Jak jsme letěli balónem

Po náročných běžeckých výkonech ze soboty jsme se rozhodli okořenit si nedělní ráno namísto odpočinku vstáváním v 5:10 a následným letem balónem. Tedy, výmysl to byl můj, ale Radim se bez váhání přidal.

Let začal srazem v 6:15 s pilotem, což byl padesátník v umolousaném tričku, který nás mezi kuřáckým chrchláním a popotahování z další cigarety hned na začátek stihl informovat, že už je teda dost unavený, protože letí už dvanáctý let po sobě, je do večera v balónu a ráno brzo vstává. Následně zkontroloval na letišti počasí a oznámil nám, že přešla jakási oblačnost, která hrozila, že nepoletíme.

Po srazu všech účastníků (letělo nás asi osm) jsme se teprve přesunuli na místo skutečného odletu na louku o půl kilometru dál. Nejprve došlo ke zkušebnímu vypuštění balónku, abychom zjistili, jestli nahoře fouká. Foukalo. Foukalo ovšem i dole, což je ukázalo jako mírná komplikace, protože to znamenalo dramatičtější koordinaci při nafukování balónu a nastupování. Nám amatérům vážnost situace došla, až když na nás pilot ze všech sil začal řvát „Nastupovat! Rychle! Zatížit koš! Letíme!“ Všichni jsme nahopsali do koše, což není tak úplně snadné, když máte koš po prsa, ale podařilo se to. Následně jsme s Radimem došli k závěru, že problém nebyl v tom, že by balón odletěl, jelikož byl přivázán ještě k autu, ale vznesl by se do výšky, ve které by se už špatně nastupovalo :-)

A tak jsme odstartovali. Navzdory mým předpokladům jsem se vůbec nebála a po počátečním rozechvění a rozkoukání, kde kdo stojí, kolik máme kolem sebe místa a jak daleko pod námi je země, jsme se ocitli asi 500 metrů nad zemí, v mírném oparu a nádherném tichu, které narušoval jen občasný hovor účastníků, hučení hořáků, případně pilotovo sdělení, že si v tom zmatku při odlétání zapomněl dole mobil a výškoměr. Naštěstí jednoho z účastníků doprovázela na zemi manželka, která nám pomohla zprostředkovat kontakt se zemí a navigovat pilotovu přítelkyni (resp. jednu z matek jeho dětí, jak se později vyjádřil), aby nás při přistání snadněji našla. Ještě následoval nácvik přistání pro případ, že by bylo i dole větrno, který si nezadal s nácvikem nouzového přistání v letadle, až na kyslíkovou masku, samozřejmě.

Následně už let probíhal bez komplikací. To, jestli stoupáme nebo klesáme si pilot ověřoval drobením tabáku z cigaret do vzduchu, a tak jsme se mohli bez obav nechat unášet větrem. Nakonec se ukázalo, že nás vítr unáší směrem k Lednici, takže jsme kromě Pálavy nakonec měli možnost pozorovat z výšky i Lednicko-valtický areál, což, podle pilota, je událost, která se i jemu stane maximálně jednou za deset let.

Po té, co jsme přeletěli Lednici, pilot konstatoval, že tady nefouká a tudíž nácvik nouzového přistání můžeme zapomenout, jelikož přistaneme v pohodě. A jak slíbil, tak udělal. Elegantně nás snesl k zemi, kde to jen mírně drclo, a byli jsme dole. Několik z nás vystoupilo, balón se vznesl do výšky asi 1,5 metru nad zemí a podobně jako se vznášela auta třeba v Arabele zůstal viset ve vzduchu, abychom ho mohli dotlačit na vozík. Až byl koš balónu na vozíku, položil se teprve balón na zem a nám začalo čekání na to, až se balón trochu vypustí, aby se mohl smotat. Tento čas jsme využili ke křtu prvoletců, což spočívalo v tom, že jsme dostali tituly jako Kněžna Soňa z Lednice a Kníže Radim z Lednice (podle místa přistání) a byli jsme pokřtěni všemi čtyřmi živly – vduchem (pilot nám foukl do vlasů), ohněm (škrtl nám u hlavy zapalovačem), vodou (polil nám trochu vlasy šampaňským) a zemí (hodili nám do vlasů trochu hlíny). Mě to moc bavilo, nicméně jedna z účastnic na to měla dost odlišný názor a snažila se vyjednat, aby jí na vlasy nic nelili. Jelikož ale byla na konci řady, tak nejen, že jí to nalili na vlasy, ale jako poslednímu jí nalili trochu šampaňského i za krk, což pak do konce akce obtížně rozdýchávala.

Následně nám pilot sdělil, že byl před letem tak nervózní, že se nemohl ani nasnídat, načež si dvakrát loknul šampaňského a začal se balit balón. To připomínalo balení velkého spacáku a šlo nám to docela dobře. Pak už nás jen pilot převezl na místo, kde jsme ráno nechali auta, a náš mimořádný zážitek skončil a my jsme jeli domů. Cestou jsme ještě zakoupili dvě lahve prvního burčáku a zbytek dne jsme si užívali příjemnou pohodu v burčákovém opojení, kterou jsme posílili dvouhodinovým odpoledním spánkem, na který navázal vydatný spánek noční.

Děkujeme! Bylo to krásné!

s

Reklamy

Ze zápisků greenhorna I.

O uplynulém víkendu jsme s Radimem strávili dva dny v chřibských lesích. Chtěla jsem si vyzkoušet, jaké to je a chtěla jsem do lesa. A někam, kde nebude nějaké dramatické stoupání, jelikož já a kopce spolu pořád ještě nemáme vyrovnané účty (já dlužím). Chřiby všechno splňovaly, a kromě toho jsou zkrátka magické. Moc jsem se těšila a bylo to celé moc fajn.

Pár poznámek k tomu:

  1. Ušli jsme první den 23 km a druhý asi 17 km – asi bych ušla i tak třeba 25 km, ale i tak už z těch 23 km byly poslední dva utrpením. Hlavní, co mě při tom limitovalo, byla bolavá chodidla.
  2. Připadalo by mi možná o něco lepší mít první den kratší (když se vyráží později než v pět ráno :-)) – na dlouhou trasu je první den méně času a člověk se při tom více odrovná. Druhý den jsme těch 17 km i s dlouhým obědem měli ve dvě odpoledne za sebou, první den jsme zodpovědně ťapali asi do osmi do večera. Zkrátka bych to jako greenhorn otočila :-)
  3. Nerada spěchám. Mám potřebu se během cesty stále zastavovat a dívat se skrze kmeny, poslouchat šumění listoví nebo pozorovat ptáky – což je ne vždy pro ostatní příjemné (Radim měl těžký batoh a postávání pro něj nebylo to pravé) a komplikuje to situaci, když se spěchá do cíle a je málo času.
  4. Nezmokli jsme, což mě zklamalo! Miluju déšť a těšila jsem se, že snad ve Chřibech by se to mohlo podařit, a ono ne :-)
  5. Noc plynula překvapivě dobře. Možná měl Radim pravdu a přece jen jsem trochu spala, přestože já si toho vědoma nejsem, ale zkrátka i při tom bdění mi čas utíkal příjemně, nad námi na nebi se vznášel velký vůz, a shora nás opatrovala matka Lípa.
  6. Na karimatce se mi leželo celkem dobře, ale nezvládla jsem si poradit s tím, jak si mám schovat hlavu, aby mi na ni netáhlo a s tím, že se mi při ležení na boku bolestivě otláčela kolena. Zima mi taky nebyla a na záchod jsem se nad ránem vypravila bosky, nohy jsem si smáčela rosou… Rosa nakonec padla i na nás. Tady člověk ocení ty funkční materiály – těm to totiž nevadilo, zatímco můj polštářek s bavlněným potahem byl celý vlhký…
  7. Jako greenhorn jsem si pod karimatku koupila ještě velikou alumatku a řekla bych, že se osvědčila.
  8. Člověk skutečně mnoho věcí nepotřebuje. Moc jsme toho neměli a mohli jsme toho mít ještě méně, kdybychom chtěli. Minimalismus mě láká. Sice jsem si vzápětí koupila nový větší batoh :-), ale to hlavně s motivací, že příště si dám spacák dovnitř batohu, a ne zvenku.
  9. Celou trasu jsem ušla v bosých sandálech. Šlo to. Terén nebyl nějak skalnatý, nemuseli jsme přelézat balvany, akorát se občas šlo po malých kamenech nasypaných na cesty kvůli zpevnění. Nejnepříjemnější terén pro moje obutí se nakonec ukázal byl promáčený svah, kde mi to na plochých podrážkách zkrátka občas ujíždělo. Jinak to bylo super.
  10. Klimentek je naprosto magické a fascinující místo. Kdybych bydlela poblíž, chodím tam pořád.
  11. I Bunč je okouzlující.
  12. Pořád mi přijde legrační, když člověk takhle jede vlakem někam, kam by za normálních okolností nikdy nejel, a po dvou dnech šlapání dojde někam, kudy jezdí každý druhý týden :-))
  13. Cestování vlakem je boží a chybí mi.
  14. Radim je taky boží :-) Byl na mě moc hodný a snažil se mi to (i na úkor svého pohodlí) maximálně usnadnit. Díky moc, lásko, bylo to super!

s

Komparativní studie piv

Byv k tomu nepřímo vyzván, podávám stručnou zprávu o stavu pivní kultury v Maďarsku, Srbsku a Rumunsku:

  1. Maďarsko. Maďarské pivo nezklamalo – bylo špatné, jako vždy. Maďarská piva piju při svých návštěvách země vlastně jen proto, že je na nich téměř vždy napsáno „világosi“, což v maďarštině znamená světlé; Világos je ale zároveň jméno obce (nyní v Rumunsku), u které bylo v roce 1849 poraženo maďarské povstání, a já si tak vždy se škodolibou radostí tento nápis na plechovce přečtu. Mimochodem, na paměť této události se dodnes v Maďarsku v hospodě nebo na oslavě sklenicemi s pivem neťuká – legenda totiž praví, že když popravovali vůdce tohoto maďarského povstání, vítězové si po oběšení každého z nich přiťukli sklenicí piva, a Maďaři od té doby tento zvyk odmítají.
  2. Srbsko. Srbské pivo nezklamalo – bylo dobré (Jelen v Bělehradě). Ještě lepší ale bylo speciální nefiltrované pivo Karađorđe, které pro srbskou restauraci stejného jména v Temešváru (Rumunsko) vyrábí malý místní pivovar v rumunské obci, jejíž jméno jsem si bohužel nezapamatoval.
  3. Rumunsko. Rumunská otázka je složitější. Nejdřív jsem ochutnal v české vesničce v Banátu v hospůdce U Medvěda rumunský Ursus. Toto první rumunské pivo bylo dobré. I druhé. I další… Ale rumunská piva, která jsem v následujících dnech okusil v různých jiných koutech země, už tak dobrá nebyla. Některá byla lepší, některá byla horší… Podle etiket jsem ale nakonec vyrozuměl, že v Rumunsku se dost prodává německé pivo, resp. německá značka vyráběná v rumunské licenci. Mám takové podezření, že ta lepší byla právě ta německá, a ta horší ta rumunská. Záhadou pro mě ovšem zůstává, jak Češi v Banátu dokázali chutné pivo udělat i z onoho rumunského Ursusa… (EDIT: Záhada vyřešena – dodatečně jsem si uvědomil, že asi žádné z těch dalších rumunských piv, co jsem měl, nebyl Ursus;-))

Výletník 2.

Přikládám pár záběrů z našeho sobotního výletu. Byl to výlet plný překvapení – například:

  1. To si takhle vyrazíte na Výhon, a dojdete skoro až na Pálavu :-)
  2. To si takhle říkáte, že je vlastně zataženo, a pekelně se spálíte (hlavně já teda) :-)
  3. To si takhle říkáte, že si dáte v sobotu odpoledne někde cestou oběd, a všude je buď zavřeno nebo svatba!

Ale bylo to skvělé :-)

PicMonkey Collage.jpg

S láskou

s