Tip na článek: Šťastný život zaručí spíše dobrý spánek a sex než peníze

Článek tentokrát vyšel na Xman.cz (moc nechápu proč :-)) a podepisuju se pod něj. Spokojenost a štěstí prý ovlivňuje nejvíce kvalitní spánek, dobrý sex, materiální jistota, zdraví a vztahy. Jen mám pocit, že pořád musíme objevovat něco, co by mohlo už být jasné :-)

Ten spánek na prvním místě možná působí divně, ale chápu to. Nejvíc v životě jsem byla na dně tehdy, když jsem nemohla spát. A i dnes, kdy už je to výrazně lepší, mi to, že se budím unavená, ztěžuje rána…

s

Reklamy

Václav Havel: O údělu intelektuálů

Rozhovor, jehož zdroj je zde, je starý 27 let.

Myslíte si, že někdy zmizí propast mezi Východem a Západem?

To opravdu nevím. Rozdíly mezi dvěma světy jsou obrovské… Po desetiletí měly tyto dva systémy odlišné dějiny. Komunistický, totalitní systém, který bych po způsobu samotných komunistů nazval „stalinistickým socialismem“, se dostal do slepé uličky. Lidé na Východě si to začínají uvědomovat, proto usilují o demokratizaci a přestavbu. To je životně důležité. Východ dělá nesmělé krůčky k Západu. Je západní svět schopen vykročit svému sousedu naproti? Nevím. Západ brání hodnoty, dobré pro celé lidstvo. Nechce se jich vzdát, a to je naprosto v pořádku. Pokaždé, když od některých ustoupí, já osobně trpím; také tyto hodnoty vyznáváme. Většina zvratů, které prožívá Západ, se mi jeví jako varianty krize, o níž jsem se už zmínil. Tyto problémy může vyřešit jen Západ sám. Existuje však jeden závažný problém, společný oběma systémům, a to je nadměrná centralizace. U nás je politická moc, hospodářské páky, všechno v jedněch rukou; stát jako jediný zaměstnavatel, jediný organizátor života společnosti. To je obludné. Na Západě, byť v jiných formách, vidíme stejný trend k totální centralizaci — stále víc obrovských podniků, gigantických konglomerátů. Na obou stranách je výsledkem stejná všeobecná „anonymizace“ života, ačkoli v našem případě je to viditelnější a více šokující. Z pracovišť, ale také ze společenského života se vytrácejí mezilidské vztahy, málo družnosti je v našich městech, dokonce i v rodinách. Jednotlivec se stává pouhým ozubeným kolečkem v obrovském stroji. Jeho práce, jeho existence ztrácí veškerý smysl. Oba systémy by měly být schopny překonat tento dehumanizující fenomén, každý svým vlastním způsobem. Až to dokáží, najdou možná způsob, jak se sblížit…

s

Proč nemám rád létání letadlem

Narazil jsem na zajímavý článek, který mi připomenul, proč já sám nemám rád cestování letadlem. Pravda, letěl jsem zatím jen jednou (do/z Londýna), ale jak by řekl klasik, mám někdy dojem, že mi to stačilo na celý život… Mám k tomu tři důvody:

První je, že se v tom autobuse s křídly ve vzduchu nějak extra dobře necítím. Nicméně bych to ale určitě překonal, kdyby mi to za to stálo.

Druhý je, že se mi vůbec nelíbí ta představa nasednout do letadla a za dvě hodiny vystoupit na druhé straně Evropy. Chybí mi možnost vnímat tu vzdálenost, kterou urazím, tu postupnou proměnu okolí. Už když člověk jede autem po dálnici, není to nic moc – ale pořád aspoň základní věci, hory, řeky, lesy, krajinu vidím. Letadlo je z tohoto pohledu jako teleport a tento způsob cestování mi nevyhovuje. Nicméně kdybych měl třeba cestovat na druhý konec Evropy opakovaně, tak bych to určitě považoval za nejlepší způsob i já.

Třetí – a asi nejhlubší – jsou pak letiště. Respektive celý ten systém kolem letišť, začínající už tím, že tam člověk musí být dvě hodiny dopředu, aby pak hodinu a půl ubíjel čas čekáním v hale a posledních 10 minut sprintoval na správný terminál. Su extrémně háklivý na to, když mám pocit, že mnou někdo manipuluje. A na letišti si připadám manipulovaný od okamžiku kdy na něj vkročím… vlastně ne, už mnohem dřív! Už když si balím tašku a musím kontrolovat, co do ní smím dát a co ne, protože by to neprošlo kontrolou…

Nařízení jako zouvání bot u kontroly a další jsou protivná; zákaz pronést byť jen trochu čisté vody na pití mě ale přivádí k nepříčetnosti. Krásně se tu spojuje absurdní přehánění důrazu na bezpečnost a komerční zájem letiště, které vás donutí před vstupem vyhodit všechny tekutiny, abyste si hned za branou mohli koupit od nich jiné. Jak je možné, že žádní ochránci lidských práv neprotestují, nesepisují petice a neobracejí se na ombudsmany? Podařilo se leteckému průmyslu tak dokonale zmanipulovat celé lidstvo? Zřejmě ano…

Principiálně chápu ohledy na bezpečnost (v rozumné míře – například ve shora odkazovaném článku se cituje výsledek testu, kdy ze 70 pokusů najatý agent pronesl přes bezpečnostní prohlídku zbraň 67x …) – ale upřímně řečeno se cítím omezen i tím snadno obhajitelným faktem, že si nesmím s sebou vzít nůž. Dobře, beru, nesmím ho mít u sebe a být schopen ho použít; ale nabízí mi dopravní společnost nějakou možnost uložit ho na let někam, kam k němu nemám přístup, a po přistání si ho zase vyzvednout? Nevím o tom… Nemluvě o tom, že před kontrolou není žádná úschovna; když přijdu na letiště a zjistím, že jsem si v tašce omylem nechal něco nepovoleného (třeba ten nůž) – můžu to maximálně vyhodit. Proč si to nemůžu uschovat na letišti a vyzvednout si to po návratu?

Když jsme před těmi pěti lety letěli se sestrou z Londýna, odnesl jsem si z toho nehynoucí zážitky (z Brna nikoliv, protože kontroly na brněnském letišti jsou hodně laxní; takhle kdyby to vypadalo všude…). Sestra byla nucena vyhodit zbytek roztoku na kontaktní čočky (asi 20 ml tekutiny v malé tubě). Moje taška začala u kontroly pípat, neboť jsem v ní nechal zubní pastu; dodnes si pamatuju výraz toho pracovníka letiště, který pak tašku otevřel a ručně prohraboval, aby našel příčinu, když narazil na okoralý zbytek plátkového sýra, který se mi v tašce válel už několikátý den, a se zdviženým obočím pravil typicky britským sarkastickým stylem: „A cheese?“. (Pamatuju si přesně i ten tón, jakým to pravil; ten se bohužel písemně nedá reprodukovat:-)

Cítím se prostě na letišti jako diskriminovaná menšina; ona nediskriminovaná většina, které je provoz přizpůsoben, jsou na jedné straně byznysmeni v oblecích, kteří vodu z kohoutku nikdy nepili a kteří v letištní hale nad flaškou Evianu telefonicky vyřizují své záležitosti a pak ještě stihnou na poslední chvíli ve všudypřítomných obchodech s cetkami koupit milence něco na přivítanou (opravdu takoví existují?), a na druhé straně baťůžkáři cestující nalehko využívající ty nejlepší cenové nabídky letů do různých koutů Evropy, pro které je taková cesta jedno velké dobrodružství (ti určitě existují; těm ale ve skutečnosti systém nakloněn není, oni si jen nic nedělají z toho, co vadí mně).

No a komu připadá moje kritizování letišť přehnané, nechť si opravdu přečte ten článek. Tam se dozvíte, že se lidem na letištích dějí i mnohem horší věci, než mě ;-)

A čo ak ani vedĺa mňa nikto nieje?

Poslední dobou je to zase síla. Články o tom, jak nejsme schopni se mít rádi a ještě spolu mít i děti nebo o tom, že vizionáři předpovídají, že v budoucnu bude sex s člověkem jen taková roztomilá úchylka. Doufám, že se vizionáři mýlí. Upřímně řečeno, vůbec nerozumím těm, kdo si to skutečně myslí.

Nebo jsem jen naivní. Ale jak by mohl nějaký stroj nahradit blízkého člověka? Budou tak dokonalí, že budou mít úžasné chloupky v podbřišku? Bude jim škrundat po sexu v břiše? Budou mě taky hladit na hlavě? Budou slastně přivírat oči a zrychleně dýchat? Budou se při tom potit? Budou se mi dívat hluboko do očí? Budou po tom krásně usínat? Budou tak krásně vonět? Budou mě mít rádi? A já budu mít ráda je?

s

Ideologie formující náš svět

Sice je to dlouhé a místy složitější čtení, ale stojí za to se jím prokousat a hlavně se nad tím zamyslet – pro mě velmi dobré vystižení toho, na jakém hlavním principu náš dnešní (západní) svět stojí, co to znamená a k čemu to vede…

Hlavní idea (s překladem z angličtiny trochu zápasím, ale pokusil jsem se o něj):

Společnost je nahlížena jako univerzální trh (a nikoliv, například, jako obec [ve smyslu antické polis], občanský prostor nebo rodina) a člověk jako kalkulátor zisků a ztrát (a nikoliv, například, jako nositel [Boží] milosti nebo nezcizitelných práv a povinností).

[V originále: … the ideal of society as a kind of universal market (and not, for example, a polis, a civil sphere or a kind of family) and of human beings as profit-and-loss calculators (and not bearers of grace, or of inalienable rights and duties]


A můj komentář: Podle mě každá Velká Idea má jednu základní vlastnost – přináší prospěch, pokud je používána v omezené míře, ale zkázu, pokud je aplikována absolutně. Náš svět zatím funguje, protože i přes „oficiální“ rétoriku a postupy se jeho velká část (řekl bych že většina) touto ideou ve skutečnosti neřídí. Většina lidí se ve skutečnosti opravdu nechová jako kalkulátor zisků a ztrát a většina lidí a dokonce i institucí nepovažuje společnost jen za velký trh. Ale čím víc se ta Velká Idea prosazuje a bude prosazovat, tím víc jich bude ubývat, až se nakonec nefunkčnost Velké Ideje vyjeví a ona se zhroutí v prach.