Tip na článek: Jan Bílý – Jak se správně rozejít

Článek najdete zde. Je moc zajímavý. Soustředí se na rozchod partnerů, případně rodičů, ale myslím, že ho lze aplikovat na jakékoli rozchody, i přátelské či pracovní, a možná třeba i na odchody od koníčků nebo projektů, přestože ty s námi samozřejmě o tom nemohou komunikovat.

Kolik rozchodů z těch, co jsme už zažili, probíhalo poklidně, s respektem, a nezůstala v nás po nich žádná pachuť? A proč to tak je? Je to utopie, že by se dalo rozcházet podle tohoto (či jiného podobného) schématu? Autor netvrdí, že rozchod pak nebolí, ale že lze zůstat otevřený, nebojovat, nezazlívat, nemstít se… ale místo toho ctít tu zkušenost i člověka, poučit se, a jít dál.

s

Tip na článek: Pomsta nebo odpuštění

Leo Babauta má na svém webu zenhabits.com další moc zajímavý článek, kde se věnuje tématu pomsty nebo odpuštění v případech, kdy nás někdy naštve nebo zraní. Článek stojí za přečtení, asi nikoho nepřekvapí, že Leo je zastáncem odpuštění, v jehož prospěch v celém textu argumentuje.

Chci tu vypíchnout jednu, podle mě důležitou myšlenku – když nám někdo způsobí bolest, nebo nás naštve, je většinou „otevření se“ to poslední, co bychom chtěli udělat. Většinou máme spíš tendence se stáhnout, uzavřít, opevnit ještě víc ve svém hradě, případně spřádat plány, jak to oplatit, jak taky ublížit. Jenže k čemu to vede? Skutečně k něčemu dobrému?

A tak na mě silně působí, když Leo píše, že můžeme taky udělat něco jiného. V okamžiku, kdy nám někdo ublížil, se můžeme snažit uvědomit si tu bolest, a přes to zůstat otevření, popřípadě se (jak Leo navrhuje) ptát, co je ta nejlaskavější či nejsoucitnější věc, co pro toho druhého (a i pro sebe) můžeme udělat? Pokud se dokážeme vymanit z klasického schématu ublíženosti, a tyto otázky si skutečně upřímně zodpovědět, odpovědi nás překvapí…

s

Tip na článek: What It Really Means To Love (And Be Loved) Unconditionally

Hah… Článek z mindbodygreen.com tu už nějakou dobu nebyl. Tento vypadal docela nevinně a čekala jsem něco zenového… To se teda nesplnilo. Místo toho na mě vyhřezlo mnoho témat, v nichž se vidím – nesnažit se vidět na druhých, co by měli změnit, kdy už jsme a kdy nejsme přehnaně tolerantní, a k tomu navíc ještě věrnost a loajalita ve vztazích… ani nevím, jestli souhlasím, ale hodně to brnká…

s

O chtění a nechtění aneb Tip na článek: Projekt dítě

Moc hezké zamyšlení ze stránek Psychologie.cz od Andrey Platznerové – mám ji moc ráda a její náhled na svět je mi blízký. Stejně jako myšlenky v tomto textu – taky myslím, že „nejde“ je často je krycím označením pro „vlastně nechci“ – nemyslím to nijak zle, nikoho tím nechci soudit – není snadné si to „nechci“ uvědomit, natož změnit. A nemusí jít vůbec o děti…

Jakékoli plány, které nám jaksi pořád nevycházejí nebo na ně nemáme čas, jsou plány, které po nás možná chce naše hlava, naše „měl bych“, ale naše srdce říká „nechci“ a ono to pak tak nějak záhadně nevychází a my se tomu divíme.

Ještě mě k tomu napadá asi lehce nesouvisející asociace – znám heslo „Neexistuje nedokážu, jen nechci“ – poprvé jsem ho slyšela asi tak před dvaceti lety ve filmu Americký shaolin (asi spíš béčkový snímek, ale mám na něj nostalgické vzpomínky :-)), kde jej používají k motivaci pro tvrdý dril shaolinů při výcviku. Jedna Radimova kamarádka ho pak používá pro motivaci do náročného cyklistického závodu, takže se to heslo zkrátka do mého života občas různě vrací. Někdy přemýšlím, v čem je vlastně motivační. Pokud to nedokážu, znamená to, že to nechci. Potud OK. Jenže na mě to působí, že na tom „nechci“ a „nedokážu“ je něco špatně – že mi to tím říká, že když začnu chtít, tak to půjde. Že je vlastně špatně, že nechci. No jo, ale proč nechci? A proč mám chtít? A proč mám chtít, když nechci?

A budu asociovat ještě dál – není nic mimořádného, když napůl chceme a napůl nechceme, a celkově se to prostě nechce nijak pohnout. Myslím, že je to často tím, že se do něčeho tlačíme (hlava myslí, že bych měla, ale srdce vlastně nechce) nebo si v něčem bráníme (srdce by chtělo a hlava ho odrazuje) – to jsou podle mě ty rozpory, kterých pak litujeme… protože když ta omezení v hlavě padnou, hlas srdce je křišťálově čistý a my v celé nahotě vidíme, že jsme se natlačili do něčeho, co jsme nechtěli, nebo jsme nešli za tím, co jsme chtěli…

Takže když něco nejde, přemýšlejme nad tím, jestli to skutečně chceme a proč to tedy nejde, když to tak chceme… To, co skutečně chceme, totiž většinou jde.

A nebo je to možná úplně jinak. Berte to klidně jen jako výplody jedné pomatené mysli…

S láskou

s

Chci tvoje dobro

Říkávám snoubencům, když je provázím v přípravách na manželství, že vztah začíná tím, že se nám někdo zalíbí a chceme ho mít. Jenomže zamilovanost ještě není láska, i když je to krásný cit. Snoubenci musí od toho vlastnického Já tě chci přejít k něčemu, co bychom mohli vyjádřit slovy Já chci tvoje dobro. To už je obtížnější, ale teprve tam začíná láska.

Jan Ranger v rozhovoru pro Psychologii.cz

A zde pár dalších úvah, které mě oslovily, z téhož rozhovoru:

Ježíš říká, milujte i nepřátele ve smyslu „Dělejte dobro těm, kdo vás nenávidí.“ On neříká, že k nim musíte cítit sympatii. Jen neoplácet zlo zlem. Nemstít se. To je samozřejmě nesmírně obtížné. Nenáviď hřích a miluj hříšníka, říká svatý Augustin, a to tady hraje svoji roli. Člověk by se měl snažit oddělovat zlo, které někdo koná, od jeho nositele. To hodně souvisí s empatií a snahou přijímat druhé se shovívavostí.

Nehloubej nad tím, kdo je tvůj bližní, ale ty sám se staň bližním každému člověku. Každý, i cizinec, ba i nepřítel se pak má stát tvým bližním.

Zmínila jste Matku Terezu. Řekla i jinou moudrou věc: „Nemůžeme dělat velké věci, jenom malé věci s velkou láskou.“ A ona dělala všechno, co bylo v jejích silách. Sbírala děti, které ležely na ulici, a starala se o ně. Ostatní říkali, ale to je k ničemu, musíme změnit něco koncepčně ve společnosti… Já osobně si myslím, že na prvním místě musíme proměnit svoje vlastní srdce.

 

 

Tip na článek: 9 vět, které umí zachránit každý vztah

No, upřímně, je to opět článek z vysoce odborného webu proženy.cz, a nevím, jestli to může vztah zachránit, ale podle mě to má zdravý základ a je prospěšné takto aspoň uvažovat. A vlastně se často na některé z těch otázek vzájemně s Radimem ptáme.

Ale nejde jen o to otázku položit – stejně tak důležité je naslouchat druhému, když odpovídá a být připraven odpověď slyšet – a přijmout ji.

A ne že by bylo jednoduché na takové otázky taky odpovídat… Ale jakkoli to třeba může být někdy i nepříjemné, nakonec, když to dokážeme, otevřeme se a přijde přijetí, je výsledkem příjemná úleva, že jsme se stresovali zbytečně…

Stojí to za to.

s