Bez jablka

Půjčil jsem si u kamarádky knihu o vztazích mezi muži a ženami, která se jmenuje Bez jablka. Je to knižní verze stejnojmenného blogu psaného jedním mužem a jednou ženou (kteří spolu – jak na obálce výrazně upozorňují – nespí) zhruba v mých letech, a tak jsem byl zvědavý, jaký pohled nabízí. Vím, že je troufalé hodnotit knihu, ze které jsem zatím přečetl tak necelou třetinu, ale přesto to udělám – především proto, že je dost pravděpodobné, že tu knihu dál číst už nebudu.

Skládá se z jednotlivých kapitol-témat, např: „Domácí práce“, „Alkohol“, „Komplimenty“, „Hádky“, atd. Ke každé z nich je pak jedna úvaha od NĚHO a jedna od NÍ (na sobě nezávislé). Některé ty úvahy žádnou myšlenku nemají, většina nějakou má. Některé ty myšlenky se dají s přivřením různého počtu očí považovat za zajímavé, jiné nelze označit než jako vyloženě blbé. Důvod, proč ale knihu nejspíše nedočtu, je v tom, že ve všech těch textech – v těch, které myšlenku nemají i v těch které ji mají (a zde speciálně upozorňuji na to, že to se týká i těch, které mají myšlenku relativně rozumnou) – se vyskytuje jedno až mnoho těch nejpřízemnějších klišé o mužích, ženách a jejich vztazích, podané více či méně vtipně.

Uvedu pár příkladů:

ONA:

Když žena řekne „nechme to být“, znamená to, že máte 5 minut na to, abyste to vyřešili, jinak si můžete jít koupit Playboy, protože to je to jediné místo, kde uvidíte nahou ženskou.

V životě jde v podstatě o dvě věci: mít víc peněz a mít míň kil.

Alkohol je metla lidstva. Ale ruku na srdce, ženy, nějak to tady s těmi muži musíme přežít.

ON:

Muž je v podstatě zvíře, které občas myslí, a žena je člověk, který občas nemyslí.

Ženské záchody se představuji jako konferenční místnost. Ženy […] tam rokují: „Co ten tvůj pitomec, už ti vyznal lásku?“ „Ten můj idiot so objednal česnečku.“ „Jestli si dá ještě jedno pivo, tak večer zas nic nebude.“

Muž, který dá do pračky prádlo a čirou náhodou zmáčkne ten správný knoflík, potřebuje pochvalu.

Kompliment je ve skutečnosti jenom někdy dobře a někdy špatně maskovaný chtíč.

————–

Každé to prohlášení samo o sobě by vtipem být mohlo – ale jako celek (už ve třetině knihy) působí naprosto destruktivním dojmem. Abych tedy jen nekritizoval, lze v knize najít i několik užitečných myšlenek. Například: „Dospělost je, když přestanete za svůj život obviňovat karmu, přátele, partnery, stát, DNA, Ježíška nebo internet.“ Záhadou mi všem zůstává, jak by je měl čtenář, kterému nejsou vlastní už před tím, než se do knihy začte, v té hromadě sraček identifikovat.

Reklamy

O knize Elišky Haškové Coolidge a hodnotách, v které věřím

Úvodem skládám paní Elišce velkou omluvu. Než jsem začala číst knihu Pět amerických prezidentů, česká babička a já, znala jsem ji podle jména, ale moc jsem o ní nevěděla, kromě toho, že byla podporovatelkou Donalda Trumpa. To ve mně vyvolalo jisté pochybnosti, nicméně když jsem dostala její knihu, neodradilo mě to od jejího přečtení a dobře jsem udělala.

Je to fascinující čtení. V mnoha věcech pohled paní Elišky tak zcela nesdílím, ale v mnoha naopak ano. A například tento odstavec je něco, co cítím naprosto stejně (jen ta odvaha mi zatím chybí):

Jen je třeba, aby každý v sobě našel odvahu přihlásit se hlasitěji a vášnivěji k hodnotám, v které věří, a přispěl tak k tomu, aby stejným směrem šel celý národ. Vše leží v našem přístupu ke každé nové výzvě, kterou život přinese. Nic se nevybuduje tím, že se každý uzavřeme do svého kouta a tam budeme žít poctivěji. Je třeba znovu a znovu se ozvat a nebýt zklamaný, že to nejde tak rychle, nebo přesně tak, jak bychom rádi viděli. Je to proces. Někdo si možná řekne: „Co já, švec, můžu,,,?“ Jenže ono je to v tisíci maličkostech, kterými denně můžeme dávat příklad. Pozdravit, poděkovat, potěšit… Už jen to společnost posiluje. Ale nesmíme čekat, až začne ten druhý, musíme začít sami.“

Takových pasáží je v knize víc. Eliška věří v odpovědnost za vlastní život a v osobní příklad. Souhlasím. A děkuji velice za inspirativní čtení!

Současně se přitom zamýšlím, jaké jsou ty hodnoty, které by mi stály za to, abych se za ně otevřeně postavila – laskavost, solidarita, rodina, svoboda, respekt, rovnoprávnost, zodpovědnost, Evropské unie, demokracie…

s

 

RECENZE: Brené Brown – Co tě nezabije, to tě posílí

Ach, další úžasná kniha… Jen s tím českým překladem názvu si nejsem jistá… Já jsem četla anglickou verzi, která se jmenuje Daring Greatly: How the Courage to Be Vulnerable Transforms the Way We Live, Love, Parent, and Lead. Těžko se to překládá, ale je to spíš něco v duchu „Žít naplno aneb Jak nám odvaha být zranitelní mění způsob, kterým žijeme, milujeme, vychováváme děti a jdeme příkladem„. Což teda podle mě zní úplně jinak, než že co mě nezabije, to mě posílí :-)

Autorka pracuje v originále s pojmy SHAME a GUILT.

SHAME se překládá jako ostuda a je to používáno ve smysl = já jsem špatný, stydím se.

GUILT se překládá jako vina a je to používáno ve smyslu = udělal jsem něco špatného (ale nejsem špatný já celý, pouze toto jednání).

Autorka na mnoha případech uvádí, jak jsme drceni různými společenskými očekáváními, která na nás kladou požadavky, které nemůžeme splnit. Na základě toho dojdeme k přesvědčení, že jsme špatní, uzavíráme se do sebe a bojíme se žít, abychom neudělali zase něco špatně. Ach. Povinná četba by to měla být!

Autorka například uvádí, jaké jsou běžné znaky spojované v průzkumech s ženstvím – že ženy mají být milé, moc se neprojevovat, být hezké, štíhlé, tiché, pečující, obětavé mámy atp. Že takové nejste? Pak je s vámi možná něco v nepořádku! (říkají ta společenská očekávání!). Na muže se taky klade spousta požadavků – že mají neprojevovat emoce, hodně vydělávat, být silní, dominantní a tak podobně.

Ve skutečnosti takoví nejsme. Toto nám neprospívá. Vytváří to v nás pocit, že nezapadáme, že jsme špatní, a mnoha věcí se v životě neodvážíme, protože máme pocit, že v nich nemůžeme uspět a jen tím všem ukážeme, jací jsme looseři.

Skutečný život ale spočívá v něčem jiném. Vlastně v onom profláknutém „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“. Jakmile si uvědomíme, že nejsme špatní my celí, ale pouze občas učiníme třeba chybnou volbu, je to osvobozující. Pokud dokážeme za tato nesmyslná omezení nahlédnout a být zranitelní, pokud dokážeme být odvážní a pustit se do věcí prostě proto, že nám přinášejí třeba radost, a ne proto, že v nich potřebujeme být nejlepší, a nebojíme se, co tomu řeknou lidi. Pak neexistují žádná měřítka úspěchu, pouze náš vnitřní dobrý pocit – a to je přece to hlavní! Až budu jednou ležet na smrtelné posteli, budou mi fuk všechna cizí očekávání – budu jen s potěchou hledět zpět na všechno, čeho jsem se odvážila, a hořce litovat příležitostí, které jsem promarnila…

Všichni jsme dobří. Není třeba se stydět za to, že nemáme dost štíhlá stehna, že neumíme vařit, nebo že dost nevyděláváme. V tom naše hodnota nespočívá! Důležitá je bezpodmínečná láska, laskavost, sounáležitost, a odvaha žít!

Známe to asi všichni z domu taky. Věty typu „Zbláznila ses?“ nebo „Jsi normální?“ mi dodnes ještě někdy zní v uších… Ano, jsem normální a nezbláznila jsem se. Jen se naše hodnoty neshodují…

Tolik jen velice ve zkratce na téma, které považuju za vysoce důležité a knihu všem doporučuji. V jistém smyslu mě zastihla na cestě, kterou už nějakou chvíli kráčím, a to je právě cesta odvahy. Podnikám poslední dobou věci, na které bych se nikdy dřív neodvážila. A není důležité, jestli podle nějakým měřítek uspěju. Důležité je to, že jsem se do toho dala! Ať už se jedná o výlety na Ukrajinu, roadtripy do Rumunska, nebo třeba sdílení toho, že se zajímám o kineziologii, reiki a jiné podobné věci :-)

S láskou

s

RECENZE: Postel, hospoda, kostel (Zbigniew Czendlik)

Po dočtení této knihy ve mě zůstal zvláštní pocit. Autor – jeden z polských knězů, působících poslední léta v ČR – v ní formou rozhovoru se spoluautorkou začíná od svého životního příběhu, ale postupně se dostává ke svým myšlenkám a názorům. Mnohokrát opakuje, že na katolického kněze je poněkud nonkomformní; to já nedokážu posoudit, nicméně nemám důvod mu nevěřit.

Důvodem toho zvláštního pocitu ovšem je, že především v poslední kapitole o tom, jak žít šťastný život, s příznačným názvem „Co už dávno víme“, opravdu opakuje přesně totéž, co říká proud pozitivního přístupu k životu, seberozvoje, nebo jak ho nazvat (jen mírně obalené do křesťanské terminologie – ale zde už ani to příliš ne). Jinými slovy, to co je možné ve zvýšené míře najít třeba na tomto blogu:-) Vypadá to, že ten návod je opravdu dávno teoreticky znám, akorát pořád a pořád, jak koneckonců autor sám upozorňuje, máme problém s jeho uvedením do praxe… Je příjemné vidět, že díky téhle knize se dostane určitě i k lidem, kteří by o seberozvojovou literaturu nebo pozitivní psychologii jinak asi jen těžko zavadili.

Vlastně bych sem na blog mohl klidně vkládat náhodně vybrané věty z této kapitoly, a byly by zcela k tématu. Ale nebudu to dělat – přečtěte si tu knihu raději sami, a celou ;-)

RECENZE: Rachel Naomi Remen – Obejmout život (Kitchen Table Wisdom)

Název tohoto textu je mírně zmanipulován – kniha, kterou jsem četla já, se jmenuje Kitchen Table Wisdom, a já se pouze domnívám, že se jedná o tentýž text, neboť se mi nikde nepodařilo dohledat název originálu. I tak jsem upřímně překvapená, že se text dá sehnat v češtině, byť těžko, jelikož české vydání vyšlo v roce 2007 a je již většinou rozebráno.

Oficiální promo text, který se u všech knihkupectví, kde jsem knihu našla, uvádí toto:

…Dříve lidé sedávali u kuchyňského stolu a vyprávěli si své příběhy, které byly cestou k životní moudrosti. Naslouchání příběhům však vyžaduje čas, a my jsme si přestali vyprávět příběhy, když jsme ztratili čas na odpočinek, naslouchání, žasnutí… Najdeme-li znovu čas naslouchat navzájem svým příběhům – příběhům o vlastnění a ztrátách, moci, bolesti, odvaze, naději, uzdravení, samotě a vztazích, objevíme přístup k moudrosti, která pomáhá žít. Autorka v knize Obejmout život předkládá čtenářům pozoruhodnou sbírku příběhů ze života, které vypráví z pohledu lékařky, profesorky medicíny, terapeutky, ale i ženy zápasící s vlastní těžkou chronickou chorobou. Radí, jak nepodlehnout skepsi z těžké nemoci a kde hledat sílu pro její zvládání. Kniha osloví zájemce o beletristické příběhy zaměřené na kultivaci fyzické, duševní i duchovní stránky života člověka.

Co k tomu říct? Ten text naprosto nevystihuje, o čem kniha je. Nic úžasnějšího jsem v poslední době nečetla. Tato kniha léčí. Doufám, že se to překladem neztratilo, ale tato kniha je prostě čisté pohlazení, zvlášť v dnešní povrchní době. Není podle mě úplně pravda, že by autorka něco radila – prostě sdílí svoje vzpomínky a svůj hluboký vhled do životů svých pacientů, kolegů a přátel. Všechny příběhy jsou poměrně krátké, na dvě až tři stránky, neobsahují žádný patos ani nekončí pravidelně happy endem… všechny se mě hluboce dotkly. A všechny obsahují moudrost obyčejného života, jsou životem samotným – proto mohou mít takový terapeutický účinek – nic nepřikrášlují, nedramatizují, na nic si nehrají, a přitom jsou pravdivé, lidské a laskavé.

Na tento titul navazuje ještě další My Grandfather’s Blessings, která je v podstatě podobná obsahem i pojetím, nesnaží se přinést něco jiného, a je to tak jedině dobře. Je to prostě druhá dávka pohlazení, i když i ta pohlazení jsou někdy vlastně těžká. Ale takový je život. Někdy krásný, někdy trpký…

S láskou

s

RECENZE: R. M. Staffordová – Mama má čas

Dostala se mi do rukou tato úžasná kniha (ve slovenštině, česky zatím nevyšla) od autorky Rachel Macy Staffordové. V originálu se jmenuje Hands Free Mama. Autorka stojí za úspěšným blogem Hands Free Revolution, z něhož kniha patrně vychází.

Přestože název odkazuje k výchově dětí, je to kniha plná myšlenek aplikovatelných na všechny naše vztahy, protože její poselství je jednoduché a obecné: důležité nejsou povinnosti, ale lidé. Není nic důležitějšího, než pozornost, kterou můžeme věnovat lidem kolem nás. Proto bychom měli odložit elektroniku, nekonečný seznam úkolů i naši pohodlnost a upřednostnit komunikaci s nejbližšími, a nejen nejbližšími.

Autorka na mnoha a mnoha příkladech ze svého života popisuje, jak nejprve žila plochý a prázdný život, v němž před vyprávěním svých dětí upřednostňovala vyřizování mailů a povinností. Jednoho dne si uvědomila, že takto dál žít nechce. Zpomalila, a začala se učit žít jinak – nebýt ovládána svým mobilem a seznamem úkolů, ale naopak upřednostnit život. Nesnažit se neustále spěchat, všechny popohánět a společných čas s nejbližšími odkládat na dobu, až bude všechno hotovo, protože hotovo není nikdy a čas nám nezadržitelně utíká. A co je důležitější? Poskládat vyprané prádlo, nebo si poslechnout, jak se naši blízcí dnes měli? Vyřídit mail do práce, nebo si lehnout do postele ke svému dítěte a přivonět k jeho vlasům? Udělat domácí práce rychle a efektivně, nebo si nechat pomoct a ještě se přitom dobře pobavit, přestože to možná bude trvat déle?

Přiznám se, že jsem knihu přečetla prakticky za jeden den a ještě jí polovinu probrečela – Racheliny příběhy mě často dojímaly, protože i já vnímám, že cesta, kterou nastiňuje, je pro mě ta správná. Nikdy v životě totiž nebudu vzpomínat na to, kolik projektů jsem dokončila, ale na to, jak na mě Radim krásně mžourá, když se ráno probouzí nebo jaký úžasný je to pocit, když se k němu můžu stulit do náruče a nechat si něco vyprávět…

Chtěla jsem se kousek ocitovat, pro představu, ale je těžké něco vybrat, všechno mě oslovuje. Tak třeba toto zamyšlení ze strany 124 (TATRAN, 2015):

Priezračnosť

Všímajte si dobro.

Najskôr vidím najlepšie známky na vysvedčení, až potom tie horšie…
Najskôr vidím, ako krásne pláva, až potom, na ktorom mieste skončila…
Najskôr vidím, že sa sama obliekla, až potom kombináciu zimných čižiem s letným tričkom na ramienka…
Najskôr vidím, že si sama pripravila raňajky, až potom vločky rozsypané po stole…
Najskôr vidím jej umelecký výtvor, až potom si všimnem neporiadok…
Najskôr vidím jej lásku k hudbe, až potom počujem falošné tóny…
Najskôr vidím úsilie a usilovnosť, až potom si všimnem chyby a omyly…
Najskôr vidím krásu a dobrotu, až potom nedostatky a nedokonalosti…
Najskôr vidím príležitosti, až potom si uvedomím ťažkosti…
Najskôr vidím prísĺuby každého dňa, až potom zbadám prekážky…
Až vtedy jsom objavila život, aký chce žiť.
Všímajte si dobro – vždy len dobro – a nadovšetko. Až potom to ostatné.

 

S láskou

s

 

RECENZE: Dr. Laura Markhamová – AHA! Rodičovství

Před nedávnem jsem si tuto knihu pořídila v knihkupectví, kam jsem si šla vyzvednout úplně jinou knihu :-) Tato témata mě poslední dobou moc zajímají – člověk se totiž v těchto knihách dozví taky hodně o sobě a o tom, jak to funguje v ostatních rodinách…

Kniha se v originálu jmenuje „Peaceful parent, happy kids“, čili něco jako „Klidný rodič, šťastné děti“ a je vlastně opět na téma, jak je při výchově potřebné oprostit se od našich vlastních vzorců a zaměřit pozornost na to, co děti skutečně potřebují, aniž bychom se přitom báli, že je rozmazlíme nebo že nás zneužívají… Čili naprosto použitelné téma do všech situací :-))

Ale abych nepřeháněla, jde samozřejmě o knihu zaměřenou na děti… A čte se moc hezky a naprosto koresponduje s mým směřováním… Je to podobná kniha, jako kniha „Vychováváme děti a rosteme s nimi“ od Naomi Aldortové, o které jsem psala zde. Je pouze trochu více věděcky uchopená a zaměřená. Obsahuje taky různé návody na výchovné hry, ale to mě momentálně až tolik nezajímalo…

Autorka v knize akcentuje (jelikož čtu knihy s podobným zaměřením, tak mám pocit, že se to opakuje) myšlenky, že zvláště u novorozenců je potřeba zcela naplňovat jejich potřeby (tj. krmení, mazlení, pozornosti), protože tím se v nich buduje pocit, že svět je bezpečné místo, že svým rodičům mohou důvěřovat a že se nemusejí bát. U starších dětí pak rozvíjí ten přístup, že je důležité nechat je jejich emoce prožívat, aby se je mohly naučit zvládat a nepotlačovaly je.

Mně tyto myšlenky naprosto dávají smysl a přijde mi, že se snad měly vytisknout na letáky a shazovat do každé rodiny letadlem…

Určitě doporučuji.

S láskou

s

RECENZE: Louise L. Hay – Miluj svůj život

Je to útlá knížka. Dá se přečíst za den, možná i za odpoledne. Mně to ale trvalo čtyři roky…

Koupila jsem si ji v roce 2012, kdy jsem byla úplně na dně. Přestěhovaná v novém bytě, ve kterém jsem nemohla spát, nešťastná až do morku kostí. Miluj svůj život mi v té době znělo jako zajímavý nápad, jak se ze dna dostat zase nahoru. S očekáváními, že mi knížka pomůže vyřešit náročné období, jsem se do ní začetla. Miluj svůj život, prosvítalo mi mezi slzami. Jak? Jak to mám asi udělat, když jsem na dně? Dočetla jsem to tenkrát po pátou kapitolu. Dál to nešlo.

Až teď, během dovolené, jsem na ni znovu narazila. Zdálo se mi, že je umístěna mezi knížkami, kam nepatří, a když už jsem ji držela v ruce, a vůbec vlastně teď čtu tolik potravy pro duši, proč ne zrovna Louise Hay? Začetla jsem se tedy. A už to bylo úplně jiné čtení…

Po čtyřech letech jsem o tisíc světelných let jinde… Ani vlastně nemůžu říct, že bych se tam dočetla něco, co ještě nevím, ale četlo se to moc krásně. A o čem to je? O tom, že jsme každý tvůrcem svého života. O tom, že jsme každý pánem svých emocí. O tom, že se máme málo rádi – myšleno sami sebe. A to je něco, s čím absolutně souzním a myslím si, že je to základ většiny problémů, které máme.

Jedna z rad, které Louise čtenářům nabízí, je například to, aby si jeden měsíc, klidně třistakrát (ano, vidíte správně, 300x) denně sami sobě řekli „přijímám sebe sama“. Je to fascinující zkušenost. Rozhodla jsem se to zkusit. Nedělám to tolikrát, už mám trochu toho sebepřijímání za sebou, ale dělám to i tak hodně často. Myslím, že si to každý den řeknu třeba stokrát. Například ve chvíli, kdy si připadám jako pako. Nebo když mě v autě chytnou záda. Když mě něco znervózní. Když mám pocit, že jsem udělala chybu. Když mám pocit, že mám odpor k práci. Když mám už zase chuť na čokoládu. Když mám strach. Když nemůžu usnout. Mám se ráda a přijímám se. Neříkám, že to vždycky jde samo. Ze začátku to jde vyjádřit dost těžko, byť i jen v myšlenkách. Přes pusu to pak leze úplně strašně… ale časem se to zlepší. Mám se ráda a přijímám se. Mám se ráda a přijímám se.

Připadá vám to ujeté, už jen když to čtete? Zkuste si to říkat 300x denně jeden měsíc, a uvidíte, co se stane. Možná začnete milovat svůj život :-)

S láskou

s

 

 

RECENZE: Naomi Aldortová – Vychováváme děti a rosteme s nimi

Zdálo by se to být jen další kniha o výchově dětí, ale není to tak. Klidně to lze brát i jako knihu o vychovávání dospělých :-) A už na začátku musím říct, že je úžasná a všem ji doporučuji. Bez ohledu na to, jestli máte nějaké děti, které vychováváte.

Kniha se věnuje hlavně tomu, jak s dětmi (ale potažmo i s dospělými navzájem) běžně jednáme, a pokouší se vysvětlit, že mnoho věcí, které považujeme za normální a běžné, ve skutečnosti působí na děti úplně jinak a často vede k tomu, že si děti postupně vytvářejí různá omezující přesvědčení o sobě samých i o nás a o světě vůbec.

Autorka přitom vyznává láskyplný přístup, ukazuje na příkladech, jak vytvoření bezpečného prostředí, v němž je možné se svobodně projevit, aniž by hrozilo, že nás někdo bude v důsledku našeho projevu méně milovat, vede k vytváření naplněných vztahů plných důvěry, otevřenosti a lásky.

Musím říct, že mnohé pasáže se mě velice dotýkají a kniha poměrně výrazně změnila můj pohled na svět a na výchovu dětí – i když… i s tou „výchovou“ samotnou je to vachrlaté… Pro mě je kniha velkou inspirací jak se chovat i k dospělým kolem sebe… Ta výchova na to pak někdy v budoucnu už nejspíš jen plynule naváže. To, co jsem se tu dočetla, aplikuju rozhodně denně, a jsem přesvědčená, že je to ta správná cesta…

Ale aby to nevypadalo, že kniha je o „výchově“ dospělých! To není :-) Skutečně se týká výchovy dětí a vyznává laskavost a respekt – nikoli neexistenci hranic nebo dovolování dětem absolutně všeho… Autorka v knize učí, jak se v různých situacích podívat na to, co se děje s odstupem, bez projekce vlastních strachů na dítě, a tím dát dítěti svobodný prostor, aby se projevilo, prožilo své emoce (i ty, které jsou většinou vnímány jako negativní) a mohlo ovlivňovat svůj život. A to je myšlenka, která mi nesmírně rezonuje – zdá se mi, že dnešní děti nemají moc na výběr – nejsou partnery, ale musejí dělat, co chceme my… Není to ovšem myšleno tak, že je třeba podřídit svůj život dítěti, ale spíše umožnit mu tam, kde je to možné, aby se mohlo rozhodovat samo. Jak prosté… a přitom se to zdá být jako obrovský problém…

Ať už na to máte názor jakýkoli, je tato kniha přinejmenším velice zajímavá.

S láskou

s

RECENZE: Lissa Rankin – The Fear Cure

Od Lissy Rankinové jsem četla už její knihu Mysl je mocný lékař, která mě nesmírně oslovila, takže jsem se pustila i do dalšího titulu, který zatím, pokud vím, česky nevyšel, a to je The Fear Cure – název je ovšem poměrně obtížně přeložitelný, neboť tím autorka myslí něco jako „využití vlastních strachů k vyléčení“.

Každý máme nějaké strachy, je to celkem přirozené a v mnoha případech i zdravé – to zejména tehdy, když jde o strachy, které slouží k tomu, aby nám zachránily život – tyto strachy autorka označuje jako „true fears“ neboli „pravé strachy“. Je to například strach, když nám hrozí skutečně nějaké nebezpečí – když hrozí, že nás někdo přepadne, když jdeme v noci nebezpečným místem a tak podobně. Problém je v tom, že všichni máme ještě strachy falešné, které si na základě výchovy vykonstruovala naše vlastní mysl, a které nás nesmyslně omezují a svazují a odčerpávají nám drahocennou energii. Například strach z toho, že selžeme, že nás nikdo nebude mít rád, že nikdy nebudeme mít dost peněz, že zůstaneme navždy sami…

Autorka tyto falešné strachy rozděluje do čtyř kategorií, a to těchto:

  • strach z nejistoty, protože je nebezpečná
  • strach z toho, že v životě ztratíme to, co máme rádi
  • strach ze světa jako takového, protože je nebezpečný
  • strach z toho, že jsme na světě sami

Všechny další falešné strachy jsou pak jen odvozeninou některého z těchto základních strachů… a tím, že si je uvědomíme, s nimi můžeme začít pracovat a postupně jim ubírat síly… K tomu autorka přidává i mnoho různých technik, jak takového oslabování strachu dosáhnout.

Kniha je moc zajímavá, inspirativní a rozhodně ji doporučuji. Myslím, že na tomto pojetí strachů a práce s nimi je mnoho pravdivého… a je to práce na zbytek života…

S láskou

s