Lidé žijící bez partnerů

Zajímavé čtení: příběh jednoho muže, který si první partnerku našel ve čtyřiceti, a reakce dalších lidí různého věku i pohlaví, kteří se v jeho příběhu našli. Speciálně upozoňuju na posledního z nich a jeho pocity z kampaně #MeToo – na tom je krásně vidět, jak hrozně záleží při vnímání světa na osobních zkušenostech každého z nás a že není možno předpokládat, že pod stejnými pojmy každý člověk také to stejné rozumí.

Kolik takových lidí mezi námi ve skutečnosti žije?

Reklamy

Tři roky se Soňou

Dnes máme třetí výročí – to to letí! Přemýšlel jsem, co k němu napsat, abych se neopakoval (protože všechno, co jsem psal minule a předminule, stále platí!), a nakonec mě napadlo, že tentokrát to pojmu trošku naopak a napíšu dva nové důvody, proč je Soňa skvělá, které spočívají v tom, co NEdělá.

Nebuzeruje mě. Všimli jste si, kolik žen své partnery prakticky neustále sekýruje? Každých pět minut jim říkají, co mají dělat a co dělat nemají, jak to mají dělat a jak to dělat nemají, když něco dělají, kritizují je, jak by to mohli dělat lépe, a když nic nedělají, kritizují je, že by mohli něco dělat. Mám kolem sebe několik takových případů – a stačí abych v jejich společnosti strávil půl dne, a jsem z toho unavený… i přes to, že samozřejmě v takovém případě nejsem ani adresátem této záplavy připomínek, jen je poslouchám jako nezúčastněný divák! Vyšší level je, když tyto ženy své partnery přímo shazují – vyjmenovávají jim důvody, proč jsou neschopní, připomínají jim, co všechno jim nejde, vysmívají se jim. Na to se pak už dá říct jediné: Tak proč s takovým nemehlem žiješ?

Neodmítá mě, ani to co dělám. Další častý případ fungování partnerů, kdy žena v lepším případě zcela ignoruje, v horším aktivně odmítá část toho, kým její partner je a co dělá. Muž je třeba vášnivý fotbalista, filatelista nebo milovník černobílých filmů – a jeho partnerka se tváří, že fotbal, známky nebo černobílý film na světě vůbec neexistují, absolutně nic o nich neví a vědět nechce. Neříkám, že má partnerka fotbalisty začít hrát fotbal nebo chodit každou sobotu na jeho vesnické derby nebo partnerka filatelisty sbírat známky nebo jezdit na burzy – to určitě ne. Ale když okázale ignoruje nebo odmítá něco, co je pro jejího partnera jednou z nejdůležitějších věcí v životě, znamená to, že ve skutečnosti ignoruje nebo odmítá (minimálně z části) i jeho samého. Vyšší level pak je, když tím, čemu se partner věnuje, vyloženě pohrdá: „Zase se hrabe v těch svých známkách…“ (s nevysloveným dovětkem: namísto aby dělal něco pořádného).

Takže – děkuji, Soni, za celé ty krásné tři roky! :-*

P.S. A toto výročí oslavíme tím, že dnes odjíždíme na měsíční výlet po Řecku a přilehlém Balkánu. Tak se tady mějte hezky – neboť my se stejně hodláme mít tam!;-)

Proč být monogamní?

Přišel mi do schránky tento mail od Kim Anami. Je na tom něco nebo je to blbost?


Are you monogamous? If so, why? What even is monogamy? How do you define it?

Does monogamy mean that you don’t fuck other people, once you are in a committed relationship? That seems to be what it means for most couples. I have a different definition of it, or what I call “conscious monogamy”. Conscious monogamy is committing your emotional and sexual resources to your partner.

You go deep, you are vulnerable, you reveal the wildest and softest parts of your heart. You give your partner everything you’ve got.
You show up in bed. You allow yourself to be naked and raw and surrendered.
You open up.

By that definition, 99.9% of people are NOT monogamous. Most relationships are superficial. Safe. They are tacit agreements not to disrupt the status quo. They consist of clitoral orgasms and five-minute fucks and furtive porn habits. Oh, no, my loves. That’s not monogamy. That’s hiding.

Most people do not have their deep heart or hard and wet genitals on the table.
Or in bed. Or on the kitchen counter. They lock those parts away. They protect them.

It’s very trendy nowadays to eschew (vyhýbat se) monogamy. And the version of what I see most of the time, I would eschew too. But that’s not real monogamy.
That’s a bunch of bullshit and denial.

A couple came to my retreat some years ago. They were in a decent place, but there were issues. They would say they had a pretty good sex life, but she had never had a vaginal orgasm. In fact, that was their big goal of the retreat: to have a G-Spot orgasm and to squirt. And if you follow my work, you know that the main component for vaginal orgasms is being able to open up and surrender. If you don’t have that, all the technique in the world will get you nowhere. They also confided in me that they occasionally invited other people into their bed.
On the second night of the retreat, they stayed up very late, talking, sharing and clearing years of blocks. They decided to rest that night and do their physical “homeplay” in the morning.

Come dawn, she had her first ever G-Spot orgasm and squirting ejaculation.
She cried tears of release and euphoria. Wetting the sheets even more.

They later shared with me that their desire for other people had faded. They didn’t know about forever, but they had reached a level of closeness with each other that they hadn’t known was possible. They no longer craved “the shock of the new”. In this new-found depth with each other, they felt utterly fulfilled.

I’m not saying there is a blanket right and wrong when it comes to monogamy.
What I am saying, is most of the time when I hear the “We’re so evolved, we’re polyamorous” talk coming out, when I scratch under the surface, the couple isn’t as close as they could be. The reaching for other people had become a diversion for their own crevasses they could not cross.

What my work is all about, is pulling down the barriers that we all put up, that prevent real connection and real “monogamy” from happening. The sweet spot is the place where heart, vaginas, cocks are open, wet, hard and throbbing with life. When you reach that place with each other, you tap into the true capacity of your intimate connection. Most couples are operating at a deficiency.
They are content to skim by, not really knowing or touching each other deeply.
And yet, this is the only game in town: to know and touch each other deeply.

Tisíc dnů s Radimem

Desátého února 2018 je to přesně 1000 dnů, co Radima znám. Sice jsem ještě před tisíci dny nevěděla, jak vypadá, ale to na věci nic nemění. Přemýšlím, jak mi těch tisíc dnů změnilo život, a říkám si, že naprosto zásadně. Následovat bude naprosto neuspořádaná úvaha a ohlédnutí za tím, jaký ten čas byl. Jejím cílem je jediné – vyjádřit vděčnost. Díky, lásko, za ten skvělý čas. Miluju Tě. Jsi můj kus nebe.

Díky Radimovi jsem se hodně změnila – ne, že by to on po mně chtěl, ale protože jsem chtěla já. Začala jsem s ním víc cestovat. Začala jsem se víc hýbat. Začala jsem si víc věřit. Začala jsem míň některé věci řešit. Začala jsem víc pít pivo :-) Jsem dnes úplně jiná, než jaká jsem byla na začátku našeho vztahu. A sleduju ten vývoj s potěšením a pocitem, že vlastně pořád teprve začínáme.

Za těch 1000 dnů jsme měli jen pár okamžiků, kdy jsme se neshodli, žádný z nich bych přitom neoznačila vyloženě za hádku – nejdramatičtější výměny názorů probíhají tradičně o politice, genderu a podobných otázkách. Pár krizových momentů jsme taky měli, ale zvládli jsme je. Z počátku našeho vztahu jsme chvilku slaďovali jeho tempo, pořád máme některé svoje „nevyřešené věci“, a pak nás pravidelně vyvádí z míry odlišný způsob toho, jak navigujeme nebo jak se balíme. Ale už se tím vlastně bavíme :-)

Proti tomu pak stojí stovky a stovky okamžiků, které jsou krásné (jakkoli mohou nepozorným očím připadat obyčejné či fádní) – od dlouhého ranního ležení v posteli, přes vycházky na zahradu, až po vysedávání po hospodách, což je vlastně další věc, s kterou jsem díky Radimovi začala :-) Stále nás potkávají různá poprvé – letos například spolu poprvé pojedeme na dlouhou dovolenou po vlastní ose. A možná se pustíme do stavby domu. To jsou dost velká poprvé. Máme samozřejmě i spousty malých, nenápadných, ale milých. Náš vztah je živý, neupadli jsme zatím do žádného stereotypu a řekla bych, že nám to ani v nejbližší době nehrozí. Je to pro mě neustálý zdroj inspirace a poznání. A hrozně mě to všecko baví.

No, nebudu do toho už dál zabředávat, chtěla jsem se tímto na chvilku zastavit nad tím, jak je mi s Radimem krásně a jak si vážím toho, že spolu jsme. Někdy propadám obavám, že se rozejdeme a nedovedu si představit, že bych o Radima přišla. Až teprve nedávno jsem si uvědomila, že je v té úvaze jedna chyba – i kdybychom se rozešli, tak to neznamená, že bych o Radima přišla. Uklidnilo mě to. Radim je člověk, který se stal pevnou součástí mého života, a na kterého rozhodně stálo za to čekat třicet let. Jsem zvědavá, co si pro nás vesmír připravil dál. Za dalších tisíc dnů dám kdyžtak vědět…

s

Jak jsem se seznámil na Tinderu

Je to pár měsíců, co jsem získal z několika případů kolem sebe dojem, že dneska už se všichni seznamují zásadně přes aplikaci – Tinder. A jelikož už nějaký ten pátek také vlastním chytrý telefon a su chlapec zvídavý, který se o fenomény moderní doby zajímá, rozhodl jsem se, že si musím ten legendární proces šoupání obrázků potenciálních protějšků doprava (= líbí) a doleva (= nelíbí) vyzkoušet na vlastní prsty. Takže ano, zřídil jsem si profil na Tinderu.

No, zřídil – on se v podstatě zřídil sám. Stáhli jsem aplikaci, zvolil že se chci přihlásit přes Facebookový účet – a voilà, bylo to hotové. Profil se vytvořil, z Facebooku si vycucl všechny informace o mě, které chtěl, nasázel tam několik z profilových fotografií, a už jsem se ocitl na trhu seznámeníchtivých. Musím dodat, že fotografie jsem mohl následně ručně upravit (vybrat, které zahodit, případně nahrát jiné), na pohlaví moje ani objektů zájmu, natožpak na něco jako preferovaný věk, se mě ale nikdo neptal. A rovnou se mi začaly ukazovat snímky žen, ze kterých si můžu vybírat (možná to přenastavit nějak jde, ale necítil jsem tu potřebu, takže jsem se s tím spokojil;-)

Brzy jsem tedy zjistil, že profily na Tinderu mají ženy zhruba od 21 do 36 let (s tím, že ty hraniční jsou spíše výjimečné, většina je kolem 30). Profily s fotografiemi, na kterých by se dotyčná chlubila postavou ve spodním prádle nebo se prsila s velkým výstřihem (a doplnila to třeba i legendárním duck face:-), jsou tam jen výjimečně (ale pár jsem jich objevil), naprostá většina žen tam má zcela normální, civilní fotografie.

Jelikož jsem to celé prováděl z experimentálních důvodů, nic jsem nevybíral a po chvíli už moc ani neprohlížel, a jen jsem šoupal doprava, abych otestoval, zda přijde nějaká shoda. Po asi dvou měsících velmi nahodilého používání (vzpomněl jsem si na to tak jednou za týden a otevřel to tak na dvě minuty – za kteroužto dobu se ale dají snadno „pošoupat“ desítky kandidátek) jsem takto dosáhl zhruba 10 vzájemných shod. (Vzájemná shoda znamená, že si můžeme s dotyčnou začít psát.) Mohu konstatovat, že o můj profil měly zájem ženy zhruba ve stejném věku jako já plus minus pár let, a nezatrhla mě žádná z těch ve spodním prádle ;-)

Zkusil jsem napsat třem prvním „shodám“, žádná se nenamáhala s odpovědí. Pak jsem několik dalších nechal bez povšimnutí a čekal, zda se třeba neozvou ony – rovněž bez reakce. Nakonec jsem posledním dvěma zkusil opět napsat já, a jedna z nich se tentokrát ozvala zpátky – takže jsem konečně dostal příležitost vyzkoušet si i vrcholnou fázi procesu.

Zde ovšem experiment nabral nečekaných rozměrů – ukázalo se totiž, že dotyčná je slečna s velkým rozhledem, vyměnili jsme si pár zpráv a už jsme se dostali do zajímavých debat na nejrůznější témata. Začalo mi být jasné, že kdybych se chtěl skutečně seznámit, s touto slečnou bych se rozhodně chtěl vidět. Raději jsem to tedy na chvíli zastavil a vysvětlil jí, jaký že experiment to provádím, protože jsem začal mít pocit, že to vůči ní není fér. Pochopila to nicméně, a kromě toho, že na tom „rande“ jsme se nakonec i tak dohodli, podělila se ochotně o své zkušenosti z Tinderu. Díky tomu mohu nabídnout i pohled z druhé, ženské strany:

Ona sama si Tinder založila také spíše z hecu po nějakém posezení nad vínem s kamarádkami, nicméně zadaná není a kdyby narazila na někoho zajímavého, tak by se kontaktu s ním prý nebránila (když jsem vyzvídal, co je pravdy na tom že Tinder slouží hlavně k nalézání partnerů na sex, ujistila mě, že tím kontaktem myslela spíše kino než sex:-). Zaujalo mě, že můj profil jejím velmi jemným sítem prošel prý také díky tomu, že jako jeden z mála mužů na něm nemám žádnou fotku, na které bych byl do půl těla svlečený někde v posilovně, což je jinak u mužských profilů na Tinderu prý poměrně častý jev. („Je to tu samý SpartanRacer, crossfiťák a posilovač.“)

Kromě mě si v té době psala s asi třemi dalšími. Jeden prý byl od počátku nějaký divný, a tak se s ním přestala bavit, ačkoliv on „pořád otravuje“. Druhý usoudil, že bydlí příliš daleko, a přestal mít zájem. Třetí, nějaký fyzik, rozvinul konverzaci na originální témata, jako například zda by chtěla být pandou nebo čím by přispěla společnosti v postapokalyptickém světě…

Později jsem se informoval ještě jednou a zjistil, že prý sice nakonec přešli k obyčejnějším tématům konverzace, jako třeba zda by chtěla letět do vesmíru, ale jinak to nikam nevedlo. Její celkové hodnocení pak vyznělo asi tak, že už pochopila, že Tinder nejspíš nebude to pravé seznamovací ořechové, že žádný z ostatních kluků, se kterými navázala kontakt, nevypadá, že by s nimi „byla nějaká sranda“, a že její „největší výhrou“ zůstávám já. Což mě sice může polechtat ego, ale ve své podstatě je to (hlavně pro ni) výsledek spíše smutný.

Jaký tedy závěr z tohoto výzkumu vyvodit? Zdá se, že Tinder funguje principiálně stejně jako jakákoliv internetová seznamka; akorát je modernější (běží jen na mobilu) a první kontakt na něm ještě povrchnější. Ale jinak zřejmě i na něm platí stejná pravidla jako na seznamce, o kterých jsme zde už dávno psali jak , tak Soňa.

Nevyřešené věci

Čtu teď knihu od amerického vztahového psychologa Johna Gottmana, která v češtině vyšla pod názvem Sedm principů spokojeného manželství: Praktický průvodce fungováním dlouhodobých vztahů. Johm Gottman je znám například svým tvrzením, že dokáže asi na 94% z prvních tří minut hovoru páru odhadnout, jestli spolu pár zůstane nebo se rozejde. Působivé. Místy je to možná až trošku nabubřelé, ale holt nejsme ještě zvyklí na ten americký styl…

Nicméně v knize je toho mnoho zajímavého a k něčemu se možná ještě vrátím, jedna z věcí, která mě ale velice zaujala, jsou jeho poznatky o něčem, co si pro sebe nazývám „nevyřešené věci“ – Gottman uvádí, že všechny páry mají témata, které nejsou dlohodobě schopny vyřešit. Na mnoha příkladech uvádí, že páry, které v určitém čase zkoumal, řešily stejné „nevyřešené věci“ i za několik let poté, a stále bez úspěchu. Je to tudíž normální. A není to překážkou šťastného vztahu.

Gottmanův návod jak na to (on totiž tvrdí, že i nevyřešené věci lze vyřešit), je pokusit se nahlédnout na jejich podstatu – uvedu jeho příklad – jeden manželský pár stále dokola řeší problém, kdy manželka se bojí toho, jak její manžel řídí rychle a neustále mu to vytýká. On to odmítá akceptovat a obviňuje ji, že mu dost nevěří. Podle Gottmana je potřeba na dívat se na takový konflikt ne jako na problém s rychlým řízením, ale jako na její hlubokou touhu po tom, aby on o ni lépe pečoval a strach manžela z toho, že mu žena nedůvěřuje.

Rychlé řízení je jen povrchní problém. Skutečné jádro je jinde – ve straších partnerů… Toto si myslím, že je naprostá pravda. Ale pokud budeme o problémech s partnery mluvit jen na úrovni té rychlosti při řízení, a nebudeme naslouchat těm strachům, nejspíš se nikam neposuneme a nevyřešené věci zůstanou nevyřešenými…

s

Tip na článek: ZenHabits – Secret to Interpersonal Happiness

Povinná četba! Je to sice delší, ale podle mě přesné… Mám-li to shrnout a zjednodušit, říká tím autor, že nemáme předpokládat, že ostatní dělají to, co dělají, s úmyslem nás dostat nebo nám páchat příkoří, ale dělají to prostě proto, že jim to připadá v tu chvíli jako správné a součást jejich cesty za štěstím… a že je proto lepší dívat se na to spíše laskavě a soucitně než dotčeně nebo naštvaně…

Jedna z nejdůležitějších pasáží je pro mě tato:

Well, this approach tries to use empathy, to see the good heart of the other person, to assume that they are good people with decent intentions who make mistakes and are having trouble of some kind.

For example, some reasons someone might act badly:

  • They genuinely didn’t realize how you would take their actions — from their perspective, there was nothing wrong with what they did. Your interpretation might be that they are wrong, but that’s only one way of seeing it.
  • They were caught up in their world, and weren’t thinking of how their words or actions might affect other people. This, of course, is self-centered, but we all do this, probably every day.
  • They are having a bad day, are in a bad mood, or are in the middle of a tough problem in their life. This causes them to react badly to you. This is not an excuse for bad behavior, but you can understand this, as we all go through it.
  • They have a bad habit of reacting to people in certain harmful ways. This doesn’t mean they have a bad heart, but instead, they developed bad patterns when they were young. At one point, these patterns were meant to protect them from harm, but now they just harm others.
  • They were abused by someone, or hurt in the past, and now they are worried that you are going to harm them. So they protect themselves. Not an excuse, but more of a way to understand people’s behavior.
  • You did something that they took offense to, and so they’re reacting badly to something you did. Maybe you didn’t realize you did this, but that’s the world they’re in.
  • They genuinely were trying to do something to help you, but you took it the wrong way.

We’re not looking for excuses, but instead to see the good heart in the other person. Yes, they acted badly, but it’s with a good heart. If we can see this, perhaps we can see the other person in a more kind light, and react to them in a more helpful way.

s

Tip na článek: 7 znaků, že jste našli toho pravého

V angličtině zde. Zajímavé zamyšlení… ani to nezní tak nesplnitelně :-) Jsou to vlastně takové docela obyčejné a základní věci, i když asi nejsou zdaleka samozřejmé.

Tak jen ve zkratce v překladu:

  1. Nabízí vám partner dárky, lichotky a pomoc? (Pravda, zní to trochu povrchně, ale je tím myšleno, že projevuje zájem, chce vás potěšit a učí vás přijímat :-))
  2. Dělá vás nepředstavitelně šťastnými?
  3. Naslouchá vám?
  4. Respektujete ho?
  5. Má mnoho kvalit, které jsou pro vás důležité?
  6. Cítíte se s ním bezpečně?
  7. Jste připraveni také být tím pravým?

s