Tip na článek: Proč holčičky kvůli pochvalám mohou trpět celý život a Vrcholový sport ženy ničí

Narazila jsem na zajímavý článek od psychologa Milana Studničky, který navazuje na kauzu Koukalová. A vzpomněla jsem si, že web dovychovat.cz, kde se svým kolegou pomáhají rodičům vychovávat děti, jsem už kdysi kdesi viděla (mám pocit, že sem dával nějaký odkaz Radim), a našla jsem tam text, který s tématem volně souvisí a taky právě velice trefně zasahuje do toho, co aktuálně řeším a co jsem psala i v tom textu o proběhlé první části výcviku – a sice do mého neustálého očekávání hodnocení mého výkonu či mé osoby od druhých. Článek najdete zde. Měla jsem v úmyslu sem nějaký podobný text napsat, ale myslím, že teď už nemusím. A řekla bych, že se to zdaleka netýká jen holčiček, přestože pan Studnička zřejmě vychází z toho, že klukům tolik tlak na výkon nevadí. No, možná jim opravdu vadí méně, ale myslím, že toho hodnocení by taky nepotřebovali tolik, kolik se jim ho celý život dostává…

s

Reklamy

Proč být monogamní?

Přišel mi do schránky tento mail od Kim Anami. Je na tom něco nebo je to blbost?


Are you monogamous? If so, why? What even is monogamy? How do you define it?

Does monogamy mean that you don’t fuck other people, once you are in a committed relationship? That seems to be what it means for most couples. I have a different definition of it, or what I call “conscious monogamy”. Conscious monogamy is committing your emotional and sexual resources to your partner.

You go deep, you are vulnerable, you reveal the wildest and softest parts of your heart. You give your partner everything you’ve got.
You show up in bed. You allow yourself to be naked and raw and surrendered.
You open up.

By that definition, 99.9% of people are NOT monogamous. Most relationships are superficial. Safe. They are tacit agreements not to disrupt the status quo. They consist of clitoral orgasms and five-minute fucks and furtive porn habits. Oh, no, my loves. That’s not monogamy. That’s hiding.

Most people do not have their deep heart or hard and wet genitals on the table.
Or in bed. Or on the kitchen counter. They lock those parts away. They protect them.

It’s very trendy nowadays to eschew (vyhýbat se) monogamy. And the version of what I see most of the time, I would eschew too. But that’s not real monogamy.
That’s a bunch of bullshit and denial.

A couple came to my retreat some years ago. They were in a decent place, but there were issues. They would say they had a pretty good sex life, but she had never had a vaginal orgasm. In fact, that was their big goal of the retreat: to have a G-Spot orgasm and to squirt. And if you follow my work, you know that the main component for vaginal orgasms is being able to open up and surrender. If you don’t have that, all the technique in the world will get you nowhere. They also confided in me that they occasionally invited other people into their bed.
On the second night of the retreat, they stayed up very late, talking, sharing and clearing years of blocks. They decided to rest that night and do their physical “homeplay” in the morning.

Come dawn, she had her first ever G-Spot orgasm and squirting ejaculation.
She cried tears of release and euphoria. Wetting the sheets even more.

They later shared with me that their desire for other people had faded. They didn’t know about forever, but they had reached a level of closeness with each other that they hadn’t known was possible. They no longer craved “the shock of the new”. In this new-found depth with each other, they felt utterly fulfilled.

I’m not saying there is a blanket right and wrong when it comes to monogamy.
What I am saying, is most of the time when I hear the “We’re so evolved, we’re polyamorous” talk coming out, when I scratch under the surface, the couple isn’t as close as they could be. The reaching for other people had become a diversion for their own crevasses they could not cross.

What my work is all about, is pulling down the barriers that we all put up, that prevent real connection and real “monogamy” from happening. The sweet spot is the place where heart, vaginas, cocks are open, wet, hard and throbbing with life. When you reach that place with each other, you tap into the true capacity of your intimate connection. Most couples are operating at a deficiency.
They are content to skim by, not really knowing or touching each other deeply.
And yet, this is the only game in town: to know and touch each other deeply.

Ve výcviku I.

Minulý týden v pátek začal můj psychoterapeutický výcvik – prvním tématem bylo „Vztah k sobě“. Čekají mě dva roky, osm prodloužených víkendů a spousta zážitků se sebou. První dva roky jsou totiž převážně sebezkušenostní, jsou pro všechny, kdo se o sobě chtějí něco dozvědět a „nejpozději do tří let mít život, jaký chtějí“, jak říká lektor Lukáš.

A bylo to moc zajímavé. Sešlo se nás tam zatím třináct, ale zřejmě to není finální číslo. Jeden mladík už možná i skočí a možná další lidé přibudou. Zpočátku jsme pochybovala, jestli jsem tam správně, ale čím více času jsem tam strávila, tím méně jsem pochybovala. Přestože už se nějakou dobu o svůj rozvoj snažím, má mi to co dát, nehledě k tomu, že bych možná někdy v budoucnu opravdu ráda terapeutkou byla.

Víkend byl nabitý různými zajímavými, byť různě příjemnými, cvičeními. Sobotní odpoledne jsem musela z rodinných důvodů vynechat, ale i tak to bylo intenzivní.

Pátek večer byl seznamovací – představovali jsme se, říkali svoje motivy a svoje cíle, setkávali se očima, podáním ruky, gestem nebo objetím. Ve skupině zcela cizích lidí to byl zajímavý zážitek. Utvrdila jsem se ale v tom, že už jsem ušla kus cesty, protože mi to bylo veskrze příjemné a neměla jsem potíže dívat se těmto zpočátku cizím lidem do očí nebo se s nimi obejmout.

Další cvičení nás mělo naučit zůstat stále u sebe, i když se u toho pohybujeme nebo plníme různé pokyny. Takže jsme se různě procházeli a plnili zadání jako „choďte, jako kdyby vás vedl váš nos“. Pak jsme sdíleli dojmy.

Pak jsme dostali dvě otázky, na které jsme se měli odpovědět, a sice kam chceme v průběhu výcviku dojít a co jsme ochotni investovat a co naopak ochotni investovat nejsme. Odpovědi jsme sdíleli. Uvědomila jsem si, že můj problém jsou pořád ty peníze – jako by peníze samy byly pro mě důležitější než to, co chci. Nakonec je vynaložím, ale velice dlouho vždy zvažuji, jestli to za to stojí… a omezuje mě to.

Večer jsme zakončili meditací a imaginací. Navzdory náročnému programu jsme se pak ani necítila moc unavená.

Sobotní ráno jsme zahájili trochou psychologické teorie a pak následovalo moc zajímavé cvičení, které jsem si překřtila jako „staring contest“. Cílem nebylo hledět na druhého a stopovat, kdo vydrží déle, ale měli jsme se rozdělit do dvojic a pět minut se na sebe vzájemně jen beze slov dívat a sledovat, jak se při tom cítíme a jaké při tom máme myšlenky. Měli jsme se snažit myšlenky zapsat a pak je opustit a prostě jen sledovat člověka naproti nám. Po prvních pár vteřinách, kdy mi to připadalo dost divné, to divné být přestalo a vlastně to bylo velice příjemné. Pak mělo totéž následovat, akorát v chůzi a při setkávání s celou skupinou. Na závěr jsme opět sdíleli své dojmy. Moje dojmy byly takové, že při tom setkávání se se skupinou jsme měla pocit, že mě málokdo byl schopen vnímat, že mě jen okoukli, něco si o mě zapsali a šli dál, že jsem odpojená. Ve sdílení jsme měli hledat, jestli to má nějaké souvislosti s naším běžným životem. Haha. Pocit odpojení, že někam nepatřím, že mě každý posuzuje a málokdo se zajímá skutečně o mě. Jaké by tohle mělo mít souvislosti s mým životem? :-)

Pak jsme musela odjet a připojit se ke skupině až v neděli. Jestli jsem to dobře pochopila, dělali toho v sobotu spoustu, mimo jiné si vysvětlovali rozdíl mezi myšlenkou a pocitem, emocí a vjemem. Není to tak triviální, jak se to zdá. Často říkáme věci jako „člověk má pocit…“ a přitom nejde o člověka, ale o nás, a nejde o pocit, ale o domněnku. A tak podobně. Při tom nás lektoři nabádali, ať o sobě mluvíme v první osobě, ať ze svého slovníku odstraníme slova jako „dobře“ a „špatně“, protože vůbec nic nevypovídají o tom, jaké věci skutečně jsou, ať neříkáme, jak se necítíme (necítím se dobře), ale místo toho říkáme, jak se cítíme. A ať ze svého slovníku vymažeme ještě další dvě slova – musím a měla bych, a nahradíme je „chci“ a „nechci“, neboť o nic jiného nejde. Zajímavé. Člověk  (pardon, nikoli člověk, ale já) si ani neuvědomuje, jak moc to všechno automaticky dělá a jak se v tom ztrácí autenticita.

Nedělní dopoledne začalo přituhovat. Po úvodní imaginaci na téma setkání se sebou samým (tady se objevily od jedné z účastnic první slzy, určitě nebudou poslední) přišlo na otázky ohledně věcí, za které se stydíme, na naše životní prohry, na okamžiky, kdy jsme nejednali v souladu se svými zásadami, na to, zda jsme někdy něco ukradli a na naše sexuální fantazie. Velký krok mimo komfortní zónu pro všechny. Byla jsem lehce nervózní, ale současně bylo vzrušující moci si vyzkoušet, jaké to je sdílet svoje bahno v tak bezpečném prostředí a pustila jsem se do toho, vedena i snahou to ostatním ulehčit, když někdo před nimi se do toho pořádně ponoří. Asi to zabralo, a nebo by to zvládli i beze mě. A bylo to moc zajímavé poslouchat – většina lidí litovala toho, jak nakládají se svými vztahy. A u sexuálních fantazií, věřte tomu nebo ne, skoro všichni toužili po hlubokém spojení s partnerem, po uvolnění, odevzdání, orgasmu. Jeden muž dokonce prohlásil, že všechny mechanické věci už si vyzkoušel a teď touží poznávat energetické spojení. Úžasné.

Na závěr jsme si měli odpovědět ještě na otázku, co jsme si během tohoto setkání uvědomili, co s tím chceme dělat a co s tím do příště stihneme udělat. Moje uvědomění spočívalo hlavně v tom, že jsem si poprvé hluboce uvědomila, jak moc mi záleží na hodnocení od druhých. Celou dobu jsem toužila po tom, aby mi lektoři řekli, že to dělám správně a že jsem dobrá, což se samozřejmě nedělo. Jako cíl jsem si tedy dala, že do příštího setkání se chci podívat na svůj život a zmapovat si, kde a jak moc mě to ovlivňuje – ve vztahu, v práci, při běhání, všude.

Uf. Víkend byl za námi. Navzdory náročnosti jsem se necítila příliš vyčerpaná a měla jsem dobrý pocit. Příští setkání na téma „Partnerské vztahy“ proběhne v srpnu. Mám pocit, že to uteče jako voda. Tak nesmím zahálet, pardon, nechci zahálet, a začnu hledat ty dopady toho, jak pořád očekávám hodnocení hned zítra.

s

Vliv umělého světla na náš spánek

Zajímavý článek zde.

Fascinující jsou ta čísla o intenzitě světla, která jsem četl už i někde jinde: Venku i v zimním zataženém dni dosahuje intenzita světla desítek tisíc luxů. V místnosti, kde se normálně svítí a člověk to vnímá tak, že tam je naprosto dostačující světlo, je to maximálně v řádu stovek luxů. Ten rozdíl je nebetyčný. Vůbec bych se nedivil, že to na člověka může mít docela velký vliv co se týče nálady, depresí, aktivity, spánku atd…

Kam kráčí technologický vývoj?

Rozhovor s jedním z lidí, kteří stáli v 80. letech u začátků současné vlny technologické revoluce doporučuji opět přečíst celý. Ale vytáhl jsem z něj ty nejsilnější pasáže a volně přeložil.

K tomu, jak jsme se tam dostali:

Základní chyba, kterou jsme udělali, byla, že jsme nastavili špatný finanční model. […] V 80. letech jsme chtěli, aby všechno bylo zadarmo, protože jsme byli hipíci a socialisti. Zároveň jsme ale obdivovali podnikatele, protože jsme obdivovali Steva Jobse. Takže jsme chtěli být zároveň jak socialisty, tak libertariány, což je absurdní. […] A existuje jenom jeden způsob, jak tyhle dvě protichůdné věci spojit, a tím je model založený na reklamě: všechno je zadarmo, ale platí se za to prodejem reklamního prostoru. Ale potom, jak se technologie stávala lepší a lepší, počítače většími a levnějšími, přibývalo víc a víc dat – a co začalo jako model založený na reklamě se změnilo v model založený na neustálém masovém manipulování chování uživatelů. Každý je neustále pod dozorem svých zařízení a dostává vykalkulované stimuly, které mají ovlivnit jeho chování. A tak jsme skončili s masovým impériem založeným na manipulaci, které je jako vystřižené z Orwellova 1984.

K tomu, kde jsme:

Pak je tady ta věc s centralizací ekonomické moci. Komunismus funguje tak, že navenek to vypadá, že všichni jsou si rovni, každý se podílí, nemáme tady tu hnusnou kapitalistickou koncentraci moci. Ale pod povrchem je nějaká další entita, která vůbec nevypadá jako kapitalista (jmenuje se komunistická strana), která ve skutečnosti kontroluje všechno a vyjde z toho jen velmi malé množství jedinců, kteří dostanou obrovskou moc – a všichni ostatní o moc přijdou. A přesně to se stalo s takzvanou otevřeností internetu: „Úžasné, na facebooku nebo Twitteru se každý může projevit jak chce, všichni jsme si rovni, každý získal moc.“ Ale ve skutečnosti jsme v období koncentrace moci v rukou těch, kdo provozuje ty největší počítače. Výsledek je tedy přesně opačný, než jak zní rétorika kolem.

[…]

Pokaždé, když se vynoří nějaké hnutí, jako např. Black live matters nebo MeToo, nebo typicky Arabské jaro, v první fázi jsme nadšeni, jak nám sociální media umožňují „vysílat“ prakticky zadarmo, oslovit jiné lidi, organizovat akce, atd. Ale algoritmy sociálních sítí jsou tu od toho, aby maximalizovali užitek z našich dat. A ukazuje se, že data vyprodukována konstruktivními a pozitivními hnutími lze výhodně použít k „nasrání“ jiných skupin lidí. A je už v lidské nátuře, že negativní emoce jako strach, nenávist, paranoia jsou rychlejší, lacinější a silnější než pozitivní. A tak pokaždé, když se na sítích rozběhne nějaké pozitivní a konstruktivní hnutí, negativní reakce je nakonec silnější než ono a výsledkem je posílení jeho opaku.

A k tomu, kam to směřuje a proč tam nejít:

Ten argument je trochu spirituální, a zní: sociální sítě nenávidí vaši duši. Předpokládá, že za sociálními sítěmi jako je Facebook je celý systém náboženské víry, kterou si lidé příliš neuvědomují, ale která se jim ve skutečnosti nelíbí. Ten tvrdí, že život je jakýsi druh optimalizační úlohy. Že smyslem života je soupeřit, abychom získali více „followers“ a „friends“. Zuckerberg dokonce mluví o tom, jak cílem Facebooku bude, aby každému umožnil smysluplný život – jako kdyby smysl života nějak souvisel s Facebookem.

Ten systém víry tvrdí, že každý jsme jakýmsi kolečkem v obrovském globálním mozku lidstva, nebo něco takového. Google prohlašuje, že sestavuje obrovský globální mozek lidstva, který převezme planetu a do kterého vás nahrají, a pak se stanete nesmrtelnými. To je velmi, velmi náboženská rétorika. A tak se technologie stává novým náboženstvím – a je to náboženství, kterého člověk nezajímá. Náboženství, kterému absolutně chybí empatie nebo uznání osobnosti jednotlivce. Je to špatné náboženství. Náboženství nerdů, které je prázdné, sterilní, hnusné a zbytečné. A to je podle mě na tom celém to nejhorší.

Prosím tě, nevolej

Z neděle na pondělí mi zemřela babička, na rakovinu plic. Před třemi týdny mi ještě přála k narozeninám a „jen“ ji bolela záda. Pak to vzalo rychlý spád, ale tak to v životě chodí.

Jenže se při této krizové situaci opět projevily nezdravé komunikační vzorce, které v rodině máme. Nejde jen o to, že babička byla v Děčíně a starala se o ni tátova sestra, s kterou je v kontaktu tak dvakrát za rok… Jde o to, že i když to už s babičkou bylo špatné, nic jsme se nedozvěděli. Mému otci bylo opakováno, ať nevolá, aby nerušil, a ať nejezdí, že babička nechce nikoho vidět.

Já jsem se o zdravotním stavu babičky dozvěděla především tehdy, když jsem se výslovně ptala, že by mi někdo něco zavolal nebo sdělil bez zeptání, nehrozilo. Bráchovi jsem to oznamovala já, protože v té době on sám ještě domů nevolal a nikdo mu to sám od sebe neřekl.

O tom, že babička zemřela, jsem se dozvěděla tak, že mi otec přeposlal smsku, která mu z Děčína přišla. I jejím obsahem bylo také to, aby tam zatím nevolal. Následně mi od otce přišel ještě jeden mail, kde psal, ať ani já s bráchou nevoláme jemu.

Tak nevím… Já bych ráda měla ve své rodině jinou komunikační strategii. Takovou, kde si můžeme a budeme volat těžké věci, kdy nebude problém, že spolu do telefonu pláčeme nebo těžce mlčíme, kdy se nebudeme stydět za to, že si říkáme něco, s čím si neumíme poradit a co nás bolí… Respektuju, že někdo nechce s nikým mluvit, ale mrzí mě to a připadám si odpojená. Mnohem raději bych s nimi byla v jejich bolesti, než takto stála daleko v bezpečí…

s

 

Proti preventivní lékařské péči

Tento článek napsala paní, které je asi 65-70 let a rozhodla se, že nebude chodit na žádné preventivní prohlídky a vyšetření. Přečtěte si ho celý (já na něj odteď budu odkazovat každého, kdo bude mít připomínky k mému postoji k lékařům a medicíně obecně;-), vytáhl a přeložil jsem dva zásadní odstavce:

Jak má doktor – nebo nemocnice či farmaceutická firma – vydělat na v zásadě zdravých pacientech? Tím, že je pošle na testy a vyšetření, které – pokud jsou provedeny v dostatečném množství – určitě najdou něco špatného, a nebo aspoň něco co by se mělo sledovat. […] S technologiemi, které mají vysoké rozlišení (např. CT skenery) je detekce malých abnormalit téměř nevyhnutelná, což vede k dalším testům, předepisování dalších léků a návštěvám dalších doktorů.

[…] S příchodem lepších zobrazovacích technologií jsou doktoři schopni detekovat mnohem více maličkých bulek v krku a operativně je odstranit, ať už byla operace nutná, nebo ne. Odhaduje se, že 70-80 % operací rakoviny štítné žlázy provedených na ženách v USA, Francii a Itálii v letech 2000-2010 byla podle dnešních měřítek zbytečná. V Jižní Koreji, kde se lékaři rakovinou štítné žlázy zabývaly obzvláště důkladně, bylo toto číslo až 90 %.

Pravda neleží někde uprostřed

Vracím se k jednomu ze svých oblíbených témat, totiž k otázce po pravdě. Čeština má mnoho krásných rčení (některá jsou dokonce nehořlavá;-), a všechna lze snadno použít v neadekvátním kontextu. Jedním z nich je známé: „Ona ta pravda bude někde uprostřed.“

To podle mě platí v případech, kdy obě strany, které se nemohou shodnout, předloží upřímně svou verzi toho, jak to bylo, tak jak ji samy vnímají – a přesto z toho vyjdou dva různé příběhy. Pak je – z pohledu nezaujatého pozorovatele – pravda velmi často „někde uprostřed“. Jedná se totiž zpravidla o jejich intepretaci a hodnocení situace. Pak jsou ale situace, na které toto rčení prostě nepatří. A jedné z nich jsou zrovna nyní plné noviny (ty české možná teda ne): Bombardování Sýrie.

Pomiňme všechny další okolnosti, a vytáhněme jen jeden základní údaj: Podle USA, Velké Británie a Francie bylo vypáleno 105 raket na tři cíle a žádná nebyla syrskou protivzdušnou obranou sestřelena. Podle Ruska bylo vypáleno 103 raket a z nich 71 sestřeleno. Rozpor je zjevný – zatímco 103 vs. 105 je úplně pochopitelné (2 z odpálených raket mohly spadnout někam mimo), mezi 71 sestřelenými raketami (což je více než 2/3!) a 0 sestřelenými raketami (což je… ehm, žádná) je značný rozdíl. A nejen že je značný, on je i důležitý – protože právě na tomto podkladě staví obě strany své hodnocení (vidíte, už jsme zase u toho hodnocení) akce: jedna tvrdí, že byl útok úspěšný; druhá tvrdí, že se útoku úspěšně ubránila.

Aplikujeme-li na tuto situaci v úvodu zmíněné pořekadlo, můžeme celou věc v klidu uzavřít s tím, že bylo sestřeleno zhruba 35 raket, a spokojeni, jak všemu rozumíme, přejít k dalšímu příspěvku na Twitteru. Ale to je téměř jistě omyl. Jsem přesvědčen, že pravdivý údaj je v tomto případě buď velmi blízký číslu 71, a nebo velmi blízký číslu 0. Pravda není někde uprostřed; jedna strana lže.

A proč je to důležité? Protože když vím, že na mé tvrzení a tvrzení protistrany bude aplikováno moudro „pravda je někde uprostřed“, můžu s tím už předem kalkulovat. Svou lež pak vystavím tak, aby „uprostřed“ mezi ní a tvrzením protistrany bylo právě to, co chci ve skutečnosti světu vnutit jako „pravdu“.

 

P.S. Čtenářům blogu slibujeme, že se budu snažit najít důvěryhodný zdroj, který na otázku „0, nebo 71?“ pravdivě odpoví; zatím se mi to ale nedaří. Snad časem.

Sportovní trenéři a jejich metody

V reakci na případ Koukalová se i ve mě vyrojily různé vzpomínky a myšlenky na téma sportovních trenérů, o které se pokusím neuspořádaně podělit.

Předně je nutno říct, že podle zkušeností několika lidí z mého okolí (od kamarádů co dlouhodobě hráli fotbal nebo hokej až po sestru, která dlouhá léta hrála vrcholově volejbal) je nadávání, posměch a ponižování vůči svým svěřencům u trenérů zcela běžný jev. Nedělají to asi všichni, ale troufnu si říct, že jich je většina. A podle mnohých (asi též většiny, jinak by to nemohlo být takto „normální“) to k tomu prostě patří.

Je jasné, že tlak na výkon je u trenéra normální a přirozený – trenér není sportovcův kamarád, rodič nebo partner, ale v podstatě specialista najatý za účelem zlepšení sportovcova výkonu (jiná věc je, že se stejně chovají i trenéři u začátečníků nebo malých dětí, kde by výkon neměl být zdaleka tím hlavním faktorem). Ale je toto nutná součást toho tlaku na výkon? Opravdu k tomu, že někoho motivuju nebo tlačím do výkonu, „prostě patří“, že mu při tom nadávám, posmívám se mu a ponižuju ho? A pomáhá to tomu výkonu?

Většina má zjevně pocit, že ano, já mám ale jiný názor: Ani náhodou! Ti trenéři to nedělají proto, že to prospívá výkonu jejich svěřenců, ale proto, že se v tom vyžívají; že si tím léčí své vlastní frustrace; že je to prostě baví; v nejlepším případě proto, že si se svou pozicí jinak nevědí rady. Sportovní trenérství je jedna z mála oblastí, kde se to toleruje, někdy dokonce vyloženě podporuje. Ten, kdo se takto chová v kanceláři, je dávno bez práce. Ten, kdo se takto chová v hospodě, dostal už dávno po držce. Ten, kdo se takto chová ke svým blízkým, je dávno všemi opuštěný bezdomovec. Ten, kdo se takto chová ke svým svěřencům, je uznávaný trenér.

Společnost si totiž z nějakého důvodu myslí, že to k tomu prostě patří – a proto jim to toleruje. A tak rodiče takovým trenérům bez problémů svěřují své milované děti, které jinak úzkostlivě chrání před každým smítkem, a nakonec i samotní sportovci, kteří si tím prošli, věří, že jinak to nejde.

Já si ale myslím, že pokud někteří lidé potřebují k ventilaci svých potíží řvát na druhé, posmívat se jim a ponižovat je, tak by se před nimi děti měly spíše chránit, než být systematicky vydávány do jejich moci.