Nevyřešené věci

Čtu teď knihu od amerického vztahového psychologa Johna Gottmana, která v češtině vyšla pod názvem Sedm principů spokojeného manželství: Praktický průvodce fungováním dlouhodobých vztahů. Johm Gottman je znám například svým tvrzením, že dokáže asi na 94% z prvních tří minut hovoru páru odhadnout, jestli spolu pár zůstane nebo se rozejde. Působivé. Místy je to možná až trošku nabubřelé, ale holt nejsme ještě zvyklí na ten americký styl…

Nicméně v knize je toho mnoho zajímavého a k něčemu se možná ještě vrátím, jedna z věcí, která mě ale velice zaujala, jsou jeho poznatky o něčem, co si pro sebe nazývám „nevyřešené věci“ – Gottman uvádí, že všechny páry mají témata, které nejsou dlohodobě schopny vyřešit. Na mnoha příkladech uvádí, že páry, které v určitém čase zkoumal, řešily stejné „nevyřešené věci“ i za několik let poté, a stále bez úspěchu. Je to tudíž normální. A není to překážkou šťastného vztahu.

Gottmanův návod jak na to (on totiž tvrdí, že i nevyřešené věci lze vyřešit), je pokusit se nahlédnout na jejich podstatu – uvedu jeho příklad – jeden manželský pár stále dokola řeší problém, kdy manželka se bojí toho, jak její manžel řídí rychle a neustále mu to vytýká. On to odmítá akceptovat a obviňuje ji, že mu dost nevěří. Podle Gottmana je potřeba na dívat se na takový konflikt ne jako na problém s rychlým řízením, ale jako na její hlubokou touhu po tom, aby on o ni lépe pečoval a strach manžela z toho, že mu žena nedůvěřuje.

Rychlé řízení je jen povrchní problém. Skutečné jádro je jinde – ve straších partnerů… Toto si myslím, že je naprostá pravda. Ale pokud budeme o problémech s partnery mluvit jen na úrovni té rychlosti při řízení, a nebudeme naslouchat těm strachům, nejspíš se nikam neposuneme a nevyřešené věci zůstanou nevyřešenými…

s

Tip na článek: ZenHabits – Secret to Interpersonal Happiness

Povinná četba! Je to sice delší, ale podle mě přesné… Mám-li to shrnout a zjednodušit, říká tím autor, že nemáme předpokládat, že ostatní dělají to, co dělají, s úmyslem nás dostat nebo nám páchat příkoří, ale dělají to prostě proto, že jim to připadá v tu chvíli jako správné a součást jejich cesty za štěstím… a že je proto lepší dívat se na to spíše laskavě a soucitně než dotčeně nebo naštvaně…

Jedna z nejdůležitějších pasáží je pro mě tato:

Well, this approach tries to use empathy, to see the good heart of the other person, to assume that they are good people with decent intentions who make mistakes and are having trouble of some kind.

For example, some reasons someone might act badly:

  • They genuinely didn’t realize how you would take their actions — from their perspective, there was nothing wrong with what they did. Your interpretation might be that they are wrong, but that’s only one way of seeing it.
  • They were caught up in their world, and weren’t thinking of how their words or actions might affect other people. This, of course, is self-centered, but we all do this, probably every day.
  • They are having a bad day, are in a bad mood, or are in the middle of a tough problem in their life. This causes them to react badly to you. This is not an excuse for bad behavior, but you can understand this, as we all go through it.
  • They have a bad habit of reacting to people in certain harmful ways. This doesn’t mean they have a bad heart, but instead, they developed bad patterns when they were young. At one point, these patterns were meant to protect them from harm, but now they just harm others.
  • They were abused by someone, or hurt in the past, and now they are worried that you are going to harm them. So they protect themselves. Not an excuse, but more of a way to understand people’s behavior.
  • You did something that they took offense to, and so they’re reacting badly to something you did. Maybe you didn’t realize you did this, but that’s the world they’re in.
  • They genuinely were trying to do something to help you, but you took it the wrong way.

We’re not looking for excuses, but instead to see the good heart in the other person. Yes, they acted badly, but it’s with a good heart. If we can see this, perhaps we can see the other person in a more kind light, and react to them in a more helpful way.

s

Tip na článek: 7 znaků, že jste našli toho pravého

V angličtině zde. Zajímavé zamyšlení… ani to nezní tak nesplnitelně :-) Jsou to vlastně takové docela obyčejné a základní věci, i když asi nejsou zdaleka samozřejmé.

Tak jen ve zkratce v překladu:

  1. Nabízí vám partner dárky, lichotky a pomoc? (Pravda, zní to trochu povrchně, ale je tím myšleno, že projevuje zájem, chce vás potěšit a učí vás přijímat :-))
  2. Dělá vás nepředstavitelně šťastnými?
  3. Naslouchá vám?
  4. Respektujete ho?
  5. Má mnoho kvalit, které jsou pro vás důležité?
  6. Cítíte se s ním bezpečně?
  7. Jste připraveni také být tím pravým?

s

Tip na článek: Mark Mason – Jediné rady do partnerského života, které kdy budete potřebovat

Radim tu před pár dny dával odkaz na Psychologii.cz, na článek o mezilidských vazbách. Jednalo se o překlad textu známého bloggera Marka Masona. Četla jsem od něj toho víc, a třeba tento text o radách do partnerského vztahu, které dal dohromady od zhruba 1.500 párů, je boží. Mně teď aktuálně rezonují hlavně body 3 a 4, ale všechny rady jsou podle mě smysluplné a důležité.

Bod č. 11 je taky hustý – a myslím, že asi pravdivý.

S láskou

s

Typy vazby

Zajímavý článek: https://psychologie.cz/teorie-citove-vazby/. Stojí za přečtení celý, docela to dává smysl a odpovídá tomu co kolem sebe můžu pozorovat; zde krátká rekapitulace obsahu:

Bezpečná vazba – vzniká u dětí, které pociťují dostatek lásky a náklonnosti a jejichž potřeby jsou pravidelně naplňovány. Má ji přes 50 % lidí. Vnímají pozitivně sebe sama i ostatní.

Úzkostná vazba – vzniká u dětí, jejichž potřeby jsou naplňovány jen do určité míry a nepředvídatelně (více u žen než u mužů). Vnímají negativně sebe, pozitivně ostatní.

Vyhýbavá vazba – vzniká u dětí, jimž plněny jen některé z potřeb, zatímco zbytek je zanedbáván (více u mužů než u žen). Vnímají pozitivně sebe, negativně ostatní.

Úzkostně-vyhýbavá vazba – vzniká u zneužívaných nebo hrubě zanedbávaných dětí. Vnímají negativně sebe i ostatní. (To už je na psychiatra.)

Vztahy mezi jednotlivými typy partnerů (a už tradičně – nemusí jít jen o vztahy partnerské, ale klidně i přátelské a dost možná třeba i pracovní…):

Lidé s bezpečnou vazbou nejčastěji navazují vztahy s dalšími lidmi s bezpečnou vazbou. Jsou však schopni zvládat i vztahy s ostatními typy. V takovém případě může docházet k ovlivnění, a to na obě strany („bezpečný“ partner vytáhne toho druhého k bezpečné vazbě, a nebo ten druhý stáhne „bezpečného“ k sobě…).

Lidé s úzkostnou a vyhýbavou vazbou často navazují vztahy mezi sebou, a to ve všech kombinacích; nejčastěji vyhýbavý/úzkostná, kteří si navzájem krásně potvrzují své představy a obavy, ale i úzkostný/úzkostná nebo vyhýbavý/vyhýbavá, kteří si „to svoje“ prostě dělají navzájem…

A na závěr to hlavní: online dotazník na zjištění vlastní pozice v rámci těchto typů vazby, který po vás nebude chtít za výsledky zaplatit (českou variantu jsem nenašel): http://www.web-research-design.net/cgi-bin/crq/crq.pl (stačí varianta B). Doporučuju tedy vyzkoušet… ;-)

Dva roky se Soňou

Zítra to budou přesně dva roky, co se se Soňou známe. Poslední dobou mě několik věcí připomenulo především to, jak moc se můj život díky tomuto vztahu změnil.

Například teď, když mě pracovní povinnosti zavály na pár dní někam do pryč. Nemáme se Soňou děti, nemáme nic, co by si vyžadovalo každodenní péči, nemáme zkrátka „závazky“… – přesto bych se večer nejradši vrátil k ní a představa večera stráveného na hotelu, s kamarádem, nad pivem atd. mě láká o poznání méně. A mám to tak každý den – každý den se k ní rád vracím. Kvůli ní, ne kvůli nějakým závazkům. A pociťuju nespokojenost, když (jako dnes) nemůžu.

Trávíme spolu spoustu času, mnohdy bez jakékoliv objektivní „náplně“ – oproti době, kdy jsme se neznali, mi díky tomu ubylo času stráveného v práci, ubylo času stráveného nad pivem, ubylo času stráveného běháním, ubylo i času stráveného nad knihami… ubylo vlastně času stráveného jakýmikoliv aktivitami, kterými byl můj život dříve zcela vyplněn. Od jisté doby je všechno, co tvořilo můj život před tím, stále jeho důležitou součástí – ale tvoří to už jen jeho polovinu; druhou polovinou mého života je Soňa. Přesto si nepamatuju jediný den za ty dva roky, kdy bych jí měl takříkajíc plné zuby a měl pocit, že jsme spolu už příliš dlouho, příliš často, příliš intenzivně… Jsem s ní rád každou minutu, kterou spolu trávíme.

Přinesla do mého života spoustu nových témat, zajímavých, inspirativních, ale i těžkých a náročných. Přesto jsem si ještě ani jednou za ty dva roky neřekl, že by mi bylo lépe, kdybych „tohle“ nemusel řešit. Tak to už bylo v mém životě dost dlouho, a já jsem vděčný, že „tohle“ nyní řešit musím.

Výsledkem je úplně jiný, nesrovnatelný (a mnohem hezčí!) životní pocit. Nic, co se v mém životě děje, už není jen moje, ale vždycky u toho tak trochu je i Soňa – spousta se jí toho nějakým způsobem týká, ale i pokud ne, vím, že jí to budu vyprávět, říkám si, co na to asi řekne, někdy se snažím na situaci nahlížet jejíma očima, protože vím, že její pohled by třeba byl smysluplnější než můj… A naopak. Vím, co se děje v jejím životě, přemýšlím o tom, snažím se to pochopit, někdy jí pomoct nebo podpořit, sdílet s ní její radosti i starosti…

Těžko se to popisuje, ale napadá mě, že jsme prostě už skoro dva roky spojeni jakýmsi neviditelným poutem, které nás však nespoutalo, nýbrž naopak osvobodilo.

Dva roky s Radimem

Zítra to budou dva roky, kdy jsme se s Radimem seznámili, přesněji řečeno, kdy jsme si vyměnili první zprávy ze seznamky. Vlastně mi to přijde neuvěřitelné. Chvíli se mi to zdá jako dlouhá doba (páni, dva roky!) a chvíli se to zdá jako krátká doba (v porovnání s tou dlouhou chronickou samotou, v které jsem žila dřív). Rozhodně to však byla krásná doba, byly to (bez přehánění) nejlepší dva roky mého života.

S Radimem zažívám, co jsem nikdy dřív v takové míře nezažila, a to bezpečí – náš vztah je bezpečný prostor – pro všechny strachy, touhy, radosti a strasti. Můžu přijít s různými bláznivými nápady, a nemusím se bát, že budou odmítnuty. Můžu přijít s různými ujetými strachy, a nemusím se bát, že budou zesměšněny. Můžu se schoulit Radimovi do náručí a počkat, až to přejde. Cítím se milovaná a přijímaná.

Hodně jsem se za tu dobu změnila…. I v tom mi Radim moc pomáhá a podporuje mě. Dokážu si život teď mnohem víc užívat, jsem uvolněnější a víc v klidu. Život je teď víc dobrodružství než úděl. A je to úžasné dobrodružství! Radimovi přátelé i jeho aktivity můj život nesmírně obohacují. Přizpůsobování mi potíže nedělá, protože většinou nemám pocit, že tím něco ztrácím, a pokud tomu tak výjimečně je, beru to jako důležitou zprávu pro příště, že to už nemám dělat.

Máme své nevyřešené věci i věci, v nichž se neshodneme, ale nemám pocit, že by to byl problém. Nežijeme stále jen na růžovém obláčku, ale blátem jdeme prostě spolu a vzájemně se podpíráme.

IMG_3736.JPG
Názorná ukázka procházení blátem :-)

Už v jednom z mailů, které jsme si během prvních pár týdnů našeho vztahu vyměnili, to Radim krásně vystihl, když napsal něco v tomto duchu: „to je tak super, když oba chcou“ :-) Ano, je to naprosto skvělé! :-)

Díky, Radi, za ty dva krásné roky. A moc se těším na ty další, myslím, že nás čekají velké věci! ;-)

S láskou

s

Co vlastně má být partnerský vztah?

Máme tady další článek na oblíbené téma vhodný partner, aneb jak se rodí láska, který říká: Romantická láska zničila vztahy, lidé se neumí seznamovat ani spolu žít. Zčásti s ním souhlasím, a zčásti nikoliv.

S čím rozhodně souhlasím, a co bych vyzdvihl jako zásadní větu z tohoto článku, je, že „základem dlouhodobého vztahu musí být přátelství […] a laskavost.“.

Nerozumím tomu, jak to někteří lidé mohou brát tak (a znám takové muže), že „na přátelství mám přece svoje kamarády (a moje žena své kamarádky), ženu mám na něco jiného“. Na co? Nejspíš na sex (ten s kamarády jistě nemají) a na společný provoz domácnosti, případně péči o děti. Tím neříkám, že takový vztah nemůže být funkční (ve smyslu že plní bez problémů ty výše určené funkce) – to naopak většinou skutečně je. Ale jak je asi takový „provozní vztah“ naplňující a co jeho účastníkům přináší, kromě starostí a povinností?

Stejně tak z druhé strany nerozumím tomu, proč některým lidem (a znám takové ženy) přátelství a laskavost jako základ vztahu naopak nestačí, a potřebují aby tam bylo „něco víc“. Co jako víc by tam mělo být? Může tam být něco dalšího, to jistě (atraktivita fyzická, atraktivita osobnosti, atraktivita aktivit, které partner provozuje, atraktivita finanční… a mnohé další) – ale nic z toho podle mě není „víc“ než opravdové přátelství. A když to pak stojí v rozporu a člověk si vybírá mezi potenciálním vztahem, kde je přátelství (a není tam třeba moc toho „víc“), a vztahem, kde je nějaké skvělé „víc“, ale není tam to přátelství a laskavost – který mu přinese větší štěstí?

Vtipné je konstatování, že před navázáním partnerského vztahu bychom měli 8 let chodit na terapii a zajímavá poznámka, že na volbu povolání se v naší společnosti připravujeme mnohem systematičtěji než na volbu partnera. Ale není nakonec přece jen lepší, když se toto řeší v rodinách, resp. si to řeší každý sám, než aby se toho opět ujala nějaká autorita (škola)? Mně například pokud vím škola s výběrem povolání nijak nepomohla (ani si moc nevybavuji, zda se o to vůbec snažila), a nemám pocit, že bych tím trpěl. Spíš bych si asi dovedl představit různé negativní efekty, které to má – a tím spíše pak u výběru partnera.

A tím se dostáváme k tomu, co mi na článku nesedí. Celým textem prostupuje myšlenka, že vztahy řešíme dnes hrozně naivně a intuitivně. Článek se nám asi snaží sdělit, že bychom k tomu měli přistupovat vědečtěji. Ale já si tedy zdaleka nejsem jist, jestli to je ta správná cesta. Žijeme v době soustavného a velkého přeceňování možností a schopností vědy. Někdy mi připadne, že věříme, že věda vyřeší každý problém (ačkoliv se stačí rozhlédnout kolem sebe nezaslepenýma očima a vidíme spoustu problémů, které věda zjevně nevyřešila). Ale co když život jako celek a třeba ani partnerské vztahy vůbec nejsou „problém k řešení“, ale něco úplně jiného? Něco, na co věda vlastně ani nemá kategorii a neumí to pojmenovat…

Soniny střípky z Festivalu Psychologie I.

Letošní jarní Festival psychologie byl super :-) A přidám taky několik střípků za sebe:

Máme duši

Paní Lucie Lucká, ta, která zmiňovala, že se manželé po dvaceti letech vlastně vůbec neznají, odpovídala po přednášce také na dotazy – jeden z nich byl v duchu toho, zda terapeutický rozhovor může některé nefunkční vzorce v mozku změnit. Odpověď paní Lucké zněla zhruba takto: „Ano, může, ovšem ne v mozku, ale v dušičce…“ Myslím, že nejsme ještě úplně zvyklí takto o sobě uvažovat, a moc za to připomenutí děkuji… nejsme totiž jen shluk buněk, máme duši!

 

Kritika teorie o kritickém myšlení

První den odpoledne měl přednášku pan Lukáš Hána, z Growjob institutu – to je stejný institut, v němž působí Petr Ludwig, autor poměrné známé publikace Konec prokrastinace. Tématem přednášky pana Hány bylo to, jak se potřeba rozlišovat vědecká fakta od bullshitu, na což si v průběhu přednášky bral na pomoc odkazy na různé vědecké studie na různá témata. Snažil se tedy apelovat na posluchače, aby co nejvíce používali rozum a kritické myšlení, a aby se nelapili do tří základních pastí, které spočívali ve spoléhání na vlastní zkušenost, naslouchání své intuici a proměnlivosti svého já. Podle pana Hány je intuice dobrá jen v některých otázkách, zmiňoval přitom například hraní šachů či řízení bojových letadel, což jsou jistě činnosti, v nichž to všichni rádi využijeme… Podle mě byla celá tahle přednáška právě ten bullshit, jemuž nás měla naučit vyhnout. Jasně, i já si uvědomuju, že například zprávu o tom, kolik je u nás uprchlíků, asi podle intuice nevyhodnotím, ale radit lidem obecně, že mají místo své intuice spoléhat raději na rozum, mi přijde jako… nerozum. Když trochu zapátráte na internetu, najdete mnoho článků (bohužel žádný pěkný zdroj, který by šlo citovat), v nichž se odkazuje na zjištění neurovědců, že naše podvědomí vyhodnocuje každou vteřinu až  40 000 000 (ano, milionů) bitů informací, které na nás doléhají z okolí. Přitom naše vědomá mysl je schopna jich zaznamenat zhruba 2 000. Jak to já chápu, je to intuice 40 000 000 vs. rozum 2 000. Komu je lepší věřit? Neříkám, že rozum nemáme používat! Ale tvrzení, že rozum je relevantnější zdroj poznání než intuice či vlastní zkušenost, mi přijde jako přitažené za vlasy. Je pravda, že pan Hána tuto teorii neaplikoval na mezilidské vztahy – jako praktické využití uváděl zejména jakousi netransparentní investiční skupinu Bridgewater, která prý kritické myšlení aplikuje a má vyšší zisky než Google. Ať je klidně vydělávají. Ale mám-li na tuto informaci aplikovat teorii kritického myšlení, pak mým závěrem je, že takové tvrzení (že zisky jsou důsledkem kritického myšlení) je neprůkazné a pochybné. To mi přijde totiž jako další zajímavé téma – a sice nábožná víra jakýmsi vědeckým studiím – ano, můžete tvrdit, že dělám totéž, když věřím (beze zdroje) zprávám, o tom, kolik dat zpracuje naše podvědomá mysl, to jsem si vědoma, ale dokážu s tím žít… Problém těch studií je často v tom, že jsou dělány na nereprezentativním vzorku (například většinou na mladých bílých amerických mužích; i sám pan Hána zmiňoval jakousi studii intuice na hasičích – určitě je to super myšlenka, ale závěry studie intuice dělané na mužích, mi nepřijdou jako obecně aplikovatelné – ženská intuice bývá mnohem silnější). A další problém studií je ten, že mnoho relevantních faktorů opomíjejí, případně vyrábějí falešnou kauzalitu tam, kde je pouze korelace… V takovém případě lidského poznání, kterého jsme zatím schopni, mi ta vlastní zkušenost přijde jako lepší nástroj, jak se orientovat, než vědecké studie… A to vůbec nehovořím o placebo efektu či přenášení emocí z vědců na testované objekty a naopak! Je totiž také vědecky prokázáno (nejde se z toho kruhu vymanit, že :-), že např. postoj lékaře k testovanému léku má vliv na jeho účinnost…

 

Empatie a přenosy emocí

Přednáška o Empatii z pohledu života a vědy Vladimíra Vavrdy měla pomalejší rozjezd, ale nakonec se ukázala být jedním z nejzásadnějších zdrojů informací – o empatii a přenosech emocí jsme se dozvěděli mnoho zásadního a zajímavého. Mně osobně se také velmi líbilo, jak pan Vavrda potvrdil, co si také myslím, a sice jak zásadně a podprahově nás ovlivňuje naše okolí – na příkladu holčiček a lásce k růžové vysvětlovat, že holčičky se nerodí s genetickou dispozicí k milování růžové, ale že to prostě odkoukají, přestože jim třeba my sami růžovou vůbec nekupujeme… Zřejmě si vůbec neuvědomujeme, kdo a co všechno, a jak, nás podvědomě ovlivňuje. Fascinující a díky za to!

A poznámky k přednáškám z druhého dne si nechám na jindy :-)

S láskou

s