Rozhovor s Kateřinou Šimáčkovou

Skvělý rozhovor. Zde.

Dovolím si vypíchnout myšlenky, které mě oslovily:

Někdy jenom stačí myšlenku vyslovit a nemusíte hned pro ni získat většinu.

Svoboda je také pro ty druhé. To znamená, že když chci žít ve svobodném světě, musím respektovat, že budu žít s lidmi, kteří svobodu budou využívat úplně jinak než já, a nebudu jim nutit svou představu života. Protože pak už to není svoboda.

Těžko se hledá spravedlnost, ale docela dobře dokážeme identifikovat nespravedlnost. Tak jako někdy je těžké najít pravdu, ale velmi lehké vidět lež. Držme se alespoň toho, že když nedosáhneme spravedlnosti, zabraňme nespravedlnosti.

s

Reklamy

Tip na článek: Spermie a vajíčko spolu komunikují

Dnes je na Technetu na IDNES.cz moc zajímavý článek s názvem „Být první nestačí. Spermie musí projít záhadným pracovním pohovorem„. Rozhodně doporučuji k přečtení. Mám-li ho shrnout, tak říká, že se ukazuje, že oplodnění vajíčka se složitější proces, než se myslelo, a že se nedá říct, že by vajíčko oplodnila první spermie, která se k němu dostane. Dokonce se v článku objevují tvrzení v duchu, že vajíčko si vybírá, kterou spermii přijme a že spolu komunikují, i když vědci zatím moc nevědí jak a proč. Přijde mi to fascinující.

s

Tip na rozhovor o domácích porodech

Včera vyšel na onadnes.cz rozhovor s Lejlou Abbasovou o domácích porodech, najdete ho zde. Je moc pěkný. Lejla hovoří ze své zkušenosti, svoji druhorozenou dceru rodila doma.

Rozhovor je, podle mě naprosto zbytečně, doplněn ještě dalším textem v šedém okénku, kde nějaký (jistě renomovaný lékař) doplňuje informace o tom, jak jsou domácí porody rizikové. A diskuze pod článkem je plná komentářů v duchu, jak je Lejla hloupá, jak měla jet rodit do Afriky a jak je prostě holé šílenství chtít nerodit v nemocnici.

Já s rozhovorem souzním. Není to téma, které bych aktuálně řešila, ale nejraději bych taky někdy rodila doma. Akorát vím, že se na to moc bojím. Ale zase ne tolik, jako lidé z diskuzí. Myslím, že se velice podceňuje přirozená schopnost ženského těla porodit a přirozená touha miminka být porozeno. Samozřejmě, že se komplikace mohou přihodit. Málo už se ale věnujeme tomu, že v nemocnicích lékaři možná zachraňují komplikace, které sami vyvolali umělými zásahy, jelikož se například málo ví to, že porod se zkrátka zastaví či zpomalí, když je žena ve stresu. A já tedy nevím, jak to mají ostatní ženy, ale dovedu si představit, že když třeba taková prvorodička jde rodit do nemocnice, kde je všechno neznámé, studené a omyvatelné, lidé jsou tam cizí a ne moc příjemní, a pořád se někdo ochomýtá kolem, že zrovna v klidu teda nebude.

Takže za mne by byl ideál buď porodní dům nebo nějaká skutečně přátelská nemocnice, kde to  spíš vypadá jak u někoho doma, můžete si tam být v přítmí, pustit si třeba i nějakou hudbu, mít s sebou porodní asistentku, a dělat si, co vám dělá dobře, a kde někdo přijde až když to fakt bude potřeba.

s

Moudřím s věkem?

Tento text s titulkem „Nese s sebou věk moudrost?“ se mi trefil do noty – do Kristových let mi sice ještě rok chybí, ale i já mám dnes narozeniny a je zajímavé srovnat svoje postřehy s těmi jeho. Autor uvádí 9 bodů, ve kterých cítí, že se jeho pohled na svět za posledních deset let změnil. Zkusím je přeložit a zároveň se zamyslet, jak to mám já:

  1. „Jsem méně nadšený z radikálních utopických vizí jak ve společnosti opravit všechno jedním zásahem.“ Nebyl jsem nikdy takový radikál jako autor, ale pocit, že vím, co by se mělo změnit, aby se situace ve společnosti zlepšila mám dneska rozhodně menší než 10 let zpátky.
  2. „Méně věřím, že jsem výjimečný a mohu změnit svět.“ Tak tady to mám přesně naopak – oproti stavu před deseti lety si mnohem víc uvědomuju, že JSEM výjimečný (stejně jako každý člověk) a že skutečně mám moc změnit svět – pod čímž si ovšem nepředstavuju nějakou celospolečenskou spasitelskou ideu (viz vod 1), ale to, že můžu ovlivnit své okolí, pomoct a přinést radost (třeba i jen několika málo) konkrétním lidem. To je podle mě změna světa více než dostatečná.
  3. „Méně věřím v jakýkoliv konkrétní systém, více jsem smířen s myšlenkou, že realizovat cokoliv užitečného vyžaduje mít […] prakticky nenaučitelné schopnosti.“ Nevím přesně, co tím autor myslí, ale menší víra v jakýkoliv jednotný systém vysvětlující svět je rozhodně to, čím se liší moje dnešní já od mého tehdejšího já. Čím víc toho znám a čím víc mám zkušeností, tím víc uvědomuju, jak je svět komplikovaný a těžko uchopitelný jakoukoliv jasnou a jednoznačnou teorií.
  4. „Více uznávám, že ostatní lidé jsou v nějakém směru kompetentní a že vědecké obory se nedopouštějí stupidních chyb, které mohu snadno odhalit.“ Tak tady se s autorovým pohledem neztotožňuju. Myslím, že moje důvěra v inteligenci lidí a vědecké poznání se za těch 10 let příliš nezměnila.
  5. „Více věřím, že moc je důležitá a ovlivňuje všechno.“ Tady bych to mírně upravil, a namísto slova „moc“ tam dal něco jako „diskurz“, „paradigma“ nebo „způsob myšlení/vnímání“. Možná tím autor myslí něco podobného (viz bod 7), ale pro mě asi největší změnou oproti tomu, jak jsem se na svět díval před deseti lety, je to, že si mnohem víc uvědomuju, jak moc z věcí, které jsem tehdy vnímal jako „objektivní“ nebo „dané“ je ve skutečnosti výsledkem něčího (často kolektivního) rozhodnutí nebo vůle.
  6. „Více věřím v Chesterstenovu závoru.“ Musel jsem si sice vygooglovat, co to je, ale když jsem to zjistil, troufnu si tvrdit, že TOHLE jsem si uvědomoval už před deseti lety. Ale možná že i moje uvažování jde tímto směrem víc a víc – někdy přemýšlím, jestli ne až moc…
  7. „Více se obávám, že se mýlím ve všem, dokonce i v tom, v čem mám pravdu, protože neznám nějaká důležitá další paradigmata, která se na věc dívají zcela jinak.“ Nikdy jsem asi úplně netrpěl přehnanou důvěrou ve své soudy; ale dnešní postfaktická doba, kdy se na každou věc dá podívat tisícem různých způsobů a vždycky to zdánlivě dává smysl, na mě klade v tomto směru tak velké nároky, že už jsem v mnoha ohledech na snahu dojít do stavu, kdy bych věřil že se ve svém pohledu nemýlím, úplně rezignoval.
  8. „Méně věřím v to, že všichni by spolu vycházeli lépe, jen kdyby si o trochu víc navzájem rozuměli.“ Pokud je toto naivní iluze, tak v ní nadále hrdě setrvávám… Spíš bych řekl, že před 10 lety jsem tomu věřil méně.
  9. „Méně věřím, že kohokoliv vůbec zajímá pravda.“ Tak s tím se bohužel ztotožňuju. „Pravda totiž nikoho nezajímá!“ je v poslední době můj častý zoufalý výkřik…

Teď ale přichází ta těžší část, a to zamyslet se nad tím, jak jsem se za posledních deset let změnil, vlastními slovy. Čím bych asi moje o deset let mladší já nejvíc překvapil, kdyby se se mnou mohlo dnes potkat?

Přemýšlel jsem nad tím docela dlouho a nechci to odbýt nějakou povrchností. Jako například, že by mě určitě překvapilo, že si dodnes píšu ten deník, se kterým jsem někdy v té době začínal. Nebo že by mě určitě dost zaskočilo, že jednou z nejoblíbenějších činností pro mě dneska je přednášet o historii – protože před deseti lety pro mě představa veřejného vystupování byla noční můrou. Stejně tak by moje tehdejší já, které s myšlenkou běhu maximálně tak párkrát koketovalo na pár několikasetmetrových úsecích s kamarádem, asi jen těžko chápalo, že jsem uběhl několikrát maraton, ba absolvoval i delší tratě. To všechno jsou docela zásadní věci, ale je přirozené, že se člověk v tom, čemu se věnuje, posouvá a získává zkušenosti.

V čem by ale byl ten největší rozdíl v mém myšlení a vnímání světa? Nakonec jsem dospěl k tomu, že jsou dva.

Za prvé: tehdy jsem se na svět díval mnohem více racionálně, mnohem více jsem racionálnost od světa očekával a mnohem více jsem věřil ve schopnost racionálního uvažování vyřešit všechny problémy světa. Dnes už vím, že rozum je nástroj – nástroj, který nám ukáže nebo vymyslí cestu, jak dojít tam, kam chceme či potřebujeme. Ale ten cíl, ba ani ten směr, kam chceme či potřebujeme, rozumem nevymyslíme. Rozum je prostě sluha – nikoliv pán. A nebo by se to dalo shrnout do onoho pěkného moudra: „Život není problém, který je třeba [rozumem] vyřešit, ale zkušenost, kterou je třeba zažít.“

Za druhé: tehdy jsem mnohem víc věřil, že věci jsou jednoznačné. Že něco je buď tak, a nebo onak; dnes už vím, že mnohdy je to tak i onak zároveň. Že je objektivně a natrvalo dáno, co je dobré, a co špatné; dnes už vím, že pro každého může být dobrého něco jiného, a že se to dokonce může měnit s časem. Tehdy jsem viděl svět více černo-bíle; dnes už… sem by patřilo klišé o mnoha odstínech šedé, ale já bych to formuloval pozitivněji a napsal, že dnes už vidím svět barevněji.

P.S. Když jsem se snažil vžít se do sebe před deseti lety, vzpomínal jsem na studentský byt, který jsem sdílel s několika mimořádně inspirativními osobnostmi, a mimo jiné se mi vybavil obrázek, který jsem měl tehdy jako pozadí na svém PC. Pamatuju si ho přesně, protože jsem ho tam měl poměrně dlouho, a záměna je vyloučena, protože nikdy před tím ani nikdy po tom jsem si už na plochu nahou holku nedal;-) Není to úplně on, ale je to stejná modelka v téměř stejné pozici, takže pro představu úplně vyhovuje tento. A napadlo mě při té příležitosti, že už se mi dneska zdaleka tak nelíbí, jako tehdy. Přitom vidím ale i dnes, že ta slečna – nebo spíš ta fotografie – je … prostě dokonalá.

Takže rozdíl bude v tom, že dnes už krásu nehledám a nevidím v (umělé) dokonalosti.