Vliv umělého světla na náš spánek

Zajímavý článek zde.

Fascinující jsou ta čísla o intenzitě světla, která jsem četl už i někde jinde: Venku i v zimním zataženém dni dosahuje intenzita světla desítek tisíc luxů. V místnosti, kde se normálně svítí a člověk to vnímá tak, že tam je naprosto dostačující světlo, je to maximálně v řádu stovek luxů. Ten rozdíl je nebetyčný. Vůbec bych se nedivil, že to na člověka může mít docela velký vliv co se týče nálady, depresí, aktivity, spánku atd…

Reklamy

Proti preventivní lékařské péči

Tento článek napsala paní, které je asi 65-70 let a rozhodla se, že nebude chodit na žádné preventivní prohlídky a vyšetření. Přečtěte si ho celý (já na něj odteď budu odkazovat každého, kdo bude mít připomínky k mému postoji k lékařům a medicíně obecně;-), vytáhl a přeložil jsem dva zásadní odstavce:

Jak má doktor – nebo nemocnice či farmaceutická firma – vydělat na v zásadě zdravých pacientech? Tím, že je pošle na testy a vyšetření, které – pokud jsou provedeny v dostatečném množství – určitě najdou něco špatného, a nebo aspoň něco co by se mělo sledovat. […] S technologiemi, které mají vysoké rozlišení (např. CT skenery) je detekce malých abnormalit téměř nevyhnutelná, což vede k dalším testům, předepisování dalších léků a návštěvám dalších doktorů.

[…] S příchodem lepších zobrazovacích technologií jsou doktoři schopni detekovat mnohem více maličkých bulek v krku a operativně je odstranit, ať už byla operace nutná, nebo ne. Odhaduje se, že 70-80 % operací rakoviny štítné žlázy provedených na ženách v USA, Francii a Itálii v letech 2000-2010 byla podle dnešních měřítek zbytečná. V Jižní Koreji, kde se lékaři rakovinou štítné žlázy zabývaly obzvláště důkladně, bylo toto číslo až 90 %.

Co jíme?

Náhodou jsem narazil na tento poněkud radikálně laděný článek s trapně bulvárním nadpisem: 12 (utajovaných) faktů o supermarketech, které by mělo znát každé dítě. A ačkoliv mi přijde autorův pohled opravdu zbytečně radikální, inspiroval mě, abych se podělil o jednu vlastní zkušenost.

Jak asi každý ví:-), Soňa téměř nejí lepek – a já od té doby, co bydlím s ní, tím pádem výrazně snížil jeho konzumaci též. Nedá se říct, že bych se mu úmyslně vyhýbal – ale prostě ho jím výrazně méně než před tím. A jedna věc, kterou jsem dříve jedl prakticky pořád, z mého jídelníčku naopak vypadla téměř úplně: rohlík. Obyčejný rohlík. Se Soňou pečivo obecně téměř nejíme, a když už si ho dám sám (třeba na expedici, nebo jako svačinu do práce), tak je to buď nějaký koláč či buchta, a nebo chleba.

A tak si rohlík v supermarketu koupím tak čtyřikrát do roka. A – pokaždé hořce lituju! Ať vyberu jakýkoliv rohlíkoid nebo houskoid, který je ve výběru, je mi po jeho snězení zvláštně těžko. Mám ve vnitřnostech pocit, který popisuju tak, že mi připadá, jako kdybych snědl umělou hmotu. Nevím, jestli je to lepek, nebo něco jiného, ale NĚCO tam je – a to něco mi nedělá dobře. Ovšem zjistil jsem, že pokud si koupím rohlík z pekárny, nic takového se nedostaví. Takže můj osobní experiment vede k jednoznačnému závěru, že 1) tam rozdíl opravdu je, a 2) že rohlíky ze supermarketu mají v sobě něco, co se mému tělu jednoznačně nelíbí.

Dokud jsem na to ale byl zvyklý, nikdy by mě to nenapadlo. Mohl bych sice tvrdit, že už ani ty rohlíky nejsou, co bývaly – ale myslím, že spíš je to opravdu tím zvykem. A teď zajímavá otázka: je lepší se na to vykašlat, kupovat rohlíky v supermarketu a bez potíží je celý život jíst (i když asi obsahují něco nehezkého), a nebo se tomu nehezkému vyhnout, a pak zjistit, že je už člověk prakticky není schopen pozřít, i kdyby se k nim chtěl vrátit?

A o čem všem dalším, kromě rohlíků, by se dal napsat stejný text?

Jak jíme a po čem hladovíme

Jídlo je moje životní téma. Pořád jím, i když nemám hlad. Někdy mě to štve, a ráda bych s tím přestala a pár kilo zhubla, a někdy si zase říkám, že bych měla být svému tělu vlastně vděčná, že při tom, jak jím, vypadám tak, jak vypadám – tedy docela normálně, bez nějaké nezdravé nadváhy, možná jen s pár oblinami navíc, bez kterých bych se obešla.

Čtu teď jednu moc zajímavou knihu od Deepaka Chopry, jmenuje se What are you hungry for? a obsahuje mnoho zajímavého (i mnoho nezajímavého, abych byla spravedlivá). Kniha se dívá na jídlo nejen z pohledu nutričních, ale i duchovních.

Otázka „Po čem vlastně hladovíte?“ směřuje k tomu, že jídlo pro nás může představovat mnoho věcí, nejen výživu pro tělo. A pokud máme potřebu jíst, je na místě se ptát, co je to, po čem skutečně hladovíme? Je to skutečně ten další kus koláče? Nebo je to spíš pocit jistoty, lásky, naplnění a bezpečí? U nás doma, myslím tím v dětství, bylo jídlo projevem lásky – mamka to dělá dodnes. Asi na tom v zásadě není nic špatného, mě taky těší, když můžu Radima nakrmit a je pak spokojený, ale nic se nemá přehánět. Po čem tedy skutečně hladovím? Nevím, zatím jsem na to nepřišla. Ale jídlo to není.

Další zajímavé úvahy se týkají například toho, že stejně jako jídlo vyživuje naše tělo, vyživují různé situace a věci naši duši, přičemž to, jak jíme, může být zajímavou paralelou k tomu, jak vstřebáváme výživu pro duši… Pečlivě vybíráme, co si vezmeme a plně si to užijeme? Nebo zhltneme na to přijdeme, bez ohledu na to, jestli je nám pak těžko? Zaplácneme se čímkoli, co je po ruce, jen abychom neměli hlad? Nebo věnujeme tomu, co jíme, plnou pozornost a vděk? A neděláme to tedy skutečně stejně i s jinými věcmi, které nás vyživují? Hladovíme? Přeplňujeme se? Nebo jsme v rovnováze?

s

O zdraví

Absolvovala jsem teď poslední dobou nějaké semináře (Reiki a hormonální jógu) a potkala mnoho mladých žen. Bylo to velmi obohacující, hlavně jsem si na tom uvědomila, jak moc jsem zdravá a jak moc jsem za to vděčná.

Občas mívám zánět močových cest, občas se mi na těle někde něco zanítí, něco mě bolí. Většinou se z toho hroutím s pocitem, že jsem zralá na rozklad. Ach, jak jsem bláhová…

Na semináři Reiki se mnou byly dvě další ženy – jedna s těžkou cukrovkou (během dne se asi tak 4x píchala do prstu a na dávkování inzulinu měla zavedenou kanylu do břicha), druhá měla endometriózu (to je něco takového, že se buňky děložní sliznice usazují na různých místech po těle a máte pak dělohu i tam, kde nemá co dělat). Na semináři hormonální jógy (i když to asi nepřekvapí s ohledem na orientaci semináře) se to hemžilo ženami s onemocněními štítné žlázy či s problémy s (i třeba neexistující) menstruací.

Děkuju za svoje zdraví. A všem těm ženám posílám krátkou modlitbu! May you be safe and protected/ May you be healthy on body and mind/ May you be happy/ May you live in peace and with ease.

s

Miluj svoje jídlo

Stává se ze mě crazy person. Fakt, bacha na mě :-) Přála jsem si na Vánoce knihu od Anthony Williamse Life-changing Foods a Ježíšek mi ji přinesl (díky, Ježíšku!). Už dřív jsem měla k tomu, co jíme, vztah. Ráda jsem potraviny nakupovala, ráda jsem je vařila. Anthony tomu všemu dal ale trochu nový rozměr, který se mi moc líbí.

Píše o tom, jak všechny rostliny, hlavně tedy ovoce a zelenina, určitým způsobem vnímají, kdo je pěstuje a na nějaké, dosud neprobádané, úrovni se tomu přizpůsobují. Dnes už si většinu jídla nepěstujeme, ale kupujeme ho, a podle této logiky se tedy jídlo při všem tom předávání a převážení postupně přizpůsobuje všem těm lidem, s nimiž přišlo do styku. Uznávám, že to zní extraordinérně :-) Nicméně už když jen si vzpomenu na věděcky dokázaný fakt, že lze například silou myšlenky změnit strukturu vody, a v ovoci a zelenině voda jistě je, nezdá se mi tato teorie natolik zcestná. Nebo možná klidně ať zcestná je, každopádně mně se moc líbí. A má to ještě pokračování – wait for it :-)

To pokračování spočívá v návodu, jak nakládat s potravinami, které jsme si nevypěstovali (jedná se o rostliny – ovoce, zeleninu, bylinky apod.) – máme na ně prý třeba občas promluvit, přejet nad nimi rukou, či je na pár vteřin před zpracování podržet v dlaních.

Přijde mi to super. Myslím, že neškodí, když se před vařením či před jídlem na chvíli zamyslíme nad tím, co jíme, a vyjádříme tomu vděčnost, i když je to například „jen“ jablko a banán. Žádné „jen“ jablko! Ovoce, zelenina, případně maso a další nezpracované potraviny jsou tím prapůvodním, co se nám kdy k jídlu nabízelo a já věřím, že jsou zdravější než námi průmyslově  zpracovávané výrobky typu řepkového oleje a jiných podobných věcí. A je mi blízká myšlenka, že mohu před snědením jablko chvilku podržet a poděkovat mu, že pro mě vyrostlo (a přitom se těšit, až si jednou vypěstuju jablko vlastní).

Celkově mám pocit, že jídlu věnujeme méně pozornosti, než si zaslouží – a naprosto tím teď nemám na mysli například ty hromady reklam na průmyslově vyráběné potraviny všeho druhu. Spíš to myslím tak, že za jídlo zapomínáme být vděční – tím, že nás naše doba zbavila strachu z nedostatku a odnaučila nás si jídlo obstarávat sami, nás od něj trochu odpojila, což je podle mě škoda. Já mu rozhodně budu věnovat pozornosti více.

S láskou

s

Minimalistické zimní boty

Možná to víte, možná ne, ale jsem fanda minimalistických bot. Nejdřív jsem k nim přišla tak, že jsem v nich začala běhat. Letos jsem si pořídila i nějaké neběžecké a prakticky v nich prochodila celý rok. A těžko, přetěžko se mi s nimi na zimu loučilo, takže jsem si pořídila i zimní :-)

Je to sice promo foto, ale ty moje vypadají stejně…

p1300721.jpg

Od „normálních“ bot se liší tím, že mají velmi tenkou a ohebnou podrážku, která vůbec netlumí a širokou špičku, takže vypadají trochu mohutnější. Značka Ahinsa, ručně šitá česká značka.

Takže zima už konečně může přijít!

S láskou

s

Kombucha

Už jsem dlouho nepsala nic o jídle a pití, tak teď je ten správný čas, neboť jsem minulý týden objevila kombuchu. Vlastně si ani nejsem jistá, jak se to česky čte, protože anglicky je to „kombuča“ a česky jsem o tom zatím s nikým znalým nehovořila :-)

A co že to je? Kvašený čaj. Jako první jsem si koupila černý, teď právě piju i šípkový. A jak to chutná? Trochu jako burčák. Je to trochu nakyslé a má to bublinky. Šípková kombucha byla také mnohem výbušnější, než ta z černého čaje – když jsem ji otevírala, asi pět minut v kuse z ní bublinky zuřivě ucházely… Základem kombuchy je odvar z čaje, který se osladí a přidají se do něj kvasné kultury. Kvasinky mléčného kvašení se živí tím cukrem, co se do čaje přidá, a výsledkem je zkvašený bublinkový nápoj, který je velice osvěžující a mně tedy rozhodně velice sedl na první dobrou.

A co je na té kombuše tak skvělého? Právě to mléčné kvašení. Jeho výsledkem totiž je nápoj obohacený o bakterie, které nám prospívají, například podobné, jako jsou v kysaném zelí nebo mléčném kefíru.

Dokonce se dá kombucha vyrobit i doma, na čemž už pracuji, ale jelikož nemám už v úvodu vypěstované ty správné bakterie, chvilku to potrvá a ještě není jisté, že se to podaří. Ale věřím, že se to povede a až to bude, stane se kombucha běžnou součástí mého nápojového lístku – už teď mám pocit, že mi prospívá. A navíc mám na nic často prostě vážně chuť :-)

S láskou

s

Tuky

Ve speciálu Respektu vyšel článek s podtitulkem: „Čím to je, že se odborníci na výživu tak často mýlí“. Chtěl jsem sem z něj něco vytáhnout, ale pak jsem zjistil, že bych ho sem musel přepsat celý… Takže nakonec vyberu jen jedno téma z něj – škodlivost tučných jídel – a zbytek doporučuji k samostudiu ;-)

Cituji (zvýraznění moje): „[…] Až do 19. století se běžný strávník při výběru jídla řídil jen […] svými smysly, kulturní tradicí a dostupností. S průmyslovou revolucí […] doporučení, co mají lidé jíst, začínají na základě svých analýz poprvé vynášet vědci. […] Jejich nový obor […] si brzy připisuje zásluhy. Dokáže pokrm na talíři podle chemické skladby rozdělit na tři základní složky – bílkoviny, sacharidy a tuky – což je funkční systém, který vydrží dodnes.

A ve svém hledání […] pak počátkem 20. století narazí na zlatou žílu, která lidstvo […] zbaví nemocí, jako jsou kurděje nebo křivice, ale především lidi natrvalo nadchne pro vědecký přístup k potravinám: Objev vitaminů […] demonstroval sílu vědy rozkrýt tajemství přírody a použít je pro službu lidstvu. Vitaminy reprezentovaly naději na lepší zítřky.

[…] Od poloviny 20. století pak lékaře západní polokoule znepokojují rostoucí statistiky onemocnění srdce a cév. Ta […] se postupně stanou hlavní globální příčinou úmrtí. Spekuluje se, že důvodem může být jídelníček, a na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století přichází americký vědec Ancel Keys s názorem, že za cévní choroby může jedna konkrétní složka potravy – tzv. nasycené tuky obsažené nejběžněji v červeném mase, vejcích a mléčných výrobcích. Ty […] zvedají hladinu cholesterolu v krvi a cévy ucpávají.

Jde pouze o hypotézu, Keys mezi tuky a chorobou neobjevil příčinný vztah, jen souvislost ve statistikách. […] Při svém bádání navíc úmyslně opomíjel země, jejichž data se mu nehodila, např. Francii, která má navzdory vysoké spotřebě tuků celkem málo infarktů a mrtvic. […] Jeho názor se [přesto] záhy stává oficiální výživovou doktrínou, kterou přebírají vládní agentury i lékařské organizace do svých doporučení.

[…] Studií zpochybňujících Keysovu hypotézu […] se už od šedesátých let objevuje celá řada, oficiálně vyhlášenou válku proti tukům ale žádná z nich nezastaví. […] Během následujících dekád se sice různě upravuje doporučený podíl tuků ve stravě, ale oficiální kurz […] se nemění. Což je pozoruhodné vzhledem k tomu, že nepřináší žádné výsledky. Západní země sice […] snižují příjem nasycených tuků, ovšem srdeční potíže v populaci neustupují a obezita stále narůstá.

[…] [Teprve v roce 2008] Světová zdravotnická organizace společně s příslušnou agenturou OSN [zaplatila výzkum, jehož] závěr zní, že souvislost mezi tuky a kardiovaskulárními nemocemi nelze důvěryhodně prokázat. […]“

Takže – věděli jste, že tuky ve skutečnosti nejsou nepřítel?;-)