Jsme tým

Kniha o principech spokojeného manželství, kterou tu poslední dobou zmiňuju, mě inspiruje, a to většinou mnohem víc takovými drobnými myšlenkami pronášenými mimochodem, než velkými nosnými tématy.

Další zajímavá úvaha se tam totiž točí kolem toho, jak je důležité tvořit s partnerem tým.

Co to znamená? Třeba to, že se na sebe můžete spolehnout, že víte, že vás ten druhý podrží, že jste pro něj na prvním místě (a tedy že jste například důležitější než maminka :-)), že se vzájemně podpoříte a stojíte při sobě, že víte, že v tom jedete spolu (v dobrém i ve zlém), že táhnete za jeden provaz, že nejdete každý někam úplně jinam, že se v tom nevezete každý sám, že máte něco společného, čím se lišíte od okolí. Pro mě osobně to pak ještě znamená taky to, že neexistuje nic jako „můj problém“ nebo „tvůj problém“, všechno je „náš problém“ a spolu ho taky musíme řešit.

Mám k tomu ještě jednu úvahu, která souvisí i trochu s tím tématem o vzájemné podpoře snů – chci být Radimův nejvěrnější fanoušek. Neříkám to teď tady, abych se poplácávala po ramenou, taky jsem se k tomu dopracovávala dlouho… ale přijde mi zkrátka fajn moci ho podpořit, ať už jde o běhání, přednášky nebo expedice… Pokud o to on sám stojí, a mně v tom nebrání nic jiného, moc ráda s ním kamkoliv jedu a snažím se pomoct mu, jak je v mých silách. Moc ráda ho pozoruju, jak běhá, přednáší, komentuje vojenské ukázky, nebo prostě jen mluví s lidmi o vojácích a jejich osudech, nebo o čemkoli jiném :-) A přijde mi, že když jsem tam s ním, tak že je to tak správně. Možná stárnu, nebo co :-)

S láskou

s

 

Reklamy

Sedm věcí XXX.

Dnes do toho rovnou po hlavě:

  1. Včera se mi ozval jeden kamarád – občas tu o něm píšu, jak řeší rodinnou krizi – no, tak krize se vyvíjí – už bydlí jinde, s někým randí (a už se s ní i rozchází), v práci očekává vyhazov, jeho vlastními slovy „je ve sračkách“. Jsem ráda, že se mi ozval a snad se brzy potkáme a poslechnu si to osobně. Když se podívám k němu na facebook, tak ten září barvami a pozitivními zprávami. Je to paradox. Málo si to uvědomujeme, že je to jen pozlátko, že nadšení sršící z fb postů nemusí a často nemá nic společného s tím, jak se ten člověk cítí a má doopravdy.  Pozor na to.
  2. Jsem vděčná za to, jak to s Radimem ve vztahu máme – že spolu můžeme mluvit o všem. Že si nemusíme tajit nic z toho, co prožíváme, i když to není zrovna nablýskané a voňavé. Někdy je to těžko sdělitelné, někdy to není sdělitelné vůbec, ale vždycky je důležité se o to sdílení pokusit. Už bych to jinak mít nechtěla.
  3. Je krásný podzim. Díky za to.
  4. Naše expedice na východní Slovensko dopadla výborně! Je tam moc krásně. Takové baculaté kopečky, porostlé huňatými lesy, které už pomalu začínaly chytat barvu, k tomu nám svítilo slunko, zpívali ptáci… Bylo tam zkrátka dobře. Ráda se tam zase vrátím. A možná, možná… vezmu ty kopce už konečně na milost! :-)
  5. I společnost během celé expedice byla výborná – setkali jsme se s mnoha zajímavými lidmi. Občas, když mám chvilku na zamyšlení, si uvědomím, jak jsem to měla dřív a jak velký kus cesty jsem ušla… Zvládám to zkrátka už dobře. Neotravuje mě to. Většinou jsou to samozřejmě všechno muži, se zájmem o vojenství, historii, politiku nebo archeologii, ale přesto nějaká společná témata nacházíme. A když ne, to taky nevadí. Jsem prostě s nimi, pozornost nevyžaduju a užívám si jen tu přítomnost mezi nimi. Jsou moc fajn. Od těch, co tak fajn nejsou, se držím dál :-)
  6. Řídila jsem terénního Nissana :-) Sice jsem ho řídila jako holka, takže si moc nezařádil, ale zkamarádili jsme :-)
  7. Ve středu jsem byla zase cvičit – začínáme nový kurz a bylo to moc příjemné. Vítej, jógo, opět v mém životě a děkuji. Po cvičení jsme s Radimem zahájili poznávací akci po brněnských hospodách. Chtěli jsme do čínské restaurace na Pekařské, ale byla zavřená pro soukromou akci, tak jsme skončili v pivovarské restauraci na Mendláku, a tam to taky bylo dobré :-)

S láskou

s

Havlová nebo Bartošová?

Divná otázka… Uvedu do kontextu :-) Poslední dobou s různými lidmi často debatuju o partnerských vztazích, o věrnosti, upřímnosti, monogamii, otevřených vztazích a podobně. Pomáhá mi to ujasnit si, jak to mám já, a co je pro mě důležité, a současně překonávat různé předsudky a omezení, která na sebe my sami či jako společnost klademe.

Narazila jsem na psychologii.cz na tento text Hierarchická polygamie vs. sériová monogamie, který mi do tohoto tématu zajímavě zapadá. Článek není nějaké mistrovské psychologické dílo (část o střídavé péči pak zde míním zcela nepokrytě ignorovat, ale o tom jindy) a zdaleka nepodchycuje všechno, ale vypichuje zajímavý úhel pohledu na věrnost.

Takže, opakuji otázku: měli byste to raději jako Havlová nebo Bartošová?

Za mne… spíš Havlová. Ale ne ve smyslu, že bych chtěla s partnerem žít jako sestra. Spíš mi přijde sympatická představa, že spolu pár prožívá něco hlubšího, než jsou krátkodobá rozptýlení, a že s někým, s kým srostete, se prostě rozhodnete zůstat v dobrém i ve zlém, nejen po dobu, než zase hormony vyprchají. Tak uvidíme :-)

s

P.S.: Jo a ještě hezký citát, který autor dopsal až v diskuzi: „Šťastná jsou ta manželství, kde si vezmeme toho, kterého milujeme, a potom milujeme toho, kterého jsme si vzali.“ (Tom Mullen). Tak, utřít slzu, a hezky hupky dupky do praxe! ;-)

Podporujme vzájemně svoje sny

V přestávkách čtu dál knihu Johna Gottmana o sedmi principech spokojeného manželství. Je v ní mnoho zajímavých myšlenek. Teď ze včerejška nejnovější o tom, jak za nepřekonatelnými konflikty (které zkrátka existují v každém vztahu a není nutné vždy usilovat o jejich vyřešení), často v zásadě stojí střet odlišných snů. A jak je důležité svým partnerům v realizaci snů nebránit, a pokud možno je naopak podporovat, nebo aspoň respektovat, pokud podpora není možná.

Přijde mi to nesmírně důležité. Jak může člověk být v partnerství, které ničí jeho sny? Podle mě to snad ani dlouhodobě nelze. Souhlasím s tím, že není nutné, aby podpora snů byla vždy plně aktivní, důležité podle mě, abychom sny těch druhých neshazovali, ale respektovali je. A pokud můžeme a chceme, tak je podporovali. Stejně tak bychom neměli připustit, aby nám vztahy dusily sny naše.

Proč nepodporovat plnění snů našeho partnera? Jasně, může se stát, že jsou třeba moc finančně, či jinak náročné, ale vždycky se dá hledat nějaký kompromis tak, aby se sny mohly pomalu a postupně plnit. Naše, i těch druhých.

Totéž platí o snech lidí kolem nás. Může se stát, že se nám třeba nelíbí, ale nejsou to naše sny. Nekecejme ostatním do toho, co si mají přát. Místo toho jim toho pomáhejme dosáhnout. A hledejme kolem sebe lidi, kteří nám pomohou dosáhnout našich snů. Ne v zištném slova smyslu, ale zkrátka lidi, kteří nás v tom budou podporovat a kteří nám budou fandit.

s

Sedm věcí XXIX.

Čas zase utíká rychleji, než stíhám psát a tentokrát jsem se rozhodla, že nebudu vzpomínat, co konkrétně minulý týden zavdávalo důvody k vděčnosti. Místo toho se rozhlédnu kolem sebe a najdu nějaké, které platí pořád.

  1. Díky za krásná rána s Radimem. Často vstáváme pomalu a dlouho a je to během dne nejklidnější čas, který pro sebe máme. Někdy dospáváme, někdy se tulíme, někdy si povídáme, co se nám zdálo a někdy se milujeme. Můžou být snad krásnější začátky dne?
  2. Díky za to, že Radim existuje a že je v mém životě. Můj život je s ním mnohem pestřejší a naplněnější než dřív. Nedávno jsem četla nějaký rozhovor nebo možná příspěvek do diskuze pod nějakou úvahou o vztazích, kde pisatelka psala, že vztahy nechápe jako omezení svobody, ale jako její zvětšení, protože ve dvou se toho dá dělat víc než v jednom a obzory se rozšiřují snáze. Tak nějak to taky vidím a díky za to.
  3. Možná žiju tak trochu v bublině, ale je krásná. Mám kolem sebe moc fajn a inspirující lidi, těch toxických je stále méně a nebo je už umím rozpoznat a nepouštět je příliš blízko. Poslední dobou mi přijde, že jedna z nejdůležitějších věcí, kterým mohu věnovat svůj čas, je být s lidmi, které mám ráda. Díky za to.
  4. Včera jsem dočetla knihu od Mary Pattersonové nazvanou Mniši a já. Je o jejím pobytu v buddhistickém klášteře a je taková normální a příjemná. Nemusím se k ní sice asi už vracet, ale některé myšlenky mě oslovily. Například ta, abychom se nevyhýbali setkáním s utrpením. Já to totiž dělám. Mám pocit, že když se ke mně informace o utrpení ve světe nedostanou, že je ho snad méně a ani já tím tolik netrpím. O to bolestnější je to tehdy, když něco proteče. Jako například článek o tom, v jaké stavu byl mladý americký student, kterého před časem rodině vrátili ze Severní Koreje, a který týden po tom zemřel. Hluboce mě to zasáhlo a už týden s tím bojuju. Zcela nesmyslně. Vytěsnit to nejde. Můžu tomu jen čelit. A přijmout, že žiju ve světe, kde existuje tak temné zlo. Buddhisté by se nejspíš snažili s jeho trýzniteli soucítit. Zdá se to být nepředstavitelné… Já spíš začnu tím, že si dovolím soucítit s tím mladíkem, cítit jeho bolest, která musela být strašlivá. A přijmout fakt, že utrpení existuje. Možná tím pro jeho zánik udělám víc, než když se mu budu vyhýbat…
  5. Vyšetření na ultrazvuku ukázalo, že můj uzlík ve štítné žláze se zdvojnásobil. Copak moji štítnou žlázu asi trápí? Hmm… Zas další námět k přemýšlení. Někdy by jich teda mohlo být i méně :-)
  6. Radim s přáteli krásně uběhli ostravský maraton. Moc ráda jim dělám doprovodné vozidlo. A taky je obdivuju, jak úžasně běhají. Kromě toho jsme si v Ostravě i zavýletovali. Pro mě to bylo první větší seznámení s Ostravou a bylo to fajn. I ten maraton.
  7. Do posledního bodu už mě nic nenapadá, tak to shrnu jen pod slogan „díky za každé nové ráno“, a nejen z důvodů uvedených v bodě 1 :-)

S láskou

s

Blízká setkání třetího druhu – 23.9.2017 – Ostrava

Tuto rubriku jsem zavedla proto, abych měla prostor, kde bych poděkovala různým známým i neznámým lidem, kteří mi určitým, pro mě významným, způsobem vstoupili do života, a nějak ho ovlivnili nebo změnili. Teď pozoruju, že jsem do ní už dlouho nic nenapsala a vlastně ani nevím, jestli je to proto, že taková setkání nebyla, nebo jsem je prostě jen pominula bez zápisku. Další takové setkání už ale nepominu – odehrálo se v sobotu na prohlídce ostravského dolu Michal.

Prohlídku s námi procházel jeden úžasný pan průvodce, Jiří Januszek, který připomínal svým projevem nějakého univerzitního profesora, až na to, že to je bývalý havíř. Nejen že celá prohlídka byla naprosto profesionální, navíc plná milých vtípků nebo postřehů z hornického života, ale co bylo pro mě nejvíc, byla taky velice lidská.

Na závěr prohlídky nám milý pan průvodce dal ještě jednu krásnou radu do života asi v tom smyslu, že o vlastní štěstí se můžeme postarat jen my sami. A nebyla to fráze. Věřím, že pan Januszek tuto svoji radu žije. Kdyby chtěl, jistě by našel mnoho důvodů proč být zahořklý starý pán. Místo toho ve svém důchodovém čase vyráží průvodcovat do dolu, a velice si toho užívá. I já jsem si to užila. A odnesla si domů kromě mnoha zajímavých poznatků taky trochu „slunce v duši“.

Děkuji!

s

Václav Havel: O údělu intelektuálů

Rozhovor, jehož zdroj je zde, je starý 27 let.

Myslíte si, že někdy zmizí propast mezi Východem a Západem?

To opravdu nevím. Rozdíly mezi dvěma světy jsou obrovské… Po desetiletí měly tyto dva systémy odlišné dějiny. Komunistický, totalitní systém, který bych po způsobu samotných komunistů nazval „stalinistickým socialismem“, se dostal do slepé uličky. Lidé na Východě si to začínají uvědomovat, proto usilují o demokratizaci a přestavbu. To je životně důležité. Východ dělá nesmělé krůčky k Západu. Je západní svět schopen vykročit svému sousedu naproti? Nevím. Západ brání hodnoty, dobré pro celé lidstvo. Nechce se jich vzdát, a to je naprosto v pořádku. Pokaždé, když od některých ustoupí, já osobně trpím; také tyto hodnoty vyznáváme. Většina zvratů, které prožívá Západ, se mi jeví jako varianty krize, o níž jsem se už zmínil. Tyto problémy může vyřešit jen Západ sám. Existuje však jeden závažný problém, společný oběma systémům, a to je nadměrná centralizace. U nás je politická moc, hospodářské páky, všechno v jedněch rukou; stát jako jediný zaměstnavatel, jediný organizátor života společnosti. To je obludné. Na Západě, byť v jiných formách, vidíme stejný trend k totální centralizaci — stále víc obrovských podniků, gigantických konglomerátů. Na obou stranách je výsledkem stejná všeobecná „anonymizace“ života, ačkoli v našem případě je to viditelnější a více šokující. Z pracovišť, ale také ze společenského života se vytrácejí mezilidské vztahy, málo družnosti je v našich městech, dokonce i v rodinách. Jednotlivec se stává pouhým ozubeným kolečkem v obrovském stroji. Jeho práce, jeho existence ztrácí veškerý smysl. Oba systémy by měly být schopny překonat tento dehumanizující fenomén, každý svým vlastním způsobem. Až to dokáží, najdou možná způsob, jak se sblížit…

s

Jak jsem se seznámil na Tinderu

Je to pár měsíců, co jsem získal z několika případů kolem sebe dojem, že dneska už se všichni seznamují zásadně přes aplikaci – Tinder. A jelikož už nějaký ten pátek také vlastním chytrý telefon a su chlapec zvídavý, který se o fenomény moderní doby zajímá, rozhodl jsem se, že si musím ten legendární proces šoupání obrázků potenciálních protějšků doprava (= líbí) a doleva (= nelíbí) vyzkoušet na vlastní prsty. Takže ano, zřídil jsem si profil na Tinderu.

No, zřídil – on se v podstatě zřídil sám. Stáhli jsem aplikaci, zvolil že se chci přihlásit přes Facebookový účet – a voilà, bylo to hotové. Profil se vytvořil, z Facebooku si vycucl všechny informace o mě, které chtěl, nasázel tam několik z profilových fotografií, a už jsem se ocitl na trhu seznámeníchtivých. Musím dodat, že fotografie jsem mohl následně ručně upravit (vybrat, které zahodit, případně nahrát jiné), na pohlaví moje ani objektů zájmu, natožpak na něco jako preferovaný věk, se mě ale nikdo neptal. A rovnou se mi začaly ukazovat snímky žen, ze kterých si můžu vybírat (možná to přenastavit nějak jde, ale necítil jsem tu potřebu, takže jsem se s tím spokojil;-)

Brzy jsem tedy zjistil, že profily na Tinderu mají ženy zhruba od 21 do 36 let (s tím, že ty hraniční jsou spíše výjimečné, většina je kolem 30). Profily s fotografiemi, na kterých by se dotyčná chlubila postavou ve spodním prádle nebo se prsila s velkým výstřihem (a doplnila to třeba i legendárním duck face:-), jsou tam jen výjimečně (ale pár jsem jich objevil), naprostá většina žen tam má zcela normální, civilní fotografie.

Jelikož jsem to celé prováděl z experimentálních důvodů, nic jsem nevybíral a po chvíli už moc ani neprohlížel, a jen jsem šoupal doprava, abych otestoval, zda přijde nějaká shoda. Po asi dvou měsících velmi nahodilého používání (vzpomněl jsem si na to tak jednou za týden a otevřel to tak na dvě minuty – za kteroužto dobu se ale dají snadno „pošoupat“ desítky kandidátek) jsem takto dosáhl zhruba 10 vzájemných shod. (Vzájemná shoda znamená, že si můžeme s dotyčnou začít psát.) Mohu konstatovat, že o můj profil měly zájem ženy zhruba ve stejném věku jako já plus minus pár let, a nezatrhla mě žádná z těch ve spodním prádle ;-)

Zkusil jsem napsat třem prvním „shodám“, žádná se nenamáhala s odpovědí. Pak jsem několik dalších nechal bez povšimnutí a čekal, zda se třeba neozvou ony – rovněž bez reakce. Nakonec jsem posledním dvěma zkusil opět napsat já, a jedna z nich se tentokrát ozvala zpátky – takže jsem konečně dostal příležitost vyzkoušet si i vrcholnou fázi procesu.

Zde ovšem experiment nabral nečekaných rozměrů – ukázalo se totiž, že dotyčná je slečna s velkým rozhledem, vyměnili jsme si pár zpráv a už jsme se dostali do zajímavých debat na nejrůznější témata. Začalo mi být jasné, že kdybych se chtěl skutečně seznámit, s touto slečnou bych se rozhodně chtěl vidět. Raději jsem to tedy na chvíli zastavil a vysvětlil jí, jaký že experiment to provádím, protože jsem začal mít pocit, že to vůči ní není fér. Pochopila to nicméně, a kromě toho, že na tom „rande“ jsme se nakonec i tak dohodli, podělila se ochotně o své zkušenosti z Tinderu. Díky tomu mohu nabídnout i pohled z druhé, ženské strany:

Ona sama si Tinder založila také spíše z hecu po nějakém posezení nad vínem s kamarádkami, nicméně zadaná není a kdyby narazila na někoho zajímavého, tak by se kontaktu s ním prý nebránila (když jsem vyzvídal, co je pravdy na tom že Tinder slouží hlavně k nalézání partnerů na sex, ujistila mě, že tím kontaktem myslela spíše kino než sex:-). Zaujalo mě, že můj profil jejím velmi jemným sítem prošel prý také díky tomu, že jako jeden z mála mužů na něm nemám žádnou fotku, na které bych byl do půl těla svlečený někde v posilovně, což je jinak u mužských profilů na Tinderu prý poměrně častý jev. („Je to tu samý SpartanRacer, crossfiťák a posilovač.“)

Kromě mě si v té době psala s asi třemi dalšími. Jeden prý byl od počátku nějaký divný, a tak se s ním přestala bavit, ačkoliv on „pořád otravuje“. Druhý usoudil, že bydlí příliš daleko, a přestal mít zájem. Třetí, nějaký fyzik, rozvinul konverzaci na originální témata, jako například zda by chtěla být pandou nebo čím by přispěla společnosti v postapokalyptickém světě…

Později jsem se informoval ještě jednou a zjistil, že prý sice nakonec přešli k obyčejnějším tématům konverzace, jako třeba zda by chtěla letět do vesmíru, ale jinak to nikam nevedlo. Její celkové hodnocení pak vyznělo asi tak, že už pochopila, že Tinder nejspíš nebude to pravé seznamovací ořechové, že žádný z ostatních kluků, se kterými navázala kontakt, nevypadá, že by s nimi „byla nějaká sranda“, a že její „největší výhrou“ zůstávám já. Což mě sice může polechtat ego, ale ve své podstatě je to (hlavně pro ni) výsledek spíše smutný.

Jaký tedy závěr z tohoto výzkumu vyvodit? Zdá se, že Tinder funguje principiálně stejně jako jakákoliv internetová seznamka; akorát je modernější (běží jen na mobilu) a první kontakt na něm ještě povrchnější. Ale jinak zřejmě i na něm platí stejná pravidla jako na seznamce, o kterých jsme zde už dávno psali jak , tak Soňa.

Sedm věcí XXVII. a XXVIII.

Tak koukám, že jsem minulý týden úplně zapomněla na další pokračování. Kde jsem byla? Co jsem dělala? No, to je fuk. Je to teď takové poněkud hektické, ale dějou se krásné věci. I méně krásné, samozřejmě.

  1. O jedné divočejší noci jsem si mnoho věcí uvědomila. Že „sovy nejsou, čím se zdají být“ a stejně tak lidé a různé situace. Že si všichni zasloužíme lásku a přijetí. Že nikdo nám nic nedělá schválně. Že se dynamika různých vztahů může změnit ze vteřiny na vteřinu jen tím, že se na ně podíváme jinak. Že každý z nás je jedinečná samostatná bytost nadaná svou vůlí a zaslouží si respekt. Že jsme si všichni tak strašně moc podobní, až to jednoho zaskočí. Že všechno má svůj vývoj a čas.
  2. Poslední dobou si mi život míhá za okny, asi jako když člověk sedí v rychlíku. Zastávky na jednotlivých nádražích náruživě využívám k nalokání se klidu a vůně párků. Najíst, napít, spát a jedeme dál. Konečná je už na dohled. Teda, ona to vlastně není konečná, spíš jen taková Přestávková. Kdyby to byla konečná, to by byla děsná škoda, protože těch kolejí před námi je ještě strašně moc! O kolik je snazší nechat se unášet tím „tu-dum, tu-dum“ a nic neřešit, než pořád vyhlížet z okna, jestli je všechno, jak má? Ale je to fuška, teda.
  3. Self-acceptance summit byl úžasná věc. Slyšela jsem zatím jen pár přednášek, ale i tak mě už nesmírně inspirovaly. Představte si navíc, že dva týdny každý den hodinu posloucháte, jak jste v pořádku, všechny vaše pocity jsou přirozené, a jak je krásné přijmout se i se svými stinnými stránkami, místo toho, abychom se pořád bičovali za to, že nejsme dokonalí. Nebyla by to úleva, vědět na začátku každé akce, že když se to nepodaří, tak to neznamená, že jsme totální looseři? Že všechno je k něčemu dobré? Že jsme dost dobří, i když nám to někdy okolí právě nezrcadlí? Že když budeme shovívaví sami k sobě, budeme takoví i k ostatním? Je zvláštní, že většinu lidí nejdříve napadne úvaha, že když k sobě nebudou přísní, tak se nebudou o nic pokoušet už vůbec. Ale nevím. Já třeba chci pár kilo zhubnout. Vážně je pro mě lepší, když mám pocit viny z dobrého jídla a do sportu se nutím? Nebylo by lepší říct, holka, prostě nemůžeš zvládat všechno, tohle je tvoje celoživotní téma, tak prostě uděláš, co budeš moct, pochval se každý koláček, který si nedáš, místo aby ses bičovala za každý, který si dáš… Jasně, výsledek nebude vidět za dva týdny. Ale možná pak třeba vydrží na zbytek života…
  4. V sobotu jsem absolvovala texaský masakr motorovou pilou neboli malou brněnskou promenádu. Pro ty, kdo nezvládají moje vnitřní asociace, se jedná o brněnský masakr :-) A byl to masakr vskutku masakrální, bylo jedenáct stupňů a celou cestu pršelo. Jsem ráda, že jsem nestrávila příliš času úvahami o tom, jaké boty si vzít, abych je neměla moc mokré, protože iluze o suchých nohách vzala za své asi tak po kilometru. A pak bylo super mít promokavé boty, protože se člověk mohl bez obav procourat těmi bahnitými potůčku, kterých bylo po cestě spousta. Dokonce jsem i jednou na tom blátě upadla, a to byl jediný okamžik, kdy mě to štvalo. Jinak vítězila euforie nad tím, že jsem to docela slušně ušla a dokonce i kousek běžela. A velký dík Radimovi, že to se mnou podstoupil a nedopadli jsme jako jeden pár tuším na vyškovské padesátce, který regulérně vypadal, že tím spolu skončili…
  5.  Uprostřed týdne se nám podařilo strávit několik dní v Praze. Náhodně jsem tam potkala jednu spolužačku ze střední školy a moc příjemně jsme si ve volné chvilce popovídaly. Celkově to bylo moc fajn. A na závěr pobytu jsem si koupila úžasný hrnek s Obelixem, na jehož straně byl nápis „I′m not fat“ :-) Me neither!
  6. Včera na mě padla velká únava. Taková, že představa jakékoli aktivity mě naprosto deptá. Po konzultaci s Radimem jsem si uvědomila, že se mi to periodicky vrací, a že to souvisí s menstruací. Pořád mě nepřestává fascinovat, jak moje tělo funguje, a jak si říká, co potřebuje. Až teprve poslední dobou si těch zpráv začínám vážit a taky se jimi řídit. Únava? Tak budeme odpočívat. Pokud možno teď. Než baterky dojdou.
  7. Nemám teď skoro na nic čas. Na nic z mých pasivit. Když se nějaké volno objeví, jsem tak vyřízená, že jen sebezáchovně odpočívám. Do jisté míry jsem taky fascinovaná tím, co všechno zvládám. Pořád ještě jedu často na dluh, ale i to se snad srovná. Radim říká, že sezóna už brzo skončí. Mrzí mě to, a zároveň se na to těším. Omlouvám se tímto svým přátelům a pasivitám, na které jsem neměla čas nebo chuť a děkuju jim za pochopení. Už brzy se to změní. Slibuju!

s