Lidé žijící bez partnerů

Zajímavé čtení: příběh jednoho muže, který si první partnerku našel ve čtyřiceti, a reakce dalších lidí různého věku i pohlaví, kteří se v jeho příběhu našli. Speciálně upozoňuju na posledního z nich a jeho pocity z kampaně #MeToo – na tom je krásně vidět, jak hrozně záleží při vnímání světa na osobních zkušenostech každého z nás a že není možno předpokládat, že pod stejnými pojmy každý člověk také to stejné rozumí.

Kolik takových lidí mezi námi ve skutečnosti žije?

Reklamy

Tip na článek: Proč holčičky kvůli pochvalám mohou trpět celý život a Vrcholový sport ženy ničí

Narazila jsem na zajímavý článek od psychologa Milana Studničky, který navazuje na kauzu Koukalová. A vzpomněla jsem si, že web dovychovat.cz, kde se svým kolegou pomáhají rodičům vychovávat děti, jsem už kdysi kdesi viděla (mám pocit, že sem dával nějaký odkaz Radim), a našla jsem tam text, který s tématem volně souvisí a taky právě velice trefně zasahuje do toho, co aktuálně řeším a co jsem psala i v tom textu o proběhlé první části výcviku – a sice do mého neustálého očekávání hodnocení mého výkonu či mé osoby od druhých. Článek najdete zde. Měla jsem v úmyslu sem nějaký podobný text napsat, ale myslím, že teď už nemusím. A řekla bych, že se to zdaleka netýká jen holčiček, přestože pan Studnička zřejmě vychází z toho, že klukům tolik tlak na výkon nevadí. No, možná jim opravdu vadí méně, ale myslím, že toho hodnocení by taky nepotřebovali tolik, kolik se jim ho celý život dostává…

s

Vliv umělého světla na náš spánek

Zajímavý článek zde.

Fascinující jsou ta čísla o intenzitě světla, která jsem četl už i někde jinde: Venku i v zimním zataženém dni dosahuje intenzita světla desítek tisíc luxů. V místnosti, kde se normálně svítí a člověk to vnímá tak, že tam je naprosto dostačující světlo, je to maximálně v řádu stovek luxů. Ten rozdíl je nebetyčný. Vůbec bych se nedivil, že to na člověka může mít docela velký vliv co se týče nálady, depresí, aktivity, spánku atd…

Kam kráčí technologický vývoj?

Rozhovor s jedním z lidí, kteří stáli v 80. letech u začátků současné vlny technologické revoluce doporučuji opět přečíst celý. Ale vytáhl jsem z něj ty nejsilnější pasáže a volně přeložil.

K tomu, jak jsme se tam dostali:

Základní chyba, kterou jsme udělali, byla, že jsme nastavili špatný finanční model. […] V 80. letech jsme chtěli, aby všechno bylo zadarmo, protože jsme byli hipíci a socialisti. Zároveň jsme ale obdivovali podnikatele, protože jsme obdivovali Steva Jobse. Takže jsme chtěli být zároveň jak socialisty, tak libertariány, což je absurdní. […] A existuje jenom jeden způsob, jak tyhle dvě protichůdné věci spojit, a tím je model založený na reklamě: všechno je zadarmo, ale platí se za to prodejem reklamního prostoru. Ale potom, jak se technologie stávala lepší a lepší, počítače většími a levnějšími, přibývalo víc a víc dat – a co začalo jako model založený na reklamě se změnilo v model založený na neustálém masovém manipulování chování uživatelů. Každý je neustále pod dozorem svých zařízení a dostává vykalkulované stimuly, které mají ovlivnit jeho chování. A tak jsme skončili s masovým impériem založeným na manipulaci, které je jako vystřižené z Orwellova 1984.

K tomu, kde jsme:

Pak je tady ta věc s centralizací ekonomické moci. Komunismus funguje tak, že navenek to vypadá, že všichni jsou si rovni, každý se podílí, nemáme tady tu hnusnou kapitalistickou koncentraci moci. Ale pod povrchem je nějaká další entita, která vůbec nevypadá jako kapitalista (jmenuje se komunistická strana), která ve skutečnosti kontroluje všechno a vyjde z toho jen velmi malé množství jedinců, kteří dostanou obrovskou moc – a všichni ostatní o moc přijdou. A přesně to se stalo s takzvanou otevřeností internetu: „Úžasné, na facebooku nebo Twitteru se každý může projevit jak chce, všichni jsme si rovni, každý získal moc.“ Ale ve skutečnosti jsme v období koncentrace moci v rukou těch, kdo provozuje ty největší počítače. Výsledek je tedy přesně opačný, než jak zní rétorika kolem.

[…]

Pokaždé, když se vynoří nějaké hnutí, jako např. Black live matters nebo MeToo, nebo typicky Arabské jaro, v první fázi jsme nadšeni, jak nám sociální media umožňují „vysílat“ prakticky zadarmo, oslovit jiné lidi, organizovat akce, atd. Ale algoritmy sociálních sítí jsou tu od toho, aby maximalizovali užitek z našich dat. A ukazuje se, že data vyprodukována konstruktivními a pozitivními hnutími lze výhodně použít k „nasrání“ jiných skupin lidí. A je už v lidské nátuře, že negativní emoce jako strach, nenávist, paranoia jsou rychlejší, lacinější a silnější než pozitivní. A tak pokaždé, když se na sítích rozběhne nějaké pozitivní a konstruktivní hnutí, negativní reakce je nakonec silnější než ono a výsledkem je posílení jeho opaku.

A k tomu, kam to směřuje a proč tam nejít:

Ten argument je trochu spirituální, a zní: sociální sítě nenávidí vaši duši. Předpokládá, že za sociálními sítěmi jako je Facebook je celý systém náboženské víry, kterou si lidé příliš neuvědomují, ale která se jim ve skutečnosti nelíbí. Ten tvrdí, že život je jakýsi druh optimalizační úlohy. Že smyslem života je soupeřit, abychom získali více „followers“ a „friends“. Zuckerberg dokonce mluví o tom, jak cílem Facebooku bude, aby každému umožnil smysluplný život – jako kdyby smysl života nějak souvisel s Facebookem.

Ten systém víry tvrdí, že každý jsme jakýmsi kolečkem v obrovském globálním mozku lidstva, nebo něco takového. Google prohlašuje, že sestavuje obrovský globální mozek lidstva, který převezme planetu a do kterého vás nahrají, a pak se stanete nesmrtelnými. To je velmi, velmi náboženská rétorika. A tak se technologie stává novým náboženstvím – a je to náboženství, kterého člověk nezajímá. Náboženství, kterému absolutně chybí empatie nebo uznání osobnosti jednotlivce. Je to špatné náboženství. Náboženství nerdů, které je prázdné, sterilní, hnusné a zbytečné. A to je podle mě na tom celém to nejhorší.

Tip na článek: Jak překonat strach

Po delší době je tu zajímavý kousek z Mindbodygreen o strachu. Ty hlavní kroky jsou tyto:

  1. přesně strach pojmenovat, v místě a čase, a říct si, jak moc je velký
  2. říct si, jaká je pravděpodobnost, že to, čeho se bojíme, se stane
  3. říct si, jak špatné to bude, když se to, čeho se bojíme, skutečně stane…

… a nechat to vstřebat…

s