalitního alkoholu, jsme tam zůstali už jen my dva a (spíš omylem) jeden další kolega, kterého se nám nepodařilo přimět k odchodu s ostatními:-). Pak byl konečně prostor na osobnější debatu, a během té došlo mimo jiné na to, že se nám svěřil s tím, že si vykládá tarotové karty. Slovo dalo slovo, a protože jsem měl tehdy taky drásavé téma k řešení, požádal jsem ho, aby mi taky karty vyložil. (Zbylý kolega, velmi racionální člověk, byl tak zvědavý na to, co je to za krávovinu, že si otázku vymyslel taky:-)

Díky tomu, že jsem viděl v akci tohoto kamaráda, u kterého nejde o žádné šarlatánství a který s kartami dle mého chápání pracuje tak jak by se mělo, troufnu si popsat, jak to funguje. Kolega, kterého celkem nic netrápilo, se zeptal na nějakou trivialitu (něco o své práci tuším), a kamarád mu vyložil tři karty – jedna znamenala jakýsi základní směr, jedna znamenala varování (co může hrozit) a jedna naopak naději (jakým dobrým směrem by se mohla situace ubírat).

Karty samozřejmě nebyly kouzelné – kdo chce, může věřit že ruku při jejich výběru vede osud, ale funguje to i s prachobyčejnou náhodou. Veškeré kouzlo karet totiž spočívá v tom, že jsou na nich symboly s propracovaným, mnohovrstevnatým a ne vždy jednoznačným významem, které však odkazují na silná témata – strach, změna, radost, zklamání atd… (je jich opravdu spousta). V člověku, který si je vykládá (nebo komu jsou vykládány) tedy vyvolají nějakou reakci, na něco v něm zabrnkají. Nebo ho naopak přimějí na téma, které položil jako otázku, podívat se z určitého, úplně jiného úhlu než obvykle. V každém případě ke správnému „fungování“ vyžadují, aby se „klient“ do výkladu zapojil… ve skutečnosti ne zapojil, ale aby si ho udělal sám. Aby se nechal kartou navést, z jakého zorného úhlu se má na otázku podívat, a následně si do ní promítl své vědomé i podvědomé myšlenky, trápení, obavy a naděje a přemýšlel nad nimi.

Úkol vykladače je pouze v tom „klientovi“, který karty nezná, přiblížit význam karty a možnosti jejího výkladu. Zkušený vykladač může navíc k tématům a symbolům na kartách přidat i vlastní témata nebo symboly, které se z jeho zkušenosti s klientem předloženým tématem pojí. Když se to dotáhne k dokonalosti, může se to vlastně dělat i úplně bez karet, říká se tomu psychoterapie a je to vědecky uznávaná metoda:-) Naopak kdokoliv, kdo mi z karet (a nakonec i bez nich) začne předkládat hotové odpovědi a řešení mých problémů, je u mě jednoznačně šarlatán, který buď nechápe co dělá, a nebo vědomě klame, i kdyby na to měl lékařský diplom.

Na druhou stranu ale stejně nesmyslným je přístup klienta-naivky, který od vykladače právě toto očekává (že mu řekne hotová řešení a odpovědi). A vůbec nejlepší je klient-sabotér, který očekává, že toto vykladač dělá, a zároveň (oprávněně) nevěří, že to může fungovat a těší se na to, jak ho nachytá, že se mýlí:-) Což byl přesně případ mého kolegy, který z chudáka-kamaráda tahal právě takové výsledky a pak se začal ptát na otázky typu: „A co kdyby ty karty na hrozbu a naději přišly v opačném pořadí?“ To já jsem byl vděčnější objekt;-)

I když ani se mnou to nebylo snadné – položil jsem totiž natolik konkrétní a úzkou otázku, že jsem tím princip metody taky tak trochu sabotoval. Kamarád si s tím ale poradil tak, že prohlásil, že na tohle mi vyloží jen jednu kartu a nebudeme se pokoušet o hledání hrozeb a nadějí. Neprozradím, na co jsem se zeptal, ani jaká přišla karta. Ale když ji kamarád otočil, propadl záchvatu, v němž se střídavě nekontrolovatelně chechtal a zoufale chytal za hlavu, přičemž zpočátku mi byl schopen sdělit jen že: „Kdyby mi na TUTO otázku přišla TATO karta, tak to vážně nevím, co bych dělal!“ a že „to je teda fakt síla!“

Nakonec mi kartu ale přece jen vysvětlil – a musím konstatovat, že po více než dvou letech to, k čemu jsme došli, stále platí ;-)

Nehoda

okolo 2000

Teta se strýcem, kteří byli vždy z našeho skromného příbuzenstva nejbohatší rodinou, si konečně – skoro by se dalo říct na stará kolena – postavili barák. Zrovna když jejich dva synové (ve věku asi 20 a 25 let) let, pro které tam je spousta místa, už pomalu opouštěli rodinné hnízdo… První léto, kdy tam už plnohodnotně bydleli, jsme v jejich pokojích tedy trávili několik prázdninových dní já a moje ségra. Nikdy jsme takto u tety na prázdninách nebývali (v panelákovém bytě to taky nedávalo příliš smysl), a toto bylo tuším taky naposledy, kdy jsme byli u nich na baráku, ale byl to pokud si pamatuju příjemný týden.

Na jeho konci, v sobotu, pro nás měl přijet taťka a odvézt nás domů. V pátek večer – a to si pamatuju dost přesně – přišla teta za mnou do pokoje, sedla si ke mě a vážným hlasem mi oznámila: „Váš taťka měl nehodu na kole…“ a udělala dramatickou pauzu. Mně se během té vteřiny promítly před očima všechny katastrofické scénáře co jsem jich byl schopen vymyslet, viděl jsem houkající sanitky, nemocniční lůžka, pomalu rakve…

Skutečnost byla taková, že si taťka na nohejbalovém turnaji dal nějaké to pivo a pak se vydal na kole domů. V zatáčce mu kolo podjelo a on sebou řízl do štěrku. Trochu si narazil ruku, ale hlavně se podřel, a to včetně obličeje, díky čemuž pak vypadal několik dní fakt dost hustě… Sedl nicméně zpátky na kolo, dojel asi 15 km domů a šel na pohotovost, kde mu to ošetřili takovým tím zeleným sajrajtem. Večer pak zavolal tetě, že v tomhle stavu pro nás zítra nepojede a požádal ji, jestli by nás mohl dovézt domů svým autem strýc (což se stalo).

Poučení: Nedramatizujte banality! Zbytečně tím strašíte děti i dospělé. Pokud se nic vážného neděje, buďte za to rádi a nevyrábějte dramata uměle…

Bezdomovec

Na nádraží v Králově poli jsou nové moderní odpadkové koše na tříděný odpad. Dnes tam u jednoho z nich stál takový pochybně vypadající pán, v ruce igelitku, a lomcoval s jedním pytlem, zjevně ve snaze dostat ho ven. Chvílemi si něco mluvil pro sebe, chvílemi hlasitě nadával na ty, kdo „vymysleli tenhle systém“.

Po chvilce k němu přistoupila jedna starší paní a něco mu potichu říkala. Neslyšel jsem co, ale pochopil jsem, že mu asi nabízela nějakou pomoc. Pán se na chvíli zarazil a pak jí řekl, že on tady nevybírá popelnice, ale vyměňuje odpadkové pytle v nich! A na důkaz vytáhl přichystanou roli pytlíků. Paní zčervenala, něco rychle zamumlala, otočila se a s pohledem upřeným bokem rychle kráčela pryč. Asi se styděla. Pán za ní ještě volal, že on se neurazil – ale ona se ani neohlédla a utekla pryč.

Poučení? Asi ani nevím. Ale myslím, že paní se nemusela stydět, že chtěla pomoct domnělému bezdomovci…