Tip na článek: Pavel Špatenka – Branou přijetí

Na Psychologii.cz vyšel včera další díl skvělého seriálu pana Špatenky o cestě k sobě. Rozhodně stojí za přečtení a je volně zde. I pokud byste jej nečetli, tak přikládám pro mě  nejsilnější myšlenky:

Tím, že prozkoumáte to, co skutečně cítíte, místo toho, co byste měli cítit, uděláte první krok k vašemu vědomému smíření se se stínem. Tím, že to poznáte a pojmenujete, uděláte pro sebe hrozně moc. Ale uzdravení pouhým poznáním cele zatím nepřichází. To, co je pro rozum poznání, to je pro srdce láska. Láska nese v sobě dar přijetí.

Přijetí má i druhou stranu – odmítnutí. To je tu stálým hostem. Na prožitkové úrovni má mnoho podob. Odmítnutí prožíváme jako averzní stavy. Zášť, odpor, lhostejnost, nechuť, štítivost atd. Ve skutečnosti jsou jen prožitkovou obranou. Obranou před tím, s čím se nechceme potkat.

Nejpodstatnějším krokem … vaší vnitřní proměny je ochota porozumět své vnitřní bolesti, přijmout ji, pochopit, z čeho vychází, a dovolit jí existovat tak, jak je. Praxe přijetí je opravdu a skutečně zásadním osobním převratem pro vaše další vnímání a posuzování sebe sama. Dokud soudíte chování založené na ponížení jako špatné, hodnotíte sebe sama prizmatem soudce…, který může někdy mít i podobu inkvizitora. Avšak hodnocení samo o sobě je činnost založená na strachu. Vědomý přestup z hodnotící nesnášenlivosti směrem k přijetí je velmi naléhavým úkolem, a to hlavně z toho důvodu, že ve hře je další faktor. Faktor strachu.

Nikdy bych to nedokázala takto popsat, ale když se ohlížím za sebe, jak to bylo u mě, tak mi přijde, že to asi docela sedí… Jak často se nějak cítíme a máme pocit, že je to špatně? Že takto bychom se cítit neměli a že když se tak cítíme, tak jsme úplně nemožní? A dokážeme s takovým odmítaným pocitem prostě být? Prostě jen nehybně sledovat tu bolest uvnitř, a soucítit s ní? Nebo se jí spíš snažíme vyhnout, ať už tím, že dáme průchod vzteku nebo se rozptýlíme nějakou vnější aktivitou, abychom na to nemuseli myslet?

Jak často cítíme k něčemu averzi? A jak často věnujeme této averzi pozornost? Jak často se snažíme dopátrat, co v nás tu averzi vyvolává? A jak často jí zkrátka podlehneme a jejímu objektu se snažíme jednoduše vyhnout?

Jak častou soudíme druhé? A jak často soudíme sebe? Jak často se povyšujeme nebo druhé (nebo sebe) ponižujeme? A proč to děláme? Jak často si místo soudu dokážeme uvědomit, že za tím soudem je ve skutečnosti náš strach z něčeho, něco, co jsme si zakázali?

Mnoho otázek… Odpovědi všichni máme. Jen se ztišit a poslouchat.

A ještě variace na podobné téma zde:  zen habits – How to Be Happy When You’re in an Unhappy Situation.

S láskou

s

Tip na články o vědomých ženách a opravdových mužích ;-)

Přidávám dva tipy na čtivo pro volné chvíle:

Vendula Kociánová – Proč jsou vědomé holky singl? Zajímavé úvahy, akorát ty charakteristiky samy o sobě nejsou tím důvodem. Podle mě tím podprahově Vendula říká, že tím důvodem je nedostatek vědomých mužů… A to je úplně jiné téma…

Jan Bílý – Takový jeden mužský večer. Nejsem muž, ale je to inspirativní čtivo, i pro potenciální (či skutečné) matky.

S láskou

s

Tip na článek: 7 znaků, že jste našli toho pravého

V angličtině zde. Zajímavé zamyšlení… ani to nezní tak nesplnitelně :-) Jsou to vlastně takové docela obyčejné a základní věci, i když asi nejsou zdaleka samozřejmé.

Tak jen ve zkratce v překladu:

  1. Nabízí vám partner dárky, lichotky a pomoc? (Pravda, zní to trochu povrchně, ale je tím myšleno, že projevuje zájem, chce vás potěšit a učí vás přijímat :-))
  2. Dělá vás nepředstavitelně šťastnými?
  3. Naslouchá vám?
  4. Respektujete ho?
  5. Má mnoho kvalit, které jsou pro vás důležité?
  6. Cítíte se s ním bezpečně?
  7. Jste připraveni také být tím pravým?

s

Tip na článek: Mark Mason – Jediné rady do partnerského života, které kdy budete potřebovat

Radim tu před pár dny dával odkaz na Psychologii.cz, na článek o mezilidských vazbách. Jednalo se o překlad textu známého bloggera Marka Masona. Četla jsem od něj toho víc, a třeba tento text o radách do partnerského vztahu, které dal dohromady od zhruba 1.500 párů, je boží. Mně teď aktuálně rezonují hlavně body 3 a 4, ale všechny rady jsou podle mě smysluplné a důležité.

Bod č. 11 je taky hustý – a myslím, že asi pravdivý.

S láskou

s

Typy vazby

Zajímavý článek: https://psychologie.cz/teorie-citove-vazby/. Stojí za přečtení celý, docela to dává smysl a odpovídá tomu co kolem sebe můžu pozorovat; zde krátká rekapitulace obsahu:

Bezpečná vazba – vzniká u dětí, které pociťují dostatek lásky a náklonnosti a jejichž potřeby jsou pravidelně naplňovány. Má ji přes 50 % lidí. Vnímají pozitivně sebe sama i ostatní.

Úzkostná vazba – vzniká u dětí, jejichž potřeby jsou naplňovány jen do určité míry a nepředvídatelně (více u žen než u mužů). Vnímají negativně sebe, pozitivně ostatní.

Vyhýbavá vazba – vzniká u dětí, jimž plněny jen některé z potřeb, zatímco zbytek je zanedbáván (více u mužů než u žen). Vnímají pozitivně sebe, negativně ostatní.

Úzkostně-vyhýbavá vazba – vzniká u zneužívaných nebo hrubě zanedbávaných dětí. Vnímají negativně sebe i ostatní. (To už je na psychiatra.)

Vztahy mezi jednotlivými typy partnerů (a už tradičně – nemusí jít jen o vztahy partnerské, ale klidně i přátelské a dost možná třeba i pracovní…):

Lidé s bezpečnou vazbou nejčastěji navazují vztahy s dalšími lidmi s bezpečnou vazbou. Jsou však schopni zvládat i vztahy s ostatními typy. V takovém případě může docházet k ovlivnění, a to na obě strany („bezpečný“ partner vytáhne toho druhého k bezpečné vazbě, a nebo ten druhý stáhne „bezpečného“ k sobě…).

Lidé s úzkostnou a vyhýbavou vazbou často navazují vztahy mezi sebou, a to ve všech kombinacích; nejčastěji vyhýbavý/úzkostná, kteří si navzájem krásně potvrzují své představy a obavy, ale i úzkostný/úzkostná nebo vyhýbavý/vyhýbavá, kteří si „to svoje“ prostě dělají navzájem…

A na závěr to hlavní: online dotazník na zjištění vlastní pozice v rámci těchto typů vazby, který po vás nebude chtít za výsledky zaplatit (českou variantu jsem nenašel): http://www.web-research-design.net/cgi-bin/crq/crq.pl (stačí varianta B). Doporučuju tedy vyzkoušet… ;-)

Co vlastně má být partnerský vztah?

Máme tady další článek na oblíbené téma vhodný partner, aneb jak se rodí láska, který říká: Romantická láska zničila vztahy, lidé se neumí seznamovat ani spolu žít. Zčásti s ním souhlasím, a zčásti nikoliv.

S čím rozhodně souhlasím, a co bych vyzdvihl jako zásadní větu z tohoto článku, je, že „základem dlouhodobého vztahu musí být přátelství […] a laskavost.“.

Nerozumím tomu, jak to někteří lidé mohou brát tak (a znám takové muže), že „na přátelství mám přece svoje kamarády (a moje žena své kamarádky), ženu mám na něco jiného“. Na co? Nejspíš na sex (ten s kamarády jistě nemají) a na společný provoz domácnosti, případně péči o děti. Tím neříkám, že takový vztah nemůže být funkční (ve smyslu že plní bez problémů ty výše určené funkce) – to naopak většinou skutečně je. Ale jak je asi takový „provozní vztah“ naplňující a co jeho účastníkům přináší, kromě starostí a povinností?

Stejně tak z druhé strany nerozumím tomu, proč některým lidem (a znám takové ženy) přátelství a laskavost jako základ vztahu naopak nestačí, a potřebují aby tam bylo „něco víc“. Co jako víc by tam mělo být? Může tam být něco dalšího, to jistě (atraktivita fyzická, atraktivita osobnosti, atraktivita aktivit, které partner provozuje, atraktivita finanční… a mnohé další) – ale nic z toho podle mě není „víc“ než opravdové přátelství. A když to pak stojí v rozporu a člověk si vybírá mezi potenciálním vztahem, kde je přátelství (a není tam třeba moc toho „víc“), a vztahem, kde je nějaké skvělé „víc“, ale není tam to přátelství a laskavost – který mu přinese větší štěstí?

Vtipné je konstatování, že před navázáním partnerského vztahu bychom měli 8 let chodit na terapii a zajímavá poznámka, že na volbu povolání se v naší společnosti připravujeme mnohem systematičtěji než na volbu partnera. Ale není nakonec přece jen lepší, když se toto řeší v rodinách, resp. si to řeší každý sám, než aby se toho opět ujala nějaká autorita (škola)? Mně například pokud vím škola s výběrem povolání nijak nepomohla (ani si moc nevybavuji, zda se o to vůbec snažila), a nemám pocit, že bych tím trpěl. Spíš bych si asi dovedl představit různé negativní efekty, které to má – a tím spíše pak u výběru partnera.

A tím se dostáváme k tomu, co mi na článku nesedí. Celým textem prostupuje myšlenka, že vztahy řešíme dnes hrozně naivně a intuitivně. Článek se nám asi snaží sdělit, že bychom k tomu měli přistupovat vědečtěji. Ale já si tedy zdaleka nejsem jist, jestli to je ta správná cesta. Žijeme v době soustavného a velkého přeceňování možností a schopností vědy. Někdy mi připadne, že věříme, že věda vyřeší každý problém (ačkoliv se stačí rozhlédnout kolem sebe nezaslepenýma očima a vidíme spoustu problémů, které věda zjevně nevyřešila). Ale co když život jako celek a třeba ani partnerské vztahy vůbec nejsou „problém k řešení“, ale něco úplně jiného? Něco, na co věda vlastně ani nemá kategorii a neumí to pojmenovat…

TIP na článek: Živí mrtví

To jsou zase synchronicity – před dvěma týdny jsem četla knihu o somatickém prožívání a dneska je o tom článek na psychologii.cz – a zapadá i do tématu mého předchozího příspěvku… Zatím v tom mám příliš chaos na to, tak nevím, jestli k tomu dokážu napsat něco smysluplného, ale rozhodně doporučuju tento článek – zde.

Já si začínám uvědomovat, že zamrzám docela často. Ono i takové náhlé prázdno v hlavě je podle mě ono zamrznutí – kdy například ze strachu, že nebudu umět odpovědět na zadání, prostě zamrznu a nic mě nenapadne… Nebo často i v běžném životě, když je toho na mě najednou moc, najednou mám chuť prostě jen odejít, neposlouchat, nedotýkat se, jen si tak chvilku být v tichu a o samotě, nic neřešit, nemít žádné podněty… Většinou to za chvilku přejde.

Metoda somatického prožívání k tomu přidává užitečná cvičení, jak z toho ven – některá jsou na konci toho článku. Používám některá z nich a fungují. Hlavně cvičení na uzemňování a prociťování dlaní a chodidel… Funguje to i na různé strachy, úzkosti, obavy a podobně. To cvičení, které používám já, je přitom strašně jednoduché. Prostě jediné, na co se soustředím, je to, jak se cítí moje chodidla na zemi. Plně je prociťuju. Veškerou svoji pozornost soustředím do nich, případně třeba ještě do dlaní, nebo do jiných částí těla. A nemám pak už kapacitu na ty strachy a tělo se zklidní… Pomáhá mi to zatím i na nespavost, na hlad, na únavu… Jen pozoruju ty vjemy, a nepřisuzuju jim pořád ty svoje negativní obsahy.

s