Tip na článek: Spermie a vajíčko spolu komunikují

Dnes je na Technetu na IDNES.cz moc zajímavý článek s názvem „Být první nestačí. Spermie musí projít záhadným pracovním pohovorem„. Rozhodně doporučuji k přečtení. Mám-li ho shrnout, tak říká, že se ukazuje, že oplodnění vajíčka se složitější proces, než se myslelo, a že se nedá říct, že by vajíčko oplodnila první spermie, která se k němu dostane. Dokonce se v článku objevují tvrzení v duchu, že vajíčko si vybírá, kterou spermii přijme a že spolu komunikují, i když vědci zatím moc nevědí jak a proč. Přijde mi to fascinující.

s

Reklamy

Tip na rozhovor o domácích porodech

Včera vyšel na onadnes.cz rozhovor s Lejlou Abbasovou o domácích porodech, najdete ho zde. Je moc pěkný. Lejla hovoří ze své zkušenosti, svoji druhorozenou dceru rodila doma.

Rozhovor je, podle mě naprosto zbytečně, doplněn ještě dalším textem v šedém okénku, kde nějaký (jistě renomovaný lékař) doplňuje informace o tom, jak jsou domácí porody rizikové. A diskuze pod článkem je plná komentářů v duchu, jak je Lejla hloupá, jak měla jet rodit do Afriky a jak je prostě holé šílenství chtít nerodit v nemocnici.

Já s rozhovorem souzním. Není to téma, které bych aktuálně řešila, ale nejraději bych taky někdy rodila doma. Akorát vím, že se na to moc bojím. Ale zase ne tolik, jako lidé z diskuzí. Myslím, že se velice podceňuje přirozená schopnost ženského těla porodit a přirozená touha miminka být porozeno. Samozřejmě, že se komplikace mohou přihodit. Málo už se ale věnujeme tomu, že v nemocnicích lékaři možná zachraňují komplikace, které sami vyvolali umělými zásahy, jelikož se například málo ví to, že porod se zkrátka zastaví či zpomalí, když je žena ve stresu. A já tedy nevím, jak to mají ostatní ženy, ale dovedu si představit, že když třeba taková prvorodička jde rodit do nemocnice, kde je všechno neznámé, studené a omyvatelné, lidé jsou tam cizí a ne moc příjemní, a pořád se někdo ochomýtá kolem, že zrovna v klidu teda nebude.

Takže za mne by byl ideál buď porodní dům nebo nějaká skutečně přátelská nemocnice, kde to  spíš vypadá jak u někoho doma, můžete si tam být v přítmí, pustit si třeba i nějakou hudbu, mít s sebou porodní asistentku, a dělat si, co vám dělá dobře, a kde někdo přijde až když to fakt bude potřeba.

s

Moudřím s věkem?

Tento text s titulkem „Nese s sebou věk moudrost?“ se mi trefil do noty – do Kristových let mi sice ještě rok chybí, ale i já mám dnes narozeniny a je zajímavé srovnat svoje postřehy s těmi jeho. Autor uvádí 9 bodů, ve kterých cítí, že se jeho pohled na svět za posledních deset let změnil. Zkusím je přeložit a zároveň se zamyslet, jak to mám já:

  1. „Jsem méně nadšený z radikálních utopických vizí jak ve společnosti opravit všechno jedním zásahem.“ Nebyl jsem nikdy takový radikál jako autor, ale pocit, že vím, co by se mělo změnit, aby se situace ve společnosti zlepšila mám dneska rozhodně menší než 10 let zpátky.
  2. „Méně věřím, že jsem výjimečný a mohu změnit svět.“ Tak tady to mám přesně naopak – oproti stavu před deseti lety si mnohem víc uvědomuju, že JSEM výjimečný (stejně jako každý člověk) a že skutečně mám moc změnit svět – pod čímž si ovšem nepředstavuju nějakou celospolečenskou spasitelskou ideu (viz vod 1), ale to, že můžu ovlivnit své okolí, pomoct a přinést radost (třeba i jen několika málo) konkrétním lidem. To je podle mě změna světa více než dostatečná.
  3. „Méně věřím v jakýkoliv konkrétní systém, více jsem smířen s myšlenkou, že realizovat cokoliv užitečného vyžaduje mít […] prakticky nenaučitelné schopnosti.“ Nevím přesně, co tím autor myslí, ale menší víra v jakýkoliv jednotný systém vysvětlující svět je rozhodně to, čím se liší moje dnešní já od mého tehdejšího já. Čím víc toho znám a čím víc mám zkušeností, tím víc uvědomuju, jak je svět komplikovaný a těžko uchopitelný jakoukoliv jasnou a jednoznačnou teorií.
  4. „Více uznávám, že ostatní lidé jsou v nějakém směru kompetentní a že vědecké obory se nedopouštějí stupidních chyb, které mohu snadno odhalit.“ Tak tady se s autorovým pohledem neztotožňuju. Myslím, že moje důvěra v inteligenci lidí a vědecké poznání se za těch 10 let příliš nezměnila.
  5. „Více věřím, že moc je důležitá a ovlivňuje všechno.“ Tady bych to mírně upravil, a namísto slova „moc“ tam dal něco jako „diskurz“, „paradigma“ nebo „způsob myšlení/vnímání“. Možná tím autor myslí něco podobného (viz bod 7), ale pro mě asi největší změnou oproti tomu, jak jsem se na svět díval před deseti lety, je to, že si mnohem víc uvědomuju, jak moc z věcí, které jsem tehdy vnímal jako „objektivní“ nebo „dané“ je ve skutečnosti výsledkem něčího (často kolektivního) rozhodnutí nebo vůle.
  6. „Více věřím v Chesterstenovu závoru.“ Musel jsem si sice vygooglovat, co to je, ale když jsem to zjistil, troufnu si tvrdit, že TOHLE jsem si uvědomoval už před deseti lety. Ale možná že i moje uvažování jde tímto směrem víc a víc – někdy přemýšlím, jestli ne až moc…
  7. „Více se obávám, že se mýlím ve všem, dokonce i v tom, v čem mám pravdu, protože neznám nějaká důležitá další paradigmata, která se na věc dívají zcela jinak.“ Nikdy jsem asi úplně netrpěl přehnanou důvěrou ve své soudy; ale dnešní postfaktická doba, kdy se na každou věc dá podívat tisícem různých způsobů a vždycky to zdánlivě dává smysl, na mě klade v tomto směru tak velké nároky, že už jsem v mnoha ohledech na snahu dojít do stavu, kdy bych věřil že se ve svém pohledu nemýlím, úplně rezignoval.
  8. „Méně věřím v to, že všichni by spolu vycházeli lépe, jen kdyby si o trochu víc navzájem rozuměli.“ Pokud je toto naivní iluze, tak v ní nadále hrdě setrvávám… Spíš bych řekl, že před 10 lety jsem tomu věřil méně.
  9. „Méně věřím, že kohokoliv vůbec zajímá pravda.“ Tak s tím se bohužel ztotožňuju. „Pravda totiž nikoho nezajímá!“ je v poslední době můj častý zoufalý výkřik…

Teď ale přichází ta těžší část, a to zamyslet se nad tím, jak jsem se za posledních deset let změnil, vlastními slovy. Čím bych asi moje o deset let mladší já nejvíc překvapil, kdyby se se mnou mohlo dnes potkat?

Přemýšlel jsem nad tím docela dlouho a nechci to odbýt nějakou povrchností. Jako například, že by mě určitě překvapilo, že si dodnes píšu ten deník, se kterým jsem někdy v té době začínal. Nebo že by mě určitě dost zaskočilo, že jednou z nejoblíbenějších činností pro mě dneska je přednášet o historii – protože před deseti lety pro mě představa veřejného vystupování byla noční můrou. Stejně tak by moje tehdejší já, které s myšlenkou běhu maximálně tak párkrát koketovalo na pár několikasetmetrových úsecích s kamarádem, asi jen těžko chápalo, že jsem uběhl několikrát maraton, ba absolvoval i delší tratě. To všechno jsou docela zásadní věci, ale je přirozené, že se člověk v tom, čemu se věnuje, posouvá a získává zkušenosti.

V čem by ale byl ten největší rozdíl v mém myšlení a vnímání světa? Nakonec jsem dospěl k tomu, že jsou dva.

Za prvé: tehdy jsem se na svět díval mnohem více racionálně, mnohem více jsem racionálnost od světa očekával a mnohem více jsem věřil ve schopnost racionálního uvažování vyřešit všechny problémy světa. Dnes už vím, že rozum je nástroj – nástroj, který nám ukáže nebo vymyslí cestu, jak dojít tam, kam chceme či potřebujeme. Ale ten cíl, ba ani ten směr, kam chceme či potřebujeme, rozumem nevymyslíme. Rozum je prostě sluha – nikoliv pán. A nebo by se to dalo shrnout do onoho pěkného moudra: „Život není problém, který je třeba [rozumem] vyřešit, ale zkušenost, kterou je třeba zažít.“

Za druhé: tehdy jsem mnohem víc věřil, že věci jsou jednoznačné. Že něco je buď tak, a nebo onak; dnes už vím, že mnohdy je to tak i onak zároveň. Že je objektivně a natrvalo dáno, co je dobré, a co špatné; dnes už vím, že pro každého může být dobrého něco jiného, a že se to dokonce může měnit s časem. Tehdy jsem viděl svět více černo-bíle; dnes už… sem by patřilo klišé o mnoha odstínech šedé, ale já bych to formuloval pozitivněji a napsal, že dnes už vidím svět barevněji.

P.S. Když jsem se snažil vžít se do sebe před deseti lety, vzpomínal jsem na studentský byt, který jsem sdílel s několika mimořádně inspirativními osobnostmi, a mimo jiné se mi vybavil obrázek, který jsem měl tehdy jako pozadí na svém PC. Pamatuju si ho přesně, protože jsem ho tam měl poměrně dlouho, a záměna je vyloučena, protože nikdy před tím ani nikdy po tom jsem si už na plochu nahou holku nedal;-) Není to úplně on, ale je to stejná modelka v téměř stejné pozici, takže pro představu úplně vyhovuje tento. A napadlo mě při té příležitosti, že už se mi dneska zdaleka tak nelíbí, jako tehdy. Přitom vidím ale i dnes, že ta slečna – nebo spíš ta fotografie – je … prostě dokonalá.

Takže rozdíl bude v tom, že dnes už krásu nehledám a nevidím v (umělé) dokonalosti.

Reputace all-inclusive

Kdysi jsem tady začal psát na pokračování povídku, kterou asi už nedopíšu. Názornou demonstrací toho, jak se svět mění, ovšem je, že jsem ji tehdy umístil do sekce utopie. A ejhle, ona už to utopie dneska vlastně není.

Jednou z inspirací pro ten příběh mi bylo, že jsem si četl o záměru Číny zavést pro své občany systém, který bude na základě jejich nejrůznějších aktivit, nákupů apod. počítat jejich osobní skóre, jež bude následně používáno pro rozhodování, zda dostanou úvěr, budou moct do letadla, zda dostanou zaměstnání, zda s nimi někdo půjde na rande…

Dnes ke mě doputoval další článek na toto téma, který popisuje, jak systém v Číně už začíná fungovat. Musím přiznat, že soudruzi v některých ohledech ještě překonali mou fantazii – především myšlenka, že skóre člověka se počítá kromě jiného i ze skóre lidí, se kterými se stýká, je děsivě geniální zlepšovák.

Za zmínku stojí také to, že podobné systémy dávno fungují i mimo Čínu – např. hodnocení spolehlivosti žadatelů o půjčky, ale i restaurací, lékařů, hotelů (a jejich hostů), a mnoha dalších. Na rozdíl od Číňanů, kteří to věrni svým nejlepším tradicím berou zgruntu a dotáhnou to nepochybně až do těch nejčernějších důsledků, tyto systémy ve zbytku světa jsou značně omezené a oddělené. Ale ta tendence k posilování jejich významu tady nepochybně je. Myslím, že není od věci mít se na pozoru. I u nás totiž máme představitele – toho hlavního naštěstí snad už těsně před koncem svého funkčního období – kteří k čínské cestě vzhlížejí, a kdyby byli intelektuálně schopni tuto technologii pojmout, jistě by byli jejími hlasitými propagátory.

To hlavní varování, které chci z článku vypíchnout, je tedy toto: Lidé se do těchto systému zapojují zcela dobrovolně (dokonce i v té Číně tomu tak – zatím – je), neboť ony jim nabízejí výhody, po kterých ti lidé touží. Dobrým příkladem je Facebook, kterému tak ochotně poskytujeme data o sobě, aby na nás mohl účinněji cílit propagační kampaně svých zákazníků (zákazníkem Facebooku totiž není uživatel, ale zadavatel reklamy; uživatel, resp. jeho pozornost, je ta komodita, kterou Facebook zadavatelům prodává). Facebook nám totiž poskytuje spoustu výhod, po kterých toužíme: prostor, kde můžeme sdílet a sledovat obrázky, videa, myšlenky, texty, diskutovat, hádat se, komunikovat se svými blízkými i dalekými… A je to tak asi v pořádku – ovšem pokud jsme si toho vědomi. Pokud nežijeme v iluzi, že smyslem a cílem Facebooku je – zcela zdarma – nám připravit a udržovat prostor, na kterém se můžeme tak báječně vyřádit. Bylo by asi dobré aspoň trochu vědět, jak ta věc, na které mnozí tráví už pomalu polovinu svého života, vlastně funguje, jakými pravidly se řídí, o co jí jde, atd…

Já se k tomu snažím přispět aspoň tím, že zde takovéto texty umisťuju ;-)

Tip na článek: Šťastný život zaručí spíše dobrý spánek a sex než peníze

Článek tentokrát vyšel na Xman.cz (moc nechápu proč :-)) a podepisuju se pod něj. Spokojenost a štěstí prý ovlivňuje nejvíce kvalitní spánek, dobrý sex, materiální jistota, zdraví a vztahy. Jen mám pocit, že pořád musíme objevovat něco, co by mohlo už být jasné :-)

Ten spánek na prvním místě možná působí divně, ale chápu to. Nejvíc v životě jsem byla na dně tehdy, když jsem nemohla spát. A i dnes, kdy už je to výrazně lepší, mi to, že se budím unavená, ztěžuje rána…

s

Václav Havel: O údělu intelektuálů

Rozhovor, jehož zdroj je zde, je starý 27 let.

Myslíte si, že někdy zmizí propast mezi Východem a Západem?

To opravdu nevím. Rozdíly mezi dvěma světy jsou obrovské… Po desetiletí měly tyto dva systémy odlišné dějiny. Komunistický, totalitní systém, který bych po způsobu samotných komunistů nazval „stalinistickým socialismem“, se dostal do slepé uličky. Lidé na Východě si to začínají uvědomovat, proto usilují o demokratizaci a přestavbu. To je životně důležité. Východ dělá nesmělé krůčky k Západu. Je západní svět schopen vykročit svému sousedu naproti? Nevím. Západ brání hodnoty, dobré pro celé lidstvo. Nechce se jich vzdát, a to je naprosto v pořádku. Pokaždé, když od některých ustoupí, já osobně trpím; také tyto hodnoty vyznáváme. Většina zvratů, které prožívá Západ, se mi jeví jako varianty krize, o níž jsem se už zmínil. Tyto problémy může vyřešit jen Západ sám. Existuje však jeden závažný problém, společný oběma systémům, a to je nadměrná centralizace. U nás je politická moc, hospodářské páky, všechno v jedněch rukou; stát jako jediný zaměstnavatel, jediný organizátor života společnosti. To je obludné. Na Západě, byť v jiných formách, vidíme stejný trend k totální centralizaci — stále víc obrovských podniků, gigantických konglomerátů. Na obou stranách je výsledkem stejná všeobecná „anonymizace“ života, ačkoli v našem případě je to viditelnější a více šokující. Z pracovišť, ale také ze společenského života se vytrácejí mezilidské vztahy, málo družnosti je v našich městech, dokonce i v rodinách. Jednotlivec se stává pouhým ozubeným kolečkem v obrovském stroji. Jeho práce, jeho existence ztrácí veškerý smysl. Oba systémy by měly být schopny překonat tento dehumanizující fenomén, každý svým vlastním způsobem. Až to dokáží, najdou možná způsob, jak se sblížit…

s

Proč nemám rád létání letadlem

Narazil jsem na zajímavý článek, který mi připomenul, proč já sám nemám rád cestování letadlem. Pravda, letěl jsem zatím jen jednou (do/z Londýna), ale jak by řekl klasik, mám někdy dojem, že mi to stačilo na celý život… Mám k tomu tři důvody:

První je, že se v tom autobuse s křídly ve vzduchu nějak extra dobře necítím. Nicméně bych to ale určitě překonal, kdyby mi to za to stálo.

Druhý je, že se mi vůbec nelíbí ta představa nasednout do letadla a za dvě hodiny vystoupit na druhé straně Evropy. Chybí mi možnost vnímat tu vzdálenost, kterou urazím, tu postupnou proměnu okolí. Už když člověk jede autem po dálnici, není to nic moc – ale pořád aspoň základní věci, hory, řeky, lesy, krajinu vidím. Letadlo je z tohoto pohledu jako teleport a tento způsob cestování mi nevyhovuje. Nicméně kdybych měl třeba cestovat na druhý konec Evropy opakovaně, tak bych to určitě považoval za nejlepší způsob i já.

Třetí – a asi nejhlubší – jsou pak letiště. Respektive celý ten systém kolem letišť, začínající už tím, že tam člověk musí být dvě hodiny dopředu, aby pak hodinu a půl ubíjel čas čekáním v hale a posledních 10 minut sprintoval na správný terminál. Su extrémně háklivý na to, když mám pocit, že mnou někdo manipuluje. A na letišti si připadám manipulovaný od okamžiku kdy na něj vkročím… vlastně ne, už mnohem dřív! Už když si balím tašku a musím kontrolovat, co do ní smím dát a co ne, protože by to neprošlo kontrolou…

Nařízení jako zouvání bot u kontroly a další jsou protivná; zákaz pronést byť jen trochu čisté vody na pití mě ale přivádí k nepříčetnosti. Krásně se tu spojuje absurdní přehánění důrazu na bezpečnost a komerční zájem letiště, které vás donutí před vstupem vyhodit všechny tekutiny, abyste si hned za branou mohli koupit od nich jiné. Jak je možné, že žádní ochránci lidských práv neprotestují, nesepisují petice a neobracejí se na ombudsmany? Podařilo se leteckému průmyslu tak dokonale zmanipulovat celé lidstvo? Zřejmě ano…

Principiálně chápu ohledy na bezpečnost (v rozumné míře – například ve shora odkazovaném článku se cituje výsledek testu, kdy ze 70 pokusů najatý agent pronesl přes bezpečnostní prohlídku zbraň 67x …) – ale upřímně řečeno se cítím omezen i tím snadno obhajitelným faktem, že si nesmím s sebou vzít nůž. Dobře, beru, nesmím ho mít u sebe a být schopen ho použít; ale nabízí mi dopravní společnost nějakou možnost uložit ho na let někam, kam k němu nemám přístup, a po přistání si ho zase vyzvednout? Nevím o tom… Nemluvě o tom, že před kontrolou není žádná úschovna; když přijdu na letiště a zjistím, že jsem si v tašce omylem nechal něco nepovoleného (třeba ten nůž) – můžu to maximálně vyhodit. Proč si to nemůžu uschovat na letišti a vyzvednout si to po návratu?

Když jsme před těmi pěti lety letěli se sestrou z Londýna, odnesl jsem si z toho nehynoucí zážitky (z Brna nikoliv, protože kontroly na brněnském letišti jsou hodně laxní; takhle kdyby to vypadalo všude…). Sestra byla nucena vyhodit zbytek roztoku na kontaktní čočky (asi 20 ml tekutiny v malé tubě). Moje taška začala u kontroly pípat, neboť jsem v ní nechal zubní pastu; dodnes si pamatuju výraz toho pracovníka letiště, který pak tašku otevřel a ručně prohraboval, aby našel příčinu, když narazil na okoralý zbytek plátkového sýra, který se mi v tašce válel už několikátý den, a se zdviženým obočím pravil typicky britským sarkastickým stylem: „A cheese?“. (Pamatuju si přesně i ten tón, jakým to pravil; ten se bohužel písemně nedá reprodukovat:-)

Cítím se prostě na letišti jako diskriminovaná menšina; ona nediskriminovaná většina, které je provoz přizpůsoben, jsou na jedné straně byznysmeni v oblecích, kteří vodu z kohoutku nikdy nepili a kteří v letištní hale nad flaškou Evianu telefonicky vyřizují své záležitosti a pak ještě stihnou na poslední chvíli ve všudypřítomných obchodech s cetkami koupit milence něco na přivítanou (opravdu takoví existují?), a na druhé straně baťůžkáři cestující nalehko využívající ty nejlepší cenové nabídky letů do různých koutů Evropy, pro které je taková cesta jedno velké dobrodružství (ti určitě existují; těm ale ve skutečnosti systém nakloněn není, oni si jen nic nedělají z toho, co vadí mně).

No a komu připadá moje kritizování letišť přehnané, nechť si opravdu přečte ten článek. Tam se dozvíte, že se lidem na letištích dějí i mnohem horší věci, než mě ;-)

A čo ak ani vedĺa mňa nikto nieje?

Poslední dobou je to zase síla. Články o tom, jak nejsme schopni se mít rádi a ještě spolu mít i děti nebo o tom, že vizionáři předpovídají, že v budoucnu bude sex s člověkem jen taková roztomilá úchylka. Doufám, že se vizionáři mýlí. Upřímně řečeno, vůbec nerozumím těm, kdo si to skutečně myslí.

Nebo jsem jen naivní. Ale jak by mohl nějaký stroj nahradit blízkého člověka? Budou tak dokonalí, že budou mít úžasné chloupky v podbřišku? Bude jim škrundat po sexu v břiše? Budou mě taky hladit na hlavě? Budou slastně přivírat oči a zrychleně dýchat? Budou se při tom potit? Budou se mi dívat hluboko do očí? Budou po tom krásně usínat? Budou tak krásně vonět? Budou mě mít rádi? A já budu mít ráda je?

s