Nevyřešené věci

Čtu teď knihu od amerického vztahového psychologa Johna Gottmana, která v češtině vyšla pod názvem Sedm principů spokojeného manželství: Praktický průvodce fungováním dlouhodobých vztahů. Johm Gottman je znám například svým tvrzením, že dokáže asi na 94% z prvních tří minut hovoru páru odhadnout, jestli spolu pár zůstane nebo se rozejde. Působivé. Místy je to možná až trošku nabubřelé, ale holt nejsme ještě zvyklí na ten americký styl…

Nicméně v knize je toho mnoho zajímavého a k něčemu se možná ještě vrátím, jedna z věcí, která mě ale velice zaujala, jsou jeho poznatky o něčem, co si pro sebe nazývám „nevyřešené věci“ – Gottman uvádí, že všechny páry mají témata, které nejsou dlohodobě schopny vyřešit. Na mnoha příkladech uvádí, že páry, které v určitém čase zkoumal, řešily stejné „nevyřešené věci“ i za několik let poté, a stále bez úspěchu. Je to tudíž normální. A není to překážkou šťastného vztahu.

Gottmanův návod jak na to (on totiž tvrdí, že i nevyřešené věci lze vyřešit), je pokusit se nahlédnout na jejich podstatu – uvedu jeho příklad – jeden manželský pár stále dokola řeší problém, kdy manželka se bojí toho, jak její manžel řídí rychle a neustále mu to vytýká. On to odmítá akceptovat a obviňuje ji, že mu dost nevěří. Podle Gottmana je potřeba na dívat se na takový konflikt ne jako na problém s rychlým řízením, ale jako na její hlubokou touhu po tom, aby on o ni lépe pečoval a strach manžela z toho, že mu žena nedůvěřuje.

Rychlé řízení je jen povrchní problém. Skutečné jádro je jinde – ve straších partnerů… Toto si myslím, že je naprostá pravda. Ale pokud budeme o problémech s partnery mluvit jen na úrovni té rychlosti při řízení, a nebudeme naslouchat těm strachům, nejspíš se nikam neposuneme a nevyřešené věci zůstanou nevyřešenými…

s

Ze zápisků greenhorna III.

Dneska nás Radim přihlásil na Brněnský masakr –  natu lehčí variantu 30 km. Radim si to střihne o víkendu mezi pětadvacítkou a maratonem, a ví, do čeho jde – už několikrát běžel tu delší variantu. Letos půjde tu kratší se mnou. Pohoda :-)

Pohoda pro něj :-) Mě čeká životní výkon :-) Jestli jsem někdy v životě ušla 30 km, tak možná někdy před 20 lety někde na výletě s gymplem, jinak si toho vědoma nejsem. Letos mám za sebou maximálně nějakých 23 km, a to s utrpením a za dlouhou dobu. Masakr je ale o něčem jiném. Většina závodníků to běží!

Tak nevím, nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí… GREMLIN!!!… Ano, bude to výzva. A, ano, je pravděpodobné, že budeme poslední, pokud to vůbec dojdeme. Nic z toho není důvod to nezkusit. V půlce září dám vědět, jak mi to jako greenhornovi šlo.

s

Ze zápisků greenhorna II.

Na cestách jsme byli celkem 11 dnů, ujeli jsme 3.840 km, vzdušnou čarou to bylo do nejvzdálenějšího místa na západ něco přes 1.500 km. Bylo to velmi poučné a velmi inspirativní. A klidně to mohlo trvat i několikanásobně déle :-) Pár poznámek k tomu… a několik bolestně získaných zkušeností.

  1. To, že jste na západě, poznáte například podle toho, že je všude dostatek příčetných záchodků, a pak taky podle toho, že na většině z nich se už bez přečtení návodu nevyčůráte… a místo spláchnutí občas třeba umyjete sedátko nebo tak něco :-)
  2. A hned přidám jednu z těch bolestně získaných zkušeností – veze-li člověk s sebou jídlo v konzervě, která nemá očko na otevření, je dobré ujistit se, že má s sebou i otvírák. Ta slepice na paprice byla teda dost zasloužená ;-)
  3. Ztratit se dá kdykoli a kdekoli – i v přístavu od moře :-)
  4. Nejvíce doma jsem se cítila v Německu a v Belgii (ovšem v menších městech, okraj centra Lutychu připomínal spíše Bělehrad, než západní metropoli) – ve Francii i v Anglii jsem postrádala život na ulicích měst – žádné obchůdky, hospody, vitríny nebo lidé – bylo tam více prázdno. V Belgii už to vypadalo naopak skoro jako u nás, až na ty cihlové domečky.
  5. Lidé byli všude většinou moc milí (kromě prodavačky na trajektu, která se ale aspoň pokusila o úsměv, když zjistila, že ti patlalové, co jí špatně zaplatili, nejsou Angličani :-)). A často se snažili s námi navazovat kontakt, ať už jen úsměvem, nebo pokusem o konverzaci v různých jazycích – od němčiny, přes francouzštinu, až po polštinu :-) Největší šok jsme asi utrpěli v kanadském muzeu, kde byly jako průvodkyně skutečné Kanaďanky – byli jsme tam hned ráno jako první, jen my a kanadská průvodkyně, která nás odrovnala začátkem „Hello, how are you?“ Pak už jsme si na to, že se nás někdo ptá dokonce na to, jak se máme, trochu zvykli a v Andoveru jsem už konverzovala i s prodavačkami v obchodě :-)
  6. Anglicky umějí kromě Francie všude – i v Belgii paní na záchodkách nebo v Lutychu prodavač vstupenek do fortu. V Německu jsem to vlastně asi nezkoušela, jelikož tam jsem se hrdě pokoušela uplatnit svoji němčinu, ja, bitte, natürlich :-)
  7. Jsem mizerný navigátor. A snáším to lépe než Radim :-))
  8. Stonehenge je staré asi 5 tis. let. U návštěvnického centra jsou postaveny napodobeniny obydlí, které si lidé z té doby stavěli – to obydlí je řádově několikanásobně propracovanější než příbytky našich předchůdců například na Pohansku z 9. století. My nedoháníme Západ o 20 let, ale o 2.000 let…
  9. Dobře, možná ten předchozí bod zní ujetě, ale oni jsou tam opravdu někde jinde – úroveň veřejného prostoru a toho, jak se k němu i k sobě navzájem lidé chovají, je zkrátka jiná. Pro sebe jsem si to popsala tak, že mají v historii mnohem delší období, kdy prostě ctili a respektovali sebe navzájem a brali v potaz jednotlivce, zatímco my zde na východě jsme uctívali socialistickou společnost a na jednotlivce jsme kašlali. Není divu, že nám lidská práva znění pořád trochu jako blbost. No, není to blbost.
  10. Když jsme na východě parkovali tak porůznu a vachrlatě, moc jsme se nebáli, protože to tam nikoho nezajímalo. Na západě jsme to taky neřešili, protože nebyl důvod parkovat vachrlatě. Všude to šlo normálně.
  11. Dálnice už jsou u nás srovnatelné – nikde nebyly výrazně lepší, jen občas měli víc pruhů a víc aut, případně se za ně brutálně platilo (ve Francii zhruba 1 euro za 10 km).
  12. Závěr? Patříme prostě tam, ano, tam na západ. Se všemi minusy, které to možná podle někoho přináší, je to pořád jedno velké plus. Na východě je ta polarita opačná – všechna ta drobná plus prostě nemohou a nesmějí převážit to velké minus. Važme si toho, že jsme součástí společenství, které si váží jednotlivců a svobody.

s

Sedm věcí XX. a XXI.

Mám dva týdny výpadek, takže to bude tentokrát za dvonásobnou dávku dní a dvojnásobná vděčnost. Předminulý čtvrtek jsme vyrazili s Radimem na západ, minulý čtvrtek jsme byli… kde jsme to byli?… jo, aha, v Anglii… takže sem budu směřovat svoje postřehy a díky.

  1. Díky Lucince za to, že nás do Anglie pozvala.
  2. Díky Radimovi za to, že nápad jet autem do Anglie šmahem nezavrhl a místo toho naplánovat úžasný roadtrip nejen do Anglie, ale i do historie, sociologie, politiky, gastronomie, atp.
  3. Díky mému zaměstnavateli za možnost vyrazit takto do daleka služebním autem.
  4. Díky Evropské unii za možnost vyrazit takto do daleka (v podstatě jen s dvěma pasy a platebními kartami) a hlavně za možnost vidět, jak to na tom západě skutečně vypadá. Máme co dohánět.
  5. Díky za mobilní telefony a levnější roaming – občas se to hodilo.
  6. Díky všem ubytovatelům z AirBNB – některé jsme viděli osobně a byli všichni moc příjemní, stejně jako jejich volné příbytky.
  7. Lucince s Jakubem děkuji za moc příjemný pobyt a za to, jak o nás úžasně pečovali! Měli jsme se tam jako v bavlnce :-)
  8. Díky za super počasí. Neměli jsme vedro, a přestože trochu pršelo, tak to bylo na správných místech (Anglie), případně někde, kde už to moc nevadilo.
  9. Díky za dálnice. S nimi byl ten přesun doslova pohodový, přestože se na desítkách úseků opravovaly.
  10. Díky za možnost strávit s Radimem tolik času. Řekla bych, že s tím nemáme problém. Občas se samozřejmě nějaké nervózní chvilky našly, ale jestli byly za celou dobu tak tři, tak to bylo moc, a většinou byly vyvolány okolnostmi typu „nevím, kam mám jet“, a tak podobně.
  11. Díky za možnost ochutnávat místní speciality – ať už jde o pivo, chleba, hranolky, čokoládu, čaj nebo podobné věci. Tím je pro mě to poznávání cizích krajů jaksi plnější – nejen, že obdivuju, jak tam mají krásně, ale k tomu ještě můžu ochutnat, co tam jedí – a nemyslím tím žádné laskominy nebo extrabuřty, prostě jen takovou tu klasiku jako bageta, vafle, fries… super zážitek :-)
  12. Díky za možnost vidět všechna ta zajímavá místa – a nejen ta turisticky profláknutá, ale i ta smutná, těžká – válečná pole a jejich připomínky, zákopy a muzea. Těžko to nesu, ale cítím, že je to potřeba – člověk si aspoň víc (i když bolestně) uvědomuje, co je skutečně důležité…
  13. Díky za to, že mám domov, kam se můžu vrátit.
  14. Díky za to, že jsme na to dva.

S láskou

s

2017-08-01 10.39.40 (1).jpg
Památník padlým Kanaďanům kousek od Arrasu.

Tip na článek: ZenHabits – Secret to Interpersonal Happiness

Povinná četba! Je to sice delší, ale podle mě přesné… Mám-li to shrnout a zjednodušit, říká tím autor, že nemáme předpokládat, že ostatní dělají to, co dělají, s úmyslem nás dostat nebo nám páchat příkoří, ale dělají to prostě proto, že jim to připadá v tu chvíli jako správné a součást jejich cesty za štěstím… a že je proto lepší dívat se na to spíše laskavě a soucitně než dotčeně nebo naštvaně…

Jedna z nejdůležitějších pasáží je pro mě tato:

Well, this approach tries to use empathy, to see the good heart of the other person, to assume that they are good people with decent intentions who make mistakes and are having trouble of some kind.

For example, some reasons someone might act badly:

  • They genuinely didn’t realize how you would take their actions — from their perspective, there was nothing wrong with what they did. Your interpretation might be that they are wrong, but that’s only one way of seeing it.
  • They were caught up in their world, and weren’t thinking of how their words or actions might affect other people. This, of course, is self-centered, but we all do this, probably every day.
  • They are having a bad day, are in a bad mood, or are in the middle of a tough problem in their life. This causes them to react badly to you. This is not an excuse for bad behavior, but you can understand this, as we all go through it.
  • They have a bad habit of reacting to people in certain harmful ways. This doesn’t mean they have a bad heart, but instead, they developed bad patterns when they were young. At one point, these patterns were meant to protect them from harm, but now they just harm others.
  • They were abused by someone, or hurt in the past, and now they are worried that you are going to harm them. So they protect themselves. Not an excuse, but more of a way to understand people’s behavior.
  • You did something that they took offense to, and so they’re reacting badly to something you did. Maybe you didn’t realize you did this, but that’s the world they’re in.
  • They genuinely were trying to do something to help you, but you took it the wrong way.

We’re not looking for excuses, but instead to see the good heart in the other person. Yes, they acted badly, but it’s with a good heart. If we can see this, perhaps we can see the other person in a more kind light, and react to them in a more helpful way.

s

Ze zápisků greenhorna I.

O uplynulém víkendu jsme s Radimem strávili dva dny v chřibských lesích. Chtěla jsem si vyzkoušet, jaké to je a chtěla jsem do lesa. A někam, kde nebude nějaké dramatické stoupání, jelikož já a kopce spolu pořád ještě nemáme vyrovnané účty (já dlužím). Chřiby všechno splňovaly, a kromě toho jsou zkrátka magické. Moc jsem se těšila a bylo to celé moc fajn.

Pár poznámek k tomu:

  1. Ušli jsme první den 23 km a druhý asi 17 km – asi bych ušla i tak třeba 25 km, ale i tak už z těch 23 km byly poslední dva utrpením. Hlavní, co mě při tom limitovalo, byla bolavá chodidla.
  2. Připadalo by mi možná o něco lepší mít první den kratší (když se vyráží později než v pět ráno :-)) – na dlouhou trasu je první den méně času a člověk se při tom více odrovná. Druhý den jsme těch 17 km i s dlouhým obědem měli ve dvě odpoledne za sebou, první den jsme zodpovědně ťapali asi do osmi do večera. Zkrátka bych to jako greenhorn otočila :-)
  3. Nerada spěchám. Mám potřebu se během cesty stále zastavovat a dívat se skrze kmeny, poslouchat šumění listoví nebo pozorovat ptáky – což je ne vždy pro ostatní příjemné (Radim měl těžký batoh a postávání pro něj nebylo to pravé) a komplikuje to situaci, když se spěchá do cíle a je málo času.
  4. Nezmokli jsme, což mě zklamalo! Miluju déšť a těšila jsem se, že snad ve Chřibech by se to mohlo podařit, a ono ne :-)
  5. Noc plynula překvapivě dobře. Možná měl Radim pravdu a přece jen jsem trochu spala, přestože já si toho vědoma nejsem, ale zkrátka i při tom bdění mi čas utíkal příjemně, nad námi na nebi se vznášel velký vůz, a shora nás opatrovala matka Lípa.
  6. Na karimatce se mi leželo celkem dobře, ale nezvládla jsem si poradit s tím, jak si mám schovat hlavu, aby mi na ni netáhlo a s tím, že se mi při ležení na boku bolestivě otláčela kolena. Zima mi taky nebyla a na záchod jsem se nad ránem vypravila bosky, nohy jsem si smáčela rosou… Rosa nakonec padla i na nás. Tady člověk ocení ty funkční materiály – těm to totiž nevadilo, zatímco můj polštářek s bavlněným potahem byl celý vlhký…
  7. Jako greenhorn jsem si pod karimatku koupila ještě velikou alumatku a řekla bych, že se osvědčila.
  8. Člověk skutečně mnoho věcí nepotřebuje. Moc jsme toho neměli a mohli jsme toho mít ještě méně, kdybychom chtěli. Minimalismus mě láká. Sice jsem si vzápětí koupila nový větší batoh :-), ale to hlavně s motivací, že příště si dám spacák dovnitř batohu, a ne zvenku.
  9. Celou trasu jsem ušla v bosých sandálech. Šlo to. Terén nebyl nějak skalnatý, nemuseli jsme přelézat balvany, akorát se občas šlo po malých kamenech nasypaných na cesty kvůli zpevnění. Nejnepříjemnější terén pro moje obutí se nakonec ukázal byl promáčený svah, kde mi to na plochých podrážkách zkrátka občas ujíždělo. Jinak to bylo super.
  10. Klimentek je naprosto magické a fascinující místo. Kdybych bydlela poblíž, chodím tam pořád.
  11. I Bunč je okouzlující.
  12. Pořád mi přijde legrační, když člověk takhle jede vlakem někam, kam by za normálních okolností nikdy nejel, a po dvou dnech šlapání dojde někam, kudy jezdí každý druhý týden :-))
  13. Cestování vlakem je boží a chybí mi.
  14. Radim je taky boží :-) Byl na mě moc hodný a snažil se mi to (i na úkor svého pohodlí) maximálně usnadnit. Díky moc, lásko, bylo to super!

s

Jak jíme a po čem hladovíme

Jídlo je moje životní téma. Pořád jím, i když nemám hlad. Někdy mě to štve, a ráda bych s tím přestala a pár kilo zhubla, a někdy si zase říkám, že bych měla být svému tělu vlastně vděčná, že při tom, jak jím, vypadám tak, jak vypadám – tedy docela normálně, bez nějaké nezdravé nadváhy, možná jen s pár oblinami navíc, bez kterých bych se obešla.

Čtu teď jednu moc zajímavou knihu od Deepaka Chopry, jmenuje se What are you hungry for? a obsahuje mnoho zajímavého (i mnoho nezajímavého, abych byla spravedlivá). Kniha se dívá na jídlo nejen z pohledu nutričních, ale i duchovních.

Otázka „Po čem vlastně hladovíte?“ směřuje k tomu, že jídlo pro nás může představovat mnoho věcí, nejen výživu pro tělo. A pokud máme potřebu jíst, je na místě se ptát, co je to, po čem skutečně hladovíme? Je to skutečně ten další kus koláče? Nebo je to spíš pocit jistoty, lásky, naplnění a bezpečí? U nás doma, myslím tím v dětství, bylo jídlo projevem lásky – mamka to dělá dodnes. Asi na tom v zásadě není nic špatného, mě taky těší, když můžu Radima nakrmit a je pak spokojený, ale nic se nemá přehánět. Po čem tedy skutečně hladovím? Nevím, zatím jsem na to nepřišla. Ale jídlo to není.

Další zajímavé úvahy se týkají například toho, že stejně jako jídlo vyživuje naše tělo, vyživují různé situace a věci naši duši, přičemž to, jak jíme, může být zajímavou paralelou k tomu, jak vstřebáváme výživu pro duši… Pečlivě vybíráme, co si vezmeme a plně si to užijeme? Nebo zhltneme na to přijdeme, bez ohledu na to, jestli je nám pak těžko? Zaplácneme se čímkoli, co je po ruce, jen abychom neměli hlad? Nebo věnujeme tomu, co jíme, plnou pozornost a vděk? A neděláme to tedy skutečně stejně i s jinými věcmi, které nás vyživují? Hladovíme? Přeplňujeme se? Nebo jsme v rovnováze?

s

Tip na článek: What It Really Means To Love (And Be Loved) Unconditionally

Hah… Článek z mindbodygreen.com tu už nějakou dobu nebyl. Tento vypadal docela nevinně a čekala jsem něco zenového… To se teda nesplnilo. Místo toho na mě vyhřezlo mnoho témat, v nichž se vidím – nesnažit se vidět na druhých, co by měli změnit, kdy už jsme a kdy nejsme přehnaně tolerantní, a k tomu navíc ještě věrnost a loajalita ve vztazích… ani nevím, jestli souhlasím, ale hodně to brnká…

s

Sedm věcí XIX.

Tento uplynulý týden byl fascinující, nabitý emocemi a zážitky. Myslím, že bych potřebovala tak měsíc, abych to všechno strávila a možná mi ani nebude stačit těch sedm bodů, abych to sem všechno popsala.

  1. Začalo to ve čtvrtek setkáním s jedním kamarádem – řeší už pár let, že odejde ze vztahu, ale ještě to nevyřešil. Long story short – ve čtvrtek to ještě naplánováno neměl, v neděli mi přišla zpráva, jestli neznám nějakou advokátku na rozvod. Někdy jiný to zřejmě uchopil za něj. I to se někdy stane.
  2. Radimův odjezd na další potulku pro mě začal až nečekaně náročně. Někdy je těžké si přiznat, že člověk není až v takovém zenu, jak si někdy namlouvá.
  3. Dostala jsem v pátek večer jednu dobrou radu. Držela jsem se jí.
  4. V sobotu jsem byla na návštěvě u rodičů, byli tam i bratr s přítelkyní, a bylo to celkově moc fajn.
  5. V neděli jsme strávili s Radimem neplánovaně volné odpoledne na zahradě – četli jsme si, povídali, lenošili. Díky za to.
  6. Zbytek týdne uplynul hrozně rychle a už vlastně ani moc nevím, co se dělo :-) V úterý Praha, ve středu příjemný pokec s kamarády na pivu…
  7. Děkuji svému šéfovi a zaměstnavateli za volné lístky na Colours of Ostrava. Bohužel nemáme tento týden čas, abychom tam strávili celé čtyři dny, ale byli jsme tam včera na mé milované Norah Jones – nezklamala, byť to možná není žánr, který by se úplně hodil na takové pódium. Ale bylo to skvělé! A nejen Norah, celý festival dýchal takovou domáckou a pohodovou atmosférou a prostory Vítkovic jsou jednoduše fascinující kulisou. Úžasný zážitek na celý život. Děkuji!

s