Střípky z Vltava runu 2018

Na Vltava Run jsme se registrovali v listopadu 2017. Pak jsem půl roku hypnotizovala kalendář (máme takový velký, nástěnný, kde je vidět celý rok a VR jsem tam velkým písmem i s logem vyznačila), kdy už to bude a trochu se bála, jak to zvládnu, když mi to běhání jde hůř a hůř. A pak to najednou bylo tady a během okamžiku to uteklo a bylo to pryč.

Pár střípků z mého pohledu:

  1. Měli jsme nejskvělejší tým, kterému nevadily dvě slabší běžkyně, přičemž moje tempo bylo skutečně kolem 8 minut na kilometr. I tak jsme doběhli v čase 32 hodin, což mi přijde skvělé a jsem vděčná všem těm našim báječným běžcům, že mi umožnili se takovéto akce zúčastnit. Naprosto jsem se jim nemohla rovnat, ale díky nim jsem se mohla zapojit i tak. Díky za to, jsem nesmírně vděčná. A velký dík Martinovi, který je naprosto famózní běžec (a překvapil mě, když přiznal, že ho taky někdy píchá v boku :-)), který si vzal můj poslední úsek. Asi bych ho zvládla, ale trápila bych se a trvalo by to dlouho.
  2. Snažila jsem se to týmu vrátit aspoň trochu v tom, že jsem polovinu času řídila a hodně fotila. I to byla obrovská zábava a doteď mě pohled na všechny ty krásné fotky hřeje u srdce.
  3. Byla to velmi zajímavá zkušenost – dvě noci skoro nespat, do toho velké fyzické výkony, neustále být ve střehu a hlídat, kdy kam jedeme, kde zaparkujeme, jak vyjedeme, kdy kdo doběhne a v kolik máme být na dalším místě. Cítila jsem se překvapivě dobře. A to, že jsem dokonce na dvě hodiny usnula i ve spacáku v trávě mě docela příjemně překvapilo.
  4. Vltava run je fascinující akce obrovského rozsahu – obdivuji velice všechny ty dobrovolníky, organizátory, fotografy, hasiče, kuchaře, zkrátka všechny, kdo ve svém volném čase stojí na předávkách a zapisuje časy, organizuje řidiče, případně ohřívá párky a rozlévá čaj. Úžasné a smekám.
  5. Je taky fascinující sledovat, jak ego některých lidí nezná mezí a jak jsou kvůli několika ušetřeným vteřinám ochotní zkomplikovat dopravní situaci – to byla asi jediná místa stresu – zvlášť když jsem měla řídit a viděla bezohlednost některých řidičů, kteří místo toho, aby chvilku postáli a situaci odlehčili, cpali se do mezer, které ještě nebyly dost velké a všechny ostatní tím stresovali. Zbytečně. Ale OK, i to k tomu zjevně patří a jsem vděčná za to, že naše auto nedošlo újmy, ani že jsme žádnou újmu nezpůsobili. U našeho druhého auta tomu tak bohužel nebylo, nabral je autobus, ale kdybyste viděli ten chaos na předávkách, divili byste se spíš tomu, že nehod nebylo víc.
  6. Zajímavá byla taky ta zkušenost, že z mé zkušenosti to byl vlastně jakýsi sólo závod – jste sice neustále ve velkém chumlu lidí, ale vlastně sami. My jsme žádný spřátelený tým neměli, nikoho jsme neznali a nepoznali, prakticky s nikým jsme nemluvili, s nikým jsme se neseznámili a nespřátelili. Každý se běží to svoje, v chumlu sám.
  7. Zjistila jsem, že je mi velice nepříjemné, když mne ostatní běžci při běhu zdraví nebo povzbuzují. Není to jejich chyba a vůbec jim to nezazlívám. Ani nevím, proč je mi to tak nepříjemné. Možná proto, že neběžím, protože to nejde. A když mi někdo řekne, že to rozběhám, tak si připadám jako simulant. No, ve srovnání s ním možná jsem, ale ve srovnání se sebou ne. Do příště to třeba natrénuju – jak běh, tak zvládání toho povzbuzování :-)
  8. Kolegyně v práci už začala plánovat, jak příští rok sestaví vlastní tým. Radim už ho i sestavil, byť tentokrát v trochu hardcore variantě – v týmu sníženém na 8 běžců ;-) Je to krásné a doufám, že se nám ho podaří zaregistrovat. Běžet s nimi nepoběžím, ale určitě udělám co bude v mých silách, aby mohli běžet. Bylo to moc fajn.
  9. Sice jsem si před Vltava runem říkala, že si ho musím užít, jelikož pak s běháním končím, teď už si nejsem tak jistá. Opadla všechna očekávání, už nemusím běhat určité kilometry v určitém tempu, ale můžu zase zkusit běhat jen tak, až se mi fakt bude chtít a klidně pomalu, tak třeba si spolu k sobě zase najdeme cestu. I kdyby tohle byl jediný důsledek, který pro mě Vltava run měl, asi by to stačilo.

Díky.

s

Reklamy

Ze zápisků greenhorna III.

Dneska nás Radim přihlásil na Brněnský masakr –  natu lehčí variantu 30 km. Radim si to střihne o víkendu mezi pětadvacítkou a maratonem, a ví, do čeho jde – už několikrát běžel tu delší variantu. Letos půjde tu kratší se mnou. Pohoda :-)

Pohoda pro něj :-) Mě čeká životní výkon :-) Jestli jsem někdy v životě ušla 30 km, tak možná někdy před 20 lety někde na výletě s gymplem, jinak si toho vědoma nejsem. Letos mám za sebou maximálně nějakých 23 km, a to s utrpením a za dlouhou dobu. Masakr je ale o něčem jiném. Většina závodníků to běží!

Tak nevím, nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí… GREMLIN!!!… Ano, bude to výzva. A, ano, je pravděpodobné, že budeme poslední, pokud to vůbec dojdeme. Nic z toho není důvod to nezkusit. V půlce září dám vědět, jak mi to jako greenhornovi šlo.

s

Ze zápisků greenhorna II.

Na cestách jsme byli celkem 11 dnů, ujeli jsme 3.840 km, vzdušnou čarou to bylo do nejvzdálenějšího místa na západ něco přes 1.500 km. Bylo to velmi poučné a velmi inspirativní. A klidně to mohlo trvat i několikanásobně déle :-) Pár poznámek k tomu… a několik bolestně získaných zkušeností.

  1. To, že jste na západě, poznáte například podle toho, že je všude dostatek příčetných záchodků, a pak taky podle toho, že na většině z nich se už bez přečtení návodu nevyčůráte… a místo spláchnutí občas třeba umyjete sedátko nebo tak něco :-)
  2. A hned přidám jednu z těch bolestně získaných zkušeností – veze-li člověk s sebou jídlo v konzervě, která nemá očko na otevření, je dobré ujistit se, že má s sebou i otvírák. Ta slepice na paprice byla teda dost zasloužená ;-)
  3. Ztratit se dá kdykoli a kdekoli – i v přístavu od moře :-)
  4. Nejvíce doma jsem se cítila v Německu a v Belgii (ovšem v menších městech, okraj centra Lutychu připomínal spíše Bělehrad, než západní metropoli) – ve Francii i v Anglii jsem postrádala život na ulicích měst – žádné obchůdky, hospody, vitríny nebo lidé – bylo tam více prázdno. V Belgii už to vypadalo naopak skoro jako u nás, až na ty cihlové domečky.
  5. Lidé byli všude většinou moc milí (kromě prodavačky na trajektu, která se ale aspoň pokusila o úsměv, když zjistila, že ti patlalové, co jí špatně zaplatili, nejsou Angličani :-)). A často se snažili s námi navazovat kontakt, ať už jen úsměvem, nebo pokusem o konverzaci v různých jazycích – od němčiny, přes francouzštinu, až po polštinu :-) Největší šok jsme asi utrpěli v kanadském muzeu, kde byly jako průvodkyně skutečné Kanaďanky – byli jsme tam hned ráno jako první, jen my a kanadská průvodkyně, která nás odrovnala začátkem „Hello, how are you?“ Pak už jsme si na to, že se nás někdo ptá dokonce na to, jak se máme, trochu zvykli a v Andoveru jsem už konverzovala i s prodavačkami v obchodě :-)
  6. Anglicky umějí kromě Francie všude – i v Belgii paní na záchodkách nebo v Lutychu prodavač vstupenek do fortu. V Německu jsem to vlastně asi nezkoušela, jelikož tam jsem se hrdě pokoušela uplatnit svoji němčinu, ja, bitte, natürlich :-)
  7. Jsem mizerný navigátor. A snáším to lépe než Radim :-))
  8. Stonehenge je staré asi 5 tis. let. U návštěvnického centra jsou postaveny napodobeniny obydlí, které si lidé z té doby stavěli – to obydlí je řádově několikanásobně propracovanější než příbytky našich předchůdců například na Pohansku z 9. století. My nedoháníme Západ o 20 let, ale o 2.000 let…
  9. Dobře, možná ten předchozí bod zní ujetě, ale oni jsou tam opravdu někde jinde – úroveň veřejného prostoru a toho, jak se k němu i k sobě navzájem lidé chovají, je zkrátka jiná. Pro sebe jsem si to popsala tak, že mají v historii mnohem delší období, kdy prostě ctili a respektovali sebe navzájem a brali v potaz jednotlivce, zatímco my zde na východě jsme uctívali socialistickou společnost a na jednotlivce jsme kašlali. Není divu, že nám lidská práva znění pořád trochu jako blbost. No, není to blbost.
  10. Když jsme na východě parkovali tak porůznu a vachrlatě, moc jsme se nebáli, protože to tam nikoho nezajímalo. Na západě jsme to taky neřešili, protože nebyl důvod parkovat vachrlatě. Všude to šlo normálně.
  11. Dálnice už jsou u nás srovnatelné – nikde nebyly výrazně lepší, jen občas měli víc pruhů a víc aut, případně se za ně brutálně platilo (ve Francii zhruba 1 euro za 10 km).
  12. Závěr? Patříme prostě tam, ano, tam na západ. Se všemi minusy, které to možná podle někoho přináší, je to pořád jedno velké plus. Na východě je ta polarita opačná – všechna ta drobná plus prostě nemohou a nesmějí převážit to velké minus. Važme si toho, že jsme součástí společenství, které si váží jednotlivců a svobody.

s

Ze zápisků greenhorna I.

O uplynulém víkendu jsme s Radimem strávili dva dny v chřibských lesích. Chtěla jsem si vyzkoušet, jaké to je a chtěla jsem do lesa. A někam, kde nebude nějaké dramatické stoupání, jelikož já a kopce spolu pořád ještě nemáme vyrovnané účty (já dlužím). Chřiby všechno splňovaly, a kromě toho jsou zkrátka magické. Moc jsem se těšila a bylo to celé moc fajn.

Pár poznámek k tomu:

  1. Ušli jsme první den 23 km a druhý asi 17 km – asi bych ušla i tak třeba 25 km, ale i tak už z těch 23 km byly poslední dva utrpením. Hlavní, co mě při tom limitovalo, byla bolavá chodidla.
  2. Připadalo by mi možná o něco lepší mít první den kratší (když se vyráží později než v pět ráno :-)) – na dlouhou trasu je první den méně času a člověk se při tom více odrovná. Druhý den jsme těch 17 km i s dlouhým obědem měli ve dvě odpoledne za sebou, první den jsme zodpovědně ťapali asi do osmi do večera. Zkrátka bych to jako greenhorn otočila :-)
  3. Nerada spěchám. Mám potřebu se během cesty stále zastavovat a dívat se skrze kmeny, poslouchat šumění listoví nebo pozorovat ptáky – což je ne vždy pro ostatní příjemné (Radim měl těžký batoh a postávání pro něj nebylo to pravé) a komplikuje to situaci, když se spěchá do cíle a je málo času.
  4. Nezmokli jsme, což mě zklamalo! Miluju déšť a těšila jsem se, že snad ve Chřibech by se to mohlo podařit, a ono ne :-)
  5. Noc plynula překvapivě dobře. Možná měl Radim pravdu a přece jen jsem trochu spala, přestože já si toho vědoma nejsem, ale zkrátka i při tom bdění mi čas utíkal příjemně, nad námi na nebi se vznášel velký vůz, a shora nás opatrovala matka Lípa.
  6. Na karimatce se mi leželo celkem dobře, ale nezvládla jsem si poradit s tím, jak si mám schovat hlavu, aby mi na ni netáhlo a s tím, že se mi při ležení na boku bolestivě otláčela kolena. Zima mi taky nebyla a na záchod jsem se nad ránem vypravila bosky, nohy jsem si smáčela rosou… Rosa nakonec padla i na nás. Tady člověk ocení ty funkční materiály – těm to totiž nevadilo, zatímco můj polštářek s bavlněným potahem byl celý vlhký…
  7. Jako greenhorn jsem si pod karimatku koupila ještě velikou alumatku a řekla bych, že se osvědčila.
  8. Člověk skutečně mnoho věcí nepotřebuje. Moc jsme toho neměli a mohli jsme toho mít ještě méně, kdybychom chtěli. Minimalismus mě láká. Sice jsem si vzápětí koupila nový větší batoh :-), ale to hlavně s motivací, že příště si dám spacák dovnitř batohu, a ne zvenku.
  9. Celou trasu jsem ušla v bosých sandálech. Šlo to. Terén nebyl nějak skalnatý, nemuseli jsme přelézat balvany, akorát se občas šlo po malých kamenech nasypaných na cesty kvůli zpevnění. Nejnepříjemnější terén pro moje obutí se nakonec ukázal byl promáčený svah, kde mi to na plochých podrážkách zkrátka občas ujíždělo. Jinak to bylo super.
  10. Klimentek je naprosto magické a fascinující místo. Kdybych bydlela poblíž, chodím tam pořád.
  11. I Bunč je okouzlující.
  12. Pořád mi přijde legrační, když člověk takhle jede vlakem někam, kam by za normálních okolností nikdy nejel, a po dvou dnech šlapání dojde někam, kudy jezdí každý druhý týden :-))
  13. Cestování vlakem je boží a chybí mi.
  14. Radim je taky boží :-) Byl na mě moc hodný a snažil se mi to (i na úkor svého pohodlí) maximálně usnadnit. Díky moc, lásko, bylo to super!

s