Neumím bruslit

Neumím bruslit. Jako vůbec. Moje maminka krasobruslařka se mě to snažila úpěnlivě celé dětství naučit, ale nepodařilo se jí to. Dodnes si pamatuju ty výlety na zamrzlé rybníky poblíž naší vesnice, kde si vystřihla vždycky pár krasobruslařských figur a zbytek času to zkoušela předat mně. Marně. Nikdy jsem se nedostala dál než za opatrné popocházení po ledě sem tam s nějakým pádem, když se to vymklo… Pak se snažit přestala a mně se ulevilo. Bruslení mi nechybělo. Občas byly nějaké pokusy na gymplu jít místo tělocviku bruslit, ale z toho se vždycky dalo vybruslit :-)

Pak jsem si žila hezky dlouho bez bruslení.

Radim samozřejmě bruslit umí a už loni se mu podařilo vytáhnout mě jednou na umělou plochu k Olympii. To bylo super. Dalo se tam chytit zábradlí :-) Po hodině snah jsem dokázala jakž takž přejet kluziště, aniž bych upadla.

No a dnes jsme vyrazili na jeden rybník tady v okolí. Brusle jsem si vzala, ale do poslední chvíle jsem byla přesvědčená, že si je nakonec nenasadím a budu se dívat z břehu. Nasadila jsem si je. Vlezla jsem na led. A dál to nešlo. Prostě jsem tam stála, koukala se na děcka okolo, kterým to šlo bez jediného zaváhání a já jsem nebyla schopná udělat krok. Sevřela mě úzkost a začala jsem brečet. Ani nevím proč. Možná všechen ten stres, který jsem kdysi zažívala s mámou, potřeboval ven. Každopádně jsem se za chvilku otřepala na led vkročila. Připomínala jsem ovšem svoje malé já, které dokázalo sotva přecupitat kousek odklizené plochy. Postupně jsem se osmělovala čím dál víc. Nemůžu říct, že by mi to začalo jít, ale někam dojet se mi značně neobratně podařilo. Hlavně díky Radimovi, který mě neúnavně podepíral a sbíral. Na druhé straně rybníka jsem najednou z ničeho nic hlasitě vyjádřila svůj vztah k bruslení: „Nenávidím bruslení!“ křičela jsem hlasitě přes celý rybník, aniž by mě zajímalo, co si o tom kdo myslí. Tak, je to venku. A teď se snad konečně můžu začít bruslit učit. Zítra to jdeme zkusit znovu.

S láskou

s