Existuje pravda? III

Naposledy se vrátím k tomuto tématu, kterému jsem se věnoval už tady a tady, protože mám potřebu ještě jednu věc upřesnit. V obou předchozích textech jsem velmi usilovně upozorňoval na oblasti, kde pojem absolutní pravdy není možné aplikovat. Možná mi v tom ale trochu zaniklo to sdělení, které jsem v prvním textu vlastně shrnul do jediné věty, totiž že výrok „voda taje při nula stupních Celsia“ je nepochybně i podle mě absolutní pravda.

Podíval jsem se výjimečně na televizi – konkrétně na film Marie Terezie – a po jeho zhlédnutí jsem si uvědomil, jak moc mi vadí, když se nerespektuje (v tomto případě historická) pravda. Ten film je dle mého názoru dobrý, a není ani nějak zásadně mimo co se týče faktografické stránky příběhu; ale přesto je tam několik menších i větších… čeho vlastně? Můžeme říct „historických nepřesností“? A nebylo by přesnější nazvat to prostě: „lží“?

Ty osoby skutečně žily a události v jejich životě i ve světě kolem nich se skutečně staly. A staly se konkrétně nějak, a ne jinak. Marie Terezie prostě ve skutečnosti nežádala o zvolení uherskou královnou s několikaměsíčním Josefem v náručí (ačkoliv před uherský sněm se synkem v náručí předstoupila, stalo se tak o něco později a v době, kdy už uherskou královnou byla). To například JE objektivní pravda.

Stejně jako existuje objektivní pravda o tom, kdo a jak přesně sestřelil malajské letadlo nad Ukrajinou nebo zda byly 11.9.2001 ve budovách WTC odpáleny nálože a není možné všechny příběhy o tom, jak to bylo, považovat za rovnocenné nebo prohlásit, že mezi nimi nelze nijak rozlišovat. Lze. Jen jeden z nich je pravdivý.

Jsem přesvědčen, že pravda existuje; a to i tehdy, pokud ji konkrétní člověk – a v extrémním případě vlastně třeba i žádný člověk na světě – nedokáže zjistit nebo ověřit. V minulých příspěvcích jsem se jen snažil upozornit, že tento koncept nelze vztahovat na všechny druhy tvrzení a operovat jím tam, kam nepatří. Právě to, že se to často děje, podle mě přispělo k diskreditaci konceptu objektivní pravdy obecně; a neskutečný tlak, pod kterým se koncept pravdy v současné době v naší (a tím myslím celý vyspělý svět) nachází, je podle mého názoru dost podstatnou složkou toho marastu, do kterého naše společnost zabředává.

Reklamy

Nikam se nehnat

Četla jsem v časopise Meduňka jeden zajímavý rozhovor, v němž padla myšlenka, která se mě velice dotkla – že je v životě důležité nikam se nehnat, ani za penězi, ani za zážitky, prostě nechávat věci přicházet jejich vlastním tempem. S tím souvisí myšlenka, která mi v hlavě zní už delší dobu – že všechno má svůj čas. Zahradník může zahradu zalévat jak chce, zahrada bude plodit teprve tehdy, až přijde její čas. A ještě jedna myšlenka – jabloň se nijak nesnaží stvořit jablka, a přesto uzrají…

Nikam se nehnat… Já se totiž pořád někam ženu. Z práce do obchodu, z obchodu domů, rychle k jídlu, rychle do čtení, rychle do postele, rychle do dalšího dne, a tak pořád dokola. A k čemu je to všechno? Kam si myslím, že se dostanu? Kam uteču? Až všechno zvládnu, tak budu mít konečně klid? Končím s tím. Nebudu se už nikam hnát. Co je na tom, že se někam dostanu možná o něco později? Nebo se tam třeba nedostanu vůbec. Není to většinou vůbec podstatné. Raději si zkusím víc užít to, kde právě jsem, namísto abych se soustředila na to, jak se co nejrychleji dostat někam, kde nejsem.

Všechno má svůj čas… Často něco chceme, po něčem toužíme, vyslovujeme přání. Pokud to však není něco, co si můžeme sami lehce zařídit, je možné, že se nám to hned splnit nepodaří. Protože všechno má svůj čas. Všechno musí dozrát. Než to dozraje, může se taky nejspíš stát, že už to třeba nebudeme chtít, a to je v pořádku. A nebo to budeme chtít a bude krásné to získat, protože k tomu v tu chvíli budou všechny okolnosti a všichni elementálové připraveni, namísto abychom to tlačili tak trochu proti všem.

Jabloň se nesnaží mít jablka, a přesto uzrají. My se pořád o něco snažíme. Pořád máme pocit, že tak, jak to je, je to málo. Proč přitom? Kde jsme přišli na to, že se musíme pořád o něco usilovně snažit? Nechci tím říct, že se z nás mají stát pasivní bloby, které prožijí celý život na gauči, aniž by okusili žití… ale možná se někdy snažíme až moc – být hodná holka, dobrá matka, řádná manželka, kvalitní zaměstnanec. Nebyli bychom vším tím i tehdy, kdybychom se o to přestali tolik snažit?

s

Existuje pravda? II

Vrátím se ještě jednou k tématu, které jsem tady už jednou nakousl. V minulém textu jsem se totiž úmyslně vyhnul ještě jednomu aspektu, který jsem do té úvahy nechtěl na první pokus tahat, ale který nelze pominout. A to je ten, že kromě popisných výroků (typu „voda taje při 0 stupních Celsia“) existují i výroky hodnotící (typu „Maruška je skvělá máma“). A u těch už určitě nelze hovořit o objektivní pravdě, protože pro některý z použitých pojmů prostě není možné dobrat se „objektivní“ definice (v mém příkladu by to byl pojem „skvělá máma“). Tyto výroky totiž ve skutečnosti nehovoří o vnější realitě (ačkoliv se tak tváří), ale o našem vnímání této reality (uvedený příklad ve skutečnosti znamená „já považuji Marušku za skvělou mámu“). A proti tomu nelze protiargumentovat – protože protitvrzení „já ji považuju naopak za úplně otřesnou“ není protiargumentem; jedná se prostě o vyjádření dvou postojů dvou různých osob.

Výroky tohoto typu, abychom se vrátili do té domény, o kterou nám šlo, jsou například: „Václav Havel byl lepší prezident než Miloš Zeman.“; „Je lepší, když svět ovládají USA, než když ho ovládá Čína.“ a taky ten, který jsem zmínil už minule: „Svoboda je důležitější než bezpečnost.“ Minule jsem na něm demonstroval, že je velmi těžké dojít k nějaké specifické definici takových pojmů jako „svoboda“ a nebo „bezpečnost“, tentokrát bych důraz posunul na to, co znamená „důležitější“. To je totiž právě to slovo, které už z principu žádnou objektivní definici nemá. Tak jako někomu se líbí víc modrá barva než červená a někomu naopak, a někdo má raději rajčata než jablka a někdo naopak, tak pro někoho může být důležitější to než ono a pro druhého to může být naopak. Jinými slovy, ani když si dva diskutující naprosto přesně definují, co budou rozumět pod pojmem „svoboda“ a co pod pojmeme „bezpečnost“ a stoprocentně se na tom shodnou, můžou stále zůstat v neshodě ohledně výroku „svoboda je důležitější než bezpečnost“ – jeden s ním souhlasit bude, druhý ne; pravdu nemá ani jeden (nebo ji mají oba, což je z jiného úhlu nahlíženo totéž).

Pan Klapetek, moudrý to muž, jednou vyprávěl, jak mnohokrát se za svůj život už setkal s prohlášeními typu „za komunistů bylo nejlíp“, a nebo jejich opakem. Ale prý jen jednou za život se setkal s tím, že někdo výrok tohoto typu pronesl korektně, když mu řekl: „MNĚ OSOBNĚ bylo nejlépe za druhé světové války.“

Celá ta debata, která mé úvahy o objektivní pravdě vyvolala, se točila kolem politiky. Uvědomte si ale, že právě v politické debatě je naprostá většina výroků hodnotících. Někdy přímo („Sobotkova vláda málo hájí české národní zájmy“), častěji však nepřímo („Zrušení Senátu by bylo ohrožením demokracie v České republice.“). Jako dobré cvičení poslouží tento projev Václava Havla, paradoxně vlastně do značné míry na téma „Pravda“. Schválně, kolik z výroků obsažených v tomto projevu lze označit za „objektivní pravdu“ nebo za „objektivní lež“?

Záměry pro rok 2018

Už před pár dny jsem tu rekapitulovala své záměry na rok 2017 s tím, že něco bude platit dál – spaní, jídlo, kecání do života, laskavost, zpomalování, věnování pozornosti a času lidem kolem mě. Poslední a nová věc bylo zvládání nepohodlí.

K tomu přidám ještě další tři věci, na něž bych se chtěla v roce 2018 více zaměřit:

  1. Nehromadit zásoby – z pohledu zásob jsem křeček. Moje máma to má taky tak. Hromadí věci. Málokdy se něco vyhazuje, a pokud ano, tak většinou pro to, že je to už rozbité nebo zcela nepoužitelné. A to jsem se rozhodla letos změnit. Týká se to samozřejmě hmotných věcí, ale nejen těch. Vlastně jsem s tím začala už loni, kdy jsem se začala postupně systematicky (trochu v duchu Marie Kondo a jejího hesla „pokud z toho neprýští radost, zbavte se toho“) zbavovat věcí, které pro mě už nemají smysl – knih, k nimž necítím potřebu se nikdy vracet (toto bylo nejtěžší, ale ukázalo se, že když se člověk dokáže vzdát prvních několika kousků, jde to pak už docela dobře), oblečení, které pravidelně třídím a dávám do kontejnerů na charitu (nutno dodat, že to mi taky jde obtížně – většinou to musí nejprve putovat ze skříně do sklepa a teprve pak jsem ochotná se ho vzdát úplně), různých drobných spotřebičů, hrnečků či jiných věcí, které už nedokážu upotřebit. A samozřejmě jídlo. Toho shromažďuju taky pořád hrozně moc. Tak jsem si řekla, že zkusím takovou menší výzvu a změním způsob nakupování – budu se teď nějaký čas co nejvíc snažit při vaření využít zásoby, které už máme. Až teprve, pokud to nepůjde jinak, koupím něco nového. No, už teď mi přijde, že to nejspíš nezvládnu, ale je to směr, kterým chci zkusit letos jít. O tom, jak se mi tento princip promítá například do hromadění vědomostí, zkušeností, prožitků apod. budu muset taky začít přemýšlet…
  2. Méně číst – čtu pořád velmi mnoho a zabírá mi to mnoho času. Dalo by se asi říct, že jsem na čtení závislá, protože podle toho, kolik na něj budu nebo nebudu mít času posuzuju jiné činnosti. Život ale není kniha a přestože mi čtení v mnoha věcech obrovsky pomohlo a pomáhá, tak na jiných místech mi zase život komplikuje.
  3. Více být – Radimův odkaz na článek o totální práci mě velmi zasáhl. Uvědomila jsem si, že já taky pořád něco dělám. A pokud to nedělám fyzicky, dělám pořád něco psychicky – nad něčím přemýšlím, na něco se soustředím, něco zkouším. Málokdy jsem se ve stavu, kdy prostě jen jsem a nedělám skutečně nic, ani navenek, ani uvnitř. To ale není náš přirozený stav. A tak se v roce 2018 chci učit nic nedělat. Nalézat krátké okamžiky, kdy člověk prostě jen tak levituje v životě, aniž by cokoli dělal.

Nedostatek z přebytku

V jednom vánočním přání, které jsem dostal, se kromě těch obvyklých položek (zdraví, štěstí, lásky…) vyskytla i položka méně standardní, totiž „času“. Uvědomil jsem si na základě toho, že ve svém životě už nějaký čas pociťuji vlastně jeden jediný výraznější nedostatek – a to je právě nedostatek času. Všechno ostatní důležité zaplaťpánbůh mám.

Jediné, co mi dlouhodobě chybí, je čas na všechny své aktivity. Na všechny své projekty. Na všechny své přátele. Na všechny knihy, které chci přečíst…

Uvědomil jsem si ale, že se na to nemusím dívat jako na nedostatek – ale právě naopak, jako na přebytek: Mám tolik zajímavých aktivit, kterým bych se rád věnoval, tolik užitečných projektů, které bych rád rozjel nebo realizoval, tolik skvělých přátel, se kterými bych se rád potkával, tolik zajímavých knih, které bych chtěl přečíst, že mi na to všechno ani nestačí čas. Není to nedostatek, je to přebytek. Nedostatek by byl, kdybych měl málo či žádné zájmy a přátele – ne to, že jich mám tolik!

A tak přeju nám všem, abychom v roce 2018 měli nedostatek právě a jenom času ;-)

Sedm věcí XLII.

Čeká mě posledních sedm věcí letošního roku, roku 2017. Možná jich nebude sedm, ale na tom nezáleží. Letošní rok byl rozhodně mimořádný. Přinesl věci příjemné i nepříjemné, ale tak už to chodí. Zemřel strýc a otec byl na akutní operaci břicha, bez níž by dost možná zemřel. Dobré šoky. Stopy to zanechá. Jinak to ale asi nejde.

Když se teď jen tak letmo ohlédnu, byl to jinak fajn rok –  nemocní jsme nebyli, procestovali jsme spoustu úžasných míst a zažili spoustu úžasných setkání. Poprvé jsme s Radimem byli spolu na týdenní dovolené autem. Poprvé jsem navštívila kamarádku v Anglii. Mezi tím jsme pořád něco podnikali a mně v tom poprvé už začalo být konečně dobře.

Naučila jsem se konečně trochu bruslit. Poprvé jsem spala po širákem. Poprvé jsem ušla třicet kilometrů. Začala jsem chodit na jógu a znovu běhat.

Na konci roku 2016 jsem si dala pro rok 2017 nějaké záměry. Když se na ně teď dívám, tak něco se podařilo.

Spaní se trochu zlepšilo, ale pořád je dlouhá cesta k tomu, abych uměla usnout pod hvězdami, takže toto můžu nechat jako záměr i do roku 2018.

Jídlu se věnuju dost, vlastně až moc, takže možná by na rok 2018 mohl být záměr takový, abych to jídlo naopak trochu řešit přestala.

V bodě o tom, že mám lidem přestat kecat do života, mám stále velké rezervy, takže to ponechávám v platnosti také (resp. třeba se to podaří eliminovat pokusem natrénovat to profesionálně :-))

Být laskavější k druhým i k sobě bude na tom seznamu navždy, neboť to lze vylepšovat pořád, ale řekla bych, že se o to snažím a beru to velice vážně.

Ještě víc zpomalit se mi možná tak úplně nepovedlo, spíš mám pocit, že jsem dost zrychlila, ale třeba v práci se to docela daří a funguje to. A v osobním životě už to zpomalování tolik nepotřebuju – spíš se učím být pomalá i v té vší rychlosti. Život koneckonců nečeká.

Ambici, že si chci víc stát za svým, bych řekla, že jsem naplnila. Dál na tom budu pracovat, ale s tím, jak to mám teď, jsem spokojená.

A konečně poslední bod – věnování času a pozornosti lidem, které mám ráda – o to se stále snažím a bude to moje priorita i dál. Čím dál tím víc si bytostně uvědomuju, že pro mě v životě není nic důležitějšího.

Pro rok 2018 přidám ještě jeden záměr, a to učit se být v pohodě i v nepohodlí a nevyhýbat se mu. V tom mám velké rezervy a velmi mi to komplikuje život. Takže na tom budu pracovat – nepanikařit, když nespím. Nebýt otrávená a otravná po probdělé noci. Fungovat normálně i unavená nebo hladová. Nebát se zimy. A tak různě podobně. Dám za rok vědět, jak mi to šlo.

Moje mamka nám před chvilkou do nového roku popřála, že nám nemusí snad ani nic dávat, raději aby nám nic nebral. Krásné přání, ale nevím, jestli je to reálné. Takový už je život, že dává i bere. Tak já nám přeju, abychom se s těmi ztrátami, které nás v roce 2018, ať už budou jakékoli, potkají, dokázali vždy vypořádat a najít v nich pro sebe smysl, a aby těch dobrých věcí bylo mnohem, mnohem více než těch ztrát.

Mějte se krásně. Vidíme se v roce 2018!

s

 

Existuje pravda?

Už před Vánoci jsme měli na jedné sešlosti s kamarády debatu, která byla mimořádně zajímavá tím, jak zásadní rozdíly v našem pohledu na svět v ní vyplynuly na povrch. Snažím se od té doby přijít na to, jak ji zde reflektovat, ale zatím se mi to nepodařilo. Čím dál víc mám nicméně pocit, že to nejzajímavější téma bylo to, které se tam vynořilo vlastně jen na chvíli, ale které nás někde pod povrchem provázelo celou dobu – a to je otázka, zda existuje absolutní pravda.

Dva účastníci debaty vycházeli celou dobu z přesvědčení, že ano – což mě, přiznám se, natolik zaskočilo, že jsem si to uvědomil až někdy v polovině té debaty. Pak jsme se o tom krátce přeli, nicméně to téma jsme rychle opustili a vrátili se k hádkám o jiných věcech… Což byla škoda, protože jsme přišli o příležitost si své postoje – které nám navzájem přišly nepochopitelné – vysvětlit. Já ovšem na rozdíl od ostatních účastníků mám tu výhodu, že tak můžu učinit aspoň zde ;-)

V naší debatě padl argument ve smyslu: „Jak jako neexistuje pravda? Třeba to, že voda taje při nula stupních Celsia není podle tebe pravda?“ To je dobrý výchozí bod. Ano, výrok „voda taje při nula stupních Celsia“ je nepochybně i podle mě absolutní pravda.

Ehm, tedy za několika předpokladů… Totiž za předpokladu, že se shodujeme v definici co je to „voda“, co je to „taje“, co je to „stupeň Celsia“ a kolik je to „nula“. A právě toto uvědomění nám zároveň ukazuje, jaké jsou limity konceptu absolutní pravdy. Něco takového totiž může existovat pouze tam, kde pracujeme s přesně definovanými pojmy (resp. takovými, na jejichž přesné definici se shodujeme). Tam, kde taková situace není, však nelze hovořit ani o absolutní pravdě.

Příklad takového výroku, kde o absolutní pravdě můžeme hovořit jen těžko, pak bude třeba: „Svoboda je důležitější než bezpečnost“; „Islámský terorismus je ohrožením západní civilizace“; „Komunismus je spravedlivé uspořádání lidské společnosti“. Jednoduše proto, že tyto výroky jsou seskládány z pojmů, které nemají všeobecně přijímanou exaktní definici (co přesně je „svoboda“ a co „bezpečnost“? co je to „západní civilizace“ a co vlastně znamená „ohrožení civilizace“? co je „spravedlivé“?). Na jejich definici jsme se – na rozdíl od stupně Celsiova nebo chemického složení vody – prostě neshodli.

Vrátím se tedy k úvodní otázce (existuje pravda?). Pokud na ni chceme pravdivě odpovědět, musíme se shodnout na přesné definici toho, co to je pravda. Zkusil jsem to ověřit na wikipedii a … no, už samotná délka toho článku je vlastně odpovědí. Definice, na které bychom se jako lidstvo shodli, zjevně neexistuje – takže nemůžeme ani zodpovědně pro lidstvo rozhodnout, zda výrok „existuje pravda“ je pravdivý ;-)

P.S. Při příští debatě nad pivem ale můžeme zkusit, jestli se shodneme na nějaké definici pravdy aspoň my jako skupinka diskutujících – pokud ano, pak na základě takovéto definice můžeme najít odpověď, která by platila aspoň v rámci té naší skupinky.